wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


OKOLO VRŠATCE

Datum:19. - 20. května 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 25 km / 8 1/2 hod.; 2. den: 17 km / 5 1/4 hod.
Mapy:VKÚ 1:50000 č. 107 Biele Karpaty, Trenčín + č. 119 Strážovské vrchy, Trenčianske Teplice
  
Text & foto:Marek Topič



Jako cíl jarního výletu jsem měl severní část Bílých Karpat vyhlédnutou již několik let. Plány však vždy troskotaly na špatném dopravním spojení a ne příliš atraktivních tarifních nabídkách. Je to hold kraj "na konci světa". Nedá se říct, že by se zrovna v roce 2013 situace nějak zlepšila, ale itinerář, který jsem si sestavil, byl docela přijatelný, takže jsem konečně mohl oblast na moravsko-slovenském pomezí poznat.

DEN PRVNÍ - PŘES HRANICE K ČERVENOKAMENSKÉMU BRADLU (19. 5. 2013)
Mé putování začalo v slunné nedělní ráno. Hevlín jsem opouštěl druhým autobusovým spojem, který má odjezd v 7:06. Tento spoj podle jízdního řádu zcela nepochopitelně nezajíždí k hrušovanskému nádraží, takže jsem byl trochu nervózní, zda stihnu těsný přípoj protijedoucího autobusu na zastávce Hrušovany, statek, která je navíc na znamení. Nakonec mi do karet nahrála skutečnost, že i samotný řidič o této nesmyslné výjimce nevěděl, a omylem se držel trasy ostatních spojů. Na nádraží v Hrušovanech jsem se tedy dostal včas. Vlakem, který po pár minutách přijel ze Znojma, jsem pokračoval až na konečnou do Břeclavi. Navazující osobák jsem si nechal ujet a vyrazil do centra, protože jsem dosud neměl nakoupený proviant na cestu. Doplnění zásob jsem zrealizoval v supermarketu vedle gymnázia, poté jsme se vrátil na nádraží, kde jsem čekal na nejbližší rychlík mířící do Přerova.
Kvůli provozním záležitostem odjel vlak z Břeclavi s 10minutovým zpožděním, ale při kontrole jízdenek mě průvodčí ubezpečil, že přípoj ve Starém Městě určitě čekat bude. Tak se i stalo. V pořádku jsem tedy zvládl i poslední přestup a po dráze, které se říká Vlárská, se pozvolna blížil do cíle mé cesty. Úplný závěr cestování se nakonec odehrál v autobusu náhradní dopravy, mezi stanicemi Slavičín a Bylnice totiž byla výluka. Po vystoupení z autobusu jsem se trošku porozhlédl po stanici, na které bylo teprve nedávno dokončeno zcela nové nástupiště. Jenže jsem se měl raději věnovat provozu, návazný spoj, kvůli výluce také v režii autobusu, mi ujel. Takže mi nezbývalo nic jiného, než nahodit těžký batoh na záda a deset minut po poledni se vydat na cestu již odtud.
Z bylnického nádraží jsem kráčel po hlavní ulici směrem do centra města Brumov-Bylnice. Nebyla to zrovna záživná procházka, takže jsem si ujetí autobusu trochu vyčítal. Avšak pár zajímavostí bylo k vidění i zde, např. kaplička se zvoničkou nebo mohutný zrenovovaný objekt č.p. 91 připomínající tvrz. Až po dvaceti minutách chůze jsem konečně spatřil nejvýznamnější památku Brumova, hrad situovaný na nevysokém zalesněném návrší nedaleko hlavního náměstí. Před necelými pěti lety jsem tento hrad, resp. zříceninu, navštívil, takže tento den jsem klasickou prohlídku vynechal. Rozhodl jsem se však najít kešku, která byla ukryta v lese pod hradbami. Cesta k ní však vedla po extrémně strmém svahu, což byl pořádný trénink před dalšími kopci, které mě ten den ještě čekaly.
Po úspěšném nálezu kešky jsem kolem bývalého pivovaru zamířil na místní náměstí Hildy Synkové. Ještě pár desítek metrů po rovině a ocitl jsem se u stanoviště pro autobusy, kde jsem objevil turistický rozcestník. Odtud mě vedly žluté značky a na dlouhou dobu prakticky pořád do kopce. Přívětivé městečko Brumov jsem opouštěl po ulici s výstižným názvem Kopec. Tato cesta mě přivedla do míst, kde návrší protíná železniční tunel, ostatně trať před jižním portálem tunelu byla z cesty vidět. Nechal jsem se zlákat krátkou odbočkou ke kapličce svaté Anny. Byl od ní pěkný výhled na město i po nádherných zelených loukách a lesích okolo. Výškově jsem se již dostal nad úroveň Brumovského hradu.
Přes starý sad jsem se vrátil na původní cestu a po chvíli nechal za zády úplně poslední brumovské stavení. Žlutá značka mě vedla po široké kamenité cestě do táhlého kopce. Kráčel jsem otevřenou krajinou, kde to hodně foukalo, takže jsem si po chvíli oblékl bundu, kterou jsem však záhy musel zase svléknout, protože mi v ní při namáhavém výstupu bylo horko. Ono sice nešlo o kdovíjak strmý kopec, ale těžký batoh na zádech udělal svoje. Postupně jsem si však zvykal a město Brumov-Bylnice se mi stále více vzdalovalo. Naposledy jsem se ohlédl po okolních loukách a poté nedaleko rozcestí Kopaniny vstoupil do lesa. Stoupání bylo stále prudší a výškové metry rychle přibývaly. V lese se pravidelně střídaly úseky listnáčů a smrků, zaznamenal jsem i několik vytěžených pasek.
Když se stezka přiblížila k nejvyššímu bodu zalesněného návrší Tarantové, začaly se při okraji lesa objevovat rekreační chaty. Bylo tu však liduprázdno, přestože byla neděle, u chat nebylo vidět žádné auto. Vyšel jsem z lesa a opět se mi naskytly nádherné výhledy po okolní nádherné kopcovité krajině. Dál nebylo moc zřejmé, kudy vlastně turistická stezka pokračuje, jedna cesta vedla přes louku k osamocené chatě při okraji dalšího lesa, více používaná kamenitá cesta kopírovala úzký pás stromů a keřů. Na Holý vrch by mě nakonec přivedly obě cesty, oficiální stezka (druhá varianta) byla dokonce o něco málo delší. Nejdříve jsem po ní přišel k další příjezdové cestě z údolí, po jejím dosažení jsem ostře odbočil doleva a prošel chatovou oblastí na okraj širokého travnatého pásu, který se táhne až na nejvyšší bod Holého vrchu.
Plochého návrší Holého vrchu jsem dosáhl přesně ve tři hodiny odpoledne. To jsem měl v nohách něco přes 8 km a více jak 500 metrů převýšení, takže jsem si nedaleko turistického rozcestníku na chvíli sedl do trávy a odpočíval. Když jsem se vydýchal a snědl oplatek, pustil jsem se do hledání místní kešky. Ta byla velmi rafinovaně provedená, takže jsem její nález slavil až po několika minutách. Co se týká výhledů, ty se samozřejmě z otevřeného návrší naskýtaly, vidět odtud bylo např. pásmo vzdálených Strážovských vrchů, které převyšovalo nedaleké pohraniční hvozdy. S vědomím, že od namáhavého stoupání si na nějakou dobu odpočinu, jsem se vydal na nedaleký vrchol Průklesy, který je jen o pět metrů vyšší, než Holý vrch. Odtud jsem lesem po čtvrthodince sestoupil do sedla, kterým prochází zpevněná cesta. Nedaleko dřevěného posezení parkovalo několik aut.
Pohodlná lesní cesta mě přivedla na okraj poslední louky na moravském území. Na jejím konci už jsem viděl ceduli upozorňující na státní hranici. Tady končí žlutá turistická značka, dále jsem tedy pokračoval po červené, která sem vede od severu přímo po státní hranici, ale směrem na jih se odklání do slovenského vnitrozemí. Po vrstevnici jsem obešel zalesněné návrší Okršlisko. U studánky nedaleko svatého obrázku zavěšeného na stromě jsem potkal první turisty, kteří šli opačným směrem. Další skupinku jsem spatřil na okraji louky nad Brezovským údolím, tři mladíci leželi v trávě a vychutnávali si nádherný výhled na kopce na protější straně údolí, které převyšoval skalnatý vrchol Chmeľové. Sešel jsem do sedla a poté vystoupal ke kapličce Brezová s upraveným okolím a vydatným pramenem osvěžující vody.
Kaplička Brezová bývá asi oblíbeným cílem nenáročných výšlapů z nedalekého Vršatce, na rozdíl od liduprázdných hvozdů a luk na moravské straně, tady jsem potkával stále více výletníků, převážně rodin s malými dětmi. Není se co divit, modře značená cesta po úbočí Bieleho vrchu je vedena velmi pohodlně, nabízí nádherné výhledy do Brezovského údolí a nebo zastavení a rozjímání u některého ze svatých obrázků. Po pár minutách jsem se dostal do sedla na východní straně Bieleho vrchu, odkud se mi naskytl výhled na jedno z větších měst v údolí Váhu, sám jsem si nebyl jistý, zda to byla Ilava, nebo Dubnica nad Váhom. Následně se cesta vnořila do lesa, ve kterém jsem si na chvíli odpočinul od ostrého sluníčka i větru. Na okamžik jsem se zastavil u Kamenné studánky, z těch míst byl fantastický pohled na zříceniny hradu Vršatec.
Turistická stezka mě přivedla do chatové oblasti nad Horským hotelem Vršatec. Jako první jsem spatřil dřevěnou chatu, která ale vypadala opuštěně. To rozsáhlý komplex pod ní zářil novotou, některé stavební práce ještě nebyly zcela dokončeny. V tu chvíli jsem si mylně myslel, že se jedná právě o Horský hotel Vršatec, který prochází rekonstrukcí, avšak ten pravý rekreační komplex z této silnice nebyl vidět. Inu, přišel jsem tak o razítko do své vandrovní knížky a možnost dát si třeba pivko. Protože jsem měl v plánu se do těchto míst ještě vrátit, vynechal jsem prozatím výstup k hradním ruinám a od křižovatky turistických tras se vydal po žlutě značené spojovací stezce směrem na Červený Kameň. Vedl tudy i naučný okružní chodník s názvem "Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát".
Mým dalším dílčím cílem byl vrchol Chmeľová, který sice nebyl daleko, ale k jeho dosažení bylo potřeba překonat převýšení rovných 200 metrů. Pořádně zabrat dal už výstup do sedla, tam jsem si musel odpočinout, aby se mi trochu srovnala tepová frekvence. Aspoň jsem si přečetl text první informační tabule, která byla věnována fauně. Po strmém výstupu až na skalnatý vrchol mě ohromila silná vůně právě kvetoucí měsíčnice vytrvalé, největší porosty jsem objevil pod dřevěnou chatkou, kde bylo i skromné tábořiště s ohništěm. Já byl nejvíce zvědavý na výhled - a ten stál opravdu zato. Vršatecké hradní bradlo jsem odtud viděl z nadhledu, mnohem více bylo vidět i do nížin podél řeky Váh. A samozřejmě jsem se potěšil i pohledem na místa, kterými jsem předtím kráčel, třeba na louku v sedle nad Brezovským údolím.
Když jsem se dostatečně vynadíval po krásách v severní oblasti Bílých Karpat a úspěšně jsem našel i skrýš hry geocaching, sestoupil jsem zpátky do sedla, odkud jsem pokračoval dále po trase naučné stezky. Cesta vedla pořád lesem a stále strměji klesala. Les měl hodně přírodní ráz, padlé stromy se zde neodklízí, kromě míst, kde by bránily v pohybu po stezce. Občas jsem mezi stromy zahlédl skalní útvar a mapa se dokonce zmiňovala o jeskyni, ale tu jsem nehledal. Krátce po šesté hodině večerní jsem se po delší době znovu ocitl na okraji lesa, pode mnou se svažovala louka do údolí s obcí Červený Kameň, na opačné straně se svahy opět zvedaly a nejvíce poutaly pozornost mohutné skalní bradla. K nim jsem měl namířeno.
Sestup do obce Červený Kameň mi trval slabou půlhodinku. Odklonil jsem se od trasy naučné stezky, po louce přešel k okraji lesa a pak pokračoval po strmé lesní pěšině až na asfaltku v údolí. Odtud již to bylo k prvním domům blízko. Prošel jsem kolem kostela a za nedalekým mostem přes Tovarský potok odbočil doleva. Červenokamenské skalní bradlo jsem měl stále před očima. Přišel jsem až do jeho úrovně, kde jsem se vydal vzhůru po značkách naučné stezky. Informační panely jsem sice cestou neviděl, ale to nevadilo. Výstup byl opět velmi strmý, ale naštěstí ne až tak dlouhý. Prošel jsem kolem oploceného prostranství se vstupem do jeskyně a pak se vyškrábal až do sedýlka pod nejvyšší skalní věží. Nevěřícně jsem zíral na májku, která byla na vrcholu nejvyšší skály umístěná, pravděpodobně ji tam umístili pomocí vrtulníku. Já sám jsem si až na vrchol skalní věže netroufl, vyšplhal jsem pouze na nižší skalní hřeben, i to však stačilo, abych měl závrať.
Prostranství v sedýlku pod skalní věží se mi hodně líbilo, byl tu malý kus rovné plochy, na které by se dal postavit stan, takže jsem si usmyslel, že právě tady bych mohl přenocovat. Zatím jsem si pouze sedl, pojedl a přitom pozoroval Slunce, které se mi přesně v osm hodin schovalo za obzor. Obloha byla jako vymetená, takže mě překvapilo varování, které mi vzápětí přišlo SMSkou. Prý se od jihozápadu blížila bouřková fronta. To mě trochu znervóznilo, nakonec jsem však naznal, že pobyt během bouřky přímo pod osamělou skálou by nemuselo být nejlepší řešení a na poslední chvíli se rozhodl najít jiné místo na přespání. Sestoupil jsem zpátky do obce a poté se vydal po žluté značce k loukám při okraji Vršateckých bradel. Již při sestupu mě zaujal malý sad uprostřed lesa, kde bylo i kousek rovné plochy. O půl deváté jsem na toto místo došel.
Najít kousek místa pro postavení stanu nebyl problém. Vyčistil jsem si zuby a protože denního světla už moc nezbývalo, rychle jsem postavil stan a zalehl do něj. Byl jsem docela unavený, takže jsem celkem brzy usnul, často jsem se však budil a přitom si vždy všiml, že i přes látku stanu byl na obloze vidět Měsíc, který celkem intenzivně svítil. Byl jsem přesvědčený, že varování o bouřkách bylo plané, ale pár minut před půlnocí se situace změnila, z nenadání se spustil déšť a oblohu prořízla záře několika blesků. Bouřka naštěstí byla daleko a do oblasti, kde jsem spal, se nakonec přece jen nedostala, déšť však již od půlnoci prakticky neustal.


DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA HRAD VRŠATEC A SESTUP DO VLÁRSKÉHO PRŮSMYKU (20. 5. 2013)
Ráno jsem se vzbudil o půl sedmé, kapky deště stále dopadaly na stan a vyhlídky na lepší počasí prozatím nebyly žádné. Posnídal jsem ve stanu a vyčkával, až se počasí zlepší. Naštěstí se tak stalo, těsně před osmou hodinou pršet přestalo. Omezený výhled do údolí však i nadále nabízel jen pohled na tmavá mračna, která hrozila deštěm. Šance na usušení stanu nebyla, sbalil jsem jej tedy mokrý s tím, že jej usuším později. Na cestu jsem se vydal o čtvrt na devět.
Po lesní pěšině jsem došel na okraj lesa, odkud mě čekal nepříjemný přechod přes louku. Od mokré trávy jsem měl okamžitě mokré boty, takže jsem si musel vyměnit aspoň ponožky. Ocitl jsem se tedy znovu na okružní naučné stezce, přímo pod skalním útvarem Babky, nad kterým se vznášely oblaka páry od nočního deště. Obloha se rychle trhala, ale na severu a severovýchodě bylo stále zataženo, takže Červenokamenské bradlo jsem ten den nasvícené sluníčkem nespatřil. Po cestě uprostřed luk jsem sestoupil na dno údolí, tam se napojil na novou asfaltovou silnici, která spojuje Červený Kameň s Vršateckým Podhradím. Ještě předtím, než jsem se dostal na asfaltovou cestu, prošel jsem kolem staré dřevěné chatky a překročil drobný potok,který tekl přímo přes kamenitou cestu. Silnice do sedla Chotuč byla celkem prudká, jet to na kole, máknul bych si.
Když jsem v 9 hodin došel do sedla Chotuč, zdálo se, že ranní deštivé počasí definitivně vzalo za své. Vápencové skály Vršateckých bradel se nádherně bělaly a z oblohy se postupně ztrácely mraky. Ale když jsem ušel pár desítek metrů od turistického rozcestníku, otevřel se mi pohled na část obce Vršatecké Podhradie a strmé skalní bradlo nad ní, to vše opět s šedivou zataženou oblohou na obzoru. Po hladkém asfaltovém povrchu jsem došel až přímo do vsi. Tento úsek byl velmi atraktivní, krásné pohledy na strmé skály po pravici a daleký výhled do údolí Váhu na opačné straně jsem měl po celou dobu.
Situace ve vsi odpovídala tomu, že bylo pondělní dopoledne. Moc lidí jsem nepotkal, viděl jsem jen pár starších obyvatel, kteří se vesměs věnovali práci na svých zahrádkách. Prošel jsem skoro celou vesnicí a stále po asfaltové silnici stoupal do kopce přímo pod skálou se zbytky hradních ruin. Z těchto míst se zdál vrchol skály nedobytný, tu správnou cestu nahoru jsem objevil až v místech, kde silnice prochází krátkou skalní soutěskou. Kdysi značená stezka mě vedla nejprve po pohodlné lesní pěšině, která v závěru začala strmě stoupat. Ocitl jsem se v prostoru s nejzachovalejšími zbytky dávno zaniklého hradu. Usadil jsem se za jedním z hradních oken, skrz které jsem shlížel dolů na hotelový komplex, který jsem předešlý den minul. Poté, co jsem si odpočinul a občerstvil se plechovkou radlera, vydal jsem se až do nejvyšší části bývalého hradu. K tomu bylo potřeba vystoupat po velmi strmé pěšině a poté projít dvěmi skalními branami. Výhled stál ale za to, zejména na domky Vršateckého Podhradie se mi naskytl pohled jako z letadla. Z vyhlídky jsem si všiml, že nějaké cestičky vedou i při patách skal na opačné straně silnice, ale tam jsem již neměl v úmyslu jít.
Po návratu na silnici jsem dokončil okruh po naučné stezce okolo Vrštateckých bradel. Ocitl jsem se tak na známém místě, jen tu tentokrát nebylo ani živáčka. Dál jsem pokračoval po modře značené stezce, po níž jsem šel již v neděli. Nejprve jsem kráčel lesem, poté obešel Biely vrch a čtvrt hodiny před jedenáctou hodinou se ocitl u kapličky Brezová. U ní jsem si naplánoval delší přestávku, znovu jsem rozložil stan, který jsem ráno sbalil mokrý a nechal jej pořádně proschnout. Mezitím jsem si vytáhl vařič a ohřál si k obědu konzervu s párky. Na tomto hezkém místě jsem setrval asi hodinu a půl, za tu dobu tudy prošla jen čtyřčlenná skupinka slovenských trampů, se kterými jsem prohodil pár slov.
O čtvrt na jednu jsem se vydal na závěrečný sestup k nejbližší železniční stanici. Cesta do kopce mě ten den již nečekala. Stále jsem mírně klesal po rozlehlé louce s výhledem na pásmo zalesněných kopců nad údolím Vlárky. Lučinatou část jsem přešel za čtvrt hodiny, poté jsem vstoupil do lesa, kde bylo klesání o něco strmější. Zaznamenal jsem několik svatých obrázků, které byly zavěšeny na stromech, dohromady jsem jich cestou viděl určitě víc jak deset. Po překročení drobného levostranného přítoku Vlárky jsem se ocitl na rozbité lesní asfaltce, která mě přivedla ke staré hájovně. Nedaleko odtud se začaly u silnice objevovat hraniční patníky. Na cestě podél hraničního toku jsem měl několik možností osvěžit se vodou ze studánek, u nichž nikdy nechyběl zavěšený hrneček a samozřejmě i svatý obrázek na stromě.
V jednu hodinu jsem se dostal do osady Sidonie, jednoho ze symbolů dělení federace v roce 1993, resp. jejího dokončení až o čtyři roky později. Dnes patří tato osada České republice, pouze jedno luxusní stavení, evidentně staré jen pár let, se nachází na slovenském území. V osadě to vypadá jako na opravdovém konci světa, pro klidné bydlení to tady nemá chybu. Ale ani se spojením se světem to není tak špatné. Kdybych byl o čtvrt hodiny rychlejší, mohl jsem se až do Bylnice svézt autobusem. Ze zajímavých objektů stojí za zmínku třeba stará společná chlebová pec a skupina domků dělnické kolonie bývalé sklářské huti. V centru, dá-li se to tak nazvat, mě překvapila otevřená hospoda, já jsem si však zasloužené pivko chtěl dát až v samotném cíli mé výpravy, takže jsem (neprozíravě) pokračoval dál. Musel jsem sice stále šlapat po asfaltu, což nepatří k mým oblíbeným terénům, ale v malebném údolí bylo stále na co koukat, takže cesta rychle ubíhala.
Ve dvě hodiny odpoledne jsem došel do Vlárského průsmyku, kde se nachází i stejnojmenná železniční stanice. Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývaly ještě téměř dvě hodiny, tak jsem se trošku porozhlédl po okolí. Prošel jsem torzem staré celnice, která už naštěstí život místním lidem neztěžuje, jak jsem se ale později dozvěděl z rozhovoru s jednou místní starousedlicí, užili si zdejší obyvatelé s buzerací od strážců hranic svoje. Od bývalé celnice jsem šel kousek podél hlavní silnice směrem do centra osady Rybníky, místní části Horného Srnie, na nejbližší odbočce jsem se ale odklonil doprava a dostal se tak k železničnímu mostu přes řeku Vláru. Hned za mostem se nachází hezká louka a u něj dva příjemné přístřešky, oba asi vybudované teprve nedávno.
Zašel jsem se podívat i na místo, kde koleje překračují státní hranici. Toho času tudy skoro nic nejezdí, o čemž nejvíce vypovídal rezavý povrch kolejnic. A přitom to není tak dávno, kdy tudy jezdily přímé rychlíky z Trenčína do Brna. Sám jsem kdysi jedním tímto dálkovým vlakem jel, ale nastupoval jsem až v Bylnici, takže celou trať dosud projetou nemám. Protože jsem nechtěl jít k nádraží po kolejích, dostal jsem se po luční cestě zpátky k bývalé celnici a odtud došel k odbočce k nádraží. Trochu zklamaně jsem zjistil, že provozovatelé obchodu i nedaleké hospody pojali pondělí jako zavírací den, takže jsem byl odkázán na zbytky jídla a pití, které jsem sebou tahal celý výšlap. Při odbočení na cestu k nádraží mě překvapilo zvonění mechanických závor a následné spuštění závor. Že bych měl štěstí na vlak, který by jel na Slovensko nebo opačně? Nakonec jsem byl svědkem jen příjezdu nákladního vlaku, který následně vykonal posun. Ale i to se prý v těchto končinách nevidí tak často, jak mi sdělila paní, která zrovna také čekala u závor.
U přejezdu se nachází drobný obelisk, pomník, který byl postaven na památku vybudování části Moravské transversální dráhy. Kromě nápisů Morava a Slovensko obsahuje údaje o udělení licence, zahájení provozu na trati a také o stavitelích. Podobný pomník se nachází třeba i u brněnských Židenic. Po prohlídce tohoto zajímavého pomníku jsem již zamířil po asfaltce vedoucí souběžně se staničními kolejemi k nádražní budově (čas 14:30). Usadil jsem se na lavečku a vyhříval se od odpoledního sluníčka. Čekání na vlak mi zkrátilo pozorování manipulace s nákladními vozy a následný odjezd motorové mašiny 742 s jedním vozem pro provozní četu zpět do stanice Bylnice. O půl čtvrté přijela z vnitrozemí dvoudílná jednotka Regionova, ze které nikdo nevystoupil a já se málem stal jediným cestujícím, který se tímto vlakem vydal na zpáteční cestu do Bylnice. Nakonec však o svezení vlakem projevil zájem ještě jeden slovenský mladík.
Na zpáteční cestě vlakem mě čekal nejprve přestup ve stanici Bylnice. Na rozdíl od neděle, tento den již výluka nebyla, takže jsem mohl pokračovat i dále vlakem. Na spoj do Starého Města byl nejprve nasazen sólo motorák řady 842, který ve stanici Bojkovice přibral jeden vagón. Vlak měl delší pobyt ve stanici Uherské Hradiště, čehož jsem využil k zahnání hladu v místním nádražním bistru. Po příjezdu na konečnou mi hned navazoval přípojný rychlík do Břeclavi. Problémem bylo, že jsem měl jízdenku platnou pouze do stanice Moravský Písek, dál jsem totiž chtěl cestovat na jízdenku IDS JMK, což bylo cenově výhodnější. Ihned po zastavení vlaku jsem tedy musel vyběhnout a zamířit k oranžovému označovači, v němž jsem si jízdenku orazil. Vše naštěstí proběhlo hladce, takže jsem si bez problému stihl do vlaku opět nastoupit, dokonce mi pak ještě zbývalo asi 20 sekund rezervy :-)
Na zbytek cesty do Břeclavi jsem se usadil do nového, resp. zrekonstruovaného řídícího vozu s přezdívkou Sysel. Z jedoucího vlaku jsem se symbolicky s kopci Bílých Karpat rozloučil, byť vidět byla samozřejmě jejich jižní část. Cestování bylo pohodlné a já byl spokojený, že vlak jel na čas, o stihnutí přípoje v Břeclavi jsem tak nemusel mít strach. Vlak navíc zastavil u prvního nástupiště, takže stačilo jen přeběhnout pár metrů a hned jsem pokračoval navazujícím osobákem, jehož cílovou stanicí byly Hrušovany. Tam zbývalo přestoupit na nejbližší autobus, který jel, na rozdíl od víkendových dnů, vzápětí. V Hevlíně jsem si nechal zastavit na zastávce u cihelny, od které to bylo domů blíž. Deset minut před osmou hodinou večerní jsem mohl výpravu považovat za zdárně ukončenou.



Fotky:

Hrad Brumov-Bylnice Louky nad Brumovem Kaple Brezová Zřícenina hradu Vršatec Červenokamenské bradlo Hotel Vršatec Jeden z pramenů v údolí Vlárky


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET