wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



ŽLUTOU KRAJINOU JIHOZÁPADNÍHO TŘEBÍČSKA

Datum:10. května 2014
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   70,04 km (+ 2 x 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   4:28:56 h
Hrubý čas jízdy:   8 h
Průměrná rychlost (AVS):   15,62 km/h
Mapa:Třebíčsko 1:75000 (ShoCart č. 49)
  
Text & foto:Marek Topič



Impulsem k podniknutí okružního cyklovýletu se startovním a cílovým místem v Moravských Budějovicích bylo zejména nedávné otevření rozhledny na vrcholu Mařenka u Želetavy. Chtěl jsem si také užít ježdění v trošku odlišné krajině, než je rovinaté střední a dolní Podyjí a pohybovat se na silnicích, kde bývá provoz aut poměrně slabý. S výhodou jsem využil i tarifní nabídky IDS JMK s názvem Podyjí.

Přes noc se prohnala dešťová přeháňka, takže silnice byly po ránu mokré. Protože nemám přední blatník, vydal jsem se na cestu raději s předstihem, abych mohl jet pomaleji. Hevlín jsem opouštěl deset minut po půl osmé a po 25 minutách jízdy jsem dorazil k hrušovanskému nádraží. V tu dobu nebylo ve staničních prostorách ani živáčka, před plánovaným odjezdem vlaku se ale nakonec pár cestujících dostavilo. Mezi nimi i jedna starší paní, která se zvědavě vyptávala na cíl mé cesty. Označil jsem si jízdenky (oblastní jízdenku IDS JMK Pálava a jízdenku pro přepravu mého kola, obě s platností 24 hodin) a vyčkal příjezdu vlaku od Břeclavi. Ten přijel přesně v 8:25 a byl o něco delší, než bývá obvykle (důvodem bylo konání vinných trhů ve Valticích). Nastoupil jsem do řídícího vozu, který byl na konci soupravy, tam jsem měl dostatek prostoru pro mé kolo. Ani jsem jej nemusel zavěšovat na háky. Žádný další cestující s kolem se již neobjevil.
Ve Znojmě jsem si odbyl jediný přestup. Na prvním nástupišti již byla připravena k odjezdu motorová jednotka Regionova. Jak už to bývá, sklopné sedačky v rozšířeném prostoru v řídícím voze byly obsazeny důchodci, kteří byli líní vyjít ty dva schody do hlavního oddílu pro cestující, jeden starší pán mi ale místo pro kolo uvolnil. Na dalších zastávkách cestující postupně vystupovali, v úseku Olbramkostel-Šumná jsem zůstal v prostoru u buňky WC sám. Hned v Šumné však do vlaku přistoupila rodinka s koly, ale to už místa pro jejich přepravu bylo dost. Cesta vlakem nebyla dlouhá, takže docela rychle utekla. Vystoupil jsem v poslední stanici, kde platí tarif IDS JMK, kterými jsou Moravské Budějovice (čas 9:50).
Okolí staniční budovy v Moravských Budějovicích zrovna procházelo rozsáhlou rekonstrukcí, musel jsem proto využít náhradní přístupové cesty, která vedla k budově pošty, tam bylo nezbytné vzít kolo na ramena a snést jej po schodišti na autobusové nádraží. Prohlídku samotného města jsem odložil až na odpoledne, takže jakmile jsem dojel na křižovatku s Pražskou ulicí, odbočil jsem doprava. Objevil jsem zelené turistické značky, podle kterých jsem jel. Kousek za železničním viaduktem jsem odbočil do klidné vilové čtvrti a na jejím konci projel kolem několika průmyslových areálů (největší byl asi závod Model Obaly). To už jsem zaznamenal i několik žlutých značek cyklotrasy č. 5103.
Na konci Moravských Budějovic jsem minul areál zemědělského družstva a menší sluneční elektrárny a po rozbité asfaltce začal mírně stoupat k zalesněné Lukovské hoře. Když jsem se ohlédl, naskytly se omezené výhledy na město. Jakmile jsem přijel k okraji lesa, kde je odbočka k místní vodárně, povrch asfaltové silnice se výrazně zlepšil. Vyjel jsem krátké stoupání, projel kolem otevřené závory a pak následoval sjezd z kopce, který se u hájenky změnil v další stoupání. V lese to po nočním dešti krásně vonělo, ozývalo se ťukání strakapouda a zpěv dalších druhů ptactva. Po pár minutách jsem se dostal k panelové odbočce, která mě přivedla na vrchol Křížové hory k areálu lukovské vodárny a vysílače. Byl jsem překvapen, že u cesty nebyla žádná informační tabule, přestože pro cyklisty je to zřejmě jediná možná přístupová cesta ke zřícenině kaple sv. Víta. Tyto ruiny jsem objevil hned za oploceným areálem vodárny. V jednom místě jsem také zaznamenal omezené výhledy k severovýchodu, mám pocit, že podle vysílače jsem identifikoval Klučovskou horu.
Po prohlídce zbytků kaple, resp. letohrádku, který byl na jejím místě v 18. stol. postaven, jsem se vrátil na lesní asfaltku, po které jsem sjel k silnici spojující Jakubov a Vícenice. Hlavně k západu se otevřely hezké výhledy na zvlněnou krajinu v okolí vysílačů na návrší Velký Radvan, ve které se mísily zelené barvy lesů a obilných polí s velkými plochami žlutých polí s kvetoucí řepkou. Za křižovatkou jsem pokračoval po cyklotrase č. 5103 ještě asi 300 metrů, pak se ale lesní asfaltka odklonila ostře doprava a přivedla mě k areálu motokrosového závodiště Holý kopec. Zvuk terénních motorek jsem slyšel již na Křížové hoře, nyní jsem mohl trénující jezdce pozorovat přímo v akci. Kromě oficiálního oploceného areálu jsem zaznamenal dráhy s různými překážkami také v lese na opačné straně silnice.
U motokrosového závodiště jsem se zdržel jen krátce. Na oficiální cyklotrasu se mi už vracet nechtělo, takže jsem sjel po úbočí Holého kopece až do míst, kde byla skládka vytěženého dřeva. Odtud se asfaltová cesta stočila více k východu a začala stoupat. Po chvíli jsem přijel ke křižovatce s běžnou silnicí, u níž bylo i větší parkoviště a skromný dřevěný přístřešek. Lesní asfaltka sice měla pokračování, ale podle mapy mi její trasování nepřipadalo příliš vhodné. Odbočil jsem tedy doleva a po chvíli přijel do malé vesničky Horní Lažany. Znovu jsem se tak napojil na cyklotrasu 5103, která mě po 0,5 km přivedla k další křižovatce u nedaleké osady Nové Dvory. Vedle opraveného kříže jsem nad mapou promýšlel další možnosti kudy pokračovat dál, nakonec jsem zůstal věrný cyklotrase z Mor. Budějovic. Přestože cesta do Babic nebyla asfaltová, jelo se po ní celkem dobře. Bylo potřeba vyhnout se pár loužím a v místě, kde začínalo stoupání na návrší Datlák, návozům odpadu v podobě stavební sutě. Cesta na Datlák byla dosti kamenitá, ale při pomalé jízdě to nebyl problém. Po celou dobu se mi naskýtal hezký pohled na kapličku, která stojí při silnici nedaleko jihozápadního okraje Babic. Samotnou obec Babice jsem zahlédl až od odbočky ke starému lomu. Zbývalo sjet k malému rybníku, který se nachází v nevýrazném údolí pár desítek metrů od prvních domků.
Obec Babice je známa především smutným sledem událostí, kterým se později vžilo označení babický případ. Přestože nebylo (a asi nikdy nebude) vše úplně vyjasněno, bádání nakonec prokázalo, že v pozadí případu, který měl zastrašit režimu neloajální obyvatele, stála STB. Místa spjatá s tragickými událostmi jsem při průjezdu Babicemi také míjel. Nejprve místní školu, v níž došlo v roce 1951 k vraždě tří funkcionářů MNV, a opodál také bustu faráře Václava Drboly, jednoho z neprávem odsouzených a popravených. Tato busta byla odhalena teprve před rokem kousek od brány do farního dvora. Prohlédl jsem si i pamětní desku nad vstupem do farního úřadu, která připomíná působení básníka Jakuba Demla. Ta samozřejmě s babickým případem souvislost nemá, narozdíl od normalizačního pomníku na návsi pod kostelem.
Od připomínek na smutnou minulost jsem se přenesl do reality a pohledem na rozcestník turistických tras rozmýšlel kudy jet dál. Nakonec jsem se rozhodl pro trasu zelené značky, která byla v mé mapě doporučována jako vhodná pro cyklisty. Turistické značení mě přivedlo k místnímu hřbitovu a později k areálu zemědělského podniku. Z těch míst se mi otevřel nádherný výhled na krajinu zvlněných polí, opět vesměs osetých žlutě kvetoucí řepkou, malých vesniček a mírných zalesněných návrší. Jako největší dominanty se jevily kostel v Čáslavicích a zámek Sádek na zalesněném návrší. Poté, co jsem se nabažil krásných výhledů, pustil jsem se do sjezdu po travnaté cestě, která mě přivedla k okraji lesa. Další část cesty byla trošku problematická, na lesní cestě bylo dost blátivých úseků a také spousta pohozených větví. Jel jsem velmi opatrně, protože taková větev se může velmi snadno dostat do špic a způsobit jejich prasknutí. V těch místech by se údajně měla nacházet i studánka, ale já si žádné odbočky k ní nevšiml. Dostal jsem se na dno údolí, kterým protéká Šebkovický potok a za mostem postupně nabíral výšku do mírného návrší Záhumenice. Polní cesta, kterou křížilo dvojí vedení drátů VN, mě přivedla do Loukovic, klidné obce se zvoničkou uprostřed malé návsi.
Z Loukovic jsem se vydal po silnici, která stoupala alejí ovocných stromů k severu. Dojel jsem k okraji polesí Červené boroví, kde se směr cesty stočil ostře doleva a kousek dál se díky vyvýšené poloze naskytly další hezké výhledy po kraji. Znovu byl nejvýrazněji vidět kostel v nedalekých Čáslavicích a po mé pravici vykukoval ze zalesněného návrší zámek Sádek. Cesta začala klesat ke křižovatce a za ní byl sjezd ještě rychlejší. Dojel jsem na hráz Sádeckého rybníka a kousek od ní minul hospodářskou budovu s bílou fasádou, která měla zdi nad okenicemi zdobené malůvkami s motivy vinné révy. Nejdříve mi to přišlo divné, pak jsem si ale uvědomil, že Sádek je vinařská obec. Tamní vinice jsem ale nenavštívil, ty se nacházejí ve svazích jihozápadně od zámku. Já jsem bohužel zámek, na jehož nádvoří by se měl nacházet i strom roku 2006 Sádecká lípa, z časových důvodů vynechal.
Minul jsem obě odbočky k zámku, které lemovaly lipové aleje, a od té druhé sjel k mostu přes Rokytnou. Na rozcestí silnic, u kterého stojí socha svatého, jehož jsem v té rychlosti nebyl schopen ani identifikovat, jsem odbočil doleva. Asi 300 metrů jsem po této silnici stoupal lesem a pak odbočil na lesáckou cestu, která byla rovněž značena jako cyklotrasa 5217. Byla to příjemná projížďka lesem, sice pořád do kopce, ale ne tolik strmého, takže jsem se ani nezadýchal. Postupně jsem překonal asi 100 výškových metrů. Asi 0,5 km od vrcholu Zadní hory jsem měl podle směrové tabulky odbočit na lesní cestu doleva, ale protože mi její sklon připadal příliš strmý, pokračoval jsem raději po lesní asfaltové cestě až k silnici II. třídy č. 410. Odbočil jsem doleva a než jsem se pustil do rychlého sjezdu, vychutnal si pěkné výhledy po okolní krajině.
Nebýt zastavení u kapličky na okraji Rokytnice, dojel bych bez šlapání až ke kostelu, u kterého jsem objevil rozcestník modré turistické značky. Právě pásového značení KČT jsem se potřeboval držet, opět jsem totiž důvěřoval mé mapě, v níž byla tato trasa vyznačena i jako cesta vhodná pro cyklisty. Nejdříve jsem jel po běžné silnici, která by mě přivedla k malé osadě Veverka. Necelý kilometr před touto osadou jsem odbočil doleva na cestu vedoucí ke středisku Adrenalin park Březová. Objel jsem část areálu, ve kterém jsem zahlédl chatky i komfortnější ubytovací objekty, dřevěné věže a lanové centrum. Po lesní cestě jsem vyjel krátké stoupání a pak kousek pokračoval údolím pravostranného přítoku potoka Římovky. Cesta se brzy odklonila k jihu, do strmého stoupání po okraji mýtiny. Po ujetí asi dvou stovek metrů jsem odbočil na hřebenovou lesní cestu, která už stoupala pouze mírně. Často ale bylo potřeba se vyhýbat loužím nebo blátivým úsekům.
Ze sedla pod Spáleným vrchem jsem se zvýšenou opatrností sjel k osadě Dašov. V této malé osadě na okraji rozsáhlých lesů, by se stavení dala spočítat na prstech obou rukou, přesto jsem zaznamenal docela velký počet parkujících aut, zřejmě bývá toto místo využíváno jako východisko k rozhledně Mařenka. Jakmile jsem totiž přejel most přes Dašovský potok a objel malebný rybník Pančák, na jehož břehu jsem objevil i vývěr Dašovské studánky, začal jsem potkávat skupinky výletníků. Značená trasa vede v těchto místech po zpevněné kamenité lesní cestě a lemuje ji několik tabulí naučné stezky. Ale to jen krátce, od rozcestí jezdeckých tras se totiž zpevněná trasa odklání k severu, zatímco standardní stezka pokračuje přímo po nezpevněné lesní cestě. Tady jsem opět musel zařadit lehký převod a na vzdálenosti necelého kilometru překonal aspoň padesátimetrové převýšení. Dostal jsem se na rozcestí s další zpevněnou cestou, odkud modrá dříve pokračovala rovně, ale nedávno došlo k jejímu přeznačení přímo přes vrchol Mařenka. Odbočil jsem tedy doleva a po ujetí asi 0,5 km znovu doleva. To už se jednalo o závěrečný strmý úsek, který končil až na samotném vrcholu. Boj s velkým sklonem jsem vzdal asi v půlce a zbývajících pár desítek metrů musel kolo dotlačit.
K vrcholovému pylonu trigonometrického bodu na Mařence jsem dotlačil své kolo ve dvě hodiny odpoledne. Chvilku jsem si odpočinul a poté opřel své kolo do jednoho ze dvou svérázných stojanů. Jen s foťákem zavěšeným na krku jsem se vydal na vrcholovou plošinu místní nové rozhledny. Čekal mě dlouhý výstup po točitém schodišti, nejprve v tmavé kamenné věži, na kterou navazovala část umístěná ve vzdušné dřevěné konstrukci. Z vyhlídkového ochozu se mi naskytl nádherný výhled na malebný kraj lesů, rybníků a barevných polí. Trošku je škoda, že na ochozu chybí panoramatická schémata a člověk tak k identifikaci různých míst musí používat mapu. Viděl jsem lokality, které jsem už z putování v tento den znal z pozemské perspektivy, např. Zadní horu, zámek Sádek, Čáslavice. Dhlédnout bylo možné i na část města Třebíč, chladící věže JE Dukovany a v dáli se dokonce rýsovaly vrcholy Pálavy. A samozřejmě mnoho vesnic a vrcholů, jejichž vyjmenováním by se dala popsat půlka stránky.
Spokojený a plný hezkých zážitků jsem seběhl točité schody, až se mi z toho malinko zamotala hlava. Ještě jsem z povinnosti odlovil místní kešku a poté znovu nasedl na kolo. Od rozhledny jsem sjel po jiné cestě, než jsem vyjel a vyšel nahoru. Tato cesta byla pro jízdu na kole mnohem vhodnější, byla totiž o něco méně strmá a zpevněná, nevýhodou byla pouze nutnost přibrzdit před závorou před jejím napojení na hlavní lesní cestu, která vrchol Mařenky míjí ze západní strany. Vydal jsem se po cyklotrase č. 5216 a tudy se po pár minutách jízdy dostal k odbočce na lesáckou asfaltovou cestu. Bylo patrné, že k dokončení této cesty muselo dojít teprve nedávno, protože ji ještě pokrývala vrstva štěrku. Přesto jsem zkusil vydat se po ní. Jel jsem prakticky pořád z kopce, většinou lesem, který občas vystřídal krátký úsek přes mýtinu. Tato komunikace mě přivedla kolem Zadního rybníka k silnici č. 410 - přesně to jsem potřeboval. Poté už stačilo jen sjet do nedalekých Bítovánek.
Po projetí Bítovánkami, kde jsem se zdržel krátkou zajížďkou k místní hospodě, která měla stejně zavřeno, jsem pokračoval po hlavní silnici do nedalekého městyse Želetava. Krátce jsem se zastavil na náměstí Míru, kde jsem si zvenčí prohlédl kostel svatého Michala a sloup se sochou Panny Marie. Když jsem potom pokračoval k rozcestí silnic I-38 a II-410, zahlédl jsem i hřbitovní kostel sv. Kateřiny. Jeho poloha na návrší mě zlákala, tak jsem si k němu udělal krátkou zajížďku. Mé další putování vedlo po silnici č. 410. Přestože se jednalo o silnici druhé třídy, auta tudy prakticky žádná nejezdila. Cesta pořád mírně stoupala podél žlutého řepkového pole. Před následující vesnicí Jindřichovice jsem vjel na území okresu Jihlava. V Jindřichovicích jsem se krátce zastavil na návsi s rybníkem a kaplí, poté mě čekal další výjezd do sousedního Zdeňkova. I tady jsem objevil hezkou kapli a také novou sochu sv. Prokopa.
Bylo tři čtvrtě na čtyři a to znamenalo, že do odjezdu posledního vlaku z Moravských Budějovic zbývaly už jen dvě hodiny a dvacet minut. Nechtěl jsem riskovat příjezd na poslední chvíli, tak jsem přehodnotil původní záměr dojet až do Nové Říše. Ze Zdeňkova jsem proto vyrazil směr jih, po cyklotrase č. 5092. Převážně jsem jel z kopce, ale závěrečný úsek před Krasonicemi bylo pro změnu nutné nějaké výškové metry zase nabrat. Na okraji Krasonic jsem odbočil směrem na Želetavu, ale po této silnici jsem ujel jen asi půl kilometru. Zajel jsem se podívat ke kapli Narození Panny Marie, která je ukryta mezi stromy na nevýrazném zalesněném návrší Humberk. Po prohlídce tohoto zajímavého místa jsem se vrátil zpět do obce. Dalším místem hodným návštěvy by byl určitě i zámek a okolní park, ten jsem ale vynechal.
Z Krasonic jsem pokračoval krásnou alejí ovocných stromů a pozvolna sjel do údolí řeky Želetavky, kde se nachází i rybník a starý Brázdův mlýn, který byl přestavěn na kulturní centrum alternativních žánrů. Objekt patří signatáři Charty 77 Miroslavu Skalickému, který si říká Skalák, pro to se tomuto komplexu často říká Skalákův mlýn, či Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé. Objekty jsou postaveny ve formě pseudotvrze, kterou zdobí místy až příliš kýčovité umělecké výtvory. Přehlédnout rozhodně nelze plastika sestavená s vyřazených dílů od aut nebo stará rezavějící oktávka fungující jako malý zahradní skleník. Podivoval jsem se i nad spoustou tabulí a transparentů rozvěšených různě v blízkosti hlavního vchodu. Připadalo mi, že uvnitř zrovna nebylo živé duše, ale jindy to tu prý docela žije. Za zmínku stojí, že zde dvakrát koncertovala již zaniklá hevlínská kapela Neskutečná situace.
Z údolí Želetavky bylo potřeba vyjet do malé vísky Meziříčko a odtud mírně zvlněnou krajinou k lesu, kterým jsem projel skoro bez šlapání. Když jsem z lesa vyjel, otevřel se nádherný výhled na blízkou obec Domamil a protáhlá návrší za ní, Kopec a Velký Radvan. Zkontroloval jsem čas, a protože do Mor. Budějovic to už nebylo příliš daleko, rozhodl jsem se pro zajížďku právě přes Velký Radvan. Toto ploché návrší je zvýrazněno dvojicí stožárů, které v dnešní době šíří rozhlasové vysílání, v minulosti však fungovaly zejména pro rušení vysílání zahraničních stanic, zejména Svobodné Evropy. Škoda, že další zajížďku jsem si již dovolit nemohl, jistě by stálo zato podívat se po letech k pramenu řeky Jevišovky, který se nachází kousek za nedalekou vsí Komárovice.
Z Velkého Radvanu jsem dojel do Vranína, kde jsem rozmýšlel mezi dvěma variantami. Nakonec jsem vybral tu severní a asi i kratší, tedy přes Litohoř a odtud mě čekal krátký úsek po silnici I. třídy č. 38. Tam, kde se silnice napojuje na městský okruh, jsem samozřejmě odbočil směrem do centra. Zanedlouho jsem se tak ocitl v místě, kde jsem pár hodin předtím odbočoval směrem k Lukovské hoře. Do odjezdu mého vlaku zbývalo ještě asi 40 minut, čehož jsem využil ke krátké zajížďce do centra města. Krátce jsem se zastavil na náměstí Míru a zvenčí si prohlédl i místní zámek a kostel. Na osvěžení jsem si koupil kornout točené zmrzliny. O tři čtvrtě na šest jsem vyrazil k nádraží, prakticky jsem jen sjel kopec a poté odbočil na autobusové nádraží, odkud bylo nutné vynést kolo po schodech.
Vlak z Okříšek přijel načas. Opět se jednalo o jednotku Regionova, nastoupil jsem si tedy do řídícího vozu, kde už dvě kola byla. Zaujalo mě, že šlo o letité stroje značky Puch, později jsem spatřil i jejich majitele, byli to dva asi padesátiletí Rakušané. V Šumné si přistoupili další dva cyklisté, takže prostor byl nakonec docela slušně zaplněn, to však nebylo nic proti tomu, co přivezla souprava opožděného vlaku z Břeclavi. Vykládka asi 20 kol z posledního vozu trvala skoro pět minut, teprve poté jsem si mohl do speciálně upraveného oddílu vozu 021 naložit kolo já. Po půlhodince jízdy jsem vystoupil ve stanici Hrušovany, odkud jsem musel zbývajících 7 km k domovu urazit opět v sedle kola. Tentokrát jsem nejel přes Šanov, ale po hlavní silnici, asi to bylo i malinko rychlejší. Do Hevlína jsem dojel v osm hodin večer, zrovna když odjížděl poslední autobus do Pohořelic.




Fotky:

Svatý Vít u Moravských Budějovic Obec Babice Kostel v Čáslavicích Sádecký rybník Rozhledna Mařenka Želetava Brázdův (Skalákův) mlýn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET