wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



NEJPOMALEJŠÍM SPĚŠNÝM VLAKEM DO WROCLAWI

Datum:8. února 2014
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna, Markéta, Jarda, Lucie
Ušlá vzdálenost / čas:   5,5 km / 4 hod.
Mapa:Wroclaw - bezplatná mapa 1:8000 (z infocentra)
  
Text & foto:Marek Topič



Díky zavedení zastavování většiny dálkových vlaků ve stanici Česká Třebová se od prosince 2013 naskytla možnost využít spojení párem spěšných vlaků Glacencis i pro obyvatele Brna a okolí. A protože ceny jízdenek pro příhraniční cestování v Polsku zůstaly velmi výhodné, navíc i počasí připomínalo spíše předjaří, než tuhou zimu, rozhodli jsme se druhou únorovou sobotu podniknout jednodenní výlet do metropole Dolnoslezského vojvodství.

Jako jediný z celé cestovatelské skupiny jsem výpravu zahájil již v pátek večer. Autobusem, který z Hevlína odjíždí minutu před 19. hodinou jsem odjel do Pohořelic a odtud pokračoval přípojným spojem do Brna. Z ÚAN Zvonařka jsem se jako obvykle vydal do blízké nákupní galerie Vaňkovka, chvilku se zdržel nákupy jídla a pití na další den a poté pokračoval do dopravního uzlu městské dopravy Hlavní nádraží. Odjel jsem první vhodnou tramvají, což byla linka 2 do Židenic. Vystoupil jsem na zastávce Tkalcovská, odkud jsem po krátké procházce došel do bytu Kamila a Kristýny.

V sobotu ráno bylo potřeba vstávat brzy, ovšem oproti dříve podniknutým cestám jsme si mohli dopřát o hodinu delší spánek. Byt jsme opouštěli deset minut před pátou hodinou, vydali se na nejbližší zastávku MHD Trávníčkova, odkud jsme cestovali noční autobusovou linkou k Hlavnímu nádraží. Zašli jsme si koupit něco k snídani a mezitím se dočkali příjezdu dalších zájemců o výlet. Nejprve přijela Lucka a krátce po ní i Markéta s Jardou. Dorazili tedy všichni, kteří účast na tomto výletu přislíbili.
Jak se ukázalo, klidně jsme mohli využít i spojení o půl hodiny později, oproti našim obavám totiž nebyl vůbec žádný problém s nákupem jízdenek. Tarifní nabídku s názvem "Skupinová víkendová jízdenka + Polsko" s platností pro Pardubický kraj paní pokladní dobře znala. K této jízdence jsme si ještě museli dokoupit zpáteční skupinovou jízdenku pro úsek Brno - Skalice nad Svitavou. Tím nás celkové náklady na jednoho cestujícího vyšly na přijatelných 245 Kč. Po nákupu jízdenek jsme se odebrali na druhé nástupiště, kde již byla přistavena souprava vlaku EC mířícího do německého Hamburgu. Nás čekalo svezení jen do následující stanice, kterou byla Česká Třebová.
V železničním uzlu, kterému se přezdívá Městečko u Nádraží, jsme měli na vybranou mezi třemi spoji, kterými jsme mohli pokračovat. Nakonec jsme pro přesun do Ústí nad Orlicí zvolili rychlík ze Vsetína do Prahy. I v tomto případě jsme vystupovali hned v další stanici, jízda ale tentokrát netrvala ani deset minut. Necelou půlhodinu, kterou jsme měli na náš poslední přestup, jsme si zkrátili úspěšným hledáním kešky a někteří i dodáním dávky nikotinu a dehtu do svých plic. Deset minut před pravidelným odjezdem v 7:47 byla na letohradské nástupiště přistavena souprava v čele s lokomotivou 163 043-3 v propagačním nátěru na fotbalové EURO 2012. Vlak byl tvořen ze tří polských vozů první třídy, které ale byly přeznačeny na "dvojku", a jednoho koženkového "béčka" Českých drah. Samozřejmě jsme dali přednost komfortnějšímu polskému vozu.
Cesta do Wroclawi trvala strašně dlouho. Na to, že byla dlouhá jen 174 km, jsme museli ve vlaku strávit více jak tři a půl hodiny (průměrná cestovní rychlost vyšla tedy jen 48 km/h). Nejprve jsme projeli hezkým údolím Tiché Orlice, z Letohradu po zrekonstruované trati, a podhorskou krajinou se blížili k polským hranicích. Přímo z vlaku jsme mohli obdivovat mnoho starobylých chalup, často roubených, a vidět byly i pevnostní objekty z předválečné doby. Zajímavé výhledy se naskytly i po překročení hranic, projížděli jsme totiž Kladskou kotlinou, kterou ohraničují horská pásma Králického Sněžníku a Bystřických hor.
Z okna vlaku bylo pořád na co koukat, třeba při průjezdu Klodzka upoutala naši pozornost rozsáhlá pevnost na návrší nad městem, následoval hezký průjezd údolím Kladské Nisy, který končil v městečku Bardo. Pak se krajina, kterou jsme projížděli, změnila v typickou polskou rovinu, a to už tak zajímavé nebylo. Nejhorší úsek ale nastal v závěru cesty, za stanicí Strzelin prošla dvoukolejná trať před pár lety rokonstrukcí, která se ale vůbec nepovedla. Kvůli nekvalitnímu svršku zde byla zavedena pomalá jízda, asi 25 km se naše souprava doslova plazila rychlostí sotva 20 km/h a to na trati, která je vedena po rovině a v přímém směru jako podle pravítka. I tento nezáživný úsek jsme ale přežili a jen se zanedbatelným zpožděním dorazili o půl dvanácté do stanice Wroclaw Glowny.
Vzhledem k zavedení zmíněné pomalé jízdy byl o hodinu posunutý i odjezd našeho vlaku zpět do ČR. To znamenalo, že jsme na prohlídku města měli jen 4,5 hodiny, s tím jsme ale dopředu počítali. Hned poté, co jsme prošli moderní odbavovací halou a úspěšně našli první wroclawskou kešku, jsme se vydali směrem do centra města. Nejprve jsme prošli klidnou ulicí Gwarna, ta ale neměla dalšího pokračování, takže jsme se museli napojit na rušnou třídu Hugona Kollataja. V jednom z bankomatů jsme vybrali hotovost, abychom měli na případné útraty.
K prvnímu zajímavému místu jsme došli přesně v poledne. Za mostem přes zatopený Městský příkop se zvedá mírně vyvýšený park, kterému se říká Návrší Partyzánů. Dříve toto místo mělo fortifikační úlohu, pokud bychom si park prošli, nějaký starý bunkr bychom určitě spatřili. My jsme se spokojili s výstupem po schodišti k zamrzlému jezírku, které z jedné třetiny obkružuje arkádová kolonáda. Vydali jsme se až na její horní ochoz, odkud se nám naskytl zajímavý výhled směrem k budově Městských lázní a také si prohlédli cihlový objekt astronomické observatoře. Naše další putování vedlo po třídě Piotra Skargi, kde na západní straně zrovna probíhala rozsáhlá stavební výstavba, takže jsme měli nad hlavami celkem čtveřici velkých jeřábů.
Došli jsme na další rušnou třídu s hustou dopravou. Také v místech ulice Olawska bývaly kdysi dávno pevnostní příkopy. To už jsme se ocitli na samém okraji městského centra. Rušnou silnici jsme překonali nadvakrát, nejdříve nás semafor pustil do míst, kde silnice ústí do podjezdu. Odtud se nám podařilo zahlédnout část kostela sv. Vojtěcha, na který nám předtím zakrývala výhled moderní budova hotelu Mercure. Při ohlédnutí na západ jsme spatřili kostel sv. Kryštova a také jeden z městských domů, na kterém byl umístěný LED panel, který střídavě zobrazoval informace o datu, času a teplotě. Hodnota 10,5° Celsia jen potvrzovala skutečnost, že počasí nám pro tento výlet vyšlo opravdu parádní.
Směrem západním pokračuje ulice Olawska jako pěší zóna, a my po ní postupně přišli až na hlavní náměstí Rynek. Ve druhé polovině této pěší zóny jsme překřížili ulici Szewskou, kterou se nám nabídl průhled na nedaleký kostel sv. Máří Magdaleny. Tento chrám je zajímavý nejen tím, že jeho zdi jsou z režných cihel (takové provedení staveb je pro Wroclaw docela typické), ale především jeho věžemi, jejichž vrcholy jsou i bezmála 70 let od skončení války zakončeny jen provizorním zastřešením, místo obvyklých věžních kopulí. Na náměstí Rynek jsme přišli chvíli před půl jednou odpoledne, pomalá procházka od nádraží nám tedy trvala skoro hodinu.
Rynek je velmi rozlehlé čtvercové náměstí, ovšem opticky to tolik nevyniká kvůli bloku budov v jeho středu. Lemují jej honosné městské domy a největší pozornost poutá budova radnice, která byla postavena v goticko-renesančním slohu. I tato budova má převážně zdi z režných cihel, výjimkou je jen východní štít a celá jižní strana, kde je klasická fasáda, byť barevně podobná tmavým červeným cihlám. Právě náměstí Rynek bylo místo s největší koncentrací turistů, nápis nad vchodem do restaurace Piwnica Swidnicka o tom, že zde bije srdce Vratislavi, je tedy i v dnešní době pravdivý. Přímo na budově radnice jsme úspěšně našli naši druhou kešku.
Poté, co jsme se vyfotili u sošky medvíděte a prohlédli si bronzový model radnice, popošli jsme na Solné náměstí, které na Rynek volně navazuje. I toto náměstí má čtvercový půdorys, je ale podstatně menší. Další část naší procházky měla pokračování po ulici Kielbasnicza. Tudy jsme se dostali ke kostelu sv. Alžběty, jehož zajímavě ukončenou věž jsme viděli hned, jakmile jsme do této ulice ze Solného náměstí odbočili. Podle turistických průvodců by mělo být možné vystoupat na vyhlídkový ochoz, jenže v den naší návštěvy probíhaly v kostele rekonstrukční práce, a my tak o výhled na centrum města z výšky přišli.
Z malého náměstíčka vedle kostela sv. Alžběty jsme prošli bránou mezi domy, kterým se říká Jeníček a Mařenka, a znovu se tak ocitli na náměstí Rynek. Pak jsme zamířili po ulici Odrzanska k nábřeží Nowy Swiat. Pokud bychom pokračovali přímo, překonali bychom řeku Odru a její rameno a náhon po tří navazujících mostech Pomorski. My se ale vydali doprava a kráčeli podél řeky a univerzitního komplexu k dalšímu mostu přes Odru (most Uniwersytecki). Ještě před tím, než jsme se tudy vydali, zaujala nás nabídka jedné z restaurací, která měla v porovnání s podniky na Rynku a blízkém okolí velmi příznivé ceny. Mohli jsme si sem zajít třeba jen na polévku a dát si pivo, ale nakonec jsme tak neučinili. Jak pronesl Kamil: "Chtělo by to něco stylovějšího, např. tu středověkou pivnici na Rynku".
Krátce po půl druhé jsme došli na most Macieja, po němž jsme se dostali na malý ostrov Tamka. Přes vody řeky Odry a její ramena jsme odtud měli dobrý výhled na další ostrovy a stavby na nábřežích. Viděli jsme např. ostrov Piasek s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a komplexem univerzitní knihovny. Jihovýchodním směrem pak byla dobře vidět budova Tržnice z 19. století. Logickým pokračováním by bylo vydat se odtud právě na ostrov Piasek a dále na známý ostrov Tumski s dalšími chrámy a památkami. Ale to už bychom nestihli žádné posezení v restauraci. Proto jsme se pomalu začali vracet do centra.
Vydali jsme se po ulici Szewske, nejprve prošli kolem západního křídla barokní knihovny Ossolineum a univerzitního kostela, o kousek dál minuli cihlový kostel sv. Matěje. Tuto ulici jsme opustili až u velkého kostela sv. Alžběty. Dnes již potřetí jsme se ocitli na náměstí Rynek. Cestou se dohodla návštěva "pivnice", což nakonec znamenalo malé faux pas, kterého jsem byl já ušetřen. Jak jsem totiž na různých místech zjistil, snad nikde se neprodávají obyčejné poštovní známky, musel jsem proto pro ně na poštu. Než jsem vystál frontu u přepážky, byli ostatní členové výpravy doslova vyhozeni z Piwnice Swidnicke s odůvodněním, že návštěvu je nezbytné rezervovat a že pivo by v tomto nóbl podniku stejně nedostali. Ano, je to jako na Slovensku, kde má slovo pivnice také jiný význam.
Náš záměr stavit se někde na pozdní oběd jsme nevzdali. Cestou po pěší zóně jsme proto studovali jídelní lístky ve vitrínách u vchodů, ovšem když už nás nějaká nabídka zaujala, bylo uvnitř restaurace plno. Nakonec jsme proto museli vzít zavděk rychlým občerstvením v nákupní galerii Dominikanska, která svým architektonickým stylem i grafikou loga hodně připomíná brněnskou Vaňkovku. Uvnitř však bylo strašně moc lidí, takže jsme byli rádi, že jsme odtud po necelé půlhodině vypadli. Zamířili jsme nejkratší cestou k nádraží, abychom však oproti polední trase udělali alespoň malou změnu, vydali jsme se podél zatopeného Městského příkopu a pak ulicí Dworcowou, která, jak už je z názvu patrné, nás přivedla přímo k dworci, nebo-li k nádraží.
Ani na nádraží, kam jsme došli přibližně 50 minut před odjezdem vlaku, jsme neobjevili žádnou normální restauraci. Společné posezení u jídla a piva se tedy nekonalo, místo toho jsme se po nádražní hale rozprchli, někdo si šel koupit jídlo do kiosku s rychlým občerstvením, jiný sháněl suvenýry či dárky. Znovu jsme se setkali až přímo ve vlaku, na který byla nasazena stejná souprava jako dopoledne, jen o vagón kratší. Vlak byl docela slušně zaplněn, úplně volné kupé se nám najít nepodařilo, takže jsme se museli usadit do dvou oddílů.
Wroclaw jsme opouštěli přesně podle jízdního řádu. Na úvod nás čekalo utrpení v podobě hodinové pomalé jízdy do Strzelina. Pak již cesta ubíhala rychleji, byť vlak zastavoval častěji, než při dopolední cestě. Ve stanici Ziebice jsme si mohli sesednout do jednoho kupé. Tou dobou už se na krajinu snesla tma. Cestu jsme si krátili jak se dalo, především děvčata měla stále o čem diskutovat. Dalším nepříjemným faktorem bylo více jak půlhodinové čekání v poslední stanici na území Polska. Toho jsme využili ke krátké procházce po blízkém okolí stanice. Nic zajímavého tam však k vidění nebylo. Po překonání státních hranic již cesta ubíhala rychleji, zejména kvůli minimálnímu počtu zastávek.
Byli jsme rádi, když jsme po čtyřech hodinách a dvaceti minutách mohli z polského vagónu konečně vystoupit. Kdybychom ale chtěli, mohli bychom ve vlaku z Wroclawi zůstat, tato souprava totiž ze stanice Ústí nad Orlicí pokračovala jako osobní vlak do České Třebové. My už ale potřebovali změnu, a do tohoto železničního uzlu se vydali dříve jedoucím rychlíkem. Na poslední spoj tohoto dlouhého výletu jsme museli počkat půl hodiny. Venku bylo docela teplo, tak jsme větší část přestupní doby strávili před staniční budovou. Mimo jiné jsme se z informačního panelu, kde omezeně funguje i internet, dozvěděli o našem prvním medailovém úspěchu na ZOH v Soči.
Vlak EC 379 byl poslední spoj, kterým se ten den dalo z České Třebové do Brna cestovat. Moravská metropole byla pro tento vlak cílovou stanicí, přesto byla jeho obsazenost slušná, volné kupé jsme mohli obsadit jen proto, že jsme byli při nastupování rychlejší, než ostatní cestující. Hodinová cesta nám utekla docela rychle. Hlavní brněnské nádraží bylo místem, kde jsme se rozloučili, každý odtud zamířil do svých domovů, jen já musel opět využít nabídky přespání v bytě Kamila a Kristýny, protože do Hevlína ani Hrušovan bych se už dostat nemohl. Pro přesun jsme zvolili předposlední spoj tramvaje č. 4.

Druhý den ráno už jsem cestoval pouze já. Vstával jsem brzy, abych stihl odjezd tramvaje po půl sedmé. S velkou časovou rezervou jsem dojel na Hlavní nádraží, koupil si něco menšího k snídani a poté se pěšky vydal kolem Tesca a skrz nákupní centrum Vaňkovka na autobusové nádraží. Autobusem jsem cestoval do Pohořelic, kde jsem si přestoupil na spoj jedoucí do Laa an der Thaya. V Hevlíně na návsi jsem vystoupil krátce před devátou hodinou dopolední.




Fotky:

Stanice Miedzylesie Wroclaw Glowny Kolonáda na Návrší Partyzánů Rynek - radnice Náměstí Rynek Domy Jeníček a Mařenka, v pozadí kostel sv. Alžběty Ostrov Piasek