wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VLAKEM DO MEDVĚDÍ SOUTĚSKY

Datum:20. srpna 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   13 km / 7 hod.
Mapa:výtisk výřezu z on-line mapy www.bergfex.at
  
Text & foto:Marek Topič



Medvědí soutěska (Bärenschutzklamm) bývá pro obyvatele jižní Moravy oblíbeným cílem jednodenních výletů. Od našich hranic není tato turistická oblast až tak daleko, díky dálnici S6 se dá cesta časově zvládnout za poměrně krátkou dobu. Bohatá bývá i nabídka cestovních kancelářích, jednodenní zájezdy se zpravidla pořádají s odjezdem z Brna. Já jsem se tam nakonec vypravil vlakem v průběhu druhé poloviny mé letní dovolené, když jsem využil nabídky výhodných jízdenek Sparschiene, které jsem si on-line zakoupil na portálu ÖBB.

Z Hevlína jsem vyjížděl brzy ráno, již ve 4 hodiny, což ovšem jindy bývá i tradiční doba pro cesty k prvnímu rannímu vlaku do Hrušovan. Tentokrát jsem ale na kole zamířil na nádraží v Laa. Projel jsem liduprázdným Hevlínem a tmavou nocí se svižně blížil do příhraničního rakouského městečka. K nádraží jsem to vzal mou oblíbenou alejí podél Ruhhofstrasse. V ní jsem překvapivě potkal staršího dědulu, který se vydal na extrémně brzkou ranní procházku. Byl zřejmě i nahluchlý, protože na mé zvonění nereagoval a z cesty uskočil až poté, co ho osvítilo moje světlo. Jinak bylo liduprázdno i zde, než jsem dojel k nádraží, potkal jsem jen dvě auta.
Ráno bylo docela chladno, tak jsem uvítal, když jsem se konečně usadil do vytopené jednotky řady 4020. Ta se po pár minutách dala do pohybu a pomalu mně přibližovala do rakouské metropole. Bohužel šlo o spoj s velkým počtem zastavení, takže se cesta trošku vlekla. Protože byl běžný pracovní den, souprava se postupně zaplňovala. O to nepochopitelnější byla skutečnost, když ve stanici Floridsdorf vyzval vlakový rozhlas cestující ze zadní části vlaku, aby si přestoupili do přední jednotky. Vlak pak pokračoval zcela přeplněný, ale to už se mě netýkalo, protože jsem v této stanici podle předem stanoveného itineráře přestupoval na jiný vlak. Soupravou patrových vozu City Shuttle jsem docestoval do stanice Meidling, která i přes částečné zprovoznění stanice Hauptbahnhof slouží jako výchozí stanice pro dálkové vlaky mířící na jih.
Na nástupišti č. 5 již byl přistaven vlak Railjet, jehož cílovou stanicí byl Villach. Jednalo se o dvě spojené netrakční jednotky v typických červenočerných barvách, ale nástup byl povolen pouze do té první. Nastoupil jsem si do posledního vozu před lokomotivou, kde jsem bez potíží našel volné místo k sezení. Spousta míst zůstala volných i poté, co se dal vlak přesně v 6:30 do pohybu. Cestování v tomto moderním vlaku bylo příjemné, ale pár výtek by se našlo. Časem mi začalo lézt na nervy nepříjemné vrzání, které se ozývalo z prostoru mezi vozy, jako když kvičí prasata ve chlívku. A rušivé během mé cesty bylo i tzv. dětské kino - pravda, sedět v jeho blízkosti mě nikdo nenutil.
Za Vídní jel vlak docela svižně, informační panel zobrazoval většinou rychlost okolo 140 km/h, chvílemi i 150 km/h. Pak následovalo výrazné zpomalení na horském úseku přes Semmering. Až v údolí řeky Mürz se rychlost opět vrátila nad stovku. Na trati však bylo několik pomalých jízd, které zapříčinily, že jsme do stanice Bruck an der Mur přijeli s asi 8minutovým zpožděním. Můj přestup na další vlak tím ale ohrožený nebyl, dokonce jsem se stihl porozhlédnout po stanici, ve které v těch dnech finišovala celková rekonstrukce. Postupně se lepšilo počasí, zatímco ve Vídní hrozila obloha deštěm, v centrálním Štýrsku se začaly objevovat náznaky protrhání oblačnosti. K tomu sice nakonec nedošlo, ale hlavně, že nepršelo.
Ze stanice Bruck/Mur jsem cestoval regionálním vlakem, svezl jsem se jen dvě zastávky. Ve stanici Mixnitz-Bärenschutzklamm jsem vystoupil osm minut před devátou. Podchodem jsem se dostal na ulici, kde se přímo naproti nádražní budově nacházelo infocentrum a hospoda zároveň, žel takto brzy ráno bylo ještě zavřeno. Věděl jsem však kudy jít. Po chvilce jsem přišel ke kruhovému objezdu, odkud mě turistický směrovník poslal ještě pár desítek metrů jihovýchodním směrem a pak doleva, do údolí potoka Mixnitzbach. U rozcestí jsem si prohlédl hezky upravenou kapli se zvonicí a nedaleko od ní mě zaujal starobylý dům číslo popisné 19, před kterým byla ze dřeva vyřezaná medvědí rodinka. Minul jsem malý kostelík, poté další kapli a po pár minutách prošel kolem značky oznamující konec obce.
Prozatím vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že jsem byl jen kousek od turisticky hojně navštěvované oblasti. Parkoviště zela prázdnotou a nikde ani živáčka. Úzká asfaltka překřížila malý lučinatý pás a poté mě přivedla kaštanovou aleji k dvojici chat při vstupu do zalesněného údolí. Z kamenité cesty, která navazovala na asfaltku, se mi po chvíli naskytly první výhledy na drobné vodopády, především v protější stráni. Podle mapy by zde měly být i nějaké vývěry podzemního toku. Po chvíli jsem přešel dřevěný most a pustil se do ostřejšího stoupání po turistické stezce vedené v serpentinách. Nenechal jsem si ujít ani krátkou zacházku na skalní vyhlídku se svatým obrázkem. Výhled byl pěkný jen na skalní stěnu pode mnou, jinak jej kazila nízká oblačnost.
Turistický chodník mě po nějaké době vrátil zpátky na pravý břeh potoka Mixnitzbach, ale jen na chvíli, protože po pár desítkách metrů jsem se po úzké dřevěné lávce opět vrátil na břeh levý. O kousek dál se mi naskytla možnost osvěžit se vodou ze studánky, ale v chladném dni by se spíš hodila termoska s čajem. Lesní stezka se po chvíli napojila na širokou štěrkovou cestu, která mírně stoupala až k vstupnímu prostoru do soutěsky. V těchto místech již bylo údolí pode mnou docela hluboké, přímo na protější straně se bělaly strmé skalní stěny, ale o něco dál byly vidět louky a střechy nějaké usedlosti. K malé chatě Hans-Kerrl Hüte, ve které sídlí i pokladna, jsem došel přesně o čtvrt na jedenáct. Zakoupil jsem si vstupenku (cena pro dospělého 3,50 EUR) a nějaké pohlednice a poté se vydal do nitra soutěsky.
Jen kousek za pokladnou začala úzká stezka docela strmě stoupat vzhůru. Pak navazoval krátký traverz a první systém dřevěných lávek. Nutno říct, že na chůzi po těchto dřevěných chodnících bylo potřeba mít opravdu dobrou a pevnou obuv. Jak vodorovné, tak i šikmé lávky byly většinou tvořeny trojicí klád s napříč přibitými latěmi. Šikmé schody spíše připomínaly žebříky. Klikatící se systém lávek a dřevěných schodů mě přivedl k záchytnému bodu s názvem Unterstandhütte, nešlo však o chatu v pravém smyslu slova, ale spíš jen o malý dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Když jsem se k této útulně blížil, naskytl se mi úchvatný výhled do centrální části rokle. Nebýt dřevěných schodů, ani by mě nenapadlo, že je tak strmý skalní terén vůbec průchodný. Vyvrácena byla i má domněnka, že jsem byl ten den prvním návštěvníkem soutěsky, nějaké turisty jsem totiž zahlédl stoupat po schodech vzhůru.
Jednoznačně nejatraktivnější úsek v celé roklině mě čekal hned v dolní části, nedaleko od přístřešku Unterstandhütte. Úzká dřevěná lávka zabezpečená zábradlím vedla asi 2 metry nad tůněmi a těsně kolem skály, která byla částečně převislá, takže jsem několikrát musel sklonit hlavu, abych tímto místem vůbec prošel. Pak se mi otevřely pohledy na soustavu vodopádů, kterým se říká Grosser Wasserfall. Ten nejvyšší, kdy voda opravdu padala, mohl mít asi 10 metrů. Dřevěná stezka se držela stále těsně u skály a celý dolní skalní amfiteátr postupně obkroužila, poté se ostře stočila doprava a po strmém žebříku mě přivedla nad horní hranu vodopádu. Škoda toho, že léto bylo suché, což se projevilo v nižší vodnatosti toku. Nicméně, nebylo to až tak špatné, v minulosti prý nebylo nic neobvyklého, když byla celá roklina téměř bez vody. S obdivem, co zde vytvořila příroda i členové turistického spolku, kteří tuto nedostupnou oblast zpřístupnili široké veřejnosti, jsem stoupal stále výš a výš. Stezka kličkovala v úzké skalní průrvě, někdy i docela vysoko nad dnem údolí, ze kterého byla slyšet hučící voda. Když jsem procházel pod obrovským skalním převisem, ani jsem si nevšiml, že začalo drobně mrholit. Naštěstí byl kousek výš, hned za lávkou přes další vodopád, ještě jeden skalní převis a pod ním skromné posezení. Využil jsem dočasné nepřízně počasí, usadil se na dřevěnou lavici a trochu se občerstvil.
Mrholení naštěstí brzy ustalo, takže jsem mohl pokračovat ve výstupu. Atraktivnost stezky se nesnižovala, stále jsem strmě stoupal roklinou a obdivoval vodopády, peřeje i hluboké tůně s průzračnou vodou. Nedaleko místa, kterému se říka 6 Hohe Leitern (6 vysokých žebříků) jsem si všiml i skalního okna, které vzniklo zřícením obrovského balvanu. Deset minut po jedenácté hodině jsem přišel k malé chatě Bergwachthütte, která se dle tabulky připevněné na stěně dřevěného objektu nachází v nadm. výšce 990 metrů. Byla zde i lavečka, které jsem využil ke krátkému odpočinku. Mezitím mě došly dvě skupinky turistů, jeden mladý pár a maďarská rodina. Uvolnil jsem jim místo k sezení, po lávce přešel na druhou stranu bystřiny a po pohodlné pěšině pokračoval mírně vzhůru údolím.
Odpočinkový úsek po rovince byl velice krátký, hned u velkého skalního převisu s menším stropním otvorem začínal další systém lávek a žebříků. Údolí se opět sevřelo a já mohl znovu obdivovat nádherné přírodní scenérie, které v průběhu tisíciletí vytvořila síla vody. Vodopádům, peřejím a skalním oknům byl definitivní konec až u lávky s cedulkou Letzte Bachbrücke, tedy označení posledního mostu přes potok. Za ním mě čekal závěrečný strmý výstup, na který navazovala standardní lesní stezka. Po ní jsem po deseti minutách přišel k turistické chatě Zum Guten Hirten (U dobrého pastýře). Hodinky ukazovaly 12:30. Uvnitř chaty finišovaly přípravy oběda, až později jsem se dozvěděl, pro koho byl nachystaný vysoký komín palačinek. Já jsem si dal na zahřátí hrnek horkého čaje.
Chata Zum Guten Hirten bývá vhodným východištěm pro výstup na blízký vrchol Hochlantsch (1720m). Doba potřebná pro výstup uvedená na rozcestníku však byla pro mne neakceptovatelná, hodinu a půl by trvala cesta nahoru, minimálně poloviční čas na sestup + 2 hodiny pro návrat k nádraží v Mixnitz. Pravděpodobně bych měl velké problémy stihnout vlakový spoj, na který jsem měl koupenou jízdenku. Navíc, počasí nebylo stále kdovíjak pěkné, takže ani hezké výhledy se nedaly očekávat. Také hřebenovka přes Rote Wand by mě mohla dostat do časové tísně, takže jsem nakonec zvolil přímý návrat do údolí řeky Mur, tj. trasu, kterou vyžívá asi nejvíc návštěvníků Medvědí soutěsky.
Turistické značení mě nejprve vedlo po lesní cestě se štěrkovým povrchem. Občas se mi z ní naskytly hezké pohledy po okolních kopcích. A zejména při výhledu směrem k obci Mixnitz bylo patrné, jak velký výškový rozdíl jsem ještě potřeboval překonat. Pořádně strmý sestup přišel na řadu hned poté, co jsem obešel jeden z menších zalesněných vrcholků. Tady už vedl jen běžný horský chodník, občas velmi úzký a chráněný dřevěným zábradlím. Úleva pro mé kolenní klouby nastala až v okamžiku, kdy jsem procházel kolem pastvin Schweigeralm. Až k nedalekému rozcestí turistických tras vedla cesta znovu prakticky po vrstevnici. Na okraji louky, přes kterou byl hezký výhled na horské pásmo Ranerwand, jsem potkal početnou skupinku dětí, pro které připravili místní ochránci přírody nějaký zajímavý program. Bylo zde rozestavěno několik velkých dalekohledů na roznožkách, kterými děti pozorovaly dravce ve skalách.
Z pastvin Schwaigeralm pokračovala hlavní sestupová cesta jihovýchodním směrem. Tudy bych se mohl vrátit zpět k pokladně u dolního vstupu do Medvědí soutěsky. Já se ale nakonec rozhodl pro delší trasu do osady Mautstatt. Po krátkém sestupu lesem jsem se ocitl znovu na okraji rozsáhlých luk v okolí samoty Wegerer. Ze zpevněné cesty, která tuto samotu spojuje se světem, bylo hezky vidět skalnaté pásmo Rote Wand, které se vypíná přímo nad údolím potoka Mixnitzbach. Tento pohled mi ale po chvíli zkazily kapky dešťové přeháňky. Krátkodobou nepřízeň počasí jsem přečkal u dřevem opláštěné kaple z roku 1935. Lavička naproti této kapličky byla kryta listnatými stromy, které mě před málo intenzivním deštíkem spolehlivě ochránily. Aspoň jsem se během vynucené přestávky trošku najedl.
Zpevněná lesní cesta by mě také přivedla do údolí potoka Mixnitzbach, ovšem značená trasa se z ní nedaleko vrcholu Moscherkogel odklonila. V tu chvíli přišel na řadu i krátký výstup, který skončil u svatého obrázku rodiny Gosh. Lavičce lákající k odpočinku jsem tentokrát odolal a pustil se do dalšího strmého sestupu jehličnatým lesem. Při sestupu jsem koukal spíš pod nohy a díky tomu přehlédl místo, kde se značená trasa z přímé cesty odklonila. Za chvíli jsem se tak ocitl u brány do další ohrazené pastviny, tentokrát však ne s krávami, ale s koňmi. Skrz pastvinu vedla cesta, a protože stádo koní jsem viděl dole při okraji lesa, asi 200 metrů ode mne, vydal jsem se po ní. Jenže tato cesta se nakonec stočila a vedla mě přímo k pasoucím se lichokopytníkům. S přesvědčením, že kůň je zpravidla zvíře klidné, jsem se tedy vydal k nim. Stádo si mě zprvu nevšímalo, ale jakmile jsem se přiblížil více, vydalo se mi naproti a některá zvířata nakonec začala dotírat na moji tašku, ve které jsem nesl odpadky z předchozího pikniku. Došlo mi, že ten, kdo se o koně stará, jim asi nosívá v igelitové tašce nějaké dobrůtky. K brance ohrady mi zbývalo ještě asi 100 metrů, kráčel jsem pomalu, abych koně nevyplašil, jakmile jsem otevřel a rychle zase zavřel vrátka, přece jen se mi ulevilo.
Zbývající část sestupu již proběhla v klidu. Brzy jsem našel ztracené značky, které mě kolem dvojice dřevěných křížů přivedly na okraj lesa nad osadou Mautsatt. I zde byla oplocená pastvina, tentokrát na trávě odpočívalo stádo daňků. Deset minut před 15. hodinou jsem se ocitl na železničním přejezdu s elektrifikovanou úzkorozchodnou tratí do Breitenau. Existuje možnost se po této bývalé průmyslové dráze projet, ale dnů s jízdami zvláštních vlaků nebývá moc, takže v den mé návštěvy bych se jízdy žádného vlaku nedočkal. Byl jsem už prakticky v cíli mého okružního výšlapu, k nádraží mi zbýval necelý kilometr, takže nebyl důvod nikam spěchat. Usadil jsem se na okraji louky s výhledem na hlavní trať, na níž byl docela čilý provoz osobních i nákladních vlaků. V tu dobu se na chvíli protrhala oblačnost a údolí projasnily sluneční paprsky.
Dobu, která mi zbývala do odjezdu vlaku v 16:40, jsem se potuloval v širším okolí železniční stanice. Zašel jsem se podívat na most přes řeku Mur a poté se loudavým krokem prošel podél kolejí k místní čističce odpadních vod a zase zpátky. Náznaky lepšícího se počasí už zase vzaly za své, ale to už mi mohlo být jedno.
Vlak z Grazu dojel přesně a byl skoro prázdný. Po přestupu ve stanici Bruck an der Mur jsem pokračoval dálkovým vlakem Railjet, který jel také z Grazu. Podobně jako ráno, i tentokrát jsem bez problému našel volné místo k sezení v prvním voze 2. třídy za lokomotivou. Během cesty do Vídně, která trvala necelé dvě hodiny, jsem podlehl únavě, ze které jsem se probral až při překonávání horského sedla Semmering.
Do vídeňské stanice Meidling dojel vlak RJ načas, tedy v 18:57. I díky tomu jsem stihl nákup občerstvení pro zbytek cesty v prodejně Zielpunk, která zavírala v sedm hodin večer. Poté, co jsem jako vůbec poslední zákazník toho dne opustil prodejnu a přes ulici se vrátil zpět na stanici, vyčkal jsem v prosklené čekárně na 3. nástupišti na příjezd nejbližšího přímého vlaku do Laa. Poslední vlakový spoj mi jel v 19:20, šlo o tradiční zrychlený regionální vlak, který v úseku Leopoldau - Mistelbach zastavil pouze jednou (Wolkersdorf). Do cílové stanice mě tento vlak dovezl již za tmy, ale na to jsem byl samozřejmě připravený. V přístřešku u nádraží jsem si odemkl kolo a zapnul světla, poté se vydal na 6 km dlouhou cestu k domovu.




Fotky:

Obec Mixnitz Chata Hirter Medvědí soutěska - Velký vodopád Medvědí soutěska - tůň Stezka Mědvědí soutěskou Medvědí soutěska - chata Diensthaus Skalní převis poblíž chaty Diensthaus Horní část Medvědí soutěsky Chata Zum Guten Hirten Pastvina Schwaigeralm Výběh pro koně pod návrším Moscherkogel


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET