wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ


NA STUHLECK BEZ LYŽÍ

Datum:12. srpna 2013
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):134,89 km (+ 2 x 6 km v úseku Hevlín - Laa a zpět)
Čistý čas jízdy (STP):7:20:47 h (+ 34 min.)
Hrubý čas jízdy:10 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   18,36 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
  
Text & foto:Marek Topič



Hora Stuhleck je v ČR docela známá, každoročně na ní míří tisíce lyžařů, zejména z Moravy, protože toto lyžařské středisko patří k jednomu z nejlépe dostupných v Rakousku. Kromě výjezdu sedačkovou lanovkou je 1782 m vysoký vrchol dostupný i po běžné cestě. A právě výjezd na kole jsem si naplánoval na jedno srpnové pondělí.

Jet celou trasu na kole až z Hevlína by sice bylo reálné, ale taková výprava by mi zabrala minimálně 3 dny. Výlet jsem proto zkombinoval s přepravou vlakem, což mi umožnilo stihnout vše za pouhý den. Domov jsem opustil velmi časně ráno, v 4:45 jsem vyrazil na 6 km dlouhou cestu k nejbližšímu vlakovému nádraží v Laa an der Thaya. Celá trasa je rovinatá, takže jsem ji zvládl za pouhých 16 minut. K nádraží jsem přijel ve chvíli, kdy do stanice vjížděl pravidelný nákladní vlak od Vídně, zatímco dvě spřažené jednotky řady 4020 již byly přistaveny u nástupiště č. 1. Nastoupil jsem si do hnacího vozu zadní jednotky, kolo opřel o sloupek vedle nástupních dveří a gumovými úchyty jej zajistil proti případnému pádu. Vlak se rozjel přesně v čase uvedeném v jízdním řádu, tj. v 5:07.
Cesta do rakouské metropole byla rychlá, tento vlak měl totiž jen čtyři zastávky, Staatz, Frättingsdorf, Mistelbach a Wolkersdorf. Na území Vídně jsme již zastavovali v každé zastávce, ostatně tak tomu bývá u všech spojů, které jsou začleněny do systému S-Bahn. Z několika možných stanic a zastávek jsem si pro přestup vybral podzemní zastávku Wien Hauptbahnhof S-Bahn. Tam mi po pěti minutách navazoval regionální vlak, jehož cílovou stanicí byl Payerbach-Reichenau. Hodilo by se mi sice, kdybych mohl cestovat až do města Gloggnitz, já měl však jízdenku platnou pouze do stanice Wiener Neustadt Hbf., takže výlet na kole jsem zahájil již v tomto okresním městě.
Podchodem jsem se dostat před výpravní budovu, kde jsem si přesně v 7:30 vynuloval hodnoty na tachometru a poprvé se opřel do pedálů. V cyklopruhu pro cyklisty na ulici Bahngasse jsem dojel k první křižovatce, odbočil doprava a pak trošku zazmatkoval při napojení na výpadovku směrem na Puchberg. Napojovací pruh na nadjezd jsem minul a po pár desítkách metrů se proto musel otočit a kousek vrátit. Po krátkém zdržení se mi nakonec přece jen podařilo vyjet na most, ze kterého byl dobrý výhled na dvoutisícový Schneeberg i skalnaté stěny masívu Hohe Wand. Za mostem mě systém cyklostezek odklonil do vedlejších ulic, zpět na silnici č. 26 jsem se dostal až po ulici Zehnnergürtel.
Na silnici B26 jezdilo v ranní špičce docela hodně aut, ale již po minutí nájezdu na dálnici A2 se provoz výrazně snížil. Projížděl jsem rovinatým krajem, takže kilometry rychle ubíhaly. Po projetí kolem několika průmyslových areálů jsem se dostal do obce Weikersdorf, kde jsem odbočil na klidnou silnici L137. I tady jsem jel po rovině uprostřed polí, takže se mi naskytly pěkné výhledy na masív Schneeberg a mnohem bližší stěny Hohe Wandu. Stromy ve větrolamech již měly typické podzimní zbarvení, zřejmě to byl důsledek extrémně suchého léta, které přírodní cyklus urychlilo. Občas jsem si v krajině všiml i drobných domků, které mi naznačovaly, kudy vede První vídeňský vodovod. Kousek za kruhovým objezdem u vsi Neusiedl jsem u cesty viděl stát podivnou dvojici cykloturistů. Jejich kola byla ležatá a ještě k tomu zakapotovaná, spíš než bicykly tyto stroje připomínaly miniautíčka.
Svižným tempem jsem dojel do okresního města Neunkirchen. Očekával jsem, že tam najedu na cyklostezku podél řeky Schwarzy, ale přímo u řeky jsem žádnou komunikaci vhodnou pro jízdu na kole neobjevil. Jet po silnici B17 bylo kvůli silnému provozu nemyslitelné, tak jsem se vydal po ulici Rohrbacherstrasse, která mě přivedla k železničnímu přejezdu. Ještě před ním jsem odbočil doleva a podél kolejí Jižní dráhy dojel do sousedního města Ternitz. Toto městečko jsem dobře znal, byli jsme tu v květnu, kdy bylo výchozím i cílovým bodem naší výpravy na skalní masív Flatzer Wand. Po mostě jsem přejel na druhou stranu kolejí a i pak měl železniční trať skoro pořád na dohled. Naposledy jsem ji překřížil na přejezdu u zastávky Pottschach. Hlavní silnice mě přivedla k mostu přes řeku Schwarza, těsně před ním jsem konečně mohl odbočit na cyklostezku kopírující tento vodní tok.
Parádní asfaltová cyklostezka po hrázi řeky sice po pár kilometrech skončila, ale navazovala na ni trasa klidnými ulicemi místní části Stuppach. Po překřížení silnice na Wörth vedla cyklostezka znovu těsně podél řeky, nevadil ani krátký šotolinový úsek lesem těsně před vjezdem do města Gloggnitz. Krátce po deváté jsem přijel k železniční stanici, kde se cyklotrasy dělily, ta nesoucí jméno řeky Schwarzy pokračovala i nadále podél železniční trati, zatímco já se vydal podle směrovek na Semmering. Ještě než jsem naposledy překonal po mostě tok řeky Schwarzy, musel jsem projet kolem vrtulníku záchranářů, který si udělal přistávací plochu přímo ze silnice. Dostal jsem se na náměstí Dr. Karl Renner Platz, odkud mě značení cyklostezky trošku oklikou přivedlo ke kruhovému objezdu s výhledem na tamní zámek. Dá se říci, že právě v těch místech skončil rovinatý úsek, silnice po ulici Semmeringstrasse už totiž citelně stoupala, ne sice nijak prudce, ale při šlapání to poznat bylo.
Cestou údolím s roztroušeno zástavbou podél silnice a s výhledem na ruiny hradu Klamm jsem dojel do obce Schottwien. Centrum této obce se nachází v postranním údolí, přímo pod obrovským dálničním viaduktem, který je jedním z největších v Rakousku. Věž kamenného kostela vypadala v porovnání s výškou mostu (údajně až 130 metrů nad údolím) jako nějaký model. Jak jsem si všiml, obec si tento most dokonce zakomponovala do svého loga: jako dvě spojená T ve slově SchoTTwien. Bylo jasné, že do úrovně mostovky se postupně musím dostat i já, takže mě čekala dlouhá jízda do kopce. V obci to ještě šlo, ale za posledními domy, tam, kde silnice uhýbá k jihovýchodu, se sklon stoupání zvyšuje. Zařadil jsem tedy velmi lehký převod a postupně zdolával jeden výškový metr za druhým.
Strmý sklon stoupání skončil v místech, kde se silnice ostře stáčí k severozápadu. Úsek k osadě s poutním kostelem Maria Schutz se mi vyjížděl překvapivě snadno. Jak jsem se přesvědčil při ohlédnutí doprava, byl jsem v těch místech už dokonce výš, než dálniční most, který jsem z těch míst vidět se zříceninou hradu Klamm v pozadí. I další část silnice byla vedena s přívětivým sklonem, docela svižně jsem tak dojel k podjezdu pod dálnicí, která v těch místech zaúsťuje do tunelů, a pustil se do zdolávání závěrečných serpentin. Ani jsem si nemusel dělat přestávky. První náročný výjezd s převýšením více jak 400 metrů na pouhých 10 kilometrech jsem tedy zvládl. Protože mi během výjezdu stoupla spotřeba tekutin, stavil jsem se v supermarketu Billa, kde jsem si dokoupil další láhve minerálky a k tomu i pár energeticky výživných banánů.
Ze sedla Semmering, které se nachází v nadm. výšce 984 metrů, mě čekal dlouhý sjezd po bývalé Říšské silnici do obce Steinhaus, která se nachází o dobrých 150 výškovým metrů níže. Dojel jsem na křižovatku v blízkosti kaple, kde jsem odbočil doleva a po dlouhé době začal opět šlapat v zatím mírném stoupání údolí potoka Fröschnitzbach. Nový asfaltový povrch mě kolem bublajícího potoka přivedl k zakonzervovaným ruinám bývalé Alfrédovy hutě. V těch místech by se měly nacházet i staré rudné štoly a několik krátkých prorubaných tunelů. Žel, vše se zdálo být nepřístupné a poměrně vysoko ve svahu. Pokračoval jsem tedy v cestě dál. Postupně jsem minul několik tzv. naváděcích bodů, což byly odbočky k jednotlivým staveništím v rámci megastavby nového železničního tunelu pod Semmeringem. I díky tomu jsem v dolní části údolí zaznamenal poněkud hustší provoz nákladních aut. O pár stovek metrů dál, tam, kde se údolí trochu otevřelo, jsem si všiml velké poloroubenky, kterou si firma ÖBB Infrastruktur adaptovala za své dočasné sídlo.
Dojel jsem k posledním samotám na konci údolí Fröschnitz, kde jsem se ten den poprvé dostal do nadmořské výšky 1 tisíc metrů. Z pohledu celkového převýšení jsem však byl sotva v polovině. V těch místech začala silnice stoupat podstatně strměji, po zdolání prvních serpentin jsem si ale i na ostřejší sklon přivykl a stále pokračoval bez zastavení. Až v ostré zatáčce na mostku přes Stuhlecker Bach jsem musel z kola sesednout a pořádně se vydýchat. Pak už jsem musel dělat krátké přestávky přibližně po ujetí každých 500 metrů. Silnice stoupala stále strměji a k mému zklamání byla v těchto místech i hodně rozbitá, což nedělalo dobré vyhlídky pro zpáteční sjezd. O čtvrt na jednu jsem přijel k zavřenému hostinci v sedle Pfaffensattel. Sotva jsem popadal dech a pot mi stékal po tváři, přesto mi dvojice motorkářů vyjádřila gestem vztyčeného palce obdiv. Podle SPZ to byli krajané od Hradce Králové, tak jsem se s nimi dal do řeči. Odpočinul jsem si a trošku posvačil.
Ze sedla Pfaffensattel mi na vrchol Stuhlecku zbývalo zdolat ještě 420 výškových metrů, to vše na pouhých 4 kilometrech štěrkové cesty, za jejíž použití musí motoristé platit mýto. Znovu jsem tedy dopřál svým svalům na nohách pořádnou zabíračku. Lesním úsekem jsem bez přestávky dojel až do míst, kde se cesta ostře stáčí doprava. Pak na mě dolehla krize. V navazujícím úseku bylo totiž stoupání nejstrmější, při jízdě se mi občas zvedlo přední kolo nebo naopak zadní podhráblo na nestabilním štěrkovém povrchu. Ale největší problémy jsem měl s dýcháním a tepovou frekvencí. Srdce mi bušilo tak, že jsem byl možná na pokraji kolapsu. Udělal jsem si proto asi pětiminutovou přestávku, což pomohlo. Znovu jsem se rozjel, preventivně však dělal přestávky po ujetí krátkých, asi 200 metrů dlouhých úseků. Teprve když jsem se dostal do míst, kde se cesta opět ostře stočila, tentokrát doleva, bylo možné jet plynuleji, protože sklon stoupání již nebyl tak ostrý. Také již bylo na co koukat, les se změnil v pastviny a výhledy po okolní krajině byly parádní.
Směr cesty se stočil k jihozápadu, takže jsem již měl cíl mého putování, chatu Alois-Günther-Haus, na dohled. Znovu jsem se dostal do pohody a užíval si jízdu v krásné horské krajině a také výškový rozdíl, který jsem zdolal během uplynulých dvou hodin. Obec Steinhaus se krčila hluboko pode mnou, nižší bylo i pásmo zalesněných kopců, které tvoří hranici Dolního Rakouska a Štýrska. Až masívy Rax a Schneeberg v pozadí dávaly najevo, kdo kraluje v této části hor. I nadále jsem dělal přestávky, ale spíše než k odpočinku jsem je využíval k focení. Horská chata se stále blížila, až jsem v čase 13:15 zastavil přímo u ní. Nakonec mi to nedalo a vyjel jsem až k nedalekému vrcholovému kříži, to už byl ale výškový rozdíl oproti parkovišti před chatou nepatrný.
Vychutnával jsem si pocit poctivě zdolané hory a také kruhový výhled po okolí. Po chvilce mi však začala být zima od chladného větru, který foukal od jihozápadu. Sjel jsem tedy k chatě a šel se občerstvit. Nebylo to poprvé, co jsem musel změnit plány, místo původně zamýšlené orosené sklenice piva jsem si raději objednal horký čaj na zahřátí. Po krátkém pobytu v útulné restauraci jsem se pustil do hledání kešky, byl jsem úspěšný, a nakonec se znovu vydal k vrcholovému kříži, tentokrát již pěšky, a pokračoval až k horní stanici lanovky, která v zimním období zpřístupňuje vrchol Stuhleck tisícům lyžařů. Musí to být dlouhý a parádní sjezd, když vůči středisku Spital am Semmering je převýšení skoro tisíc metrů. Třeba se sem někdy vypravím i jako lyžař.
S blížící se 14. hodinou odpolední mi začalo být opět chladno a tak jsem se rozhodl pro zahájení zpáteční cesty. Pustil jsem se tedy do dlouhého sjezdu, ovšem velmi opatrně, protože při jízdě na zrádném štěrku jsem si nemohl dovolit upadnout. Rychle jet nešlo, již při rychlosti nad 40 km/h jsem neměl pocit, že mám nad kolem dobrou kontrolu, a tak jsem se raději pořádně opíral do brzd. Sjezd do sedla Pfaffensattel mi trval 9 minut, za tu dobu jsem potkal jedno auto a dva cyklisty, kteří měli namířeno nahoru. Na parkovišti před nefungujícím hostincem jsem zběžně zkontroloval mé kolo, vše se zdálo být v pořádku, tak jsem mohl pokračovat v dalším sjezdu. Ani na asfaltovém povrchu jsem však nemohl jet příliš rychle, jednak bylo v horní části hodně zatáček a velké problémy mi dělaly i výmoly, kterých bylo na silnici spousta. Teprve od mostu přes potok Stuhlecker Bach jsem mohl na chvíli sundat ruky z brzd a nechat svůj bicykl trochu zrychlit, než mě závěrečné serpentiny opět přinutily snížit rychlost.
Po dosažení horní části údolí Fröschnitz jsem si vychutnával pohodový dlouhý sjezd, kdy jsem i bez šlapání stále uháněl rychlostí okolo 30 km/h. To však skončilo po dojetí na křižovatku se silnicí Alte Reichsstrasse. Byla to nepříjemná změna, když jsem po dlouhé době musel opět namáhat svaly na nohách při výjezdu 3 km dlouhého kopce do sedla Semmering. Tam jsem dojel těsně po 15. hodině. Mohl jsem se hned pustit do sjezdu po hlavní silnici, ale protože jsem chtěl udělat aspoň jednu drobnou změnu oproti dopolední trase, odbočil jsem kousek za kruhovým objezdem do centra tohoto horského letoviska. Po ulici Hochstrasse jsem vystoupal k rozsáhlému hotelovému komplexu Panhans a s výhledy na Hirschenkogel a Sonnwendstein postupně dojel až k zavřenému hotelu Südbahnhotel.
Poté, co jsem minul poslední semmeringskou vilu, pustil jsem se do sjezdu po úzké silnici bohatou na zatáčky, která vedla lesem, takže při neznalosti terénu to byla docela adrenalinová jízda. Silnice překvapivě nevedla jen z kopce, třeba u odbočky ke golfovému hřišti bylo potřeba na chvíli opět zabrat do pedálů. Po zdolání krátkého stoupání jsem musel znovu uchopit brzdy a rychle se blížil k viaduktu horské železnice. Na chvíli jsem se zastavil, prohlédl si skromnou expozici domků z dob budování dráhy přes Semmering a poté si o pár desítek metrů dál počkal, až po viaduktu něco pojede. Dočkal jsem se asi po pěti minutách, to údolí Adlitzgraben překonala souprava vlaku EC Polonia. Po jeho vyfocení jsem bez jediného šlápnutí dojel do blízké obce Breitenstein.
Cesta údolím Adlitzgraben byla nádherná. Za obcí Breitenstein jsem si všímal zajímavého řešení trasování železniční trati v tunelu vedeném po okraji skalní stěny s několika otvory, kterými bylo na případný projíždějící vlak vidět. Za ústím potoka Heidbach se údolí výrazně sevřelo a silnice se klikatila po dně úzké soutěsky. Nakonec se skály opět rozestoupily a já se ocitl na křižovatce v obci Schottwien, odkud jsem pokračoval po stejných cestách jako když jsem jel dopoledne. Krátce po 16. hodině jsem dojel do města Gloggnitz, kde se mi nabízela možnost svezení vlakem, ale protože se udělalo hezké odpoledne a navíc foukal příznivý vítr, rozhodl jsem se pro dojetí až do města Wiener Neustadt. Po stezce podél Schwarzy jsem dojel do okresního města Neunkirchen, tam si dokoupil láhev limonády a znovu oklikou přes Weikersdorf zamířil do cíle 135 km dlouhého výletu.
Na stanici Wr. Neustad Hbf jsem dojel přesně v 18:00. V tu dobu odjížděly do Vídně v krátkém sledu hned tři vlaky. Spoj Railjet jsem kvůli přepravě kola využít nemohl, nastoupil jsem si proto do regionálního vlaku, jehož cílová stanice byla ve měste Retz. Hned o tři minuty později jel navíc další regionální vlak mířící do pohraniční obce Bernhardsthal. Ve Vídní jsem přestupoval ve stanici Rennweg, kde jsem si koupil něco na zahnání hladu ve vyhlášeném bistru nad eskalátory. S pizzou v ruce jsem se vrátil na nástupiště a prvním vlakem, který odtud jel, se svezl do stanice Leopoldau. Teprve tam jsem počkal na nejbližší vlak do Laa. Stejně jako ráno, i tentokrát jela zdvojená el. jednotka řady 4020, ale cestujících ten večer moc nejelo, takže ani s přepravou kola nebyly žádné problémy. Na konečnou v Laa jsem dojel těsně před devátou večerní, tedy už za tmy. Těch posledních 6 km jsem si proto na cestu musel svítit. A světla se začala objevovat i na obloze, záblesky však byly hodně daleko a až do Hevlína nakonec bouřka nedošla.



Fotky:

Krajina u obce Weikersdorf Dálniční most nad obcí Schottwien Semmering Alois-Günther-Haus Stuhleck - vrcholový kříž Adlitzgraben viadkukt


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET