wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝSTUP NA ZASNĚŽENÝ KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK

Datum:17. listopadu 2012
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr (Bizi)
Ušlá vzdálenost / čas:   19 km / 5 3/4 hod.
Mapa:Králický Sněžník 1:50000 (KČT č. 53)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Úspěšnost našich akcí, při nichž se snažíme vystihnout podmínky klasické teplotní inverze, bývají různé. Předloni jsme si užili mlhu a sněžení, loňská výprava se naopak znamenitě vydařila, v Beskydech se nám totiž nad inverzní oblačnost vystoupat podařilo. Ale zdá se, že dobré a špatné roky se střídají, takže tentokrát jsme v okolí pramene řeky Moravy zažili (i přes slibnou předpověď počasí) velmi nehostinné podmínky. Ale i na takové výlety se po čase v dobrém vzpomíná. A jaký by to byl vůbec Sněžník, kdybychom si na jeho vrcholu nevychutnali pořádnou dávku sněhu a ledu?

Moje cesta začala krátce po čtvrté hodině ranní. V tu dobu již mí parťáci cestovali prvním ranním vlakem z Třebíče do Brna. Já jsem musel nejprve dojet autem do Hrušovan, kde jsem zaparkoval na rozšířeném plácku před staniční budovou. Nesmyslné zákazové značky, které tu nedávno byly kvůli otáčení autobusů, už naštěstí zmizely. Nastoupil jsem si do vlaku, do jehož odjezdu zbývalo ještě pár minut. To, že jsem na odjezd vlaku musel chvíli čekat, mi nevadilo, vyhovuje mi spíš, když vše probíhá bez shonu. Krátce poté, co se vlak rozjel, proběhla kontrola jízdenek. Průvodčí ani neskrýval svou nelibost nad tím, když jsem mu místo jízdenky předložil poukázku z Lidlu. Nakonec si však s výměnou za běžnou jízdenku poradil, zejména díky radám jeho kolegyně, která do vlaku přistoupila na zastávce Jevišovka.
Do Břeclavi, konečné stanice na trati 246, přijel vlak včas. Jako obvykle však zastavil na nástupišti 1A, takže z důvodu přesunu k 300 metrů vzdálenému nástupišti 1B mi z časové rezervy příliš mnoho nezbylo. Prakticky vzápětí, co jsem nastoupil do olomouckého rychlíku, se vlak rozjel. Také v tomto případě probíhala cesta bez sebemenších komplikací, zdržení nenastalo ani v Přerově, kde stále probíhaly rekonstrukční práce, a příjezdový čas do hanácké metropole byl dodržen. Přestup na spěšný vlak do Jeseníku proběhl opět v klidu. Třívozová souprava byla docela zaplněná, v motorovém voze se mi však podařilo nalézt volnou čtyřku.
Když vlak zastavoval ve stanici Zábřeh na Moravě, vyklonil jsem se z okna, abych svým kamarádům ukázal, kam si mají nastoupit. Jen co jsme se přivítali, vlak už zase uháněl směrem k horám. Poslední přestup nastal po necelé půlhodině jízdy, v Hanušovicích jsme si přeběhli do motoráku řady 810, který se prakticky ihned vydal na trať podél řeky Moravy a později jejího přítoku Krupé. Zajímavostí v tomto spoji byla kontrola jízdenek. Fíra zastavil na hanušovické zastávce uprostřed lesů a v klidu prověřil, zda mají všichni cestující platné jízdní doklady. Teprve pak se jelo dál. Z okna vlaku bylo vidět leccos zajímavého, např. umělá vodní stavba, u které jsme se nemohli shodnout, zda šlo o náhon či plavební kanál. V rozevřenější části údolí jsme zase mohli obdivovat mohutné hráze a pokácené stromy od bobrů.
V 8:21 jsme si vystoupili na konečné stanici nesoucí název Staré Město pod Sněžníkem. Využili jsme toho, že po chvíli jel místní autobus do osady Stříbrnice, díky tomu jsme ušetřili 4 kilometry, a samotný výstup mohli zahájit přímo u paty jednoho z podružných vrcholů Králického Sněžníku. Z autobusu jsme vystoupili na nejvzdálenější zastávce ve Stříbrnicích. Ačkoliv v názvu zastávky bylo slovo "obchod", žádnou prodejnu, ve které bychom si případně mohli dokoupit proviant, jsme v okolí nespatřili. Pouze penzion s hospodou, do které hned zapadla početná skupina rozjařených turistů, kteří přicestovali s námi. Vzhledem k počasí, které v údolí panovalo, jsme se jim ani nedivili. Náš pohled zamířil směrem k masívu Králického Sněžníku, byla však vidět jen oblast po chatu Paprsek, vše co bylo výš, se skrývalo v mlze. S vírou, že úplně nahoře by mohly být podmínky lepší, jsme se vydali na cestu (čas 8:55).
Křižovatku turistických tras jsme viděli z autobusu, když jsme do Stříbrnic přijížděli. Stačilo se vrátit asi jen 200 metrů. Ale protože terén v okolí byl přehledný, rozhodli jsme se, že na modrou značku dojdeme zkratkou přes louku. Vystoupali jsme tedy k ohradníku, který naštěstí nebyl pod proudem, překročili jej a pak už museli dávat pozor jen na to, abychom nešlápli do nějakého kravince, kterými byla louka bohatě poseta. Po chvilce jsme přišli k pásmu stromů, podél kterých vedla málo využívaná cesta. Z těchto míst už byly docela zajímavé výhledy do údolí, byť výškový rozdíl oproti Stříbrnicím činil jen něco přes 50 metrů. Podle očekávání jsme objevili i modré turistické značení, kterého jsme se následně drželi.
Cesta se stočila k severozápadu a mírně stoupala k lesu. Objevili jsme zde trojici zchátralých výklenkových kapliček, které jako jediné zbyly ze zaniklé křížové cesty. Kapličky byly docela blízko od sebe a tak jsme si nejdříve mysleli, že co nevidět dorazíme k obnovené poutní kapli Panny Marie. Ta však byla ještě hodně daleko. Prošli jsme temným lesem, kde nás upoutaly nápadné hromady kamení, snad pozůstatek dávné těžby nebo snahy o zemědělské využití půdy. Záhy jsme se z lesa dostali k oplocené lesní školce, na kterou navazovala louka s dřevěným seníkem uprostřed. Opět jsme se zanořili do tmavého lesa, kterým jsme mírně stoupali k svážnici. Tuto lesní komunikaci jsme pouze překřížili a pokračovali ještě asi 300 metrů, až jsme se dostali k bíle zářícím stavbám kapliček a mramorového kříže.
U poutní kaple Panny Marie, která byla teprve před pár lety zrenovována, jsme si udělali krátkou přestávku. Napili jsme se čaje z termosky, odlovili místní kešku a krátce poté, co nás předešla dvojice rychlejších turistů, se kterou jsme se pozdravili, vyrazili v jejich šlépějích vzhůru. Teď už nás vedly i červené značky. Lesní cesty se brzy dělily, vpravo bychom došli ke státní hranici, my ale zůstali na značené stezce, která obchází údolí Stříbrnického potoka. V této nadmořské výšce již byla krajina zahalena hustou mlhou, také dost foukalo, ale před větrem nás prozatím ochraňovaly vysoké stromy. Že se ale citelně ochladilo, bylo jasné, drobné kaluže na stezce pokrývala vrstva ledu. A právě v těchto nehostinných podmínkách jsme se potkali se skupinkou mladíků, kteří předešlou noc bivakovali v přístřešku u Adélina pramene. Právě se balili a připravovali na výstup na vrchol Králického Sněžníku. Docela jsme je obdivovali.
Od přístřešku a pramene to bylo k rozcestí značených tras asi 600 metrů. Pamatuji si, že jsme zde kdysi v podvečer, při sestupu z Králického Sněžníku, pramen hledali, ale protože jsme neznali jeho přesnou polohu, s nepořízenou jsme se vrátili. Tehdy jsme rozhodně neočekávali, že by mohl být od křižovatky turistických tras tak daleko. Bylo to dobrých 550 metrů. Krajina u rozcestí je poněkud více otevřenější, ve svahu nad kamenitou cestou, která sem stoupá od chaty Návrší, jsou rozsáhlé polomy. Jenže během naší přítomnosti odtud nebylo stejně vidět nic, hustá mlha umožňovala dohlednost sotva 30 metrů. A právě z mlhy se vynořily dvě postavy, kluk a blonďatá dívka, s nimiž jsme se ten den ještě mnohokrát potkali. Kráčeli rychleji, než my, takže se nám brzy ztratili z dohledu.
Cesta nás přivedla ke státní hranici, tam se prudce stáčela k jihu. V mapě se nám nabízela alternativa, kterou jsme si nakonec vybrali, byla to stezka přímo po státní hranici, těžko říct, jestli šlo o polskou zelenou značku, protože těch jsme v terénu moc neviděli, ale bylo patrné, že tudy chodívá dost lidí. Nevýhodou bylo jen to, že stoupání bylo trošku strmější, než po oficiální turistické stezce, občas bylo také nutné překonávat překážky v podobě spadlých stromů. Vypadalo to, že o několik čerstvých vývratů se postarala vichřice, která zasáhla hřebeny pohraničních hor předchozí sobotu. Počasí se opět zhoršilo, stále více se projevoval studený vítr a mrznoucí mlha. To co bylo nepříjemné pro naše těla, vytvářelo zároveň nádheru pro naše oči. Stromy byly obaleny námrazou, krajina vypadala jako někde v ledovém království.
Když jsme minuli hraniční patník číslo 67/3, byli jsme upozorněni značkou, že jsme právě vstoupili na území národní přírodní rezervace. V těchto místech už stoupání nebylo tak strmé a tak jediným problémem bylo jen pár popadaných stromů a občasná mokřina, která ještě nestihla pořádně zamrznout. Kousek nad rozcestím Stříbrnická-sedlo se k nám zleva napojila červeně značená turistická stezka, po níž zrovna kráčela naše známá dvojice. Chvíli jsme si i my vychutnali komfortní povrch turistického chodníku, na němž chůzi usnadňovalo i několik dřevěným povalových chodníčků, o kus dál jsme však dali opět přednost divočině podél hraničních patníků. Bylo docela adrenalinové kličkovat mezi loužemi vrchovištní mokřiny, ty sice byly většinou zmrzlé, pevnost ledu ale nebyla vždy taková, aby tíhu našich podrážek udržela.
Následovalo opět dosažení bodu, kde se obě stezky setkávají. Turistů už jsme tady potkávali více, někteří z nich měli namířeno dolů a jejich slova nás vůbec netěšila. Třeba mladík zahalený do teplé zimní bundy s kapucí, ještě celý bílý od navátého sněhu, nás varoval před silným mrazivým vichrem, a tím nám vzal veškeré iluze o možnosti být ten den svědky teplotní inverze. Ale od dobytí vrcholu už nás odradit nemohl, ten už byl relativně blízko. K cestě na samotný vrchol jsme si opět zvolili polskou zelenou. Od červené cedule s nápisem "Rezervat Przyrody Snieznik Klodski" jsme se pustili do závěrečného strmého výstupu.
Bylo štěstí, že jsme šli lesem, který nás před silným větrem stále dobře chránil. O něco později stromy ustoupily, ale ani to nebylo tak strašné, protože vichr nám dul spíše do zad. Na stromech již byly pořádné vrstvy námrazy, pod kterými byly ztěžklé větve svěšeny k zemi. Vypadalo to však velmi hezky. Sice jsme o tom nevěděli, ale už jsme šli po vrcholové plošině a znenadání se před námi z bílé tmy vynořila skupina cedulí a obrovská hromada kamení po zřícené rozhledně. Zpoza těch kamenů za námi přiběhl mladík v modré bundě a něco na nás volal, po chvíli však zjistil, že si nás s někým spletl. Čekal tu na své přátele, kteří se mu při výstupu někde ztratili. Dokonce nás požádal o vyřízení vzkazu, pokud bychom je při sestupu potkali.
Podmínky na vrcholu, kde se stýkají hranice Moravy, Čech a Kladska, delšímu pobytu vůbec nepřály. Foukal silný vítr od jihovýchodu, přestože vlajkové vrstvy námrazy byly na tyčích a tabulích směrovány tímž směrem. Z toho jsme usuzovali, že se vítr musel teprve nedávno obrátit. Co naplat, to že vítr od jihovýchodu bývá obvykle teplejší tady vůbec neplatilo. Bylo jasné, že výhledů bychom se ten den nedočkali, mrazivý vítr nám stále vrhal drobné ledové jehličky do tváří a já, jenž si na tento výlet zapomněl přibalit rukavice, jsem měl po chvíli ruce tak zkřehlé, že jsem nemohl udržet ani trekové hole. Jedním slovem: sibérie.
Po pětiminutovém pobytu na vrcholu jsme se vydali na sestup. Čekal nás náročný úsek otevřenou krajinou přímo proti větru. Najednou jsem si všiml, že už se mnou nejdou Ivo s Bizim, ale dva sněhuláci, kteří byli bílí od bot až po čepici či klobouk. A já jsem samozřejmě vypadal úplně stejně. I přes tyto nehostinné podmínky nás překvapilo, že opačným směrem stoupalo docela dost lidí, s velkou skupinou jsme se potkali u pramene Moravy, k němuž jsme došli deset minut před polednem. Zdrželi jsme se jen krátce, udělali pár dokumentačních snímků a Bizi si ze zrodu naší národní řeky symbolicky nabral vodu do lahve. I přes nízkou viditelnost jsme o kus dál zaznamenali zbytky základů bývalé Lichtenštejnovy chaty. Bez problémů jsme našli i kešku skrytou pod základovou deskou, se zápisem do logbooku už to však bylo horší, já jsem byl stěží schopen udržet v promrzlé ruce tužku.
Jen pár metrů od základů bývalé chaty je známá soška slůněte. Bizi do jejího podstavce umístil pírko, které vezl jako talisman, poté jsme udělali pár snímků na památku, a rychlým krokem spěchali k hranici lesa. Konečně jsme se dočkali ochrany před nepříjemným vichrem. Minuli jsme dvojici křížů, jeden kovový, druhý dřevěný, oba vsazené do malé kamenné mohyly. U nedalekého rozcestí Franciska jsme mohli konečně realizovat vrcholový přípitek. Lidé, se kterými jsme se tam potkali, nám doporučovali návštěvu blízké chaty horské služby. O vyčerpané turisty se tam prý staral jeden dobrovolník, který nabízel alespoň základní občerstvení jako horký čaj nebo kávu. Myslím, že ten den zachránily tyto služby nejednomu turistovi zdraví.
Cestou k rozcestí Stříbrnická-sedlo jsme potkávali další početné skupinky turistů. Výjimkou nebyl ani čtyřnohý doprovod, či batole v náručí outdoorově zaměřených rodičů. Hned jsme si vzpomněli na sérii článku "Jde to", který býval před lety zveřejňován na serveru Treking. Nám už se šlo také dobře, pod ochranou stromů nefoukalo a s každým ztraceným výškovým metrem nepatrně stoupala teplota. Cestou podél polomů (jaké krásné výhledy na Praděd odtud jindy bývají) jsme sestoupili na rozcestí se svážnicí, která vede po okraji přírodní rezervace až někam pod kótu Sušina. Nás však turistické značky poslaly na opačnou stranu, takže jsme udělali poměrně ostrý obrat. Cesta už tady byla hodně široká, zcela bez problémů sjízdná i pro auta - jedno tady dokonce parkovalo. A začali jsme potkávat i skupinky jezdců na horských kolech.
Lesní cesta nás přivedla ke státní hranici, v těch místech jsme se dopoledne odklonili na stezku podél hraničních kamenů. Odtud jsme šli k rozcestí nad Adéliným pramenem, chtělo by se říci po stejné cestě, ale nebylo tomu tak, za těch pár hodin zde proběhla navážka nové vrstvy kamení a ne všude už byla zpevňující vrstva dobře usazená. Abychom při sestupu využili co nejvíce rozdílných stezek oproti výstupové trase, pokračovali jsme stále rovně. Široká kamenitá cesta, která se později změnila na asfaltovou, nás přivedla až k známé horské chatě Návrší. K ní jsme došli přesně o čtvrt na dvě. Lákavá byla myšlenka chvíli tady pobýt a dát si na zahřátí čaj nebo třeba jednu z mnoha nabízených polévek. Nakonec jsme si však v útulné chatě koupili jen pohlednice.
Pohled na hodinky avizoval, že pokud bychom odjezd z hor nechtěli odkládat až na poslední možný spoj (autobusem v 17:03 ze Stříbrnic nebo vlakem v 17:30 ze Starého Města), měli jsme na zdolání zhruba 6 km něco málo přes dvě hodiny času. To byla dostačující doba, dokonce bychom si mohli dovolit slabý půlhodinový pobyt na chatě. Časovou rezervu jsme si však raději nechali až do cíle pochodu, a hned se vydali na sestup. Šli jsme lesem podél sjezdovky, kterou jsme v dolní části překřížili, poté se napojili na cestu kupírující břeh pravostranného přítoku Stříbrnického potoka. Netrvalo dlouho a objevili se před námi první stavby roztahané podhorské osady. Na sestup od chaty do horní části Stříbrnic byla potřeba pouhá čtvrthodina.
Deset minut před 14. hodinou jsme došli k autobusové zastávce, u níž jsme výšlap začínali. V této době však žádný spoj nejel, takže nás čekal ještě pořádný kus cesty. V jedné zahrádce jsme obdivovali strom, který byl zcela bez listí, přitom však stále obsypaný plody červených jablek. Jablíčka musela být slaďoučká, ale odolali jsme, stejně tak nás nepřesvědčila ani výzva "Pojďte na pivo" na zdi penzionu U Kampů. Všimli jsme si, že místní rekreační zařízení mají docela atraktivní cenovou nabídku ubytování. To platí i o chatě Návrší a také o Králické chatě, kterou jsme viděli z rozcestí, na němž jsme asfaltovou silnici opouštěli. Předtím jsme ještě minuli kostel, starou kapličku vedle pastviny a výběh pro koně.
Modrá turistická stezka nás vedla přes mírné návrší přímo do Starého Města. Když jsme po cestě uprostřed luk kráčeli, nabízely se nám ten den nejpěknější výhledy do kraje. Kromě pěkných okolních lučin s malými lesními ostrůvky či solitérními stromy, byl z těch míst hezký výhled třeba na návrší Štvanice se spoustou sjezdovek a vleků. Když se obzor před námi začal svažovat dolů, objevilo se i panorama Starého Města s typickými dominantami věží radnice a kostela. Že se nacházíme v pohraničí nám zase dokazovaly stavby lehkého předválečného opevnění tzv. nového typu (často označované jako vzor 37).
Zbytek cesty nám rychle utekl. Prvními staroměstskými stavbami byly stará stodola a rodinný dům, u něhož místní obyvatelé zrovna chystali zásoby dříví na zimu. Pak jsme prošli kolem několika starých vil i poválečných bytovek a podél areálu skladiště dřeva dorazili v čase 14:40 k nádražní budově. Do odjezdu našeho vlaku zbývalo více jak 40 minut, takže dostatečná doba na návštěvu hospody či restaurace. Kde ji ale najít? Tabule s mapou nám v blízkosti nádraží nabízela dva podniky. V prvním případě, na ulici Srázné, se jednalo jen o obyčejný pajzl s hracími automaty, tak jsme popošli ještě pár desítek metrů dál. U hlavní silnice jsme objevili restauraci Staroměstský šenk, ve které jsme se usadili v její nekuřácké části. Tam už seděli naši známí, se kterými jsme se poprvé potkali u rozcestí Nad Adéliným pramenem. Objednali jsme si horkou polévku, která nás po celodenním pobytu venku příjemně zahřála a posilnila.
Deset minut před odjezdem vlaku jsme příjemnou restauraci opustili. Ivo a Bizi šli k nádraží přímo, já ještě stihnul zaběhnout k nejbližší poštovní schránce. Když jsem si nastoupil do přistaveného motoráku, překvapilo mě, jak byla jeho kapacita obsazená, místo k sezení se pro mě sice našlo, ale musel jsem se usadit jinde, než seděli mí kamarádi. V Hanušovicích jsme vyčkali příjezdu navazujícího rychlíku Jeseník-Brno. Tentokrát byla nasazena klasická souprava v čele s brejlovcem. Také tento vlak byl docela slušně obsazen, kupé, kam bychom se vešli všichni tři, jsme však objevili. V průběhu cesty do Olomouce se setmělo a ve spojení s únavou po celodenním chození po horách, a také v důsledku brzkého ranního vstávání, jsme značnou část cesty prospali.
Po příjezdu do stanice Olomouc hlavní nádraží mě čekal přestup na rychlík do Břeclavi. Kluci mohli sice v jesenickém rychlíku zůstat, protože by ale v Brně museli čekat dvě hodiny, rozhodli se, že se do moravské metropole projedou po delší trase. Bylo v tom i něco symbolického, protože trať do Břeclavi prakticky vede souběžně podél řeky Moravy, jejíž pramen jsme ten den navštívili. Zatímco v předchozím vlaku nás přemohla únava, tentokrát jsme cestovní čas vyplnili diskusí na různá témata. A ani jsme se nenadáli, a náš vlak zastavoval v uzlové, a pro tento spoj i úvraťové, stanici Břeclav, ve které se naše cesty definitivně rozdělily.
Zatímco doposud mi všechny spoje fantasticky navazovaly, tentokrát jsem byl nucen čekat na nejbližší vlak hodinu. Trochu jsem se toulal v okolí nádraží a blízkém parku Sady 28. října, stihl jsem i nákup v nákupním centru vedle gymnázia. S dostatečným předstihem jsem se vrátil na nádraží, kde jsem si nastoupil do řídícího vozu, který byl zvláštní tím, že v něm byla původně některá místa vyhrazena pro cestující první vozové třídy, ale později zde došlo k přeznačení na klasickou "dvojku". I díky této skutečnosti jsem vyhodnotil soupravu tohoto vlaku jako nejlepší, jakou jsem v průběhu dne cestoval. A ani tentokrát si ČD nepokazily dobrý dojem, do Hrušovan jsem přijel včas. Přesunul jsem se k autu, kterým jsem po chvíli vyrazil na cestu k domovu. V kotníkových pohorkách se mi sice řídilo mizerně, ale nakonec jsem krátce po půl deváté v pořádku dorazil do Hevlína.




Fotky:

Stříbrnice - kostel Kaple Panny Marie Králický Sněžník - hraniční stezka Vrchol Králického Sněžníku Pramen Moravy Turistická chata Návrší Návrší Hadcová