wz

DVA CELODENNÍ VÝLETY AUTOBUSEM


BAREVNÝ PODZIM V ÚDOLÍ DVOU MORAVSKÝCH ŘEK

Datum:13. a 19. října 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 20 km / 6 1/4 hod.; 2. den: 16 km / 8 hod.
Mapy:ShoCart č. 53 PODYJÍ - THAYATAL & ShoCart č. 51 OKOLÍ BRNA - ZÁPAD
  
Text & foto:Marek Topič



Říjen bývá v jistém ohledu nejpěknějším ročním obdobím. Zpravidla ještě nebývají tolik chladné dny, nicméně blížící se zima se již v přírodě projevuje. V listnatých lesích to začne hýřit těmi nejpěknějšími barvami a tento stav trvá až do prvních mrazíků a následných větrných dní. Proto se v tomto období pravidelně vydávám do míst, kde bývá atmosféra pravého babího léta nejpůsobivější. Letos padla volba na známá říční údolí moravských řek - Podyjí a Střední Pojihlaví, ve hře bylo i údolí Oslavy, ale tento výlet už se realizovat nepovedlo.

PODYJÍ JV OD VRANOVA (13. 10. 2013)
V Podyjí je hezky po celý rok, ale v období babího léta to tam mám nejraději. V uplynulých dvou letech jsem využil pozvání třebíčské skupiny Naše jízdy k připojení na exkurzi s průvodcem, který nás zavedl i na místa běžně nepřípustná. Letos si však tato akce místo v podzimním kalendáři nenašla, takže jsem se do Podyjí vydal individuálně. Výlet jsem měl sice chudší o zajímavé poznatky, ale volbou trasy bohaté na vyhlídková místa jsem si vše dostatečně vynahradil.

Z Hevlína jsem odjel v 8 hodin ráno, nejprve autobusem do Hrádku, kde jsem si přestoupil na jiný spoj, který jel do Znojma přes Hodonice. Moc jsem si nepomohl, protože na trase byla objížďka, o které jsem nevěděl, spoj jedoucí přes Jaroslavice tak dorazil do cíle své cesty o něco rychleji. Ani opožděný příjezd na autobusové nádraží ve Znojmě mi ale nezkomplikoval přestup na další spoj. Být sobota, pokračoval bych linkou do Čížova, ta ale v neděli nejezdí. Nasedl jsem si tedy do autobusu směr Vranov nad Dyjí a po dvaceti minutách jízdy vystoupil na zastávce v obci Lesná.
Hned po vystoupení z autobusu (9:25) jsem si nasbíral ořechy, které jsem si vzápětí vyloupal a snědl. Byly výborné. Jinak jsem ale zatím moc dobré vyhlídky na tento den neměl. Byla mlha a zatažená obloha dávala spíše prognózy na déšť než na hezké podzimní počasí. Přesto jsem se vydal na plánovanou cestu do nitra Podyjí. Žlutě značená trasa mě vedla kolem kostela sv. Terezie k aleji, kterou jsem se dostal k okraji lesa i k hranici národního parku. Seběhl jsem k místnímu rybníčku, který obklopovaly stromy v různorodých podzimních barvách, při zatažené obloze však barevnost tolik nevynikla. Dál jsem pokračoval po lesní cestě, která mě přivedla k bývalému loveckému zámečku Lusthaus. I zde by se daly za slunného dne udělat pěkné fotky.
Po marném pokusu o nález kešky jsem znovu vykračoval po lesní cestě, nechaje se vést žlutým turistickým značením. Cesta vedla v přímém směru a po rovině, až v závěru začala klesat k rozcestí s názvem Vranovská brána. Odtud jsem se vydal směrem k Čížovu. Netrvalo dlouho a objevil jsem první hezkou vyhlídku. Ze skaliska, k němuž jsem ze stezky sestoupil asi 30 metrů, se mi naskytl zajímavý výhled do širokého údolí s opuštěným meandrem řeky Dyje. Zacházku jsem si udělal i k obelisku nad Ledovými slujemi, od něhož se mi naskytl podobný výhled. Poté jsem se vydal po stezce, které se říká Pašerácká, směrem k Čížovu. V úvodní části vedla pěšina velmi skalnatým terénem, postupně jsem prošel kolem několika kolmých skalních stěn či převisů. Z jednoho místa se naskytl i omezený výhled na dno údolí Dyje.
O půl dvanácté jsem došel k rozcestí Na Keplech, které se nachází asi 1 km JZ od obce Čížov. Zamířil jsem k jihu, krátce kráčel po asfaltové silnici vedoucí k hranicím, z ní jsem ale po pár metrech odbočil na zeleně značenou stezku, která mě přivedla lesem přímo k řece Dyji. Cestou jsem zaznamenal, že se konečně protrhaly mraky, také jsem se ten den potkal s prvními turisty, kteří měli namířeno k Čížovu. Jakmile jsem se dostal k řece Dyji, jejíž hladina byla klidná, naskytly se mi zajímavé a předtím pro mne dosud neznámé pohledy na městečko Hardegg s dominantním hradem. To už se projevovala krása podzimní přírody, červené nebo žluté listí na stromech vytvářeno pod svitem poledního sluníčka krásné kontrasty s bílými skalami vypínajícími se nad řekou.
Přešel jsem hraniční most a za ním pokračoval po úzké silnici do centra městečka Hardegg. Silnice mě vedla kolem roztroušené zástavby rodinných domků, stodol a zahrad, o kus dál přešla v běžnou ulici, která se po pár desítkách metrů stočila ostře doleva a stoupala ke kostelu. Díky nastoupaným výškovým metrům se mi naskytly první hezké výhledy na sluncem nasvícené moravské zalesněné stráně a skály nad řekou Dyjí. Hardeggský kostel mě zaujal tím, že nemá věžní hodiny, překvapila mě také kamenná rotunda, která se nachází jen pár metrů od východní boční stěny. Další mé zastavení patřilo místnímu hradu. Ten den byla i možnost jeho prohlídky, ale já se spokojil jen s krátkou procházkou po nádvoří.
V sousedství hradu stojí Hodinová věž. Od ní byl na hrad fantastický pohled. Po úzké pěšině vedoucí kolem oplocených zahrad jsem postupně sestoupil až na dno údolí. Po mostě jsem překonal potok Flugnitz a pro změnu se pustil do stoupání, místy i hodně strmého, které ale bylo usnadněno dřevěným schodištěm. Poté jsem obešel mohutný skalní blok Reginafelsen a z opačné strany se po pohodlné stezce dostal přímo na vyhlídku zabezpečenou zábradlím. Díky výškovému rozdílu oproti dnu údolí Flugnitz, a zejména s přispěním slunečního nasvícení, se mi tajil dech nad tím, jaký výhled se mi z této vyhlídky naskytl. Malebné městečko obklopené zalesněnými kopci v podzimních barvách, nad ním kamenný hrad a v pozadí skály se známou Hardeggskou vyhlídkou. Dech bral i výhled do údolí Flugnitz a na další skálu Maxplateu, k níž jsem měl namířeno záhy.
Výstup k vysílači a malému dřevěnému domku, který je turistům přístupný, mi trval jen krátce. Již cestou jsem měl několik možností zajít si na skalní vyhlídky, pozornost si zasloužily i některé skalní útvary, dokonce jsem procházel kolem třímetrového skalního hřibu. Výhlídka Maxplateau byla také parádní, ovšem svit slunce ještě nedosahoval optimálních hodnot. Nejlepší doba, kdy sem zajít, je asi pozdní odpoledne nebo podvečer. Z vyhlídky vynikala zejména poloha hradu na ostrohu, který je obtékán potokem Flugnitz. Vidět bylo i přímo na hladinu řeky Dyje a ulici, která vede podél ní až k hraničnímu mostu. Usadil jsem se za stůl uvnitř dřevěné boudy a poobědval s krásným výhledem na městečko. Všiml jsem si, že na Hardeggské vyhlídce se to tou dobou jen hemžilo turisty, zatímco tady jsem byl úplně sám po celých 20 minut.
Během pobytu na vyhlídce Maxplateu jsem si naplánoval, či spíše upřesnil, mé další putování. Vydal jsem se po lesní cestě, která vedla prakticky po vrstevnici severozápadním směrem. Znovu na mě doléhala atmosféra babího léta, listí na stromech doslova zářilo a s přispěním vánku jemně ševelilo. Po pár minutách jsem došel na rozcestí, ze kterého bylo možné vydat se dolů k řece Dyji nebo na opačnou stranu k silnici vedoucí údolím Flugnitz. Já pokračoval přímo, po nějaké době jsem tak došel na malou paseku, odkud se odkláněla další lesní cesta, podle mapy by mě přivedla ke skalní vyhlídce nazývané Schwalbenfelsen. Tuto zacházku jsem vynechal a pokračoval i nadále v přímém směru. Po pár desítkách metrů jsem minul velký dřevěný kříž a odtud již zbývala jen krátká vzdálenost k silnici spojující Hardegg a Felling.
Na asfaltové silnici jsem setrval jen krátce. Došel jsem k hájence, odkud jsem se vydal po kamenité cestě na sever. Této cesty jsem se držel až do míst, kde končila smyčkou pro otáčení vozidel. Očekával jsem, že odbočka k vyhlídce Heimatkreuz by mohla být vyznačena, ale ničeho jsem si nevšiml. Z míst, kde zpevněná kamenitá cesta končila, jsem tedy improvizoval, objevil jsem sice zarostlou, ale pěšky docela dobře schůdnou cestu, která vedla přímo na sever. Tato cesta sice postupně zanikla, ale navazující les byl naštěstí bez podrostu, který by ztěžoval průchod, takže po chvíli jsem se opět dostal na znatelnou pěšinu. A pak jsem na jednom stromu objevil značku v podobě bílého kříže, to byl pro mne signál k odbočení na pěšinu která klesala k terénnímu zlomu. Ani ne po minutě jsem tak v pořádku došel k vyhlídkovému skalisku a velkému dřevěnému kříži.
Heimatkreuz bylo jedním z pietních míst, které si v době železné opony vybudovali původní němečtí obyvatelé, kteří byli po válce vysídleni z moravského území. Výhled odtud byl a je úchvatný. Tok řeky Dyje na dně hlubokého údolí se obtáčí kolem zalesněného ostrohu, který se již nachází na moravské straně. Směrem k Vranovu se nad řekou vypínají skály, kolem kterých vede Pašerácká stezka - tudy jsem kráčel dopoledne. Díky vyšší nadmořské výšce (Heimatkreuz se nachází kousek pod nejvyšším bodem Podyjí, což je 536 m vysoká Býčí hora) však bývá vidět až mnohem dál do moravského vnitrozemí. Na dobré podmínky jsem měl štěstí i při mé návštěvě. Mohl jsem si tak vychutnat úchvatný a daleký výhled, podzimní atmosféru, samotu a ticho, které jen tu a tam přehlušovali divočáci někde hluboko pode mnou.
Z vyhlídky jsem se vydal po mnohem zřetelnější pěšině, než která na místo přivedla mne, a po chvíli se tak dostal ke státní hranici u letohrádku Breitava. Tento letohrádek se nachází již na moravském území a z vnitrozemí k němu vede asfaltová komunikace, zatímco na rakouské straně je možné sem dojít po lesní cestě kopírující státní hranici. Přestože je to oficiálně zakázané, bývá asfaltová komunikace turisty při výletech ke kříži Heimatkreuz využívána, protože je výrazně kratší než oficiální trasa přes bývalý hraniční přechod Podmyče/Felling. Z toho důvodu jsem se po ní vydal i já. Mechem zarůstající asfaltka mě vedla tichým lesem a stále mírně klesala. Poté se napojila na bývalou signálku, která měla pokračování severním i západním směrem. Zvolil jsem první možnost a kráčel po cestě vedoucí v přímém směru a víceméně po rovině. Přestože do polesí Breitava by se oficiálně chodit nemělo, podle hlasů z lesa jsem se přesvědčil o pravém opaku, šlo především o houbaře, kteří měli v tomto období pro svou zálibu optimální podmínky.
Bývalá signálka skončila v místě, kde pokračoval svah k řece Dyji tak strmě, že by v něm asi nebylo možné asfaltovou komunikaci vybudovat. Pravděpodobně byly i zde panely, které se v průběhu 90. let odstranily a příroda postupně zahladila stopy (podobně tomu bývalo třeba v západním svahu nad rybníčkem v údolí Žlebského potoka). Tento úsek bylo nutné obejít po lesní cestě, která dolů neklesala tak strmě. Přivedla mě na cestu kopírující břehy řeky Dyje, kde jsem objevil i zelené turistické značení. Vydal jsem se doprava a po chvíli přišel k visuté Hamerské lávce. Po houpavé lávce, jakých kdysi dávno bývalo pár i v okolí Hevlína, jsem přešel na druhý břeh. Tam jsem se rozhodoval, jestli se po červeně značené stezce vydat do Lesné, kde jsem tento výlet začal, nebo na opačnou stranu do Vranova. K mému rozhodování přispěla i skutečnost, že kolem skal Hamerských vrásů jsem ještě nikdy předtím pěšky nešel.
Zpevněná cesta mě podél říčních břehů přivedla do osady Zadní Hamry. V této klidné místní části Vranova bylo k vidění několik velmi starých stavení, bývalý penzion a kaple se zvonicí. Od kaple jsem pokračoval krátkou ulicí a pak se mi otevřel výhled na Vranovský zámek, ale zejména na členité skalní stěny Hamerských vrásů. Chvíli jsem se zastavil u informačního panelu. Hezký pohled na skalní masív se mi naskytl i z nedalekého mostu přes Dyji, který jsem ale pro přechod na druhou stranu řeky nevyužil. S výhledem na zámek, který se vypíná na strmé skále přímo nad řekou, jsem došel ke Kristkovu dílu Osud stromu, jedná se o součást Podyjské glyptotéky. Za pozornost zde stál i objekt bývalého mlýna.
Na vranovské Náměstí jsem došel deset minut po půl čtvrté, takže s celkem velkou časovou rezervou do odjezdu nejbližšího autobusu. To už nemělo smysl se nikam vydávat, byť třeba výstup k Mniszkovu kříži bych za tu dobu asi zvládl. Usadil jsem se na lavečce pod morovým sloupem a pár minut před odjezdem autobusu se přesunul na protější stranu ulice. Spoj, který jel z Vratěnína, dojel včas, byl ale docela plný, protože již cestovala spousta studentů nebo pracujících. Ve Znojmě jsem si přestoupil na linku 820, která odjížděla podstatně prázdnější. Mým cílem byla samozřejmě až konečná v Hevlíně, kam jsem dojel těsně před 18. hodinou večerní.

PODÉL JIHLAVY Z MOHELNA DO JAMOLIC (19. 10. 2013)
Také na třetí říjnovou sobotu předpovídali meteorologové docela hezké podzimní počasí, čehož jsem využil k dalšímu výletu podzimní krajinou. A opět bylo mým cílem zahloubené říční údolí. Volil jsem mezi řekami Oslavou a Jihlavou, tedy v pomezí krajů Vysočina a Jihomoravského. Nakonec jsem zvolil druhou jmenovanou řeku, ovšem se záměrem poznat více její pravý břeh, kde nevedou žádné turistické značky.

Z Hevlína jsem odjížděl minutu po šesté od zastávky při vjezdu do areálu cihelny. Byl jsem překvapený, kolik lidí už takto brzy ráno cestovalo, již z Hevlína jelo 15 lidí a další cestující přistupovali v Hraběticích a Šanově. Linkou 104 jsem se svezl do Jiřic, kde jsem vyčkal na přípoj, kterým jsem se naopak vezl jako jediný pasažér. Už jsem takto kdysi cestoval, když jsem měl namířeno do údolí Rokytné. Tak jako tehdy, přestupoval jsem v Olbramovicích, kde jsem si v prodejně Coop nakoupil svačinu na celý den. Pak jsem pokračoval do Moravského Krumlova, kde jsem si odbyl svůj přestup číslo 3 na zastávce Kavalírka. Čtvrtý a poslední přestup mě čekal v Ivančicích. Měl jsem zde drobnou časovou rezervu, takže jsem si stihl zajít na Palackého náměstí. Poslední autobusový spoj mě převezl přes krajské hranice, 11 minut po deváté hodině jsem vystoupil nedaleko radnice městyse Mohelno.
Nebylo to poprvé, co jsem přicestoval do Mohelna autobusem. V minulosti jsem sem hodně jezdíval s nafukovacím člunem v lodním vaku a zkratkou přes Mohelenskou step se vydával k patě přehradní hráze Mohelno. I tentokrát jsem kráčel tímto směrem, prvním dílčím cílem však nebyla peřejnatá řeka Jihlava, ale hadcová step ve strmých svazích nad ní. K parkovišti na okraji Mohelna jsem došel o půl desáté, což bylo asi pro hlavní návštěvnický nápor příliš brzy, protože na parkovišti stálo jen jedno auto. Já jsem parkovací lístek nepotřeboval, tak jsem si ve stánku zakoupil aspoň pohlednici.
Na území Mohelenské hadcové stepi jsou vyznačeny dvě okružní trasy, které sdílí i naučná stezka o deseti informačních tabulích. I přesto, že se má návštěva odehrála na podzim, vybral jsem si jarní větev. Nejprve jsem si ale udělal krátkou zacházku na vyhlídkový ochoz, který sice nesl drobné poškození od požáru, ale pohyb po něm až tolik nebezpečný nebyl. Z vyhlídky jsem měl krásný rozhled po celém údolním amfiteátru a na protější zalesněné svahy s poloostrovem zvaným Čertův ocas. Dobře byla vidět i betonová hráz přehrady a část vodní nádrže, kterou vzdouvá. Přehlédnout se samozřejmě nedal ani komplex dukovanské jaderné elektrárny zvýrazněný o osm chladících věží.
Po návštěvě vyhlídky jsem se vydal po pěšině kopírující hranu náhorní plošiny, i odtud jsem měl tedy pěkné výhledy na step, přehradu i jadernou elektrárnu. Od kříže s lavečkou byl pro změnu velmi hezký pohled na opačnou stranu k městysi Mohelno. Značená stezka mě přivedla k silnici, kterou jsem překřížil a po lesní cestičce pokračoval v sestupu k řece. Jen pár desítek metrů od objektů Mohelnského mlýna jsem objevil i malou jeskyni, která ale možná byla do skály vyrubána uměle.
Původně jsem měl v úmyslu projít si údolí Jihlavy celé, tj. vrátit se podél meandrující řeky až k hrázi. Ale protože tento úsek jsem docela dobře znal z předchozích splouvání na kanoi, vydal jsem se od rozcestí modré a červené značky směrem po proudu. Kráčel jsem po cestě po okraji nábřežní louky, která byla lemována stromořadím v krásných podzimních barvách. O půl jedenácté jsem přišel k silničnímu mostu, za kterým již začíná území chráněné jako přírodní park Střední Pojihlaví. Značka odtud vede po levém břehu, já ale přešel po mostě na druhou stranu a po několika metrech ze silnice odbočil na nezpevněnou cestu, která mě přivedla po okraji louky k chatové osadě pod skálou Fiola.
Na vrchol skály Fioala se mi nakonec podařilo vystoupat. I když ze spodu působil skalní masív nepřístupně, objevil jsem starou pěšinu a dokonce i část starých kamenných schodů. Dříve se asi nahoru chodívalo běžně. V horní části už to bylo horší, možná jsem si však vybral nesprávnou přístupovou větev, takže jsem místy musel i lézt po skále. Za námahu i technickou náročnost jsem byl odměněn pěkným výhledem na údolí řeky v okolí stejnojmenného tábořiště. Seshora byl vidět i blízký dětský tábor s řadou malých chatek. K areálu tábora jsem poté sestoupil, samozřejmě jsem byl ale na druhém břehu řeky. Těsně podél břehu vedla pěšina, která mě po několika minutách přivedla k jezu Dolního mlýna. Od splavu jsem pokračoval k mlýnu podél vyčištěného mlýnského náhonu. Šel jsem raději po jeho pravém břehu, přestože cesta po opačné straně byla lépe schůdná, respektoval jsem však varovné cedule upozorňující na ostrahu psy. Nakonec jsem nezaslechl jediné štěknutí.
Terén v blízkosti řeky dále po proudu mi příliš přístupný nepřipadal, takže jsem od Dolního mlýna (slouží jako objekt pro rekreaci) začal stoupat po příjezdové lesní cestě. Tato cesta bývá vyznačena i ve většině map a pravděpodobně by se po ní daly obejít nepřístupné údolní svahy pod návrším Havran. V místě, kde se cesta ostře stáčí doprava, jsem objevil hezkou vyhlídku na říční údolí v okolí Dolního mlýna. Od této skalní vyhlídky vedla málo využívaná pěšina a tak jsem se po ní zkusil vydat. Bohužel to nebyla dobrá volba, cestička postupně zanikla a já musel překonat těžký úsek přes suťové pole s kameny porostlými mechem. Pak se mi znovu jakous takous pěšinu podařilo objevit, ale dobře schůdný byl znovu jen krátký úsek. Můj postup údolím se velmi zpomalil, o čemž svědčily stále stejné chaty u řeky, na které jsem postupně shlížel z několika vyhlídkových míst.
Konečně jsem se dostal k dalšímu suťovému poli, skrz které již zřetelná pěšina vedla. O kousek dál jsem obešel mohutný skalní blok a z opačné strany jsem podél skal postupně vystoupal až do jeho nejvyšší části. Domníval jsem se, že se jednalo o vyhlídku Kočičí skála, protože z těch míst byl opravdu parádní výhled do údolí. To pravé vyhlídkové místo jsem ale objevil až o něco dál, vzdušnou čarou asi 80 metrů východněji, obcházka po hraně náhorní plošiny byla samozřejmě o něco delší a trvala mi skoro 10 minut. Pro popis výhledu, jaký se mi z Kočičí skály naskytl, se jen těžko hledají slova. Hluboké říční údolí se kroutilo pode mnou a úplně dole lemoval tok řeky travnatý pás nivních lučin. Sem a tam byly vidět chaty, které z té výšky vypadaly hrozně miniaturně. Ve směru k severovýchodu tekla řeka asi 300 metrů v přímém směru, aby ji pak mohutné skály tvořící přírodní rezervaci Velká skála přinutily k ohbí k východu. Všechny dojmy navíc umocňovalo nádherné podzimní zbarvení stromů a svit slunce, které dno údolí i protější svahy krásně osvěcovalo. Tady bych dokázal sedět celé hodiny, ale protože mě čekala další zajímavá místa, setrval jsem jen půlhodinku, během níž jsem se i nasvačil.
Protože nepřístupného terénu jsem si již užil dost, uvítal jsem, že jsem mohl od Kočičí skály kráčet po pohodlné lesní cestě, která mě po necelých deseti minutách pomalé chůze přivedla na další zajímavé místo. Opět šlo o skalní vyhlídku a zároveň přírodní památku s názvem Bílá skála (co se týká statusu ochrany, kousek odtud byla infotabule, která popisovala území nově vzniklé přírodní rezervace Pod Havranem, lokalita PP Bílá skála by měla být její součástí). Výhled byl celkem jiný, než z Kočičí skály, nebylo odtud vidět až na hladinu řeky Jihlavy, ale do rozsáhlé zalesněné sníženiny, kterou protéká Rakouský potok. Přesto i tento výhled byl velmi pěkný a podzimní barvy dodávaly okolní krajině neopakovatelné kouzlo.
Z Bílé skály jsem se vydal po lesní cestě, která mírně klesala k severu a později se stočila k severovýchodu. Takto jsem se dostal na mnohem využívanější komunikaci, podél které bylo několik skládek vytěženého dřeva a parkovalo zde i několik osobních aut a těžařská technika. Mapa naznačovala, že bych měl po této cestě pokračovat k jihovýchodu a dolů sejít po jiné komunikaci přímo podél Rakouského potoka. Já jsem zkusil kratší variantu, nejprve po méně využívané lesní cestě, po níž jsem obešel lesní mýtinu a poté pěšinou podél drobných skalek až na dno údolí. Terén byl celkem dobře schůdný, jen závěrečné klesání bylo malinko strmější. Dole u potoka jsem objevil studánku a malý dřevěný přístřešek. Od ústí potoka jsem pokračoval po okraji Rakouských luk. Šlo se tudy pohodlně, ale v místech, kde se tok řeky odklání k severu, mně zastavily strmé skály, které další postup podél vody neumožňovaly.
Stál jsem asi 150 metrů od míst, kde kdysi oficiální značená trasa, než byla přeložena na druhý břeh, překračovala řeku formou brodu. Byl jsem zvědavý, jak ten brod vlastně vypadal, ale k jeho dosažení bych potřeboval přebrodit řeku dvakrát. A to jsem si při nízké teplotě vody netroufal. Nepřístupný terén jsem proto raději obešel. Nejdříve strmě nahoru po okraji mladého lesa, pak se přes mýtinu dostal na cestu, ze které jsem odbočil hned, jakmile nějaká cesta do lesa vedla. Netrvalo dlouho a překřížil jsem starou cestu, u níž jsem hned poznal, že šlo o bývalou červenou turistickou trasu. Nějaké zamazané značky jsem viděl na stromech. Vydal jsem se dolů a po pěti minutách došel k bývalému brodu. I zde jsem na jednom stromě objevil zamazanou červenou značku a nápis "BROD". Hezké místo, také způsob překonání řeky docela atraktivní, ale spíše v období teplého léta.
Brodit jsem tento den opravdu v úmyslu neměl, takže jsem se stejnou cestou vrátil zpátky. Už jsem však na bývalé turistické trase zůstal, v mírném stoupání jsem po ní pohodlně došel až ke zřícenině hradu Templštejn. Místy jsem se doslova brodil listím, bylo hodně znát, že tuto historickou cestu, která je na mnoha místech zpevněná zdmi z kamenných bloků, už turisté příliš nevyužívají. Deset minut po 15. hodině jsem přišel k Templštejnu. Než jsem se ale vydal na prohlídku jeho ruin, zašel jsem si na neoficiální skalní vyhlídku, ze které se mi naskytl pěkný pohled do údolí řeky Jihlavy, především na areál tábora Pod Templštýnem s dvěma bazény, několika hřišti a chatkami v oválném rozestavění. Omezeně bylo vidět i na železnou lávku při křížení červené a žluté turistické stezky (k níž jsem později také sestoupil) a na přímý tok Jihlavy směrem k Biskoupkám.
Zříceninu hradu Templštejna jsem navštívil po jedenácti letech. Tehdy byly zbytky hradních paláců zarostlé stromy a keři a nebylo snadné se mezi nimi pohybovat. Tentokrát jsem se po areálu mohl procházet celkem pohodlně. Náletové porosty byly odstraněny, prostranství celkově vyčištěno a staticky narušené zdivo zpevněno. I tento den na hradě pracovala skupinka lidí, která vysekávala přerostlé dřeviny a pálila je na ohni. Do areálu zříceniny jsem vystoupal přímo ze skalní vyhlídky, ocitl jsem se tak nad bývalou severní hospodářskou a obytnou budovou, odtud jsem pokračoval ke zbytkům jihozápadního paláce a pilířové bráně, což bývají asi nejčastější motivy pro fotografie návštěvníků. Jak jsem byl po celý den zvyklý na klid a liduprázdno, tady bylo, podle očekávání, výletníků docela hodně. Samotu jsem nalezl až v jižní části hradu, konkrétně nahoře na štítové zdi. Byl odtud hezký výhled na hradní jádro i do údolí řeky Jihlavy.
Vzhledem k časové rezervě, kterou jsem měl, a přestože jsem si byl vědom velkého převýšení, prošel jsem si po návštěvě hradu roklinu, kterou protéká drobný potůček ústící do Jihlavy přímo u železného mostu nedaleko rozcestí Pod Templštýnem. To nejlepší bylo k vidění až v samotném závěru sestupu, stezka tam vede skalním terénem s vysekanými schody a kolem několika drobných vodopádu a tůní. Dole u kiosku Pod Templštýnem bylo docela živo, konala se tu svatební hostina. Občerstvení jsem proto odložil až do cíle své cesty, kterou jsem měl v Jamolicíh. Podle rozcestí to bylo ještě 3,5 km, což bylo otázkou slabé hodinky i při pozvolném tempu.
Znovu jsem si prošel roklinu, tentokrát formou fyzicky náročnějšího výstupu k Templštejnu. Od hradní zříceniny jsem pokračoval po lesní cestě, která už stoupala pouze mírně. Došel jsem na konec lesa a dál kopíroval jeho okraj a tedy i hranice území přírodního parku. Minul jsem hájenku, u níž parkovalo několik aut návštěvníků Templštejna, a od této samoty mi zbývalo ještě asi 750 metrů k silnici II. třídy č. 152. Přibližně stejnou vzdálenost jsem pak musel ujít po okraji silnice, než se přede mnou zjevila cedule oznamující začátek obce. V Jamolicích jsou dvě zastávky autobusů a v těsné blízkosti každé je i hospoda. Ta bližší však byla zavřená, takže jsem v čase 17:15 túru zakončil až ve středu obce na zastávce Jamolice, mateřská školka. Necelou půlhodinku, která zbývala do odjezdu autobusu, jsem strávil v hostinci U Martina.
Pakliže jsem při ranní cestě musel přestupovat celkem čtyřikrát, při cestě zpět jsem si vystačil pouze s jedním přestupem. Autobus linky č. 441 totiž z Moravského Krumlova pokračoval jako přípojný spoj linky 164 do Pohořelic. Cestování tak bylo zdlouhavé, ale po celodenním pobytu venku, a rovněž s přispěním soumraku, nakonec docela rychle uteklo v důsledku mých chvilkových zdřímnutí. V Pohořelicích výborně navazoval přípoj, kterým jsem po necelé hodině dojel do Hevlína. Tentokrát jsem se svezl až na zastávku u školy, ze které jsem po krátké procházce došel přesně v 20:00 domů.




Fotky:

Lovecký zámeček Lusthaus Obelisk nad Ledovými slujemi Pohled na hrad Hardegg od řeky Dyje Hrad Hardegg z vyhlídky Reginafelsen Skalní vyhlídka Maxplateau Výhled do kaňonu Dyje od kříže Heimatkreuz Zadní Hamry Zámek Vranov nad Dyjí
Mohelno - fara a kostel Výhled z vyhlídky nad Mohelenskou stepí Údolí Jihlavy u RS Fiola Údolí Jihlavy u Dolního mlýna Výhled z Kočičí skály Bílá skála Řeka Jihlava v oblasti Rakouských luk Zřícenina hradu Templštejn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET - Podyjí  •  Fotoalbum RAJČE.NET - Pojihlaví