wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


SOBOTNÍ VÝLET DO BENEŠOVA

Datum:24. srpna 2013
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna
Ušlá vzdálenost / čas:   14 km / 6 3/4 hod.
Mapa:ShoCart č. 125 - Okolí Prahy, Slapy 1:50000
  
Text & foto:Marek Topič



Na druhou polovinu srpna Kamil naplánoval a zorganizoval celodenní výlet do okolí Benešova. Vymyslel docela zajímavou trasu po spíše zapomenutých místech, navíc hezkou krajinou, která v minulosti přitahovala pozornost filmařů (Kříž u potoka, Vesničko má středisková, Václav, ...). A když se podařilo vybrat termín s přívětivým počasím, došlo k realizaci opravdu hezké procházky se zakončením na nádvoří jednoho z nejznámějších českých zámků.

PÁTEK 23.08.2013
Já jsem se musel na cestu vydat již v pátek večer. Povinnosti mi umožnili odjet až posledním autobusem, který z Hevlína odjíždí minutu před osmou. Nastupoval jsem na zastávce u cihelny. Kromě mne cestovalo tímto spojem asi dalších deset lidí, převážně mládež, která měla namířeno do Hrušovan na diskotéku. Dojel jsem na konečnou do Pohořelic, kde jsem si po chvilce čekání přestoupil na přípoj linky č. 108. Tímto autobusem jsem jel opět až na konečnou zastávku, která byla na brněnské Zvonařce. Když se autobus blížil do cíle své cesty, všiml jsem si skupinky asi dvaceti cyklistů, která se poněkud chaoticky snažila odbočit z Opuštěné ulice na Uhelnou. Jak se později ukázalo, tito noční jezdci byli Poláci a nepřímých setkání s nimi jsem později zažil ještě několik.
Po vystoupení z autobusu jsem zamířil do nákupního centra Vaňkovka, kde jsem si v supermarketu Interspar nakoupil nápoje a drobnou svačinu. Trošku mě to zdrželo, protože pokladny byly v provozu jen tři a zákazníků i v pozdních večerních hodinách hodně. Mezi nimi i polští cyklisté, o kterých jsem se již zmínil. Z Vaňkovky jsem pokračoval na vlakové nádraží, tam si z automatu vyzvedl jízdenku zakoupenou přes internet a poté se přesunul na odjezdové ostrůvky tramvajových linek. Vyčkal jsem nejbližšího spoje č. 4, kterým jsem se svezl na zastávku Trávníčkova. Ke Kamilovu bytu to bylo jen pár minut chůze. Bylo již po 22. hodině, takže při plánovaném brzkém vstávání to znamenalo jen něco přes 5 hodin spánku.

SOBOTA 24.08.2013
Ráno byl budíček naplánovaný na půl čtvrtou, aby se stihl odjezd nočního autobusu, který jel v 3:49. Na Hlavním nádraží jsme tedy dorazili s velkým předstihem. Kamil s Kristýnou ještě jízdenku neměli, takže si ji šli koupit do noční pokladny v podchodu, teprve pak jsme se odebrali na druhé nástupiště, ke kterému byla po chvíli přistavena souprava našeho rychlíku v čele s třísystémovou lokomotivou 380 020-8. Na Kamilovo přání jsme zaujali místo ve třetím voze, šlo o starší vagón s otvíratelnými okny. A samozřejmě jsme chtěli cestou dohnat spánkové manko, ale usnout se nám podařilo až za Blanskem, když vystoupila hlučná trojice opilých dívek, která cestovala ve vedlejším kupé. Na nástupišti v Blansku jsme také spatřili skupinku dvaceti polských cykloturistů, které jsem několikrát potkal předešlý den v Brně. Přestože ve vlaku nebyl zařazen vůz vhodný pro přepravu většího množství kol, nějak je do soupravy naskládali.
Vlak jel dobře, takže plánovaný příjezd do stanice Praha hlavní nádraží byl nejen dodržen, ale dokonce jsme dojeli s drobným náskokem. Navazující osobák jsme si nechali záměrně ujet a počkali až na rychlík, který měl dojezdový čas do Benešova jen o tři minuty pozdější. Mezitím jsme se trošku prošli po největším českém nádraží, kde to již ráno docela žilo. Stihli jsme i návštěvu WC a nákup v supermarketu Billa. V jižní části dolní haly jsme si všimli klavíru, který zde byl umístněný proto, aby náhodní kolemjdoucí mohli předvést co umí, pobavit ostatní nebo si jen zkrátit čekání na vlak. Žel, zajímavou myšlenku pokazila nějaká bytost tím, že na klávesnici klavíru doslova nasrala.
V 8:15 jsme odjeli rychlíkem František Křižík, jehož cílovou stanicí byly České Budějovice (před pár lety jezdíval vlak nosící jméno této osobnosti na trati do Brna). Vlak zastavoval ve Vršovicích a pak až v Benešově. Trať, po které jsme jeli, prošla sice v nedávné minulosti rekonstrukcí, ale moc dobrý dojem jsme z cestování neměli. Rychlost bídná a skoro všude protihlukové zdi, které dokáží udělat z cestování pěknou nudu. Ale cesta v tomto případě cílem nebyla, takže jsme těch čtyřicet minut vydrželi. Dojeli jsme do Benešova, kde jsme se přesunuli na autobusové nádraží. To už ovšem jen já a Kamil, protože Kristýna měla kvůli bolavé noze naplánovaný jiný program. Najít to správné nástupiště nebylo vůbec jednoduché, místní nám však poradili, odkud sobotní spoj do Neveklova jezdí.
Autobusem, který jel až do obce Křečovice (proslavená filmem Vesničko má středisková) jsme projeli kolem parkoviště pod hradem Konopiště a o pár kilometrů dál se u Přibyšic napojili přímo na červenou turistickou stezku. Vystoupili jsme na zastávce Neštětice, rozcestí (čas 9:35). Turistický rozcestník jsme objevili přímo na přístřešku zastávky. Náš první cíl, Neštětická rozhledna, byla sice jen 1 km daleko, ale cesta k ní vedla pořád do kopce. Než jsme vystoupali k závoře na okraji lesa, pořádně jsme se zadýchali. Aspoň jsme si mohli užít krásných výhledů na mírně zvlněnou krajinu s lesy a poli po sklizni obilí. Výstup lesem s převýšením asi 120 metrů nám zabral asi čtvrthodinu. K rozhledně, která byla postavena v roce 1927 nejen jako vyhlídková stavba, ale zejména jako památník selského povstání z roku 1627, jsme došli společně s jedním párem, který také cestoval autobusem z Benešova.
Než jsme vystoupali na rozhlednu, zaměřili jsme a pak úspěšně objevili skrýš hry geocaching. Tato keška byla věnována právě Neštětické rozhledně. Zděná věž už má své lepší časy za sebou a pokud se nějaká rekonstrukce plánuje, je nejvyšší čas. Výstup na vyhlídkovou plošinu, která je obehnaná provizorním pletivem, však zatím není nijak nebezpečný. Bohužel, výhled rozhledna skoro žádný nenabízí, okolní stromy jsou vyšší a nepomáhá ani paseka na severní straně. Přesto se asi těší zájmu turistů. Když jsme se od rozhledny vraceli zpátky k autobusové zastávce, potkali jsme další tři skupinky návštěvníků, kteří měli namířeno na vrchol Neštětické hory.
Znovu jsme pohlédli na rozcestník na přístřešku zastávky, ten oznamoval, že červeně značená stezka do Benešova měří 12 km. K naší nelibosti však vedly první dva kilometry po asfaltové silnici. Vyrazili jsme a po chvilce minuli další křižovatku turistických tras, tentokrát se zeleně značenou odbočkou do Týnce nad Sázavou. Alejí stromů a kolem polí se zajímavě rozmístěnými balíky slámy jsme se postupně blížili k Přibyšicím. Hezká idyla venkova v těchto končinách asi nebude mít dlouhého trvání, právě kolem Přibyšic by totiž měla v budoucnu vést nová dálnice z Prahy do Českých Budějovic. Došli jsme k hezky udržované výklenkové kapličce vedle dvou mohutných lip a pár metrů odtud nás značená trasa konečně poslala mimo asfaltovou silnici.
Kamenitá cesta, z níž jsme měli výhled na přibyšickou zpracovnu odpadů, nás přivedla k patě zalesněného návrší Chlum. Vrchol se nachází oproti okolní krajině o sto metrů výš, my jej ale pohodlně obešli po vrstevnicové lesní cestě. Minuli jsme oplocenku s mladými stromky a díky malé výšce porostu se nám naskytly daleké výhledy severovýchodním směrem. Poté jsme opět vstoupili do stinného lesa a snažili se zaregistrovat nějakou odbočku k místní jeskyni, které se říká Kaverna. Z cesty jsme si všimli táborákového posezení a předpokládali jsme, že jeskyně by mohla být někde poblíž. Jenže přístupová cesta dolů nebyla žádná a slézat tak strmý svah jsme nechtěli, určitě by to skončilo pádem a pravděpodobně i zašpiněním od bláta. Tuto zajímavost jsme tedy vynechali a pokračovali na konec lesa, kde jsme se zastavili v novém dřevěném altánku, ze kterého byl výhled na zámek Konopiště a bližší věž kostela nad osadou Chvojen. Také jsme tu objevili pomník věnovaný jednomu lesmistrovi.
Dřevěný přístřešek doslova vyzýval k odpočinku, tak jsme se na chvíli posadili a pustili se do konzumace svačiny. Jakmile jsme doplnili kalorie, vydali jsme se na sestup na dno údolí Janovického potoka. Nejprve jsme seběhli po okraji krásné zelené louky k oplocené lesní školce, na jejímž konci začal velmi strmý sestup po lesní cestě, která byla navíc rozježděná od těžařů. I blátivé úseky jsme nakonec prošli dobře a konečně stanuli na čisté údolní silnici. Úzká asfaltka podél Janovického potoka nás přivedla k dalšímu dřevěnému přístřešku a později i ke Kožlímu mlýnu, který byl některým ze zbohatlíků adaptován na rekreační objekt. Faktem je, že okolí mlýna bylo hezky upravené. Asi 300 metrů za mlýnem jsme asfaltku opustili, po lávce překonali Tisemský potok, na jehož břehu jsme minuli další bytelný dřevěný srub. Lesy ČR se tady o turisty opravdu starají. Tento přístřešek byl zrovna obsazený dvojicí cyklistů, tak jsme se zde nezdržovali. Věděli jsme, že nahoře na ostrohu by měly být zbytky hradu Kožlí, ale k nim byla lepší přístupová stezka z opačné strany ostrohu. Po cestě, která vyvýšeninu obkružuje, jsme se dostali opět k Janovickému potoku, jehož břehy byly lemovány spoustou velkých kamenných bloků. Došli jsme k mostu, po kterém oficiální turistická stezka přechází na druhý břeh k hezké sloupové kapličce. My se však nejprve pustili do stoupání po znatelné pěšině, která nás přivedla až do míst, kde kdysi dávno malý hrádek stával. Moc se toho nedochovalo, jen systém příkopů, část zpevňujícího zdiva a různé drobné pozůstatky zaniklých objektů.
Po prohlídce ruin a marném pokusu o nález kešky jsme pokračovali po zbývajícím úseku v údolí Janovického potoka. Cesta nás po vrstevnici přivedla k silnici č. 114, na kterou jsme ale vůbec nemuseli vstoupit. Odklonili jsme se na lesní cestu, která stoupala bažantnicí a postupně se stáčela k severu. Cedulí, které upozorňovaly na území bažantnice, jsme zaregistrovali několik již dole v údolí. A také výskyt koroptví tomu odpovídal. Jednu jsme viděli sedět nehybně přímo u cesty, pravděpodobně byla zraněná. To už jsme vyšli z lesa ven a očekávali jsme, že se nám díky nastoupaným výškovým metrům opět ukáže silueta zámku Konopiště, leč protáhlé návrší po naší levici se zvedalo ještě více.
Cesta kopírující okraj lesa nás přivedla na rozcestí u osady Chvojen. Všechny tři trasy, které odtud vedly, byly značeny červenou barvou. Odbočili jsme doleva, tedy na sever a po kamenité cestě, kterou lemovala alej stromů, překonali mírné návrší nad Chvojenským dvorem. Zdálky vypadaly objekty statku docela dobře, po přiblížení už to bylo horší, v obstojném stavu byla pouze budova, kterou využívají majitelé k bydlení. V areálu dvora panovala ospalá atmosféra, lidi jsme nikde neviděli, jen pasoucí se koně na blízké louce. Jeden kůň byl i na dvoře a společnost mu dělal malý psík, který podlezl bránu a s důvěřivostí přiběhl až za námi. Jakmile jsme statek obešli, čekalo nás rozhodnutí, zda udělat zacházku k bývalému hradišti a kostelu sv. Jakuba. Na rozcestníku jsme sice směrovník s tímto cílem nenašli, ale podle mapy mohla být vzdálenost jen asi 0,5 km. Nakonec jsme se spokojili s tím, že jsme kostel viděli odtud.
Od Chvojenského dvora bylo nutné absolvovat další úsek po asfaltu a to asi 1 km dlouhý. Potom nás značky poslaly přímo na břeh Konopišťského rybníka, na kterém však v roce 2013 probíhal proces letnění, takže v horní části žádná voda nebyla. Na cestě, která kopírovala břeh rybníka, jsme začali potkávat čím dál víc lidí, okružní trasa okolo rybníka bývá asi oblíbeným doplňkem (a nebo alternativou) návštěvy zámku Konopiště, jehož silueta se nám po chvíli zjevila přímo nad zbytkem vodní plochy. K hrázi jsme sice šli převážně pod korunami stromů a stromy i keře lemovaly větší část břehu, několik dalších míst s pěkným výhledem na zámek jsme ale přesto objevili. V 13:45 jsme došli na hráz, pod níž byl ještě jeden menší rybníček s dvěma malými ostrůvky. Někde v těch místech by se měla nacházet restaurace Myslivna, ve které jsme se původně měli setkat s Kristýnou a jejími kamarádkami, Adélkou a Zdenkou, ovšem děvčata prý byla odtud doslova vyhnána dotěrnými vosami, takže jsme se nakonec potkali u informačního centra.
Po vyslechnutí dojmů z Kristýniny krátké prohlídky centra města Benešova jsme se všichni společně vydali na pomalou procházku zámeckým parkem, resp. jsme nejkratší možnou cestou zamířili kolem sochy nevolnického povstání přímo k vstupu na dolní zámecké nádvoří. Na prohlídku interiérů jsme moc náladu neměli a také jsme se dozvěděli, že bychom si museli obstarat časovku. Spokojili jsme se tedy s prohlídkou obou nádvoří a poté se usadili do Zámecké restaurace, kde si každý z nás objednal to, na co měl chuť, od pikantního zvěřinového guláše až po sladké knedlíky. Jídlo bylo sice předražené, ale všem chutnalo. Během konzumace pozdního oběda jsme několikrát zaslechli troubení trubačů, kteří z ochozu na dolním nádvoří oznamovali zahájení další návštěvnické prohlídky.
Po obědě jsme se pomalu vydali na zpáteční cestu k benešovskému nádraží. Prošli jsme se po zahradě pod jižním zámeckým křídlem a poté na mostě přes hradní příkop marně čekali, jestli se nám v medvědáriu neukáže nějaký hnědouš. Medvědi však byli zalezlí, tak jsme to vzali kolem osmi barokních soch antických lesních nymf k Neptunové kašně. U ní jsme našli kešku a opodál si prohlédli poslední zajímavost zámeckého parku, několik malých kapliček křížové cesty okolo lurdské jeskyně. Chvíli jsme zde poseděli a zvažovali možnost svezení se turistickým vláčkem. Když jsme ale viděli, kolik lidí u zastávky této atrakce postávalo, vyrazili jsme raději pěšky.
Téměř přímá asfaltka nás přivedla západní částí zámeckého parku až na jeho okraj. Museli jsme překonat rušnou silnici městského obchvatu a protože přechod pro chodce na vozovce vyznačený nebyl, čekali jsme snad 3 minuty, než se hustý provoz trochu uklidnil. Za protihlukovou zdí jsme zamířili po klidných benešovských ulicích nejkratší možnou cestou k nádraží. K němu jsme se nakonec dostali z opačné strany, než byl přístup k nástupištím, takže bylo potřeba zajít na nedaleký nadjezd. Stejně bychom tam šli, protože v těch místech jsme pátrali (úspěšně) po naší poslední kešce. Od mostu už stačilo jen seběhnout ke staniční budově. Času do odjezdu vhodného spoje již moc nezbývalo, přesto jsme ještě stihli koupit zmrzlinu a nebo kafe z automatu v nádražní hale. Odebrali jsme se na druhé nástupiště, kde již byla přistavena el. jednotka City Elefant, která se přesně dle údaje v jízdní řádu (16:32) dala do pohybu.
Spoj, kterým jsme cestovali byl pro mně posledním, který umožňoval dostat se ještě týž den až do Hrušovan. Znamenalo to ovšem stihnout těsný přípoj v Praze. Když jsme se tedy blížili do Stanice Praha hl. n., rozloučili jsme se s děvčaty, která svou cestu vlakem ukončila již v Praze, po zastavení vlaku jsme pak spěchali podchodem na třetí nástupiště, na kterém již byla souprava EC vlaku do Bratislava připravena k odjezdu. Přestup, na který byly pouhé čtyři minuty, jsme zvládli, dokonce se nám podařilo najít volné kupé, které jsme měli po celou cestu jen sami pro sebe. Brzké ranní vstávání a celodenní pobyt na sluníčku způsobil, že nás přemohla únava a značnou část cestovní doby jsme prospali.
V Brně jsem se rozloučil s Kamilem a Kristýnou, byť jsem chvíli váhal, zda vystoupit také a pokusit se stihnout autobusový spoj, který odjížděl ze Zvonařky o půl deváté. Nakonec jsem ale zvolil jistotu a raději pokračoval vlakem až do Břeclavi. Než mi jel poslední večerní vlak do Hrušovan, vydal jsem se na krátkou noční procházku městem, stihl jsem dojít až k vodárenské věži na Sovadinově ulici, která byla hezky nasvícená. Po návratu na nádraží jsem zjistil, že vlak musel čekat na opožděný příjezd osobáku od Otrokovic, takže jsme ze stanice Břeclav odjížděli s desetiminutovým zpožděním.
V Hrušovanech mě překvapilo, že před staniční budovou stál autobus, do kterého nastoupily tři dívky, které jako jediné cestovaly posledním večerním vlakem rovněž až na konečnou. Ani nevím, kam ten autobus jel, ale předpokládal jsem, že do Hrušovan. Já jsem se na cestu do Hevlína vydal pěšky, byl hezký letní večer, takže těch 7 kilometrů přišlo docela vhod. Šel jsem přes Šanov, pak to vzal kolem čistírny odpadních vod k železničnímu přejezdu u statku Anšov a odtud po kolejích až ke křížení se silnicí druhé třídy. U dalšího polního přejezdu (v úrovni Větrné) mě překvapila bílá dodávka, která stála na polní cestě asi 50 metrů od kolejí. Měl jsem pocit, že to byli pytláci, protože, když jsem kolem prošel, zamířili na mě kuželem světla a poté spěšně nastartovali a odjeli. Pak už se nic zajímavého nestalo, udivený jsem byl jen ze zcela minimálního provozu na hlavní silnici, mezi přejezdem a Hevlínem jsem potkal pouze jediné auto taxislužby. Domů jsme dorazil patnáct minut před půlnocí.




Fotky:

Neštětická rozhledna Na Krásnici Kožlí mlýn Kostel sv. Jakuba nad osadou Chvojen Zámek Konopiště Konopiště - zámecká zahrada


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET