wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZA KOUZLEM INVERZE DO BÍLÝCH KARPAT

Datum:14. procince 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   17,5 km / 7 hod.
Mapa:Slovácko - Bílé Karpaty 1:50000 (edice ShoCart č. 72)
  
Text & foto:Marek Topič



Poslední výlet v roce 2013 jsem podnikl na "silvestra" - ovšem toho železničního. Byl totiž poslední den platnosti jízdního řádu 2012/13 a při té příležitosti byl vypraven zvláštní parní vlak jedoucí po trati překonávající horské pásmo Bílých Karpat. Docela jsem o účasti na této akci uvažoval, ale poté, co bylo jasné, že nižší polohy měly být ten den utopeny pod hladinou inverzní oblačnosti, změnil jsem cíl na oblast nejvýše položených vrcholků Bílých Karpat.

Z Hevlína jsem odjel velmi brzy, již ve 4 hodiny jsem se prodíral hustou mlhou, v cíli mé 7 km dlouhé projížďky na kole bych byl docela promočený, nebýt voděodolné bundy, kterou stačilo jen trochu otřepat. Označil jsem si jízdenku a usadil se do vytopeného motoráku, kterým jsem po chvíli odjel do Břeclavi. V přestupním uzlu Břeclav jsem mohl jet přímým vlakem do Veselí nad Moravou, já však nastoupil do rychlíku, kterým jsem se přesunul do Hodonína. I přes mírné náledí, které v okolí nádraží bylo, jsem po krátké procházce přilehlými ulicemi objevil otevřený obchod, v němž jsem si koupil pečivo ke snídani.
Další cestování spočívalo v přesunu do stanice Veselí nad Moravou. Tam jsem si mohl nastoupit do autobusu, jehož cílová zastávka byla v osadě Vápenky, já ale nakonec k přiblížení do Bílých Karpat upřednostnil cestování po železnici. Stanice Velká nad Veličkou mě přivítala jak se na Bílé Karpaty sluší, krajinu pokrýval poprašek sněhu či spíše námrazy, která byla i na stromech. I přes kluzký povrch chodníku jsem zdárně sešel dolů do obce na autobusovou zastávku, kde jsem se po dalších sedmi minutách dočkal příjezdu již zmíněného autobusu do Vápenek.
Přestože z Velké nad Veličkou je to do osady Vápenky po silnici jen asi 11 km, autobusu překonání této vzdálenosti zabralo půl hodiny, především díky zajížďce do obce Nová Lhota. Až na konečnou jsem cestoval pouze já a ještě jeden mladý pár, který měl také namířeno na nejvyšší bělokarpatský vrchol. Ve Vápenkách, v nadmořské výšce okolo 450 metrů, bylo prozatím zataženo nízkou oblačností, která na stromech vytvářela námrazu. Vyfotil jsem si kapličku u hřbitova a deset minut po osmé vyrazil na cestu po modré značce.
Cestu jsem dobře znal, už jsem tudy jel dvakrát na kole a jednou putoval pěšky.
Modrá značka mě vedla po asfaltové silnici v jihozápadním svahu nad údolím Veličky. Suchý asfaltový povrch po chvíli vystřídala vrstva zmrazků, která nepříjemně klouzala, v okolí cesty se postupně začala objevovat souvislá vrstva sněhu. Když jsem došel k rozcestí Vadovská, kde asfaltka končí, zaznamenal jsem i stopy od běžkařů. Od rozcestníku a dřevěného přístřešku jsem pokračoval ve stoupání po lesní cestě, která byla v předešlých dnech rozježděná od těžařské techniky. Nebýt zamrznuto, byl by tento úsek velmi blátivý. V devět hodin jsem se dostal nad odlesněný svah jednoho z postranních údolí Veličky, kde jsem překonal vrstvu nízké oblačnosti. V nadm. výšce asi 800 metrů jsem měl konečně nad hlavou modré nebe a očekával jsem, že na samotném vrcholu budou podmínky teplotní inverze ještě lepší.
Po lesní cestě s konstantním stoupáním jsem došel ke staré silnici, která na Velkou Javořinu vede od Kamenné boudy. Chvilku jsem si odpočinul v dřevěném přístřešku a poté se pustil do závěrečného výstupu. Nejprve jsem se doklouzal do míst, kde se modrá stezka odklání do strmého zalesněného svahu. Tento výstup byl velmi těžký, protože to dost klouzalo. Zlepšení nastalo až po napojení na lesní cestu, po které jsem ušel asi 200 metrů. Pak jsem narazil na spadlý strom, který nešlo moc dobře obejít. Modré značení jsem proto opustil a málo využívanou svážnicí postupoval severním směrem, až se mi podařilo dostat na červenou turistickou stezku, která mě přivedla až k vrcholu s vysílačem. V těchto místech již byla docela slušná sněhová nadílka, něco mezi 10 a 15 cm.
Krátce po půl desáté jsem stanul přímo pod vysílačem a vychutnával si hřejivé paprsky sluníčka i výhledy po okolní krajině, která se až na výjimky topila pod vrstvou inverzní oblačnosti. Byl jsem rád, že mi podmínky přály a já si tak mohl užívat neopakovatelnou atmosféru teplotní inverze. Přešel jsem si celé protáhlé návrší až k pomníku věnovanému setkávání Čechů a Slováků a pak se vrátil zpátky pod věž vysílače, od něhož byly výhledy přece jen zajímavější. Viděl jsem odtud vrchol Velkého Lopeníku s rozhlednou, který jen o pár desítek metrů vystupoval nad nízkou oblačnost. Jako ostrov vystupující z hladiny mraků se jevil i blízký vrchol Jelence a již trošku vzdálenější Inovec. Hodně daleko se na obzoru rýsovala další horská pásma - Javorníky a Beskydy, Strážovské vrchy a za nimi Malá Fatra a konečně i Velká Fatra. Byla to fantastická podívaná, ale bylo jasné, že nepotrvá věčně, protože se probudil vítr, který dal nízkou oblačnost do pohybu.
Od vysílače jsem sestoupil po okraji sjezdovky k Holubyho chatě, od níž jsem se vydal po hřebenové stezce, která rovněž kopíruje státní hranici. Jakmile jsem sestoupil do sedla, začala lesem prostupovat mlha, která však s následujícím opětovným získáváním výškových metrů mizela. Na vrchol Jelence jsem tedy stihl dojít ještě předtím, než jej hladina nízké oblačnosti překryla. K tomu, abych ze zalesněného vrcholu něco viděl, bylo nutné vystoupat na bývalou vojenskou věž. Nebylo to nic snadného, protože jsem až nahoru potřeboval vynést i batoh, který jsem nakonec musel mít při lezení nasazený zepředu. 40metrové převýšení dalo docela zabrat, na každé plošině jsem si musel udělat krátkou přestávku a teprve po odpočinutí pokračovat v lezení.
Za výstup na horní plošinu věže, na níž jsem vylezl o půl jedenácté, jsem byl odměněn kruhovým výhledem po krajině topící se v inverzní oblačnosti. Její hladina se během necelé hodiny výrazně zvýšila, už např. nebyl vůbec vidět vrchol Velkého Lopeníku a dokonce i Velká Javořina byla skoro celá utopená, v tu dobu ji převyšovala už jen nejvyšší část s vysílačem. Situace se navíc každým okamžikem měnila, chvíli tak byla třeba vidět jen špice vysílače, aby se o několik minut později opět okolí vrcholu od mlhy vyčistilo. Docela jsem byl udiven, že hladině nízké oblačnosti zcela odolával právě vrchol Jelence, takže po celou dobu, co jsem na věži byl, mi krásně svítilo slunce - bohužel jeho hřejivou sílu ale zcela tlumil mrazivý vítr.
Po sestupu z věže jsem trošku prozkoumal jeden z bývalých vojenských objektů, především jeho podzemní prostory. Pak jsem se vydal na zpáteční cestu k Holubyho chatě. K ní jsem došel přesně v poledne, což byla ideální doba pro návštěvu místní restaurace. Nakonec jsem si dal jen polévku na zahřátí. Po celou dobu mého krátkého pobytu uvnitř chaty svítilo venku sluníčko. Tento stav trval i během následujícího výstupu k vysílači, ale výhledy do kraje už nebyly prakticky žádné, protože hladina oblačnosti sahala až těsně pod vrchol. A během mého desetiminutového rozhovoru s jedním pravidelným návštěvníkem Velké Javořiny mlha postupně zahalila vše okolo nás. To byl pro mě impulz, abych se vydal na sestup.
Jít dlouhou trasu až do Javorníku se mi nechtělo, proto jsem sestupoval po modré značce zpátky do osady Vápenky. Po úvodním strmém klesání kolem pramene Veličky, kde jsem se bořil do sněhu tak, že se mi částečně dostával i do bot, jsem tentokrát zvládl obejít padlý strom, který mě při výstupu přiměl změnit trasu. Nepříjemný byl i zbývající sestup k cestě do Strání, vše se však nakonec obešlo bez uklouznutí. Pak mě čekala dlouhá cesta po lesní cestě a od rozcestí Vadovská po zledovatělé silnici. Od vysílače až ke kapličce ve Vápenkách mi sestup zabral přesně 75 minut. Došel jsem tam o čtvrt na tři, takže skoro hodinu a půl před odjezdem nejbližšího autobusu. Naštěstí jsem tuto dobu nemusel trávit v nevlídných podmínkách venku, protože restaurace penzionu U Černého potoka měla otevřeno. Dal jsem si polévku a pivo.
Útulné prostory restaurace jsem opustil pět minut před odjezdem autobusu. Nastupoval jsem jako jediný cestující. Tentokrát jsem cestoval až na konečnou ve Veselí nad Moravou. Než přijel vlak do Hodonína, zašel jsem se podívat do prostor depa, kde byla odstavená parní lokomotiva z mimořádné jízdy. Po svezení motorovou jednotkou Regionova jsem mohl z Hodonína pokračovat rychlíkem, ale to by pro mne znamenalo hodinové čekání v Břeclavi, proto jsem se tuto dobu rozhodl raději strávit v hodonínském nákupním centru Cukrovar, kde se mi dokonce podařilo koupit jeden dárek pod stromeček. Z Hodonína do Břeclavi jsem cestoval osobákem, na který mi hned navazoval přípoj do Znojma. No a z Hrušovan zbývala tradiční cesta na kole, kterou jsem zvládl za necelou půlhodinu. Domů jsem dojel krátce před devátou hodinou večerní.




Fotky:

Nad osadou Vápenky Vrchol Velké Javoriny s vysílačem Inverzni oblačnost pod Velkou Javorinou Jelenec - pohled z Velké Javoriny Holubyho chata Bývalá vojenská věž na Jelenci Velká Javorina v inverzní oblačnosti


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET