wz

KOMBINOVANÝ VÝLET VLAK + KOLO TŘÍDENNÍ


KRÁTKÉ POZNÁVÁNÍ SOLNÉ KOMORY

Datum:5. - 7. července 2012
Složení výpravy:Marek, Veronika, Michal
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 63,40 km (z toho 50 km trasa Hevlín-Břeclav); 2. den: 79,86 km; 3. den: 18,07 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 3:09:42 h; 2. den: 4:49:03 h; 3. den: 1:03:03 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 2,5 + 1 h; 2. den: 10 3/4 h; 3. den: 3/4 + 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 20,05 km/h; 2. den: 16,57 km/h; 3. den 17,20 km/h
Mapa:Dachstein und Salzkammergut-seen 1:100000 (Freytag&Berndt)
  
Text & foto:Marek Topič



Inspirací k tomuto výletu nám byl zejména cestopis mých kamarádů z Třebíče, kteří v roce 2006 navštívili okolí Travenského jezera (Traunsee) v oblasti zvané Solná komora (Salzkammergut). Také my jsme zatoužili poznat tento nádherný kout Rakouska, ve kterém se nachází rozlehlá a hluboká jezera, vysoké hory, hezká příroda a místa, kterými procházely dějiny. Výprava, kterou jsme podnikli začátkem července, byla sice pouhou ochutnávkou, ale rozhodně bude mít někdy v budoucnu pokračování.

DEN PRVNÍ - DLOUHÁ CESTA VLAKEM A KRÁTKÉ ZASTAVENÍ V HALLSTATTU (5. 7. 2012)
Já jsem z Hevlína vyrazil krátce po půl sedmé ráno. Zvažoval jsem i možnost přepravit se do Břeclavi vlakem, to by však pro mne znamenalo téměř dvouhodinové čekání. Nejprve jsem jel po silnici druhé třídy do Hrabětic, za obcí jsem se odklonil k cyklostezce vedené po bývalé signálce. Za Novým Přerovem jsem si užíval zbrusu nový asfaltový povrch, vlastně jsem po této zrenovované cestě jel teprve podruhé. Radost z parádní jízdy mi trochu zkazil vítr, který se začal projevovat od Březí, samozřejmě foukal od východu, naštěstí ne silně. Minul jsem Mikulov, za kterým jsem pokračoval po úseku, který na opravu teprve čeká. Podél kolejí jsem dojel až k přejezdu u hráze Nového rybníka. Na opačné straně hráze mě překvapilo, jak se bývalý mlýn adaptovaný na penzion v průběhu posledních let opravil a rozšířil.
Ze Sedlece jsem jel po silnici I. třídy. Naštěstí nebyl moc silný provoz, tak jsem se mohl definitivně rozhodnout, že služeb železnice prozatím nebylo třeba využít. Vlak jsem zastihl u přejezdu v těsné blízkosti zastávky. Přes mírné návrší, odkud byl pěkný výhled na hladinu rybníka Nesyt, jsem sjel k dalšímu přejezdu a následně ukrajoval metry v mírném, ale táhlém stoupání podél ovocného sadu. Do Valtic jsem dorazil po 110 minutách, což nebyl vůbec špatný čas. Stoupání k horní benzince mi ale dalo pořádně zabrat. I tento strmý výjezd jsem nakonec zvládl a pak už jsem v pohodě projel dlouhý úsek Bořím lesem. Na začátku Poštorné jsem se odklonil na klidnou cestu vedenou podél kolejí lednické trati, později jsem odbočil na ulici Nádražní. Dostal jsem se k cihlovému kostelu v Poštorné a kousek dál již mohl využívat speciální pruhy pro cyklisty. Projel jsem prakticky celým městem a u nádraží se zastavil přesně v devět hodin. Cesta z Hevlína byla dlouhá rovných 50 km.
Nádražní vestibul byl plných cestujících. A mezi nimi i Nikola, dříve můj občasným parťák na cyklovýletech. Měl právě namířeno na Domažlicko, v kapse výhodnou 14denní letní síťovou jízdenku, o jejímž pořízení také uvažuji. Dali jsme se do řeči, a mě tak rychle uteklo čekání na příjezd rychlíku od Brna. Tímto vlakem přijeli Veronika a Michal, mí souputníci na výletě do Solné Komory. Do odjezdu našeho vlaku zbývala ještě dlouhá doba, využili jsme ji ke krátké projížďce po blízkém parku a stihli i nákup posledních drobností před následující dalekou cestou.
Když jsme došli asi 20 minut před odjezdem našeho vlaku na nádraží, netrakční patrová příměstská jednotka City Shuttle již byla přistavena na druhém nástupišti. Záhy jsme se přesvědčili, že podobný nápad jako my dostalo ten den více cyklistů, rozšířený prostor v řídícím voze byl zcela plný kol. Naštěstí byl ve vlaku řazen ještě jeden vůz, který měl prostor pro přepravu kol a kočárků. Sem jsme si tedy nastoupili. Do odjezdu vlaku se objevila ještě jedna skupina cestujících s koly, takže kapacita míst pro spoluzavazadla byla využita na 100%. Vlak se rozjel na minutu přesně a hned za mostem přes Dyji nabral svižnou rychlost. Cesta podél řeky Moravy rychle ubíhala, byť vlak až do Gänsendorfu zastavoval ve všech stanicích a zastávkách, ani jsme se nenadáli a vlakový rozhlas nám oznamoval první zastávku, jejíž název začínal Wien.
Ve Vídni jsme přestupovali na zastávce Handelskai. Měli jsme na to pouhé čtyři minuty, ale protože náš vlak přijel včas, stihli jsme to i přesto, že jsme museli přeběhnout skoro celé horní nástupiště. Na vlak městské linky S45 byla nasazena, jako obvykle, elektrická jednotka Talent. Nastoupili jsme si do řídícího vozu, za námi tam potom přistoupila i trojice mladíků z Brna, od nichž jsme se dozvěděli, že měli stejný cíl cesty. To nás moc nepotěšilo, protože přeprava tak velkého počtu kol mohla přinést problémy. A taky přinesla. Do stanice Hütteldorf, kde jsme si odbyli další přestup, totiž přijela souprava, ve které nebyl jediný vůz s rozšířeným prostorem pro kola, navíc i řídící vůz na konci vlaku byl staršího typu, kde nejsou dostatečné kapacity pro takový typ přepravy. Ke vší smůle tímto vlakem už cestovali dva kluci, kteří si také sebou brali kola. Naštěstí se všech osm kol podařilo naskládat tak, že zůstalo i trochu místa na průchod a především v žádné další stanici už nikdo další s kolem nepřistupoval.
Ve vlaku, jehož cílová stanice byla až na západním konci Dolního Rakouska, jsme strávili více jak dvě hodiny. Bohužel se cestou porouchala klimatizace, takže uvnitř vozu nastalo nesnesitelné vedro. Průvodčí nás sice posílal do vedlejšího vozu, tam však bylo chladno až příliš. Tak jsme raději zůstali u svých kol. Po přestupu ve stanici St. Valentin, který proběhl systémem hrana-hrana, nás v jednotce Talent "lednička" stejně neminula. Oblékli jsme se do mikin, ale dýchání studeného vzduchu jsme zabránit nedokázali. O to horší šok pak byl, když jsme z klimatizovaného vlaku vystoupili na konečné, v Linci. Velký teplotní rozdíl.
V Linci jsme přestupovali naposledy. Seběhli jsme schody do podchodu a pak se raději nechali vyvézt výtahem na 11. nástupiště, kde již byla přistavena souprava regionálního expresu směr Stainach-Irdning. Pro nás i naše kola bylo místo v řídícím voze na čele vlaku. Také tento vlak vyrazil na cestu přesně podle jízdního řádu. Nejel sice po hlavní trati, ale po větvi přes město Traun, přesto uháněl vysokou rychlostí, určitě aspoň 140 km/h. Na hlavní trať jsme se napojili před městem Marchtrenk. V tu dobu jsme začali pozorovat potemnělou oblohu, která byla nad územím, kam jsme měli namířeno. Nicméně po příjezdu do stanice Attnang-Puchheim, v níž začíná trať Salzkammergutbahn, nepršelo. Déšť se nespustil ještě ani v okresním městě Gmunden, ovšem obloha už byla tak zatažená, že bylo jen otázkou času, kdy se provazce vody z nebe spustí. Nakonec k tomu došlo v době, kdy náš vlak zastavoval ve stanici Altmünster am Traunsee, tedy tam, kde jsme podle původního plánu chtěli vystoupit. Za této situace jsme však operativně změnili plán cesty, a pokračovali vlakem dále na jih. Průtrž mračen nás provázela až do města Bad Ischl, pak déšť ustal a dokonce se objevila modrá obloha. Průjezd kolem Hallstattského jezera jsme si tak mohli užít vyklonění z okna vlaku.
O půl šesté naše dlouhá cesta vlakem skončila na nádraží Obertraun. A stejně tak i trojici dalších Brňanů, kteří odsud zamířili směrem k údolí Enns. My tři jsme měli v úmyslu podívat se do blízkého městečka Hallstatt, jenže počasí se opět projevilo negativně. Sice svítilo sluníčko, ale z mraků, které se ještě nestačily z území nad jižním koncem jezera odsunout, docela silně pršelo. Do rozumné intenzity se déšť dostal až deset minut před šestou hodinou večerní. Vyrazili jsme tedy po značené cyklotrase, která nás vedla na most přes řeku Traun. Kousek za odbočkou k stanici lanovky pod Dachsteinskými jeskyněmi, jsme získali kontakt s jezerem, mohli jsme třeba odbočit na jednu ze zdejších travnatých pláží a osvěžit se po dlouhé cestě v chladné a průzračné vodě. My ale dali přednost poznání nedalekého městečka, které dalo pojmenování jedné významné dějinné epoše.
Do Hallstattu nás vedla cyklistická stezka, která vede souběžně s běžnou silnicí. Nejprve jsme jeli po straně blíže jezeru, zajímavější však byl úsek, kdy jsme jeli po straně opačné. Dokonce jsme si projeli i dva poloviční tunely, přesněji ochrany proti lavinám a padajícímu kamení. Dostali jsme se do obce Lahn, která nás zaujala nádherným poutním kostelem v mírném svahu nad benzínkou a kaplemi křížové cesty podél hlavní silnice. Tady obvykle začínají poznávací výpravy do solných dolů, návštěvníky k nim z údolí vyváží lanovka. Ale to hlavní, kvůli čemu jsme sem vážili cestu, bylo samotné historické jádro města Hallstatt, které bylo právem zapsáno na seznam UNESCO. Nádherná nábřežní promenáda kolem starých domů, úzká ulička ke zdejšímu hlavnímu náměstí, dva kostely. No a ty fantastické výhledy na jezero a vysoké hory nad ním.
Hallstatt byl však pouhou ochutnávkou, určitě by stálo zato, vyrazit sem někdy v budoucnu, pro zážitky a poznávání se toho v jeho okolí nachází opravdu hodně. My měli protentokrát jako hlavní cíl vybráno Travenské jezero (Traunsee). A v tuto dobu již bylo potřeba vydat se zpět k nádraží k poslednímu vlaku, který ten den měl severním směrem jet. Na zpáteční cestu k nádraží Obertraun jsme se vydali deset minut po půl sedmé. Po prokličkování mezi hojným počtem turistů na nábřeží již zbytek cesty probíhal v pohodě. Na nádraží jsme dorazili s dostatečnou časovou rezervou. A to bylo dobře, protože na nás čekalo nepříjemné překvapení. Službu konající výpravčí nám přišel oznámit, že poslední večerní vlak již z této stanice nepojede, místo něj byl objednán taxík, taková rakouská obdoba náhradní autobusové přepravy. Ale co s koly? Právě díky dostatečné časové rezervě se výpravčímu podařilo vyřešit i tento problém. Taxík krátce po 19. hodině skutečně přijel a měl i vozík, do něhož jsme naložili naše kola. Bylo nám divné, proč jeho řidička trvala na precizním zajištění kol proti pádu. Použili jsme tedy všechny upínací gumy, které jsme měli k dispozici, a kola jimi pevně připevnili ke korbě vozíku. Důvod tohoto opatření jsme se dozvěděli záhy. Přes obec jsme jeli sedmdesátkou, v tunelu sto deset a v ostrých nepřehledných zatáčkách podél severní části jezera jsme se raději ani na tachometr nedívali. Výsledem však bylo, že k nádraží Steeg-Gosau jsme dojeli velice rychle a po vyložení a následném naložení kol do vlaku jsme stanici na severním břehu Hallstattského jezera opouštěli pouze se sedmiminutovým zpožděním.
V podvečer se udělalo hezky, takže jízda vlakem podél řeky Traun byla velkým zážitkem. Tentokrát nám totiž vysoké hory nad údolím krásně osvěcovalo podvečerní Slunce. Největší dojem na nás udělal dlouhý úsek vedoucí podél jezera Traunsee. Postupně jsme projeli pětici tunelů, nejdelší dlouhý skoro kilometr a půl, a nastoupali asi o 50 metrů výše, než je hladina jezera. Výhledy se tak ještě vylepšily. Díky poloze nádraží Altmünsteru nás po vystoupení z vlaku čekal sjezd bez šlapání dolů k jezeru. Zabrat do pedálů jsme museli až na hlavní silnici. Hledaje kemp jsme záhy odbočili do jedné z vedlejších ulic, kde nás ovšem překvapily zákazové značky se zvýrazněním, že platí i pro cyklisty. Kola jsme raději vedli, znovu jsme se rozjeli až už jsme měli kemp prakticky na dohled. Bylo zde velmi živo, možná končily nějaké oslavy, protože v přístřešku dokonce vyhrával menší orchestr.
Do kempu jsme dorazili čtvrt hodiny po zavření recepce. Formality jsme tedy museli odložit na ráno a začali se poohlížet po místě, kde bychom si náš malý stan mohli postavit. Překvapilo nás, že kemp je docela malý a téměř 100% obsazený. Nakonec jsme oslovili naše krajany, kteří nám dovolili postavit si stan mezi jejich velkým stanem a zaparkovaným autem. Kola jsme si opřeli o dřevěnou boudu, jejíž přesahující střecha jim poskytovala skromnou ochranu před rosou či případným deštěm. Stan byl postaven prakticky hned. Poté jsme se najedli a se soumrakem se vydali poznávat blízké okolí. Chvíli jsme poseděli na jedné z laviček s výhledem na hladinu jezera, poslechli jsme si i pár songů orchestru. Den jsme zakončili krátkou procházkou do centra městečka. Po desáté hodině jsme se vrátili, věnovali se večerní hygieně a poté ulehli do stanu.

DEN DRUHÝ - PROJÍŽĎKA K ATTERSEE UTNUTÁ PROPRŠENÝM ODPOLEDNEM (6. 7. 2012)
Noc byla hodně hlučná, protože kemp sousedí s rušnou silnicí, která je od něj oddělena jen živým plotem. Ráno jsem vstal jako první, stan jsem opoustil již v 6 hodin. Jsem zvyklý takto brzy vstávat, ale v tomto kempu to zase až tak velká zvláštnost nebyla. Po ranní hygieně jsem vyrazil s foťákem na jezerní promenádu, kde jsem potkával docela početné skupinky lidí. Někteří na jezeře fotili motivy s vodním ptactvem či vlnami, které dorážely na břeh o něco silněji než večer, přestože prakticky nefoukalo. Hodně lidí se věnovalo sportu, zejména nordické chůzi a běhání, byli i tací, kteří se již takto brzy ráno koupali. Každopádně, atmosféra ranního jezera byla velmi pěkná. Pohled v protisvětle na skalnatý Traunstein, který roste přímo z vody na protějším břehu, by se snad neomrzel ani po několika hodinách.
Kolem sedmé jsem se vrátil zpátky ke stanu, ve kterém se do nového dne pomalu probouzeli i zbývající spáči. Teprve tehdy jsme si všimli, že stan nemá ten správný tvar. Příčinu jsme zjistili poté, co jsme sundali vnější plachu, oba sklolaminátové pruty praskly v tom nejvíce namáhaném místě. Michal měl sebou naštěstí lepící pásku, takže s pomocí několika úlomků větví se nám nakonec podařilo stanu vrátit jeho téměř původní stavbu. Aby ale stan mohl zůstat na svém místě, museli jsme nejdříve zaplatit za jeho umístění. Úderem osmé jsme se s Veronikou vydali k recepci. Naši sousedé nás sice varovali, že možná nebudeme mít lehké pořízení, přesto jsme tak nevstřícný přístup nečekali. Správce neustále tvrdil, že v jeho kempu místo není, že je vše zarezervováno a že mu děláme binec v jeho systému. Nepomohlo ani ujištění, že naši sousedé proti našemu záběru zhruba čtyř čtverečních metrů nic nemají. Nakonec se s námi vydal na obhlídku místa, až poté s umístěním stanu na příští noc souhlasil. Zaplatili jsme samozřejmě i za předešlou noc, celkem 52,40 EUR. Docela dost na to, že v ceně nebylo ani použití sprchy, kemp nemá žádné zázemí (kuchyňka, společenská místnost) a leží u hlučné silnice. Při této příležitosti mi to nedalo nevzpomenout třeba na luxusní podmínky kempu v NP Gesäuse.
Příjemnější záležitosti byly na pořadu úderem deváté hodiny. V tu dobu jsme zahájili celodenní výlet k dalším jezerům Solné komory, v plánu jsme měli Attersee a Mondsee. Naše první zastávka byla u nedalekého supermarketu Spar, kde jsme si na etapy nakoupili jídlo a pití. Poté jsme se odebrali do blízkého podzámeckého parku, kde jsme se usadili na jednu lavičku umístěnou ve stínu. Posnídali jsme a poté se natřeli opalovacím krémem. Slunce již ostře pálilo a bylo poměrně dusno, zatím ale byla obloha krásně modrá. Vyjeli jsme do horní části parku, pak zamířili po ulici podél zámku ke křižovatce, na níž jsme se napojili na silnici, po které jsme předešlý den sjížděli od nádraží do města. Nyní jsme jeli opačně, takže do kopce.
V blízkosti nádraží jsme byli odměněni prvními pěknými výhledy na západní část městečka a hradbu zalesněných kopců nad nimi. Hezké pohledy se otevřely i po překonání železničního přejezdu, projížděli jsme kolem krásných zelených luk s osamocenými dřevěnými boudami. Stoupání jakoby nebralo konce, museli jsme si proto udělat krátkou přestávku ve stínu přístřešku jednoho domu. Poté jsme vyjeli ke skupině domů, v mapě označené jako Gotthaus, odkud se otevřel krásný výhled na skalnaté pásmo Höllengebirge a také do údolí, ve kterém se rozkládá obec Neukirchen, což byl náš další dílčí cíl. Tentokrát jsme si tedy užívali dlouhý sjezd, který končil u místního kostelíku. Ve vesnici bylo docela živo. A asi se tu hodně dbá na tradice, protože většina obyvatel byla oděna do místního lidového oblečení.
Za vsí Neukirchen se silnice odklonila k jihozápadu, takže skalnaté pásmo hor jsme nyní měli přímo před sebou. Projížděli jsme typickou alpskou krajinou, tedy širokým lučinatým údolím s roztroušenou zástavbou, pozadí tomu dělaly vysoké skalnaté štíty. Typické pro Rakousko bývají i nádherné květinové výzdoby oken a balkónů, hlavně muškáty. Lidé jakoby soutěžili o to, komu se podaří vypěstovat větší trsy a barevnější kombinace. Nádhera.
Přestože obloha byla i nadále modrá a intenzita slunečního svitu stoupala, z hor proudil citelně chladnější vzduch. S nadsázkou jsme to okomentovali, jakoby někdo pustil klimatizaci. Sklon cesty se nenápadně začal zostřovat, údolí se postupně svíralo a ubývaly i domy podél silnice. U jednoho osamoceného stavení jsme na chvíli zastavili a šli se podívat na blízkou vodní nádrž Nadasdy Klause, ze které voda odtékala po několikastupňovém přepadu. Hezké místo. O kus dále se zase otevřela rozsáhlá louka se samotou Grossalm. Soudě podle velkého parkoviště podél silnice bývá toto místo nástupním bodem pro túry k jezerům Langbathsee a loveckému zámečku na břehu "Předního" jezera.
Na konci louky pod samotou Grossalm se naše cesta ponořila do stínu stromů v sevřeném údolí a její stoupání se zase o něco zostřilo. Jízda do kopce nás stála víc námahy a vyžadovala dělat přestávky na odpočinek. K zastávkám však byly i jiné důvody, např. hezké scenérie na břehu malého jezírka Taferlklause, kde byl navíc začátek naučné stezky či výstupové trasy k horské chatě Hochlecken. V průzračné vodě se to jen hemžilo rybami, pravděpodobně pstruhy. Když jsme koukali na jakoby nedostupné skalnaté vrcholky hor, netušili jsme, že o pár minut později je už neuvidíme. Když jsme totiž zdolávali nejtěžší stoupání, které končilo v sedle Krahbergtaferl (829 m), významně se změnilo počasí, a vše co bylo výše než 1500 metrů, bylo najednou zahalené tmavými mraky.
Ze sedla nás čekal rychlý sjezd údolím potoka Kienbach. Silnice byla přehledná a tak jsme si mohli dovolit sjezd bez brzdění. Nejodvážnější byl Michal, kterému v paměti jeho cyklocomputeru zůstala hodnota těsně pod 80 km/h. Cesta z kopce skončila u lesní hospody Kleinklause, odtud se totiž naše silnice z údolí Kienbachu odklonila, chvíli proto bylo potřeba opět stoupat do kopce, ne ale moc dlouhého. Za to jsme byli odměněni nádherným výhledem do údolí zatopeným jezerem Attersee. Nejhezčí výhled byl asi od malého parkoviště na konci osady Unterberg, kde je silnice vedena v mírné levotočivé zatáčce a chráněna svodidly. Už takto z dáli nás učarovalo nádherné modrozelené zbarvení vody. Další hezkou vyhlídku, opět i s malým parkovištěm, jsme minuli těsně předtím, než se cesta ponořila do krátkého lesního úseku nad jižním okrajem obce Seefeld. Velmi strmé klesání nás pak přivedlo do Steinbachu, přímo ke břehu jezera Attersee.
Zastavili jsme u jedné z menších travnatých pláží a aspoň rukama otestovali teplotu vody. Byla rozhodně teplejší, než v jezeře Traunsee, takže jsme začali uvažovat nad možností vykoupat se. Stále bylo velice teplo, ale obloha už se od jihozápadu začala nepěkně zatahovat. Doufali jsme však, že se mraky brzy přeženou, a že co nevidět opět začnou na vodní hladinu dopadat sluneční paprsky. Koupel jsme proto zatím odložili a vydali se po silnici č. 152, která kopíruje břeh jezera po jeho celé západní a jižní straně. Silnice nás vedla nekončící zástavbou různých vil i menších rekreačních chat. Na straně k jezeru byla, bohužel, většina pozemků oplocena, veřejně přístupných míst však bylo dostatek. Nechybělo tu ani zázemí v podobě parkovišť či WC a budek pro převlékání.
Naše další zastávka byla u koupaliště v severní části obce Weissenbach. Nevýhodou však byla velká hloubka již u břehů, koupání se tedy opět odkládalo. Na další místa vhodná ke koupání jsme se již nedostali, protože ta byla přístupná pouze pro hosty zdejších penzionů či kempu. Výjimkou byla pouze oblázková pláž při ústí potoka Auberer Weissenbach, k ní ale bylo nutné přebrodit. Aspoň jsme zde našli kešku, ze které jsme se dozvěděli, že převážná část zápisů pocházela od našich krajanů. Však také čeština byla slyšet častěji než němčina, zejména mezi cyklisty jsme měli hlavní zastoupení.
Začali jsme jezero postupně objíždět z jihu. Z těch míst se nám otevřely pohledy na jeho rozsáhlou plochu v nejdelší možné délce až někam k 18 km vzdálené obci Seewalchen. Zde nám jízdu zpříjemňovaly občasné úseky vedené mimo hlavní silnici, třeba v Burgbau, kde byla stezka vedena zajímavým zářezem mezi kamením zpevněnými zdmi. V nedalekém výběžku Burgbauchau nás zase zklamal zapovězený vstup na pláže, ty tam jsou k dispozici pouze pro hosty rekreačního zařízení. Překvapilo nás, že kromě pláží a různých atrakcí tam mají rekreanti k dispozici i překážkovou dráhu pro parkurové ježdění na koni. Nedaleko odtud jsme objevili odbočku do soutěsky potoka Burggraben, ve které je i atraktivní vodopád. Nejdříve jsme se ale chtěli aspoň symbolicky vykoupat v jezeře. K tomu účelu jsme si nakonec vybrali malé zákoutí s lavičkami, odkud byl pěkný výhled na protější obec Unterbach. Nikdo zde zrovna nebyl, jen labuť, která na nás útočila z vodní hladiny. Tím jsme se však nenechali odradit. Verča, která se nakonec spokojila jen se smočením nohou, dotěrnou labuť odlákala, a já s Michalem jsme si mohli krátce zaplavat. Daleko to nešlo, protože se tvořily velké vlny, na které jsme museli dávat pozor, aby nám nezalily hlavy. Voda v jezeře byla sice chladná, ale aspoň osvěžující.
Vylezli jsme zpátky na břeh a než jsme oschli a zkonzumovali svačinu, potemněla obloha nad horami západně od nás tak, že bylo jen otázkou času, kdy se spustí vydatný déšť. Tím pádem jsme byli donuceni ke změně itineráře, museli jsme oželet původně zamýšlené dojetí až k sousednímu jezeru Mondsee, časový prostor už nebyl ani na soutěsku Burggraben. Převlékli jsme se a vydali se na zpáteční cestu do Weissenbachu, kde jsme chtěli odbočit na silnici vedoucí do údolí Traun. Předpokládali jsme totiž, že bouřku zbrzdí nebo zcela zastaví hory na jižní straně jezera Attersee, a že v údolí Traun by pršet nemuselo.
Ve Weissenbachu jsme odbočili na silnici č. 153, na níž byl docela hustý provoz náklaďáků, které vozily kámen z nedalekého lomu. Proto jsme uvítali, když se po pár desítkách metrů odkláněla cyklostezka vedená mimo rušnou silnici. Její povrch byl sice štěrkový, ale přesto docela dobře sjízdný. Bohužel se nám úprk před deštěm nepodařil. Asi kilometr za obcí začalo pršet, ale protože jsme jeli lesem, nepociťovali jsme to prozatím na vlastní kůži. Jakmile jsme ale přejeli po lávce na druhou stranu potoka, ochrana před deštěm skončila, zvažovali jsme tedy oblečení do pláštěnek, ale na jejich použití bylo zase příliš dusno, takže bychom byli mokří stejně. Naštěstí se kamenitá cesta opět dostala pod ochranu stromů, to už ale pršelo tak hustě, že si nás dešťové kapky stejně našly. Dostali jsme se ke starému objektu s částečně přesahující střechou. Toto místo se stalo naším útočištěm před dočasnou nepřízní počasí.
Předpokládali jsme, že bouřka bude trvat půl hodiny, maximálně hodinu. To jsme se ale škaredě zmýlili, schovaní pod přístřeškem jsme zůstali skoro dvě a půl hodiny a ani pak ještě déšť neustal zcela. Tu dlouhou dobu jsme si zkrátili hraním různých slovních her, takže čas nám nakonec i docela utíkal. Občas také bylo na co koukat v okolí, třeba když se u nás znenadání vynořila postava v pláštěnce kráčející odkudsi z lesa, nebo když se celé okolí výrazně zbarvilo do světle fialové záře od blesku, který udeřil doslova pár metrů od nás. Zajímavá byla i podívaná na kolonu starých traktorů, asi se jednalo o spanilou jízdu v rámci srazu těchto historických užitkových vozidel.
Po páté hodině začal déšť ustávat, od Weissenbachu se dokonce začali objevovat první cyklisté, samozřejmě česky mluvící, kteří pravděpodobně vyjížděli za sucha, protože jsme občas zaslechli jejich konstatování, že "už zase začíná pršet". Protože už byla intenzita deště nízká, vyrazili jsme na cestu i my. Docela pohodlně jsme vystoupali do nejvyššího bodu pod návrším Hauseck. Proto bylo pro nás překvapením, jak strmý sjezd nás následně čekal. S absencí předních blatníků to však byl spíš trest, než radost z jízdy dolů. Jo za sucha, to by byla parádní jízda.
Sjezd do údolí řeky Traun byl okořeněn několika zajímavými přírodními útvary, které stály za krátkou prohlídku. Parádní byl třeba výhled z mostu nad potokem Höllbach, pod nímž hučela v hlubokém skalnatém korytě masa vody, přičemž hloubka rokle se s každým metrem výrazně zvyšovala. Zajímavá podívaná se nám naskytla i na blízkém parkovišti, kde jsme pozorovali nakládku nepojízdného sporťáku Porsche na odtahový vůz. V dalším úseku cesty se střídaly prudší a méně strmé sjezdy podél hučícího potoka, který v těch místech nesl již název Weissenbach, což je zajímavé, protože stejně se jmenoval i potok (a vlastně i obec) ústící do jezera Attersee. Tento potok jsme nakonec překonali po mostě, ze kterého byl hezký pohled na divokou peřejnatou vodou obtékaný skalnatý ostrůvek. Po levé straně potoka jsme sjeli zbytek klesání až do míst, kde tato divoká horská bystřina ústí do řeky Traun.
Vzhledem ke zdržení, které způsobilo nepříznivé počasí, jsme zamítli zajížďku do nedalekého lázeňského města a letoviska Bad Ischl, které si kdysi vybrali Habsburkové za své letní sídlo a kde de facto začala i První světová válka, protože právě v tamní Císařské vile podepsal Franz Josef I. provolání "Mým národům ..." Na křižovatce jsme tedy odbočili doleva, a jeli po oddělené cestičce pro cyklisty, která nás vedla souběžně s hlavní silnicí č. 145. Údolí tady bylo velmi hlučné, po naší levici se rozléhal hluk od rychle jedoucích aut, vpravo od nás zase šuměly peřeje po dešti zkalené řeky Traun. Jinak se tady ale jelo velmi dobře, cesta totiž téměř pořád klesala, byť jen mírně. A bylo zde i na co koukat, největší pozornost poutaly terénní pozůstatky po staré solné stezce, která byla vedena po vrstevnici ve svahu asi 10 metrů nad úrovní silnice. Asi kvůli případným povodním. Zachovalo se tady i hodně mostů a propustků, náspů i kamenných zpevňujících zdí, pravděpodobně se tedy jednalo o koněspřežnou železnici. Jestli ale byly tyto domněnky správné, by nám určitě zodpověděla informační tabule, která byla umístěna přímo na tělese stezky nedaleko Přírodovědného muzea. Dostat se k ní však bylo možné jen přes louku s vysokou trávou, což jsme kvůli mokru nechtěli podstupovat.
Jižně od obce Plankau se naše cyklostezka od rušné silnice oddělila. Těsně za mostem přes Traun jsme nejprve odbočili doprava, pak podjeli podjezdem na druhou stranu silnice a kopírujíce pravý břeh řeky Traun, a později také železniční trať, jsme po úzké asfaltce dojeli k zastávce Steinkogl. Tam nás značky poslaly na druhý břeh řeky Traun, kde jsme nejprve jeli pod strmými svahu návrší Wimmersberg, později se ale údolí rozšířilo a po naší levici se rozprostřela veliká louka. Zalesněné kopce se zvedaly až asi o 100 metrů dál, byly tam patrné i skalní útvary a v jednom místě hučel i vodopád. To už jsme prakticky byli v městečku Ebensee, které se rozkládá při jižních březích Travenského jezera. Ebensee bývá dalším vyhlášeným turistickým cílem v oblasti Solné komory, jezdí odtud třeba lanovka na vyhlídkový vrchol Feuerkogel (1592 m), na březích jezera se nachází několik koupališť, oblíbené jsou i plavby výletní lodí. My jsme se rozhodli aspoň trošku poznat počátek, nebo spíše závěr, již zmíněné staré solné stezky. Její zřetelné stopy jsme objevili celkem snadno, když jsme na chvíli odbočili do údolí potoka Langbathbach. Kousek jsme se po bývalé stezce vydali. Bylo to zajímavé, zvlášť v místech, kde vyrostla nová zástavba, tam totiž vznikla extrémně úzká ulička, ve které jsme doslova přejížděli lidem přes rohožky. Nakonec jsme dojeli až do míst, kde stezka pokračovala po skalní římse zpevněné vysokou kamennou zdí, jen stěží jsme se na úzkém prostoru mezi dřevěným zábradlím a skálou dokázali otočit i s koly, abychom se stejnou cestou zase vrátili zpátky do města.
Jakmile jsme projeli centrum města Ebensee, octili jsme se na břehu rozsáhlého jezera, jehož konce vidět nebylo. Velmi nás zajímalo, jak vlastně vypadá vzdutí řeky do jezera, proto jsme se vydali na poloostrov s přístavištěm jachet. Toto však nebylo to správné místo, protože jsme se dostali jen k jakémusi průplavu, pravé řečiště se nacházelo až za umělým ostrovem a z našeho břehu na něj nebylo vidět. Hezká však byla oblázková pláž, na kterou nás přivedla úzká cestička vedená po břehu spojovacího toku.
Po návratu na hlavní silnici jsme vyrazili na cestu podél západního břehu jezera. Cesta pro cyklisty vedla přímo nad hladinou jezera, hned vedle byla vedena běžná silnice a nad ní železniční trať. Silnice i železnice se později zanořily do tunelů, zatímco trasa pro cyklisty vedla stále po silnici těsně podél skalnatých břehů jezera. Překvapila nás tu socha svatého Jana Nepomuckého, hlavně proto, že široko daleko nebyl žádný most. O kousek dál se nachází vyústění silničního tunelu, na který však záhy navazuje další dlouhý úsek tunelem, tento prostor je zastřešen ochranou proti padajícímu kamení a sněhovým lavinám. Naše cyklostezka pokračovala opět po staré úzké silnici kopírující strmé skalní stěny. Po pár metrech jsme mohli obdivovat velký pomník lva, který byl věnován, komu jinému, než císaři pánu Františku Josefu I. Jeho jméno jsme si mohli přečíst i nad portálem tunelu, který ale neslouží jako tunel, ale spíš jako určitá forma pomníku a odpočinkové místo. Tento úsek cesty byl zajímavý i po stránce výhledů. Na protějším břehu se zvedá špičatý vrchol Rötelstein, víc k severu se vypíná majestátný Traunstein. Hezky odtud bylo vidět i skalisko s kostelem u Traunkirchenu.
Cestou do Traunkirchenu jsme se nakonec dočkali i my průjezdu několika kratších tunelů. Až tomu dlouhému silničnímu, který je veden skrz vrchol Geisswand, jsme se museli vyhnout přes historické centrum Traunkirchen. A nejen my, silnice tímto tunelem je totiž vedena jako komunikace pro motorová vozidla, tudíž její projetí je možné jen s platnou dálniční známkou. No ale cesta obcí Traunkirchen byla velmi zajímavá. Zejména skalnatý výběžek, v jehož nejvyšší části byl postaven malebný kostelík, který působí jako maják nad rozsáhlou vodní hladinou. A když je zmínka o jezeru, asi 0,5 km severovýchodně od Traunkirchenu dosahuje jeho hloubka nejvyšších hodnot, až 191 metrů.
Po projetí místní části Winkl se naše stará silnice opět napojila na hlavní silniční tah, jehož severní portál tunelu jsme si mohli prohlédnout. Pár metrů odtud, kdybychom odbočili doprava, bychom mohli navštívit památník připomínající existenci koncentračního tábora, jehož vězni, vesměs Židé, pracovali v těžkých podmínkách na výstavbě silnic, po kterých jsme předtím projížděli. V těchto místech jsme dokončili objetí rozsáhlé zátoky a mohli znovu nabrat severní směr. Cyklostezka zde opět kopírovala silniční tepnu, jen tu a tam se na krátké úseky odklonila do vedlejších ulic. S pěknými výhledy na jezero a nad ním se vypínající vrchol Traunstain jsme postupně projeli několik menších i větších sídelních oblastí. Velkým překvapením pro nás byla existence kempu v místní části Viechtau. O něm totiž nejsou na internetu skoro žádné informace a možná i proto bylo jeho travnaté prostranství pro stany skoro prázdné. Bez zastavení jsme pokračovali stále podél břehů jezera až do místní části Ebenzweiter, kde jsme využili posledních minut z otevírací doby prodejny Billa. S nakoupenými potravinami pro večeři jsme přesně čtvrthodinu před osmou hodinou večerní dorazili do našeho kempu v Altmünsteru.
Než jsme se vrátili přímo k našemu stanu, opřeli jsme svá kola o sloupky na nábřežní promenádě, kde jsme se usadili na jednu z volných laviček a vychutnávali si večerní atmosféru jezera. Koukaje na protilehlý Traunstein jsme pojídali buchty a sem tam hodili ždibec všudypřítomným kachnám. Z příjemné idylky nás vyhnal až večerní chlad, museli jsme do stanu pro bundy. Než jsme se na břeh jezera vrátili, šli jsme se postupně vysprchovat a ve stanu si připravili věci na spaní. Poté jsme se vydali na krátkou podvečerní procházku k zámeckému parku Würtemmberg. Zpět ke kempu jsme se vrátili už za tmy, ještě jsme chvíli poseděli na lavičce na promenádě a teprve, když začali být komáři nesnesitelně dotěrní, jsme se odebrali k našemu stanu. Ulehli jsme kolem půl jedenácté, unaveni po náročném celodenním výletě jsme usnuli prakticky hned.

DEN TŘETÍ - NÁVRAT NA VYPRAHLOU JIŽNÍ MORAVU (7. 7. 2012)
Sobotní ráno se opakoval scénář předešlého dne. Opět jsem vstával jako první a po ranní hygieně jsem si šel na půlhodinky sednout na břeh jezera, kde jsem posnídal. Tento den se Slunci na oblohu moc nechtělo, bylo převážně zataženo, vrchol Traunsteinu zahaloval tmavý chuchvalec mraků. Dokonce i kachny, které byly den předtím touto dobou čilé, ještě pospávaly na trávě. Ke stanu jsem se vrátil v 7 hodin, Veronika s Michalem už byli také vzhůru a měli už dokonce část věcí sbalených. Pustil jsem se také do úklidu a nakonec jsme společně složili stan.
Kemp jsme opustili v osm hodin. Ale s jezerem Traunsee se nám ještě loučit nechtělo. Znovu jsme zamířili na promenádu a sedli si na lavičku nebo i na molo. Byla to i naše poslední šance se v jezeře vykoupat, ale protože po ránu bylo docela chladno, nikdo z nás se nezmohl na víc, než smočení nohou. V průběhu naší ranní siesty jsme opět pozorovali zajímavý život místních rekreantů. Na sousedním molu vytrvale cvičila trojice důchodců taiči, o kus dál se ne zrovna úspěšně pokoušel jeden mladík o vodní lyžování - po asi pátém pádu to vzdal a nechal se motorovým člunem zavézt zpět na břeh. Zkrátka to bylo takové pohodové dopoledne, ke kterému nám přispělo i to, že tento den nebylo kam spěchat.
Odjezd našeho vlaku byl v 10:16, s velkou časovou rezervou jsme se k nádraží vydali krátce po deváté hodině. Cestou jsme se opět stavili v supermarketu Spar, ve kterém jsme si koupili zásoby na cestu. Pak jsme vyšlápli stoupání k staniční budově, k níž jsme dorazili přesně v době, kdy odjížděl osobní vlak na opačnou stranu, tedy směrem k Bad Ischl. V pokladně u výpravčího jsme si koupili jízdenku, pro mne to byla premiéra, protože dosud jsem si jízdenku obstarával vždy v automatech nebo přímo u průvodčího ve vlaku, a před příjezdem našeho vlaku stihli i něco málo pojíst.
Regionální vlak směr Attnang-Puchheim přijel načas. Čekali jsme, že bude tvořen zde typickou soupravou jednopodlažních vozů City Shuttle, ale kupodivu přijela moderní elektrická jednotka Talent. To nám vyhovovalo, protože v těchto nízkopodlažních vlacích se velmi dobře cestuje s koly. Na konečné, která se nachází na hlavní Západní dráze, jsme museli na nejbližší přípoj asi 20 minut počkat. Opět jsme se dočkali jednotky Talent, která si to pak mezi zastávkami uháněla stočtyřicítkou k zemskému hlavnímu městu Linz. Zde jsme měli časovou rezervu skoro hodinu, čehož jsme využili ke krátké projížďce po městě. Bohužel se nám nepodařilo vybrat ty nejvhodnější cesty pro cyklisty, takže jsme občas dělali i drobné zmatky. Nakonec jsme se dostali k místní katedrále, od níž jsme pokračovali až k Landhausu. To už jsme byli prakticky v historickém jádru města, ale dál to prostě nešlo, konaly se nějaké historické slavnosti a v ulicích bylo tolik lidí, že se mezi nimi s koly nedalo procházet. Proto jsme se otočili a pomalu se vrátili zpět na hlavní železniční stanici.
Náš další spoj odjížděl osm minut před 13. hodinou z 11. nástupiště. A opět se jednalo o jednotku Talent. Změna nastala až ve stanici St. Valentin, v níž jsme si odbyli náš třetí přestup, přeběhli jsme nástupiště a na vedlejší koleji nastoupili do řídícího vozu netrakční jednotky tvořené z patrových vozů City Shuttle - "lasiček". Tentokrát byl ve vlaku řazen vůz s velkým prostorem pro kola, navíc už žádní další cyklisté necestovali. Dá se říct, že zpáteční cesta se nesla ve velice pohodové atmosféře. Jenže ta pohoda se postupně začala vytrácet. Kousek za stanicí Amstetten náš vlak zničehonic zastavil uprostřed širé trati. Chvíli jsme stáli na místě, pak se však strojvedoucímu podařil restart stroje a výkon mašiny, která nás sunula, opět naběhl. Vlak si to pak velkou rychlostí uháněl rovinatým krajem podél Dunaje, dokonce i počasí se významně změnilo, oblačnost se protrhala a venku opět panoval typický letní den.
Do zemské metropole St. Pölten jsme přijeli s asi 7minutovým zpožděním, takže nic nenasvědčovalo tomu, že bychom snad ve Vídni nestihli přestoupit na další vlaky. Začali jsme stoupat zalesněným krajem Vídeňského lesa a postupně ukrajovali kilometry od naší cílové stanice. Jenže pak nastaly další technické problémy našeho vlaku. Zastavili jsme kousek před vjezdem do vrcholového tunelu u stanice Rekawinkel, tedy asi 20 km před Vídní. Strojvedoucí se opět pokoušel restartovat systém, ale tentokrát bez úspěchu, nepomohli ani dvě vycházky přímo do mašiny. Po čtvrthodině nám bylo jasné, že vyřešení problému potrvá asi déle, a my se začali připravovat na to, že do Břeclavi dojedeme o dvě hodiny později, než nám slibovalo počítačem nalezené spojení. Závadu se nakonec podařilo odstranit až po půlhodině, pak jsme již v pořádku dojeli až do Vídně.
Přestupovali jsme, stejně jako při cestě opačným směrem, ve stanici Hütteldorf, kde nám těsně před nosem ujel nejbližší spoj městské linky S45. Počkali jsme tedy na další, ale k naší smůle zrovna tímto vlakem cestovala i asi 50členná skupinka mladých lidí, kteří putovali někam na letní tábor. Možná i díky tomu, že vlak byl tentokrát obsazen do posledního místečka se do nás pustila jedna z cestujících s výtkami, že naše kola zabírají moc místa a že kdyby přistoupil někdo s kočárkem, už by se sem nevešel. Nutno podotknout, že místa tu bylo stále dost, baba se jen potřebovala pohádat, což se jí i splnilo, ale do hádky s ní se nakonec zapojili jiní dva cestující, kteří s koly přistoupili ve stanici Ottakring.
Když jsme vystoupili na konečné v Handelskai, před příjezdem našeho posledního spoje jsme měli díky vzniklým okolnostem více jak hodinu času. Abychom si čekání trošku zpestřili, vydali jsme se po místních precizních cyklostezkách na ostrov Donauinsel, tam jsme si našli jedno hezké místo ve stínu stromů, odkud jsme pozorovali dění na vodní nádrži Neue Donau. Vzhledem k hezkému počasí tu však bylo docela hodně lidí, i proto jsme zavrhli možnost jít si na chvíli zaplavat a osvěžit se tak v průběhu dlouhé zpáteční cesty. S dostatečnou časovou rezervou jsme se vrátili zpět na stanici. Možná, že to bylo naposledy, co jsme tady na vlak mířící na sever nastupovali na západním nástupišti a směrem k našim hranicím následně uháněli po levé koleji, již na srpen je totiž i na této historické Ferdinandové dráze naplánována změna provozu na pravostranný.
Pravidelný příjezd vlaku od Vídně byl v Břeclavi dodržen, u druhého nástupiště náš vlak zastavil přesně v 19:31. Zrovna v tu dobu měl odjíždět i osobní vlak do Znojma, díky opožděnému příjezdu osobáku od Přerova však staniční rozhlas teprve vyzýval k přestupu na tento vlak. Rychle jsme se tedy rozloučili (i Veronika s Michalem museli pospíchat, aby stihli odjezd osobáku do Brna, který jim odjížděl o sedm minut později) a já urychleně spěchal do podchodu a pak na nástupiště 1A. Označil jsem si jízdenku a naložil kolo, v řídícím voze cestoval jen jeden cyklista, takže s místem nebyl problém. Vlak se na cestu vydal s asi 5minutovým zpožděním.
Cestu do Hrušovan malinko zpestřila skupinka devíti cyklistů, která do vlaku přistoupila ve Valticích. Ale i takovéto velké množství kol se dovnitř nakonec vešlo. Tito cyklisté v náladě si vystoupili v Mikulově. Další cesta už proběhla bez zvláštností. Já jsem si nakonec z vlaku vystoupil už na zastávce Jevišovka. Jednak jsem se chtěl aspoň trochu projet a pak se mi moc nechtělo po běžné silnici. Z Jevišovky jsem si vychutnával jízdu při západu Slunce po bývalé signálce, a do Hevlína tak nakonec přijel z jižní strany, tedy jak se při návratu z Rakouska sluší a patří. Zvony na místním kostele zrovna odbíjeli devátou hodinu večerní.




Fotky:

Hallstattské jezero Městečko Hallstatt Údolí Taufel Jezero Attersee Roklina Höllbach Jezero Traunsee u městečka Ebensee Jezero Traunsee u Traunkirchen Traunstein


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET