wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PŘECHOD MASÍVU HOHE WAND OKOŘENĚNÝ CVIČNOU FERÁTOU

Datum:28. dubna 2012
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jaroslav, Milan, Martin
Ušlá vzdálenost / čas:   15 km / 7 1/2 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Tradice jarních výprav do hor jižně od Vídně měla pokračování i v roce 2012. Tentokrát jsme ale využili mimořádně příznivého počasí, a místo obvyklého květnového termínu vyrazili již v závěru dubna. Slib letního dne meteorologům vyšel na 100%, na modré obloze se ten den neobjevil snad jediný mráček. Z bohaté nabídky značených tras různých náročností jsme si vybrali přechod masívu Hohe Wand ze severu na jih a běžnou turistiku si okořenili několika krátkými ferátami.

Krátce před šestou hodinou ranní, tedy o hodinu později, než tomu bývalo při předchozích výletech, jsme se setkali na parkovišti před hevlínským infocentrem. A hned jsme se vydali na cestu k cílovému místu pro část výletu absolvovanou autem. Na parkovišti u nádraží v Laa, které bylo ten den nezvykle prázdné, jsme zastavili dvacet minut před odjezdem vlaku. V klidu jsme si zakoupili jízdenku a šli si sednout do druhého vozu zcela prázdné soupravy.
Souprava patrových vozů City Shuttle se dala do pohybu přesně v 6:26. Velkým překvapením pro nás bylo křižování s parním vlakem ve stanici Mistelbach, pravděpodobně se jednalo o soupravu, která měla následující den zahajovat turistickou sezónu na trati z Retzu do Drosendorfu. Trochu nervozity nám přineslo prudké brzdění a výrazné houkání ve stanici Gerasdorf, naštěstí se však vlak dal po pár minutách znovu do pohybu a v pořádku dojel do cílové stanice, kterou byla Wien Praterstern. Dostatečnou časovou rezervu na přestup jsme si zkrátili nákupem poštovních známek v trafice a odlovem kešky na konci 4. nástupiště.
I dalším vlakem, kterým jsme cestovali, jsme dojeli až do jeho konečné stanice. Na vídeňských nádražích a zastávkách se souprava postupně zaplňovala cestujícími, kteří měli také v plánu vyrazit do hor, překvapivě šlo ale zejména o lidi v důchodovém věku. Možná se ten den konala nějaká organizovaná akce, protože většina turistů vystoupila ve stanici Bad Vöslau, která je východiskem na návrší Harzberg s rozhlednou Jubiläumswarte. Ve stanici Wiener Neustadt jsme byli přivítáni velkým vedrem, bylo jasné, že bundy už po zbytek dne zůstanou v batohu.
Ze staničních prostor jsme se nevzdálili. Nejdříve jsme byli svědky křižování dvou souprav Railjet, poté jsme se dočkali příjezdu motoráku Desiro, který přijel z Gutensteinu, aby se o pár minut později vydal po stejné trati opačným směrem. Nastoupili jsme si a na minutu přesně vyrazili směrem k údolí řeky Piesting. Toto malebné údolí bylo plné jarních barev, čerstvé listí na stromech mělo nádhernou světle zelenou barvu, kvetl šeřík i ovocné stromy, louky byly posety žlutými květy pampelišek. Už jsme se nemohli dočkat, až si kouzlo jarní přírody budeme vychutnávat na vlastní kůži.
Spoléhajíce na aktuálnost našich mapových podkladů jsme vystoupili na neobsazené stanici Waldegg. Před třemi lety jsme tady přechod Hohe Wandu končili, nyní jsme pomyslně přebrali štafetu. Po známé ulici jsme prošli kolem motorkářské hospody a pak zamířili po chodníku naproti rozestavěného bytového domu k místnímu parku. Překřížili jsme silnici č. 21, sestoupili k mostu přes řeku Piesting a za ním nás překvapila nová železniční zastávka Waldegg-Dürnbach. Být lépe informovaní, vystoupili bychom z vlaku až tady, jako to třeba provedla rodinka, kterou jsme později předešli.
Podél zdi hřbitova, v jehož centru byla hezká zvonice, jsme se vydali po silnici kopírující tok potoka Dürnbach. Chůzi nám tu znepříjemňovaly časté průjezdy nákladních aut, které tudy mířily k nedalekému kamenolomu nebo opačným směrem s nákladem na korbě. Po deseti minutách jsme k halám, v nichž probíhala nakládka kameniva, došli i my. Rychle jsme se z této průmyslové oblasti vzdálili. Po chvilce jsme došli k ústí rokliny Grosse Klause. Její průchod by mohl být zajímavý, ale nás by časově velmi zdržel. To zacházku k vodopádu na opačné straně údolí jsme si ujít nenechali. Podle ukazatele jsme sestoupili k osamoceným domkům a poté se napojili na nenápadnou pěšinu, která nás lesem přivedla ke krátké roklince, jejíž průchod byl usnadněn několika dřevěnými lávkami. V závěru skalního amfiteátru nás čekal pohled na asi 7 m vysoký skalní stupeň, po kterém padal drobný proud vody. Pěkné místo. Od vodopádu, v jehož blízkosti jsme objevili i skrýš pro hru geocaching, jsme pokračovali strmou pěšinou vzhůru, následně jsme šli podél plotu obory a za chvilku se ocitli znovu na asfaltové silnici z Waldeggu.
Poté, co jsme minuli bývalý hostinec Naz Wirt, se před námi otevřelo hezké údolí s roztroušenou zástavbou osady Dürnbach. Vlhká půda v lesích a v příkopech podél silnice byla plná žlutě kvetoucích blatouchů, na méně vlhčích stanovištích zase kvetly pampelišky, kouzlo jara dotvářely květy ovocných stromů. Právě hezké pohledy po okolí nás přiměly držet se i nadále asfaltové silnice, ale ostré paprsky sluníčka rychle přivolaly naši touhu po stínu. Naštěstí jsme se brzy dočkali. U samoty, kde se silnice odklonila doprava, jsme pokračovali v přímém směru. Došli jsme k další samotě, u které jsme si zdokumentovali starou dřevěnou kapličku. Takových se dnes už moc nevidí.
Po stoupající cestě jsme přišli k okraji lesa, v němž jsme našli vytoužený stín. Málem jsme přehlédli zeleně značenou odbočku, ještěže měl Ivo v paměti poznámky, podle kterých jsme měli u hájenky pokračovat přímo, tedy směrem jihovýchodním. Stoupání se zostřilo a výškové metry rychle přibývaly. Krátce po půl jedenácté jsme přišli k patě vysoké skály, snad nazývané Badener Turm, pokud jsme mohli nápisu na skále věřit. Zde se nám nabízely tři pokračování, pohodlná výstupová stezka Jagdsteig, o něco strmější Krumme Ries, nebo feráta Naturfreundesteig. My si vybrali ferátu, už proto, že se považujeme za přátele přírody.
Feráta Naturfreundesteig je velmi pěkně řešena, bohužel je ale příliš krátká a vše atraktivní si její pokořitelé odbudou hned v dolní části. Na úvod jsme si zdolali téměř kolmou stěnu po kramlích připevněných ke skále. Po následném překonání drobného skalního stupně (zřícený balvan, který zadržoval další sesuvy hlíny a kamení) se nám do cesty postavila další kolmá stěna. Její zdolání bylo tentokrát usnadněno ocelovým žebříkem. Následovala další stezka s kramlemi, která vrcholila pod malým skalním převisem. Tady jsme objevili schránku s vrcholovou knihou, do které jsme zaznamenali krátký pozdrav. Po zdolání zbytku kramlí jsme se ocitli na rovné plošince sevřené mezi strmými skálami. Škoda, že feráta neměla pokračovací větev třeba po kolmé skále s malou jeskyní. Zde totiž zajištěný úsek prakticky skončil. Dál již pokračovala běžná kamenitá stezka. Než jsme se po ní vydali dále vzhůru, udělali jsme si krátkou přestávku, už proto, že se odtud naskytl hezký výhled do kraje. Nás hlavně zaujal špičatý vrchol Sirnitzgupf, který vykukoval za mnohem bližším Grossenbergem.
V době, kdy zvony v údolí odbíjely poledne, jsme vyrazili na méně záživnou část cesty roklinou Kleine Klause. Překonali jsme asi 1,5 m vysokou skalní stěnu, na níž někdo nastříkal barvou ve spreji slovo Super. A potom již následovalo víceméně konstantní stoupání, naštěstí stále ve stínu lesa, které nám párkrát zpestřil strom spadlý napříč údolím či nějaká menší skalní puklina nebo náznak jeskyně. Když jsme přišli k patě další vysoké skály, nebyli jsme si jisti, kudy vlastně stezka pokračuje dál. Jarda se vydal na průzkum po zřetelně vychozené strmé pěšině doleva, po chvíli ale konstatoval, že to byla jen odbočka k neoficiální vyhlídce. Sestoupil tedy zpět k nám, společně jsme pak skalní blok obešli zprava a kus dál objevili skromné zbytky značení. Do cesty se nám postavil ještě jeden strmější úsek, na kterém jsme museli použít také dolní končetiny, za ním se postupně zmírňovalo sevření rokliny a les se díky zástupcům listnatých druhů výrazně prosvětlil.
Dostali jsme se k rozcestí, od kterého zbývalo ujít pár metrů k mýtné silnici. My neměli jinou volbu, než se po ní vydat. Po deseti minutách jsme přišli do návštěvnického centra situovaného mezi vrcholy Kleine Kanzel a Bromberg. Toto místo patří k oblíbeným cílům rodinných výletů, zejména pro atraktivní zoopark a další možnosti trávení volného času. Když jsme byli pár metrů od turistické chaty Naturpark Stüberl, odbočili jsme na strmou pěšinu podél výběhu pro lamy a různých atrakcí pro děti, a vystoupali na stezku, která vedla k rozhledně. K vyhlídkové věži, která byla asi 300 metrů daleko, vedla pohodlná zpevněná cesta. Překvapilo mě, že jsem byl jediný, kdo měl o zacházku k ní zájem, ostatní dali přednost posezení na lavičkách a svačině. A rozhodně prohloupili, protože výhled, který 18 metrů vysoká příhradová věž nabízela, byl vskutku fantastický. Dech bral zejména pohled na zasněžený Schneeberg, jehož masív uzavíral jihozápadní obzor. Od něj se obloukem k severu táhla další horská pásma, Dürre Wand a Gutensteinské Alpy s nejvyššími vrcholy převyšujícími 1300 metrů. Úchvatný byl i výhled na sever, jižní části Vídně sice zakrýval mlžný opar, ale pohled na nedalekou chatu Waldegger haus a věž kostela ve Waldeggu v nejzazší části údolí byly jasnými svědky o výškovém rozdílu, který jsme v uplynulých hodinách překonali.
Po návratu k dětskému hřišti jsme společně sestoupili ke kamenné chatě Naturpark Stüberl (dříve Wiener Neustädter Hütte), v níž jsme si chtěli zakoupit pohlednice. Bohužel jsme nepořídili, protože v nabídce byly pouze motivy s turistickou chatou. Lepší výběr byl v nedalekém informačním centru, které jsme objevili na okraji velkého parkoviště. Zde byl i hlavní vstup do zooparku se spoustou okružních stezek mezi výběhy pro zvířata. Také my jsme vstoupili za bránu a z vnitřní strany areálu obešli oplocení parkoviště. Cestou nás zaujala nabídka noclehu v jurtách a repliky vápenných pecí, na kterých prý bývá občas stará technika pálení vápna předváděna. Drželi jsme se značené cesty ve směru k chatě Kleine Kanzel, ta ale vzápětí odbočovala ostře doleva a do kopce. Cesta, která pokračovala přímo, byla zahrazena závorou a na vedlejším stromě nás trochu znepokojovala tabule s textem ve smyslu zákazu vstupu nepovolaným. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli, že tudy budeme pokračovat. Tato neznačená lesní cesta nám totiž výrazně zkrátila přesun k chatě Hubertushaus. Vedla prosvětleným lesem do horní části údolí Leitergraben a následně vzhůru až na okraj náhorní plošiny. Z parkoviště u infocentra PP Hohe Wand nám přesun k Hubetushaus trval 40 minut.
Od chaty, u níž byly zaparkovány dva terénní automobily se slovenskou SPZ a sněžná rolba, se nám naskytl daleký výhled do kraje, na nejbližší obce rozložené podél železniční trati do Puchbergu dokonce z ptačí perspektivy. Inu, půlkilometrový výškový rozdíl byl už patřičně znát. Přestože docela hodně foukalo, lákalo nás posezení na terase. Odměnu v podobě orosené sklenice piva jsme však odložili až na dobu po absolvování feráty Steirerspur. Tato zajištěná cesta vede prakticky odnikud nikam, byla totiž vybudována jako tréninková, je tedy ideální pro otestování pohybu na obtížnějších úsecích. Popošli jsme tedy pár desítek metrů východním směrem, kde jsme nástupní místo snadno objevili.
Pohled z výšky na trojici dívek, která si ferátu procházela těsně před námi, odradil Milana a Martina. My ostatní jsme si, podle Jardových pokynů, nasadili sedák i prsní úvazy a připevnili jistící lana. Vzhledem k tomu, že naši kamarádi se hodlali přesunout zpátky k chatě, nabízela se možnost, aby nám pohlídali batohy. Ivo této možnosti využil, zatímco já a Jarda jsme usoudili, že pro trénování je vhodné, abychom si pohyb v těžkém terénu osvojili i se zátěží na zádech.
Jako první se dolů vydal Jarda, následoval jsem jej já a naši skupinku uzavíral Ivo. Úvodní část vedla dolů po velmi strmé a členité skále. Při přidržování se jistícího ocelového lana žádný problém, dal se zde však dobře nacvičit systém přendávání karabin a usměrňování pohybu jistícího lana. Na to navazoval krátký a jednoduchý traverz, který by se dal v pohodě zvládnout běžnou chůzí. A byla tu třešnička na dortu v podobě kolmého skalního výstupku, jehož překonání bylo ohodnoceno v klasifikaci náročnosti hodnotou C. Zde bylo potřeba se rukama držet ocelového lana, nohama se pořádně zapřít o stěnu a celé tělo tlačit od skály, přitom bylo ještě potřeba přendat obě karabiny na další úsek jistícího ocelového lana. Jarda a já jsme to zvládli bez problémů, ale Ivo si na tento manévr netroufl. Nedalo se nic dělat, čekal ho návrat stejnou cestou. My s Jardou jsme si udělali krátkou přestávku, u jedné samoty v údolí totiž zrovna hořel nějaký objekt, tak jsme chvíli pozorovali jak plameny dokončovaly dílo zkázy.
V druhé polovině zajištěné stezky nás prověřil další úsek vedený po kolmé stěně, nad námi byl dokonce výrazný skalní převis. Odtud byla trasa směrována do skalního žlábku, který strmě stoupal vzhůru. Zrádný zde byl především hladký povrch skály, zejména za mokra asi velice problémové místo. Blížili jsme se k cíli. Nouzový výstup jsme nevyužili, a pustili se do závěrečného strmého výstupu. Skála však byla velmi členitá, takže se vždycky našlo místo pro bezpečné našlápnutí. Nahoře už nás čekal Ivo, kterého jsme marně přemlouvali k druhému pokusu. My s Jardou jsme si totiž průchod celé feráty hodlali zopakovat. Opět jsme vše zvládli dobře, v závěru jsme si však zvolili nouzový výstup, který nás přivedl k zajímavému skalnímu převisu.
Pokud jsme ferátu Steirerspur považovali za přijímačky na zajištěné stezky s vyšší obtížností, mohli jsme být s výsledkem velmi spokojeni. Tento sport je vlastně o překonání strachu z výšek, potom stačí jen odpovídající fyzická zdatnost a rozvaha. Tak snad někdy v budoucnu dáme i legendární HTL :-) Pro dnešek jsme však měli lezení až až, zamířili jsme tedy k chatě, kde jsme si sundali úvazy a objednali si zasloužené točené pivko. V průběhu občerstvení jsme vypsali pohlednice pro své přátele a poté se nad mapou rozhodovali nad možnostmi sestupu k nejvhodnější vlakové zastávce. Nakonec jsme zvolili nejkratší možnou trasu, nejprve po zajištěné stezce lehké obtížnosti Springlessteig a poté k železniční zastávce Unterhöflein.
Stezka Springlessteig nám přišla nejzajímavější v horní části, tam jsme totiž procházeli pod vysokou kolmou skalní stěnou s typicky naoranžovělým zbarvením. Podél úzké pěšiny bylo nataženo i ocelové lano, ale jeho přidržování je asi nutné jen za mokra či sněhu. Nicméně i tato stezka si své oběti našla, jak nás upozorňovala pamětní tabulka u jediného žebříku na trase. Právě kousek od zmiňovaného žebříku jsme zažili velmi zvláštní setkání, dvě dívky a jeden mladý muž zde zkoušeli tuto strmou stezku zdolat na kole. Nevěřili jsme vlastním očím a nechápali smysl jejich počínání. Byli jsme i trochu zvědaví, jak si budou počínat dál, proto jsme se usadili na lavečku, kterou jsme objevili o pár desítek metrů níže. Trojice "cyklistů" se však za dobu, než jsme snědli poslední zbytky svačiny, nehnula z místa.
V další části sestupu jsme objevili hezký skalní výčnělek, z něhož byl krásný výhled do kraje. My s Ivem, kteří se považujeme za hráče geocachingu, jsme zde objevili i dobře ukrytý plastový box, dnes to byla naše poslední cache. Zatímco jsme se zapisovali do logbooku, ostatní tiše stáli na stezce opodál a pozorovali trojici pasoucích se kozorohů. I my jsme se k místu přiblížili v tichosti, takže jsme si zvíře mohli dokonce vyfotit. Zvířata o nás neměla ani ponětí, zřejmě díky silnému větru, který se v lese projevoval zvýšeným hlukem. Mohli jsme být spokojeni, co by to byl taky za výlet do skalnatých hor, kdybychom tyto typické zástupce fauny nespatřili?
Strmost stezky se postupně snižovala, až přešla do pohodlné cesty, která stále mírně klesala lesem. Složení lesa bylo velmi zajímavé, vzrostlé stromy byly zastoupeny borovicí černou, zatímco podrost tvořily malé smrčky. Na konci lesa, nedaleko parkoviště, nás trochu zmátl časový údaj na rozcestníku. Údaji o době potřebné k dojití na zastávku Unterhöflein, pohých 20 minut, jsme ale moc nevěřili, a jak se později ukázalo, oprávněně. Od parkoviště už jsme museli jít převážně po asfaltu. A stále dolů. Postupně jsme prošli částí Oberhöflein a směřovali ke kostelu na výšině nad Unterhöfleinem.
S přibývajícími kilometry bylo jasné, že odjezd vlaku bez potíží stihneme. Byli jsme už jen asi 300 metrů od zastávky a nám zbývala časová rezerva téměř půl hodiny. Přesto jsem ostatní nepřemluvil, abychom si společně vyšlápli až na návrší Kirchbühel. K bývalému opevněnému kostelu jsem se nakonec vydal sám a odměnou mi byl parádní pohled na skalní stěnu Hohe Wand a také výhled do daleké roviny směrem k městu Wr. Neustadt. Při sestupu kolem samoty jsem navíc objevil krásný koberec modrých květů hořce. Orientačně snadnou cestou jsem došel k zastávce přesně v 17:45.
Zpáteční cesta nám nezačala příliš příjemně. Ve vlaku do Wr. Neustadt bylo nesnesitelné vedro, teplota uvnitř motorové jednotky Desiro určitě přesáhla 30 stupňů Celsia. Ještěže v přípoji do Vídně si ÖBB reputaci napravily, klimatizace fungovala a cestování bylo velmi komfortní. Z vlaku, jehož cílovou stanicí byl Floridsdorf, jsme vystoupili na stanici Rennweg. Ale záměr zakončit výlet u sklenice piva v hostinci Binder nám, podobně jako loni, nevyšel, tento podnik definitivně zkrachoval. S neuspokojivým zjištěním dopadla i naše krátká procházka po ulici Ungargasse, zjistili jsme totiž, že něco jako obyčejná hospoda snad v dnešní době ve Vídni ani neexistuje. Vrátili jsme se tedy zpět na stanici, kde jsme si občerstvení obstarali ve stánku s pizzou nebo v obchůdku s výstižným názvem Polski sklep (Jarda a Martin si zde koupili pivo značky Kasztelan, bylo prý velmi dobré).
Během půlhodinového čekání na přímý vlak do Laa jsme se rozdělili na dvě skupinky, zatímco Ivo a Milan si sedli na lavičku přímo na nástupišti, nám ostatním tam bylo příliš chladno, příjemněji jsme se cítili v prostoru vedle stánků s občerstvením. Na cestu k moravským hranicím jsme se vydali už za tmy a to tradiční jednotkou z osmdesátých let řady 4020. Cesta naštěstí rychle ubíhala, protože šlo o spoj, který většinu stanic a zastávek projížděl. Na konečnou jsme přijeli přesně podle jízdního řádu. Venku bylo stále hodně teplo a silně foukalo. Tentokrát nebylo třeba otírat skla od rosy, takže jsme se hned vydali na cestu. Kluci si tentokrát udělali zajížďku až na severní konec obce, kde mě vysadili. Oni pak ještě měli před sebou dlouhou cestu do Třebíče, zatímco já jsem o pár desítek minut později usínal ve své posteli.




Fotky:

Vodopád na potoce Dürnbach Osada Dürnbach Feráta Kleine Klause Výhled z rozhledny Hohe Wand na Schneeberg Feráta Steirerspur Údolí Neue Welt Kostel nad obcí Unterhöflein


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET