wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



JARNÍ LYŽOVAČKA NA KOUZELNÉM KOPCI

Datum:22. března 2014
Složení výpravy:Marek, Honza, Eva, Eva jr.
Ušlá vzdálenost / čas:   3 km / 1 hod.; na lyžích asi 45 - 50 km
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič



Roční období zima jako by bylo na přelomu let 2013 a 2014 zcela vynecháno. Teploty byly nadprůměrné, sníh skoro žádný a k zamrznutí vodních ploch došlo jen na pár dní. Tato sezóna vůbec nepřála zimním sportům, brusle i lyže mohly zůstat na půdách či v garážích. I když ... I v takto bídných podmínkách jsme nakonec pár lyžařských výprav podnikli. Za sněhem však bylo potřeba cestovat hodně daleko.

Bylo chladné ráno, když jsem s velkou časovou rezervou opouštěl domov. Na rozdíl od předešlého dne, kdy se někteří otužilci procházeli po Hevlíně v šortkách a v tričkách s krátkým rukávem, jsem v zateplených kalhotách nepůsobil tak exoticky. A navíc byla tma a celý Hevlín ještě spal, cestou k bytovkám u silnice na Dyjákovice jsem nepotkal ani živáčka. Honza i jeho manželka a dcera byli též dochvilní, takže jsme přesně v pět hodin nasedli do auta a vydali se k nádraží v Laa. První ranní vlak do Vídně už byl přistaven u nástupiště č. 1, než ale nastala doba jeho odjezdu, stihli jsme v poklidu nákup jízdenky a někteří udělali další drobný krůček k rakovině plic.
Po necelé hodině a půl strávené v horním patře vozu soupravy City Shuttle nás čekal první přestup. Já jsem vybral stanici Praterstern, která je pro ty, kdo se do rakouské metropole vydají poprvé vlakem, docela atraktivní, přímo z nástupiště se totiž nabízí pohled na jeden ze symbolů Vídně, Obří kolo. My jsme ale nástupiště neopouštěli, protože přípojný vlak nám jel již po sedmi minutách. Jednalo se o stejnou vlakovou soupravu, jakou jsme cestovali z Laa, opět jsme tak zaujali pozice v horním patře, odkud bývá vždy lepší výhled.
Projeli jsme Vídní a hezkou krajinou vinic pod zalesněnými kopci Vídeňského lesa dojeli do okresního města Wiener Neustadt. Honza, který skoro celou cestu prospal, nabyl pro probuzení, a pohledu na ceduli s nápisem "Wiener", dojmu, že jsme ještě rakouskou metropoli neopustili, a že je tudíž Vídeň větší než třeba New York. Po několikaminutovém čekání na přípoje pokračoval náš vlak plynule dál, až ve stanici Gloggnitz se zastavil na delší dobu, to kvůli nějakým stavebním pracím, jak jsme vyrozuměli z hlášení vlakového rozhlasu. Naštěstí nebylo zpoždění nijak zvlášť velké, takže jsme po chvíli dorazili do cílové stanice Payerbach-Reichenau. Zde jsme si odbyli poslední přestup.
Regionálním vlakem, na který byla nasazena el. jednotka Talent, jsme si projeli atraktivní část horské dráhy do vrcholové stanice Semmering. Malá Eva se bavila počítáním tunelů a všichni jsme obdivovali krásné výhledy, jaké se nám z okna vlaku naskýtaly. Chvílemi byly vidět i svahy pokryté sněhem, což byly sjezdovky lyžařského areálu Zauberg, který byl naším hlavním cílem. Stanice Semmering byla cílovou jak pro náš vlak, tak i pro nás. I přesto, že slunce nádherně svítilo, díky vyšší nadmořské výšce zde bylo citelně chladněji, než při našem posledním přestupu. Tak nám přišlo i vhod, že jsme se v následujících chvílích zahřáli chůzí, které vedla víceméně stále do mírného stoupání.
Deset minut po deváté jsme se vydali po trase naučné stezky, která je věnována místní železnici. Ta ale nebyla naším zájmem, takže jsme i vynechali návštěvu místní expozice v místnosti vedle čekárny pro cestující. Po pár krocích jsme se dostali pod stráň, která byla čerstvě odlesněna, díky tomu se nám otevřel výhled na část hotelu Panhans. V těchto místech jsme narazili i na poslední malé zbytky přírodního sněhu. Pokračovali jsme kolem žluté vily, u níž si Honza vynutil přestávku na cigáro. S nelibostí jsem mu vyhověl, dal jsem si ale podmínku, že pak se již nikde zdržovat nebudeme. To bylo i splněno, záhy jsme se napojili na chodník vedoucí podél hlavní silnice.
Když jsme se blížili ke kruhovému objezdu u pošty a obecního úřadu, sem tam nás předjelo auto s lyžemi na střeše. Proto jsme byli velice překvapeni, že parkoviště pod dolní stanicí lanovky bylo skoro prázdné. O tom, že již byla sezóna prakticky u konce, jsme se přesvědčili i v půjčovně sportovního vybavení. Ta u hlavní silnice byla zavřená a my tak museli zamířit do menšího objektu přímo pod stanicí lanovky. Uvnitř bylo jen pár lidí, takže jsme se hned pustili do vyplňování objednávkových lístků. Trošku jsme si asi s obsluhou nerozuměli, když nám připravili lyže lepších parametrů, požádali jsme proto o výměnu za standardní set.
Krátce po desáté jsme mohli konečně poprvé projít turniketem u nástupního prostoru kabinové lanovky. Eva s malou Evou si pro své první začátečnické pokusy ve sjezdu na lyžích musely vystačit s dojezdovým svahem hlavní sjezdovky, speciální mírný svah pro začátečníky, kterému se říká Panhanská louka, byl už totiž zcela bez sněhu. Já a Honza jsme se lanovkou nechali vyvézt do nadmořské výšky 1340 metrů na vrchol Hirschenkogel. Jízda nahoru trvala asi 7 minut. Protože jsem tady byl lyžovat už na konci února, zaznamenal jsem, že zřejmě kvůli nižší návštěvnosti byla rychlost lanovky o něco zpomalena, ale to nám vůbec nevadilo, protože už z kabiny lanovky bylo na co koukat.
Kromě horní stanice lanovky (vlastně lanovek, končí zde totiž i sedačková lanovka od chaty Jonanneshütte) se na vrcholu Hirschenkogel nachází i turistická chata Liechtensteinhaus a dřevěná rozhledna. V minulosti zde končil i krátký vlek, který vedl po okraji lesa u sjezdovky č. 3, ten byl ale snesen a nahrazen bobovou dráhou. Výběr sjezdovek byl v závěru sezóny, která byla navíc chudá na sněhové srážky, značně omezený. Nebylo možné vydat se po nejdelší sjezdovce, či spíše spojovací trase mezi sjezdovkami, která nese označení číslicí 2. Také sjezdovka č. 3 byla uzavřena, zcela beze sněhu byl Jižní svah (č. 6) a naše dovednosti nebylo možné otestovat ani na černé sjezdovce č. 7. Na výběr jsme tak měli jen ze tří sjezdovek, modré jedničky a červených svahů č. 4 a 5.
Na úvod jsme si vybrali modrou sjezdovku č. 1 Familienabfahrt. Na ní se díky mírnému svahu Honza rychle naučil základy ovládání lyží. Tato sjezdovka klesá jihozápadním směrem, po dosažení sedla se ostře stáčí doleva a svah nabírá o něco málo větší strmosti. Toho je vhodné využít k nabrání rychlosti, protože následuje část vedená téměř po vrstevnici, pomalým lyžařům tedy hrozí, že se na krátkém úseku musí odrážet hůlkami. Později se sklon svahu opět zvyšuje a následuje větvení, pokračování vpravo má strmější úvod a velmi mírný dojezd, levá větev je sklonově vyrovnanější, nachází se zde ale také technicky náročnější úsek, který je úzký a klikatí se mezi skálou a ochrannou sítí.
První sjezd byl zdárně za námi a protože se Honza stále cítil jako začátečník, ještě jsme si zdolání sjezdovky č. 1 několikrát zopakovali. Potom jsme si udělali krátkou pauzu a zašli si do bistra na kafe. Krátce po poledni jsme pak poprvé okusili sjezdovku č. 5. Nedá se sice říct, že by její sklon byl kdovíjak strmý, z pohledu začátečníků se ale realita jeví vždy poněkud jinak. I já jsem se tady v únoru hodně napadal, tento den si své první karamboly vychutnal Honza. Tuto sjezdovku celkem třikrát křižuje spojovací cesta, v těch místech je pak patrný jakýsi "schod", na kterém se dá pohodlně zastavit a třeba si na chvíli odpočinout. Sjezdovka vede podél sedačkové lanovky, kterou je pak nezbytné využít pro vyvezení na vrchol. Existuje sice možnost využití v dolní části spojovací trasy ke kabinové lanovce, ale na mokrém a pomalém sněhu by to bez odrážení hůlkami nešlo.
Před dalším sjezdem po sjezdovce č. 5 jsme si dopřáli i výstup na vyhlídkovou věž. Zdolání dřevěného schodiště s lyžařskými botami na nohách nebylo nic jednoduchého, ovšem překrásný kruhový výhled za tu námahu rozhodně stál. Kromě pohledu z ptačí perspektivy na objekty chaty a horní stanice lanovky jsme byli doslova uchváceni výhledem na horské masivy Schneeberg a Rax, jako z letadla se nám naskytl výhled na letovisko Semmering s výraznou dominantou hotelu Panhans. Dobře šlo přehlédnout i několik úseků horské trati, po které jsme dopoledne přicestovali. Z rozhledny je dobře vidět i na další místa spjatá s lyžováním: 1760 m vysoký Stuhleck převyšuje na jihozápadním obzoru bližší zalesněné pásmo Erzkogel-Peterbauerkogel, při pohledu na východ je zase nepřehlédnutelný vrchol Sonnwendstein (1523 m) s vysílačem. I tam se totiž kdysi lyžovalo, na severních svazích jsou dodnes patrné průseky po bývalých sjezdovkách a po lanovce, která byla snesena údajně v roce 2005.
Po sestupu z rozhledny, sjezdu k chatě Johanneshütte a následném vyvezení sedačkovou lanovkou, jsme si zkusili sjet i Panoramatickou sjezdovku č. 4, na které se každoročně konají závody žen zařazené do světového poháru FIS. Hezká sjezdovka, jejíž závěr je trošku strmější a tím i poněkud náročnější. Dopoledne, když jsme do lyžařského střediska dorazili, byla v dolní části vytyčena slalomová dráha a zájemci si mohli vyzkoušet sjezd mezi brankami na čas. Odpoledne již ale byly slalomové tyče odstraněny. Sjezd jsme si ještě jednou zopakovali a pak se vrátili na Západní svah, tam totiž bylo skoro pořád úplně liduprázdno. S občasným prostřídáním sjezdovek jsme lyžovali až do 15. hodiny odpolední.
Po krátké pauze na svačinu jsem se už lyžování věnoval pouze já. Honzovi možná zachutnalo pivo ve zdejším baru, spíš se ale jako lyžař-začátečník začal potýkat s bolestí svalstva. Ono totiž lyžování není žádný sport pro lenochy, jak se na první pohled může zdát, kdy se jen vozí na lanovce a pak snadno sjede dolů z kopce. Také já jsem již pociťoval únavu, ale vědomí, že se na dlouhou dobu jednalo o poslední příležitost se této zimní aktivitě věnovat, mě přimělo znovu a znovu nastupovat do kabiny lanovky. Lyžoval jsem zejména na sjezdovce č. 4, zkusil jsem i sjezd po Západním svahu s následným využitím dolní části spojovací trasy. Při úplně posledním sjezdu jsem si pokazil dosud výbornou bilanci s nulovým počtem pádů.
Pět minut před čtvrtou jsme šli s Honzou vrátit vypůjčené lyže a boty. Děvčata na nás čekala venku, protože s lyžováním skončila o mnoho dříve. Společně jsme se pak vydali do nedalekého supermarketu Billa, kde jsme si koupili něco k pití a snědku. Před námi byla totiž docela dlouhá cesta vlakem, ještě předtím ale bylo potřeba dojít k nádraží. Šli jsme po stejné trase jako dopoledne, z kopce to šlo ale rychleji, takže po necelých 20 minutách jsme dorazili na místo. Stihli bychom tak i odjezd vlaku Railjet, který ve stanici zastavuje, na spoj této kategorie nám ale neplatila jízdenka. A tak jsme si nastoupili do el. jednotky Talent, která odjížděla o 5 minut později.
Cesta prvním vlakovým spojem docela rychle utekla, zejména díky atraktivním výhledům na krajinu, kterou jsme projížděli. Po přestupu ve stanici Payerbach - Reichenau jsme pokračovali patrovou jednotkou City Shuttle až do hlavního města. Tento úsek už byl trošku zdlouhavý, zejména kvůli čekání ve stanici Wr. Neustadt. Když jsme dojeli do Vídně, byla už tma. Pro zkrácení čekání na poslední spoj jsme si vybrali zábavní park Prátr. Pro večerní procházku bylo příjemné počasí, tak bylo na promenádách docela živo, i přes vysoký počet návštěvníků však provozovatelé většiny atrakcí marně vyhlíželi návštěvníky. Bylo vidět, že na zábavě se šetří i ve Vídni.
My jsme došli až pod Prater Turm, údajně nejvyšší řetízkový kolotoč na světě. Ten jsme si vybrali jako objekt našich fotografických pokusů. Poté jsme se na chvíli rozdělili, zatímco Honza s Evou si objednali kávu v jedné z mnoha venkovních zahrádek, já si zašel do stánku s občerstvením koupit obří česnekový langoš, který jsem pak měl problém vůbec sníst. Čas rychle utíkal, takže jsme se pomalu vraceli zpět na nádraží. Po krátkém pobytu na nástupišti jsme se dočkali příjezdu přímého vlaku do Laa. Tato část cesty už byla velmi únavná, takže jsme ji skoro celou prospali. Na konečnou jsme dojeli krátce před desátou hodinou večerní, přestoupili si do auta a vydali se na cestu do Hevlína. Já jsem se nechal vysadit u školky, abych si krátkou pocházkou k domovu ještě trochu protáhl tělo.




Fotky:

Chata Liechtensteinhaus Bobová dráha Horní část sjezdovky Familienabfahrt Dolní část sjezdovky Familienabfahrt Panoramatická sjezdovka FIS Západní svah podél sedačkové lanovky Rozhledna na vrcholu Hirschenkogel Wien - Prater Turm