wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ


ZIMNÍ PUTOVÁNÍ Z UHERČIC K BÍTOVU

Datum:28. prosince 2012
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   21 km / 7 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič



Jihozápadní končiny Jihomoravského kraje jsou oblastí jakoby zapomenutou, přesto však překvapivě dobře dopravně dostupnou. Kdo hledá hezká přírodní zákoutí bez davů návštěvníků, přijde si v okolí toku řeky Dyje nad Vranovskou údolní nádrží na své - to platí v období hlavní turistické sezóny, v zimě je to pak tutovka. A právě do této oblasti jsem zavítal v období mezi svátky v samotném závěru roku 2012.

Na cestu se vydávám hodně brzy, z Hevlína odjíždím autobusovým spojem již v 5:39. Problémy s koupí výhodné kombinace jízdenek (úsekové jízdné Hevlín-Dyjákovice a k tomu síťovou jízdenku pro oblast Podyjí), řidič není schopen ji v menu vyhledat, musím nakonec řešit nákupem dražší celodenní síťové jízdenky za 150 korun. Společně se mnou cestuje jen další pětice lidí, ale na dalších zastávkách jich postupně přistupuje víc. Možnosti přestupu v Hrádku nevyužívám, protože ve Znojmě mám tak velkou časovou rezervu, že mi na těch 10 minutách nezáleží. Po příjezdu na znojemské autobusové nádraží přecházím ke stanovišti autobusů místní dopravy a nejbližším spojem jedu na zastávku u lázní. Odtud se pěšky kousek vracím a pak mířím k supermarketu Kaufland, který otevírá přesně v 7:00.
Jakmile mám nakoupeno a vycházím z obchodu ven, nepříjemně mě překvapuje déšť, který se nečekaně spouští. Po celou cestu z Hevlína krásně svítil Měsíc a jasná obloha byla i v době, kdy jsem šel ke Kauflandu od lázní. Nyní, když kráčím opačným směrem, nastává zvrat v počasí, doufám však, že se jedná jen o přeháňku, která brzy ustane. Na příjezd autobusu linky č. 816 čekám asi 5 minut. Když pak přijíždí, zjišťuji, že jsem si stoupl na špatnou zastávku, stanoviště pro regionální autobusy je totiž mimo hlavní silnici, naštěstí stačí jen přeběhnout asi dvacet metrů. V nevlídném počasí tedy opouštím Znojmo a náznaky zlepšení nejsou, naopak, déšť ještě zesiluje a v oblasti nad Vranovem se z nebe dokonce snáší sněhové vločky. Autobus se postupně vyprazdňuje, za Lančovem jsem již jediným cestujícím.
Liduprázdné Uherčice, cíl mé cesty v 8:40, mě vítají velmi nevlídným počasím. Stále docela intenzivně prší, takže se hned po vystoupení z autobusu uchyluji do přístřešku autobusové zastávky. Šedivá obloha nedává naději na změnu k lepšímu, takže se začínám smiřovat s tím, že dnes nikam nepůjdu, a hned jak pojede něco zpátky, využiji toho. Pohled na vývěsku s tabulkami jízdních řádů avizuje, že nejbližší pár autobusů pojede přesně za hodinu. Vytahuji balíček se svačinou, pečivo a salám, které zapíjím doušky horkého čaje z termosky. Ani to však nezabraňuje tomu, že mi po chvíli začíná být nepříjemná zima. Nedá se nic dělat, pokud nechci prochladnout, musím se začít hýbat. Roztahuji deštník a vyrážím na krátkou procházku do blízkého zámeckého parku.
Zámecký komplex v Uherčicích je docela rozsáhlý, ovšem velmi zchátralý. Někdy před lety jsem tudy projížděl na kole, ale od té doby se nic viditelného k lepšímu nezměnilo, byť nějaké záchranné práce probíhají snad již od poloviny 90. let. Možná se opravují aspoň interiéry, ale o tom se dnes nemám šanci přesvědčit, protože památka je samozřejmě turistům nepřístupná. Do zámku se chodívá z východní strany, tedy z parku, který je volně přístupný. Dlážděná cesta alejí seříznutých stromů nepěkně klouže, volím raději jistější terén mokrou trávou. Dostávám se na okraj rozsáhlého travnatého prostranství, odkud je dobře vidět hlavní část zámeckého komplexu včetně věže, která se odtud jeví, jakoby stála odděleně od hlavního čtyřkřídlého traktu.
Vstupní brána na hlavní nádvoří je podle očekávání zamčená. Vydávám se tedy ke skleníku a pokračuji po široké cestě, která stoupá do lesa. Po chvíli přicházím ke starému cihlovému obelisku, který je díky absencí listí na stromech viditelný již zdaleka. Jedná se o jednu ze dvou dochovaných romantických staveb, tou druhou bývala v anglickém parku umělá hradní zřícenina a rozhledna zároveň. I její objevení mi netrvá dlouho. Okrouhlá věž bez střechy již dnes asi nedosahuje původní výšky, jen náznaky jsou uvnitř po schodišti, po kterém by se dalo vystoupat na vyhlídkový ochoz. Nějaký omezený výhled se nabízí aspoň z terasy vedle věže. Pod ní se terén prudce svažuje na dno údolí.
S blížícím se časem odjezdů autobusů (linky č. 816 a 831) se vracím zpět k autobusové zastávce. Když přicházím ke břehu zamrzlého rybníka, všímám si, že na západním obzoru jsou náznaky protrhávání mraků. Tak že by déšť přece jen ustal? Risknu to a prozatím nikam neodjíždím. Stále ještě s roztaženým deštníkem, na který mi bubnují kapky, se vydávám do centra obce. Na břehu zamrzlého rybníka si prohlížím ozdobený vánoční strom a malé jesličky. Kousek odtud je budova obecního úřadu a vidět je i pošta. Mířím tam ve víře, že bych mohl zakoupit pohlednice, ovšem k mému zklamání žádné pohledy s motivem Uherčic nemají. Co mě ale může těšit, že déšť definitivně ustává, a deštník mohu konečně schovat do batohu.
Čtvrt hodiny před desátou se vydávám na původně plánovanou trasu. Mírně stoupám do jedné z vedlejších ulic, která mě přivádí ke starým hospodářským objektům. Vypadá to, že ještě před pár lety tady fungovala živočišná výroba, kterou však podmínky na trhu i zemědělská politika státu zlikvidovaly, takže budovy jsou prázdné a v neutěšeném stavu. Jakmile míjím poslední zchátralou budovu, mění se asfaltka na kamenitou polní cestu, dnes částečně pokrytou uježděnými zmrazky. Prakticky v přímém směru se dostávám ke křížení s bývalou signálkou. Aspoň si v tuto chvíli myslím, že právě tady v dobách reálného socialismu vedlo pásmo z ostnatého drátu. Zde si dělám krátkou odbočku. Jdu směrem ke stodole, v jejíž blízkosti objevuji na opačné straně cesty studánku. Říká se ji Zlatá a chrání ji malý kamenný přístřešek.
Po návratu na křižovatku pokračuji dále k jihu. Postupně se přibližuji do cípu lesa, při jehož okraji je malý včelín. Pak kráčím podél oplocené školky a záhy vcházím do lesa, který po zhruba 350 metrech zase opouštím. Nyní se po mé pravicí rozprostírá otevřené pole s dobrým výhledem na blízkou obec Vratěnín. Vidět je i budova bývalé celnice, a severně od ní areál bývalé roty pohraniční stráže. Dostávám se na cestu, která je značena jako turistická trasa z Vratěnína do Podhradí. Já se ji ale držím jen krátce. Přivádí mě na asfaltku, která sem vede od bývalé roty. Tak teď si nejsem jistý, jestli signálka nevedla až zde. Je tu sice rozcestník místního značení, ale na směrovkách je uvedena pouze delší a kratší trasa do Vratěnína. Já se vydávám směrem k východu. Cesta vede prakticky přímo a tak mám pěkný výhled na čtveřici obrovských divočáků, která silnici přebíhá asi 300 metrů přede mnou.
Pátrám v batohu a zjišťuji, že plánek vedení místního turistického značení jsem zapomněl doma. No ale v paměti mám, že přímá silnice by mě měla dovést přímo k vyhlídce nad údolím Dyje. Jenže po ujití pár desítek metrů si všímám značky, která směřuje na pěšinu doprava. Bílé G okolo žlutého terčíku, jasný symbol Graselovy stezky. Vydávám se tedy po značkách, ale po chvíli mi začíná být jasné, že tato stezka na vyhlídku určitě nevede. Později se dokonce dostávám ke státním hranicích, které jsou vedeny po dně údolí s drobnou bystřinou Heidgraben. Váhám, zda se vrátit, ale nakonec se rozhoduji, že zkusím vystoupat přímo do svahu po mé levici. Po krátkém bloudění v lese se dostávám na okraj rozsáhlé louky. Dá se říci, že jsem opět zorientován a tuším, kde se zhruba nachází vyhlídka. Pohled do mapy a porovnání s aktuálním terénem mě však nabádá k tomu, abych se nejprve vydal do nejjižnějšího cípu této louky.
Očekávané velké převýšení oproti dnu údolí, kterým protéká Dyje, se naplňuje. I přes drobná omezení v podobě stromů či keřů se mi z hrany náhorní plošiny naskýtá fantastický výhled na obrovský meandr, který dole tekoucí řeka vytváří. A mám pocit, že vidím i bílý kříž na vrcholku skály, ke které jsem měl původně namířeno. Odtamtud bude asi výhled ještě lepší, takže se mám na co těšit. Zacházky na konec louky však vůbec nelituji. Po jejím okraji kráčím severním směrem, až se dostávám na asfaltovou komunikaci, kterou jsem předtím opustil. Tato cesta mě přivádí až k místu pro otáčení aut. Stojí tu i malý dřevěný přístřešek, kterému zatím chybí kus střechy. Samotná vyhlídka je ještě o pár desítek metrů dál a vede k ní klesající pěšina.
Vyhlídce se říká Graselova a někdy také Bílý kříž podle bíle natřeného dřevěného kříže, který je umístěn na okraji strmé skály. Výhled odtud je úchvatný. Přímo pode mnou je téměř kolmá skalní stěna na kterou navazuje mírnější svah klesající až k řece Dyji, která v těchto místech vytváří ohbí okolo protějšího návrší, jehož svahy jsou mírné a zalesněné smíšeným lesem s převahou smrku. Směrem k východu pokračuje řeka v téměř přímém směru, protéká kolem dalšího bloku strmých skal a poté se mírně stačí po okraji otevřené louky nebo pole, kterou pokrývá souvislá sněhová pokrývka. Úplně vzadu je vidět silnice z Podhradí do Uherčic, po níž jsem před pár hodinami jel autobusem. Vyhlídka dříve pravděpodobně sloužila i strážcům hranic. Z té doby bude asi i systém dřevěných schodů položených v prudkém svahu pod vyhlídkou. Hned mě napadá srovnání s vyhlídkou Železné schody nad Šobesem.
Na vyhlídce setrvávám asi půl hodiny. A snad bych tu dokázal strávit i půl dne, ten kouzelný výhled se totiž nedokáže omrzet. Nikde ani živáčka, jen na vzdáleném poli pozoruji další stádo divokých prasat a přímo u paty skály pode mnou kontroluje své teritorium velký lišák. Využívám i skromného posezení, protože díky hřejivým slunečním paprskům mi tentokrát není zima ani bez pohybu. A protože do poledne už zbývá jen pár minut, svačím a popíjím energy drink. Průběžně také nad mapou zvažuji varianty mého dalšího putování. Nejsnadnější by bylo vrátit se na nejbližší rozcestí a odtud se držet zeleného turistického značení. A nebo připadá možnost sestupu na dno říčního údolí a pak pokračovat po proudu směrem k Podhradí.
Vyhlídku opouštím deset minut před polednem. Nakonec volím sestup k řece. Nejprve zkouším využít dřevěné schody, ale ty jsou díky mokrému povrchu kulatiny velmi kluzké. Vydávám se tedy po málo používané pěšině, která vede opodál. I tato cesta je ale velice strmá a v kombinaci kluzkého bláta, které pokrývá slabá vrstva listí, je prakticky předem předurčeno, jak můj pokus o dosažení dna údolí dopadne. Často mi sice pomáhají kmeny drobných stromků, kterých se přidržuji, ale v jednom okamžiku je podklouznutí tak nečekané, že sebou házím o zem. A to je problém, protože mé kalhoty i část bundy jsou okamžitě špinavé od bláta. Poté, co končí nejstrmější úsek, vyhledávám zbytky sněhu, kterým se snažím nejvíce zašpiněné části oděvů alespoň zhruba očistit.
Předpokládal jsem, že dole objevím značky Graselovy stezky, tedy že by se sem dalo dostat po stezce, kterou jsem opouštěl v údolí Heidgraben. Žádného značení si ale nevšímám. Široká cesta tudy ale vede, takže s dalším putováním není problém. Překonávám starý mostek přes jeden z drobnějších levostranných přítoků a poté přicházím k patám mohutného skalního bloku, který jsem viděl z vyhlídky, prý se mu říká Stěna pohraniční stráže. Skalní stěna je téměř kolmá a velice zvrásněná, nahoře lze tušit plošinu, kterou by určitě nebyl problém dosáhnout, pokud by se skála trochu obešla. Tuto zacházku však vynechávám. Pokračuji dále kolem řeky a po chvilce se ocitám na okraji pole, které se směrem k východu rozšiřuje. Asi po půl kilometru odbočuje napříč pole jiná cesta, které vede k žlutě omítnuté kapličce. Té jsem si všiml už z autobusu.
Asfaltový povrch silnice je pro mě vítanou změnou, konečně se můžu přestat soustředit na zrádný zledovatělý povrch, po němž jsem musel kráčet s velkou opatrností, abych neupadl. Nedaleko odtud je poměrně nový most, který nahradil původní, poškozený povodní z roku 2006. Přecházím po něm na druhý břeh, protože průchodností trasy po levé straně řeky si nejsem jistý. Asi 2,5 km musím jít po asfaltové silnici, která vede ke křižovatce u mostu přes Stálecký potok a dále po okraji pole k objektu, který slouží asi jako úpravna vody. Zde se silnice stáčí k východu a postupně se vrací do těsné blízkosti řeky. V místech, kde již jsou na druhém břehu Dyje vidět první chalupy, se údolí na mé straně výrazně zužuje, hned za silnicí se zvedá strmý zalesněný svah, který sem po celý den brání dopadu slunečních paprsků. Proto je v těchto místech podstatně větší pokrývka rozježděného sněhu, který se od kol projíždějících aut rozlétává až za okraje cesty. Když se nějaké auto blíží, raději ustupuji až za svodidla.
V jednu hodinu odpoledne přicházím k mostu v Podhradí nad Dyjí. Je z něho pěkný výhled na splav a staré stavení bývalého mlýna. Opodál je i plastika z cyklu Podyjská glyptotéka, která má poněkud zvláštní název Kosmicky načasovaná parapyramidální potence. Hned přes silnici je i vila, resp. malý zámeček, kterou obývá autor tohoto díla - Lubo Kristek. Architektonicky nijak nevybočuje, akorát některé doplňky, jako třeba klavír na střeše, působí dosti extravagantně. Hned vedle vily objevuji chodník, který stoupá k hradní zřícenině Frejštejn. I přes varování, že výstup po ní je na vlastní nebezpečí, začínám opatrně našlapovat na první schody pokryté ledem. Kousek od krypty se pěšiny větví, ta co vede přímo je pro vrstvu zmrazků téměř neschůdná, volím proto strmější cestičku, která nabízí záchytné body v podobě kmenů mladých buků.
Přicházím k severním hradbám, pak musím projít podél západní zdi a po obejití mohutné bašty se dostávám přímo na hradní nádvoří. Tady je vidět, jak kdysi býval hradní komplex rozlehlý. Dochovaných objektů však mnoho není, kromě již zmíněné bašty a plášťových hradeb prakticky zůstalo jen torzo paláce na nejvýše situovaném návrší. Zde si mohu prohlédnout i zachovalý portál a několik otvorů po oknech. Z těchto míst je i hezký výhled na obec Podhradí, do níž se vzápětí chystám sestoupit. Tentokrát volím klasickou přístupovou cestu, která je i turisticky vyznačena (žlutá). Nicméně shledávám, že tato trasa je mnohem víc náročnější, než strmá pěšina od Kristkovy vily. Již cesta přes hradní příkop se neobchází bez pádu a chůze po silnici, kterou pokrývá asi 3 cm silná vrstva mokrého ledu, je ještě horší. Snažím se jít co nejvíce při okraji, kde je aspoň trocha sněhu, který přece jen tolik neklouže. Ulevuje se mi až u prvního obydlí, odtud je již cesta posypána pískem.
Kolem kaple se vracím k mostu přes Dyji a po něm se vydávám na druhý břeh řeky. Na sloupu objevuji turistický rozcestník zelené a žluté značky. Zelená je okružní trasa, kterou jsem dnes již překřížil nedaleko Vratěnína. Nyní se po ní vydávám směrem k Bítovu. Cesta stoupá kolem rekreačních chat a přivádí mě na okraj podmáčené louky. Krásně sem praží sluníčko, takže mi začíná být i docela horko. Úsek po okraji louky však není moc dlouhý, po necelém 0,5 km vcházím do lesa, ve kterém jsou cesty pokryté souvislou sněhovou pokrývkou. Stopy ve sněhu skoro žádné, vypadá to, že tudy moc lidí nechodí. Terén je celkem nenáročný, problematické je jen překonání údolí v lokalitě Na Kubátě, kde mi dělá trochu problém kluzký jílový povrch ve strmém svahu pod lesní cestou. S pomocí přidržování větví se mi nakonec daří na cestu vydrápat a zbývající úsek k rozcestí Jedlový les již zvládám bez problémů.
U rozcestníku, kde je i skromný dřevěný přístřešek, se napojuji na lesní asfaltku, která vede k severu. V některých místech se hustý les trochu otevírá, takže mi na cestu svítí sluneční paprsky, při zpětných pohledech se zase zledovatělý povrch leskne. Tato komunikace mě postupně vyvádí na okraj lesa, kde na ni navazuje rozbitá kamenitá cesta, která míří přes pole k okraji obce Oslnovice. Jsou odtud hezké výhledy, třeba na rozsáhlý statek jižně od Oslnovic nebo na rozhlednu Rumburak, která vystupuje z lesů o několik kilometrů dál.
Deset minut před 15. hodinou přicházím na okraj Oslnovic. Přímo u křižovatky je i autobusová zastávka, kde bych mohl počkat na nejbližší autobus. Ten však pojede až za 50 minut, takže se mi ještě pochod ukončovat nechce. Scházím dolů do vsi a pak mířím k místní chatové oblasti Chmelnice, která se již nachází na březích údolní nádrže Vranov. Z časových důvodů ale nejdu údolím potoka po zelené turistické značce, ale stoupám ke kapli u hřbitova a potom pokračuji po úzké asfaltce, která vede po náhorní plošině. Tato trasa je o něco kratší, ale o to strmější je závěrečný úsek z míst, odkud se mi naskýtají první výhledy na mohutnou zříceninu hradu Cornštejna. Silnice je i zde pokryta vrstvou ledu, takže doufám, že se tady nepotkám s žádným protijedoucím autem. Sezóna sice není, ale sem tam je u některých chalup parkující auto vidět.
O čtvrt na čtyři přicházím na pláž, ze které je pěkný výhled na zamrzlou vodní hladinu i na protější skalnaté návrší, na kterém stojí zřícenina hradu Cornštejna. Tyto pohledy už jsem zažil při naší letošní bruslařské výpravě, tehdy jsme dokonce dobruslili až někam do prostoru Malých Louček, dneska však tloušťka ledu nedosahuje hodnot pro bezpečný pohyb. S únorovým výletem však budu mít společný bod ukončení a to zastávku u nedalekého Vysočanského mostu. Tento most od rozcestí Chmelnice vidět není, zjevuje se mi až poté, co míjím penzion Dyje. V těch místech se stezka trochu odklání do svahu a tak se ocitám o trošku výš nad zamrzlou vodní hladinou. Jsou odtud hezké výhledy jak na zříceninu hradu Cornštejna tak i na hrad Bítov, který se vypíná v dáli přímo nad silničním mostem přes údolí.
Do odjezdu autobusu mi zbývá asi 20 minut a protože most už je opravdu blízko, mám pocit, že časová rezerva je až moc velká. To je ale omyl, protože nastávají nečekané komplikace. Po překonání postranní rokle začíná být terén stezky výrazně obtížnější. Často musím šplhat po skalách a nebo se přidržovat stromů při chůzi po zledovatělé a šikmé pěšině, kde hrozí na každém metru uklouznutí a pád o několik metrů dolů. Začínám být nervózní, protože čas ubíhá a most je pořád stejně daleko. Souboj o minuty nakonec vyhrávám a konečně se ocitám na stabilním povrchu silničního mostu, do příjezdu autobusu ale zbývá pouhá minuta! Snad by mi řidič zastavil, kdybych na něj mávl ještě na mostě.
Příjezdu autobusu se nakonec dočkávám s asi 4minutovým zpožděním, takže za tu dobu bez problému stíhám dojít až k značce autobusové zastávky. S úlevou, že jsem vše tak tak stihl, nastupuji a zbytek trasy, kterou jsem původně zamýšlel dojít pěšky až do Bítova, absolvuji v pohodlí autobusu. Tento spoj jede pouze do Lesné, kde je nutné přestoupit na další autobus, který jede z Vranova. Variantou je už přestup v Šumné na vlak, ale protože nikdo z dalších cestujících této možnosti nevyužívá, cestuji i já až na konečnou. Přípojný autobus již v Lesné čeká, takže stačí jen přeběhnout silnici a už znovu ukrajuji kilometry, které mě dělí od Znojma. Poslední přestup mě čeká na tamním autobusovém nádraží. V úvahu připadá jen svezení linkou 820, protože návaznosti mezi vlakovými spoji a autobusy v Hrušovanech v období mezi Vánocemi a Novým rokem nevycházejí o 2 minuty. To ale nevadí, protože autobus jede skoro prázdný. Již za tmy, opět se zářivým Měsícem na obloze, cesta do Hevlína rychle ubíhá. Tam přijíždím deset minut před šestou hodinou večerní.




Fotky:

Zámek v Uherčicích Řeka Dyje v PR Bílý kříž Výhled ze skalní vyhlídky Bílý kríž Podhradí nad Dyjí Zřícenina hradu Frejštejn Statek nad obcí Oslnovice Vysočanský most a hrad Bítov