wz

VÝLET BUSEM / VLAKEM DVOUDENNÍ


JARNÍ TOULKY JIHOZÁPADNÍ ČÁSTÍ CHŘIBŮ

Datum:14. - 15. května 2012
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 21 km / 8 1/2 hod.; 2. den: 9 km / 2 3/4 hod.
Mapa:ShoCart č. 63 Slovácko, Chřiby 1:50 000
  
Text & foto:Marek Topič



Tak jsem po letech opět zavítal do Chřibů. Na rozdíl od výpravy, kterou jsme podnikli ve trojici na jaře roku 2002, jsem se tentokrát vydal sám a zaměřil se na jihozápadní část této nevysoké pahorkatiny. Ač ve všední den, navíc mimo sezónu, navštívil jsem i zříceninu hradu Cimburk, a to díku tomu, že jej jeho správci trvale obývají. Dalším příjemným překvapením bylo zázemí, které v posledních letech pro turisty vybudovaly Lesy ČR. Prakticky u každého významnějšího rozcestníku se nachází bytelný a proti nepříznivému počasí odolný přístřešek, ve kterém se dá posedět nebo i přespat. Některé z nich mají dokonce krby a komíny pro odvod kouře. A další výhodou je velký počet studánek, u kterých je možno se osvěžit. Chřiby zkrátka mají co nabídnout, ať už tulákům, milovníkům přírody nebo památek.

DEN PRVNÍ - NÁVŠTĚVA CIMBURKU A VÝHLED NA BUCHLOV (14. 5. 2012)
Dnes je pondělí, běžný pracovní den, tudíž i větší nabídka spojů veřejné dopravy. Ovšem s návaznostmi to pro tak dalekou cestu až tak dobré není, vyhledávač spojení mi nabízí prakticky jen jedinou rozumnou variantu, konkrétně odjezd v 7:13 ráno. S dostatečným předstihem přicházím na hevlínskou náves, kde se po chvilce dočkávám příjezdu autobusu z Laa. Kromě mne cestuje tímto spojem asi deset dalších cestujících, z Laa dokonce dva Rakušané, na dalších zastávkách však postupně přistupují další, takže nakonec nezůstává žádné volné místo k sezení. Pro mě je cestování poněkud nekomfortní kvůli objemnému batohu, který mám uložený pod nohami. Proto velice vítám, když konečně přijíždíme na konečnou, já mohu vystoupit a trochu se protáhnout.
V Brně mě čeká přesun na železniční stanici. Cestou se stavuji v Intersparu, kde si kupuji zásoby proviantu na oba dny vandru. Po příchodu na nádraží mi zbývá ještě asi 10 minut rezerva. Souprava motorového vlaku je již přistavena na 4. nástupišti, nastupuji si a vyčkávám odjezdu. Z vlaku, který má namířeno do Uherského Hradiště, vystupuji na novotou zářící stanici Nesovice. Mohl bych sice jet až do Nemotic, ale to už bych se nevešel do platnosti časové jízdenky. Kousek od staniční budovy se nachází malý terminál pro regionální autobusy, kde čekám půl hodiny na přistavení autobusu do Koryčan. Cestuji až na konečnou, v Koryčanech, které se již nachází na území Zlínského kraje, vystupuji přesně v 11 hodin.
Počasí zatím příliš vlídné není, je zataženo a fouká silný a studený vítr. Musím si obléct i tu poslední mikinu, kterou jsem původně zamýšlel využít až v noci. Mé první kroky vedou k rozcestníku, který se nachází vedle kostela. Všechny tři stezky, které tady začínají, míří do nitra Chřibů, já volím střední variantu, tedy zeleně značenou trasu. Její úvod je společný s modrou a vede mě po Masarykově ulici na severní konec města. Cestou míjím areál výrobce kuchyní Koryna a poněkud zchátralou vilu, která byla zmiňovaným podnikem využívána jako kulturní dům. Když už jsem téměř na dohled od rozcestníku, kde se modrá a zelená TZT dělí, odbočuji do vedlejší ulice. Úzká asfaltka mě přivádí do hezkého údolí, ve kterém je rozeseto spousta rekreačních objektů a zahrádek.
V závěru údolí se ocitám v bývalých sirných lázních. Dnes se tu nachází malebná hájenka, hned vedle ní kaplička a přímo pod ní studna s minerálkou. Zkouším sice pumpovat, ale proudu vody se nedočkávám. Mnohem úspěšnější jsem při hledání plastové krabičky hry geocaching, a zaznamenávám dnešní první bodík. Nyní je přede mnou úkol vrátit se na značenou trasu, kterou jsem dole v Koryčanech opustil. Není to nic složitého, stačí vystoupat strmý svah lesem a jsem na široké zpevněné cestě, po níž se pouštím do táhlého stoupání. Okolní vysoké stromy zmírňují účinky studeného větru, takže při chůzi mi už není zima. Tato lesní komunikace je velmi kvalitní, zcela bez problémů by se po ní dalo jet na trekingovém kole.
V oblasti U Čtyř dubů se značená trasa ze široké lesní cesty odklání na podstatně strmější pěšinu. Po pěti minutách v temném lese se ocitám na okraji louky na Vršavě. Podle mapy by se tu měla nacházet semenná farma, což bude asi oplocený areál po mé levici, ve kterém rostou stromy ve struktuře sadového typu. Když překonávám horizont, překvapuje mě čilý stavební ruch. Místo staré hájenky, ještě nedávno jediného stavení, které po bývalé osadě zůstalo, se mi naskýtá pohled na rozestavěnou novostavbu z cihlových bloků. Jinak je ale Vršava krásným koutem Chřibů, jsou zde hezké louky, zajímavé výhledy do kraje a přímo u turistického rozcestníku stará zastřešená studna.
Stará kamenitá cesta mě vede podél nádherně kvetoucí jírovcové aleje k hraně náhorní plošiny, z níž se mi otevírá pěkný výhled do údolí, kam musím sestoupit. Je to slušné převýšení, které běžná cesta překonává táhlým obloukem, turistické značení je však vedeno zkratkou, strmě dolů a porostem tak hustým, že se mi větve stromu několikrát zaplétají do šráků na batohu. Dostávám se na kvalitní zpevněnou cestu vedenou po vrstevnici, která spojuje vodní nádrž Koryčany se silnicí do Vřesovic. Po pár metrech se ve svahu po mé levici objevuje mohutný skalní útvar zvaný Pečínkova skála. Dělám si tam zacházku, nahoře pak zjišťuji, že skalní blok je mnohem mohutnější, než se jevil z lesní cesty, pískovcový blok je navíc zajímavě členěný, dokonce s náznaky menších skalních věží. Skály i okolní terén prozrazují, že bývají hodně navštěvované, ale v tuto dobu je tu pusto a klidno.
Po sestupu zpět na cestu chvíli pochybuji, zda jsem již nepřešel odbočku na dno údolí, tak dlouhá je absence turistického značení. Nakonec pásovou značku objevuji ne jednom ze stromů a kousek dál uhýbám dle šipky na pěšinu klesající k drobnému potoku. Pohodlně jej překračuji a po krátkém prudším stoupání dosahuji další kamenité lesní cesty, která je vedena i jako stezka pro cyklisty. Po chvíli se dostávám na prosvětlenou louku s křižovatkou cest. Je zde odbočka k Cimburku, zacházka je dlouhá 300 metrů a vede prakticky po rovině. Hrad je v lese dobře ukrytý, zjevuje se mi až když jsem pár metrů od okrouhlé strážní věže.
Cimburk je mezi památkovými objekty zvláštností. I přes mnohá úskalí se o něj už přes patnáct let stará občanské sdružení Polypeje, jehož členové se již mohou pochlubit viditelnými výsledky v rámci záchrany hradu. Navíc, jen málokterou památku by bylo možné navštívit v tuto dobu, tj. v pondělí krátce po poledni a mimo hlavní sezónu. Tady je normálně otevřeno, takže si u sympatické paní správcové kupuji vstupenky a se zapůjčeným tiskovým průvodcem se vydávám na prohlídkový okruh. Hradní ruiny procházím v opačném směru, než je doporučovaná trasa. Jako první můj pohled upoutává figurína oběšence, která visí nad schodištěm do hradního jádra. Kolik lidí by si takový trest zasloužilo. Obcházím baštu, která je nepřístupná, protože v ní osádka hradu celoročně bydlí, a podél vysoké zdi, v jejíž vyšší části je dodnes patrný vstupní portál do zbořené kaple, vcházím na hlavní hradní nádvoří. Zde se mi naskýtá pohled na zdi obestavěné lešením, což dokazuje, že rekonstrukční práce budou ještě záležitostí několika příštích let. Po prohlídce vnitřního hradu procházím pozdně gotickou bránou a po schodišti stoupám na šíjovou hradbu, která slouží jako vyhlídka. Z hradu není výhled do údolí, ale na zalesněný masív, který se výrazně zvedá na jihovýchodním obzoru. Strážní věž je dosud nepřístupná, vracím se tedy pod šíjovou hradbu, kde vstupuji do chladných sklepních prostor s malou jeskyní. Svoji krátkou prohlídku končím v ruinách jižní bašty, které jsou chráněny dřevěnou střešní konstrukcí. Dnes je zde malá expozice s úlomky keramiky, dlažby či kovářských výrobků.
Po příjemně strávené půlhodince se vydávám zpět na rozcestí, u něhož rozmýšlím nad směrem mého dalšího putování. Chci se dostat k rozcestí U Křížku, kam odtud vede žlutě značená stezka, nakonec volím delší variantu kolem studánky U Mísy. Po příchodu na rozcestí se osvěžuji chladnou vodou z vydatného pramene, krátce vzpomínám, jak jsem tu kdysi bivakoval, a vzápětí pokračuji po vrstevnicové lesní cestě k výraznému skalisku s názvem Kozel. Již cestou k tomuto přírodnímu útvaru spatřuji drobný pískovcový útvar přímo u cesty, ten se ale vysoké skalní věži nemůže rovnat. Na skále Kozel je spousta stop zvětrávání, její členitost je taková, že by se na ni dalo vylézt i bez použití lana. Já však něco podobného nemám v úmyslu, spokojuji se s jedním dokumentačním snímkem a obejitím skalního bloku dokola. Z průzkumu nevynechávám ani blízký turistický přístřešek, který splňuje znaky ideálního místa pro pobyt v nepohodě, dokonce je zde i ohniště s komínem.
O půl třetí přicházím na velké parkoviště u silnice II-429, které slouží jako nejvíce využívané východisko ke zřícenině hradu Cimburk. Mám v úmyslu se vydat po žlutě značené trase. Ta nejprve vede po silnici, dá se však i zvolit výrazně vyšlapaná lesní pěšina, která je jen o něco málo delší. Tam, kde silnice začíná klesat do údolí Klimentského potoka, se značená stezka odklání k jihovýchodu, krátce stoupá, pak klesá k bezejmennému potoku, který je téměř vyschlý, a následně opět stoupá k malému paloučku s křížením cest. Kromě rozcestníku je tu i velký dřevěný kříž, informační tabule, která upozorňuje na blízkou národní kulturní památku Hradisko svatého Klimenta, a dvě skromné dřevěné lavečky.
Výstup na vrchol návrší je sice strmý, ale z této strany celkem krátký, takže již po třech minutách si mohu těžký batoh sundat ze zad a věnovat se prohlídce památného místa. Nejprve si prohlížím základy kostela a kamenné mohyly s kříži, potom se mi daří najít kešku u kořenů mohutného dubu. Položenou holí testuji i funkčnost místní zvonkohry, která byla při mé poslední návštěvě zničena vandaly. A nahlížím i dovnitř Gorazdovy kaple, která je krásně vyzdobená, chvíli si pročítám stránky návštěvní knihy, sám se však do ní nezapisuji, listuji i v Bibli, která leží na oltáři, ta je ale ze čtvrtiny ohryzaná od hlodavců.
Hradisko sv. Klimenta opouštím po zřetelně vychozené lesní pěšině, která mě přivádí ke Gorazdově studánce. Ta se nachází v nejníže položené části odlesněného svahu. Je patrné, že studánka i okolí prochází zrovna obnovou, drobný pramen vytéká z kamenné mísy, která bude zřejmě v nejbližších dnech zastřešena, možná zde časem přibude i lavečka pro unavené poutníky. Symbolicky se osvěžuji a poté se vydávám k rozcestníku u dřevěného kříže, u něhož jsem před půlhodinou odbočoval do stoupání k hradisku. Nyní se vydávám po zelených turistických značkách. Nejprve procházím po okraji čerstvé mýtiny, později vcházím do lesa a pozvolna stoupám směrem ke křižovatce lesních cest nedaleko skalního útvaru Kazatelna.
Skalní věž Kazatelna ještě nedávno neposkytovala skoro žádný výhled, tak ji okolní stromy přerostly. Za výhledy se proto muselo na vrchol hřebene, asi 50 metrů jižně od skalního útvaru. Mě na tento hřeben přivádí GPS navigace, když se pokouším o hledání další geocachingové schránky. Nedaleko rozcestí proto uhýbám vzhůru na neznačenou lesní cestu, která mě přivádí na cyklostezku, po jejím překřížení to beru cestou necestou hustým lesem. Jsem úspěšný, kešku nacházím. Výhled odsud sice také je, ale značně omezený, platí zde totéž, co o Kazatelně, smrčky rostou a výhledu stále více brání. Omezené výhledy ale vůbec nevadí, protože po sestupu ke Kazatelně mě čeká velmi příjemné překvapení. Les pod skalní věží byl nedávno vykácen a díky tomu jsou od dvojramenného kříže opět krásné výhledy na zříceninu hradu Cimburk i hladinu údolní nádrže Koryčany. A tím obzor nekončí, jenže členité území Litenčické pahorkatiny se dnes schovává do mlžného oparu.
Od rozcestí Pod Kazatelnou se vydávám po cestě, která je vedena jako zelená a červená turistická trasa, navíc je tudy vyznačena i trasa pro cyklisty. Společný úsek končí u bytelného dřevěného přístřešku Pod Ocáskem. Zajímavější se mi jeví zelená trasa, která od rozcestí stoupá lesem přímo na nejvyšší vrchol jihozápadní části Chřibů (553 m), byť dle topografických informací by měla stezka vrchol obcházet po jihovýchodním úbočí. Na vrchol s tímto podivuhodným názvem bych se stejně chtěl podívat, poutal moji pozornost již v dětství, kdy byl v málo podrobném autoatlase vyznačen jako jeden z mála chřibských vrcholů. Nahoře objevuji značku státní triangulace, kousek pod ní tajemnou skalní puklinu, možná i malou jeskyni a překvapivě je tady i výhled do rovin podél řeky Moravy.
Z Ocásku sestupuji lesem na zpevněnou cestu, na které se vydávám doprava. Lámu si hlavu nad tím, proč jsou všechny turistické značky zamalovány, možná jsem při sestupu přehlédl přeložku. Neřeším to, protože i tato lesní komunikace mě přivádí na rozcestí v sedle mezi Ocáskem a Hroby. Zde je skromný dřevěný přístřešek, který připomíná zchátralou autobusovou čekárnu. Odbočuji na lesní cestu, na kterou byla v nedávné době položena zpevňující vrstva kamení a jemného štěrku - další perfektní terén pro cyklisty. Cesta prochází mýtinou, vede prakticky po vrstevnici a poté se v mírném oblouku stáčí k východu. V místech, kde už je opět vzrostlý les, se nachází rozcestí U Hrobů, to je počátek odbočky na samotný vrchol Hroby, jehož nadmořská výška jen nepatrně převyšuje půlkilometrovou hranici. Stoupající cesta mě přivádí na rozsáhlou oplocenou mýtinu, kterou musím obejít podle směrovek dočasného turistického značení, závěrečný výstup na samotný vrchol se již odehrává opět pod korunami stromů.
Na vrcholu je sice i dnes drobná kamenná mohyla, kříž a na jednom větším kameni vyrytý nápis "Metod", ovšem prokázalo se, že zázračné objevení náhrobního kamene ve třicátých letech minulého století byl podvrh a dokonce snad i cílené zneužití poutníků ke komerčním účelům. Tak jako tak, místo své kouzlo bezesporu má a jsou zde zajímavé skalní útvary. Mé pozornosti neunikají ani pokusy o amatérské výkopy z nedávné doby, podle mne je však nemají na svědomí hledači Metodova hrobu, ale zlatokopové vybaveni detektory kovů, přece jen tu za desítky let byla poměrně velká koncentrace lidí, takže k nějakým ztrátám cenností mohlo určitě docházet.
Během krátké přestávky se posilňuji oplatkou a nad mapu přemýšlím, kudy dál se mám vydat. Směr zelené turistické trasy pro mne výhodný není, potřebuji se spíš dostat k hájovně Na Pile. Podle mapy tam údajně vede neznačená lesní cesta. Pokusím se na ni tedy napojit. Z vrcholu sestupuji lesem přímo východním směrem a po mapou avizované vzdálenosti 100 metrů skutečně objevuji náznaky cesty. Moc využívána ale rozhodně není, spíš slouží k občasnému stahování dřeva. Ale protože dál už se terén opět zvedá, nezbývá mi nic jiného, než se po ní vydat směrem na jih. Mé předpoklady se bohužel naplňují, cesta se ztrácí a sklon svahu zostřuje. Naštěstí je les bez podrostu a díky dlouhodobému suchu se i tudy dá celkem dobře sestupovat. Navíc je patrné, že o nějakých 300 metrů níž začíná drobné zahloubení, v němž je prameniště a počátek potůčku. Sestupuji tedy do jeho těsné blízkosti a výsledek se dostavuje, na zemi se opět začínají objevovat stopy od traktorů a jiné lesní techniky, které mě přivádějí na využívanou lesní cestu. Při jedné z odboček dokonce spatřuji zaparkovaný stroj na přepravu kulatiny.
Klesající lesní cesta mě přivádí na prostranství skládky dřeva v bezprostřední blízkosti hájovny Na Pile. Nacházím se tedy tam, kam jsem se z vrcholu Hroby potřeboval dostat. A prakticky i u plánovaného cíle dnešního pochodu. Tím je totiž nedaleký dřevěný přístřešek, který se nachází kousek od mostu přes potok Dlouhá řeka. Ideální místo k přespání, mám tady k dispozici střechu nad hlavou, široké lavice a stoly, studánka jen pár metrů odtud. Není nad čím přemýšlet, snad jen jak naložit s načatým večerem. Po chvilce koukání do mapy mám jasno, udělám si krátký okružní výšlap na Holý kopec.
Přesně v šest hodin večer vyrážím po červené značce směrem k Buchlovu. Cesta moc záživná není, jdu stále do mírného stoupání a navíc po asfaltu. Úzká silnice mě přivádí k malému stavení a oplocenému areálu, ve kterém se pěstují stromky pro výsadbu. Na dohled od sebe jsou tu dvě křižovatky ve tvaru T, každá s jedním rozcestníkem. Plynule přecházím z červené na zelenou a za hluku z nedaleké silnice první třídy č. 50 (E50) stoupám k velkému dřevěnému kříži a turistickému přístřešku. Les je tady velice temný, k prosvětlení dochází až u odbočky ke Kamenné studánce. Zajímavé je, že v terénu je přístup k ní vyznačen jen pro cyklisty. U pramene, který mi poskytuje vítané osvěžení, se ocitám po čtyřech minutách pomalé chůze. Tady končí asfaltový povrch, vyježděná lesní cesta však pokračuje dál. Dokonce se začínají objevovat značky naučné stezky, kterou v mapě vůbec nemám. Míjím asi 1,5 m vysoké mraveniště, kousek od něj se prudce stáčím k jihu a po pár desítkách metrů se ocitám na okraji prosvětlené mýtiny. Pokračuji dál, cesta se sice zužuje, ale stále jeví známky častého využívání. Znovu začínám významně nabírat výškové metry a za ně se dočkávám odměny v podobě fantastického výhledu na nekonečné pásmo zalesněných svahů a na obzoru zcela vpravo situovaný hrad Buchlov. Bezesporu nejhezčí výhled dneška, kvůli kterému se sem vyplatilo zajít.
I nadále se držím vychozené pěšiny, která se postupně noří do lesa a konstantně stoupá. Po chvíli míjím ceduli, která mě upozorňuje na to, že vcházím na území přírodní rezervace Holý kopec. Z toho místa jsou opět hezké výhledy, tentokrát směrem k Uherskému Hradišti a na obrysy Bílých Karpat v dáli. Stále stoupám vzhůru a nakonec se dostávám na výraznou skalnatou hřebenovku, která mě přivádí až na samotný vrchol s triangulační tyčí. Na jednom stromě je připevněna schránka s vrcholovou knihou, do níž zapisuji krátkou zprávu o mé návštěvě. Mé další kroky vedou dále po hřebeni, až na samotný konec táhlé soustavy skal. Odtud musím sestoupit na další mýtinu, ze které prý bývají za extrémně příznivých podmínek vidět i Alpy. To ale není dnešní případ, navíc mám část obzoru proti ostrému podvečernímu sluníčku.
Vypadá to, že do této části Holého kopce se už tolik nechodí. Pěšina se mi ztrácí ve vysoké trávě, což je vždy potenciální riziko klíšťat, proto se několikrát přesvědčuji, zda mi něco neleze po nohavicích. Pokud je chůze po travnatém svahu problém drobný, jakmile se přede mnou znovu objevují stromy, je to moje konečná, protože les je jehličnatý a pořádně hustý. Vzdávám se možnosti, že bych se mohl dostat na cestu, kterou mám vyznačenou v mapě a která by mě mohla dovést ke skalním útvarům Zbořené zámky. Jsem nucen jehličnatý les obejít a jakmile přechází do bučin nabírám domnělý směr k rozcestí Na Pile. Nakonec se dostávám na jakousi málo využívanou lesní cestu, která mě přivádí přímo k dřevěnému přístřešku.
Je krátce po půl osmé, když definitivně ulevuji zádům, a těžký batoh odkládám na jednu z dřevěných lavic. Připravuji si večeři, která mi po dnešní porci kilometrů náramně chutná. Potom se jdu opláchnout k blízké Račí studánce a po návratu jsem připravený k zalehnutí do spacáku. Vypadá to, že přes noc bude chladno, kupovité mraky na večerní obloze mi však dávají naději, že mrznout by nemělo. Ulehám v době, kdy se nad údolí snáší tma a hned, jakmile utichá zvuková kulisa lesního ptactva, usínám.


DEN DRUHÝ - CESTOU NECESTOU NA ZIKMUNDOVY SKÁLY (15. 5. 2012)
Noc probíhá zcela v klidu, po blízké cestě neprojelo jediné vozidlo, což pro oblast Chřibů zase tolik typické nebývá. Své asi dělá to, že je běžný pracovní den. Už v průběhu svítání se znovu dává do zpěvu stovka ptačích hrdel, při takovém ryku se mi už usnout nedaří. Chvilku aspoň polehávám, ven ze spacáku se soukám až po šesté hodině. Stavím vodu na čaj a mezitím si připravuji snídani. Jakmile mám vše zkonzumováno a vypito, čistím si zuby a poté balím všechny své věci zpět do batohu. Krátce před osmou jsem připravený vyrazit na dnešní cestu, která bude podstatně kratší než ta včerejší. Mezitím kolem přístřešku projíždí první auto, zřejmě se jedná o partu lesních dělníků.
Vydávám se po červeně značené trase směrem k vrcholu Ocásek. Kráčím tedy jakoby k nedaleké hájence, ale na křižovatce ve tvaru Y uhýbám doleva. Vede tudy kvalitní asfaltová cesta, která vytrvale stoupá. Po mé levici se mi otevírá výhled na rozsáhlou mýtinu, v jednom krátkém úseku se mi daří spatřit i vrcholovou část Holého kopce, který mám jakoby za zády. Začíná se mi ozývat mobil, chodí mi doručenky od poslaných zpráv, takže teprve teď mi dochází, že dole v přístřešku jsem neměl vůbec žádný signál.
Cesta po lesní asfaltce moc záživná není, jen tu a tam nějaká odbočka, třeba cyklostezka směrem do Medlovic. U další křižovatky ve tvaru T, kde se nachází i svatý obrázek přibitý na jednom stromě, červeně značenou stezku opouštím. Kdybych po ní pokračoval, došel bych po necelých 2 kilometrech k rozcestí Pod Ocáskem. Tam jsem byl již včera, proto uhýbám na cyklostezku, která klesá do údolí potoka Hruškovice. Orientačně je to tady velmi snadné, až skoro nuda. Času mám hodně, není proto kam spěchat, ideální podmínky pro zacházku k nějakému blízkému skalnímu útvaru. Poté, co míjím dřevěný myslivecký posed, začínám sledovat zalesněný svah po mé pravici. Až zahlédnu nějakou lesní cestu, která stoupá vzhůru, vydám se po ní.
Jako svůj hlavní dnešní cíl jsem si vybral Zikmundovy skály, ke kterým mě turistické značení nedovede, ale po včerejších zdárných přesunech lesem by to neměl být žádný problém. Možná, že asfaltku opouštím příliš brzy, ta totiž vede po opačné straně potoka Hruškovice, než se mám ubírat. V potoce teče tak málo vody, že mi nečiní problém přejít po kamenech na druhý břeh. Začínám ostře stoupat po málo znatelné cestě, která je postupně víc a víc zaházená suchými větvemi. Nemá cenu riskovat zakopnutí, uhýbám do běžného lesa a po chvilce spatřuji významný orientační bod - velké skalisko, což nemůže být nic jiného než Čertova skála. Ujištěný, že jdu správným směrem, se nyní drápu po stezkách vychozených zvěří do prudkého stoupání, které mě přivádí na jakousi náhorní plošinu. Zde se mi ale do cesty staví neprůchodný smrkový les, který zkouším nejprve obejít po lesní cestě zleva. Brzy je mi ale jasné, že tudy se ke skalám nedostanu, vracím se proto a tentokrát se vydávám západním směrem. Ani tady to není optimální, proto se vrhám do lesa, kde se mi husté větve suchých smrků nejednou zaplétají do různých úchytek na batohu. Nakonec však slavím úspěch, po padesáti metrech se ocitám znovu na lesní cestě, která mě k soustavě pískovcových skal přivádí.
Místo se mi velice líbí. Skalních útvarů je zde několik, hlavní skupina je nejvíc nahoře a tvoří ji obrovský plochý blok, na kterém je vytesáno německé pojmenování skály. Přímo pod deskou s nápisem je vstup do nevelké jeskyně, jejíž návštěva je však vhodná pouze pro osoby nízkého vzrůstu. Hned vedle se nachází další velký blok pískovce, který má tvar hlavy nebo skalního hřibu. Uskupení doplňuje několik menších skalek. Je odtud i hezký výhled do kraje, zejména ha Holý kopec a sousední návrší s hradem Buchlovem. Ze skal, které se nacházejí trošku níže, je tímto směrem ještě o něco lepší výhled. Sedám si na vrchol jedné drobné skalky, na posilněnou si dávám oplatek a vychutnávám paprsky hřejivého ranního sluníčka.
Od Zikmundovy skály se vydávám po cestě, která klesá východním směrem a později se stáčí k jihu. Naštěstí je les v této části celkem světlý a tudíž i přehledný. Váhám jen v jednom místě, kde se cesta větví. Vybírám si směr vpravo, sice si později správností svého rozhodnutí moc jistý nejsem, protože vrstva listí dává tušit, že moc lidí tudy od podzimu nešlo, ale nakonec i tato málo využívaná komunikace mě přivádí do míst, odkud je sestup na dno údolí Hruškovice zcela jasný. Přicházím totiž na okraj lesa, odkud je pěkný výhled na několik samot. Mohl bych to vzít přes louku přímo k některé chalupě, já ale raději sestupuji podél okraje lesa. Po chvíli přicházím k první zahrádce a tady už není problém se dostat na asfaltovou silnici, která vede údolím Hruškovice od Ranče Vlčák.
Kvalitní silnice mě vede osadou Vranovy Žleby jižním směrem, jakoby přímo do Osvětiman, ovšem tím směrem stojí v cestě kopec, na kterém je dokonce sjezdovka s lyžařským vlekem. Toto návrší se musí obejít zprava. Procházím kolem hezkého rekreačního střediska Malovaný, který tvoří budova penzionu, moderní roubenka, rybník a za ním hřiště na tenis a fotbal. Hezké prostředí tu dotváří zelené louky plné žlutých a bílých kvítků. A všude je naprostý klid, jen tu a tam projede auto nějakého chataře, či někde z dáli zaštěká pes.
Od rybníčku, resp. požární nádrže, na krátko měním tvrdý asfalt za přece jen příjemnější štěrkový povrch stezky pro pěší a cyklisty. Tato trasa má pokračování i po překřížení silnice, ale odtud se již raději držím normální silnice, která pozvolna stoupá nad úroveň fotbalového hřiště. Obloukem kolem zahrádek a sadů se dostávám k prvním osvětimanským domkům. Od křižovatky ve tvaru Y začínám sestupovat dolů pod návrší s kostelem, který se nachází přímo přede mnou. Cesta se začíná stáčet až k úrovni potoka Hruškovice, tím pádem je mi jasné, že bych udělal lépe, kdybych se i nadále držel stezky, kterou jsem kousek od fotbalového hřiště opustil.
V čase 10:40 přicházím k silničnímu mostu přes potok, odkud mám již na dohled stanoviště autobusů. Zde tedy pěší putování končím. Chvilku si sedám na lavečku ve stínu stromu, s úderem jedenácté se však přesouvám do blízké restaurace, která právě otevírá. Využívám toho, že v nabídce je i menu s polévkou. To však úplně tak dobrý nápad není, hospodský mi objednané jídlo přináší až po čtvrthodině a já musím pak při jídle spěchat, aby mi neujel autobus s odjezdem v 11:40. Naštěstí vše stíhám, byť jde opravdu jen o minuty. Vycházím z restaurace, rychlým krokem mířím k již čekajícímu autobusu, který po mém nástupu okamžitě zavírá dveře a odjíždíme. Jakoby se čekalo jenom na mě. Z Osvětiman cestuji jako jediný, v dalších obcích ale několik cestujících přistupuje.
První přestup si odbývám na autobusovém nádraží v Kyjově, kde mi hned navazuje přípoj do Hodonína. Tento spoj je už docela slušně zaplněný, cestují hlavně školáci a lidé vracející se z práce, volné místo k sezení se ale najít dá. Cestou mi neuniká zajímavost v podobě křížení se zbrusu novou cyklostezkou, která byla vybudována na snesené železniční trati Kyjov-Mutěnice. Tu si budu muset někdy v létě také projet, říkám si. Je pravda, že tak rychle jako autobus by vlak trasu z Kyjova do Hodonína rozhodně nezvládl.
Také v Hodoníně vystupuji na autobusovém nádraží, které je od železniční stanice vzdáleno asi 5 minut chůze. Přesun zvládám s velkou časovou rezervou před odjezdem nejbližšího vlaku. Nakonec se dozvídám, že osobák od Přerova bude mít asi 10 minut zpoždění, což mě trochu znervózňuje, protože časová rezerva v Břeclavi je opravdu těsná. Naštěstí je zpoždění sníženo na pouhých 5 minut a z této doby vlak ještě minutku krátí během jízdy. Přípojný vlak v Břeclavi tak stíhám bez problémů. Bezproblémová je i cesta do Hrušovan, kde mě čeká čtvrtý a poslední přestup v rámci této cesty. Autobus, který má namířeno do Laa, si nechávám zastavit u cihelny. Jednak to mám blíž domů a vlastně mi tady zrovna končí časová platnost jízdenky, jet až na náves, přešvihl bych o jednu minutu :-) Po krátké procházce podél hradby cihelných bloků přicházím krátce před třetí hodinou odpolední domů. Čeká mě zalévání vyprahlé zahrady.



Fotky:

Zřícenina hradu Cimburk Svatý Kliment - kaple a zvonkohra Skalní útvar Kazatelna Výhled na Buchlov z úpatí Holého kopce Zikmundovy skály Vranovy Žleby


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET