wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ


DVA DNY V SEDLE KOLA PO VYSOČINĚ

Datum:18. - 19. června 2012
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 172,97 km; 2. den: 153,00 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 9:12:24 h; 2. den: 7:52:11 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 12 1/2 h; 2. den: 10 1/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 18,78 km/h; 2. den: 19,44 km/h
Mapy:Shocart 1:60000, cyklomapy č. 165 (Znojemsko), 166 (Třebíčsko), 142 (Velkomeziříčsko), 141 (Žďárské vrchy), 167 (Okolí Brna)
  
Text & foto:Marek Topič



V období těsně před letním slunovratem jsem podnikl dvoudenní cyklovýlet, u kterého samotná cesta byla cílem. Projet se krajinou lesů a rybníků, ale i krajem bohatým na zajímavé pamětihodnosti, to bylo hlavním motivem poměrně dlouhé a na fyzičku náročné cesty. Jako cíl jsem si vybral okolí města Žďár nad Sázavou, které je pomyslnou střechu Evropy.

DEN PRVNÍ - K ŽIŽKOVĚ MOHYLE A PO BÝVALÉ SÁZAVSKÉ TRATI (18. 6. 2012)
Z Hevlína vyjíždím deset minut před osmou a již takto brzy je značné vedro, kolem 24 °C, a projevuje se i jihovýchodní vítr. Vydávám se směrem do Hrabětic a dále do Hrušovan, tj. po trase, kterou jezdívám prakticky denně. U dolní školy v Hrušovanech odbočuji doleva, za městem mi pak svítí Slunce přímo do zad. Když koukám na svůj stín před sebou, uvědomuji si, že mi z ramenou netrčí obvyklá anténka, tedy hustilka, která mi pokaždé vyčuhuje z batohu. Zapomněl jsem ji doma, ale vracet se pro ni už nechci, ztratil bych tím téměř hodinu. Budu tedy doufat, že i na tomto výletě mě smůla v podobě defektu nepotká.
Cesta po rovince a s mírnou podporou větru v zádech rychle ubíhá. Brzy projíždím Pravicemi a krátce nato jsem v Břežanech. Tady mě čeká první významné stoupání do kopce. Úzká silnice, kterou mám jen sám pro sebe, mě přivádí do Mackovic, za touto obcí už je to s dopravním provozem horší. Jen cestou ke křižovatce se silnicí I-53 mě předjíždí tři kamiony a asi pět jich jede v protisměru. Za křižovatkou je situace o něco lepší, zase se ale horší kvalita cesty, takže musím více sledovat výmoly a snažit se jim vyhýbat. Po sjezdu podél akátového remízku se mi naskýtá pohled na velký areál silážních věží nedaleko Hostěradic. Po pěti minutách přijíždím do centra obce, kde se na chvilku zastavuji ve stínu stromů u kostela. Slunce už pořádně peče, tak se natírám opalovacím krémem.
Z Hostěradic se nejprve vydávám nesprávným směrem, až po ujetí 1 km si uvědomuji, že přes Míšovice se jezdí na Krumlov. Vracím se tedy na náměstí a tentokrát mířím správným směrem na západ. Po 0,5 km odbočuji na silnici II-400, která mě přivádí do místí části Chlupice. Mají tu nádhernou zvoničku s dřevěnou věží, takových už se moc v našich končinách nedochovalo. Díky větru v zádech docela svižně uháním po okraji Skalice a netrpělivě vyhlížím odbočku na Trstěnice. Před následným sjezdem do údolí Skaličky se otevírají hezké výhledy na vesnici s kostelíkem na návrší, nebýt věží JE Dukovany a stožáru větrné elektrárny v pozadí, bylo by to skoro jako z Ladovy pohlednice. Zajímavostí je i to, že v okolí Trstěnic jsou skoro všechny kamenné kříže natřeny modrou barvou, jako třeba ten na západním okraji vsi, u kterého odbočuji doprava. Tato cesta neustále mírně stoupá a později se noří do rozsáhlého lesa, jehož stromy poskytují vytoužený stín. Překvapuje mě, že přímo ze silnice spatřuji v lese růst několik bedel, kdybych se už vracel domů, určitě bych si je nasbíral.
V 10 hodin přijíždím do Horních Kounic. Situace na upravené návsi je podobná jako v předchozích obcích, nikde ani živáčka. Proto se ani nemusím snažit být kdovíjak nenápadný při vyzvednutí mé dnešní první schránky hry geocaching. Ta je věnována místní tvrzi, dnes sídlu obecního úřadu. Zajímavostí je i mlýnský kámen, který sem byl převezen z nedalekého Valova mlýna v údolí řeky Rokytné. Značky, které mě upozorňují na okraj chráněného území PP Rokytná pak potkávám v další části cesty do Tavíkovic. Cestu mi trochu komplikují silničáři, kteří zrovna lepí díry na silnici, pár drobných kamínků se mi pevně přichytává k plášti. Tavíkovice jsou poslední obcí Jihomoravského kraje, kterou dnes projíždím. Za krátké zastavení stojí místní zámek, který si mohu prohlédnout zvenčí, navíc jen od otevřené brány, protože do zámeckého parku bývá vstup povolen pouze v odpoledních hodinách. Krajské hranice překonávám kousek za obcí na mostě přes Rokytnou a hned první metry v Kraji Vysočina mi dávají pořádně zabrat. Po kvalitní silnici stoupám na návrší s dalekým výhledem do kraje, vzápětí sjíždím do Šemíkovic, kterými doslova proletím, až na konci této malé vísky mě zbržďuje další stoupání, které končí u kříže pod návrším Borůvka. I toto je místo s dalekým výhledem po kraji, třeba na obří areál dukovanské elektrárny, která je odtud jen asi 5 km daleko.
Veškeré nastoupané metry ztrácím při sjezdu do Rouchovan, navíc mi trošku dělá problém ostrá zatáčka před odbočkou na Přešovice. Aspoň mám ponaučení, že s naloženou cyklobrašnou je nutné do zatáček najíždět opatrněji. Od mostu přes Rouchovanku je nutné opět pořádně zabrat do pedálů. Na křižovatce nejdříve odbočuji doprava, abych si mohl prohlédnout obecní věž, která pochází 17. století, poté se vracím, a vyrážím po silnici směrem k Třebíči. Tato silnice naštěstí nevede příliš členitou krajinou, takže se tudy dobře jede. Netrvá dlouho a jsem u křižovatky nedaleko Hrotovic, zde pokračuji rovně. Další obcí na obzoru jsou Dalešice, které už z dáli poutají pozornost hřbitovní kaplí. Samotná obec se však nachází v údolí a stranou od silnice na Třebíč, přesto si tam zajížďku dělám. Zajímavostí k vidění je tady celkem dost, např. zámek a blízký kostel, busta básníka Vítězslava Nezvala před budovou školy a konečně pivovar, ve kterém se natáčel legendární film Postřižiny.
Z centra Dalešic se mi už nechce vracet na hlavní silniční tah, pokračuji proto do nedalekého Stropešína a zde odbočuji doleva. Silnice, která vede souběžně s nedalekou přehradní nádrží, by byla ideální pro cykloturistiku, nebýt jejího havarijního stavu. Ani odpružená vidlice nepomáhá. Úlevu nacházím až v Třebenicích, kde se opět napojuji na kvalitní silnici směr Třebíč. Kousek za vsí stojí přímo u cesty kamenný kříž, který obklopují čtyři mohutné lípy, po právu chráněné jako památné stromy. Od nich je asi 1,5 km daleko křižovatka, na které odbočuji doprava. Dostávám se nad obec Číměř, kde mé kolo začíná nabírat rychlost v dlouhém sjezdu do údolí řeky Jihlavy. Bohužel však vidím, že na druhé straně údolí mě čeká podobně náročné stoupání, proto se na ten výkon nejdříve hodlám malinko zregenerovat. Mám štěstí, že v hospodě nedaleko kostela mají v nabídce menu, obsluhující mi dokonce dovoluje postavit kolo na chodbu, kde mám na něj dobrý výhled. Po obědě se ještě stavuji v protější prodejně s potravinami, kde dokupuji zásoby pití.
V nesnesitelném poledním vedru se z Vladislavi pouštím do dlouhého stoupání, které končí až po třech kilometrech, nad malou obcí Smrk. Tady začíná typická krajina Třebíčska se spoustou osamocených drobných skalních útvarů uprostřed polí a luk. Vyskytuje se zde i poměrně hodně rybníků, třeba v Kojatíně přejíždím přímo po hrázi Kojatínského rybníka a další vidím mezi stromy i při ohlédnutí doleva. Rovina je v tomto kraji vzácný prvek, prakticky pořád se musí vyjíždět kopec, nebo naopak brzdit při klesání. To je i případ cesty do obce Budišov, nejprve nabírám výšku, od vodárenské věže pak bez šlapání přijíždím až do centra obce. V těchto dnech zde mají uzavírku průjezdní hlavní silnice kvůli budování kanalizace. Na kole se však dá prokličkovat, takže bez problémů sjíždím až k zámku. Zastavuje mě sice zamčená brána, beru tak zavděk aspoň možnosti krátké procházky přilehlým parkem. V místním rybníce se to jen hemží kapry.
Za Budišovem projíždím dalšími obcemi, které splňují parametry "konce světa". Všude liduprázdno a klid, skoro nulový provoz aut. Kundelov, poté Studnice s hezkou kapličkou na břehu rybníka. Následuje táhlé stoupání pod Studnickou strážnici a rychlý sjezd do vísky Rohy. Hned u prvních domků se nechávám zlákat odbočkou značené cyklostezky č. 5109, která je sice vedena po kamenité lesní cestě, ale v porovnání třeba se silnicí u Stopešína to ještě není nejhorší terén. Cesta vede chladným lesem podél potoka Mařek, jehož koryto je plné velkých balvanů. Asi po 1,5 km stinný les opouštím, napojuji se na rozbitou lesáckou cestu, která mě přivádí až do Nesměřského údolí, kterým protéká řeka Oslava. Tudy jsem už před lety putoval pěšky, nyní si část trasy opakuji, tentokrát v sedle kola a opačným směrem. Proti proudu Oslavy mířím po úzké asfaltce k Velkému Meziříčí. Příroda postupně ustupuje průmyslové zástavbě, zejména od železničního viaduktu jedu podél dlouhého komplexu různých skladišť a výrobních hal.
Poznávání Velkého Meziříčí jsem v minulosti věnoval celodenní výlet, už je to dobrých 8 let. Tehdy jsme vystoupali na kostelní věž, prohlédli si památky na židovskou minulost města, prošli se po dálničním mostě Vysočina (vede tam i chodník pro pěší) a navštívili velice zajímavou expozici na zámku. Dnes se omezuji pouze na krátké zastavení na Náměstí, kterému dominuje budova radnice a věž kostela sv. Mikuláše. Další dominanty jsou vidět z Vrchovecké ulice, nalevo se vypíná zámek, který je situovaný na strmé skále a přímo naproti překlenuje údolí legendární dálniční most Vysočina. O něco později pod tímto mostem projíždím - úctyhodná dopravní stavba. O kus dál je částečná uzavírka silnice, a provoz řízen kyvadlově. Řadím se na konec dlouhé řady aut a v koloně vyrážím vpřed, teprve pak si všímám, že na druhé straně řeky vede cyklistická stezka, po které by se jelo mnohem lépe. V této situaci už se ale na ni dostat nedá.
Řeky Oslavy se držím až do místní části Mostiště, tam se mi do cesty staví dlouhé stoupání, které mi významně bere síly. Dostávám se do obce s názvem Vídeň a i za ní je potřeba převážně stoupat. Právě dozrávající třešně lákají k ochutnání, rybník v údolí zase ke koupání, hezké jsou i výhledy do kraje. Znovu musím vzhůru a poté mě čeká tak rychlý sjezd, že si ani nevšímám směrové tabule. Místo do části Dolní Bory se tak dostávám do Horních Borů. Nevadí, aspoň poznávám i tuto hezkou část spojené obce. Ve stínu Borského lesa se mi parádně jede po kvalitní cestě až k rozcestí u Krásněvsi. Dál je už cesta trochu horší, pořád ale vcelku dobře sjízdná. Za Kněževsí opět nastává chvíle pro moje brzdy, strmý sjezd končí na mostě přes řeku Oslavu u radostínské pily. Poté, jak jinak, zase musím část ztracených metrů získat zpět. Na křižovatce v centru Radostína odbočuji ostře doprava na cyklotrasu č. 103, která mě po třech kilometrech přivádí do obce Ostrov nad Oslavou.
Dominantou Ostrova je kostel sv. Jakuba se samostatně stojící věží. Opodál se nachází i socha sv. Jana Nepomuckého. Mě ale nejvíc zajímá železniční viadukt, který se klene přes údolí Oslavy ve směru na Obytčov. Jedu se k němu podívat, dokonce se mi daří najít lávku, která zpřístupňuje louku jižně od viaduktu. Z ní si pořizuji fotku, k dokonalosti chybí jen to, aby po obloukovém mostu projížděl zrovna nějaký vlak. Poté se vracím na jižní konec obce, kde se nachází odbočka silnice II-338. Ta mě vede nad rybník na Bohdalovském potoce. Potok, který rozsáhlou vodní plochu napájí, vzápětí překonávám po mostě, to ale až poté, co projíždím malou vískou Kotlasy. V sousedním Březí nad Oslavou mají krásně upravenou náves plnou zeleně a uprostřed hezkou kapličku. Nebýt tu dráty el. vedení, mohla by být tato náves prezentována jako ukázková.
V pět hodin odpoledne přijíždím do Nového Veselí. Dříve byl tento městys jen v povědomí obyvatel okolního kraje, to se však změnilo poté, co se tady zabydlel bývalý předseda vlády a náš potenciální budoucí prezident. Prý obývá místní zámeček a ve zchátralé budově hostince na náměstí má kancelář jeho nová politická strana. Zastavuji v parku naproti kostelu sv. Václava, kde si nad mapou plánuji další trasu. Následně se vydávám po silnici, ze které se mi naskýtá pěkný výhled na rozsáhlou hladinu Veselského rybníka. Projíždím Matějovem a v 1 km vzdálené Rosičce stoupám na pověstnou střechu Evropy. Mým dalším cílem je totiž stejnojmenný vrchol, kterým prochází hranice rozvodí řek Labe a Dunaj. A protože stromy na zalesněném kopce převyšuje telekomunikační věž, která slouží také jako rozhledna, neváhám nad krátkou zajížďkou. 644 m vysoký vrchol je i nejvyšším bodem, který v průběhu tohoto výletu dosahuji. Výstup po točitém schodišti na vyhlídkovou plošinu je odměněn překrásným a dalekým kruhovým výhledem po krásném kraji Českomoravské vrchoviny.
Z vrcholu Rosičky se vydávám do Nížkova. Vedle tamního kostela se nachází známá kostnice, která ale nebývá veřejnosti běžně přístupná. Naštěstí lze dovnitř aspoň nahlédnout přes skleněnou výplň dveří. Moc zajímavé. A po krátkém zastavení se vydávám k dalšímu cíli, kterým je město Přibyslav. Cesta mi tam trvá slabou půlhodinku. Za místní části Poříčí zaznamenávám první kontakt s řekou Sázavou. Když přejíždím po mostě na druhý břeh, vzápětí podjíždím železniční trať, vzbuzuje moji pozornost velké množství zaparkovaných aut a u některých z nich lidé přezouvající se do bruslí. Důvod je mi známý záhy, právě tudy totiž vede nová cyklostezka, která byla vybudována na tělese původní železniční trati. Ještě před pár lety tady byly provozovány jízdy nostalgických vlaků, pak však definitivně došly peníze na nejnutnější opravy a dráha postupně zanikla.
Projet se po takovéto atraktivní stezce mě velmi láká, ale ještě k tomu není vhodná doba. V okolí Přibyslavi je totiž ještě jedna památka, kterou bych si rád prohlédl. Tím je mohyla, u které skonal náš legendární husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Cestou k ní je nejprve potřeba projet městem Přibyslav. Už při stoupání k místnímu zámku projíždím kolem Žižkovy jezdecké sochy, o kus dál má zase kamennou bustu literát Karel Havlíček (jeho rodná obec Borová se nachází pár kilometrů od Přibyslavi). Z exteriéru si prohlížím zámek a zajížďku si dělám také k věži z konce 15. století, která je symbolem města a zdaleka viditelnou dominantou. Poté střed města opouštím. Sjíždím na dno údolí Doberského potoka, odkud je třeba vyjet dlouhé stoupání nad místní část Dobrá. Silnice poté vede soustavou nádherných lipových alejí, které jsou zajímavě prosvětleny podvečerním nízkým sluníčkem. Na místo, kterému se říká Žižkovo pole, přijíždím přesně v 19 hodin večer.
Po prohlídce památníku i parkově upraveného okolí musím svou pozornost věnovat posunujícím se temným mračnům, které se sem nenápadně nasouvají od západu. Nejsem schopný odhadnout, co od toho očekávat, pro jistotu se však raději vracím zpátky do Přibyslavi, konkrétně až k železniční stanici, kde začíná výše zmíněná cyklostezka. Nejprve ale vyčkávám, jaký bude vývoj počasí. Sedám si ke stánku s občerstvením, kde si k večeři kupuji chutnou klobásku. Mezitím se vyptávám bruslařů, kteří právě zakončují projížďku u orosené sklenice pivka, zda jsou podél stezky vybudovány i nějaké přístřešky, ve kterých by bylo možné se schovat před případným deštěm. Po kladné odpovědi se rozhoduji, že si tuto trasu projedu. A rozhodně je to zážitek, který stojí zato. Kvalitní asfaltová komunikace se klikatí v mírných obloucích a jen nepatrně stoupá podél břehů řeky Sázavy. Parametry železniční trati jsou velmi nápadné. Výhodou je i to, že trať vede lesem a v údolí, kde prakticky nefouká. A byť je docela pozdní hodina, potkávám na stezce spoustu sportovců, ať už se jedná o jezdce na kole, bruslaře na kolečkových bruslích či obyčejné běžce. Po necelých deseti minutách míjím trojici dřevěných přístřešků a o pár metrů dál se stezka noří na dno hlubokého skalního zářezu, načež následuje most přes řeku a podjezd pod současnou dvoukolejnou železniční tratí. Dále se údolí trošku otevírá, ale travnaté lučiny po chvilce opět střídá těsné sevření skal. A to už jsem u odpočívadla č. 2. Lavičkám a stolům odolávám, naopak u vyhlídky na obloukový kamenný viadukt zastavit musím. Krásný pohled, byť opět bez jedoucího vlaku.
Přesně ve 20 hodin se dostávám na konec stezky na okraji obce Sázava. Bývalé kolejiště je sice vytrháno i dál, na kole už ale tento úsek průjezdný není. Proto musím opět po běžných silnicích. Dělám však chybu, když kousek od starobylého kamenného mostu zapomínám odbočit do centra obce, místo toho se dostávám na druhý břeh řeky, kde stoupám k železniční stanici a ke křižovatce se silnicí I. třídy č. 19. Tam odbočuji doprava a sjíždím zpět na dno údolí. Kousek před mostem snesené posázavské trati je opět možnost napojení na cyklistickou trasu, která se o kus dál na těleso bývalé dráhy napojuje, já už ale pokračuji rovně. I podél hlavního silničního tahu vede samostatná komunikace pro pěší a cyklisty. Ta končí u křižovatky pod rekreačním zařízením Hotel Sázava. Dole je přírodní koupaliště a dřevěný objekt občerstvení. Jedu se k němu podívat a poté, co zjišťuji, že u východního břehu je velký dřevěný přístřešek, mám jasno v tom, kde dneska budu bivakovat. Však už je také skoro půl deváté.
S vědomím, že dnes už nikam nepojedu, si ve stánku objednávám zasloužené pivko. Během posezení u piva se začíná definitivně rozpadat oblačnost a těsně před západem Slunce se oranžová koule znovu ukazuje nad obzorem. Vypadá to tedy, že v noci by pršet nemělo. S tímto přesvědčením se přesunuji do blízkého jehličnatého lesa, kde si nacházím místečko pro rozložení karimatky. Přespím tady a nedaleký přístřešek na břehu rybníka využiji jen v případě, kdyby se počasí v průběhu noci radikálně zhoršilo. Díky únavě a také proto, že jsem to přes den příliš nepřeháněl s kofeinem, se mi daří rychle usnout.

DEN DRUHÝ - PODÉL BOBRŮVKY ZPĚT NA JIŽNÍ MORAVU (19. 6. 2012)
Ráno se budím tradičně brzy, již o čtvrt na šest se soukám ze spacáku a chystám si skromnou snídani. Poté balím spacák, který díky hustým větvím stromům zůstal ochráněný před padající rosou. Místo bivaku opouštím přesně v 6 hodin ráno. Je třeba vyjet kopec k hlavní silnici a pak ještě pokračovat ve stoupání necelý kilometr. Po dosažení nejvyššího bodu mě čeká sjezd do obce Hamry nad Sázavou, který je nepříjemný kvůli ostrému svitu ranního sluníčka. I díky tomu přehlížím jedno ze sousoší místního sochaře Michala Olšiaka, konkrétně koně uvízlého v blátě. Že jsem toto místo přejel mi dochází až na mostě přes Sázavu. Ale vracet už se nehodlám, jako náhradu pak navštěvuji sochu Hamroně, ke které si dělám krátkou zajížďku od přemostění železniční trati.
Přes město Žďár nad Sázavou projíždím po hlavním silničním tahu, tzn. po Brodské ulici sjíždím k řece Sázavě, za mostem odbočuji doprava a po okraji náměstní Republiky vyjíždím k další významné křižovatce u Velkého rybníku. Po odbočení doleva jedu po silnici I. třídy č. 19 a zároveň, což je pro mě překvapením, i po značené cyklistické Posázavské trase. Úsek po rušné silnici je dlouhý naštěstí jen 2 km, pak s úlevou odbočuji k místní části Mělkovice. Z křižovatky je hezký výhled na poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, odtud se jeví, jakoby stál uprostřed neosídlené krajiny, zástavbu v jeho okolí totiž skrývá pásmo lesa.
Vedlejší silnice se proplétá krajinou souběžně s železniční tratí do Nového Města na Moravě. Obce, kterými projíždím, jsou vlastně místní části měst, konkr. Mělkovice a Veselíčko spadají pod Žďár nad Sázavou, Slavkovice jsou součástí Nového Města. Nad odbočením do Slavkovic chvíli váhám, leží totiž v údolí, což znamená ztrátu nadmořské výšky. Ale nakonec se nechávám zlákat informační tabulí, která upozorňuje na tamní poutní kostel. Ten nacházím na nevelké návsi zhruba uprostřed obce. Jedná se o velmi moderní stavbu, netypicky je řešena i křížová cesta ve svahu nad kostelem, kterou tvoří 15 žulových bloků, na nichž jsou připevněny kovové reliéfy. Novotou září i pomník, který se nachází až téměř na konci vsi. Ten je věnován dvojici politiků z meziválečné doby, Karlu Sáblíkovi a Antonínu Švehlovi. Zajímavé je, že na místě vůbec nepoznávám, že připevněné reliéfy na velkém kamenném bloku nejsou z bronzu, ale z plastu (to se dozvím až doma ze zdrojů na internetu), v dnešní zlodějské době se však není čemu divit.
Úzká silnice mě přivádí do sousedních Petrovic, také součásti Nového Města. Tady se rozhoduji, že až do města si nezajedu, při vjezdu do obce odbočuji doprava a po zdolání krátkého stoupání očekávám výhled do kraje, který se opravdu nabízí, zejména na nedaleký vrchol Harusův kopec, který je nezaměnitelný kvůli příhradové věži vysílače. Začínám pozvolna sjíždět na dno širokého údolí Bobrůvky, nicméně tam, kde tato říčka vytváří výrazné meandry, se moje cesta opět odklání do kopce. Po průjezdu Řečicí se k Bobrůvce opět vracím, cesta přes kopec mě přivádí do obce Radešínská Svratka, kde využívám služeb místní malé prodejny, v níž si kupuji láhev limonády. Po přátelské rozmluvě s jedním místním dědulou se vydávám na další cestu, tentokráte po silnici II. třídy č. 360. Cesta je nepříjemná svou členitostí, do kopce, pak sjezd a opět do kopce. To ubírá sil.
Nádherným, ale kopcovitým krajem ukrajuji další kilometry z mé dnešní pouti. Na rozsáhlou obec Bobrová navazuje Moravec se zámkem a starobylou zájezdní hospodou. Zde se odkláním východním směrem a alejí mířím do malé vísky Jemnice. Ani jsem netušil, že název městečka mezi Dačicemi a Moravskými Budějovicemi se vyskytuje i u jiných sídel. V nedalekém Strážku dostávají zabrat obě brzdy, klesání na dno údolí Bobrůvky je velmi nepříjemné, navíc mám smůlu na kamion naložený dřevem, se kterým se míjím zrovna v těch nejostřejších zatáčkách. Za Strážkem na mě čeká další dřina v podobě dlouhého stoupání. Při jednom z pohledu do mapy během odpočinku si uvědomuji, že jsem měl jet raději přes Radkovičky.
A blíží se závěr mého pobytu v Kraji Vysočina. Po silnici II. třídy projíždím osadu Krčma a následně Borky. O překonání hranic kraje se dozvídám z tradičních modrých cedulí a také přítomností vodorovného dopravního značení. Vratislávka je první obcí, kam zajíždí spoje integrovaného systému. Hned mě napadá, že by sem mohly být zavedeny cyklobusy, protože to co následuje je parádní a dlouhý sjezd, s nadsázkou řečeno se odtud dá dojet bez šlapání až do Újezdu u Tišnova. Zvláště sjezd do údolí Kozlího potoka je pořádně rychlý. Ani se mi nedaří zaregistrovat odbočku do Kutin, kam jsem původně zamýšlel udělat zajížďku. Na druhou stranu, komu by se pak chtělo vyjíždět ten kopec zpátky?
Krátce před desátou hodinou přijíždím do Dolních Louček, nad kterými se klene obrovský železniční viadukt. Na konci obce opouštím silnici č. 389, mnohem atraktivnější se mi jeví cyklostezka, která vede podél řeky Loučky v hlubokém údolí. Na konci osady Mezihoří sice končí asfaltový povrch, docela dobře sjízdná je ale i lesní cesta na druhém břehu řeky. Přejíždím tam tedy po lávce, zatímco po viaduktu vysoko nade mnou si to zrovna frčí nákladní vlak. Obdiv vzbuzuje i vysoká opěrná zeď, která je dlouhá více jak 100 metrů. O kus dál se bohužel hlásí o slovo i průmysl, konkrétně skládka kameniva s násypníky. Docela nepříjemně se z těch míst práší. Cesta podél řeky mě přivádí znovu na hlavní silnici, kterou jsem v D. Loučkách opustil. Vjíždím do Předklášteří, kde je památkou číslo jedna klášter Porta Coeli. Dělám si k němu krátkou zajížďku a prohlížím si alespoň nádherný vstupní portál nad vstupem do baziliky.
Z Předklášteří je to kousek do Tišnova. Tomuto městu se však vyhýbám po obchvatu (silnice 385) a kupodivu mi ani nepřipadá kdovíjak silný provoz. Jenže na konci města se situace radikálně mění, jakoby byl Tišnov pro většinu motoristů cílovým bodem. Ještě ke všemu se silnice zužuje, a to už se stává jízda na kole nebezpečnou. Hned první možnou odbočku proto využívám, cesta směrem k obci Sentnice vede sice do kopce, ale provoz je na ní podstatně nižší. Opět testuji, co sil ve mně ještě zbylo, když bojuji s náročným stoupáním na cestě do Chudčic. V navazujícím sešupu do obce nabírám takovou rychlost, že ani nestačím sledovat dopravní značení, místo přímé cesty do Veverské Bítýšky se omylem odkláním na delší trasu, která vede údolím Kuřimky. Takže do obce, v níž ústí Bílý potok do Svratky, přijíždím od východu. S blížícím se polednem si prohlížím nabídku hotových jídel jedné restaurace na náměstí. A protože venku je i prostorná zahrádka, z níž je možné kontrolovat odstavené kolo, neváhám a jedno z nabízených menu si objednávám.
Oběd i odpočinek přicházejí vhod, hned za Veverskou Bítýškou je totiž potřeba opět vyjet docela dlouhý kopec a to až do úrovně nad hradem Veveří. Veškerá nastoupaná výška je však po pár minutách opět pryč, po dlouhém sjezdu se totiž hrad vypíná na ostrohu vysoko nade mnou. Získávám opět kontakt s řekou Svratkou, jejíž hladina už je v této oblasti vzdutá, až sem a ještě o pár kilometrů dál totiž zasahuje nádrž Brněnské přehrady. Kdo by však čekal, že aspoň silnice, která je vedena převážně podél jižního břehu, povede po rovině, byl by nepříjemně překvapený. Je ale pravda, že v porovnání s předchozími kopci jsou tady podmínky přece jen lepší.
Čím více se blížím přehradní hrázi, tím roste počet rekreantů na plážích. Jakoby ani nebyl běžný všední den. Velké problémy mi pak dělá kličkování mezi chodci, kteří často chodí rozestoupení přes celou šíři cesty. Cestu k přístavišti naštěstí zvládám bez kolize, odolávám i stánkům s občerstvením, které lemují 0,5 km dlouhou příjezdovou silnici od tramvajové zastávky. A jak dál? Přemýšlím, jestli mám dát přednost trase, která vede prakticky po rovině, tj. přes město podél řeky Svratky a pak po cyklotrase č. 4, která vede až do Hevlína, a nebo se vydat po kratší trase, na které ovšem musím počítat s častým vyjížděním kopců. Nakonec upřednostňuji variantu č. 2, už proto, že se obávám hustého provozu cyklistů ve městě, v takovém hezkém počasí se dá předpokládat, že na kole se k přehradě vydá hodně Brňanů.
A mám co jsem chtěl. Provoz je sice v pohodě, protože z Bystrce jedu převážně v odstavném pruhu čtyřproudové silnice, které se přezdívá Hitlerova dálnice (kdybych si udělal zajížďku k přehradní hrázi, spatřil bych známý pilíř, který byl součástí zamýšleného pokračování této dálnice), ale tato jízda je hodně vysilující, protože komunikace je v převážné části vedena v táhlém stoupání. Lepší se to až v místě, kde navazuje standardní dvouproudá silnice, tady si mohu dopřát i sjezdu z kopce. Celkem zdárně překonávám křížení se silnicí II-602, zejména díky kruhovému objezdu, poté podjíždím dálnici D1, po které uhání jeden kamion za druhým. Silnice pak pokračuje do pravého úhlu, jakoby zde byla zamýšlena křižovatka, která zatím nemá ve dvou směrech pokračování. Cesta vedoucí k východu mě přivádí do Troubska. Tato obec je zajímavá budovou zámku (nepřístupný) a kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který tvoří dominantu jihovýchodní části, stojí na nevýrazném návrší a kulisu v pozadí mu dělají velká paneláková sídliště brněnských čtvrtí Nový Lískovec a Bohunice.
Kolem areálu Čepra se dostávám na most přes dvoukolejnou železniční trať, sjíždím do Střelic a na hlavní křižovatce v centru obce opět přemýšlím, kudy dál. Jedna možnost je držet se železniční trati na Hrušovany, druhá spočívá v překonání údolí říčky Bobravy. Volím opět druhou variantu. K mostu přes Bobravu se dostávám velice pohodlně, pořád mírně klesám podél Střelického a později Troubského potoka. Cesta ze dna údolí do Ořechova však patří opět k těm náročnějším. Dva kilometry poctivého stoupání, naštěstí lesem, kde je aspoň stín. Získané výškové metry ztrácím již v obci, která je docela dlouhá. Po překřížení hlavní silnice pokračuji do nedalekým Mělčan, Tam vede přímá silnice jako podle pravítka, nejprve přes mírné údolí, poté do kopce a pak sjezd na dno údolí, ve kterém jsou Mělčany zasazeny. Těší mě vědomí, že výjezd z Mělčan je posledním významným stoupáním, které mě na cestě domů čeká. Po vyjetí návrší se totiž pouštím do rychlého sjezdu se spoustou zatáček, které končí u řeky Jihlavy v Dolních Kounicích.
Ještě než se vydám na další část cesty, zajíždím se podívat k místnímu klášteru Rosa coeli, resp. jeho zřícenině. Památka je dnes zavřená, takže si ji prohlížím pouze zvenčí. Za Dolními Kounicemi se přede mnou otevírá kraj rovný jako placka, po té spoustě kopců, které mám dnes za sebou, je to příjemná změna. Cestou projíždím kolem velkých polí, na kterých se pěstují okurky, na jihu Moravy dnes ne až tak častý jev. Dokonce se zdá, že místní pěstitelé zvládli i nedávný boj se suchem. Zajímavou obcí jsou i Kupařovice, jednak tu mají zámek, který aspoň zdálky vypadá docela zachovale, pozornost projíždějících určitě poutá i betonový symbol bolševismu - srp a kladivo. A ten byl v nedávné minulosti trnem oku odpůrců totality, díky nim dokonce dostal červený nátěr. Dnes je však barva pomníku růžová.
Jízda do Pohořelic rychle ubíhá, jednak kvůli větru, který se ve srovnání s včerejším dnem výrazně utišil, a své dělá i docela kvalitní povrch silnice, dokonce i dlažba v Odrovicích byla konečně nahrazena válcovaným asfaltem. V Pohořelicích, kam přijíždím o půl třetí, si dělám poslední delší přestávku. Kupuji si zmrzlinu a poslední láhev minerálky, která by měla pokrýt mou spotřebu tekutin na zbývající cestě. Město opouštím po bývalém hlavním tahu na Vídeň (protože jsem včera projížděl obcí Vídeň u Velkého Meziříčí, upřesním raději, že v tomto případě se jedná o rakouskou metropoli :-)). Kolem pietního místa odsunutých Němců, Památníku pochodu smrti, se dostávám na křižovatku západně od místní části Velký Dvůr. Tady najíždím na silnici první třídy č. 52, na níž mě čeká 1,5 km úsek v hustém automobilovém provozu. Naštěstí mám to nejhorší po pár minutách za sebou, když s úlevou odbočuji do Nové Vsi. Za vsí přejíždím hráz Novoveského rybníka a za nedalekou křižovatkou se vydávám na více jak 9 km dlouhý úsek vedený zcela mimo zástavbu. Krajina se mírně vlní, kromě polí jsou tu i rozsáhlé sady broskvoní a vinice. Za odbočkou na Pasohlávky mě dodatková tabule na dopravní značce varuje před havarijním stavem vozovky, nicméně po dojetí do Drnholce musím konstatovat, že to není ani zdaleka nejhorší cesta, po které jsem na tomto dlouhém výletě jel.
Z Drnholce se vydávám kolem zbytků lužního lesa do Jevišovky. Poté, co projíždím upravenou obcí, mohu začít odpočítávat posledních 13 kilometrů k domovu. Za přejezdem u místní železniční zastávky se nachází odpočívadlo, které bylo před lety doplněnou o zvláštní dílo zpodobňující čápy. Je potěšující, že dosud uniká pozornosti vandalů. Při jízdě po signálce kopíruji železniční trať a poté ve stínu větrolamu pozvolna sjíždím k čerpací stanici na zavlažovacím kanále. Odtud mířím do Hrabětic, kde se můj velký okruh uzavírá. To mi domů zbývají asi 4 kilometry, při této závěrečné etapě už se vidím ve sprše. Deset minut po šestnácté hodině odpolední se kola mého kola definitivně přestávají otáčet, hodnota na tachometru se zastavuje na rovných 153 km.

Dojmy z trasy a doplňky:
Popsaná trasa patří spíše k těm náročnějším na fyzičku, často je nutné vyjíždět dlouhá stoupání s výrazným převýšením. Krajina Vysočiny je však nádherná, pro obyvatelé rovinaté jižní Moravy úplně jiný typ krajiny. Problematická je kvalita silnic, jejich postupná renovace je dlouhodobou otázkou, takže je potřeba počítat s úseky, které mají velmi nekvalitní povrch, a při jízdě je potřebné být velmi opatrný.



Fotky:

Trstěnice Dalešický pivovar Kojatínský rybník Budišov - zámek Velké Meziříčí Ostrov nad Oslavou Výhled z rozhledny Rosička Žižkova mohyla Hamroň Zelená hora Klášter Porta coeli Hrad Veveří Klášter Rosa Coeli


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET