wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET TŘÍDENNÍ (s návratem vlakem)


DUNAJSKÁ CYKLOSTEZKA ANEB JEL BYCH CESTOU PRAŠNOU ...

Datum:26. - 28. srpna 2013
Složení výpravy:Marek, Honza
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 227,20 km; 2. den: 110,43 km; 3. den: 22,04 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 11:01:05 h; 2. den: 5:40:51 h; 3. den: 1:12:15 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 15 3/4 h; 2. den: 9 1/2 h; 3. den: 1 h + 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 20,69 km/h; 2. den: 18,19 km/h; 3. den: 12,67 km/h
Mapy:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
 Donausteig Passau-Linz-Grein 1:75000, Donau Tourismus
Text & foto:Marek Topič



Dunajská cyklostezka je zřejmě nejznámější a nejvyužívanější cyklistickou trasou v Evropě. Vede prakticky po rovině, což ji dělá populární i mezi méně zdatnými cyklisty, a atraktivní je i v oblasti památek a přírodních zajímavostí. My jsme se rozhodli pro absolvování rakouské části mezi městy Krems a již německým Passau, tedy v délce přibližně 240 km. Cestu jsme podnikli asi měsíc a půl po povodních, na mnoha místech i rekordních, což naši cestu významně ovlivnilo. Říční písek a prach nám cestu znepříjemňoval skoro pořád a ušetřeni jsme nebyli i několika objížděk.

DEN PRVNÍ - JÍZDA AŽ DO TMY V ÚSEKU DO LINCE (26. 7. 2013)
Z Hevlína jsme vyjeli v pátek ráno, přesně v čase 5:45, Honza, který cestu zahajoval v 10 km vzdálených Hrušovanech, samozřejmě ještě o něco dříve. Po tropické noci byla teplota okolo 22 stupňů Celsia docela příjemná, na rozdíl od odpoledních hodin, kdy byla zátěž na organismus enormní. Bundy mohly rovnou zůstat v brašnách, resp. vezli jsme je zcela zbytečně, ale tím jsme si v úvodu cesty jisti být nemohli. Zatímco naši známí, které jsme po ránu potkávali, čekal úmorný den v práci, my zamířili k rakouským hranicím a svižně uháněli jihozápadním směrem. V příjemném bezvětří jsme zvolili stejnou trasu jako při naší loňské výpravě, tedy z Laa do Hanfthalu, poté krátce po silnici B6 a z Unterstinkenbrunnu nejkratší možnou trasou do okresního města Hollabrunn. Tam jsme dojeli o půl osmé.
Na Hlavním náměstí (Hauptplatz) jsme si udělali krátkou přestávku. Posezení vedle truhlíků plných květin bylo příjemné, Honza dokonce vyzkoušel místní zajímavost, mluvící lavičku, stačilo se usadit a z reproduktoru umístěného v opěradle se ozvalo povídání o městě. Liduprázdné náměstí jsme upustili čtvrt hodiny před osmou. Po krátkém zdržení u železničního přejezdu, kde jsme museli vyčkat na průjezd dvou vlaků, jsme vyjeli ven z města, podjeli silnici pro motorová vozidla a z kruhového objezdu odbočili na vedlejší silnici L47. Kratších stoupání a sjezdů jsme si užili dost i v úseku před Hollabrunnem, v této části se nám do cesty postavil první kopec se stometrovým převýšením. Zvládli jsme jej a po průjezdu obcí Fahndorf se už těšili na dlouhý sjezd, který končil prakticky až na okraji města Ziersdorf.
Z údolí řeky Schmida jsme opět začali nabírat výškové metry, tentokrát ale mnohem pozvolněji. Výjimkou byl pouze sjezd v obci Hohenwarth a o to strmější výjezd kopce podél tamních starých sklepů. K jeho zdolání nám pomohla i energie z meruněk, kterých jsme si pár natrhali ze stromu u silnice - byly opravdu výtečné, později jsme litovali, že jsme si jich nenatrhali víc. Pár kilometrů jsme ještě stoupali, ale tím byl vlastně s kopci pro tento den konec. Poté, co se nám otevřel omezený (byl hrozný opar) výhled do rovin podél Dunaje, jsme se pustili do dlouhého a rychlého sjezdu kolem rozsáhlých vinohradů nad obcí Strass. Následoval průjezd upraveným městečkem Hadersdorf a pak trošku rušnější provoz na silnici, která vede souběžně s železniční tratí. Úlevu jsme našli až na okraji Kremsu, kde již vede podél hlavního silničního tahu také cyklostezka.
Do Kremsu jsme přijeli přesně v 10 hodin a s tímto mezičasem jsme byli náramně spokojeni. Později jsme už byli nuceni tempo trošku zvolnit, protože teplota rychle stoupala a horko začínalo být nepříjemné. Z hlavní cyklostezky jsme se na chvíli odklonili do historického centra, ale rušné ulice plné turistů nás brzy přestaly bavit, upřednostnili jsme raději příjemná zákoutí v parku poblíž Steinské brány, kde jsme se usadili na jedné z laviček okolo jezírka s vodotryskem. Kromě nezbytné svačiny byl také čas pro plánování další trasy, nakonec jsme se rozhodli pro první změnu oproti loňské cestě, pro průjezd údolím Wachau jsme si vybrali pravý břeh Dunaje.
Na mostě, který spojuje Stein a Mautern, probíhaly stavební práce, ale cyklisté na něj zákaz vjezdu neměli. Přejeli jsme tedy na druhý břeh Dunaje a po krátkém zastavení v tamním Římském muzeu, kde jsme získali průvodce a nějaké mapy, jsme začali ukrajovat první kilometry v údolí Wachau. Poprvé jsme se také začali seznamovat s důsledky povodní, které celé povodí Dunaje sužovaly na začátku června. Ještě stále bylo mnoho úseků, kde nebyly odklizeny naplaveniny typicky šedého říčního písku a prachu. Povrch asfaltových cest byl na mnoha místech nepříjemně prašný, hezký nebyl ani pohled na stromy a keře, z nichž ještě déšť nesmyl šedou vrstvu říčního bahna. Naopak se zdálo, že protipovodňové zdi svou úlohu splnily, protože za nimi bylo vše upravené a čisté, jak bývá v Rakousku zvykem.
Cesta po pravém břehu Dunaje je určitě rychlejší než průjezd starobylými sídly jako je Loiben, Dürnstein, Weissenkirchen a Spitz. Všechny tyto jmenované obce jsme si prohlíželi jen zdálky, přes hladinu řeky. V případě panorama Dürnsteinu se asi jedná o ten nejpěknější pohled v celém Wachau. Klášterní kostel s modrou věží a nad ním zřícenina hradu, v níž byl vězněn král Richard I. - i my jsme si museli udělat pár fotek s tímto motivem. Symbolem Wachau jsou také meruňky, rostou zde tisíce stromů, a ty zrovna v tomto období dozrávaly. Tak jako skoro všichni projíždějící cyklisté, i my jsme neodolali a pár plodů ze země zvedli, umyli a ochutnali. Knedlíky s čerstvými meruňkami pak byly v nabídce skoro každé restaurace, kolem které jsme projížděli.
V úrovni Wösendorfu se probudil vítr, k naší smůle foukal proti nám. Už to nebyla pohodová projížďka, i při rychlostech kolem 23 km/h bylo potřeba poctivě šlapat. Zatím jsme doufali, že tento nepříznivý stav způsoboval údolní typ krajiny, navíc nás u Melku čekala změna směru více k západu. Projeli jsme poslední obcí na pravém břehu, kterou byl Schönbühel. Vyfotili jsme si místní zámek, který stojí přímo na skále rostoucí z řeky, a se zaujetím si prohlíželi záznamy o povodních, které si místní evidují na boční stěně jedné z garáží. Pro roky 2002 a 2013 boční stěna nestačila, tabulky musely být připevněny již do štítu stavby. V jednu hodinu jsme se dostali po dlouhé době k mostu přes řeku. Další úsek na pravé straně Dunaje jsme znali, takže jsme přejeli na druhý břeh a tam jsme si, stejně jako loni, dopřáli trochu odpočinku u místního informačního kiosku.
Pohled na vlajky konstatoval pro nás nepříjemnou skutečnost, že s větrem jsme tento den nemohli počítat jako se spojencem. A také jsme si všimli, že ostatní měli výlet naplánovaný lépe, většina cyklistů totiž jela ve směru po proudu, zatímco naším směrem se jezdci na kole vydávali jen ojediněle. Po půlhodinové pauze jsme se vydali na cestu. Ze začátku to ještě nebylo tak hrozné a také zajímavostí se tu nacházelo docela dost, např. se nám naskytl krásný pohled přes řeku na rozsáhlý klášterní komplex v Melku, přímo jsme projížděli kolem zámku Luberegg, či zříceniny hradu Weitenegg. Pak nás však cyklistické značení poslalo na hráz přehrady Melk, což byla poměrně nudná etapa, navíc tam silně foukalo proti nám. Začali jsme spolupracovat tak, že jeden z nás poctivě makal a ten druhý jel o něco pohodlněji v závětří, samozřejmě s častým střídáním. I tak jsme toho měli plné zuby.
Síly nám citelně ubývaly a my si znovu potřebovali pořádně odpočinout. V Marbachu, malém městečku pod rozsáhlým klášterním komplexem Maria Taferl, naše krize vrcholila. Ale okolnosti přály, projížděli jsme totiž kolem nábytkářského obchodu XXX Lutz, který je pověstný i svojí restaurací s rozumnými cenami. Stavili jsme se tedy na pozdní oběd a byli jsme náramně spokojeni. Možná jsme se přecpali až moc, ale především si odpočinuly naše svaly na nohách. Za Marbachem se Dunaj stáčí k jihu a z těch míst se nám konečně podařilo zahlédnout i klášterní komplex, který se rozkládá na návrší asi o 200 metrů výš než hladina Dunaje. Cesta by se tady dala zkrátit po běžné silnici, ale my raději jeli po oficiální trase cyklostezky, která nás vedla po panelových cestách (nutno zmínit, že bez drncání) mezi kukuřičnými poli. Nevadilo ani, že jsme se chvílemi museli plazit za traktorem, který vezl balíky slámy a nedal se předjet.
Po krátkém zastavení u odpočívadla na okraji městysu Persenbeug, kde jsme si doplnili zásoby pitné vody, jsme vyjeli krátké stoupání do úrovně koruny hráze přehrady Ybbs-Persenbeug. Vlastně to byla teprve druhá přehrada, kolem které jsme ten den projížděli. Cyklostezka i nadále pokračovala po obou stranách řeky, ale cíle na levém břehu byly na značkách přeškrtnuté. Z obavy, abychom nenarazili na uzavírku, jsme raději přejeli na druhý břeh. Až do osady Freyenstein byla cyklotrasa sice vedena po běžné silnici, ale s minimálním provozem aut. Plusem pro nás také byla skutečnost, že jsme si mohli konečně dopřát stínu a navíc tam tolik nefoukalo. Svahy podél břehů jsou totiž v této části zalesněné a docela strmě klesají až k hladině Dunaje.
K řece Dunaj patří, mimo jiné, i výletní lodě. A jedna taková loď, A Rosa Bella s vyobrazením růže ve rtech na špici, nás provázela skoro po celu cestu. Poprvé jsme ji zahlédli na přehradě Melk, nyní nás dostihla těsně před mezipřistáním ve městě Grein (nachází se na levém břehu). A nebylo to naše poslední setkání s touto lodí. Město Grein bylo jedním ze symbolů povodní, na rozdíl třeba od postiženého Melku však v pozitivním ohledu. Tamní protipovodňový systém město dokonale ochránil, byť výška zdí byla propočítána opravdu jen tak tak. Horší to však bylo s místy, které se za ochrannou zdí nenacházely. Jakmile jsme se po mostě opět přesunuli na druhý břeh, byly jsme svědky poškozené železniční tratě, kterou vodní živel doslova strhl. A o říčních naplaveninách na stezce ani nemluvě.
Přejetím mostu jižně od města Grein jsme tento den také poprvé překročili zemské hranice Dolního a Horního Rakouska. Změnilo se i značení, v Horním Rakousku je totiž stezka podél Dunaje značena jako R1, zatímco značení EUROVELO 6 již na dopravních značkách používáno není. Ale na to jsme si rychle zvykli. Podél kolejí jsme dojeli k zastávce Dornbach, kde jsme se odklonili na stezku podél Dunaje. Byť šlo o cestu primárně určenou pro provoz cyklistů, jezdilo tudy i docela dost aut, od jejichž kol se vznášela mračna prachu. Další nepříjemný úsek, který navíc umocnila fyzická krize. Asi 4 km za Dornbachem nás značení od Dunaje odklonilo do vesničky Pitzing. Chvíli jsme jeli po běžných vedlejších silnicích, které nás přivedli k obci Mitterkirchen. Opět jsme obdivovali dokonalou protipovodňovou ochranu a ocenili i příjemné posezení místního odpočívadla.
Očekávali jsme, že v pozdních odpoledních hodinách vedro trochu poleví, ale nestalo se tak nebo alespoň my jsme ten pocit neměli. Také nám pomalu docházely zásoby vody, ale tu se nám naštěstí podařilo doplnit na jednom z dalších odpočívadel. Než jsme se k němu dostali, zbytečně jsme prostáli 5 minut před semaforem, který kyvadlově řídil provoz na silnici po koruně hráze přehrady Wallsee-Mitterkirchen. To, že se levobřežní cyklotrasa odklání od úzké silnice pár desítek metrů za semaforem, jsme nevěděli. Ještě větší naschvál jsme zažili v dalším úseku, kdy cyklostezka vedla opět po hrázi přehradní nádrže. Vlevo vzdutá hladina Dunaje, vpravo lužní lesy a několik starých říčních ramen. Viděli jsme třeba, jak byl od povodní poškozen jeden z mostů přes říční rameno, takže když jsme narazili na zátaras s varovnou cedulí "Total sperre", vydali jsme se raději na objízdnou trasu, která vedla přes osadu Strass a obec Au an der Donau. U tamního kempu jsme se opět vrátili na hráz a s údivem koukali, jak se po uzavřené asfaltce blíží dva běžci, které jsme předjížděli předtím, než nás varovné cedule odklonili na objížďku. Také nás opět stíhala naše známá loď A Rosa Bella.
Kemp v Au jsem měl vytipovaný jako potenciální možnost pro ubytování. Pro ty, kdo nevozí stan je zde totiž v nabídce možnost pronájmu malých dřevěných chatek či drobného příbytku ve tvaru sudu. Ale již zpoza plotu bylo patrné, že tyto ubytovací objekty byly obsazené, takže jsme museli jet dál a spoléhat se, že najdeme vhodné místo pro bivak. To se zdál být docela oříšek, protože při každém zastavení jsme se přesvědčili, že povodně měly i neblahý důsledek v podobě přemnožení komárů. Pokračovali jsme tedy dál. Pár minut po půl osmé, tedy chvíli po zavírací době všech obchodů, jsme dojeli na okraj Mauthausenu, potenciální nákup jídla na večeři či snídani tak vzala za své. Ve městečku, které vzešlo ve známost především kvůli působnosti koncentračního tábora (nachází se na vyvýšenině nad městem, určitě se sem někdy v budoucnu vypravíme), jsme se dlouho rozhodovali, po které straně řeky pokračovat dál. Nakonec rozhodla skutečnost, že na pravém břehu bychom se museli spoléhat na přívoz přes řeku Enns, a zůstali na levém.
Za Mauthausenem se stezka od Dunaje odklonila a vedla nás přes vesnice Langenstein a Gusen do městečka St. Georgen, teprve odtud jsme se opět postupně vrátili zpátky k Dunaji. Na dohled od přehrady Abwinden-Asten jsme se napojili na další silnici vedoucí po ochranné hrázi, krajinně se tak opakovala situace, kdy jsme měli po levici vzdutou nádrž přehrady a po pravici lužní les. S najitím místa pro přespání to nevypadalo vůbec dobře, ale den se pomalu nachyloval do svého závěru. Krátce po západu Slunce jsme přijeli k ústí řeky Traun, který se do Dunaje vléval na protější straně. Tam se nám naskytlo i zajímavé panorama na hromady železné rudy a komplex několika oceláren a vysokých pecí. Mysleli jsme si, že v blízkosti továren to bude s výskytem komárů lepší, takže jsme zkusili zastavit přímo pod mostem Steyregger Brücke. To už byla skoro tma. S překvapením jsme zjistili, že komáři opravdu neútočili a proto jsme si toto místo, i přes mírný hluk ze silnice a protějších továren, vybrali pro přespání.
I prostranství pod mostem bylo pokryto naplaveným pískem, což pro rozložení karimatky a spacáku nebylo ideální. Rozhodli jsme se proto, že si své plácky vysteleme trávou, která rostla opodál docela hojně, stačilo natrhat pár trsů, které jsme pak rozházeli po zemi a hned jsme měli plácek pro spaní čistý. Jenže s tou trávou jsme si asi nanosili i hnízdiště komárů a nebo to byla shoda náhod, zkrátka, tento otravný hmyz začal útočit jak divý. Bylo jasné, že tohle bychom ve zdraví nepřežili, rozsvítili jsme tedy světla a už za poctivé tmy se vydali dál po cyklostezce směr Linz. Jízda to byla strašná, v šíleném množství totiž, kromě komárů, začaly létat i jakési muchy. Jak jsme na ně svítili, vypadalo to jakoby hustě pršelo. V těchto příšerných podmínkách jsme dojeli až do míst, kde se hráz od řeky mírně odklání (čas 21:30). Muchy už nelétaly a po zastavení se zdálo, že i ani komáři neměli v těchto končinách vhodné podmínky. Navíc jsme zaregistrovali pár hořících ohňů přímo u břehu Dunaje a u nich partičky mladých lidí pořádajících pitky. Usoudili jsme, že místní dobře vědí, proč pořádají pařby zrovna tady. Tentokrát jsme se nezaobírali nošením trávy a karimatky si rozložili přímo na nánosech písku. Zalehli jsme a s napětím vyčkávali, jestli se o nás dotěrný hmyz dozví. Pár komárů sice kolem našich hlav probzučelo, ale nebylo to tak strašné. A tak jsme mohli v klidu usnout. Při monotónním šplouchání vlnek Dunaje k tomu došlo celkem rychle.

DEN DRUHÝ - PŘES SCHLÖGENSKOU SMYČKOU DO PASOVA (27. 7. 2013)
V noci se spalo velmi dobře, byť pobudové v blízkém okolí byli občas trošku hlučnější a definitivně byl od nich klid až od dvou hodin v noci. Občas nás také vzbudila proplouvající loď, jež vytvořila docela velké vlny, které se hlasitě tříštily o kameny na břehu. Ale únava z předešlého dne se postarala, že jsme vždy znovu rychle usnuli. Vstávali jsme deset minut před šestou. Jenom jsme si sbalili věci a přesně v 6 se vydali na další cestu. V tu dobu již na cyklostezce panoval docela čilý provoz, kondiční sportovci jistě chtěli využít příznivějších ranních podmínek pro běh či jízdu na kole nebo bruslích. Nás trošku naštvalo, že jsme předchozí den neujeli ještě asi 1 km dál, tam se totiž nacházelo hezky vypadající přírodní koupaliště s rozlehlým zatravněným prostranstvím se spoustou stromů.
Původně jsme nezamýšleli zajížďku do centra Lince, ale vzhledem k tomu, že podstatný díl cesty jsme urazili předešlý den, chtěli jsme poznat aspoň nejbližší okolí Hlavního náměstí. Krátce po čtvrt na sedm jsme dojeli k mostu u Nové radnice, po kterém jsme se dostali nejen na druhý břeh Dunaje, ale vlastně přímo na Hauptplatz. Na první pohled bylo patrné, že předešlou noc to tady žilo, všude spousta odpadků, do jejichž úklidu se právě pouštěli pracovní čety, mnoho lidí ještě postávalo či posedávalo s flaškou v ruce. Z náměstí jsme pokračovali po historické ulici Landstrasse a později se odklonili ke kostelu Mariä-Empfängnis-Dom (Nový Chrám), jehož věž, údajně druhá nejvyšší v Rakousku, nešla přehlédnout ani mezi vysokými měšťanskými domy. Poté jsme skrz Landhaus zamířili zpět na Hlavní náměstí. Byla to příjemná projížďka probouzejícím se městem.
Prohlídku hornorakouské metropole jsme zkrátili na pouhou hodinku, chtěli jsme totiž využít příjemných ranních podmínek pro jízdu na kole a kolem sedmé se vydali na cestu dále proti toku Dunaje. Na konci městské zástavby se naše cyklostezka napojila k rušné silnici B127, dál jsme sice jeli ve stínu, ale jízdu nám znepříjemňoval hluk od projíždějících aut. Od něj jsme si mohli odpočinout až v městečku Ottensheim. Kvůli přehlédnuté odbočce jsme si neplánovaně prohlédli i centrum městečka. Bylo už čtvrt na devět a my dosud neposnídali, proto jsme si po návratu zpátky k Dunaji vyhlédli jednu z laveček na nábřeží a konečně manko v dávkách jídla dohnali. V tu dobu začalo být na cestě směrem k nedaleké přehradě docela rušno. Když jsme potom jeli dál, narazili jsme na organizátory, kteří usměrňovali dopravu. Dokonce se zdálo, že i na cyklotezce měla být objížďka, ale nás pořadatelé ještě nechali projet. Příčinou tohoto humbuku bylo konání mistrovství světa ve veslování U23 (junioři do 23 let), účastnili se i týmy z naší reprezentace, kteří nakonec, jak jsme se později dočetli, vybojovali 3 medaile.
Za přehradou Ottehnsheim jsme opět najeli těsně ke vzdutému Dunaji. Po stránce krajinářské žádná sláva, ale panovalo bezvětří a teplota byla stále celkem snesitelná. Řekli jsme si, že do toho trošku šlápneme, aby nám na odpolední vedro zbývalo co nejméně kilometrů. A tak jsme celkem uháněli, dokonce jsme se dotáhli na jednoho staršího pána, který jel kondičně na silničním kole, a vezli jsme se za ním v závěsu. Asi po pěti kilometrech však cesta po hrázi skončila a v prvních zatáčkách směrem k obci Feldkirchen nás tento vitální dědula setřásl. Na místních cestách mezi poli jsme často měnili směr, nebýt Slunce, vůbec bychom si nebyli jisti světovými stranami.
Oproti zemědělskému charakteru rovinaté krajiny v okolí Feldkirchenu mělo být pravým opakem hluboké údolí severozápadně od městečka Aschach. Už jsme se na tento úsek hrozně těšili, protože v několika recenzích byla tato část Dunajské stezky velmi kladně hodnocena. Vyznačení cyklostezky v mapě nás opět přimělo změnit břeh, pokud bychom zůstali na levém, museli bychom využít přívoz a to dokonce několikrát. Překonali jsme tedy most a poté sjeli dolů na nábřeží. Kolem kostela a řady domů s fasádami v pastelových barvách jsme pozvolna mířili k další přehradě, tentokrát již poslední, která se nacházela výhradně na rakouském území. Atraktivnost tohoto úseku dokresloval i vyšší počet cyklistů, které jsme začali potkávat.
Cyklostezka nad přehradou Aschach byla opravdu nádherná. Úzká silnička těsně kopírovala břeh vzdutého Dunaje a zalesněný svah nad námi nám poskytoval tolik potřebný stín. I koukat bylo na co, kromě přírodě blízkého rázu údolí jsme mohli obdivovat třeba hrad Neuhaus nebo kříž ve výklenkové kapli, která byla připevněna na kolmé skále asi 20 metrů nad cyklostezkou. Údolí se začalo klikatit, první výrazné ohbí bylo přímo pod hradem Neuhaus, kde se na protějším břehu nacházela stejnojmenná ves a na naší straně idylicky zasazený kemp. Dlouhé přímé úseky se tady prakticky nevyskytovaly, přesto jsme si tady vlastně ani moc neuvědomovali, jak často a výrazně jsme měnili směr. Třeba nedaleko obce Haidbach jsme nejprve mířili přímo k jihu a o pár kilometrů dál k severozápadu.
O tři čtvrtě na jedenáct jsme dojeli do malé samoty Kobling, naproti které se rozkládá vesnice Obermühl se starobylou sýpkou. Odtud jsme pokračovali klikatícím údolím k dalšímu kempu s názvem Inzell. Právě tam začínal asi vůbec nejatraktivnější úsek meandrujícího Dunaje, tzv. Schlögenská smyčka. Tentokrát již byly ohbí řeky tak výrazné, že nám změny směru téměř o 360 stupňů byly jasné také. V osadě Schlögen dochází mezi většinou cyklistů k využívání tamního přívozu, protože ve směru na Passau pokračuje cyklostezka po levém břehu řeky. Lze samozřejmě využít i trasu na pravém břehu, ovšem po celkem frekventované silnici B130. I my jsme nejprve chtěli služeb přívozu využít, ale v momentě, kdy jsme k molu přijeli, byla zrovna skromná bárka uprostřed řeky a směřovala teprve na opačný břeh. Již po krátkém čekání na přímém slunci jsme náš záměr přehodnotili, navíc se nám zdálo, že při setrvání na pravobřežní silnici bychom mohli jet ve stínu stromů. A tak jsme vyrazili směrem na Wesenufer.
Bohužel, naše úvahy se ukázaly jako mylné. Nejenže byla silnice pod stálým pražením slunce, navíc se výškově od Dunaje odpoutala, a my tak po dlouhé době museli bojovat s výjezdy stoupání. V jednom úseku byla krátká uzavírka s kyvadlově řízeným provozem, 5 minut čekání, až naskočí na semaforu zelená, bylo v tom horku k nevydržení. V místech, odkud se nám naskytl parádní výhled na hrad Freizell, se konečně objevil samostatný pruh pro cyklisty. Samozřejmě jsme toho využili a hned se nám jelo lépe, už proto, že v další fázi jsme vlastně pořád sjížděli z kopce. Necelý kilometr za vsí Wesenufer jsme přejeli po mostě na druhý břeh. V malé vísce Niederranna jsme objevili otevřený obchůdek, čehož jsme využili k doplnění zásob pití. V tu dobu se rozezněly sirény, typický jev pro rakouské sobotní poledne.
Do Passau nám zbývalo něco přes 30 kilometrů a na zdolání této vzdálenosti jsme měli celý půlden. I to byl signál pro radikální zvolnění tempa, resp. jeho zastavení na nějakou dobu. Dojeli jsme do osady Kramesau a přímo naproti továrně na výrobu zvýrazňovačů si na břehu Dunaje vyhlédli malou oblázkovou pláž, na které jsme si udělali malou polední siestu. Vytáhli jsme karimatky, které byly po nočním bivaku ještě od písku, takže jsme si je nejprve museli omýt v řece. Než jsme se v Dunaji smočili sami, byly karimatky suché, ulehli jsme a otevřeli plechovky vychlazeného radlera, které jsme si předtím koupili. Pohoda u vody. Kromě koupání nebo ležení ve stínu vrb jsme pozorovali i dění na vodě. Překvapilo nás, že po Dunaji nepluli jen velké nákladní či výletní lodě, ale docela často byli k vidění i vodáci.
Stín pod vrbami se nám postupně zmenšoval a tak jsme nakonec lenošení u vody museli ukončit a kolem 14. hodiny opět nasedli na naše bicykly. S výhledem na protější obec Engelhartszell jsme se vydali k rakousko-německým hranicím. Ty jsme překročili o čtvrt na tři. První dojmy z německého úseku stezky moc dobré nebyly, první kilometr jsme totiž museli jet po drncavé panelce. A možná i proto jsme přehlédli sochu říční panny Isy, sestry Lorelei, která je umístěna přímo na břehu Dunaje, přibližně v úrovni, kde se nachází skalisko s kaplí a sochou sv. Jana Nepomuckého (?). Skalisko, které stojí uprostřed Dunaje bylo naopak nepřehlédnutelné.
Krátce jsme se zdrželi i u přehrady, zaujalo nás totiž pozorování, jak lodě stoupají v plavební komoře a následně z ní odplouvají. Zaregistrovali jsme, že na jedné holandské lodi bylo i auto s českou SZP, mladý pár s dítětem si asi takto zajímavě zorganizoval dovolenou. Tak jsme jim odpověděli na mávání a pak se spolu s nimi vydali na nevyhlášený závod, kdo bude dříve v Passau. Stezka byla vedena po běžné silnici, ale provoz tu nebyl žádný, takže se jelo příjemně. Situace se změnila až v městečku Obernzell Markt, které nás zaujalo zámkem a hezkým náměstím. Odtud již byl na silnici hustý provoz aut, ale naštěstí tam byl i počátek samostatné komunikace pro cyklisty, která vedla mezi řekou a silnicí. Z cesty byly vidět i koleje zarostlé železniční trati, po které vlak už asi hodně dlouho nejel.
Náš cíl byl stále blíž a blíž. V obci Erlau, odkud byl vidět hrad Krampelstein na protější rakouské straně, už nám dopravní značky avizovaly pouhých 10 km. Obkroužili jsme ohbí řeky v úrovni ostrova Soldatenau, načež se před námi zjevil první pasovský most, příhradový železniční viadukt, po kterém už ale vlaky nejezdí. Projeli jsme kolem přístavu v Lindau a pozvolna se stočili k západu. Pět minut po půl čtvrté jsme poprvé spatřili typické panorama města Passau - soutok řek Inn a Dunaj a nad ním věže několika kostelů. Výpravu jsme tedy mohli považovat za úspěšně zvládnutou. I přesto, že jsme byli hodně unavení, ani ne tak z porce kilometrů jako spíš z úmorného horka, rozhodli jsme se, že si rozpálené starobylé město aspoň trochu prohlédneme.
O Passau se říká, že je to nejkrásnější město na soutoku tří řek. Z naší cyklostezky jsme tento soutok krásně viděli, vlevo špinavý Inn, který do Dunaje zanáší všechen ten šedý říční písek, se nám zdál být větší řekou, než je Dunaj, naopak pozice řeky Ilz, jejíž voda byla krásné čistá, je v podobě méně vodnatého přítoku jasná. Po překonání dvojice mostů, nejprve přes Ilz, poté přes Dunaj, jsme se dostali do historického centra. Nábřeží, které jsme z druhého mostu viděli, bylo před měsícem a půl zcela zatopené, ale tento den již stopy po povodních skoro žádné nebyly, až na občasné zbytky neodklizeného písku. Jako první jsme zamířili do infocentra, kde jsme získali alespoň základní mapu města. Podle ní jsme se pak vydali na krátkou procházku historickým jádrem. Kola jsme raději vedli, protože ulice byly plné turistů, které neodradily ani nepříjemné teploty okolo 35 stupňů Celsia.
Od radnice jsme vystoupali na náměstí Rezidenzplatz, kde jsme si v jednom z obchůdků se suvenýry koupili pohledy pro své známé. Poté jsme se snažili dostat k chrámu sv. Štěpána, což se nám i přes uzavírky některých ulic podařilo. Další náš postup vedl po pěších zónách, kde pulsoval typický městský život, všude plno otevřených zahrádek a stánků. Dokonce jsme zde zaregistrovali prezentaci třeboňského pivovaru a české vlaječky měl i jeden stánek s kovářskými výrobky. Na náměstí Ludwigsplatz už jsme opět mohli nasednout na kola, byť jízda po dlážděných silnicích nebyla nic moc. Dostali jsme se k vlakovému nádraží, kde jsme se ujistili, že automat pro zakoupení rakouské jízdenky v odbavovací hale skutečně je.
Na dalšímu poznávání Pasova už jsme kvůli strašnému vedru neměli náladu. Ve stánku s občerstvením jsme si koupili kebap a také si doplnili zásoby jídla a pití v blízkém supermarketu. Všimli jsme si, že potraviny jsou v Německu levnější, než v Rakousku, ale existují i některá specifika, např. vratné zálohy na veškeré PET lahve, pivo jedině ve skle, apod. Z nádraží jsme zamířili na nábřeží a odtud dojeli až na samotný cíp soutoku Dunaje a Innu. Tak jako to dělají skoro všichni návštěvníci Pasova, i my jsme si tady udělali společnou fotku. Od soutoku jsme se vydali podél jezuitské koleje a kostela k mostu přes Inn, po něm se dostali na protější břeh, kde se nachází městská část Innstadt. Hned na prvním náměstí panoval docela čilý ruch, chystali se tu nějaké slavnosti, takže už bylo připraveno posezení. My však, po zjištění, že pivo bylo v nabídce prozatím jen lahvové, pokračovali dále po dlážděných cestách, až jsme na ulici Schmiedgasse objevili hospodu, která nám vyhovovala. V nabídce měla točené pivo pasovského pivovaru Innstadt a posezení v příjemném chládku v průjezdu a na nádvoří.
Hospodu jsme opouštěli kolem 19. hodiny večerní. Nejprve jsme zamířili na nábřeží Innu, kde jsme vyhledali vhodnou pláž, abychom se na večer aspoň trochu opláchli. Pak byl před námi důležitý úkol najít vhodné místo k bivaku, tj. hlavně bez komárů. Podle naší úvahy, čím výše, tím lépe, jsme se vydali jihovýchodně od městské části Innstadt do kopců zalesněných smrky. V Haibachu bychom ani nepoznali, že jsme v jiném státě, nebýt jiného provedení dopravního značení, přestože šlo o rakouskou obec, auta před domy byly převážně s německými SPZ. Pustili jsme se do stoupání k obci Freinberg a hned na okraji zástavby jsme u kapličky odbočili k jihu. Jakmile jsme přijeli k okraji lesa, sestoupili jsme z kol a kráčeli po okraji louky asi 200 metrů, až jsme našli pro nás vhodné místečko s rovným pláckem pokrytým jehličím a s ochranou v podobě smrků s hustými větvemi. Také se zdálo, že s komáry by problémy být neměly. K naší smůle si nás však tento nepříjemný hmyz našel i tady. Nové místo už se nám ale hledat nechtělo, po setmění už by to navíc nebylo tak snadné. A jak už bývá na našich výpravách skoro pravidlem, opět nám k usínání hrála živá hudba, kterou k nám vítr nesl z nedaleké vesnice.

DEN TŘETÍ - NÁVRAT VLAKEM v ÚMORNÉM HORKU (28. 7. 2013)
Řádění komárů nakonec nebylo tak hrozné, zvláště po půlnoci jejich aktivita skoro úplně ustala. A od jedné hodiny, kdy skončila hudební produkce, bylo zcela ticho, které přerušilo až zvonění našich alarmů nastavených na 6 hodin. Sbalili jsme se, uklidili a o půl sedmé se vydali na cestu k pasovskému vlakovému nádraží. Kromě krátkého výjezdu kopce do Freinbergu, jsme celou cestu jeli z kopce, takže jsme do Pasova dorazili po pár minutách. Časová rezerva do odjezdu vlaku nám umožnila znovu si projet některé uličky, které byly předešlý den plné lidí, zatímco v brzké nedělní ráno jsme v nich nepotkali živou duši. Dokonce jsme se zajeli podívat až do místní části Ilzstadt, odkud se naskytl nasvícený pohled na soutok Dunaje a Innu, který jsme předešlý den viděli proti slunci. Krásnou atmosféru měl hrad Veste Niederhaus, který se zrcadlil v klidné a tmavé hladině řeky Ilz.
I přes neplánované zajížďky jsme na nádraží přijeli s půlhodinovou rezervou, což nám umožnilo poklidný nákup jízdenky i nezbytné kávy a pečiva v tamním bistru. Přesunuli jsme se na druhé nástupiště, kde už byl přistaven vlak do Lince. Byla to klimatizovaná el. jednotka Talent, což nám pro cestování v horku vyhovovalo. Vlak opustil stanici Passau přesně na čas. Projeli jsme tunelem, vzápětí překonali most přes Inn a až do města Schärding jsme měli na tento hraniční tok, podél jehož břehů také vedou cyklostezky, z okna vlaku pěkný výhled. Dále už nebyla krajina podél trati tak zajímavá a tak nás ani nemrzelo, že část cesty nás přemohla únava a usnuli jsme. Při předposledním zastavení, už na hlavní Západní dráze, oznámil vlakový rozhlas jízdu oklikou přes Traun, což znamenalo drobné zpoždění příjezdu do hornorakouské metropole. I tak jsme měli dostatečnou časovou rezervu, navíc jsme zjistili, že pro pokračování v naší cestě jsme nemuseli vlak vůbec opouštět, tatáž souprava totiž pokračovala i jako regionální vlak do stanice Kleinreifling.
Poprvé jsme tedy přestupovali až ve stanici St. Valentin, v níž jsme museli na odjezd nejbližšího spoje čekat hodinu. To už jsme se bohužel dozvěděli, že na spoj vlaku kategorie REX do Vídně byla nasazena souprava neklimatizovaných jenopodlažních vozů City Shuttle, což při stoupající teplotě nebyly moc dobré vyhlídky. Abychom neseděli jen na nádraží, vydali jsme se na krátkou poznávací jízdu do centra města a po návratu pokračovali pár km i severním směrem, až jsme objevili benzínku, v níž jsme si koupili lahve s pitím a pár plechovek vychlazeného radlera. 10 minut před odjezdem jsme kola naložili do řídícího vozu a zřejmě jako jediní cestující v tomto vlaku se vydali na 2,5 hodiny dlouhou cestu do rakouské metropole.
Cesta do Vídně naštěstí docela rychle ubíhala. Zpozorněli jsme zejména v úseku mezi stanicemi Ybbs a Melk, kdy jsme z vlaku pozorovali místa, kterými jsme v pátek projížděli na kole. Vlak jel stále skoro prázdný, až ve stanici St. Pölten se souprava zaplnila, kvůli avizovanému zpoždění dálkového vlaku RJ. Po příjezdu do vídeňské stanice Hütteldorf nás čekal přestup na městskou linku S45, na kterou byla nasazena el. jednotka Talent. Pro nás to znamenalo extrémní změnu teploty, protože uvnitř bylo kvůli klimatizaci snad o 10 stupňů chladněji. O to horší změna nastala, když jsme z vlaku museli na konečné vystoupit.
Na závěr naší zpáteční cesty vlakem nás čekala jízda ve staré modrobílé jednotce řady 4020. Ta přijela k našemu překvapení zdvojená a skoro celá prázdná. S přepravou kol tak nebyl žádný problém, jen jsme měli trochu obavy, aby zadní jednotku, ve které jsme cestovali my, někde cestou neodpojili. Nakonec dojel celý vlak až do Laa, kde jsme po dlouhých hodinách opět začali šlapat do pedálů. V čase 16:15 jsme dojeli na okraj Hevlína, kde jsme v místní "staré" hospodě celou akci symbolicky ukončili při sklenici tradičního točeného. Začali jsme si také klást otázky, co podnikneme příští rok. No uvidíme, tahle akce se povedla, tak se na ni snad podaří navázat i v roce 2014.

Dojmy z trasy a doplňky:
Dunajská cyklostezka je prostě pojem. Je oblíbená mezi cyklisty všech věkových kategorií a nevyžaduje kdovíjakou fyzickou zdatnost. I přesto, že se většinou jede stále podél řeky, má jen málo míst, kde je okolí nudné. Naše putování ovlivnily povodně, jejichž následkem bylo časté znečištění povrchu cest a dokonce i několik objížděk. A také došlo k přemnožení komárů, což výrazně snižovalo možnosti bivakování. Ale jinak šlo o velmi vydařenou letní výpravu, na kterou se budeme rádi vracet ve svých vzpomínkách.



Fotky:

Weissenkirchen Klášter Melk St. Nikola an der Donau Linz - průmyslová část Linz - nábřeží Dunaje Údolí Dunaje u obce Obermühl Passau - soutok Dunaje a Innu Passau - nábřeží s Jezuitskou kolejí Passau - Fritz-Schäffer-Promenade


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET