wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ


POUŤ DO HLUBOKÝCH MAŠŮVEK PO ZELENÉ

Datum:17. března 2013
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   26 km / 6 hod.
Mapa:Podyjí - Thayatal, Vranovská přehrada 1:50000 (ShoCart č. 53)
  
Text & foto:Marek Topič



Oblast severně od Znojma nepatří mezi turisty hojně navštěvované cíle. Zatímco většina výletníků dává přednost samotnému historickému centru Znojma či nádhernému kaňonu Dyje v NP Podyjí, na území kolem řeky Jevišovky a jejích přítoků se vám může klidně stát, že nikoho nepotkáte třeba i celý den. Takovou situaci jsem zažil i při mém nedělním putování po téměř celé trase, která je mezi obcemi Suchohrdly a Hluboké Mašůvky vyznačena zeleným pásovým značením KČT. Pravda, příčinou mohlo být také nevlídné počasí v podobě silného a studeného vichru.

Už cestou na náves, kde je hlavní stanoviště autobusů, jsem trošku váhal, zda při takovém nevlídném počasí vůbec někam jezdit. Slunce sice svítilo, obloha bez jediného mráčku, ale bylo chladno (asi dva stupně pod nulou) a už od rána foukal velmi silný vítr. Nakonec jsem však do autobusu nastoupil. Žádný další cestující se již pro spoj s odjezdem v 8 hodin nenašel. Svezl jsem se jen do Hrádku, kde jsem si musel přestoupit na spoj, který jezdí do Znojma přes Hodonice. Cestovat až na konečnou nebylo výhodné, protože do Suchohrdel, výchozího bodu zelené turistické trasy, v neděli dopoledne nic nejezdí. Vystoupil jsem si proto na zastávce u křižovatky silnic I-53 a II-408, asi 0,5 km severně od obce Dyje.
Hned poté, co se za mnou zavřely dveře autobusu, opřel se do mě pořádný vítr, jehož rychlost jsem odhadoval na nějakých 10 - 13 metrů za sekundu. Ještěže aspoň foukal od východu, takže mi na otevřeném prostranství dul do zad. Na úvod mého výšlapu jsem se potřeboval dostat po silnici do 2 km vzdálených Suchohrdel. Kolem oploceného areálu solární elektrárny jsem vystoupal na návrší s viniční tratí U hájku. Nedočkavě jsem spěchal k okraji zástavby a poté v naději, že mezi domy bude síla větru nižší, uhnul do vedlejších ulic Na Hájku a Akátové. Můj předpoklad se naplnil, bylo tam přívětivěji, navíc se mi naskytl hezký výhled na dolní část obce i na nedaleké Znojmo.
Přesně v 9 hodin jsem došel ke křížení silnic 408 a 413. Právě zde začíná zelená turistická stezka, která mě tento den povětšinou provázela. Rozcestník, který jsem objevil naproti hasičské zbrojnici, mi avizoval jako nejvzdálenější bod Plaveč (16,5 km). Značky mě vedly po Kuchařovické ulici až na samotný konec obecní zástavby, kde jsem se u kamenného kříže odklonil doprava, do ulice Ke Studním. Když jsem i zde minul poslední domky, a ocitl se uprostřed otevřeného pole, znovu jsem pocítil sílu mrazivého vichru, který mi tentokrát foukal z boku. Ani pásmo keřů a stromů nepomohlo a drsné zimní podmínky dokreslovaly i závěje sněhu naváté na mírně zahloubenou mezní cestu. S výhledem na zalesněné návrší Deblínek s vysílačem jsem pospíchal k lesu. Teprve pod ochranou stromů se síla větru zmírnila, byť i tady samozřejmě profukovalo, protože stromy byly ještě bez listí.
Polesí Purkrábka je docela rozsáhlé, avšak velmi nesouvislé. Probíhá zde intenzívní lesní hospodaření, takže se zde jako na šachovnici střídají i plochy zcela vytěžené či mladé lesní školky. Také síť cest je tady velice hustá, některé z nich jsou využívány i jako stezky pro cyklisty či pěší. Podstatná část polesí se nachází v rovině, takže jsou zde velmi dobré podmínky pro vyžití i méně zdatných sportovců či turistů. A určitě se zde nachází i spousta zajímavých míst, možná i obestřených tajemstvím. Tak třeba prakticky hned na jednom z prvních rozcestí mě zaujal systém několika bunkrů, ale jejich podrobným zkoumáním jsem se nezdržoval. Zelené značky mě přivedly ke zpevněné lesní cestě, po které jsem se následně vydal doprava, směrem k Těšeticím. Asi po 650 metrech následovalo další ostré odbočení, tentokrát doleva, které jsem ale přehlédl, a kvůli tomu minul rozcestí s názvem Purkrábka. Na dalším větvení cest jsem se proto vydal podle značení pro cyklisty a tato trasa mě po chvíli přivedla zpátky na oficiální značenou stezku.
Další trampoty na mě čekaly kousek za křižovatkou cest u typizovaného dřevěného přístřešku. Tady značená stezka poprvé opouští hojně využívané lesní cesty a je vedena po lesních pěšinách. Problém ale nastal, když jsem přišel na okraj mladého dubového lesa. Prodírat se hustým porostem se mi nechtělo a tento úsek jsem raději obešel po běžných cestách. Naštěstí jsem měl dostatečně podrobnou mapu, takže jsem se rychle zorientoval a po chvíli už zase viděl na stromech podél cesty typické pásové značení. V této oblasti jsem začal postupně klesat do údolí Únanovky. Z šotolinové cesty jsem ostře odbočil doleva a podél starého oplocení obory jsem se postupně přiblížil nad vodní nádrž Těšetice. Je docela zajímavé, že se v okolí této údolní nádrže za minulého režimu nerozbujela chatová výstavba, záměr odběru vody pro zpracování na pitnou tady podle všeho nikdy nebyl.
Stále podél starého oplocení jsem se postupně přibližoval k vodní hladině. Nakonec jsem sestoupil až ke břehu, ale cesta se vzápětí znovu začala mírně odklánět a od rozcestníku, který se nachází přímo nad hrází navazujícího Bohunického rybníka, jsem na vodní hladiny shlížel opět z výšky asi 20 metrů. Označení Bohunický rybník bývá sice ve většině map (i v té mé), ale na rozcestníku z roku 2005 jsem si mohl přečíst název "Horní Kyjovický rybník". Navazující část zelené TZT byla z mého pohledu jednou z nejzajímavějších. Stezka mě opět přivedla těsně ke břehu rybníka, zde ještě převážně s hladinou pokrytou ledem, a vedla mě zajímavým terénem, který mi trochu připomínal žlutou stezku podél Znojemské přehrady. A když jsem došel až na konec rybníka, mohl jsem dokonce obdivovat, kromě zajímavých mokřadů, i několik menších skalních útvarů.
Pár desítek metrů jsem pokračoval podél mírně meandrující Únanovky, poté jsem po mostě přešel na druhý břeh a tam začal mírně stoupat po lesní asfaltce, která mě přivedla na okraj lesa. Přes pole osetým řepkou se naskytl daleký výhled na mírně zvlněnou krajinu Jevišovicka. Z křižovatky cest se dalo pokračovat přímo k severu po cyklostezce, ale to bych minul rozcestník Svatý Hubert, který se nachází kousek nad hájovnou stejného jména. Od tohoto rozcestí by se dalo dostat do obce Plaveč kratší žlutě značenou cestou, ale protože tudy jsem už před lety šel, zůstal jsem i nadále věrný zeleným značkám. Sestoupil jsem tedy k opuštěné a chátrající hájence, která působila trošku strašidelným dojmem, zejména když si silný vítr pohrával s vrzajícími dveřmi od průjezdu. Kdysi bylo rozcestí turistických tras až tady, z té doby je na stěně objektu stará tabulka z dodnes čitelným letopočtem 1972.
U hájenky Sv. Hubert jsem definitivně opustil les, před větrem mě sice ještě chvíli chránil starý sad a opodál i menší remízek, ale poté mě čekal asi kilometr dlouhý úsek po zpevněné cestě, kterou lemovala jen alej ořešáků. Blížil jsem se k obci Tvořihráz, ale tuto ves jsem měl pořád za horizontem, takže první střechy domů jsem spatřil až od hromady hnoje, která byla vzdálená asi 200 metrů od hlavní silnice. Štěstí, že vítr mi na tomto otevřeném úseku foukal z boku a trošku i do zad, jakmile jsem však na silnici odbočil směrem k obci, začaly mě mrazivé poryvy nepříjemně šlehat do tváře. Byl jsem už docela prochladlý, takže jsem se rozhodl, že si cestu zkrátím přes pole přímo na dno údolí Jevišovky, kde jsem měl konečně nalézt ochranu před nepříznivým počasím. Pole bylo naštěstí porostlé jetelinou, takže velmi dobře schůdné, zvládl jsem i strmý sestup ve stráni s divoce rostoucím akátem. Dostal jsem se tak k řece, kde jsem znovu objevil zelené turistické značky.
Tímto údolím jsem už kdysi putoval, dokonce jsem jej projel na kole, což by dnes nebylo možné, protože v celém úseku mezi Tvořihrází a Výrovicemi probíhala tuto zimu těžba dřeva, a lesní technika cesty značně poničila. I tento den jsem na okraji údolní louky, kousek za novou lávkou pro pěší a cyklisty, potkal několik dřevorubců, kteří zrovna nakládali dřevo. Byli to vlastně první lidé, které jsem zaregistroval poté, co jsem opustil Suchohrdly. Navazující lesní úsek, opět po značně rozježděné a blátivé cestě, mi nabídl několik pohledů na zajímavé skalní útvary. Většinu z nich jsem spatřil na levém břehu, v ohbí jižně od Výrovic jsou však ty nejmohutnější skály na opačné straně řeky.
V obci Výrovice, která byla rovněž díky větrnému počasí téměř vylidněná, jsem po betonovém obloukovém mostě přešel na druhou stranu řeky Jevišovky. Pokračoval jsem na malou náves s kaplí uprostřed, kde jsem odbočil doleva. Tato cesta mě přivedla přímo na korunu sypané hráze zdejší přehrady. Podle očekávání i zde nepříjemně foukalo, přesto jsem si krátkou zacházku neodepřel. Došel jsem se podívat až k vjezdu do areálu kempu, kde probíhá výstavba nějakého většího penzionu, a poté se zase vrátil na značenou turistickou stezku. Slovo stezka je však nutné brát s velkou rezervou, bylo totiž potřeba jít po okraji pole, což bylo zejména v podmáčených místech velice problematické. S nánosem bláta na botách jsem postupně obešel nejrozsáhlejší část vodní nádrže, až jsem se dostal do míst, kde probíhala nějaká stavební činnost, pravděpodobně výstavba základů pro nové vedení VVN. Bohužel zde chybělo turistické značení, takže jsem nejprve pokračoval nesprávným směrem k Němčičkám. Musel jsem se tedy kus cesty vrátit a až na druhý pokus se vydal po klesající cestě vedené víceméně souběžně s břehem vodní nádrže. Později jsem narazil na rozbitou asfaltku, na které jsem odbočil doprava. Po překonání údolí Mikulovického potoka jsem byl opět trochu nepozorný, přehlédl jsem odbočku, takže místo po ochranné hrázi jsem do obce Plaveč došel po této lesní cestě.
Můj pobyt na levé straně Jevišovky jsem ukončil přejitím silničního mostu u zámku v Plavči. Než jsem se vydal dál proti proudu Jevišovky, prohlédl jsem si zdejší zámecký areál, který slouží jako dům pro seniory, prošel se po malém zámeckém parku, ve kterém zrovna kvetly sněženky a alespoň zvenčí si prohlédl opravenou rotundu. Nebýt příjezdu linkového autobusu, asi ani zde bych nepotkal jediného živáčka. Popravdě, i mně už to větrné počasí začalo lézt na nervy, takže jsem začal přemýšlet na možností počkat na nejbližší spoj, který by jel za necelou půlhodinu opačným směrem. To bych však přišel o návštěvu blízké hradní zříceniny, která je zřejmě tím nejatraktivnějším místem na celé zeleně značené turistické trase.
Deset minut před 13. hodinou jsem vyrazil kolem nově založeného rybníku po polní cestě kopírující tok řeky. Příjemná procházka skončila v místech, kde se cesta odklání k jihu, zatímco turistická stezka má pokračování po okraji pole. Takový terén jsem už dneska zažil, takže jsem se raději držel i nadále polní cesty, která mě přivedla na konec lesní enklávy, odkud bylo potřeba překonat asi 100 metrů po poli k hlavnímu lesu. I tak krátká vzdálenost však stačila na to, aby se mi na podrážky bot přilepila pořádná dávka jílovité zeminy. Po nezbytném vyčištění, k čemuž jsem využil i zbytků sněhu, jsem pokračoval po přímé lesní cestě, která mě přivedla až k rozcestí v blízkosti hradní zříceniny. Pro krátkou zacházku až ke zbytkům hradu jsem nevyužil oficiální přístupovou stezku, která vede přes hradní příkop, ale mnohem pohodlnější pěšinu podél mohutných zdí bývalého severního paláce. Takto jsem se dostal pod skalisko se zbytky hradní věže, odkud je fantastický výhled do hlubokého údolí Plenkovického potoka. Kromě hezkého výhledu jsem zde nalezl i bezvětří a tak jsem zdejších příhodných podmínek využil ke krátkému posezení a svačině.
Hrad Lapikus jsem opouštěl pět minut po půl druhé. Do Hlubokých Mašůvek mi zbývaly již jen 3,5 km, což dávalo naději na stihnutí odjezdu odpoledního autobusu do Znojma, který měl jet za necelou hodinu. Úvodní část stezky mě vedla po vrstevnici ve strmém svahu se zajímavými, kvůli stromům však omezenými výhledy na zbytky hradu. O kus dál navazuje na pěšinu lesní cesta, která strmě klesá do údolí, z ní se ovšem po pár desítkách metrů oficiální stezka znovu odklání a s téměř leteckým výhledem na střechy samoty Bábovec míří k jiné strmé lesňačce, po které je již značená trasa přivedena na samotné dno údolí. Na větší část cesty, která se proplétá údolím podél Plenkovického potoka, se sluneční paprsky po celý den nedostanou a tak zde byl pěkně zmrzlý povrch, po kterém se velice dobře šlo. Na cestě do obce jsem minul dřevěný srub, o kus dál haraburdím obklopený Hlavatův mlýn a nakonec areál koupaliště, které už bylo na dohled od prvních mašůveckých domků.
Svoji pouť jsem mohl ukončit v dolní části obce, hned za mostem přes Plenkovický potok se totiž nachází autobusová zastávka. Měl jsem však ještě nějakou časovou rezervu, takže jsem se vydal až k horní zastávce, která je situovaná nedaleko poutního kostela. Bohužel jsem již neměl dostatek času pro výstup na návrší s válečným památníkem, ani na procházku k lurdské jeskyni a po navazující křížové cestě. V čase 14:20 jsem totiž přišel na prostranství před poutním kostelem Navštívení Panny Marie a kaplí svaté Anny, kde jsem si před příjezdem autobusu od Jevišovic sotva stihl očistit boty, které jsem měl od předchozí chůze po poli stále pořádně špinavé.
Nebýt toho silného a studeného větru, zdržel bych se v Hlubokých Mašůvkách déle a na autobus bych pokračoval do asi 2 km vzdálených Plenkovic. Ale protože jsem byl už hodně prochladlý, uvítal jsem možnost nasednout do autobusu, kterým jsem se svezl do Znojma. Tam mi po pár minutách navazoval přípojný bus linky 820, kterým jsem se svezl až na konečnou do Hevlína. Když jsem přesně ve čtyři hodiny odpoledne dorazil domů, musel jsem si na zahřátí uvařit hrnek horkého čaje.




Fotky:

Suchohrdy - výhled z Akátové ulice Polesí Purkrábka Hájenka Sv. Hubert Kaple panny Marie Lurdské ve Výrovicích Výrovická přehrada Plaveč - rotunda Zřícenina hradu Lapikus Hluboké Mašůvky - kostel Navštívení Panny Marie


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET