wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ


NÁRODNÍM PARKEM PODYJÍ S PRŮVODCEM

Datum:13. října 2012
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jarmil, Milan, Petr a další
Ušlá vzdálenost / čas:   15 km / 7 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



V období vrcholícího babího léta se mi naskytla příležitost zúčastnit se organizovaného výšlapu po trasách v první zóně NP Podyjí, které bývají běžným návštěvníkům zapovězeny. Aby bylo možné takový výšlap vůbec uskutečnit, je třeba akci zaštítit některým z odborných zaměstnanců nebo spolupracovníků Správy NP Podyjí. Třebíčské skupině "Naše jízdy" se ten správný člověk - Ing. Tomáš Vrška - snaží každoročně vyjít vstříc, takže letošní říjnová exkurze již měla pořadové číslo 3. Využil jsem jejich pozvání a také velmi dobrých dopravních možností, a nádherný sobotní den plný slunce strávil v kouzelném údolí řeky Dyje jihozápadně od Znojma.

Z Hevlína jsem odjel autobusem v 8 hodin ráno. Byl jsem jediným pasažérem a to až do Jaroslavic, teprve tam začali přistupovat další cestující. Tímto přímým autobusem jsem se dopravil do Znojma, kde mi po pár minutách navazoval přípoj, jehož cílovou obcí byl Čížov. Asi tímto spojem obvykle moc lidí nejezdí, protože nasazen byl menší autobus SOR CN9.5. Tentokrát byl však autobus z 80% zaplněný a to ještě hlouček lidí postával venku. Po příchodu na nástupiště jsem se zeptal ostatních, jestli čekají na příchod řidiče, načež mi jeden postarší pán ironicky odpověděl, že tento autobus přece pojede bez řidiče. Považoval jsem to za pokus o hloupý vtip, pak se však ukázalo, že měl vlastně pravdu, za volant si totiž sedla mladá dívčina, která předtím pokuřovala u zadní části autobusu.
Jakmile jsem se usadil na poslední volné místo, hned za místem pro řidičku, měl jsem před očima plakát, který větší zájem cestujících vysvětloval. V obci Podmolí se konaly zabíjačkové hody a podle všeho bývá asi tato akce velmi oblíbená. Na zastávce, která nese název "Podmolí, u bytovky", jsem vystupoval nejen já, ale i všichni ostatní cestující. Od zastávky jsem se vydal směrem k místnímu hřbitůvku a odtud ušel ještě asi stovku metrů k parkovišti u místního rybníka. Až dosud jsem mohl být považován za labužníka, který se těší na ochutnávku jitrnic a dalších zabíjačkových specialit, já ale místo k hospůdce na břehu rybníčka zamířil k hloučku turisticky oděných osob a postupně se pozdravil s Ivem, Milanem, Jarmilem a se všemi ostatními, s nimiž jsem se z minulosti znal.
Organizovaná prohlídka, kterou vedl spolupracovník Správy NP Podyjí Ing. Tomáš Vrška, začala přesně v předem dohodnutém čase 9:30. Nad rozloženou mapou nám byl prezentován plán zamýšlené procházky i následného zakončení celé akce v nedalekém Vranově (to už se odehrálo bez mé účasti). Pak byl zamítnut návrh některých účastníků zahájit akci ochutnávkou zabíjačkových pochutin, namísto nezdravého přejídání se početný hlouček turistů širokého věkového složení, který byl doprovázen jedním čiperným psíkem, vydal na cestu jižním směrem po nové asfaltové komunikaci. U cihlové boží muky, která se nachází při odbočce k nedaleké hájovně, upoutal naši pozornost strom, který vypadal jako by byl nalomený, zřejmě před lety přišel o svůj hlavní kmen.
Úzká asfaltka nás přivedla přes otevřené pole k okraji lesa, kde se nachází rozcestí s názvem Nivky. Pokračovali jsme rovně, a po chvíli minuli skupinu budov, které byly kdysi součástí roty pohraničníků. O pár desítek metrů dál, na rozcestí "U Milíře", jsme se z úst našeho průvodce dozvěděli o těchto objektech víc, např. že původní hlavní budova byla působením vojska tak zdevastovaná, že musela být zbořena a kromě základového soklu a sklepů se vlastně jedná o novostavbu. Dnes v ní má zázemí polesí, které spadá pod Správu NP Podyjí. Vzhledem naší aktuální poloze jsme si připomněli i železnou oponu, před rokem 89 bychom právě tady narazili na oplocení a ostnatý drát a určitě i nějakou ozbrojenou hlídku se psem. Za dvě desítky let se však dokázala příroda vzpamatovat a místa, která bývala ošetřována vysoce účinným herbicidem, postupně zarůstají stromy, nejčastěji břízou, borovicemi a modříny. Jedinou připomínkou tak zůstává rozbitá asfaltová komunikace, po které jsou trasovány stezky pro pěší i cyklisty.
Další naše kroky již nevedly po značených stezkách, ale vydali jsme se přímo na jih, směrem jakoby ke skalním útvarům, kterým se říká Liščí skála. Neznatelnou stezkou v první zóně národního parku jsme strmě sestoupili až na dno údolí. Až na pár uklouznutí zvládli všichni sestup po příkrém svahu bez úhony. Zastavili jsme se u bažinatého prameniště potoka, zkalená voda tůněk signalizovala, že jsme se právě ocitli u tzv. kališť, tedy míst, kde se divoká prasata válí v blátě a následně otírají o stromy či jiné zpevněné stěny. Tomáš nám divočáky vylíčil jako velice inteligentní zvířata, která se umí v těžkém svažitém terénu velmi rychle a obratně pohybovat. A protože v NP jsou bezzásahové lesy, mají zde díky velkému množství starého trouchnivějícího dřeva, které je bohatým zdrojem na různé larvy, velmi dobré podmínky pro život.
Pokračovali jsme po dně údolí, kde bylo potřeba překonat nejednu překážku v podobě spadeného stromu či blátivého úseku. V místě, kde se údolí vyschlého potoka odklonilo ostře doprava, jsme začali stoupat po pěšinách vyšlapaných zvěří, pravděpodobně již zmíněnými divočáky. I zde jsme museli překonat několik problematických úseků a v dlouhém zástupu se prodírat hustým porostem. Odměna za chůzi těžším terénem i za nastoupané výškové metry však stála za to, otevřel se nám nádherný výhled do hlubokého údolí řeky Dyje, která v této oblasti výrazně meandruje. Strmé svahy porostlé smíšeným lesem již měly náběh do nádherných podzimních odstínů, kontrast barev zvyšovaly i četné skalní útvary.
Kromě lesů, skal a hladiny Dyje, na které se v klidu pohupovaly dvě labutě, byl odtud vidět i zámeček Karlslust, již na rakouské straně parku, sídlo rodiny Waldsteinů. Tomáš zavzpomínal na přelom tisíciletí, kdy právě na tomto zámečku probíhala jednání o vyhlášení národního parku i na rakouské straně hranice. V té souvislosti nás seznámil s tématikou náhrady újmy na produkci dřeva, kterou musí zemská správa hradit vlastníkovi lesa. Obdobná situace je praktikována i u nás, akorát s tím rozdílem, že soukromí vlastníci lesů v 1. zóně národního parku prakticky žádní nejsou, což souvisí s poválečným odsunem původního obyvatelstva a zestátněním lesů na základě Benešových dekretů.
Jak nám bylo jasné nejen z Tomášova vyprávění, vznikla tato vyhlídka teprve nedávno, poté, co zde byl minulou zimu odstraněn souvislý porost modřínu. Nebyl zde tedy problém s kůrovcem, jak si někteří účastníci exkurze mysleli. Modřín zde byl vysázen uměle někdy v 18. století tehdejším majitelem lesa, což byl premonstrátský klášter ve Znojmě, sazenice se prý vozily až ze štýrského Admontu. Protože ale modřín není vhodné pěstovat ve skupinách, vhodné dřevo se vytváří jen když je vtroušen mezi ostatní dřeviny, přistoupila Správa NP Podyjí k jeho odstranění. To ostatní je ponecháno na samotné přírodě, očekává se, že do deseti let se nálet semen z okolních stromů postará o nové zalesnění - a tedy takové pěkné výhledy, jako se naskytly tento den nám, už možné nebudou.
Po půlhodině strávené na vyhlídce jsme se vydali na další cestu. Nejprve jsme šli po široké lesní cestě podél okraje oplocenky, zanedlouho jsme se však odklonili do lesa a kopírovali okraj náhorní plošiny, ovšem bez výhledů na dno údolí. V lese jsme spatřili několik menších skalek a štěstí jsme měli i na mloka skvrnitého, který se před námi schovával pod vrstvou listí a uschlé trávy. Asi po půlhodince jsme dorazili na horní okraj menšího kamenného moře, odkud se nám díky absenci stromů opět otevřel překrásný výhled do údolí, z jehož dna se k nám neslo tiché šumění tekoucí vody. Pěkně byl odtud vidět zejména skalní útvar Steinernes Meer, v překladu kamenné moře, na rakouském břehu řeky. Také na této nádherné vyhlídce jsme setrvali skoro půl hodiny, kromě neustálé diskuse s naším průvodcem stihla většina účastníků i posvačit.
V další části vycházky jsme se přiblížili k modře značené turistické stezce, které se říká Lipinská cesta. Zastavili jsme se u odkrytého kořenového systému, odhadem asi 500 let starého, u kterého nám Tomáš podal výklad o výživě polykormonů. V Podyjí je zachováno velké množství přestárlých pařezin, tedy polykormonů, které jsou důsledkem tzv. výmladkového hospodaření. Dříve se totiž stromy kácely, dokud měly menší průměr kmene, a byly tak snáze dopravitelné z lesa. Tím se původní centrální kořen rozrůstal a postupně vymlazoval další kmeny v těsném okolí. A právě zde se asi 2 roky prováděl výzkum, jehož výsledkem má být zhotovení 3D modelu celého kořenového systému. Bohužel jsme sem přišli asi tři týdny poté, co byly z kmenů odstraněny měřící zařízení s čidly, které skenovaly průtoky vody.
Modrou turistickou stezku jsme pouze překřížili a pokračovali po hraně náhorní plošiny k turisticky zpřístupněné vyhlídce s názvem Železné schody. Toto zvláštní pojmenování pochází z doby, kdy právě tudy vedla tzv. železná opona, tedy zorané pásmo a na něm systém plotů a drátů. Souběžně s tímto pásmem vedla i asfaltová komunikace, která sloužila pohraničníkům pro rychlý přesun podél celého systému ženijních zátarasů. Strmý svah pod dnešní vyhlídkou však stavbu komunikace nedovoloval, proto zde bylo vybudováno schodiště, které vojákům umožňovalo lepší přístupnost na dno údolí, kde podél drátů pokračovala opět běžná silnice. Při pohledu z výšky je ještě dnes jasně patrný průsek, který postupně zarůstá mladými stromy. Z vyhlídky se nám otevřel nádherný výhled na široké dno říčního údolí. Na rozdíl od centrální části NP Podyjí je údolí pod Železnými schody podstatně otevřenější. Je to důsledek toho, že řeka dříve obtékala ostroh, vlastně tekla přímo pod vyhlídkou, postupně však prorazila šíji, čímž se tok napřímil, a původní koryto bylo v dalším období zaneseno a zarostlo stromy, převážně borovicemi.
Kousek od vyhlídky jsme se napojili na červenou turistickou stezku, která je vedena po asfaltové komunikaci, bývalé signálce. I z této cesty se nám naskytly pěkné výhledy na opuštěný meandr, z jednoho místa byl možný i pohled na opačnou stranu údolí, na 170 metrů vysoké skalní stěny nad bývalým mlýnem Papírna. Sestoupili jsme k vinici Šobes a protože brána byla otevřená, mohli jsme pokračovat přímo po okraji vinohradu. Dokonce i stánek firmy Znovín byl tento den mimořádně otevřený (jak jsem se později dozvěděl, bylo to z důvodu vypravení posledního cyklovlaku VELO PODYJÍ v roce 2012), čehož mnozí z nás využili k ochutnání zdejších velmi kvalitních vín. Odpočinuli jsme si a posvačili.
Dlážděnou cestou jsme sestoupili na nivní louku pod Šobesem, kde jsme se opět odklonili od značené trasy, která by nás přivedla k visuté lávce přes řeku. My jsme potřebovali zůstat na levém břehu Dyje, proto jsme po okraji louky zamířili k rozbitému jezu bývalého Judexova mlýna. Než jsme vyšli, upozornil nás Tomáš na poněkud náročnější podmínky pro chůzi, protože na levém břehu řeky prý nikdy nevedla žádná historická cesta, a terén tomu odpovídá. Přitom se s námi podělil i o jednu vtipnou příhodu ze silvestrovských pochodů, které Správa NP Podyjí každoročně pořádá. Byla o paní, která se na pochod vydala v nóbl oblečení a botaskách a neodradilo ji ani varování průvodců podobné tomu, jaké jsme si od Tomáše vyslechli my. V naší skupince však byli na drsnější terén připraveni všichni, takže jsme mohli vyrazit.
Břeh byl v těchto místech hodně zarostlý, zejména kopřivami, jejichž pálení jsme pociťovali na vlastní kůži i přes kalhoty. Já osobně jsem zde zvolil vypočítavou strategii, zařadil jsem se až na konec skupinky, takže jsem již mohl kráčet po vyšlapané pěšince. O 0,5 km dále po proudu jsme se ocitli u dalšího jezu, tentokrát součástí bývalého mlýna a oblíbeného výletního letoviska Papírna. Z levého břehu se nám naskytl krásný pohled nejen na jez, ale i na ruiny zbytků budov a strmé svahy nad nimi, vše navíc v krásné podzimní paletě. Postup podél řeky nebyl příliš rychlý, často jsme museli překonávat překážky v podobě padlých stromů či opatrně našlapovat po nevypočitatelných a kluzkých kamenných blocích. Všimli jsme si, že spousta dřeva byla označena plastovými štítky s čísly. V NP Podyjí se tímto způsobem sleduje, za jakou dobu dokáže řeka transportovat kusy dřeva různé velikosti až na vzdutou hladinu Znojemské přehrady.
Stále jsme kopírovali břeh Dyje, v jejíž pomalu tekoucí vodě hojně rostly zelené lakušníky. Procházeli jsme tzv. deluviální oblastí, tj. svahovými usazeninami velmi bohatými na živiny, mohli jsme tak vidět prakticky všechny druhy dřevin, které v Podyjí rostou, tedy jilmy vazy, babyku, jasan, javor, lípu, aj. Výjimkou byl úsek pod Zlámanou skálou, kde jsme obdivovali různé skalní útvary a občas jsme museli překonat i malé suťovisko. Postupně jsme přišli k ústí Hájského potoka, u kterého se na naší straně nacházelo další rozsáhlé suťovisko a kamenité břehy byly i na opačném břehu Dyje. V těchto místech jsme se od řeky odklonili, čekal nás dlouhý výstup s převýšením asi 150 metrů podél rokliny toho času vyschlého Hájského potoka.
Než jsme vyšli za hranice I. zóny, zaznamenali jsme v okolí staré zaniklé cesty spoustu vyvrácených stromů. Vývraty dochází často ke změně druhové skladby lesa a zdejší bezzásahový režim umožňuje unikátní sledování těchto projevů. Podobné chráněné území v takto nízkých nadmořských výškách v naší republice nemáme, všechny ostatní pralesy se totiž nacházejí v horách. Tomáš nás upozornil, že právě tady převažuje spíše zastoupení habru, kterému vyhovují vlhká a stinná údolí, naopak na slunečných stráních exponovaných k jihu se těmto dřevinám příliš nedaří a v "boji o místo na slunci" je poráží duby.
Údolí Hájského potoka nás přivedlo až do míst, kudy kdysi vedla cesta ze Šobesu do Mašovic. Mně a Ivovi byly tyto končiny dobře známé, protože jsme si tudy před lety zkracovali cestu při naší okružní výpravě okolo Znojemské přehrady. Odtud již zbývalo jen pár desítek metrů k napojení na žlutou turistickou stezku, která nás přivedla po okraji lesa k rozcestí Nivky. Tam se náš okruh uzavřel, protože k Podmolí jsme se vraceli opět po asfaltové komunikaci, po které jsme zahájili tento zajímavý výšlap dopoledne. Cestou jsme potkávali docela hodně výletníků, nejspíš šlo o návštěvníky zabíjačkových hodů, kteří si chtěli zlepšit trávení krátkou procházkou do přírody. Na západním obzoru jsme si také všimli balónu a záviděli jeho posádce pohledy na krajinu.
Krátce před půl pátou jsme přišli na parkoviště u rybníku v Podmolí. Prakticky všichni účastníci exkurze měli v plánu přesun do Vranova, kde měli zamluvené posezení v restauraci. Mně ale návštěvu nedovoloval odjezd posledního možného autobusového spoje, takže jsem byl domluvený s Ivem, že se s ním svezu do Lesné, odkud jezdí každé dvě hodiny linkové autobusy do Znojma. Náš průvodce Tomáš mi však nabídl lepší variantu, potřeboval zajet do Znojma vyzvednout dceru a také se stavit na nákupy, takže jsem využil příležitosti svézt se s ním. I možnost návštěvy obchodu se mi hodila. Ihned po nákupu v Kauflandu jsem se vydal k nádraží. Vlak i přímý autobus už byly pryč, stihl jsem však spoj, který měl ze Znojma namířeno do Velkého Karlova. Tímto autobusem jsem se svezl do Hrádku, kde jsem si přestoupil na linku 820, do Hevlína jsem tak přijel již před šestou hodinou večerní.




Fotky:

Rybník v obci Podmolí Údoli Dyje pod Liščí skálou Vyhlídka pod Lipinou Vinice Šobes Ruiny mlýna Papírna


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET