wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝPRAVA DO OKOLÍ MĚSTA TERNITZ (FLATZER WAND)

Datum:5. května 2013
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jarda
Ušlá vzdálenost / čas:   18 km / 8 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



V jarním období míváme v našich kalendářích pravidelně vyhrazenu jednu sobotu pro akci, jejímž společným znakem bývá cestování vlakem z Laa do širokého okolí města Wiener Neustadt. Přestože jsme navštívili již kdejakou zajímavost, nezdá se, že by byly možnosti zcela vyčerpány. Také letos jsme poznali destinaci, do které všichni z nás zavítali poprvé v životě, první květnovou sobotu jsme navštívili skalní oblast Flatzer Wand, o které se často tvrdí, že je zmenšeninou mnohem známějšího masívu Hohe Wand. Plány sice počítaly i s variantou zdolat nějakou obtížnější ferátu v masívu Rax, ale ne zcela stabilní počasí nás nakonec přinutilo upřednostnit lokalitu v nižší nadmořské výšce.

Krátce před pátou hodinou ranní, když jsem čekal na příjezd mých souputníků od Třebíče, bylo na hevlínské návsi docela živo. Za neustálého pokřikování se místní opilci vrávoravou chůzí přesouvali z herny u kostela do herny vedle domu s červenými lucerničkami a k vidění už bylo i pár lidí, co mířili za svými pracovními povinnostmi. Ivo s Jardou dorazili přesně ve smluvenou dobu. Nasedl jsem k nim do auta a hned jsme se vydali na cestu k nádraží v Laa. Po zaparkování jsme si šli koupit jízdenku, nastoupili si do téměř prázdného vlaku a vyčkávali na jeho odjezd. V tu dobu jsme ještě neměli jasno, kam tento den vlastně pojedeme. Protože teprve začalo svítat, neměli jsme ani 100% představu o aktuálním počasí.
Během cesty do Vídně se rozednilo a nás mile překvapila protrhaná obloha, která se vymykala pesimistické předpovědi počasí z předchozího dne. Jediný přestup jsme si odbyli v pro nás již tradiční stanici Praterstern, odkud jsme po pár minutách pokračovali regionálním vlakem Retz - Payerbach-Reichenau. Jakmile se náš vlak dostal pod kopce Vídeňského lesa, začaly se vyhlídky na hezký jarní den ztrácet. Na jihu, kam jsme mířili, byla obloha zatažená a pásma vzdálených vysokých hor (Wechsel, Rax, Schneeberg, Hohe Wand) se schovávala v mracích. V ten okamžik padlo rozhodnutí, že nepojedeme až na konečnou, výchozího bodu pro výpravu na Rax, a jako cíl výletu si zvolili níže položený přírodní park Flatzer Wand.
O čtvrt na devět jsme vystoupili z vlaku ve stanici Ternitz. Hned naproti staniční budově jsme spatřili směrovník s nápisem Naturpark Flatzer Wand a také velkou tabuli s podrobnou mapou města a blízkého okolí. V mapě nás zaujalo zalesněné návrší Gfieder s vyznačenou rozhlednou, ve směru k osadě Flatz to nebyla až tak velká zacházka, tak jsme si jej vybrali jako náš první dílčí cíl. Cesta byla orientačně snadná, stačilo se držet modrých turistických značek, které nás přivedly na ulici Gfiederstrasse, po které jsme došli přímo k patě návrší. Město bylo ještě ospalé, prakticky jsme nikoho nepotkávali, jen chlapíka, který postával před svým vetešnictvím a jakoby v nás vyhlížel první zákazníky, kterými jsme se ovšem nestali.
Na konci městské zástavby se nám od drobné výklenkové kapličky se soškou Panny Marie naskytl výhled na zalesněný kopec, který se jevil jako docela nevysoký. Konstrukce rozhledy odtud vidět nebyla, tak jsme přepokládali, že bude trochu dál na západ a že výhled bude zaměřen spíše na okolní hory, než samotné město Ternitz. Ještě pár desítek metrů jsme pokračovali po okraji silnice, prošli jsme kolem pastviny s odpočívajícími kravkami a poté nás značka poslala ostře doleva. Zpevněná cesta nás přivedla k okraji lesa. Mírně jsme stoupali až do blízkosti objektu vodárny s vysílačem, tam jsme se odklonili do lesa a začali poctivě nabírat výškové metry. Sklon stoupání se stále zvyšoval, až jsme tím byli malinko zaskočeni, přece jen nám z města svahy tohoto návrší až tolik strmé nepřipadaly. Nejvíce dal tento úsek zabrat Ivovi, který začal nápadně zaostávat a kvůli drobné nevolnosti si vyžádal krátkou přestávku.
V devět hodin jsme došli až na samotný vrchol s dřevěnou rozhlednou. Jak jsme se dozvěděli z informační tabule, jedná se již o čtvrtou stavbu na tomto místě, současná věž zde vyrostla teprve v roce 2004. Vystoupali jsme na vyhlídkový ochoz, celkem jsme napočítali 84 schodů a u každého byla drobná cedulka se jménem dárce, který na stavbu rozhledny přispěl. Bohužel byly některé cedulky poškozené nebo chyběly zcela. Výška rozhledny je taková, že jen nepatrně převyšuje okolní stromy, přesto se nám z ní naskytl dokonalý kruhový výhled po okolí. Bohužel byla dohlednost omezena mlžným oparem a také mraky, do kterých se halilo vše, co bylo výš než 800 výškových metrů. Neviděli jsme tak ani vrchol Gösing na protější straně údolí, na který jsme také zamýšleli během toho dne vystoupat (nakonec z toho sešlo). Jako z letadla jsme však mohli shlížet na obec St. Johann, okresní město Neunkirchen a náš výchozí Ternitz s nepřehlédnutelnou věží moderního kostela.
Po sestupu na pevnou zem jsme se usadili na lavečku vedle drobného skalního útvaru porostlého mechem a posvačili. Celkem jsme na vrcholu Gfieder strávili asi 40 minut, poté jsme se vydali po lesní cestě, která mírně klesala západním směrem. Minuli jsme dvě rozcestí, na kterých jsme vždy zvolili směr doprava, takto jsme se vrátili zpátky do údolí, na okraj obce St. Johann. Hned první dům, který jsme spatřili, nás zaujal velkou sbírkou malovaných talířů, které byly vidět na stěnách prosklené verandy. Jak jsme si také všimli, hodně se v této klidné vsi věnují chovu koní, často i pro účely hipoterapie. Postupně jsme se dostali až na hlavní silnici, kde jsme nedaleko zavřeného hostince a penzionu objevili rozcestník turistických tras a nástěnnou mapu. Další trasu jsme si vybrali tak, abychom se vyhnuli téměř 700 metrů vysokému návrší Schönbühel.
Vydali jsme se po cestě kolem starobylého hřbitovního kostela, pak krátce kráčeli po okraji louky, ze které jsme se záhy odklonili do lesa. Lesní stezka nás přivedla přes mírné návrší do údolí, kterým vede cesta spojující osady Döppling a Hintenburg. Ze zamyšlené trasy jsme se nechali zlákat na krátkou odbočku do míst, kde by se měla nacházet keška s názvem Strange trees, tedy podivné nebo cizí stromy. Kešku jsme sice nenašli, ale za návštěvu toto místo rozhodně stálo. Na cílových souřadnicích jsme, kromě krásného výhledu přes louku k návrší Schönbühel, objevili několik zajímavě rostlých borovic s bizarně pokroucenými a větvenými kmeny. Po prohlídce jsme se vrátili zpátky na značenou stezku, která nás vedla střídavě listnatým a borovým lesem po příjemné cestě kopírující vrstevnici. A přesně v 11 hodin se nám skrz lesní průsek naskytl výhled na skalní stěny Flatzer Wand, hlavní cíl tohoto výletu.
Abychom zbytečně neztráceli výšku, rozhodli jsme se, že místo sestupu do osady Flatz zkusíme pokračovat po lesní cestě, která by měla podle mapy víceméně kopírovat vrstevnici až přímo pod skalní stěnu. Tento záměr nám vyšel, takže jsme se docela pohodlně dostali ke křížení se značenou stezkou, která stoupá z osady Flatz k chatě Naturfreundehaus. Ta byla i naším cílem. Než jsme se ale vydali na cestu, občerstvili jsme se a definitivně sundali bundy, protože oblačnost se přece jen roztrhala a sluníčko hezky hřálo. V plánu byl i pokus zkusit zdolat nějakou ferátu, tak se Jarda, z obavy před poškozením jeho nepromokavých kalhot, převlékl do starších riflí. Během této pauzy se k nám shora nesl zvuk kovových úchytů cinkajících o skálu, bylo jasné, že nějaké lezce máme přímo nad sebou, ale přes stromy na ně nebylo vidět.
Stoupající stezka nás lesem přivedla k prvním skalním útvarům. U nízké, ale docela mohutné skalní věže jsme se vydali podle směrovky k začátku zajištěné stezky, nebo-li feráty, s názvem E60. Její označení vypadlo z dálky spíše jako nějaké zákazová cedulka, až po přiblížení jsme se ubezpečili, že jsme došli na to správné místo. Jarda si navlékl ferátový set a nasadil přilbu, já a Ivo jsme byli smířeni s tím, že zajištěný úsek nějak obejdeme po souběžných pěšinách. Ale i bez lezecké výbavy jsme to zkusili. Je tedy nutno říct, že feráta E60 byla zatím tím nejnáročnějším, co jsme kdy lezli. Málem nás odrovnal již úvodní nástup, protože skála byla mokrá a strašně klouzala. Být tu kramle, lezlo by se dobře, ale jen za pomocí ocelového lana se opěrné body hledaly těžko. Ivo vzdal, mně se však nakonec podařilo na tu kolmou vlhkou stěnu vydrápat a výš už byl terén přívětivější. Jarda byl také úspěšný a s odstupem několika metrů mě následoval.
Další část výstupu nám zpestřil skalní převis, opět dosti vlhký, kde navíc bylo jistící lano umístěno tak nešikovně, že spíše překáželo. Opět žádný pevný bod pro zapření nohy, lano se příliš prověšovalo, takže ani chytit se moc nebylo čeho. Nakonec pomohl strom, jehož kmenu jsem se chytil a pak se vytáhl nahoru. Jarda se nakonec nevypořádal s překážejícím ocelovým lanem, které se mu neustále zachytávalo o jeho objemný batoh, a tento problémový úsek raději obešel. Zbytek první části feráty již byl celkem nenáročný, snadno jsem tak vylezl k místu, kde navazovala běžná lesní stezka. Tady jsme na sebe všichni počkali.
Po spojující pěšině jsme se opět všichni tři přesunuli k druhé části feráty, která opět začínala strmým výstupem s ohodnocením obtížnosti hodnotou C. Zde však byla skála pěkně suchá, takže se nahoru dalo bez problémů vyšplhat. Po navazujícím traverzu na nás čekalo bezesporu nejtěžší místo, hladká stěna bez jakýchkoliv výstupků, kterou šlo zdolat jen za pomocí pevného držení lana a silového zapření nohama o skálu. Bez jištění to byl tedy pěkný adrenalin, ale ani Jarda, který jištěný byl, se nenudil. V jedné chvilce mu totiž noha podklouzla a rukama se ocelového lana udržet nedokázal. Naštěstí skončil v prověšení, ze kterého se záhy vyšplhal zpět do pozice, při které mohl pokračovat v lezení.
Zbytek feráty už byl celkem jednoduchý, s obtížností A/B. Minuli jsme výklenek, v němž se měla nacházet schránka s vrcholovou knihou, my však objevili jen malý neudržovaný plechový box s několika vloženými papíry, takže jsme se ani nezapisovali. Na konci zajištěného úseku, kde jsme objevili zlomek železného kříže, již byla na dohled střecha turistické chaty Neunkirchner Naturfreundehaus, ke které jsme následně došli. Před chatou se nacházelo krásné posezení na vyhlídkové terase, odkud se naskýtal nádherný výhled směrem k městu Ternitz. Trošku nás překvapilo, že zde nebylo živé duše, chata ale měla otevřeno, tak jsme vešli dovnitř. Podle reakce personálu jsme asi byli prvními hosty tento den. Koupili jsme si pohledy a zasloužené pivo, které jsme si šli následně vypít na venkovní terasu. Mezitím už nějací další turisté přece jen přišli.
Po občerstvení a odpočinku jsme začali řešit, jak naložit se zbytkem dne. Variant se naskýtalo několik, např. jsme mohli pokračovat lesy severním směrem ke zřícenině hradu Schrattenstein a pak na některou zastávku na Puchbergské trati, další variantou byl výstup na bezmála 900 metrů vysoký Gösing a následný sestup do nám již známé obce St. Johann. My však nakonec dali přednost bližšímu poznání místních skal a zejména jeskyní. O čtvrt na dvě jsme se vydali po okraji náhorní plošiny, která však po pár desítkách metrů přešla v regulérní sestup. Po pár minutách jsme objevili na jednom ze stromů tabulku s nápisem Flatzerlochsteig, šipka směřovala do jakéhosi strmě klesajícího příkopu podél skály. Byly zde i žluté značky, takže jsme se tudy vydali dolů. Terén byl dosti náročný, zrádné staré listí občas skrývalo kluzké větve stromů, které se postaraly o nejeden pád.
V závěru sestupu se stezka rozvětvila a vůbec nebylo jasné, kudy vlastně vede oficiální trasa. Nakonec jsme se v pořádku dostali k první malé jeskyni, na jejíž stěnách byla i drobná sintrová výzdoba. Pokračovali jsme po pěšině západním směrem a po chvíli objevili soustavu několika skalních bran, kterým procházela stezka jištěná řetězy. Natažený řetěz pak pokračoval podél pěšiny, která stoupala strmě vzhůru. Vědět o ní, sestoupili bychom tudy. Pod jedním ze skalních oblouků jsme objevili i schránku s návštěvní knihou, do níž Jarda tentokrát stručnou zprávu o naší přítomnosti zaznamenal. Popošli jsme k nedaleké informační tabuli, která upozorňovala na blízkou jeskyni Flatzer Loch a jejího významu pro místní obyvatele v historicky méně příznivých časech. Cesta k ní byla dlouhá pouhých 100 metrů, takže jsme neváhali. Nejprve pohodlná lesní pěšina přešla v závěru ve výstup po skále, který byl jištěný kramlemi a pevnými kovovými úchyty. Vždy když jsme tyto kruhové úchyty použili a následně pustili, ozvalo se typické zazvonění způsobené nárazem o skálu. To byl ten zvuk, který jsme slyšeli, když jsme po příchodu pod zdejší skály přišli po lesní cestě z obce St. Johann. Prohlídka jeskyně stála za to, byla prostorná a na stěnách se i tady zachovaly skromné usazeniny z vápence. Navíc byl odsud parádní výhled.
Když jsme si Flatzer Loch prohlédli a pozdravili se s dvojicí horolezců, kteří zdolávali stěnu nad jeskyní, vydali jsme se na sestup k okraji osady Flatz. Jak už jsme vypozorovali dříve, stezky zde byly vybudovány jen skromně, žádné velké úpravy jako v turisticky hojně navštěvovaných destinacích, pohyb po nich byl sice občas trošku náročnější, ale zase zůstal dojem přírodního rázu. Čím dále jsme byli od skal, tím se stávala cesta schůdnější a také její strmost nebyla taková jako v horních částech. Nakonec jsme překřížili nám dobře známou svážnici a po krátkém sestupu lesem se ocitli na okraji louky s příjemným posezením a výhledem. Návštěvníci tu dokonce mají k dispozici přístřešek s krbem a malé dětské hřiště s houpačkou a několika prolézačkami. Posezení s krásným výhledem do kraje si doslova říkalo, abychom se na chvilku zdrželi.
O čtvrt na tři jsme se vydali na zpáteční cestu k nádraží v Ternitz. Sestoupili jsme k malému parkovišti v sousedství nevelké usedlosti, odkud nás do osady Flatz vedla úzká zpevněná cesta. Z této cesty, která později přešla v asfaltku, se nám naskytly výhledy na další skalní stěny patřící do skupiny Flatzer Wand. Mapa napovídala, že i tam vedou nějaké zajištěné stezky, konkrétně Doppelsteig, Riessteig a Wandsteig. Ale představa, že bychom znovu zdolávali náročné výstupy už nám příliš lákavá nepřipadala. Jiná situace však nastala, když jsme v ohbí ulice Wandgasse spatřili ceduli upozorňující na jeskyni Lange Loch. Bohužel jsme nevěděli jak daleká cesta k jeskyni vede, takže jsme se pořád nemohli rozhodnout jestli k ní jít, nebo ne. Pouze Ivo naznal, že by ho další výstup příliš vyčerpal, zatímco my s Jardou jsme nakonec nechali rozhodnout osud. Utrhli jsme list stromu, který jsme nechali dopadnout na zem - hladká strana znamenala návrat k nádraží, rýhovaná pak zacházku k jeskyním. Los nám určil cestu k jeskyním.
Na krátko jsme se tedy s Ivem rozloučili, zatímco on se vydal na cestu do města Ternitz, já a Jarda jsme zamířili k zalesněnému svahu se skalními útvary. Po pár minutách jsme došli do míst, kde se v minulosti zpracovávala smůla, pár informací o této činnosti jsme se mohli dočíst na informační tabuli. O kus dál se cesty větvily, doleva odbočovala stezka k horské chatě, my pokračovali přímým směrem, překřížili lesní svážnici a po úzké pěšině se pomalu blížili k první malé jeskyni. Tou byla Marienhöhle, v jejíž útrobách jsme objevili několik obrázků Panny Marie s dítětem i drobnou plastiku černé madony. Tato jeskyně tedy slouží jako přírodní kaple. Zajímavost jsme objevili i na skalní stěně pod jeskyní, byl tam připevněný proděravěný kus plechu a na jeho levém okraji nápis Russische Ziel-scheibe 1945. Pokračovali jsme dál a po necelých třech minutách přišli k odbočce k největší zdejší jeskyni, Lange Loch. Cesta k ní byla usnadněna pomocí nerezových schůdků, po nichž jsme vystoupali do prostoru malého skalního amfiteátru. Vstup do jeskyně byl zabezpečen mřížovými dveřmi, které ale byly otevřené, takže nám nic nebránilo průzkumu podzemních prostor. Hned na okraji nás čekal asi dvoumetrový sestup, který nám usnadnilo lano. Dál pokračovala úzká chodba, která se po asi 6 metrech dělila na dvě větve. Tady už bylo potřeba zapnout svítilnu. Vydali jsme se levou větví, kde jsme po vytesaných schůdcích sestoupili asi o jeden metr níž, chodba se poté ostře stočila vpravo a tam se podzemní komora výrazně rozšířila. Odtud stačilo pokračovat znovu ostře doprava, čímž jsme se po chvilce dostali na místo větvení podzemních chodeb. Pak zbývalo zamířit zpět k východu. Celková délka chodby tedy nebyla kdovíjak velká (odhadem asi 15 metrů), ale rozhodně se nedá říct, že by šlo o nezajímavý cíl, byli jsme velmi spokojeni s tím, že jsme si sem zašli. Nakonec jsme si zašli ještě o kousek dál, kde jsme jen nahlédli do portálu jeskyně Neue Höhle. Tady byl bližší průzkum nemožný, protože vstupu do další části podzemí bránila napevno připevněná mříž.
Po prohlídce jeskyní jsme se vydali zpět do osady Flatz. Přestože jsme si byli jisti, že se vracíme stejnou cestou, nakonec jsme vyšli v úplně jiné části obce, na jednom křížení cest jsme museli odbočit doleva. Ale to nevadilo, rychle jsme se zorientovali a pak pokračovali ke křižovatce, na které se napojovala ulice Wandsgasse, po níž pravděpodobně do těchto míst o pár desítek minut dříve došel náš parťák Ivo. Prošli jsme celou liduprázdnou osadu, na jejímž konci jsme se z asfaltové silnice odklonili na cyklostezku, která vedla podél stromořadí k jihovýchodu. Vlevo od nás se terén svažoval do údolí, takže jsme z této cesty měli hezké výhledy do kraje. Nápadný byl zejména kostel v nedaleké osadě St. Lorenzen, při zpětném ohlédnutí jsme viděli skalní stěnu Flatzer Wand a přímo před námi jsme v dáli rozeznali další výrazné skalisko - známé návrší se zříceninou hradu Türkensturz (možný cíl některé z naších dalších výprav).
Předešli jsme trojici starších lidí, kteří zde venčili psy a při napojení zpevněné cesty na běžnou asfaltovou silnici potkali dalšího pána, který na dogtrekaře čekal. V těchto místech jsme si prohlédli starý kamenný sloup s dvojitým křížem. Přešli jsme silnici a pokračovali souběžně s ní po lesní cestě, která se ale o kus dál stejně na tuto asfaltku napojovala. To už jsme však měli na dohled dopravní značku oznamující začátek města Ternitz, konkrétně místní části Döppling. Pokračovali jsme stále přímo, až jsme se dostali na křižovatku u supermarketu Billa. Prodejna byla otevřená, tak jsme si zašli na nákup. Nebylo kam spěchat, do odjezdu nejbližšího vlaku zbývalo něco přes půl hodiny. I zbytek cesty k nádraží byl orientačně velmi snadný. Jako pomyslný maják zde působila zdaleka viditelná věž moderního kostela, kolem kterého jsme také prošli. Opodál jsme u kruhového objezdu přešli přes silnici do malého parčíku s fontánou uprostřed. Za tímto parkem již vedly koleje Jižní dráhy a k nádraží zbývalo ujít sotva půl kilometru.
V 16:20 jsme se společně s Ivem, který čekal usazený na jedné z laviček, přesunuli na druhé nástupiště, odkud jezdí vlaky směrem do Vídně. Než přijel náš spoj, projelo kolem nás několik vlaků bez zastavení, soupravy EC i jednotka Railjet kolem nás doslova proletěly, svižnou rychlostí se však řítily i nákladní vlaky. S blížící se dobou příjezdu a odjezdu regionálního vlaku se na nástupišti sešlo dobrých 30 lidí, kteří pak společně s námi nastoupili do soupravy patrových vozů. Cílovou stanicí tohoto spoje byla jihomoravská Břeclav, proto byla vzadu pro sunutí soupravy zařazena lokomotiva Taurus. Měli jsme smůlu na trošku hlučnější společnost, zrovna do našeho vozu si přistoupila skupinka mladíků, která vedla dost hlasitý rozhovor v nám zcela nesrozumitelném jazyce, asi v rumunštině. Ale ti naštěstí v první stanici za Wr. Neustadt vystoupili a pak již byl ve vlaku klid.
Na přestup ve Vídni jsme měli něco přes půl hodiny, tak nás napadlo, že je to ideální doba na prohlídku rozestavěného Hlavního nádraží. Vystoupili jsme si tedy na zastávce Hauptbahnhof, která se ještě před rokem jmenovala Südtiroler Platz. Ačkoliv již byl tento železniční uzel částečně zprovozněn v závěru minulého roku, pořád se jednalo o velké staveniště, jeřáby se skoro nedaly spočítat. Ale bylo znát, že stavební práce, přestože jsou tak obrovského rozsahu, probíhaly a probíhají rychle. Čekání na vlak do Laa jsme si tedy zajímavě zkrátili. Jako obvykle byla na spoji do Laa nasazena jen jedna jednotka řady 4020, uvnitř jsme si ale místo k sezení našli, protože vlak se začal více zaplňovat až na následujících zastávkách. Jak ale bývá pravidlem, s blížící se poslední stanicí na území Vídně začalo cestujících zase ubývat.
Cesta příjemně ubíhala a nás celodenní pohyb unavil natolik, že jsme úsek, na kterém vlak většinu zastávek projíždí, prospali. V Mistelbachu přistoupila do našeho vozu parta dívek, která si nahlas pouštěla hudbu z mobilu, což nás spolehlivě probudilo. Také jsme zaznamenali, že ve vlaku cestovala i další dvojice z Česka, dokonce sebou měli i kola. Na konečné v Laa, kam náš vlak dojel na minutu přesně (19:56), jsme se přesunuli k autu. Kluci mě pak zavezli do Hevlína, dokonce až úplně před barák, než jsme však do naší ulice odbočili, řítilo se proti nám auto hrušovanských hasičů. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to kvůli tragické dopravní nehodě v sousedních Dyjákovicích. Ivo a Jarda však cestu domů absolvovali v pohodě, jen místo nehody museli objet po vedlejších cestách.




Fotky:

Návrší Gfieder Výhled z rozhledny Gfieder Chata Naturfreundehaus Jeskyně Flatzer Loch Flatzer Wand Jeskyně Neue Höhle


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET