wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZAŠLÁ SLÁVA SEMMERINGU

Datum:13. dubna 2013
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna, Jana, Jirka
Ušlá vzdálenost / čas:   9 km / 5 1/2 hod. + 4 km / 1 h ve Vídni
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič & Kristýna Jandová



Stalo se již tradicí, že vždy začátkem jara vyrážíme na jednodenní výlet do hlavního města Rakouska. Pokračování tohoto zvyku bylo i v roce 2013, byť pobyt ve Vídni byl nakonec pouze doplňkový, tentokrát jsme totiž zamířili až na legendární Semmering, který se proslavil první železniční horskou tratí na Světě, právem zapsanou na seznam UNESCO. Při našem krátkém pobytu jsme navštívili hradní zříceninu, vystoupali na rozhlednu s výhledem na okolní hory i technicky jednu z nejzajímavější část železniční trati a také se prošli po lázeňském letovisku, jehož nejlepší časy skončily se zánikem monarchie.

Ráno jsme si dali sraz přímo na nádraží v Laa. Já se tam vydal s dostatečným předstihem na kole, z domu jsem vyjel již v 4:45. Na křižovatce u parku Neustift mě však předjelo auto s brněnskou čtveřicí, která tak na parkoviště u nádraží dorazila ještě o něco dříve. Než jsem dojel a zamknul si kolo, stihli kuřáci dodat tělu potřebnou dávku nikotinu. Společně jsme se pak odebrali do přístřešku, kde jsme si v automatu zakoupili jízdenku, naši oblíbenou Einfach Raus Ticket. Nastoupili jsme si do vlaku, který byl příjemně vytopený. Do pohybu se souprava dala, jak je na této trati dobrým zvykem, na minutu přesně.
Cesta do hlavního města probíhala dobře. Postupně se rozednilo a obloha bez mraků naznačovala, že by ten den mohlo být opravdu vydařené počasí. Překvapila nás i velmi dobrá viditelnost. Už někde od Wolkersdorfu byl vidět zasněžený masív Schneebergu a ostře se na obzoru rýsovaly i jiné horské skupiny, např. Malé Karpaty na Slovensku. Začali jsme se připravovat na náš první přestup. Tentokrát jsme si zvolili zastávku Traisengasse a to kvůli hře geocaching. Tento počin však nakonec skončil neúspěchem, krabičku jsme sice našli, ale pravděpodobně jsme její umístění nechtěně prozradili jednomu podivínovi, který nás nenápadně pozoroval z nástupiště.
Krátce poté, co po protější koleji projel bez zastavení vlak kategorie EC mířící do Prahy, přijel ze směru od Floridsdorfu náš spoj, kterým jsme cestovali až na konečnou. A jak tomu bývalo i v minulosti, zaznamenali jsme drobný náskok přírody, v okolí Vídně už nádherně kvetly ovocné stromy i zlatý déšť, zatímco na jihu Moravy se tyto projevy jara dostavily až o tři dny později. Také jižně od Vídeňského Nového Města prozatím květy na stromech či keřích vidět nebyly. Zatímco z Vídně jsme odjížděli s příslibem nádherného jarního dne, s blížícími se horami se postupně obloha zatáhla. Ale to nás nevyvedlo z míry, protože hory na pomezí Dolního Rakouska a Štýrska bývají větší oblačností pověstné.
Čím více se vlak blížil ke konečné stanici Payerbach-Reichenau, tím víc ubývalo cestujících. A z toho mála by se dali spočítat na prstech obou rukou ti, kteří společně s námi přestoupili do přípojného vlaku mířícího do stanice Semmering. Pro mě bylo velkým překvapením, že místo jednotky 4020, která tady zajišťovala provoz v minulosti, byla na atraktivní úsek po horské trati nasazena moderní jednotka Talent. Bohužel to znamenalo nemožnost koukat za jízdy z otevřeného okna, což bylo občas trochu na škodu, zejména při snaze pořídit nějaké zajímavé fotky. Jen co vlak přejel obří cihlový viadukt přes údolí řeky Schwarzy, začal poctivě nabírat výšku v protilehlém svahu, a my měli brzy z vlaku parádní výhled až k městu Gloggnitz. Zajímavé třeba bylo, když jsme se minuli s nákladním vlakem, který jsme po chvíli spatřili hluboko pod námi, jak pokračuje prakticky týmž směrem, jako jsme zrovna jeli my. Mimochodem, nedaleko zmíněného města Gloggnitz se nedávno začal stavět tunel, který v budoucnosti nahradí celý úsek horské železnice, čímž dojde k výraznému zrychlení i zefektivnění dopravy, a trať která překonává horské sedlo, téměř zcela osiří podobně jako se nedávno stalo na Západní dráze vedené přes Vídeňský les.
Objeli jsme návrší Eichberg a vysoko nad údolím potoka Heidbach mířili k zastávce Klamm-Schottwien. Tam jsme vystoupili. Na první pocity bylo poznat, že jsme se ocitli v horách, bylo zde výrazně chladněji a také docela foukalo. Takže nezbývalo nic jiného, než bundy zapnout až ke krku a kdo měl, nasadil kapuci. Podchodem jsme vyšli na cestu, která vede od nádraží, prohlédli si informační tabule a rozcestník, který udával časovou náročnost pouhých 15 minut k místní zřícenině hradu. Tímto směrem jsem se vydali, podešli jsme železniční most a za ním vyrazili po úzké pěšině, která mírně stoupala po okraji lesa. Škoda, že z těch míst nebyl dobrý výhled na trať, po kolejích totiž neustále něco jezdilo, ať už šlo o nákladní soupravy nebo o vlaky osobní, převážně v režii netrakčních jednotek Railjet.
Když jsme přišli k osamocené hájence, naskytl se nám mezi stromy výhled na hradní zříceninu, která byla naším hlavním cílem v této oblasti. K ní už zbývalo jen pár desítek metrů. Dostali jsme se na silnici, po které jsme sestoupili ke kostelu zasvěcenému sv. Martinu. U něj jsme natrefili na skupinku mladých lidí v zářivých oranžových vestách, kteří si mezi sebou rozdávali pracovní rukavice a pytle na odpadky. Právě se chystali na čištění přírody od neukázněných turistů, ale jak jsme se přesvědčili, asi nakonec neměli tolik práce, jako když se podobné akce konají někde u nás. Od kostela jsme vystoupali po kamenité cestě k hradní bráně, která však byla zamčená. Jak bývá v Rakousku celkem běžné, je hrad v soukromém vlastnictví. Alespoň však bylo možné hradby obejít a dostat se na systém několika skalních vyhlídek, odkud se naskýtaly úchvatné výhledy nejen na hradní ruiny, ale i okolní hory a údolí. Nejlepší výhled byl z plošiny se zakrslou borovicí, odkud jsme viděli obří dálniční viadukt klenoucí se nad údolím, nad ním se zvedaly hory Grosser Otter a Sonnwendstein s výrazným průsekem pro lanovku nebo lyžařský vlek. A když se naše zraky ubíraly souběžným směrem jako bylo údolí potoka Heidbach, spatřili jsme soutěsku Adlitzgraben, kterou je odvážně vedena železniční trať, na opačné straně pak bylo možné identifikovat další hrad, Wartenstein, poněkud více zachovalejší než v Klammu.
Pod jednou uměle vytvořenou hromádkou kamení jsme objevili skrýš pro hru geocaching. A další kešky jsme se vydali hledat přímo k železniční trati. Z hradu jsme tedy sestoupili zpět ke kostelu, odkud jsme vyrazili do slepé ulice Musikerweg. Na počátku této ulice jsme si všimli nabídky realitní kanceláře na prodej zdejšího penzionu s hospodou. Jak se zdá, podnikání v turistickém ruchu už se v dnešní době v oblasti Semmeringu nedaří tolik jako dřív. První kešku jsme zdárně objevili nedaleko západního portálu 190 metrů dlouhého tunelu s názvem Klamm-tunnel. Poté jsme se podél kolejí přesunuli k viaduktu nad údolím Wagnergraben. Tento 39 m vysoký obloukový most jsme částečně viděli již z hradu, ale teprve až jsme přišli přímo k němu, jsme zjistili, že se jedná vlastně o most dvoupatrový a navíc je na něm trať vedena v oblouku.
Od viaduktu jsme se pomalu začali vracet zpět k zastávce Klamm-Schottwien. Přitom jsme si všimli, že u portálu tunelu stálo policejní auto. Nedávalo nám moc smysl, co právě v těchto místech strážce zákona pohledával, až se jako nejlogičtějším vysvětlením zdála být hypotéza, že čeká na nás, přece jen jsme třeba mohli přehlédnout nějaké upozornění zákazu vstupu na soukromý pozemek. Ale důvod, proč sem muž v uniformě zavítal, byl zcela jiný. V momentě, kdy se ze směru od stanice Breitenstein blížil vlak vedený spřaženými lokomotivami Taurus v modrošedém barevném provedení soukromé dopravní společnosti Adria Transport, popadl policista foťák, vylezl na hromadu hlíny a fotil. Jakmile vlak projel, nasedl do auta a odjel pryč :-) Inu, v této oblasti to asi s kriminalitou není tak špatné, takže proč si nezkrátit službu dokumentací provozu.
Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývala rovná půlhodina, což byl nejvyšší čas vydat se pozvolným krokem zpátky k železniční zastávce. Tentokrát jsme šli po silnici, která nás přivedla na okraj osady Kochhof. Než jsme seběhli dolů k zastávce, vychutnali jsme si další hezké výhledy po kraji a nechali na sebe působit hřejivé sluneční paprsky, které se postupně vymanily ze spárů zatažené oblohy. Po příjezdu vlaku a nastoupení do nám již dobře známé elektrické jednotky jsme mohli obdivovat tu nejzajímavější část železnice přes Semmering. Mimo jiné jsme projeli tunelem Weinzettlwand s několika skalními okny, poté vlak zastavil ve stanici Breitenstein a za ní následovalo další střídání tunelů a viaduktů pod skalní stěnou Pollereswand. Nakonec jsme přejeli po dvou dlouhých viaduktech v oblouku (Kalte-Rinne a Adlitzgraben) a po průjezdu dvou téměř 0,5 km dlouhých tunelů zastavili na zastávce Wolfsbergkogel. Tady jsme vlak opustili.
Železniční zastávka se nachází pár desítek metrů od obrovského hotelového komplexu Kurhaus Semmering, který už je však několik let opuštěný. Pokud bychom se chtěli zaměřit na zašlou slávu letoviska Semmering, tak právě tento objekt je toho největším příkladem. Postavený byl před více jak 100 lety a jako hotel či sanatorium sloužil až do 90. let minulého století. Od roku 2000, kdy skončil jeho tehdejší vlastník v konkurzu, už bývá jen občas centrem místních kulturních akcí. Je pravda, že by tento památkový objekt potřeboval pořádnou rekonstrukci, ale v dezolátním stavu není, takže jeho šance na vrácení lepších časů pořád trvá. Když jsme procházeli kolem, kladli jsme si otázku, jak by asi takový přes 10 let opuštěný komplex vypadal u nás.
S občasnými výhledy na centrální část Semmeringu jsme pokračovali po turistické stezce, která nás přivedla na konec protáhlého skalního výběžku k dřevěné vyhlídkové věži Doppelreiterwarte. Jelikož jsem byl znalý situace, upozorňoval jsem na ni mé spolucestující již cestou vlakem. Když náš vlak jel někde v okolí Breitensteinu, děsili se všichni, jak namáhavý výstup k ní bude, ale my se k ní nakonec dostali docela pohodlně. Mezi stanicí Breitenstein a touto rozhlednou je sice více jak 100metrový výškový rozdíl, ale my většinu z nich překonali pohodlně ve vlaku. Z vyhlídkového ochozu se nám naskytl výhled na skutečnou horskou železnici, ale někdy jsme se neubránili dojmu, jakoby se jednalo o modelové kolejiště a na něm nám někdo pouštěl vláčky. Z rozhledny bylo vidět na část tratě u zastávky Wolfsbergkogel. Když tudy jel vlak k Vídni, ztratil se nám záhy z dohledu, protože se proplétal oblouky a tunely nad horní částí údolí Adlitzgraben, až po pár minutách jsme jej znovu zahlédli, jak se po viaduktu Kalte-Rinne stáčel do tunelu pod rozeklanou skalní stěnu Pollereswand, pak překonal údolí po dvoupatrovém Krausel-Klause viaduktu a vzápětí projel nejkratším tunelem na trati. Dalším výhledům na jedoucí vlak clonily vzrostlé stromy, po chvíli se však objevil před staniční budovou Breitenstein, která byla díky své žluté fasádě nepřehlédnutelná. A tím ještě podívaná zdaleka nekončila. Následoval další systém tunelů ve skalní stěně Weinzettelwand, jehož součástí byla i částečně dvoupatrová galerie, kde jsme mohli vlak zahlédnout za jedním ze šesti obloukových otvorů.
Železniční trať a již zmíněné vápencové skalní stěny nebyly tím jediným, co jsme z rozhledny viděli. Kopce severozápadně od Breitensteinu výrazně převyšoval masív Rax, na kterém byly v tu dobu ještě pořádné zásoby sněhu. Na druhé straně byl zase nepřehlédnutelný vrchol Sonnwendstein a o něco menší Hirschenkogel (Zauberg), který rovněž zvýrazňovala rozhledna. Sjezdovky na druhém jmenovaném kopci stále vypadaly sjízdné, ale po přiblížení teleobjektivem jsme se přesvědčili, že lanovky nejely. Přímo nad Semmeringem se nápadně zvedal výrazný kuželovitý vrch Pinkenkogel. Zatímco u Sonnwendsteinu či Zaubergu jsme se museli spokojit s pohledy z dálky, u třetího návrší jsem doufal, že bychom mohli vystoupat až nahoru. Nakonec ale vše dopadlo jinak.
Poté, co jsme se pořádně vynadívali z rozhledny, vrátili jsme se zpět k zastávce Wolfsbergkogel. Po asfaltové silnici jsme vystoupali k domku s jakousi soukromou galerií a zahradní sbírkou všelijakých hejbátek, které dával do pohybu vítr. Objevili jsme značení místní panoramatické stezky a vydali se po ní nahoru do kopce. V těchto místech bylo kolem stezky docela dost sněhu, hlavně v lesních úsecích. S výhledem na hezkou vilu švýcarského stylu jsme překonali další výškové metry, a ocitli se na Hauptstrasse, tedy Hlavní ulici. Prošli jsme kolem hezké vily Alber a vzápětí se před námi mezi neolistěnými stromy zjevil další symbol horších časů na Semmeringu - Südbahnhotel. Ale i zde je potřeba uznat, že na to, jak dlouho je tento komplex nevyužitý, není jeho stav tak tragický, alespoň zvenčí. Dokonce má zcela novou střechu a dílčí část prý dodnes slouží k bydlení.
Navazující ulice Hochstrasse nám nabídla poznávání Semmeringu dnešní doby. Ještě stále je zde co obdivovat, co se týká architektury, honosné vily různých stavebních stylů jsme viděli na každém kroku, častým jevem však byly i doplňující informace, že objekt je na prodej. Další zajímavostí této ulice je tzv. Hochstrassen museum, tedy vitríny s historickými exponáty přímo podél asfaltové cesty. To znamená, že zdejší "muzeum" má otevřeno non-stop a za prohlídku se nic neplatí. Nechyběly ani tradiční informační panely. Cestou po Hochstrasse jsme objevili i jakýsi skanzen obchodního domu ze 70. let s letitými cedulemi i typickými roletami. Jen by nás zajímalo, kdy se v těchto obchodech naposledy prodávalo.
Po promenádní cestě jsme přišli ke kostelu, který je zasvěcený svaté Rodině. Díky vytěženému lesu pod silnicí byl odtud hezký výhled na okolní kopce, které jsme sice už dnes viděli, ale z poněkud jiných úhlů. Ulice dále vedla podél komplexu školy zaměřené na turistický ruch a známého hotelu Panhans. Na rozdíl od Kurhausu a Südbahnhotelu, tento hotel stále funguje, byť i na něj padla v roce 2012 tíha úpadku. Jak se mu bude dařit v dalším období, těžko odhadovat. I s ohledem na období mimo sezónu se nám však zdálo, že dle počtu aut na parkovišti nemohla být jeho kapacita naplněna ani ze čtvrtiny.
Od hotelu Panhans jsme se nakonec na návrší Pinkenkogel nevydali. Kdo ví, zda by vůbec byla otevřena tamní turistická chata, protože i z toho mála, co dodnes na Semmeringu funguje, měla tento den většina podniků mimosezónní pauzu. Výjimkou byla restaurace Sonnblick, kterou jsme objevili v dolní části ulice Hochstrasse. Někteří vznesli návrh zajít právě sem na oběd, ale nabídka jídel nás nezaujala nebo jsme německým názvům pokrmů neporozuměli správně. S přesvědčením, že dole podél hlavního silničního tahu objevíme ještě další otevřenou hospodu, jsme pokračovali až ke kruhovému objezdu nedaleko parkovišť pro návštěvníky zimních středisek. Vše, kromě obchodu Billa, však bylo zavřeno. A tak jsme se shodli, že na občerstvení se stavíme až při zpáteční cestě někde Vídni. To by znamenalo odcestovat ze Semmeringu vlakem, který odjíždí před 14. hodinou. Tomu nahrávalo také počasí, které se začalo poněkud zhoršovat, převažovala už spíše zatažená obloha, byť dešťové kapky padaly jen symbolicky. Vydali jsme se směrem k železniční stanici. Měli jsme na to asi 20 minut, což se nakonec ukázalo být dostačující, byť bez jakékoliv časové rezervy, takže na prohlídku muzejní expozice v prostorách vedle nádražní čekárny už nezbyl čas.
Než se jednotka Talent vydala přesně podle jízdního řádu na cestu do údolí Schwarzy, stihli jsme si přímo z okna vlaku prohlédnout pomník věnovaný baronovi Ghegovi, který se zasloužil o projektování horské trati. Opravdu je potřeba smeknout před technickým dílem, které tu bylo našimi předky vytvořeno. Cestu vlakem v úseku Semmering - Payerbach-Reichenau jsme si znovu hezky užili. Na konečné nás čekal přestup systémem hrana-hrana do patrové soupravy City Shuttle, kterou sunula lokomotiva Taurus. Tentokrát ve vlaku cestovalo poměrně hodně lidí, hlavně do stanice Wr. Neustadt, kde si většina cestujících buď přesedla na rychlejší railjet a nebo na osobák do Mattersburgu. Značnou část cestujících totiž tvořili fotbaloví fanoušci a ten den se v Mattersburgu i ve Vídni fotbal hrál. Mimochodem, ten zmíněný railjet byl v barevném provedení vlajky, což je prakticky jediná jednotka, která se svým designem liší od ostatních červenočerných motivů.
Z vlaku, který jel až do Břeclavi, jsme si vystoupili ve stanici Praterstern. Na atrakce do blízkého Prátru jsme ale nešli, většina z nás již byla nachozená dostatečně a ti, kteří nebyli vybaveni dostatečně vydatnou svačinou, již měli hlad. A tak jsme se začali poohlížet po nějaké hospodě. Nakonec jsme si vybrali Gasthaus Hansy hned naproti pomníku admirála Tegetthoffa. Objednali jsme si točené pivo, někteří dali přednost rakouskému, ale většina si patriotsky objednala Budvar, který zde měli rovněž v nabídce. Spokojeni jsme byli i s jídlem, ať už šlo o vynikající vývar s játrovými knedlíčky, či o klasický guláš s pečivem nebo řízek s pořádnou dávkou osmažené cibule.
Kromě pozdního oběda jsme si původně chtěli udělat i krátkou procházku po blízkém okolí, ať už směrem do centra, nebo do parku plného kolotočů a atrakcí. Nakonec tomuto záměru dostál jen Jirka, který zavítal do Vídně po dlouhé době, projevil tudíž zájem o krátkou návštěvu historického centra. Trávit dvě hodiny v hospodě bylo moc i na mě, takže jsem se na hodinovou procházku vydal také. Vyrazili jsme po přímé ulici Praterstrasse, na jejímž konci jsme viděli vysokou věž chrámu sv. Štěpána. Nejprve jsme moc nevěřili, že bychom až k ní stihli za tu necelou půlhodinu dojít, ale nakonec se to podařilo. U moderní skleněné budovy Hotel Sofitel jsme přešli most Schwedenbrücke přes Donaukanal. Překvapilo nás, kolik lidí již polehávalo na lehátkách, které byly rozesety podél nábřežní promenády, přestože teplota vzduchu nebyla kdovíjak vysoká. Na druhém břehu nás zaujala obří restaurace ve tvaru lodi, kolem které jsme pak přešli až k dalšímu mostu. Odbočili jsme však směrem do centra, na ulici Rotenturmstrasse, která nás přivedla až k nejznámějšímu vídeňskému chrámu. Ulice byla plná lidí, kavárny, restaurace i obchody neměli o zákazníky nouzi. Nejvíce nás však překvapila obrovská fronta na zmrzlinu, značka Greissler se těší opravdu velmi dobré pověsti.
Čas, který jsme si vymezili jako nejzazší pro návrat k nádraží Praterstern, nám vypršel právě u chrámu svatého Štěpána. Nešli jsme ani dovnitř, to by nebylo možné ani v případě většího časového prostoru, protože i zde se tvořila před vstupem dovnitř fronta. Cestu zpět jsme zvolili malinko odlišnou, kličkovali jsme starobylými uličkami v okolí univerzitního komplexu a tam jsme potkávali nápadně mnoho lidí oděných do historického oblečení. Došli jsme k Dunajskému kanálu a k jeho překonání si opět vybrali Schwedenbrücke, další cesta k nádraží tak byla totožná jako při cestě do centra. Naše kamarády jsme zastihli ještě za stoly hospody, nebylo však potřeba spěchat, protože časová rezerva před odjezdem našeho spoje byla dostatečná a přesun na stanici byl otázkou pár minut.
Naše poslední cesta vlakem byla v režii postarší jednotky řady 4020 v typické modrobílé barevné kombinaci. Uvnitř bylo docela plno, takže pár zastávek museli někteří z nás stát. Za poslední vídeňskou stanicí se však uvolnily dvě čtyřky vedle sebe, na které jsme se přesunuli. Cesta rychle ubíhala, krátil se však i den, Slunce se postupně schovalo za obzor a po příjezdu do Laa již bylo pár minut po jeho západu. Nezbývalo nic jiného, než se rozloučit, já zamířil k přístřešku, kde jsem si vyzvedl své odstavené kolo. Hned jsem se vydal na cestu domů, zatímco ostatní si před cestou do Brna ještě dopřáli krátkou poznávací projížďku městem. I díky tomu jsem přijel do Hevlína málem dříve, než motorizovaná část skupiny, která mě předjížděla na mostě přes Dyji. Každopádně, domů jsem dorazil mnohem dříve než ostatní, již deset minut před půl devátou večerní.

A jaký byl výlet z pohledu Kristýny?
S Kamilem jsme vstávali ve tři ráno. V poloslepu se oblíkli a vyrazili na čtverkovej rozjezd. Na nádraží jsme se shledali (kvůli mně trochu zmateně) s Jirkou a dojeli úspěšně až k Rondu. Tam už na nás čekala Jana s nastartovanou mazdičkou. Hodili jsme věci do kufru, nasedli a vyrazili jsme do Laa. Cesta byla suchá, místy mokrá :) Kromě jednoho smyku, kvůli špatné viditelnosti, se po cestě nestalo vůbec nic zajímavého.
Před Laa jsme míjeli cyklistu na kole v domnění, že by to mohl být Mara, tak jsme na něj zamávali ... a byl to Mara :). Pak jsme šli koupit lístek, což obstarával taky Mara, přece jen má nejdelší zkušenosti ohledně obstarávání lístků a organizace výletů vůbec. Pak jsme chvilku tipovali, jestli pojedem plechovou rachotinou nebo krásnou dvoupatrovou lasičkou (City Shuttle). Nakonec jsme nastoupili do dvoupatráku a Kamil vymyslel, že se půjde nahoru, aby, až se rozední, jsme měli krásný výhled po kraji.
Ve vlaku jsme pořád jedli, povídali si a koukali z oken. Dojeli jsme do středu Vídně, tam jsme šli ulovit kešku, ale viděl nás jakýsi pobuda, tak jen můžeme doufat, že potom kešku nezcizil. Za chvilku jel přípojný vlak dál směrem k Semmeringu. Měli jsme drobné zpoždění a na přestup do dalšího vlaku bylo jen pět minut, tak jsme doufali, že na nás počká. V Payerbach-Reichenau na nás přípoj čekal, tak jsme jen přeběhli a jeli dál!
Na zastávce Klamm-Schottwien jsme vystoupili a šli se podívat na zříceninu, kde jsme kromě ní navštívily já s Janou snad ty nejkrásnější veřejné záchodky, co jsme kdy viděly. Ze zříceniny byl krásný výhled na horská panoramata. Byly vidět i viadukty semmeringské dráhy a samozřejmě vláčky, které kluci stále fotili - celý výlet a pořád dokola. Jsou věci, které nikdy nepochopím :)) Pak kluci navštívili jeden nedaleký viadukt osobně, já s Janou jsme čekaly nahoře u kolejí. Potom jsme se vrátili oklikovou cestou zpátky na zastávku, ze které jsme vyšli.
Vlakem jsme se přesunuli do zastávky Wolfsbergkogel, z níž jsme pokračovali pěšky na rozhlednu Doppelreiterwarte kolem nádherného zchátralého, nejspíš už nesloužícího hotelu. Rozhledna byla celkem nízká, tak nikomu nedělalo problém na ni vylézt. Nahoře bylo fryšno, ale nádherně. Strávili jsme tam asi půl hodiny, hlavně focením vláčků, a pak jsme se od náhodných asi rakouských turistů nechali všichni vyfotit, jelikož po cestě jsme přišli na to, že se samospouští to není žádná legrace.
Z rozhledny jsme pokračovali kolem domku s dost divnými větrníky na zahradě do centra Semmeringu. Byl to pro mě ukrutný kopec, ale nakonec jsme se vynořili mezi domečkama a bylo mi řečeno, že to už je ten Semmering. Hned v úvodní části jsme spatřili další zchátralý hotel gigantických rozměrů, kolem kterého jsme šli (opět) nahoru na Hochtrasse. Z této ulice bylo vidě dolů do údolí až k vlaku a dál na vrcholky okolních zasněžených hor. Na této silničce jsme minuli pár "muzejních" vitrín se starýma muzejníma věcma, v každé vitrínce bylo jiné téma.
Jak jsme šli po promenádní cestě, začala debata o nějakém obídku. Takže jsme chtěli začít hledat restauraci, následně jsme zjistili, že musíme hledat otevřenou restauraci. Když jsme nakonec jednu našli, nějak si nikdo nic nevybral z lístku, co byl naštěstí připevněný zvenku restaurace. Kamila pak napadlo, že pojedeme zpět do Vídně a dáme si jídlo až tam v Prátru. Někteří remcalové chtěli jít ale na jídlo v Semmeringu, tak jsme tomu dali ještě šanci a pokračovali hotelovou stezkou až do samého lyžařského centra Semmering. I zde bylo mrtvo, tak jako všude. A tak padlo rychlé rozhodnutí, že za 15 minut jede vlak, musíme ho stihnout a máme před sebou 1 km cesty svižné chůze z lyžařského střediska dolů, hodně dolů na nádraží. Ať jsem šla seberychleji, tak se mně a Janě kluci začali hrozně vzdalovat. Myslela jsem si, že to nestihneme, ale pak jsem zjistila, že už je to kousek a nakonec jsme měli ještě pět minut do odjezdu čas. Jen škoda, že do místního muzea vláčků už jsme nestihli zavítat.
Jeli jsme zpátky do Payerbach-Reichenau a tam jsme přesedli na vlak mířící do Vídně. V Prátru jsme našli příjemnou hospůdku, každý si dal na co měl chuť. Mara s Jirkou šli ještě rychle projít centrum Vídně, ale já s Janou a Kamilem jsme byli rádi, že sedíme a popíjíme pivko. Pak se někteří z nás doslova došourali k vlaku a moc jsme se těšili jak si tam sedneme a zalomíme to. Vlak ale přijel celkem nacpanej, naštěstí po pár stanicích spousta lidí vystoupila a my si sesedli k sobě.
Cestou nám ještě vynadal pán německy (asi), ať zavřeme okno. Aspoň jsme nebyli jediní, komu vynadal, udělal to všem. Asi mu byla zima, no. Pak už jsme tak různě podřimovali až do Laa. V Laa jsme se rozdělili. Mara jel domů na kole a my nasedli do auta. Jana chtěla vidět ještě náměstí v Laa, tak ji Kamil začal navigovat. Asi po pěti minutách jsme se ocitli u jakéhosi statku, kde skoro nebylo cesty zpátky :). Naštěstí je Jana skvělá couvačka, tak jsme náměstí po usilovném hledání nakonec projeli a pak pokračovali směrem zpátky do Brna.




Fotky:

Zřícenina hradu Klamm Nákladní vlak před vjezdem do tunelu Klamm Výhled od osady Kochhof Centrální Semmering Pollereswand Kurhaus Semmering Vila na ulici Hochstrasse Hotel Panhans Stanice Semmering


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET