wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝSTUP NA SNĚŽKU

Datum:20. července 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   15 km / 5 1/4 hod.
Mapa:Krkonoše 1:50000 (ShoCart č. 24)
  
Text & foto:Marek Topič



Můj v pořadí třetí výstup na nejvyšší vrchol ČR jsem si původně naplánoval již na začátek března. Lákalo mě poznat, jak to v Krkonoších vypadá, když jsou pod sněhem. Jenže pro extrémní zimní počasí jsem byl nucen tento záměr přehodnotit. Na cestu jsem se vydal až uprostřed léta, navíc v době, kdy panovalo stabilní tropické počasí. Jak se ale ukázalo, Sněžka dokáže být nevyzpytatelná, zatímco na jihu Moravy se teploty pohybovaly nad 25 st. Celsia, vrchol Sněžky se halil do mraků a teplota se vyšplhala sotva k 8 st. Celsia.

19.7.2013
Byl krásný letní večer, tak jsem se pro první dílčí úsek rozhodl využít jako přepravní prostředek jízdní kolo. Z Hevlína jsem vyjel těsně před osmou hodinou večerní a po příjemné 25minutové projížďce dojel k nádražní budově v Hrušovanech. Vlakem jsem však necestoval, protože poslední spoj už byl dávno pryč. Pouze jsem si zamknul kolo k zábradlí, abych jej měl k dispozici po mém návratu následující den. Přesně o půl deváté mi jel autobus do centra Hrušovan, ale protože byly opravdu velmi příznivé podmínky pro večerní procházku, překonal jsem ty rovné 3 kilometry pěkně po svých. Zabralo mi to přesně půl hodiny a o to méně jsem pak musel čekat na další autobus.
Ano, ještě před pár lety by to znělo jako něco neuvěřitelného, ale i z Hrušovan do Břeclavi je v dnešní době občas výhodnější cestovat autobusem. Časově je to sice cesta skoro o polovinu delší, než by zvládl vlak, ale v mém případě to nebylo na škodu, naopak, pozdější příjezd do centra Podluží znamenalo kratší čekání na noční vlak. Od hrušovanské lékárny jsem odcestoval autobusem s odjezdem minutu po 21. hodině. Až do Novosedel jsem byl jediným pasažérem. Tímto spojem jsem jel až na konečnou do Mikulova, kde již čekal navazující přípoj. Ten jel až do Břeclavi, byť se mělo podle jízdní řádu ve Valticích ještě jednou přestupovat. V Břeclavi jsem si vystoupil u nového kostela sv. Václava.
Do půlnoci zbývala hodina a půl času, čehož jsem využil ke krátké procházce nočním městem. Kupodivu zde ani tolik neotravovali komáři, to v Hevlíně bývaly večery horší. Nejprve jsem se zašel podívat na nádvoří místního zámku, protože jsem tam ještě nikdy nebyl. Po návratu ke kostelu sv. Václava jsem se po ulici Národních hrdinů dostal až na most přes řeku Dyji, za nímž jsem si prohlédl hezky nasvícenou Hvězdovu vilu. Odtud jsem Sovadinovou ulicí zamířil k vodárenské věži a loudavou chůzí se blížil k vlakovému nádraží. V automatu jsem si vyzvedl jízdenku, kterou jsem již měl koupenou přes e-shop a to už staniční rozhlas oznamoval příjezd nočních rychlíků. S napětím jsem očekával, jak budou soupravy obsazené. Před půlnocí stihl dojet jen rychlík Chopin z Vídně, EN Metropol měl drobné zpoždění a dočkal jsem se ho až těsně po půlnoci.

20.7.2013
EN Metropol přitáhl do Břeclavi pomalý "plecháč" 242, což byl asi hlavní důvod zpoždění. První vůz s oddíly pro sedící cestující byl plný a pár lidí dokonce stálo na chodbičce. Tak tomu bývá často, co ale bylo nepříjemným překvapením, tak i druhý vůz, který jezdí jen ve zkrácené trase Bratislava-Pardubice, byl zcela narvaný. Podle desítek pádel a brašen s nafukovacími čluny tvořili většinu cestujících vodáci. Bylo jasné, že v této části vlaku nebyla žádná šance získat místo k sezení, proto jsem se přesunul do přední části vlaku, kam bylo záhy připojenu pár vozů z Vídně. Mne zajímal vůz řady Bmvz. I tady však byly všechny oddíly téměř 100% obsazeny, naštěstí jsem však objevil jedno kupé, kde cestovala jen čtveřice pasažérů, tak jsem si k nim přisedl. Nebylo to kdovíjak pohodlné, ale alespoň jsem seděl a během cesty si na chvilku dokonce zdříml.
I díky výluce v Brně, kde musel být vlak veden přes Dolní nádraží, jsme nabrali čtvrthodinové zpožděni, a do Pardubic jsme přijeli přesně ve tři hodiny ráno. Konečně se mi naskytla příležitost trochu se natáhnout. Přestoupil jsem si do přistavené soupravy rychlíku, který měl odjezd až o dvě hodiny později. Díky dlouhému pobytu ve stanici jsem si znovu mohl na chvíli zdřímnout. Probudil mě až alarm nastavený na mobilu. V 5 hodin, už za denního světla, jsem se přesunul do soupravy motorového rychlíku, jehož cílovou stanicí byl Liberec. Tímto vlakem jsem mohl cestovat do Hradce Králové, Jaroměře nebo až do Staré Paky. Nakonec jsem zvolil druhou možnost a na další přípoj vyčkal ve stanici Jaroměř.
Posledním vlakem v režii Českých drah byl spěšňák z Hradce Králové do Trutnova, který do Jaroměře přijel s mankem 5 minut. Cestou však zpoždění narůstalo, zejména v Červeném Kostelci, kde proběhlo mimořádné křižování s protijedoucím rychlíkem. Po příjezdu do Trutnova jsem tak měl na přestup, místo plánovaných 23 minut, jen 4 minuty. Lokálkou provozovanou společností GW Train Regio (jízdenka od ČD zde však platila) jsem se svezl na konečnou, do stanice Svoboda nad Úpou. Z nového dopravního terminálu mi záhy navazoval autobusový přípoj, který mě odvezl až do jednoho z hlavních krkonošských center, Pece pod Sněžkou.
Po vystoupení z autobusu jsem zamířil do nejbližšího obchodu, kde jsem nakoupil zásoby pití a jídla a v čase 8:45 jsem mohl zahájit výstup na nejvyšší českou horu. Naše kufrování z července 2007 jsem měl ještě v paměti, takže tentokrát jsem neomylně zamířil na křižovatku poblíž soutoku Úpy a Zeleného potoka, kde jsem objevil i turistický rozcestník. Moje značka byla tentokrát modrá, vybral jsem si totiž "klasiku" Obřím dolem. Zaujalo mě, že první polovina z celkem 7 km vzdálenosti na Obří sedlo zde byla uvedena jako trasa vhodná i pro vozíčkáře. Mírně stoupající silnice mě přivedla kolem nespočet hotelů a restaurací na obrovské parkoviště, samozřejmě placené :-). Ještěže alespoň kapličku Panny Marie, která se nachází v úrovni hráze nevelké přehrady, nezbourali, byť její poloha uprostřed vyasfaltované plochy vypadá poněkud bizarně.
Stezka se oddělila od silnice, obě komunikace však vedly i nadále prakticky vedle sebe. Kamením zpevněná cesta mě přivedla ke staveništi nové dolní stanice lanovky na Sněžku. Pokud si dobře pamatuji, původní stanice stávala ještě o kus dál a na opačné straně řeky, však nedaleký rozcestník má stále v názvu "Odbočka k lanové dráze". Kolem chaty, v níž sídlí informační středisko KRNAP, jsem došel k dřevěnému mostu přes Úpu. Doposud jsem kráčel jen v tričku, ale chladné počasí mě přinutilo obléct i mikinu. Minul jsem turistickou chatu Betyna a podél řeky se spoustou kaskád pokračoval k soutoku Úpy a Modrého potoka. Přímo u stezky mě zaujala výklenková kaplička ze skládaných kamenů se soškou Panny Marie s dítětem.
Nad soutokem se údolí otevřelo a nabídlo mi výhled na Studniční horu. Ta byla vidět celá, na rozdíl od Sněžky, kterou jsme spatřil krátce poté, co jsem minul Obří boudu. Nejvyšší část hory, na jejíž vrchol jsem měl namířeno, se halila do bílých mraků. Řeka Úpa ztrácela na vodnatosti, tady už šlo jen o horský potok. Dvakrát jsem ji překonal po dřevěných mostech a poté se přede mnou objevila poslední horská chata, která stojí přímo u stezky v Obřím dole. Právě kousek od chaty s výstižným názvem Bouda pod Sněžkou končí pohodový úsek a trasa vhodná také pro vozíčkáře. Od nedaleké kamenné kaple se již jedná o pravý horský chodník, na němž se nejeden turista rychle zadýchá.
Cesta strmě stoupala v úbočí Růžové hory a dno Obřího dolu tak bylo vidět stále více níž pode mnou. Také se naskýtaly občasné výhledy na Studniční horu s jizvami vytvořenými lavinami či občasnými vodními bystřinami. Pět minut před desátou jsem dorazil k místu, které by určitě stálo za samostatnou návštěvu, prohlídka podzemních prostor dolu Kovárna bývá však jen pro předem objednané, já jsem tedy mohl skupince lidí, kteří se právě dole u dřevěného domku oblékali do speciálních mundurů, pouze závidět. Mým cílem však byl vrchol Sněžky, nikoliv její útroby. Při nabírání výškovým metrů mi pomáhala luxusně vydlážděná cesta i ta však byla velmi strmá. Chvíli jsem kráčel lesem bez výhledů, chvíli mezi odumřelými pahýly od kůrovce, skrz ně jsem se přesvědčoval, jak je Obří důl stále níž a níž.
U 100 let staré vodárny jsem po lávce překonal Rudný potok a kousek dál si v protilehlém svahu všiml drobného železného kříže s tabulkou informující o úmrtí správce chaty J. Dixe, kterému se stala osudnou lavina v Obřím dole. Strmá část výstupu se blížila do svého závěru, ještě posledních pár zatáček a poté přímé a již pouze mírné stoupání do Obřího sedla, kde se ten den nacházelo rozhraní oblačnosti. Chatu na polském území jsem chvíli viděl zcela jasně, během okamžiku se mi však často schovávala do mlhy. A vrcholový kužel Sněžky byl v mracích schovaný pořád. Ještěže aspoň do Obřího dolu bylo vidět dobře, stejně jako na město Karpacz na polské straně hor. Z kamenného ochozu byl pěkně vidět i nedaleký Úpský vodopád a mně již dobře známá Studniční hora.
Zatímco na stezce Obřím dolem jsem se potkával s turisty jen sporadicky, v okolí chaty Dom Slaski se pohybovaly desítky turistů a to byla spousta lidí i vevnitř. A samozřejmě byla nejvíc slyšet polština. Zašel jsem si do chaty pro turistické razítko a poté, co jsem našel kešku ukrytou v hromádce kamení vedle jedné z informačních tabulí, se vydal na zbývající výstup na vrchol nejvyšší krkonošské hory. Hned po pár metrech jsem narazil na zákazovou ceduli, která oznamovala uzavření hraniční stezky, naší červené a polské černé. Bylo tedy potřeba stoupat po kameny vydlážděné silnici, která vrcholovou část obkružuje skrz suťové pole. Jak už jsem naznačil dříve, byl vrchol stále v mracích, takže i viditelnost se pohybovala jen něco kolem 20 metrů. Nahoru jsem kráčel doslova v zástupu, spoustu lidí jsem předcházel, ale našli se i tací, kteří byli rychlejší než já.
Pět minut po jedenácté jsem se u rozcestí Jubilejní cesta vrátil na naše území. Odtud mi nahoru zbývalo jen necelých 10 minut. Byl jsem trošku zklamaný, že i přes stálé počasí posledních dnů mi podmínky na této túře nevyšly podle předpokladů, zvlášť, když jsem se později dozvěděl, že Sněžka byla ten den asi jediným místem v celé republice, kde byla trvalá oblačnost zaznamenána. Viděl jsem jen siluety nejbližších budov, polské observatoře či kaple sv. Vavřince nebo naší nové poštovny. O to více mě překvapilo, kolik lidí ten den na naši nejvyšší horu vystoupalo, navzdory nejezdící lanovce. Zašel jsem se podívat do poštovny, ale po zjištění cenové hladiny (např. plechovka piva za 50 Kč) jsem se raději vrátil ven a občerstvil se ze zásob koupených dole v Peci.
Na vrcholu Sněžky jsem strávil necelou hodinu a za tu dobu jsem se několikrát dočkal krátkodobého protrhání mraků, které umožnilo vidět nejen objekty na vrcholu, ale i výhledy po okolí. Kromě staveniště horní stanice lanovky bylo vidět na dno Obřího dolu (úctyhodný výškový rozdíl) i na vzdálenější hory - např. vysílačem zvýrazněnou Černou horu, kterou si někteří výletníci pletli s Ještědem. Pět minut po 12. hodině jsem se vydal na sestup, tentokrát po zřejmě nejvyužívanější stezce na české straně, která je značena žlutou barvou. Po širokých schodech jsem sestoupil k rozestavěné horní stanici lanovky a odtud v několika serpentinách rychle ztrácel výšku. Na nejstrmější části sestupu byly opět schody, ale tak špatně řešené, že došlapy mi vycházely vždy jen na jednu nohu. S úlevou jsem uvítal, když jsem sestoupil do Růžového sedla, odkud jsem pro změnu musel kousek stoupat úbočím Růžové hory. Opustil jsem oblast zahalenou do mraků.
Stále jsem se míjel s početnými skupinami turistů, kteří teprve mířili na Sněžku. Nejčastěji se jednalo o rodiny s dětmi, někdy nadšenými, jindy znechucenými, mě ale nejvíce zaujala asi sedmičlenná skupina lidí středního věku, která kráčela bosky. Po 40 minutách jsem od vrcholové stanice přišel ke staveništi mezistanice lanovky na Růžové hoře. Dalších deset minut mi trvalo, než jsem se dostal ke skupině chat a farmě u Děčínské boudy. Jak Děčínská bouda, tak i chata Růžohorky byly v obležení turistů. Při mém dalším sestupu však návštěvníků hor citelně ubylo. Hlavní proud turistů totiž směřoval na Portášovy boudy, tj. k horní stanici lanovky, která v době stavebních prací alespoň částečně nahrazovala absenci hlavní lanové dráhy.
Sestup po strmé kamenité cestě lesem mi trval něco málo přes půl hodiny. V čase 13:45 jsem přešel po mostě nad korytem Úpy, která mě pak doprovodila do centra Pece pod Sněžkou. Můj výšlap tak byl u konce. Do odjezdu optimálního spoje mi zbývala hodina a půl, tak jsem si stihl dát i oběd v restauraci Pec, která sídlí v dřevěné roubence přímo nad soutokem Úpy a Zeleného potoka. Z Pece pod Sněžkou jsem nakonec odjel dřívějším spojem v 14:29. Tato linka zajížděla i do Jánských lázní, takže jsem si aspoň za okny autobusu prohlédl tamní kolonádu a zavzpomínal, jak jsem při mé první výpravě na Sněžku v roce 1997 stihl v jeden den jak výstup po stejné trase jako tento den, tak i výjezd lanovkou z Janských Lázní na Černou horu. Pravda, tehdy ještě jezdíval noční rychlík Pannonia a já domů dojel až další den ráno.
Po příjezdu k terminálu ve Svobodě nad Úpou mi žádný návazný spoj nejel, takže jsem musel hodinu počkat na nejbližší vlak do Trutnova. Ale docela to uběhlo, na rozdíl od dlouhého cestování vlakem, které trvalo skoro 6 a půl hodiny. Po dvaceti minutách strávených v lokálce soukromého dopravce jsem si přestoupil do soupravy rychlíku Metuje a byl zvědavý, jak se výlukové práce na trati č. 020 projeví na případném zpoždění. Nakonec jsme do Hradce Králové přijeli o deset minut později, takže přestup na přípojný spěšňák byl sice těsný, ale naštěstí garantovaný. V metropoli sousedního kraje jsem se dozvěděl, že EC ve směru Bratislava měl zpoždění asi 20 minut. To mi nevadilo, protože další přestup se odehrál až v Břeclavi, kde byla časová rezerva dostatečná. Poté už zbývalo strávit poslední necelou hodinku v motoráku mířícího do Hrušovan. Tam jsem v pořádku našel své kolo. Noční cesta domů byla příjemná, bylo teplo a Měsíc, který byl téměř v úplňku, osvětloval krajinu. Domů jsem dorazil o třičtvrtě na jedenáct.




Fotky:

Soutok Úpy a Modrého potoka Obří důl Výhled do Obřího dolu Studniční hora Stavby na vrcholu Sněžky Pohled na vrchol Sněžky z Růžové hory Pec pod Sněžkou


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET