wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET CELODENNÍ



PRVOMÁJOVÁ VYJÍŽĎKA K ROZHLEDNĚ EUROPAWARTE

Datum:1. května 2014
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   119,63 km
Čistý čas jízdy (STP):   6:23:27 h
Hrubý čas jízdy:   9 3/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   18,72 km/h
Mapa:Radkarte Weinviertel 1:82000 (Weinviertel Tourismus GmbH)
  
Text & foto:Marek Topič



Výpravu na rozhlednu Europawarte jsem pojal jako svou soukromou oslavu desetiletého výročí našeho členství v Evropské unii. Vsup do EU víceméně ovlivnil život většiny lidí v naší zemi. A jak tomu bývá, existují skupiny zastánců i odpůrců. Pro pohraničí přineslo členství v EU jednoznačně pozitiva, už jen proto, že to byl krok k rozšíření schengenského prostoru a postupnému uvolnění pracovních trhů v okolních státech. Možnost cestovat prakticky bez omezení, jen s občankou v kapse a bez buzerace od zkorumpovaných celníků - ještě před 20 lety to znělo jako nereálný sen. To si přece zaslouží připomenutí.

Na cestu jsem se vydal pár minut před osmou. Vydal jsem se po silnici č. 408 ve směru na Znojmo, očekával jsem totiž, že by kvůli uzavírce silničního průtahu v Dyjákovicích neměl být příliš hustý provoz. Realita mě ale nemile překvapila, aut jezdilo poměrně hodně. Hned na výjezdu z Hevlína mě předjel i linkový autobus, kterým jsem měl původně cestovat i já, ovšem plánovaný výlet do rakouského Drosendorfu bylo nakonec nutné odložit. Cestou do Dyjákovic jsem si všiml nově vysázených stromů po obou stranách silnice, za pár let by to snad mohla být hezká alej. Také jsem byl příjemně překvapen skutečností, že došlo k opravě všech poškozených křížů.
Dyjákovicemi, jak už jsem zmínil, nebylo možné projet po hlavní silnici, ta procházela celkovou rekonstrukcí, mimochodem s částečným financováním z prostředků EU. Musel jsem jet po objízdné trase, která byla vedena po značně rozbitých místních cestách, často i s velmi prašnými úseky. Také jsem si všiml, že hodně starých domů chátrá, lidé se o ně buď nestarají nebo jsou dokonce neobydlené. Na druhou stranu si obec zachovává tradiční vesnický ráz, rozhodně zde např. nenajdeme takové šílenosti, jaké jsou místy vidět v Hevlíně, např. barák s růžovou fasádou. V Dyjákovicích jsem spatřil i první máju na trase, tato byla dokonce v noci strážena, jak naznačovalo doutnající ohniště, kolem něhož posedávala trojice mužů.
Za Dyjákovicemi jsem projížděl kolem polí, na nichž se v posledních letech ve velkém pěstuje zelenina. Na to, že teprve začínal květen, byly porosty košťálové zeleniny velmi dobré. Po chvilce jsem dojel do Hrádku, který je pověstný podobně špatným stavem hlavní silnice jako v Dyjákovicích. Tady to ale zatím na pořádnou rekonstrukci nevypadalo, protože jsem si všiml, že došlo jen k zalátání největších děr. Na křižovatce u kulturního domu jsem odbočil doleva. Cestou do Jaroslavic jsem po mostě překonal řeku Dyji a poté i Mlýnskou strouhu. S výhledem na zámek jsem se rychle blížil k prvním jaroslavickým domům. Zaujalo mě, že na zámecké terase zrovna nádherně kvetly stromy, ale zajížďku k nim jsem z časových důvodů vynechal.
Z hlavní silnice jsem odbočil na Náměstí, kolem školy jsem pokračoval k mostu přes potok Daníž a pak začal mírně stoupat do kopce podél oploceného areálu solární elektrárny. Po překřížení bývalé signálky jsem pokračoval po nové silnici, která mě v táhlém stoupání přivedla ke státním hranicím. Značky, které na hranici upozorňují, jsou tu samozřejmě stále, zde navíc doplněné o místní pojmenování Náměstí Evropy a o repliku prvorepublikového hraničního sloupu. Na chvíli jsem se zastavil a přenastavil si operátora na mobilu. Také jsem si zavzpomínal na dávné doby, kdy jsem si právě tudy několikrát zkrátil cestu, samozřejmě s velkým rizikem pokuty. Přejet pomyslnou čáru na mapě a obávat se trestu - jak absurdně se to v dnešní době jeví.
Na rakouském území jsem se napojil na cyklotrasu Kamp-Thaya-March. Minul jsem památník vysídlených Němců a poté sjel ke sklepní ulici.Na křižovatce jsem odbočil doprava a ztracené výškové metry musel postupně získat zpět. Tuto cyklostezku mám velmi rád, jsou z ní parádní výhledy do širokého údolí Pulkavy a na pásma kopců v dáli. Žel, tento den to s viditelností nebylo až tak dobré, mlžný opar mi tak aspoň dával naději, že by mohlo po celý den vydržet teplé slunečné počasí. Po chvilce jsem přijel k silnici spojující Jaroslavice a Seefeld. Rovněž tato komunikace prošla nedávno rekonstrukcí a místu na st. hranici se dostalo pojmenování Náměstí přátelství. Tam jsem ale nejel, odbočil jsem doleva a skoro bez nutnosti šlapat sjel k malému ranči a výběhu pro koně. Stezka mě dále provedla sklepní uličkou a odtud přímo k zámeckému lesoparku na okraji Seefeldu.
Na návsi v obci Seefeld je toho docela dost k vidění, největší dominantou je zámek, který je ale nepřístupný, zajímavostí je i pramen minerální vody. Než jsem vyrazil dál, udělal jsem si krátkou přestávku a posilnil se cereální tyčinkou. Ještě chvíli jsem se držel cyklotrasy Kamp-Thaya-March, ovšem na první křižovatce jsem podle směrovky neodbočil a pokračoval v přímém směru. Čekal mě výjezd táhlého stoupání mezi vinicemi. Byl jsem zrovna svědkem, jak se nová vinice zakládá, metoda spočívala ve vyhloubení jamky tlakem vody a zasazení sazenice, ve své podstatě poctivá ruční práce. Moji pozornost upoutala i opravená cihlová kaplička chránící žulový kříž. Dlouhé stoupání skončilo až u odbočky k dalšímu pietnímu místu, které bylo vybudováno jako památník vysídlených Němců. Od kaple sv. Huberta, která se nachází v nadm. výšce 274 m, je nádherný výhled po okolní krajině. Jižním směrem lze přehlédnout široké údolí Pulkavy s několika obcemi, z nichž nejbližší je Hadres s dlouhou sklepní ulicí, obzor zde uzavírá výrazný zalesněný kopec Buchberg. Při pohledu na sever je pěkně vidět pásmo hraničních kopců s vinohrady a jako nejzřetelnější objekt poutá pozornost věž hrádku Lampelberk, severozápadním směrem lze dohlédnout až na část města Znojma.
Další vyhlídkovou přestávku jsem si dopřál po pár minutách jízdy. Od kaple sv. Huberta jsem sjel na rozcestí, které bylo na dohled od severního konce sklepní ulice, odbočil jsem ostře doprava a sledujíce značení cyklostezky č. 8 jsem znovu vystoupal na návrší s vinohrady. Dál vedla úzká asfaltka prakticky po rovině a přivedla mě k akátovému remízku, na jehož okraji jsem zastavil u rozhledny Heidberg. Jedná se o nevysokou vyhlídkovou věž, jejíž výšku odhaduji na 15 metrů. Problémem je, že stromy jsou o něco vyšší a zcela tak brání výhledu k severu. Přitom, kdyby rozhledna stála jen pár desítek metrů východněji, kde je prostranství nezalesněné, naskytl by se z ní výhled kruhový. Ale i tak jsem výstup po těch 40 schodech absolvoval. Jak už jsem zmínil, koukat šlo jen na jižní stranu, mj. jsem spatřil i město Retz, můj další dílčí cíl.
Po rychlém sjezdu ke strouze Heidgraben jsem vyjel táhlé stoupání ke státní silnici 303/E59. Než jsem se dostal ke kruhovému objezdu, který mi usnadnil rušnou komunikaci překřížit, minul jsem modelářské letiště, na jehož dráze právě probíhalo válcování trávy. Už jsem dnes jednou byl na návrší, kterému se říká Schatzberg (jižně od Jaroslavic), nyní jsem opět stoupal na nevysoké protáhlé návrší stejného jména. Po chvilce jsem se zastavil u další rozhledny na mé trase. Ona to vlastně ani není rozhledna, jako spíš památník, jak jinak než vysídlených Němců. Vyhlídková věž má dvě plošiny, na první vede 31 schodů, po dalších osmi schodech lze vystoupat až na malý vyhlídkový balkónek. Výhled, ačkoliv věž nestojí až úplně na kopci, je ale docela dobrý. Je vidět až k městu Znojmu, vysoká věž kostela zvýrazňuje polohu Konic, dobře vidět jsou i obce nejblíže k hranicícím, Šatov, Havraníky, Chvalovice, Dyjákovičky. No a úplně nejblíže je nákupní areál Excalibur City a Freeport.
Z rozhledny jsem se zkusil vydat po cyklostezkách mezi vinohrady a doufal jsem, že se tak dostanu do vsi Kleinriedenthal. Na několika rozcestích jsem se ale nějak zamotal, a nakonec se ocitl na silnici, která vede od rozhledny. Uvědomil jsem si, že jsem si na cestu zapomněl vzít mapu, která by mi v orientaci pomohla. Už jsem raději všechny další odbočky ignoroval. Přijel jsem do obce Unterretzbach, kde jsem se dozvěděl, že silnice podél potoka Alter Retzbach je uzavřena. Pokračoval jsem tedy dál po běžné silnici, která mě přivedla do sousední vsi Mitterretzbach. Odbočil jsem směrem na Retz, kam jsem nakonec dojel nejkratší možnou cestou.
Po zkušenostech s blouděním ve vinohradech na Schatzbergu jsem potřeboval navštívit infocentrum a obstarat si mapu. K tomu účelu jsem tedy projel Znojemskou branou a zamířil na Náměstí, které je hodně rozlehlé a nádherné, asi bych si sem zajel i kdybych žádnou mapu shánět nemusel. Udělal jsem pár fotek historických domů a radnice a po návštěvě infocentra se vydal kolem domu se sgrafitovou fasádou jednosměrnou ulicí pryč z centra města. Chvíli jsem jel po hlavní silnici č. 35, z ní jsem se však hned v další vsi Obernalb odklonil. Začal jsem nabírat výškové metry, tím se mi naskytly výhledy po okolí. Vidět byl např. větrný mlýn nad Retzem, významný turistický cíl, který jsem však při tomto výletu vynechal. Já měl namířeno k zalesněnému hřebeni na západním obzoru, který výrazně převyšuje okolní krajinu. Snadno jsem identifikoval i rozhlednu Europawarte, od které mě dělilo převýšení skoro 200 metrů.
Projel jsem obcí Obermarkersdorf a vinicemi pokračoval do nedaleké vsi Waitzendorf, za kterou se již výrazně zvedají zalesněné stráně. Už v samotné vsi jsem začal poctivě stoupat, nejstrmější sklon silnice byl asi při průjezdu sklepní ulicí a v serpentinách nad ní. Poté, co se silnice napřímila, mi již výjezd tak náročný nepřipadal. A tak jsem se ani nenadál a ocitl se u malé kapličky a kousek dál minul parkoviště pro motorizované návštěvníky. Nebylo tu jediné auto a vlastně jsem v průběhu deseti minut, co můj výjezd trval, žádné auto nepotkal. Podle směrovky jsem odbočil na lesní cestu, která mě po dvou minutách přivedla přímo k patě rozhledny.
Europawarte, česky Evropská rozhledna, je ocelobetonová věž s velkým křížem na vrcholu, která byla postavena v roce 1980 při příležitosti 1500 let od narození sv. Benedikta, jehož jméno tato rozhledna také nese. Je vysoká 26 metrů a na vyhlídkový ochoz vede schodiště, které se obtáčí ve spirále. Podle informační tabule je potřeba zdolat celkem112 schodů, což jsem osobně překontroloval. Europawarte je velmi podobná rozhledně Papswarte, liší se jen v řešení vyhlídkové plošiny. Výhled z ochozu pod křížem je kruhový a za dobrých podmínek velmi daleký. Prý odsud nebývá problém vidět Pálavu i Alpy, což ale neplatilo v době, kdy jsem na okolní krajinu shlížel já. Ale i tak bylo na co koukat. Zajímavé byly např. rozdíly na polích řepky v nížině na východ od rozhledny, kde už byly žluté barvy květů promísené se zelenou tím, jak řepka odkvétala, naopak při pohledu na západ, kde je nadmořská výška krajiny skoro o 300 metrů vyšší, byly lány s řepkou sytě žluté.
Na rozhledně jsem setrval asi dvacet minut, mezitím jsem posvačil a po sestupu se pustil do hledání kešky. Skrýš jsem našel docela snadno, zalogoval svou návštěvu a vrátil jsem se k rozhledně ke kolu. Sjel jsem zpět k silnici a po ní se vydal západním směrem. Oproti dlouhému stoupání z Waitzendorfu byl sjezd velice krátký a po pár stovkách metrů na něj dokonce navazovalo mírné stoupání. Když jsem dosáhl nejvyššího bodu na rozlehlém návrší nad obcí Untermixnitz, ocitl jsem se prakticky ve stejné nadmořské výšce jako je pata rozhledny Europawarte. Poněkud se pokazilo počasí, zatáhlo se a trochu ochladilo, bundu, kterou jsem v Retzu složil do brašny, jsem musel znovu obléct.
Zastavil jsem kousek od zámku a nad mapou si upřesňoval, kudy jet dál. Zvolil jsem trasu severovýchodním směrem ke vsi Oberfladnitz, odkud by mě čekal dlouhý sjezd až do Retzu. Než jsem se vydal na cestu, projel jsem si i samotnou ves Untermixnitz, kde to vypadalo jako po vymření, nikde jsem nepotkal ani živáčka a všude bylo naprosté ticho. I v následujících chvílích jsem si užíval liduprázdno, skoro jsem zapomněl, jak to vypadá když po silnici projede auto. Ani ve vsi Oberfladnitz, přestože se tady sbíhají silnice ze čtyř směrů, nebylo kdovíjak živo. Tuhle vesnici jsem ale neprojel celou, hned na prvním rozcestí jsem odbočil ostře doprava a vydal se směrem na Hofern. Ovšem po ujetí asi 200 metrů jsem narazil na odbočku, která ani nebyla vyznačená, přesto jsem se po ní vydal, abych svému výletu dodal mírný expediční nádech.
Po této úzké asfaltce jsem nejprve projel po okraji lesa, nalevo s výhledem na lány s obilovinami a řepkou, následoval krátký lesní úsek a za ním jsem měl pro změnu pole po pravici. Nakonec se krajina otevřela zcela a já zahlédl první domy v obci Niederfladnitz. Dostal jsem nápad, že bych někde v okolí této obce mohl počkat na vlak Reblaus express, který by měl asi po půlhodině dojet z Retzu, ale nakonec jsem se zalekl potemnělé oblohy na severozápadním obzoru. Dojel jsem k místnímu zámku a odbočil směrem na Mitterretzbach. Bohužel jsem dešti ujet nestihl, pršet začalo v úvodu dlouhého stoupání a tak jsem se schoval pod kaštan při rozcestí k letohrádku Karlslust. Těsně přede mnou využila ochrany olistěné koruny stromu i jedna česká rodinka. Dali jsme se do řeči na téma, jestli by nebylo lepší se vrátit do vsi, kde je přístřešek autobusové zastávky, ale nakonec jsme zůstali a doufali, že déšť brzy ustane.
Náš odhad nebyl správný, intenzita deště stoupala a větve stromů už nás nedokázaly před kapkami ochránit. Během chvíle jsme tak byli všichni mokří. Já jsem nakonec využil krátkodobého ustání deště a přece jen se jel schovat do přístřešku v obci Niederfladnitz. To se mi vyplatilo, protože za chvíli nato se spustil další silný liják. Definitivní ustání deště a protrhání mraků nastalo až o půl třetí. Vydal jsem se tedy znovu na cestu, přestože po silnicích ještě stékaly proudy vody. Pustil jsem se do výjezdu polesím Habermaiss a hned na okraji lesa jsem zalitoval, že jsem před nastupujícím deštěm nedojel až sem. Střecha malé dřevěné kapličky při rozcestí turistických tras by totiž byla lepší ochranou, než koruna kaštanu.
Po docela dlouhém výjezdu mě měl čekat ještě delší sjezd. Já jsem ale zamýšlel, že se ze silnice odkloním a odbočím na lesní cestu, která by mě měla přivést k prameništi potoka Daníže. Míjel jsem ale samé odbočky, u nichž byla vždy zákazová značka. Nakonec jsem jednu cestu bez zákazu vjezdu objevil, ale přesto jsem na ni neodbočil. Neměl jsem totiž 100% jistotu, že mě k prameništi Daníže přivede a navíc hrozilo, že po dešti bude povrch blátivý. Pokračoval jsem tedy ve sjezdu po asfaltové silnici a bez nutnosti šlapání dojel až k přístupové cestě k poutnímu místu Heiliger Stein. Byl jsem mile překvapen, že lesní cesta byla nedávno vyasfaltována, tak jsem se na toto mystické místo vypravil. Další novinkou bylo zřízení stánku s občerstvením a možná i to mělo za důsledek, že zde posedávalo docela dost lidí. Šokem pro mě bylo také zjištění, že tomuto místu se srážkové pásmo zcela vyhnulo.
Prohlédl jsem si kamenné řady i kámen s vydlabanými důlky a prošel se po ochoze nad základy kostela, s pocitem nepřející štěstěny jsem také pozoroval temné mraky v dáli, z nichž evidentně stále vydatně pršelo. Škoda, být o něco rychlejší, nemusel jsem vůbec zmoknout. Po další nové asfaltce jsem zamířil hranicím, které jsem překročil u výklenkové kaple Toiflmarter. Na moravské straně pokračuje asfaltová cesta s velmi hrubým povrchem, navíc zde je jedno nepříjemné údolí, takže v krátkém sledu jsem musel překonat ostré klesání a hned poté zhruba stejně strmý výjezd. Po chvíli jsem se napojil na bývalou signáku. Ta má asfaltový povrch stále docela dobrý, ale i tady bylo potřeba dvakrát překonat údolí Daníže, resp. jednoho z jeho prvních levostranných přítoků. O čtvrt na čtyři jsem přijel k rozcestí Pod Dlouhým vrchem, od kterého bylo možné odbočit na novou okružní jezdeckou trasu KČT Hraniční okruh. K prameništi Daníže byla udávaná vzdálenost 2,5 km, takže jsem se tam přece jen vydal, byť z opačné strany, než jsem původně zamýšlel.
Jel jsem po staré asfaltové silnici, která pořád mírně stoupala. Po chvíli jsem přijel k rozcestí, od něhož odbočovala silnice k hájovně, já ale pokračoval v přímém směru. Objel jsem závoru a po pár desítkách metrů se dostal do oblasti, která byla zasažena deštěm. Zvlášť v místech, kde byla silnice pokrytá mechem, to pod plášti mého kola pěkně čvachtalo. Připadalo mi, že ani po oficiálním zpřístupnění tato stezka moc návštěvníků NP Podyjí neláká, což je jedině dobře. Cestou k prameništi mě zaujal mlok, který zrovna přecházel přes cestu. Chtěl jsem si jej vyfotit, ale světelné podmínky nebyly uprostřed lesa dobré. Přijel jsem do míst, kde se sbíhají tři lesní cesty, jedna už v Rakousku, a odtud byl již pramen Daníže blízko. Neobjevil jsem však klasický vývěr, ale spíše tůně, ze kterých vytéká drobný potůček, který u pamětního kamene vytváří hezké meandry.
Místo zrodu potoka Daníže jsem opouštěl krátce před čtvrtou hodinou odpolední. Byla přede mnou cesta domů, která vedla obcemi sdruženými do mikroregionu, který si dal Daníž do svého jména. Nejprve jsem ale musel sjet zpět na rozcestí Pod Dlouhým vrchem. Odtud jsem zamířil k nově vybudovanému hotelovému komplexu Vinice Hnanice a po chvilce dojel ke křižovatce nad stejnojmennou obcí. Po pravici jsem měl další velký hotel, tentokrát Happy Star a kousek od jeho parkoviště jsem minul objekt prvorepublikového opevnění. Přestože na zeminou zakryté střeše bunkru vlála vlajka, nebyl to signál pro možnost prohlídky, jako je tomu běžné jinde. Podle informační tabulky umístěné nad vchodem slouží pevnůstka jako noclehárna pro otrlé. To by mě zajímalo, jaký je o tuto nabídku zájem.
Na zbylém úseku cesty domů jsem se nikde příliš nezdržoval. Projel jsem Šatovem, který za poslední roky hodně prokoukl. I silniční průtah se opravil, až na úsek mezi fotbalovým hřištěm a areálem společnosti Znovín, kde byla ponechána dlažba ze "zvonivek". Za Šatovem jsem zjistil, že vítr foukal příznivě, takže se mi jelo docela dobře. Přes mírné a táhlé návrší jsem se dostal do Chvalovic. Je docela ostuda, že nejbohatší obec Znojemska není schopna zajistit opravu hlavní silnice od západního okraje až k hlavní silnici. Litoval jsem, že jsem nesjel k vinným sklepům a do Chvalovic nepřijel po cyklostezce vedoucí kolem Daníže. Tímto údolím jsem ještě chvíli pokračoval, projel jsem Dyjákovičkami, pak zamířil k osadě Hnízdo a nedaleko Strachotic naposledy překonal most přes potok, jehož místo zrodu jsem předtím navštívil.
Ze Strachotic jsem se rozhodl pokračovat po nejkratší možné trase. Vydal jsem se tedy k severovýchodu a po chvíli přijel ke křižovatce se silnicí II-408. V podvečer už na ní nebyl tak hustý provoz, takže se jelo dobře. Projel jsem Valtrovicemi, minul Křídlůvky a pomyslný okruh se mi uzavřel v Hrádku. Zbývajících 9 km jsem jel po stejné cestě jako ráno. V Dyjákovicích jsem opět musel objet opravovaný úsek. Policejní hlídka zrovna prováděla kontrolu, jestli měli řidiči, kteří obcí projížděli, povolení. Zahlédl jsem i nějaké předávání bankovek, takže padaly i pokuty. Jako cyklista jsem samozřejmě projel bez problémů. Na posledním úseku cesty jsem si udělal krátkou přestávku kousek za vodojemem na Dyjákovickém kopci. Zavzpomínal jsem na období svého dětství, kdy jsem toto vyvýšené místo využíval k tomu, abych se podíval na krajinu v sousedním Rakousku. Pak už stačilo jen sjet kopec a po zdolání posledních kilometrů jsem o tři čtvrtě na šest dojel domů. Až na to zmoknutí to byl parádní výlet.




Fotky:

Náměstí Evropy u Jaroslavic Rozhledna Heidberg Rozhledna Schatzberg Retz - radnice Rozhledna Europawarte Prameniště Daníže


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET