wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET TŘÍDENNÍ (s návratem vlakem)


NA KOLE PODÉL DUNAJE, ERLAUF A ENNS

Datum:17. - 19. srpna 2012
Složení výpravy:Marek, Honza
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 205,93 km; 2. den: 68,46 km; 3. den: 13,78 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 9:57:07 h; 2. den: 3:45:50 h; 3. den: 1:05:18 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 13 1/2 h; 2. den: 9 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 20,69 km/h; 2. den: 18,19 km/h; 3. den: 12,67 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
  
Text & foto:Marek Topič



Nápad uskutečnit tento cyklovýlet vznikl vlastně už loni, když jsme se autem vraceli z pobytu v NP Gesäuse. Tehdy jsme si říkali, že bychom někdy mohli do oblasti, která se nám tolik líbila, zavítat na kole. Slovo dalo slovo, a o rok později jsme si skutečně tuto cestu naplánovali. Zčásti se jednalo i o zopakování mé předloňské cesty, ovšem bez náročného výjezdu na Hochkar.

DEN PRVNÍ - VÍCE JAK 200 KM PODÉL DUNAJE A ERLAUF (17. 8. 2012)
Když jsme přemýšleli nad tím, zda je možné za jediný den dojet na kole až do kempu v osadě Gstatterboden, dospěli jsme k názoru, že reálné by to bylo jen při velmi příznivých okolnostech (bezvětří či SV vítr) a při překročení hranic již kolem páté hodiny ranní. Hned druhá podmínka se nám však splnit nepodařila. Původně jsme byli domluveni na srazu v 5:30, ale protože Honza zaspal, dorazil do Hevlína až deset minut před půl sedmou. Hned po našem setkání jsme pokračovali v cestě na jih. Po projetí městem Laa jsme se rozhodli, že zamíříme nejkratší možnou cestou do okresního města Hollabrunnu.
Měli jsme trochu obavy z provozu na hlavní silnici B6, ale v úseku Hanfthal-Unterstinkenbrunn nás předjížděly jen asi dvě desítky aut. V další části cesty nás čekal výjezd nejednoho kopce, krajina se zde hodně vlní, takže roviny jsme si moc neužili. Postupně se začal probouzet vítr, který prozatím foukal mírně proti nám (od severovýchodu), ale později se měl stát naším pomocníkem. Jeli jsme bez zastavení, odolali jsme i hezkému odpočívadlu v oblasti Bransberg. Severní část Hollabrunnu jsme museli projet po objízdné trase, neboť ulice Aspersdorfer Strasse byla kvůli budování kanalizace zcela neprůjezdná. Nakonec jsme se dostali na Hlavní náměstí, kde jsme si krátce odpočinuli na lavečkách pod velkými lípami.
Naším dalším dílčím cílem bylo město Krems, ke kterému jsme také vyrazili nejkratší možnou trasou. Kvůli směru naší jízdy nám cestu do Oberfellabrunnu znepříjemňoval zesilující vítr, ale později bylo ještě hůř, protože naše cesta začala stoupat k severnímu okraji polesí Gugelwald. Odměnou za překonání 100metrového převýšení byl parádní sjezd do údolí řeky Schmida. Projeli jsme městečkem Ziersdorf. Za ním jsme mimoúrovňově překřížili hlavní silniční tah z Vídně na Horn a poté opět začali postupně nabírat výškové metry. Obec Hohenwarth se však nachází v údolí, takže rychlý sjezd k hlavní křižovatce vystřídalo táhlé stoupání podél vinařských sklepů. Opět jsme se snažili držet rychlé tempo a přestávky dělali jen v nezbytných případech. Kousek za odbočkou do vsi Stettenhof jsme dosáhli dosud nejvyššího bodu na trase (381 m), odtud jsme začali výšku postupně ztrácet. Se zajímavým výhledem do dalekých rovin podél Dunaje a na vinicemi osázené svahy Schönbergu jsme se pustili do dlouhého sjezdu, prakticky bez šlapání jsme dojeli až do obce Strass (217 m).
V centru nedaleké obce Hadersdorf nás překvapilo úhledné náměstí se starobylou rotundou. Nemít cíl tak daleko, určitě bychom se zdrželi déle. Nekonečná řada sklepů podél silnice do Gadersdorfu a vinice skoro úplně všude okolo nás byly důkazem, že jsme právě vjeli do jedné z nejdůležitějších vinařských oblastí Rakouska. Do města Krems, vstupní brány do údolí Wachau, jsme přijeli ve velmi solidní době, již o čtvrt na jedenáct, ale přesto nám již začínalo být jasné, že cíl v NP Gesäuse byl pro tento den prakticky nedosažitelný. S více jak 80 km v nohách bylo nutné si trošku odpočinout a posilnit se. K tomu účelu jsme nakonec zapadli do podniku McDonalds. Z jejich jídelníčku by se jeden pos..., ale pro nás to byla tentokrát ideální možnost najíst se opravdu rychle a za rozumnou cenu.
Při obědě Honza nadnesl, že předešlý den cestoval ve vlaku z Přerova do Břeclavi s jinou dvojicí cyklistů, která měla v úmyslu dojet podél Moravy a Dunaje až do Pasova. Začali jsme si s touto myšlenkou taky trochu pohrávat. Využili jsme možnosti surfování po internetu a nad on-line mapou odhadovali, za jak dlouho bychom do Pasova dojeli my. Podle nasazeného tempa nám vyšlo, že do večera bychom mohli dojet někam k Linci a Pasov bychom dobyly někdy odpoledne následujícího dne. Ať bychom cíl cesty změnili nebo ne, prvních 40 km bychom měli cestu stejnou. Nejprve nás čekal průjezd kolem historických jader měst Krems a Stein a následně nádherné sevřené údolí s několika starobylými městečky. Upřednostnili jsme levý břeh Dunaje, kde nás čekalo 30 kilometrů krajinou, jaká nemá obdoby. Pohodlná rovinka podél Dunaje, která se o kus dál zvedá do příkrých svahů, často s terasovitými úpravami, a občas i ve strmé skalní stěny. A všude roste vinná réva. Velká koncentrace je zde i památkových objektů, od pomníčků a křížů přes kapličky až po rozsáhlé hradní zříceniny.
K nejvíce navštěvovaným městečkům ve Wachau patří rozhodně Dürnstein, jehož symbolem jsou věž klášterního kostela a zřícenina hradu, ve kterém byl kdysi vězněn král Richard Lví srdce. Z prostranství před zámkem se nám naskytl nádherný výhled na Dunaj. V této oblasti podstatně zhoustl provoz na cyklostezkách, často jsme se potkávali se skupinkami 50 i více cyklistů. Někdy to nebyl problém, protože cyklotrasa je vedena po vedlejších silnicích, v sevřenějších částech údolí však zbylo místo jen na úzký, asi 2,5 m široký pás podél hlavního silničního tahu. Neměli jsme zrovna dobrý pocit, když jsme se právě v takových místech míjeli s velkými skupinami, u nichž si člověk nemohl být jistý tím, zda někdo nepozorný nevybočí do protisměru. Ujistili jsme se, že tvrzení o Dunajské cyklostezce jako o stezce pro důchodce tady platilo, věkový průměr cyklistů, které jsme potkávali, byl opravdu vysoký.
Projeli jsme Weissenkirchen, městečkem s kostelíkem vyvýšeným nad ostatní historickou zástavbou, a opět uháněli mezi nekonečnými vinicemi. Pomalu se nám přibližoval starobylý kostelík St. Michael a o pár stovek metrů dál nám cestu zkřížil projíždějící vlak společnosti Növog ve zvláštním zlatošedém nátěru. O pár minut později jsme projížděli další historickou obcí - Spitz an der Donau. Tamní kostel, který bývá vidět už z dálky, byl postaven na vyvýšenině, stejně tak i rozsáhlá hradní zřícenina Hinterhaus. A tím výčet zajímavostí ani zdaleka nekončil. Nedaleký Willendorf vešel ve známost především nálezem Willendorfské venuše, na druhé straně Dunaje nemohla uniknout naší pozornosti mohutná hradní zřícenina hradu Aggstein. Až o něco dál už to nebylo typické Wachau, na svazích byly vidět stromy invazního akátu a tam, kde se údolí rozšířilo, rostla místo vinné révy obyčejná kukuřice.
Krátce po jedné hodině odpolední jsme dojeli do Emmersdorfu. Tam se nachází důležitý most, po kterém jsme se rozhodli Dunaj překonat, ale ještě než jsme tak učinili, dopřáli jsme si delší odpočinek u tamního informačního kiosku. Z mostu se nám naskytl poslední hezký výhled do údolí Wachau, hezky odtud byl vidět zejména zámek na skále v Schönbühelu, nepřehlédnutelný byl i klášter Melk, který jsme však v tuto dobu měli proti Slunci. K němu jsme měli namířeno, resp. pod něj, protože jsme po pár minutách dojeli k patě skály, na které byla tato nádherná barokní stavba vybudována. Trochu jsme se tím vzdálili od Dunaje, ale značená cyklostezka nás k němu opět přivedla. Přijeli jsme rovnou k přístavu, ve kterém právě kotvila jedna z nóbl výletních lodí.
Kvůli přehradě Melk jsme se museli znovu od Dunaje vzdálit, teprve pak jsme se definitivně napojili na hráz, po které byla vedena i komunikace pro cyklisty. Byl to trošku nudný úsek, stále rovně, po levici lužní les, vpravo rozsáhlá vodní plocha, zajímavé objekty byly vidět spíš na druhém břehu, např. zřícenina hradu Weitenegg. Zpestřením se nakonec stal provizorní kemp, který byl podél cyklostezky vybudován na pár dnů, kdy se zde konaly závody vodních skútrů. Projížděli jsme tady kolem nekonečné řady karavanů, ale i prodejních stánků nebo různých atrakcí. Museli jsme jet velmi opatrně. Když jsme minuli poslední karavan, podjížděli jsme most východně od Pöchlarnu. Nyní muselo definitivně padnout naše rozhodnutí, kam pokračovat dále. Učinili jsme jej u odpočívadla ve stylu legendy o Niebelunzích. Z hydrantu jsme si doplnili zásoby pitné vody a poté vyrazili směr hory, cesta proti toku Dunaje se tak odložila na některý další rok.
Přijeli jsme k ústí řeky Erlauf, která následně vystřídala Dunaj v naší doprovodné roli. Když jsme tudy jeli předloni s Víťou, byl den již na sklonku, a my se tehdy začínali poohlížet po místě na přenocování. Tento den bylo do večera ještě hodně daleko a my se navíc těšili, že nás konečně začne podporovat severovýchodní vítr. Ovšem místo toho, aby se nám jelo lépe, začal jsem aspoň já pociťovat, že mé kolo jakoby plavalo. Předtucha se bohužel naplnila, vzduch v duši zadního kola ubýval a já věděl, že mě v nejbližší době čekalo lepení. Dojeli jsme ještě do malé vísky Kendl, kde ale nebylo pro opravu duše příhodné místo, zejména kvůli špatnému přístupu k vodě. Proto jsem situaci vyřešil provizorně, kolo jsem dohustil, a jelo se dál. Jak se ukázalo, díra v duši nebyla nijak velká, protože jsme pak ujeli ještě pořádný kus cesty, než se jízdní vlastnosti kola znovu zhoršily.
Při křížení úzké železniční dráhy u města Wieselburg nás překvapila šlapací drezína, která se k nám blížila po mostě přes řeku Erlauf. Takže i zde již existuje možnost projet se na šlapadlech po trati, na které byla v minulosti osobní i nákladní doprava zastavena. Město, které je známé především díky pivovaru, jsme si projeli jen v jeho jihozápadní části. Pak jsme z cyklotrasy odbočili na vedlejší cestu, která nás přivedla do malé osady Neumühl. Další pokračování této cesty bylo nejisté, proto jsme se vydali na opačný břeh řeky Erlauf, kde jsme se napojili na hlavní sinici B25. Ta byla docela široká, tak nám ani tolik nevadil hustý provoz aut. Aspoň nám tady rychle ubíhaly kilometry, a již o půl čtvrté jsme přijeli do města Purgstall, v létě 2010 našeho cílového místa v první den výpravy na Hochkar. V nákupní zóně jižně od města nastal čas na další přestávku a hlavně na zasloužený půllitr nepřekonatelného radleru Gösser, od kterého jsme čekali dodání energie na další cestu.
Poté, co jsme z nákupní zóny vyrazili na další cestu, bylo mé zadní kolo opět téměř prázdné. Od místa, kde jsem kolo dofoukal poprvé, jsme měli najeto něco přes 15 km, takže jsem situaci znovu řešil jen pomocí hustilky. A i tentokrát to efekt přineslo. Stále jsme pokračovali po hlavní silnici, která nás vedla širokým údolím řeky Erlauf k okresnímu městu Scheibbs. Jelo se stále velmi dobře, byť už jsme měli v nohách víc jak 150 km. Od osady Neubruck se údolí odklonilo více k jihozápadu. Už bylo patrné, že výškové metry pomalu, ale jistě přibývají, např. na šesti kilometrech do obce Kienberg to bylo nezanedbatelných 40 metrů. Bylo teprve 17 hodin, ale odpoledne se pomalu přechylovalo do podvečera a na dno údolí přestaly svítit sluneční paprsky. Při průjezdu městem Gaming jsme se připravovali na náročné stoupání, které nás v další části cesty čekalo. Odpočinuli jsme si a něco lehkého pojedli, já opět dohustil zadní kolo, a z posledních sil se pustili do nejnáročnější části cesty.
Celkové převýšení mezi Gamingem a sedlem pod Grubbergem bylo rovných 300 metrů. Já jsem se nahoru doslova plazil rychlostí sotva 7 km/h, Honza dokonce musel sesednout a kolo tlačit. Deset minut po osmnácté hodině jsme konečně dosáhli odbočky do lyžařského střediska Lackenhof, od toho místa už nás čekal jen příjemný sjezd. Ten mi opět znepříjemnila nutnost dohuštění a také částečná uzavírka silnice, která si vynutila krátké čekání u semaforu. Po následujícím rychlém sjezdu jsme po obchvatu objeli obec Lunz a jakmile jsme objevili vhodnou odbočku, napojili se na cyklostezku vedoucí podél řeky Ybbs. V místě, kde stezku křížila rezavějící úzkorozchodná železniční trať, jsme objevili dobrý přístup k řece. Její skalnaté koryto zde bylo zajímavě zvrásněné, což vynikalo zejména při nižším stavu vody, než asi obvykle bývá. Se svým defektem už jsem nemohl pokračovat dál, sundal jsem tedy cyklobrašnu, kolo obrátil na řidítka a pustil se do lepení. Nakonec jsem musel s duší k vodě, jinak bych v ní dírku neobjevil. K lepení jsem použil novinku v podobě samolepících fleků, takže celkové zdržení nebylo velké. Litoval jsem, že jsem se k opravě neodhodlal dříve.
Protože jsme jeli údolím řeky Ybbs po proudu, jelo se nám velmi dobře. Krátce po sedmé hodině jsme dojeli do obce Göstling. Na dno údolí už dávno nedopadaly sluneční paprsky a to pro nás bylo signálem, abychom se začali zabývat hledáním vhodného místa na bivak. Nakonec jsme se ještě pustili do stoupání údolím Göstlingbachu a vyjeli až do sedla, kde je odbočka horské silnice na Hochkar. Čas 19:45 už nepřipouštěl možnost pokračovat ve sjezdu k pomezí Dolního Rakouska a Štýrska, zkusili jsme tedy projít les hned vedle parkoviště. Ten byl docela rovinatý a tak nebyl problém najít vhodný plácek pro rozložení karimatky. Před ulehnutím jsme si sedli na lavičku vedle autobusové zastávky. Její dřevěný přístřešek by nám posloužil v případě, kdyby se v noci spustil nenadálý déšť, tomu ale nic nenasvědčovalo, protože obloha byla bez jediného mraku. Nad krajinu se rychle snesla tma, zamířili jsme tedy k vytipovaným místům, kde jsme si rozložili karimatky a zalehli. Ten den jsme si pořádně mákli, já najel 206 km, Honza dokonce o deset km víc, takže jsme byli dostatečně utahání, a celkem záhy tvrdě usnuli.

DEN DRUHÝ - PRŮJEZD SOUTĚSKOU GESÄUSE (18. 8. 2012)
V noci se spalo dobře, akorát pár minut po půlnoci přijel na parkoviště nějaký debil a pár minut túroval motor svého auta, a šílenou rychlostí přejížděl sem a tam. Nakonec se s kvílením pneumatik vydal na zběsilou jízdu směrem ke Göstlingu. Pak už nás ve spánku nerušilo nic. Vstávali jsme v sedm, něco jsme pojedli a aspoň provizorně spáchali ranní hygienu. V tu dobu už na parkovišti zastavila první auta s naloženými koly na střeše. Cyklisté měli samozřejmě namířeno po horské silnici na Hochar, což bylo sousto, na které my neměli ani pomyšlení. Přece jen nás po záběru z předchozího dne bolely svaly na nohách i v sedacích partiích.
Lassing jsme opustili v 7:45. Během dvou minut jsme dojeli k odbočce do údolí Medlingtal, odkud jsme se pustili do dlouhého sjezdu, až nám z toho byla zima. Rychle jsme dojeli k zemským hranicím, od nichž se klesání zmírnilo, stále jsme ale prakticky bez námahy uháněli rychlostí přes 30 km/h. Dole na křižovatce se silnicí od Mariazell jsme zaznamenali aktuální průměrnou rychlost 35 km/h. Chvíli nás doprovázela řeka Salza, jejíž průzračná voda tekla v drobných peřejích hluboko pod námi. U Palfau jsme odbočili na druhý břeh. Škoda, že sjezd na most byl tak prudký, bylo nám totiž líto ztratit rychlost před následujícím stoupáním, a tak jsme přišli o výhled do soutěsky.
Za poslední rok doznala kvalita silnice na levé straně Salzy viditelného zlepšení, už tu nebylo tolik výmolů jako při naší loňské cestě autem. Střídaly se nám úseky vedoucí uprostřed širokých luk, jindy jsme zase projížděli těsně kolem skal. Často jsme měli po pravici strmý zalesněný svah klesající až na dno údolí, ale až na tekoucí řeku dohlédnout nešlo. Nakonec jsme se odklonili do údolí potoka Gamsbach, které nás přivedlo do malé obce Gams. Už v ní nás čekalo nejnáročnější stoupání toho dne, jen co jsme překonali most přes horskou bystřinu, byli jsme nuceni zařadit ty nejlehčí převody, abychom kilometrový kopec s více jak stometrovým převýšením vůbec vyjeli. Nebýt fyzického manka z předešlého dne, asi bychom toto stoupání v pohodě zvládli, ale za dané situace to tak snadno nešlo. Honza část kopce vyšel a kolo tlačil, já jsem až do nejvyššího bodu nakonec vyjel v sedle kola, ale přestávky jsem musel dělat každých padesát metrů.
Ze sedla Radstatthöhe jsme se rychle rozjeli, a veškeré předtím pracně získané výškové metry začali zase ztrácet. Jen co jsme vyjeli z lesa, otevřel se nám nádherný výhled na osadu Mooslandl a výrazný vrchol nad ním. Rychle jsme si vzpomněli, že právě tato hora, Tamischbachturm, byla cílem pěšího putování v předposlední den našeho loňského pobytu v Gesäuse. V mnohem větší dálce se bělaly další velikáni Ennstalských Alp. Před koukáním na horské panorama jsme však museli upřednostnit plnou koncentraci na jízdu, ani jsme se nenadáli a přejížděli jsme most přes řeku Enns, jejíž údolí bylo v této oblasti pořádně zahloubené. Na křižovatce jsme odbočili doleva a po chvíli si opět dopřávali rychlý sjezd. Pak jsme opět překonali řeku, tentokrát už jen v úrovni pár metrů nad hladinou. S výhledem na betonovou hráz přehrady jsme začali pro změnu stoupat a nakonec sjeli do obce Hieflau.
Do Hieflau, významné obce na soutoku Enns a Erzbach, jsme dojeli přesně v 9 hodin. Po zkontrolování zásob proviantu jsme naznali, že zajížďka do středu obce nebyla nutná, všeho jsme zatím měli dostatek, takže vyhledat otevřený obchod nebylo potřeba. Vydali jsme se tedy do nitra Gesäuse. Po projetí tunelu, kdy jsme měli po levici vysoko ve stráni horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny, jsme přijeli k prvnímu velkému mostu přes řeku Enns. Na druhém břehu nás čekala atraktivní jízda po dně hlubokého horského údolí, kterou nám okořenily průjezdy protilavinovými tunely, poté jsme opět zamířili na pravý břeh řeky a tam na nás čekala klikatící se objízdná trasa silničního tunelu. Po dalším přemostění jsme upřeli zrak směrem do postranního údolí se skalní stěnou a snažili se zahlédnout vodopád. Neúspěšně, rok 2012 byl na srážky bídný i v Alpách, a vodopád byl bez vody.
Náš dílčí cíl byl již blízko. S výhledem na vrcholy Planspitze a Grosser Buchstein jsme ukrajovali poslední kilometry, které nás dělily od následujícího přemostění. To už se nacházelo v osadě Gstatterboden, jen pár desítek metrů od kempu, do kterého jsme původně zamýšleli dojet za jediný den. Sice to nakonec nevyšlo, na místo jsme dorazili až v 9:40 následujícího dne po startu, ale i tak jsme to považovali za docela dobrý výkon. Do kempu jsme se samozřejmě zajeli podívat. Panovala tam velmi klidná atmosféra, většina návštěvníků byla již v tuto dobu někde na túře a opozdilci s přípravami tolik nespěchali. Jednu takovou skupinku, byli to krajané někde od Plzně, jsme vyrušili s prosbou o možnost nahlédnutí do mapy. Ochotně nám vyšli vstříc, my jim zase na oplátku poreferovali o náročnosti terénu tras, na které měli namířeno.
V kempu jsme strávili necelou hodinu. Zatímco Honza si ještě vychutnával zasloužené pivko, já jsem se vydal na cestu údolím. Dojel jsem do osady Johnsbach, kde jsem si udělal krátkou zajížďku k tamní železniční zastávce. Z lávky přes Enns se mi naskytly krásné výhledy na šíty Planspitze či Reichenstein a poté jsem slavil úspěch i ve hře geocaching. Po návratu na hlavní silnici už na mě Honza čekal, společně jsme vyrazili na poslední úsek cesty soutěskou Gesäuse. Dostali jsme se mezi vrcholy Himbeerstein a Haindlmauer, tedy do míst, kde je údolí nejsevřenější a také proud řeky velmi divoký. Je to jeden z mála úseků, který je využíván i vodácky. Pár skupinek na raftech zdolávajících hučící peřeje jsme pozorovali přímo ze silnice.
Tak jako braly dech úseky v úzké soutěsce, údiv v nás vzbudil i náhlý přechod do širokých podhorských luk. Už to byla úplně jiná krajina, takové typické alpské široké údolí a vysoké skalnaté štíty se zvedaly až v dálce. Minuli jsme odbočku Ennské cyklotrasy a do Admontu pokračovali stále po hlavní silnici. S pěkným výhledem na pásmo Haller Mauern jsme minuli několik samot, které předcházely samotnému Admontu. Městu, kterému se říká vstupní brána do Gesäuse a které je známé zejména díky benediktinskému klášteru, jsme dorazili přesně ve dvanáct hodin. A protože jsme už měli docela hlad, začali jsme se poohlížet po nějaké hospodě či alespoň fastfoodu. Nakonec nás zlákala nabídka menu v restauraci naproti informačnímu centru. Reisfleisch jsme správně odhadli jako rizoto, akorát nám bylo podáno ještě s výtečnou omáčkou. Polévka byla také dobrá a chlazený radler doslova zasyčel. Odcházeli jsme velmi spokojení. Ale ani dobré jídlo nezvrátilo fakt, že se silami na další cestu už to nebyla žádná sláva. I polední vedro udělalo své a nám se už nechtělo pokračovat v tak ostrém tempu, jako jsme jeli předtím.
Od restaurace jsme popojeli jen pár stovek metrů, stavili jsme se u jednoho otevřeného supermarketu, ve kterém jsme si dokoupili pití a jídlo. Když jsme vše naskládali do brašen a chtěli se rozjet, zjistil jsem, že moje zadní kolo opět zeje prázdnotou. Pěšky jsem tedy kolo dotlačil na most přes Enns, ale tam nebyl žádný přístup k vodě, museli jsme pokračovat až k mostu přes potok Esslingbach. Tentokrát jsem se odhodlal pro výměnu duše. Zajímavé bylo, že po ponoření do vody jsem na staré duši žádnou díru neobjevil, zřejmě jen povolil flek, který jsem aplikoval předešlý den, snad teplem, kdy bylo kolo pod přímými slunečními paprsky, a zvýšený tlak vzduchu si štěrbinku pro únik našel.
V průběhu opravy kola jsme si ujasnili, že by nemělo smysl pokračovat moc daleko proti proudu řeky Enns, to bychom pak měli značně omezené možnosti pro nedělní návrat vlakem. Jako definitivní cíl jsme si proto stanovili obec Selzthal, do které to z Admontu nebylo moc daleko. Nebylo tedy kam spěchat. Nechali jsme si chladit plechovky radlerů a trošku jsme se osvěžili v příjemně studené vodě. Pak jsme se odebrali k nedaleké lípě, pod jejíž obrovskou korunou bylo velmi příjemně. Parádně se tady relaxovalo, zvlášť, když okolní louky umožňovaly nádherný výhled na blízké skalnaté hory, jak Haller Mauern tak i Gesäuse. Na tomto příjemném místě jsme strávili další hodinu.
O půl čtvrté jsme se vydali na poslední štaci. Nechtělo se nám vracet na cyklostezku do horní části Admontu, vyrazili jsme tedy po hlavní silnici B146, která kopírovala patu zalesněného návrší Leichenberg. Byla to dobrá volba, provoz nebyl až tak hrozný a silnice vedla prakticky po rovině. Jen odpolední Slunce poněkud oslňovalo, takže jsme ani pořádně neviděli poutní kostel na návrší Frauenberg. Když jsme toto návrší objeli, napojili jsme se znovu na Enžskou cyklostezku, která dál vedla souběžně se silnicí až do Harschbachu, kde se odklonila do obce Ardning. Tato malebná podhorská obec je trošku vyvýšená oproti údolní nivě, a tak se nám z ní otevřely hezké výhledy do kraje. Rychlým sjezdem jsme se dostali zpátky k silnici č. 146, kterou cyklostezka opět těsně kopírovala. Minuli jsme močálovou oblast Pürgschachenmoos a souběžně s dálnicí se blížili k rekreační oblasti okolo jezera Zwirtner See. K němu se bohužel dalo dostat jen po zaplacení vstupného.
Patnáct minut po šestnácté hodině jsme naposledy přejížděli most přes řeku Enns. Stalo se tak nedaleko dálničního mostu severozápadně od obce Selzthal. Tok řeky zde byl velmi klidný, místo kajaků a raftů jsme na hladině viděli klasické kanoe a motorový člun vodních záchranářů, kteří zde zrovna prezentovali svou činnost desítkám přihlížejících diváků. Chvíli jsme z mostu dění na hladině také pozorovali, ale pak nás začaly ubíjet ostré sluneční paprsky. Zamířili jsme tedy do Selzthalu, po úzké asfaltce uprostřed rovinatých luk jsme se dostali do jihozápadní části obce. Snadno jsme našli cestu k místní železniční stanici, která je velmi rozsáhlá, jak se na důležitý železniční uzel sluší a patří.
Na nádraží prakticky skončila naše cesta, ale protože den již skoro končil (čas 16:45), nebylo už rozumné vydat se vlakem na cestu k domovu. A vlastně to ani nebylo možné, protože jediný osobní vlak vedený po Gesäusebahn byl nahrazen autobusem, takže stihnutí přípoje v Amstettenu nebylo příliš reálné. Výluka byla i na trati do Lince, pro nás s nepříjemným důsledkem v podobě zákazu přepravy jízdních kol. Ale jinou možnost jsme stejně neměli. Rozhodli jsme se, že si v neděli přivstaneme a místo v 9:21 pojedeme již v 7:21, úsek, kde přepravu zajišťovaly autobusy, bychom za ty dvě hodiny měli spolehlivě ujet i na kole. Prozatím jsme se usadili na jedné z laviček a pozorovali dění ve stanici. Moc živo tady nebylo, i při příjezdu vlaku kategorie EC zde vystoupily maximálně dvě desítky cestujících. Zajímavá podívaná byla pro nás po příjezdu autobusu, který svážel účastníky nějakého hudebního festivalu. Všichni zájemci o svezení byli nejprve podrobeni důkladné prohlídce zaměstnancem ochranky, teprve potom jim byl vstup na palubu autobusu povolen.
S blížícím se večerem byl před námi ještě jeden úkol, najít vhodné místo pro bivak. Projeli jsme zbytkem obce Selzthal, až jsme se dostali k místnímu koupališti. Odtud jsme se vydali po úzké asfaltce, která vedla souběžně s železniční tratí. Tato cesta nás přivedla ke smíšenému lesu, který se nacházel v rovinatém terénu. Nedalo moc práce najít rovný plácek pro rozložení karimatky. Podcenili jsme však jednu věc, komáry. V pozdní odpoledne jich tam sice nebylo moc, ale mělo nás trknout, že večer jejich agresivita vzroste. My jsme se však v klidu vrátili ke koupališti, kde jsme si našli hezké místo ve stínu topolů, usadili se a ze zásob, které nám ještě zbyly, si udělali podvečerní piknik.
U koupaliště jsme setrvali asi do 19. hodiny. Pak jsme se vydali zpátky k vlakové stanici, vzali jsme to kolem sportovního areálu, kde měli místní hasiči a vodní záchranáři párty. Zábava byla v plném proudu, někteří nás dokonce zvali ke stolu, ale my jejich nabídku s poděkováním odmítli. Dojeli jsme na nádraží, kde jsme se na WC umyli a vyčistili zuby, se soumrakem jsme pak opět vyrazili směrem ke koupališti a dále do vytipovaného lesíka. Rozložili jsme si karimatky a spacáky, hned po zalehnutí však začal marný boj s komáry. Ani ne po hodině nám bylo jasné, že přesile dotěrného hmyzu se ubránit nedá, proto jsme si v rychlosti sbalili všechny věci a již za tmy se vydali hledat příhodnější místo pro spaní. Nazdařbůh jsme se vydali k mostu přes říčku Palten, kousek za ním jsme identifikovali siluety jakési dřevěné stodoly. Zblízka nám však tento objekt moc vhodný pro přespání nepřipadal. Vypadalo to, že budeme muset zkoušet hledat dál, pak jsme si ale všimli nenápadné pěšinky, která vedla přes jakýsi močál ke krmelci uprostřed hustého smrkového lesa. I přes ten močál tady nebyli žádní komáři a rovný plácek pokrytý vrstvou jehličí také nevypadal špatně. Nebylo co řešit, karimatky a spacáky jsme si tedy rozložili zde a konečně mohli v klidu usnout.

DEN TŘETÍ - NÁVRAT VLAKEM DOMŮ (19. 8. 2012)
Jak se ukázalo, změna nocležiště byla správnou volbou. Husté větve smrků nás dokonale ochránily před rosou a komáři také neotravovali. Jediné, co nás vzbudilo, byla hlasitá hudba, kterou sem krátce po půlnoci nesl vítr z míst hasičské párty. Kolem jedné naštěstí hudební produkce ustala, od té doby byl klid až do rána. Alarmy na našich mobilech nás vzbudily krátce před půl sedmou. Sbalili jsme věci a hned se vydali na cestu k nádraží. Po štěrkové cestě jsme dojeli na asfaltku a po ní se vydali nám již dobře známou trasou k železniční stanici. Z mostu u koupaliště se nám naskytl úchvatný výhled západním směrem. V tu dobu, kdy tento obzor osvěcovalo ranní Slunce, vynikala mohutná hora, kterou jsme později identifikovali jako Grimming, 2351 m vysoký vrchol nad městečkem Irdning.
K nádraží jsme přijeli v 6:50. S využitím výtahů jsme se přesunuli na druhé nástupiště, odkud měl v 7:21 odjet náš vlak. Nejprve jsme si v automatu zakoupili jízdenku a zbývající čas využili na ranní hygienu na místním WC. Když jsme vedli naše kola k vlaku, který tvořila elektrická jednotka Talent, šel nám naproti průvodčí, který se dotazoval na cíl naší cesty. Odpověděli jsme, že míříme do Lince, a dočkali se upozornění, které jsme očekávali, že je na trati výluka a přeprava kol v autobusech náhradní přepravy není možná. Právě proto jsme jeli již tímto brzkým vlakem, počítali jsme, že část cesty do hornorakouské metropole budeme muset jet na kole.
Vlak opustil stanici Selzthal přesně dle jízdního řádu. Za okny jsme pozorovali ubíhající krajinu, kterou jsme předešlý den projížděli na kole. Postupně jsme začali nabírat výšku a kousek za zastávkou Ardning vjeli do 5 km dlouhého tunelu skrz horský masív Bosruck. Dále náš vlak uháněl nádherným horským údolím říčky Teichl a později Steyer. Všude kolem nádherná horská krajina, od zelených luk, přes zalesněné menší vrcholy až po vysoké skalnaté štíty. Velmi zajímavá byla i jízda kolem přehrady Klauser See. Za stanicí Klaus jsme vjeli do dalšího vrcholového tunelu, kterým jsme se dostali z údolí Steyer do údolí řeky Krems. Tady se už krajina začala poněkud otevírat a v souvislosti s tím jsme míjeli větší a větší sídla.
Naše první část cesty vlakem končila ve stanici Rohr - Bad Hall. Kvůli provozním okolnostem nás čekala asi 15 km dlouhá jízda na kole do stanice Nettingsdorf. Ale ještě byla malá naděje, že se svezeme s ostatními cestujícími autobusem. Vše záleželo jen na stanovisku šoféra autobusu. Šli jsme se tedy dotázat přímo řidiče, který byl velmi vstřícný, a svezení nám povolil. Problém nebyl ani s místem, protože autobus měl dostatečně velkou plošinu pro přepravu kočárků. Takže jsme se pěkně vezli. Na nádraží v Nettingsdorfu jsme si přestoupili opět do el. jednotky Talent, kterou jsme s asi 20minutovým zpožděním odjeli do Lince. Opožděný příjezd nám nevadil, protože přestupovou rezervu jsme měli dostatečnou.
Cestování z Lince probíhalo dle podobného scénáře, jako na začátku léta při návratu od jezera Traunsee. Poté, co jsme si v nádražní prodejně Billa koupili něco na zub a žízeň, jsme nastoupili do další jednotky Talent, která byla nasazena na osobní vlak do stanice St. Valentin. Tam jsme ale na přípoj museli hodinu čekat. Aspoň jsme si dali kafe a posvačili. Usadili jsme se na jednu z laviček na prvním nástupišti a pozorovali provoz. Zajímavé byly zejména průjezdy dvou vlaků Railjet, které stanicí doslova proletěly. Také jsme byli svědky opožděného příjezdu speciálního vlaku pro cyklisty Wien-Passau, který byl jízdními koly zcela přeplněný. Zvědaví jsme byli i na "Sonderzug", který avizovala odjezdová tabule o pár minut později. Doufali jsme, že by mohlo jít o nějaký historický vlak, ale nakonec se jednalo o obyčejnou soupravu dvoupatrových vozů City Shuttle. Tímto vlakem cestovali návštěvníci hudebního festivalu Frequency, který se konal ve městě St. Pölten. Později jsme potkali ještě několik podobných vlakových souprav.
Hodinka ve stanici St. Valentin docela utekla a nadešel čas odjezdu vlaku, ve kterém jsme na zpáteční cestě strávili nejvíce času. Po zkušenostech ze začátku července jsme si přáli, aby tentokrát dobře fungovala technika, obavy jsme měli i ze situace ve stanici St. Pölten, kde jsme očekávali, že se do našeho vlaku nahrnou davy festivalových návštěvníků. Vše ale probíhalo v pohodě, vlak jel dle jízdního řádu a cestujících bylo jen pár. Problém nebyl ani s místem pro kola, byť pár dalších pasažérů s námi část cesty plošinu pro přepravu spoluzavazadel sdílelo. O půl druhé jsme si vystoupili ve stanici Wien Hütteldorf, kde jsme si odbyli náš předposlední přestup. Po krátkém čekání jsme nastoupili do jednotky Talent, kterou jsme se svezli po městské lince S-45 až na konečnou stanici Handelskai.
Na dunajském nábřeží jsme se ocitli s dostatečnou časovou rezervou před odjezdem nejbližšího vlaku do Laa. Stihli jsme tak i krátkou projížďku po okolí. Nejprve jsme po mostě, po němž vede i dráha metra U6, přejeli na ostrov Donauinsel a po nedalekém Floridsdorfer Brücke se vzápětí vrátili zase zpátky ke stanici Handelskai. Jak jsem byl zvyklý, že po léta odjížděly vlaky do Laa ze západního nástupiště, zavedl jsem Honzu nejprve právě tam. Až pak mi došlo, že před necelými dvěma týdny se na této trati změnil provoz na pravostranný, takže jsme si jízdu po eskalátorech museli zopakovat. Na našem posledním vlaku jsme se dočkali staré jednotky řady 4020, která se pro přepravu kol hodí nejméně. Nakonec jsme si ale poradili i zde, kola jsme si postavili do rozšířeného prostoru u kabiny strojvedoucího a usadili se na protější lavici.
Do Laa jsme dojeli těsně před 16. hodinou odpolední. Bylo pro nás vítanou změnou, že jsme po dlouhé cestě vlakem mohli opět šlapat do pedálů. A protože celý výlet jsme hodnotili jako velmi zdařilý, zakončili jsme jej jak se sluší a patří - u sklenice oroseného piva v hevlínské "staré" hospodě. Jak Honza trefně poznamenal, radler (zvláště vynikající Gösser) je symbolem Rakouska, ale na naší straně hranice není nad jemně hořký Hostan. Po občersvení jsme zamířili k našim domovům, já byl u cíle po dvou minutách jízdy, zatímco Honzu čekalo ještě 10 kilometrů do Hrušovan.

Dojmy z trasy a doplňky:
Tato cesta byla náročná na fyzičku, ale velmi zajímavá na poznávání různých typů krajiny. Rozhodně by bylo lepší tolik nespěchat a lépe tak poznat města a památky na trase, my však byli omezeni časovými možnostmi. Velice nám pomohlo, že jsme si prakticky kdekoliv na trase mohli dokupovat zásoby jídla a pití, čímž se nám výrazně snížila hmotnost našich zavazadel. Pro návrat nám také nad očekávání vyšla dlouhá cesta vlaky ÖBB. A vše podtrhlo luxusní letní počasí.



Fotky:

Typická krajina v údolí Wachau Řeka Dunaj u městečka Dürnstein Výletní loď v přístavu Melk Lunz am See Mooslandl a Tamischbachturm Řeka Enns v osadě Gstatterboden Výhled na horské pásmo Haller Mauern Obec Selzthal pod návrším Sonnenberg


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET