wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZIMNÍ PROCHÁZKA TEPLICKÝM SKALNÍM MĚSTEM

Datum:23. března 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   13 km / 5 hod.
Mapa:Adršpašské skály, Teplické skály 1:16500 (edice Geobáze)
  
Text & foto:Marek Topič



Skalní města v Adršpachu a Teplicích nad Metují patří bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co v naší zemi dokázala příroda vytvořit. Roztodivné skalní útvary, vysoké věže a stěny, úzké soutěsky a vyhlídky, to vše láká spoustu návštěvníků. I já jsem obě skalní města už několikrát navštívil, ale zatím nikdy jsme nepoznal, jaké bývá jejich kouzlo v zimě.

Výlet začal již v pátek odpoledne, kdy jsem si na hrušovanském nádraží obstaral jízdenku na následující den. Využil jsem totiž výhodného nákupu na základě poukázky ERA, kterou bylo možné uplatnit pouze na pokladnách ČD, tedy ne u průvodčího ve vlaku. S již zakoupenou jízdenkou jsem se vydal krátce po půl čtvrté sobotního rána opět k nádraží v Hrušovanech. Po zaparkování auta jsem si nastoupil do příjemně vytopeného vlaku, který tvořil motorový vůz 842 a dva vagóny Bdtn - v dnešní době úpadku osobní přepravy na trati 244 ojedinělá souprava. Tímto vlakem bylo možné cestovat až do Brna bez nutnosti přestupu v Miroslavi, jak tomu bývá u toho mála spojů, co v této době ještě jezdí.
Do Brna dojel vlak včas, což mi umožňovalo stihnout přípojné EC směr Praha, ale protože tento vlak neměl v České Třebové vhodnou návaznost, počkal jsem si raději na přímý rychlík, který moravskou metropoli opouštěl až pět minut před sedmou. Před odjezdem tohoto vlaku jsem si dokonce stihl nakoupit jídlo a pití v blízkém Tescu, takže při následujícím 100minutovým pobytu ve vlaku jsem měl možnost posvačit. V mém oddílu bylo až příliš horko, co chvíli jsem musel otevírat okno, aby se vzduch v kupé trochu ochladil. Čekal mě už jen jediný přestup a to ve stanici Choceň, kde jsem podchodem přeběhl do soupravy spěšného vlaku, který se vzápětí vydal na cestu do polského příhraničí. Jakmile vlak opustil údolí Orlice, začalo v krajině podél trati přibývat sněhové pokrývky, bylo zřejmé, že zima v těchto končinách vládla ještě týden před Velikonocemi pevnou rukou.
Po včasném příjezdu do stanice Teplice nad Metují jsem krátce po půl jedenácté zahájil pěší putování. Po lokální trati do Trutnova totiž žádný vlak jet v nejbližší době neměl, takže jsem ke skalám vyrazil po svých. Po železném schodišti jsem sestoupil k řece Metuji a vydal se po silnicích vedoucích podél jejího toku. Později jsem se držel hlavní silnice, jinak také ulice Aloise Jiráska, na které jsem minul mlýn adaptovaný na penzion a sousoší Svaté trojice. Tato cesta mě přivedla na náměstí, které také nese jméno po našem významném spisovateli. Prošel jsem podél zdi parku u Dolního zámku, který v dnešní době slouží jako domov důchodců, a pokračoval přes náměstí k zámku Hornímu (dnes sídlo MěÚ), který se mi zjevil po podejití železničního mostu. Tady jsem objevil i rozcestník turistických tras, přímo ke skalnímu městu vedla červená trasa, já však zkusil vyrazit po žluté směrem na vyhlídku Lysý vrch.
Stezka mě vedla nejprve podél kolejí železniční trati, poté zamířila kolem koupaliště k pramenu a malé výklenkové kapličce, odkud začala stoupat do lesnaté stráně. Tady byla pěšina docela prochozená, po pár desítkách metrů jsem však překřížil místní komunikaci, za kterou již pokračovaly jen stopy asi od dvou chodců. Ani to však nebylo nejhorší, následovalo totiž další překřížení lesní cesty, odkud začala stezka strmě stoupat vzhůru. A tady už nebyly ve sněhu stopy vůbec žádné. Zvažoval jsem, jestli má smysl pokračovat, ale nakonec jsem to zkusil. Pohyb v hlubokém sněhu byl však velmi náročný, sněhová pokrývka totiž nebyla rovnoměrná, místy jsem se bořil až po kolena. Než jsem se dostal na náhorní plošinu, sotva jsem popadal dech.
O půl dvanácté jsem konečně přišel na vyhlídku. Stanul jsem u zábradlí na okraji skalní stěny, odkud byl hezký výhled do údolí Metuje i na navazující výšiny, v nichž se nachází hlavní skalní města. Podle nulových stop ve sněhu jsem tu byl prvním návštěvníkem po velmi dlouhé době. Cesta dolů byla ještě zajímavější než výstup. Na strmé lesní pěšině bylo občas tolik sněhu, že jsem několikrát zapadl až po pás. Nejhorší situace byla kolem malých smrčků, které na sebe vázaly sněhové závěje. Úlevu jsem našel až na cestě vedoucí údolím. Tudy jsem se dostal ke kempu Bučnice, odkud jsem již po pohodlné lesní cestě přišel podél řeky Metuje na Střmenské podhradí, vstupní brány do Teplických skal. Na parkovišti stálo jen pár aut, což byl signál, že na okružní stezce mezi skálami bych tento den neměl potkat mnoho návštěvníků.
Přesně v poledne jsem prošel kolem zamčené pokladny a penzionu a vyrazil po mírně stoupající cestě podél Skalního potoka. Lesní cesta byla prohrnutá, značená stezka se od ní však brzy odklonila, ale i tady byla vyšlapaná asi půl metru široká pěšina, takže nic nenasvědčovalo, že bych znovu zažil extrém podobný tomu, jaký jsem si vychutnal předtím na Lysém vrchu. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se u dřevěného přístřešku při rozcestí U ozvěny. Chvíli jsem se tady zastavil a občerstvil, doušek horkého čaje z termosky přišel vhod. Od přístřešku pokračovala jen úzká vyšlapaná pěšina, na které už by se dva lidé nevyhnuli. Pár lidí, kteří šli opačným směrem jsem právě tady potkal, když taková situace nastala, bylo potřeba aby si někdo z nás vyšlapal vedle cestičky provizorní místečko, na kterém počkal, až osoba v protisměru projde.
Netrvalo dlouho a u stezky se objevily první skalní útvary, z těch pojmenovaných např. Dragounská přilba nebo Sklad sýrů. O pár desítek metrů dál jsem narazil na odbočku vedoucí na vyhlídku dávno zaniklého skalního hradu Střmen. Poctivý výstup po schodišti, dle cedule byl počet schodů přesně 300, jsem nemohl vynechat. Dolní část schodiště, zhotovená z kovového roštu, byla pohodlná, nahoře však navazovaly schody dřevěné s připláclou vrstvou ledu. Tady už bylo potřeba dávat velký pozor. Samotný závěr, který vedl úzkou a temnou skalní průrvou vyvolával dojem přímo expedičního počinu. Odměnou za překonané převýšení byl nádherný výhled po okolních lesích, do hluboké Vlčí rokle, či k budovám okolo Střmenského podhradí.
Po návratu na hlavní prohlídkovou trasu jsem začal míjet více a více skalních útvarů. Přímo u cesty se objevilo i několik skalních převisů, pod kterými vždy nechyběla skromná lavička k posezení. Neopakovatelné kouzlo dodávala pískovcovým útvarům i sněhová pokrývka, jakoby někdo pocukroval zkamenělé zákusky. Impozantní byl průchod Zkamenělou bránou, od severu byl velký kamenný blok celý obalený sněhem, zatímco na druhé straně se díky teplým slunečním paprskům sněhová vrstva na stěně neudržela. V těchto místech stojí za zmínku i pamětní deska německého básníka J. W. Geotha, která tu byla usazena na památku jeho dávné návštěvy.
Pokračoval jsem do nitra skalního města. Prošel jsme kolem útvaru Koňská hlava, na protější straně sevřeného údolí spatřil zkamenělou sekyru a prohlédl si slušivé Krakonošovy šortky. Potom se mi mezi zasněženými stromy vyloupla střecha dřevěné chaty, která se nachází při ústí postranního Teplického údolí. Odtud mě čekal poněkud náročnější výstup po schodišti k uměle vytvořené průchozí bráně, problém totiž byl, že jednotlivé stupně byly dokonale vyplněny vrstvou ledu, který tak ze schodů vytvořil kluzkou šikmou plochu. Musel jsem se pořádně přidržovat zábradlí, abych neupadl a nedoklouzal o pár metrů zpátky. Odměnou za zvládnutí tohoto náročnějšího terénu mi byl pohled na hradbu vysokých skalních věží, která obklopuje nedaleké Skalní náměstí.
Vydal jsem se podle doporučovaného směru prohlídky. Zdárně jsem zvládl výstup po dalším zledovatělém schodišti a ocitl se v úzké klikatící soutěsce, která mě přivedla na Velké chrámové náměstí. Před vstupem do navazující chodby jsem nahlédl i na okraj místní jeskyně. Stezka pokračovala na Malé chrámové náměstí a za ním mě čekalo dobrodružství, za zasněženým Krakonošovým míčem bylo totiž potřeba vystoupat po zcela zasněžených schodech do spletité skalní chodby, která končila další uměle vybudovanou bránou. Tady se sevřená soutěska otevřela do tzv. Krakonošovy zahrádky. Obdivoval jsem další bizarní skalní útvary - Korunu, Sfingu či Tsunami, jejíž "vlnu" jsem měl přímo nad hlavou.
Další dobrodružný průchod těsnou skalní chodbou jsem vynechal, protože jej bylo možné obejít kolem skály, na jejíž stěnu se snad již od předminulého století podepisují návštěvníci skal. 100 a více let staré nápisy mají jistě nějakou historickou hodnotu, kterou však pokazil výtvor nějakého sprejera z datací roku 1996. Skály z těchto míst pokračují pásmem kolmých skalních bloků, kterým se říká Martinské stěny. Jejich tmavší povrch výrazně vynikal při sněhové pokrývce a ostrém svitu popoledního sluníčka. S výhledem na tyto mohutné pískovcové hradby jsem postupoval k uskupení s názvem Kamenec a obdivoval útvary, jimž dala lidská fantazie pojmenování jako Psohlavec, Hrad Trosky, Madona s dítětem.
V oblasti zvané Římské divadlo se poznávací okruh stáčí zpátky k severu. Turistický chodník mě mírným klesáním přivedl na dno Anenského údolí. Pár desítek metrů před dosažením rozcestí turistických tras jsem si udělal krátkou přestávku v dřevěném přístřešku, pojedl jsem a na zahřátí si nalil hrnek teplého čaje. Věděl jsem také, že ten nejkrásnější úsek Teplických skal mě teprve čekal. Cesta Anenským údolím nejdříve vede úzkým kaňonem s výhledem na štíhlé a vysoké skalní věže. Z pěšiny, na níž sněhová pokrývka dosahovala až do úrovně zábradlí, vynikal zejména útvar zvaný Krakonošovo párátko. Po několika minutách jsem přišel k další umělé bráně mezi věžemi Tuleň a Kiwolda, za ní se ještě na pár desítek metrů údolí rozevírá, ale pak se stezka noří do těch nejbizarnějších soutěsek. Již jejich pojmenování, Podsvětí a Sibiř, mnohé napoví. Velmi silné dojmy zanechaly průchody úzkými soutěskami, často bez možnosti spatřit oblohu. Navíc tady profukoval velmi chladný vzduch, který z místa dělá přírodní ledničku, tady sníh často vydrží až do léta.
Průchod Sibiří byl pěknou tečkou na poznávacím okruhu Teplickým skalním městem. Ze Skalního náměstí jsem se musel vrátit na Střmenské podhradí stejnou stezkou, jako jsem do těchto míst přišel. Ale to neznamená, že by pro mne byl tento úsek nezáživný. Mnohá místa vypadala při pohledu z opačné strany úplně jinak. Krátce po 15. hodině jsem přišel k přístřešku u rozcestí Ozvěna, a protože do odjezdu vlaku zbývalo dost času, vypravil jsem se ještě kousek po žluté turistické stezce, která vede až do Adršpašského skalního města. Cesta Vlčí roklí, která kopírovala tok bystřiny, mě nejprve přivedla ke Stříbrnému prameni, poté k rozcestí Pod sedmi schody a nakonec k odbočce, odkud pokračovala výrazně vyšlapaná pěšina jihozápadním směrem. Vysvětlení, proč právě sem chodívá v zimě tolik turistů, se mi dostalo až na konci rokliny, která byla zakončena strmými skalními stěnami vyzdobenými obrovskými ledopády. Nádherná podívaná na tisíce krápníků ze zmrzlé vody, často zbarvených dohněda či oranžova.
Doba pokročila, takže od ledopádů jsem už musel chtě nechtě zamířit nejkratší cestou k železniční zastávce. Cestou jsem ještě stihl napsat a vhodit do schránky pohlednice pro své známé a před příjezdem vlaku zdokumentovat přístřešek místní zastávky. Pak se z oblouku vynořil motorák, kterému jsem musel dát znamení, aby zastavil. Podívaná na skály se mi naskytla i z vlaku, zejména poté, co vlak opustil následující dopravnu Adršpach. Z mnoha věží, které byly z vlaku vidět, byly nejnápadnější útvary Starosty a Starostové. Železniční trať vede po obvodu téměř celého komplexu skalních měst, takže úplně poslední pohledy z okna vlaku na roztodivné skalní útvary se mi naskytly po výjezdu z dopravny Janovice u Trutnova. Poté začal vlak stoupat lesem do sedla pod Předním Hradištěm, odkud zamířil do brány Krkonoš - Trutnova.
Po příjezdu motoráku co cílové stanice Trutnov hlavní nádraží jsem si přestoupil do rychlíku mířícího do Prahy, který se po pár minutách vydal na cestu směrem do Polabských nížin. Po této trati jsem dosud mnohokrát necestoval, v zimě dokonce nikdy, takže jízda vlakem krajinou pod Jestřebími horami byla pro mě zajímavým zážitkem. Vlak jel načas, takže při prvním přestupu v Hradci Králové jsem si dokonce stihl nakoupit něco k snědku. Na dalším spoji, spěšném vlaku do Pardubic, jsem se poprvé svezl moderní jednotkou zvanou Regiopanter. Škoda, že pro střídavou trakční soustavu 25kV náš hlavní železniční dopravce pořizuje nové jednotky v podstatně menším rozsahu, takže na jižní Moravě si cestující o podobném cestovním komfortu mohou prozatím nechat jenom zdát.
Během příjemného svezení moderním vlakem mezi dvěmi krajskými městy se postupně setmělo. V Pardubicích mi po 15 minutách navazoval přípojný vlak kategorie EC do Břeclavi. Byl poměrně slušně obsazený, ale jedno zcela prázdné kupé se nakonec našlo, takže během více jak dvouhodinové cesty jsme měl dostatečné pohodlí. Stavební práce u Ústí nad Orlicí zapříčinily, že jsme nabrali asi 10 minut zpoždění, což však vůbec nevadilo, protože přestupní rezerva v Břeclavi byla dostatečná. Dokonce jsem měl dost času na krátkou procházku, ale studený vítr mě hned u gymnázia přiměl k návratu na nádraží. Nastoupil jsem si do přistaveného motoráku a vyčkával odjezdu zcela posledního vlaku na mé cestě. Kvůli čekání na zpožděný vlak z Polska jsme nakonec odjeli s 10minutovým zpožděním. Po příjezdu do Hrušovan jsem ve studeném větru pospíchal k autu a po drobných problémech s nastartováním odjel do Hevlína, kam jsem dorazil deset minut před jedenáctou hodinou.




Fotky:

Výstup na vyhlídku Střmen Zimní stezka skalami Skalní útvar Tsunami Martinské stěny Skalní útvar Madona s dítětem Anenské údolí Ledopády ve Vlčí rokli


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET