wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ



VÝŠLAP JARNÍM PODYJÍM V OKOLÍ LUKOVA

Datum:12. dubna 2014
Složení výpravy:Marek, Ivo, Milan, Petr, ...
Ušlá vzdálenost / čas:   13 km / 4 3/4 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



I přes příznivé počasí v úvodu roku 2014 jsem zatím nepodnikl žádný významný výlet. Prvním počinem se tak stala až organizovaná výprava do NP Podyjí, na kterou mě pozvali kamarádi z Třebíče. Rád jsem této příležitosti využil, protože se mi tak znovu naskytla možnost legálně zavítat do míst, kam by běžní turisté neměli chodit a navíc se dozvědět spoustu zajímavostí o specifickém území mezi Znojmem a Vranovem. Cílem bylo tentokrát okolí malé obce Lukov.

Moje cestování začalo jako obvykle. Krátce před osmou jsem přišel na hevlínskou náves, ale ještě jsem nebyl rozhodnutý, který směr pro cestu do Znojma využiji. Ten den totiž v Dyjákovicích začala uzavírka průtahu obcí, takže jsem měl obavu ze zpoždění.Řidič linky 820 mě ale ujistil, že objížďka mívá za důsledek jen drobné prodloužení jízdy, tak jsem si do autobusu nastoupil. Na okraj Dyjákovic jsme přijeli zrovna v okamžik, kdy na semaforu před jednosměrným úsekem objízdné trasy naskočila zelená. Průjezd obcí po rozbitých cestách byl hrozný, ale zdržel nás opravdu jen asi 5 minut, tak jsem si ani nemusel přestoupit na časově rychlejší přípoj, který jezdívá přes Hodonice.
Po příjezdu do Znojma jsem měl k dispozici asi 12 minut na přestup. Tuto časovou rezervu jsem využil k návštěvě pokladny na vlakovém nádraží, kde jsem si nakoupil jízdenky IDS do zásoby, i tak jsem potom na odjezd autobusu do Čížova čekal ještě asi 4 minuty. Překvapilo mě, že i přes velmi dobré počasí se u nástupiště č. 12 sešlo jen pár lidí, kteří měli prokazatelně namířeno za pěší turistikou, jakoby sezóna ještě nezačala. A přitom bylo jaro v plném proudu, ovocné stromy v alejích podél silnice nádherně kvetly a také na polích byly vidět jevy, které jsou obvyklé až pro první polovinu května, např. lány s kvetoucí řepkou. Symbolem jara jsou i Velikonoce a v Mašovicích na ně byli připraveni. Jejich skořápovník ověšený obrovským množstvím zdobených vajíček nešlo z autobusu přehlédnout.
Krátce před půl desátou zastavil autobus u výklenkové kapličky na okraji Lukova. Hned od zastávky jsem spatřil hloučky čekajících turistů a asi desítku zaparkovaných aut převážně se SPZ obsahující písmeno J. Uvítal jsem se s Ivem, který celou výpravu organizoval, a pak s několika dalšími kamarády, s nimiž jsem se již dobře znal z dřívějších výletů. Celkový počet zájemců o vycházku převyšoval číslo 30. A tak vysoké číslo překvapilo i našeho průvodce Tomáše, čerstvě jmenovaného předsedu Rady Národního parku Podyjí, který hned po přivítání zažertoval, že bude muset vybrat těžký terén a nasadit ostré tempo, aby narůstající zájem trošku utlumil.
Jak už to na hromadných akcích bývá, vždycky se najde nějaký opozdilec, takže jsme na výšlap vyrazili až po příjezdu stříbrné oktávky, kterou přicestovala poslední pětice naší velké skupiny. A v čase 9:45, po krátkém nástinu plánované trasy, se tedy konečně mohlo vyjít. V Lukově jsme nasadili docela rychlý krok, což bylo trošku škoda, protože v této starobylé obci je rozhodně co obdivovat. Člověk snadno nabude dojmu, že se zde zastavil čas - a to nejen kvůli hodinám na kostele sv. Jiljí, které rozhodně aktuální čas neukazovaly. Kostel jsme si prohlédli jen zvenčí, nezdrželi jsme se ani u pranýře s letopočtem 1609. Až ohrada s poníky v travnatém svahu pod kvetoucími ovocnými stromy přiměla ke krátkému zastavení snad úplně všechny.
Obec Lukov je rozdělena údolím na dvě části. Na dně tohoto údolí se nachází rybník, který je pravděpodobně i prameništěm Lukovského potoka - tak je to aspoň patrné z mapy. Když jsme kolem rybníka procházeli, byla jeho hladina klidná tak, že se v ní zrcadlily tři vysoké stromy na protějším břehu, nejbližší domky i vzdálená věž kostela. V jižní části Lukova jsme se drželi značení cyklotrasy č. 48, mírným stoupáním jsme se tak dostali k poslednímu stavení, od něhož to bylo jen pár metrů ke komunikaci bývalé signálky. Tady tedy byly ostnaté dráty hodně blízko zástavby, a v blízkých domcích museli bydlet opravdu důkladně prověřené rodiny.
Od bývalé signálky, kterou jsme jen překřížili, vedly naše kroky po cestách, které jsou běžným návštěvníkům NP Podyjí zapovězeny. Kráčeli jsme po okraji řepkového pole, které už začínalo žlutě kvést. Toto pole naše cesta nakonec překřížila a zamířila k lesu. Ze dvou větví, které pokračovaly lesem, jsme zvolili tu levou a i z ní jsme po pár metrech odbočili na klesající úzkou lesní pěšinu, která nás přivedla na vyhlídku Vraní skála. Výhled do hlubokého údolí Dyje patří bezesporu mezi ty nejkrásnější z celého území NP Podyjí. Řeka v těchto místech obtéká protější rakouský poloostrov Umlauf, vytvořila tak jeden z nejvyvinutějších meandrů, který dosud neopustila, byť se to v krátké době - ovšem z geologického pohledu - dá očekávat.
Ještě před příchodem na vyhlídku jsme byli Tomášem upozorněni, abychom nechodili až na okraj skály, ne snad kvůli riziku pádu, ale spíš v zájmu ochrany kosatců. Na kvetoucí kosatce jsme ale štěstí neměli, možná už na ně bylo příliš pozdě nebo se negativně projevila suchá zima a teplé jaro. Zato třeba kvetly kyčelnice, sasanky a mnoho dalších hájových bylin, jarní kouzlo dodávala tomuto místu i kvetoucí višeň mahalebka. Tomáš nás také upozornil na poloparazit ochmet, který se zelenal na jedné dosud neolistěné větvi nevysokého doubku. Rovněž jsme se dozvěděli, že okolní skály jsou významným hnízdištěm výrů. Nebýt upozornění našeho průvodce, možná bychom v dálce ani nerozeznali siluety zříceniny Nového Hrádku, které se topily ve stínu dopoledního slunce.
Z Vraní skály jsme se vrátili na širokou lesní cestu, po které jsme následně pokračovali jihozápadním směrem. Kráčeli jsme směrem k návrší Gališ, jeho vrcholu jsme se ale vyhnuli, a pozvolna scházeli dolů k řece. Tomáš nás upozornil, že jsme procházeli oblastí, kde jako hlavní hornina převažuje svor, ale s blížící se řekou se naše cesta postupně zahlubovala do mocného nánosu spraše. Pro výklad jsme se zastavili v místech, kde bylo zahloubení úvozové cesty jedno z nejhlubších, a byl docela problém vyhnout se autu správců národního parku, kteří svým teréňákem zrovna sjížděli dolů k řece. Zmíněná spraš sem prý byla v dávných dobách naváta silnými větry až někde ze střední Asie a i díky tomu, že se usazovala především na východních svazích, umožňuje výskyt zcela jiné vegetace, než na chudém podloží svorů, ze stromů např. buků. Minuli jsme i exemplář tisu, který je na území NP Podyjí docela vzácný a jehož reprodukce bývá problematická.
Další zastávku na výklad jsme udělali přímo u řeky, jejíž břehy na české straně lemují zatravněné Gališské louky. Kdybychom se kousek vydali po proudu řeky, zahlédli bychom mohutná skaliska lokality Vraní skála. My jsme ale zamířili opačně, tedy proti proudu Dyje. Ještě předtím jsme se něco dozvěděli o zdejších pokusech s různými způsoby kosení luk, kterými se odborníci snaží najít způsob jak ochránit bohatou druhovou skladbu zde rostoucích stepních rostlin. Po lučinatém břehu jsme ušli vzdálenost něco přes 0,5 km. V místech, kde bylo na rakouské straně vidět drobné skalisko vykukující z lesa vysoko nad řekou, jsme se od řeky odklonili. Po pěšinách vyšlapaných zvěří jsme se dostali asi 50 metrů nad řeku, tím jsme překonali šíji návrší Gališ. Za zpěvu holuba doupňáka, či spíše vysílání varovných signálů, protože jsme jej asi vyrušili, jsme sestoupili zase zpátky k řece.
Došli jsme na okraj Vlasákovy louky. Někde v těchto místech kdysi dávno fungoval Dolní medvědí mlýn, ten však zanikl dávno před tím, než došlo k poválečnému vysídlení těchto končin. Zajímavým místem je i velký ostrov na řece Dyji, o kterém jsme netušili, zda patří Rakousku, nebo nám (to jsme se dozvěděli až po návratu domů - jedná se o území ČR). Bylo by zajímavé se na něj přebrodit, ale aktuálně vyšší průtok vody, který pravidelně způsobuje špičkový provoz hydroelektrárny Vranov, to neumožňoval. U řeky jsme se nakonec dlouho nezdrželi. Vydali jsme se proti toku Lukovského potoka, který těsně před svým ústím vytváří hezké meandry. Nouze nebyla ani o drobné skalní útvary.
Z údolí Lukovského potoka nás čekal strmý, ale jen krátký výstup k lesní cestě, které se říká Uhlířova. V místech, kde se směr cesty ostře stáčí k severu, jsme si udělali krátkou odbočku na okraj rozsochy, odkud se nabízel omezený výhled do údolí Dyje. Blížilo se poledne, tak jsme si tady udělali delší přestávku na svačinu. Konkrétně naše malá skupinka se usadila kousek od místa, kde byla na stromě umístěna jedna z mnoha fotopastí, do záběru se ale určitě nikdo z nás nedostal. Pojedli jsme, odpočinuli si a po necelé půlhodině zavelel náš průvodce k dalšímu pokračování. Ještě než jsme vyrazili, naskytla se nám možnost pozorovat ještěrku obecnou, která se před námi snažila neúspěšně maskovat na kmeni jednoho starého stromu.
Za zvuků "bubnování" strakapouda jsme po Uhlířské cestě sestoupili na okraj stejnojmenné louky. Ocitli jsme se při ústí Klaperova potoka, kde se nachází významná lokalita s výskytem jilmů vazů. Pod obrovskou korunou jednoho z nich nám Tomáš prozradil, že se tady těmto stromům velmi daří, a odolávají napadení grafiózou, jejich semena se proto sbírají a toto osivo pak slouží k reprodukci na jiných místech, nejen v Podyjí. Na Uhlířské louce to bylo pro tento den naposled, co jsme byli v blízkosti břehů řeky Dyje. Nyní nás čekal postupný návrat do Lukova.
K Lukovu jsme se vydali údolím proti toku Klaperova potoka. Já jsem se zdržel focením objektu lehkého opevnění nového typu (často označovaného jako vzor 37) C1, takže jsem šel jako úplně poslední. Břehy potoka byly porostlé lesními bylinami, proto jsme kráčeli poctivě za sebou, abychom porost prošlapali jen ve velmi úzkém pásu. Nejsem moc schopen popsat, jaké konkrétní druhy byly na dně údolí vidět, vím ale naprosto přesně, že cítit byla nezaměnitelná vůně česneku medvědího. Obešli jsme výrazný Sloní hřbet, který Klaperův potok obtéká, a ze severní strany vystoupali do jeho sedla. Naskytl se odtud hezký výhled do údolí Dyje, ale to nebyl hlavní důvod, proč nás sem Tomáš zavedl. Sloní hřbet je totiž výrazným předělem mezi hercinskou vegetací na severní straně a panonskou vegetací na straně jižní. Takže na jedné straně jsme si mohli všimnout buků a nebo lilií, zatímco extrémní podmínky na jižním svahu mají šanci vydržet jen zakrslé duby a spíše se na nich uchytí keře a teplomilné rostliny a trávy.
Ze Sloního hřbetu jsme sestoupili zpět na dno údolí. Zastavili jsme se v místech, kde to vypadalo jakoby se sbíhalo několik starých cest. Jenže o žádné historické cesty se nejednalo, terénní úpravy zde byly provedeny až po válce, právě tudy totiž vedlo původní pásmo ženijních technických zátarasů, kterým se později vžilo označení železná opona. Toto nepropustné pásmo plotů z ostnatých drátů bylo později přesunuto více do vnitrozemí a tak tady příroda už dokázala stopy docela zahladit.
Pohodlným terénem jsme pokračovali stále proti proudu Klaperova potoka. Postup nám usnadnila i dvojice dřevěných lávek, byť mnozí dali přednost dobrodružnějšímu překonání potoka po kamenech.
V místě, kde Klaperův potok vytváří další výrazné meandry, jsme se ze dna údolí trošku odklonili. Dostali jsme se do míst, kde býval běžný hospodářský les, v němž převážně rostly borovice, smrky a nějaký podrost. Právě tady začal asi před 16 lety proces přeměny na sekundární prales. Nejprve došlo na prostoru něco přes 100 metrů čtverečních k vysázení buků a před dvěma lety se vykácely borovice a smrky. Z vzrostlých stromů byly ponechány jen habry a javory, vše ostatní je pak ponecháno na přírodě. Další zásahy už nejsou v plánu, pouze se bude sledovat, jak si jednotlivé dřeviny budou mezi sebou konkurovat.
I přes hustý podrost jsme prošli prostranstvím budoucího pralesa a dostali se tak zpátky ke Klaperovu potoku. Toho už jsme se ale drželi jen krátce. Brzy jsme totiž narazili na běžnou turistickou stezku, po které jsme se vydali směrem k Lukovu. Vystoupali jsme k rozcestí Pod Čížovským vrchem a odtud jsme pokračovali místy, kudy červeně značená trasa vedla před jejím nedávným přeložením. Po pár minutách chůze jsme narazili na bývalou signálku a to v místech, kde v západním směru začínalo její strmé klesání na dno údolí Klaperova potoka. Právě tady byly v roce 1995 provedeny úspěšné protierozní pokusy s využitím kokosových vláken, které pomohly k rychlému náletu dřevin a zacelení průseku po vedení železné opony. Neznalý člověk by už sotva poznal, že právě tudy vedla asfaltová komunikace a řady plotů z ostnatých drátů mezi nimiž bylo vše likvidováno totálním herbicidem.
Naše exkurze se chýlila ke konci. Po zbývajícím úseku asfaltové komunikace jsme se vydali k Lukovu, nejprve jsme kráčeli lesem, který po asi 0,5 km vystřídalo řídké stromořadí bříz a trnkových keřů. Po silnici rovné jako podle pravítka jsme krátce před půl třetí dorazili na okraj Lukova. Minuli jsme areál bývalé roty pohraniční stráže, který byl nákladně opraven a adaptován na domov pro seniory. K hostinci U Všetečků jsme dorazili záhy. Tato hospoda byla sice zavřená, žízniví jedinci přesto ve štychu nezůstali, jen pár desítek metrů odtud byla otevřená jiná hospoda.
Část výletníků pojala tento výlet jako dvoudenní a k tomu účelu byl zamluven nocleh v jedné vranovské ubytovně. Já jsem využil toho, že první skupinka se již na cestu do Vranova vydala, mezi nimi i Ivo, který mě přibral do auta. Z Lukova už bych se totiž odjezdu žádného autobusu nedočkal, tak jsem se potřeboval dostat do některé z obcí, kterými projíždí páteřní linka č. 816. Překrásnou alejí kvetoucích třešní jsme se tedy vydali do Horního Břečkova a dále do Lesné, kde jsem se nechal vysadit přímo na autobusové zastávce. Zatímco se tmavý Citroën vzdaloval k Vranovu, vydal jsem se k blízké restauraci, ale nakonec skončil v hospodě vedle kostela sv. Terezie, která mě zlákala venkovním posezením. Do odjezdu nejbližšího autobusu zbývala půlhodina, což byla ideální doba na objednání jedné sklenice pěnivého moku.
Ze zrekonstruovaného stanoviště autobusů v Lesné jsem odjel spojem v 16:25. Autobus přijel načas a cestovalo v něm sotva dvacet lidí. Pohodlně jsem se usadil a po dlouhých hodinách chození a vypití půl litru piva na závěr jsem měl co dělat, abych cestou do Znojma nepodlehl únavě. Na konečné mě čekal přestup na další spoj. Vybral jsem si opět přímý bus linky 820. I v tomto případě nebyla obsazenost autobusu kdovíjaká, navíc v každé další obci na trase cestující ubývali. Kvůli objížďce v Dyjákovicích jsme do Hevlína přijeli s malým zpožděním, přesto ale o něco dříve, než dorazil spoj od hrušovanského nádraží. S tím jsem se potkal až cestou domů, kam jsem došel krátce po 18. hodině.




Fotky:

Lukovský rybník Dyje pod Vraní skálou Gališské louky Ještěrka obecná Klaperův potok Starý domek v Lukově


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET