wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PODZIMNÍ VÝŠLAP NA KEPRNÍK A VOZKU

Datum:16. listopadu 2013
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr (Bizi)
Ušlá vzdálenost / čas:   21 km / 7 1/2 hod.
Mapa:Hrubý Jeseník 1:50000 (KČT č. 55)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Rok se s rokem sešel a my se vydali na výlet, který by si jistě zasloužil přídomek tradiční. V období, kdy je potenciální šance zažít v horách teplotní inverzi, se pokaždé na přelomu podzimu a zimy snažíme vydat na některý z vrcholů na území Moravy či Slezska. Letos se nám ale vybírání trošku zkomplikovalo, hlavně kvůli požadavku na dobrou dostupnost veřejnou dopravou. Např. zrušením sobotního ranního rychlíku Brno-Bohumín se pro nás stala nedostupnou severovýchodní část naší republiky, tedy zejména oblast Beskyd. Naše volba tak nakonec padla na jesenické vrcholy nad Ramzovským sedlem, na které jsme již v minulosti zavítali. Na rozdíl od předchozích výprav nám tentokrát vše klaplo na výbornou, doprava i počasí.

Krutá bývají brzká ranní vstávání, ale jinak to při takto dalekých cestách nejde. Můj spánek přerušil budík přesně ve tři hodiny v noci, o hodinu později jsem již ukrajoval kilometry při jízdě na kole k hrušovanskému nádraží. Nespěchal jsem, proto mi cesta trvala rovnou půlhodinu. Na cestující, kteří nemají možnost využít k přesunu k nádraží regionální autobusy, se v Hrušovanech stále kašle, před staniční budovou je sice malé parkoviště, ale přístřešek, ve kterém by bylo možné zamknout jízdní kolo, chybí zcela. Takže mi nezbylo nic jiného než kolo zamknout přímo k zábradlí na perónu.
První vlak, kterým jsem se tento den svezl, byl motorák do Břeclavi. V něm jsem se marně pokusil o výměnu poukázky zakoupené v prodejně Lidl (cena 199 Kč) za jízdenku. Na této trati to už bývá běžný jev, že s výdejem jakékoliv jiné jízdenky, než jsou obyčejné nebo zpáteční, mívají průvodčí velké problémy. Kýžený jízdní doklad jsem tak získal až v rychlíku Břeclav-Přerov. Tento vlak odjížděl z Břeclavi z prvního nástupiště, takže přestup byl pro mne mnohem pohodlnější, než tomu bývalo dříve (a obávám se, že po dokončení stavebních prací na autobusovém terminálu zase bude), kdy jsem musel chvátat až k nástupišti 1B, které je od kusých kolejí pro vlaky přijíždějící ze směru od Mikulova vzdáleno něco přes 300 metrů.
Šance na to, že bych při skoro hodinu a půl trvající cestě do Olomouce mohl trošku dohnat spánkové manko, vzala za své ve stanici Staré Město u Uherského Hradiště. To se do velkoprostorového vozu, ve kterém jsem cestoval, nahrnula banda asi dvaceti dětí. Klidu od ječící omladiny jsem se dočkal právě až v Olomouci, kde jsem si odbyl svůj poslední přestup. Souprava spěšného vlaku měla zajímavou obsazenost. Zatímco oba přívěšáky byly zaplněné bezmála z 80%, v motorovém voze sedělo jen pět cestujících. Aspoň bylo zajištěno místo pro Iva a Petra (Biziho), kteří do tohoto vlaku přistoupili ve stanici Zábřeh na Moravě. Oba již měli za sebou podobně dlouhou cestu z Třebíče, odkud cestovali přes Brno a Českou Třebovou.
Naše společná cesta pokračovala v pohodové atmosféře. Podzimní krajina za okny vlaku příjemně ubíhala a jak jsme se blížili do hor, vylepšovalo se i počasí. Až nás trochu mrzelo, že podmínky pro klasickou inverzi nebyly v tu dobu prakticky žádné. Pořád jsme ale měli v paměti náš loňský výlet na Králický Sněžník, při němž jsme zažili jen mlhu, námrazu a ledový vítr. Jakmile jsme deset minut po půl deváté vystoupili na zastávce Ramzová z vlaku, museli jsme být s aktuálním počasím velmi spokojení, bylo bezvětří a obloha téměř modrá. Slunce však zatím nehřálo, protože ještě nestihlo vystoupat nad obzor s vysokými kopci, na které jsme měli v úmyslu v následujících hodinách vyjít.
Z železniční zastávky jsme se vydali po štěrkové cestě k silnici, tu jsme překřížili a po okraji parkoviště došli po chvilce k turistickému přístřešku, uvnitř kterého je i malý pomníček věnovaný evropskému rozvodí. Zde jsme našli naši jedinou kešku, protože souřadnice od dalších jsme zapomněli doma. Jak na velkém parkovišti, tak i na příjezdové cestě k dolní stanici lanovky, bylo skoro liduprázdno. Potkali jsme jen paní, která se snažila navigovat řidiče, jenž měl velké problémy vytočit se se zapřáhnutým obytným vozem z vedlejší cesty. Pomalu jsme se blížili k dolní stanici lanovky a pozorovali jak se přes sedlo pod Čerňavou právě vyklubalo ranní slunce.
U rozcestníku vedle dolní stanice lanové dráhy (ta mimochodem nebyla v provozu kvůli pravidelné předsezónní revizi) jsme řešili, kudy se vydáme nahoru. A protože my s Ivem jsme posledně absolvovali výstup po červené značce přes Čerňavu, upřednostnili jsme tentokrát trasu přes Obří skály. Přímo z Ramzovského sedla k nim vede lesní asfaltka, která je vyznačena jako cyklostezka a v zimě pro změnu trasa pro běžkaře. My ale dali přednost klasické turistické trase pro pěší, která je vyznačena zeleným pásovým značením. Na úvod nás čekal pohodový úsek po vrstevnici a pak dokonce krátký sestup podél málo vodnatého přítoku Ramzovského potoka. Lesní cesta nás přivedla k dřevěnému přístřešku na okraji mýtiny, u kterého jsme se na chvilku zastavili a občerstvili teplým čajem z našich termosek.
Z lesní cesty, která by nás přivedla k silnici II-369 v údolí Ramzovského potoka, jsme se odklonili doprava a začali stoupat na nevysoké návrší, přes které jsme se dostali do dalšího horského údolí. Šli jsme střídavě lesem a mýtinami, které nám umožňovaly první zajímavé výhledy do krajiny. Z nejvyššího bodu začala cesta mírně klesat, teprve nedlouhá závěrečná fáze sestupu k Vražednému potoku byla velmi strmá. Vražedný potok bývá často zmiňován jako jedna z nejpěknějších jesenických bystřin. Jeho technickou zajímavostí je soustava malých kamenných hrází, které slouží k zadržení vody při přívalových deštích. K jedné z nejvyšších hrází jsme sestoupili i my a tok potoka po ní překonali. Opodál jsme objevili informační tabuli, ze které jsme se o historii budování hrází dozvěděli další podrobnosti.
Rozcestí Vražedný potok se nachází v nadmořské výšce 720 metrů, takže oproti dolní stanici lanovky jsme si prozatím vytvořili 60metrové manko. Od tohoto rozcestí, v jehož blízkosti se nachází i malý pomník, skromný dřevěný přístřešek a turisty vytvořená skupina kamenných mužíků, nás již čekalo pouze stoupání do kopce. Na kamenité cestě podél potoka však nešlo o nijak strmý výšlap. My jsme ale přesto náš postup několikrát přerušili, ne však kvůli odpočinku, ale spíše z důvodu obdivu a fotodokumentace nádherných peřejnatých úseků, kterých bylo na Vražedném potoce docela dost. Údolí se později stočilo k severovýchodu, potok zde byl veden v asi 1,5 m hlubokém korytě se zdmi z velkých kamenných bloků. Cesta nás vedla stále těsně podél šumící bystřiny a kousek od místa, kde koryto sevřené zdmi přešlo znovu v běžné břehy, překonala peřejnatý tok na druhý břeh. Z mostu bylo vidět na další kamennou hráz.
Naše lesní cesta znovu změnila směr, stočila se více k východu a trochu se od potoka odklonila. Začaly se nám objevovat první skalní věže, které již byly součástí nejníže položené části pásma Obřích skal. Nezdálo se však, že by k těmto skalám vedl z naší stezky nějaký přístupový chodník, tak jsme se na ně museli spokojit s pohledem přes koryto přehrazené další kamennou hrází. Byl to velký kontrast tmavého dna údolí a ranním sluníčkem nasvícených vrcholků skal. Pokračovali jsme stále vzhůru údolím a než jsme se nadáli, měli jsme jeho dno s mírně hučícím potokem hluboko pod námi po naší levici. Protože je v těchto místech spád opravdu velký, o pár metrů dál jsme se opět ocitli v úrovni bystřiny. A to byl okamžik, kdy jsme se s Vražedným potokem rozloučili. Po dřevěné lávce jsme přešli na druhý břeh a po krátkém strmém výstupu jsme stanuli na lesní asfaltové cestě.
Po úzké asfaltce jsme se vydali severním směrem. Mapa nás sice upozorňovala, že pokud bychom se pár desítek metrů vrátili a poté odbočili do rokle podél skal, došli bychom k asi 3 m vysokému vodopádu. S jeho vodnatostí to však v podzimním období moc jisté nebylo, tak jsme tento cíl vynechali. Místo toho jsme pohodlně kráčeli po cestě, která vedla prakticky po vrstevnici. Dostali jsme se do míst, kde nás do zad hezky hřálo sluníčko a dlouhé stíny od našich postav se vrhaly přímo na suchou asfaltku před námi. Krátce po desáté hodině jsme přišli k turistickému rozcestí Pod Obřími skalami. Zde se k zelené připojila i modrá značka a obě trasy pokračovaly společně, z našeho pohledu ostře doprava. Nedaleký dřevěný přístřešek jsme tentokrát k odpočinku nevyužili a bez delšího zdržování se pustili do táhlého stoupání podél pásma Obřích skal, jejichž vrcholky jsme tu a tam spatřili i přes hustý lesní porost po naší levici.
Při výstupu po kamenitém chodníku se naše skupinka roztrhala, každý z nás šel tempem, které mu vyhovovalo. V závěru stoupání se stezka odklonila doleva a po pár minutách jsme po ní došli přímo ke skalním blokům. Že jsme nikoho nepotkávali během výstupu, bylo docela překvapivé, ale že nebylo ani živáčka na tomto významném vyhlídkovém místě, to nás doslova šokovalo, nutno ale dodat, že v pozitivním ohledu. Příjemně překvapení jsme byli i z vývoje počasí, jaký protiklad oproti tomu, co jsme zažili při našem výstupu v roce 2010. Na druhou stranu, moc jsme nevěřili, že bychom v tak hezký slunečný den mohli zažít i teplotní inverzi. Přesto k tomu alespoň částečně došlo - a to právě na Obřích skalách.
Když jsme z okraje skal shlíželi do údolí směrem k městu Jeseník, topila se jeho zástavba na dně údolí pod vrstvou nízké oblačnosti, a vidět tak byla jen lázeňská čtvrť nad městem. Podobná situace panovala i v bližší obci Lipová-lázně. Zde však mlha doslova mizela před očima, sluneční paprsky ji během několika minut postupně rozpouštěly. Byla to úchvatná podívaná. Další inverzní stav jsme zaznamenali také v údolí Vidnavky, kam se nasouvala nízká oblačnost z rovinatého kraje pod Rychlebskými horami a z Polska. Výhled od Obřích skal byl nádherný i do míst, kde žádné projevy teplotní inverze nebyly. Jako z ptačí perspektivy se nám odtud naskytl pohled na Ramzovské sedlo s nápadnými stožáry větrných elektráren a velkým komplexem horských apartmánů Ramzová. Nad Ramzovským sedlem se z našeho pohledu zvedal hřeben Rychlebských hor, který v dáli převyšoval majestátný masív Králického Sněžníků, cíl naší loňské výpravy.
Když jsme se dostatečně vynadívali po okolní krajině, usadili jsme se na lavičku vedle dřevěného přístřešku, byli jsme tak chráněni proti větru, přestože ten nefoukal kdovíjak silně, a navíc nás zde hřály sluneční paprsky. Pustili jsme se do svačiny a klábosení na různá témata. Bizi nám např. vylíčil, jakou zde kdysi v průběhu vandru zažil větrnou bouři, kterou ve zdraví přečkal jen díky tomuto přístřešku. Dozvěděli jsme se však od něj i leccos zajímavého o dřevinách, které v lesích okolo Obřích skal rostou, ať přirozeně nebo po zásazích lesníků. Celkově jsme v těchto místech strávili něco přes půl hodiny, pět minut před jedenáctou jsme vyrazili na závěrečný výstup k Chatě Jiřího na Šeráku, během kterého jsme museli překonat 240metrový výškový rozdíl.
V úvodu výstupové stezky nás zaujal mohutný skalní hřib, který jsme si se zájmem obešli. Stoupali jsme po úzké pěšině podél oplocenky a díky nízkému vzrůstu okolních stromů se nám při ohlédnutí naskýtaly hezké výhledy na Obří skály. Po pár desítkách metrů jsme vstoupili do tmavého lesa. Lesní stezka směřovala přímo k jihovýchodu a její stoupání nám dalo pořádně zabrat. Mně se šlo s trekovými holemi podstatně lépe, takže jsem se ostatním vzdálil. Počkat jsem na ně chtěl u obřího skaliska, v jehož okolí byla slabá vrstva sněhu a přímo na skále byl vidět dokonce rampouch. Nakonec jsem počkal jen na příchod Biziho, ve stínu lesa mi začala být zima, tak jsme se dohodli, že na sebe počkáme až někde na sluníčku či přímo u horské chaty. Když jsem se pustil do závěrečné části výstupu, potkal jsem první dvě turistky, které měly namířeno dolů k Obřím skalám.
K Chatě Jiřího na Šeráku jsem došel pět minut před půl jedenáctou. Na prosluněné louce v její bezprostřední blízkosti trošku foukalo, tak jsem na ostatní raději počkal v závětří kamenného objektu. Stál jsem přímo pod kamerou, která snímá záběry pro portál ČHMÚ. Zatímco webkamera nabízí záběr na město Jeseník a okolí, mně se naskýtal výhled na mnohem širší obzor. Nejlépe bylo vidět horské pásmo nad údolím Bělé. Fascinující byl zejména vrchol nad městem Jeseník, který jsem podle mapy identifikoval jako Bílé skály (922 metrů), jeho nejvyšší část byla obehnána prstencem oblačnosti. Mé pozornosti samozřejmě neunikl ani Keprník, náš další cíl, k němuž jsme se však vydali až po krátkém pobytu uvnitř chaty.
Když Ivo s Bizim také dorazili, vstoupili jsme dovnitř chaty... a nestačili se divit. Zatímco jsme cestou z Ramzové nikoho nepotkávali, uvnitř bylo zcela plno. A podle hovorů bylo patrné, že se jednalo o Poláky, nejspíš šlo o nějakou organizovanou výpravu. Přisedli jsme si ke dvojici, která seděla až úplně u posledního stolu, jak jsme se později dozvěděli, pocházeli tito turisté někde od Olomouce. Docela příjemně jsme si s nimi popovídali, takže doba čekání na objednané polévky a sklenici piva utekla strašně rychle. Útulné prostředí chaty, která v nedávné době prošla rekonstrukcí, jsme opustili deset minut po poledni. Než jsme vyrazili na další cestu, udělali jsme společnou fotku vedle zvoničky, která společně s chatou v pozadí tvoří vděčný námět pro fotografie z těchto míst.
Na úvod cesty na Keprník jsme se rozdělili, Ivo a Bizi moc nevěřili zkratce, kterou jsem se vydal já, a šli poctivě kolem oficiálního rozcestníku. Ona to ale zase taková úspora metrů nebyla, takže na dalším rozcestí jsem na ně čekal sotva minutu. Ani ne pět minut nám pak trvala cesta k dalšímu rozcestí v sedle Pod Keprníkem. Zde jsme se rozloučili s modrou značkou, která nás vedla od Obřích skal, dále jsme kráčeli vedeni značením červené barvy a také častými hraničními patníky s vyrytými písmeny BB. Sledovali jsme totiž bývalou hranici panství, která je i dnes považována za pomezí mezi Moravou a Slezskem. Postupně jsme nabírali výšku. Nejprve jsme kráčeli lesem, který před slunečními paprsky uchránil zmrzlou půdu a zmrazky, jakmile jsme však dosáhli pásma, kde rostla už pouze kleč, začal se nám postup komplikovat kvůli častým blátivým úsekům. Sice nikdo z nás neuklouzl, ale umazání bot a kalhot jsme nezabránili.
V čase 12:40 jsme stanuli na vrcholovém skalisku hory Keprník (1423 m). Jak jsme již věděli, a informuje o tom i turistický rozcestník, jedná se o čtvrtý nejvyšší jesenický vrchol a tomu odpovídá i nádherný kruhový rozhled. Pohled do údolí Bělé byl zase trochu jiný, než se nám naskytl od Chaty Jiřího, nízká oblačnost z Polska se totiž nenápadně rozšiřovala a v tuto dobu již opět zakrývala celé město Jeseník. Zmíněnou chatu, a rovněž i zalesněný vrchol Šeráku, jsme z Kerpníku samozřejmě také viděli. Nejpěknější podívaná však byla k východnímu obzoru, to jsme měli hlavní jesenické hřebeny jako na dlani. Zvláštní pozornost pak poutaly dvě hory s umělými úpravami - Praděd se svým 146,5 m vysokým vysílačem a zarovnaný vrchol Dlouhých Strání s umělou vodní nádrží. Pozornost jsme věnovali i blízkému skalnatému vrcholu Vozky, který byl naším dalším cílem. Z Keprníku to vypadalo, že k jeho dosažení bude nutné překonat hluboké údolí, ale jak nás ubezpečila jedna dívka, měla nás čekat pohodová chůze trvající pouhou půlhodinu.
Užili jsme si hezkých výhledů, pofotili a v 12:55 zase vyrazili na cestu. Nejprve nepříjemným blátem, posléze poměrně strmým klesáním k rozcestí Trojmezí. Po krátké občerstvovací zastávce jsme se odtud vydali po žlutě značené stezce, která nás vedla vrchovištním rašeliništěm s bohatými porosty borůvčí. Nouze nebyla ani o podmáčené úseky, v těch nejproblematičtějších místech však chůzi usnadňoval systém povalových chodníků. Krátce před půl druhou jsme došli k rozcestí, od něhož k vrcholovému skalisku zbývalo už jen 200 metrů. Dívka, se kterou jsme se debatovali na Keprníku, měla tedy dobrý odhad.
Vozka je hora opředená pověstmi. Mohutné skalisko je prý zakletý forman, který byl ztrestán za to, že na radu čerta dláždil blátivou cestu bochníky chleba. Nám sice skupina skal příliš zkamenělý povoz nepřipomínala, ale mohutností obrovských skalních bloků jsme byli uchváceni. S Bizim jsme vyčkali, až na 1377 m vysoký vrchol dorazil i Ivo a poté jsme všichni opatrně vystoupali na skalní vyhlídku, ze které jsme si naposledy vychutnali téměř kruhový rozhled po okolních jesenických vrcholech. Byl odtud patrný velký výškový rozdíl, který jsme v další fázi výpravy potřebovali překonat. Vzhledem k naší aktuální poloze se jako nejvhodnější nabízel sestup k železniční stanici v obci Branná.
Vrátili jsme se k rozcestí U Vozky, odkud jsme se vydali po žlutě a zeleně značené trase. Jednalo se o úzkou pěšinu, která klesala nejprve mírně severním směrem, poté se stočila k západu a její strmost se zvýšila. I přes vyšší spád se šlo dolů dobře, takže jsme po chvíli stanuli u rozcestníku, u kterého jsme museli vybrat kudy dál. Nakonec jsme zvolili o 1 km kratší žlutou značku. Mně to vyhovovalo i proto, že po zelené jsem před lety na Vozku šel, takže jsem tento den mohl poznat i jinou trasu. Hned na úvod nám tato cesta nabídla hezké výhledy do údolí Klepáčského potoka a strmé svahy Šeráku nad ním. Zajímavý byl i pohled na Králický Sněžník, jehož vrchol v tu dobu vykukoval nad hladinu řídké nízké oblačnosti. Mýtinu jsme přešli a překonali krátký lesní úsek, poté se nabídka hezkých výhledů opakovala.
Na dalším rozcestí s názvem Volská louka (1004 m) je významné křížení několika lesních cest. Nás poslalo turistické značení na jednu z nich, po pravdě, moc záživný tento úsek nebyl, jen tu a tam nějaký zajímavý strom. Klesání bylo mírné a konstantní, docela dobře by se tady sjíždělo na běžkách, pokud by v zimě byla vyjetá stopa. Minuli jsme další rozcestník (Žleb) a stále po kamenité lesní cestě sešli až na dno údolí říčky Branná. U dalšího rozcestí s názvem Banjaluka nás zaujaly zřetelné zbytky po bývalé železniční vlečce, násep a kamenný most přes drobný potůček, na kterou kdysi navazovala síť úzkorozchodných lesních železnic. Podivný název prý dostala opodál stojící hájovna od dělníků z Jugoslávie, kteří zde byli kdysi ubytovaní (Banja Luka je druhé největší město v Bosně a Hercegovině). Kromě setkání s železnicí dávno zaniklou jsme zaznamenali provoz i na té současné. A bylo nám trochu líto, že jsme projíždějící rychlík Jeseník-Brno nestihli zachytit na nedalekém betonovém viaduktu přes řeku i cestu a navazujícím náspu zpevněném kameny.
Závěrečný úsek naší túry jsme již znali z okna vlaku, když jsme ráno cestovali do zastávky Ramzová. Cesta nás vedla souběžně s železniční tratí a říčkou až pod zámek Branná, jehož západní křídlo a věž jsme díky stromům bez listí viděli i ze dna údolí. U mostu k místní čističce odpadních vod nás zaujala tabulka s označením přístupu k Mariánskému prameni. Já a Bizi jsme se k němu zkusili vydat, zatímco Ivo již šetřil každý krok a pomalu se ubíral k nádraží, nicméně po několika desítkách metrů jsme tuto zacházku vzdali a vrátili se. Dost možná jsme už byli docela blízko, tak snad někdy příště při návštěvě tohoto kraje. Pět minut po 16. hodině jsme došli k rozcestí nedaleko staniční budovy. Zbývalo k ní vyjít po úzké asfaltce kolem dvora, na kterém byl neobyčejný nepořádek. Mně pak tato krátká procházka čekala ještě jednou, když jsem šel vhodit pohlednice do poštovní schránky.
Než jsme se dočkali příjezdu spěšného vlaku z Jeseníku, poseděli jsme chvíli v nádražní čekárně. Vlak nakonec zastavil před nádražní budovou o pět minut dříve, než byl jeho odjezdový čas, to kvůli křižování s protijedoucím rychlíkem. Na tento spoj byla nasazena tatáž souprava, kterou jsme cestovali již ráno, znovu jsme se usadili do motorového vozu, který byl skoro prázdný. Cesta příjemně ubíhala a to i díky únavě, které jsme podlehli po celodenním pohybu v horách i vzhledem k brzkému rannímu vstávání. Z vlaku jsme vystoupili po hodině jízdy ve stanici Zábřeh na Moravě. Já jsem sice mohl pokračovat až do Olomouce a odtud přímým rychlíkem do Břeclavi, časově to ale vycházelo stejně jako při jízdě přes Českou Třebovou a Brno. A tak jsem s Ivem a Bizim cestoval až do moravské metropole.
Zatímco všechny naše ranní spoje jely takřka načas, tady se výborný dojem ze služeb Českých drah trošku zadrhl. Prý kvůli problémům se zabezpečovacím zařízením měla spousta vlaků avizováno zpoždění. Ten náš rovných 20 minut, což už byla doba, která mohla způsobit problémy při přestupu v České Třebové. Situaci jsme chtěli vyřešit tak, že jsme si nastoupili do osobního vlaku, jehož cílovou stanicí byla rovněž Č. Třebová. Pak jsme si to ale rozmysleli, z motoráčku jsme zase vystoupili a raději vyčkali na příjezd opožděného expresu mířícího do Prahy. Dobře jsme udělali, protože náš vlak zmíněný motorák nakonec předjel ve stanici Třebovice v Čechách. V České Třebové vlak zastavil v okamžik, kdy měl odjíždět expres do Brna, jenže i ten nabral cestou drobné zpoždění, takže přestup nakonec proběhl v klidu.
Vlakem Ex Brněnský drak jsme vlastně cestovali jen jednu zastávku. Ve voze, v němž jsme se usadili, nás zaujal informační systém, mj. o aktuální rychlosti vlaku, což u nás příliš běžné nebývá. Občas jsme zaznamenali i rychlost 140 km/h a i díky tomu jsme drobné zpoždění postupně vymazali. V Brně jsme se rozloučili. Ivo s Bizim počkali na večerní osobák do Třebíče v nádražní čekárně, zatímco já se vydal na drobné nákupy do blízkého Tesca a poté si koupil něco v jídlu v jednom z okének rychlého občerstvení naproti nádražní budově. K cestě domů jsem mohl využít i autobus s odjezdem v 20:30 ze Zvonařky, ale kvůli kolu, které jsem měl na nádraží v Hrušovanech, bych si tím moc nepomohl, druhý den bych pro něj stejně musel jet. Počkal jsem raději na vlak kategorie EC směr Bratislava, kterým jsem se svezl opět jen o jednu stanici. Tou byla Břeclav, kde mě čekal poslední přestup. Osobák do Hrušovan tentokrát nemusel čekat na žádné opožděné vlaky, takže i příjezd na konečnou byl přesně takový, jaký je uváděn v jízdním řádu. V Hrušovanech jsem v pořádku nalezl své kolo na místě, kde jsem jej ráno zanechal, a vydal se na něm domů. Jelo se mi dobře a to i díky svitu Měsíce, který byl v úplňku. Do Hevlína jsem přijel deset minut před jedenáctou hodinou večerní.




Fotky:

Vražedný potok Obří skály Lipová-lázně pod poklicí nízké oblačnosti Chata Jiříno na Šeráku Keprník - vrchol Výhled z Keprníku na hlavní jesenický hřeben Vozka


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET