wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


JARNÍ VÝLET DO VÍDNĚ ANEB PŘED KLIMTEM NENÍ ÚNIKU

Datum:31. března 2012
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna, Markéta, Jarda
Ušlá vzdálenost / čas:   6 km / 5 3/4 hod.
Mapa:Wien - Plán města & přehled muzeí 1:10000
  
Text & foto:Marek Topič



Možná se z toho stává tradice, protože i letos jsme v samotném závěru března podnikli výlet do metropole našich jižních sousedů. Tentokrát jsme cestovali v komornější sestavě, kupodivu však v ideálním počtu pro využití populární skupinové jízdenky ERT. Naším cílem se tentokrát stalo Leopoldovo, resp. Přírodovědné muzeum.

Signálem, abych v průběhu rozednívání opustil domov, byla SMS od mých souputníků, kteří již měli za sebou více jak půlhodinovou cestu z Brna. Sice bych na ně mohl počkat u silnice v severní části obce, já však raději vyrazil až na náves. Vyšlo mi to akorát, hned první auto, které se ke křižovatce blížilo ve směru od Hrabětic, bylo to, které mělo namířeno na parkoviště u nádraží v Laa. Šoférovala Markéta, kterou jsme pozapomněli upozornit na "houpák", který jižně od Hevlína máme jako vzpomínku na povodně z roku 2006. Až se nám za jízdy otevřely dveře od kufru. Další cesta probíhala bez mimořádností, zpestření nám naše řidička dopřála až v cíli cesty, kde s námi udělala okružní jízdu po celém parkovišti.
K železniční stanici jsme dorazili s velkým časovým předstihem, ale protože venku nepříjemně foukalo, zamířili jsme hned k prosklenému přístřešku na nástupišti. V automatu jsme si zakoupili společnou jízdenku a nastoupili do přední části zdvojené příměstské jednotky řady 4020. Zejména Kamil byl nasazenou soupravou zklamaný, nadšení nevzbudilo ani mé oznámení, že vlak bude zastavovat ve všech zastávkách po trase. Nakonec ale cesta docela rychle ubíhala. Dlouhou chvíli nám krátila debata na různá témata a hlavním hřebem se nakonec stal příběh v podání Markéty, který nám musela vyprávět hned dvakrát, podobně jako mlynář v jednom legendárním českém filmu - ovšem nebylo to proto, že by rakouské vlaky jezdily tak hlučně.
Jak bývá u spojů začleněných do S-Bahn zvykem, do Vídně jsme přijeli načas (9:42). Pro výstup jsme si zvolili stanici Wien Mitte, která je situovaná nejblíže od centra města. Pro opuštění prostor stanice jsme si vybrali jižní východ, ocitli jsme se tak pod velkou moderní budovou Raiffeisen Zentralbank. Po krátkém čekání, až nám na semaforu naskočí zelená, jsme přešli ulici Wiener Strasse, a ocitli se v oáze zeleně rozsáhlého Stadparku. Podél hřišť jsme zamířili k přemostění vybetonovaného koryta řeky Wien. Na levobřežní straně parku jsme obdivovali krásné záhonky, které již v takto brzkém jarním čase hrály všemi barvami.
Loudavým krokem jsme přišli k pozlacené soše Johanna Strausse, která se právě těšila velkému zájmu skupinky turistů z daleké Asie. Podobný obdiv vzbuzovaly i květinové hodiny opodál, zahradnická chlouba zdejšího parku. Šly skoro přesně. Klid a zeleň záhy vystřídal hlučný provoz na třídě Schubertring. Tuto dopravní tepnu jsme přešli na druhou stranu. A protože jsme si chtěli připsat i nějaké bodíky do hry geocaching, vydali jsme se na nedaleké náměstíčko Theodor-Herzl-Platz, kde jsme bez velkých obtíží nalezli drobnou schránku keše věnované nedalekému paláci Coburg. Po zalogování jsme vyrazili směr centrum.
Naše další kroky vedly klidnými ulicemi kolem Františkánského kostela a dále k známému náměstí Stephans-platz. Jak už název napovídá, je to místo, kde se nachází jeden ze symbolů Vídně, chrám svatého Štěpána. Tomu odpovídal i nárůst koncentrace turistů, zatímco u paláce Coburg jsme procházeli liduprázdnými ulicemi, tady bylo velmi živo. Ale ještě to nebyla doba, kdy se skrz náměstí musí prodírat davem, možná i kvůli ne zrovna příjemnému studenému větru, který se širokým náměstím proháněl. Zde jsme se krátce rozdělili na dvě skupinky, Markéta s Jardou si zašli do blízké prodejny rychlého občerstvení, my ostatní se opět věnovali geocachingu. Společně jsme se potom zašli podívat i dovnitř chrámu.
Z náměstí Stephansplatz vede několik pěších zón. Jednou z nich, širokou ulicí Graben, jsme se vydali i my. Zhruba uprostřed této ulice se nachází sloup Nejsvětější Trojice, který je považován za vzor všech ostatních památek tohoto typu, ani jsme se proto nedivili, že i okolo něj postávaly početné hloučky turistů a bylo zde slyšen výklady jejich průvodců v různých světových jazycích. Ulicí Habsburgergasse jsme nakoukli ke kostelu sv. Petra s oválnou kopulovitou střechou. To už jsme byli na samém konci vídeňských "Příkop", odklonili jsme se doleva a chvíli nato stanuli u dalšího kostela, tentokrát sv. Michala, jehož věž je, v porovnání se svatopetrským kostelem, štíhlá a vysoká.
Okrouhlé náměstí Michaelerplatz bylo pro nás vstupním místem do hradního komplexu Hofburg. Prošli jsme branou Michalského traktu, za kterým se rozprostírá nádvoří Josefsplatz. Minuli jsme několik informačních tabulí a směrovek, které upozorňovaly na různé turistické atraktivity, od pokladnice Schatzkammer až po představení legendární Španělské jezdecké školy. Ano, různé zajímavosti jsou ve Vídni na každém kroku a není lehké si mezi nimi vybrat. My měli pro tento den program naplánovaný a k cílovému objektu už odtud nebylo daleko.
Po přejití náměstí Heldenplatz jsme prošli vnější hradní bránou, kde jsme zaznamenali náš třetí, zároveň ale poslední, geocachingový bodík. Zatímco plastovou krabičku jsme našli, uniklo naší pozornosti, že Jarda s Markétou pokračovali dále směrem k soše Marie Terezie. Toto nedorozumění způsobilo, že jsme postávali u přechodu pro chodce a neustále se ohlíželi směrem k bráně, odkud jsme jejich příchod očekávali, zatímco ti dva na nás skrz početné skupinky turistů marně mávali od sochy naší dávné císařovny. Když jsme se konečně zahlédli, vyrazili jsme i my na druhou stranu rušné silnice. A poté společně zamířili k budově, která je od sochy Marie Terezie v nadživotní velikosti situována západním směrem.
Před vstupem do Přírodovědného muzea nás přivítala železná socha slůněte, která bývá asi častým námětem pro fotografie. I my jsme se zde zvěčnili. O půl desáté jsme vstoupili dovnitř. Já jen na chvilku, protože jsem měl ve Vídni vybraný jiný cíl. Mezitím, co jsem si s Kamilem domluvil místo a čas setkání, zvládla Markéta zakoupit zlevněné vstupenky, na které jsme měli jakožto zákazníci Rakouských drah nárok. Došlo i na reklamaci vrácených peněz. Nevím, jestli to bylo ze strany pokladníka nedorozumění, či zkouška naší pozornosti, každopádně vrácením nějaké bulharské mince, která se dvoueurovce jen podobala, neuspěl.
Poté co zbývající čtveřice vstoupila do útrob muzea, vydal jsem se k nedalekému komplexu budov, který je nazývám Museumsquartier. Po chvilce čekání na přechodu pro chodce jsem prošel pasáží, za kterou se přede mnou otevřelo malé náměstíčko, které vzniklo uprostřed objektů bývalých císařských stájí. Dnes, jak už název napovídá, byla většina budov adaptována pro muzejní a výstavní účely, kromě původních budov zde přibylo i několik nových objektů. Po stránce architektonické působí nejzajímavěji budova Muzea moderního umění (MUMOK), která se svou koncepcí stavby bez oken a s obložením černošedými kamennými deskami podstatně vymyká od okolních objektů. Budova ve tvaru krychle na druhé straně náměstí, také moderní, ale už ne tak odvážně řešená, se stala mým cílem. Právě v ní sídlí populární Leopoldovo museum.
Po získání vstupenek a povinném odložení batohu do šatny jsem vstoupil do světlé prostorné haly, ve které se nacházel malý prodejní pult s nabídkou publikací a informačních letáků. Získal jsem zde plánek muzea, s jehož pomocí jsem si stanovil postup prohlídky jednotlivých expozic. Přivolal jsem si výtah, kterým jsem se přemístil o patro níž. V podlaží -1 jsem si prohlédl výstavu s názvem Melancholie a provokace, jejíž stěžejní náplní byla díla od rakouského malíře Egona Schieleho. Zcela výstižný název expozice nabídl na dobu svého vzniku velmi odvážné akty a podivné grimasy ve tvářích zpodobených postav a velmi zvláštní výjevy krajiny i měst. Kromě Schieleho díla zde byla také tvorba jeho následovníků, přitom nešlo jen o obrazy (např. Elke Krystufek), ale i o fotografie (Günter Bruss) a videoprojekce.
I další výstava, kterou jsem zhlédl v podlaží -2, byla věnována kontroverznímu rakouskému umělci, který, na rozdíl od Schieleho, dosud žije. Hermann Nitsch má svou stálou expozici v muzeu Mistelbach (asi 30 km od Hevlína), takže dílo vystavené toho času v Leopoldově muzeu, nebylo pro mě nic nového. A přiznám se, že patřím k těm, kteří moc v jeho tvorbě uměleckou hodnotu nespatřují a jsou z ní spíše znechuceni. I proto jsem byl s prohlídkou hotový ani ne za deset minut.
Další svezení výtahem, a ocitl jsem se v nejvýše položeném podlaží č. 4. Výstava s názvem Leopold Collection zahrnovala různá díla od významných rakouských malířů z období začátku 20. století. Opět došlo i na obrazy Egona Schieleho (ty jsou, na rozdíl od expozice v podlaží -1, zřejmě v muzeu na stálo), ale i na spousty dalších významných tvůrců té doby, namátkou třeba krajiny či akty Kolomana Mosera, podivné motivy Alfreda Kubina, portréty Richarda Gerstla. Své místo zde měla i architektura, především dílo Josefa Hoffmanna, nábytek i modely jeho secesních staveb. Z některých místností se mi naskytl zajímavý výhled na Muzejní čtvrť a blízké okolí.
Na závěr mého pobytu v muzeu jsem po schodech sestoupil do podlaží č. 3, kde byla ten den nejvyšší koncentrace návštěvníků. Možná i proto zde platil zákaz focení, zatímco v jiných částech muzea to nebyl žádný problém. Leopoldovo muzeum připravilo výstavu u příležitosti 150. výročí od narození významného secesního malíře Gustava Klimta s názvem Klimt osobně. Byly zde k vidění snad všechny dopisy a pohlednice, které kdy Klimt poslal ze svých cest. Další dokumenty a díla odrážely umělcovu tvorbu v ateliérech ve Vídni či jeho pravidelné letní pobyty u překrásného jezera Attersee. A logicky nechyběly ani obrazy, přičemž nevětší hlouček lidí postával před rozměrným plátnem s názvem Život a smrt.
O půl jedné mi od Kamila přišla SMS, že jeho skupina bude na prohlídku muzea potřebovat více času, než jsme si původně dohodli. Mně to přišlo také vhod, mohl jsem si jít v klidu sednout do jednoho ze dvou sálů, v nichž byl promítán asi 20 minut dlouhý film o Klimtovi. Dokument, který začal scénou z londýnské dražby, na níž se jeden z jeho obrazů prodal za neuvěřitelných 37 miliónů dolarů, zachycoval postupný pobyt v několika vilách u břehů jezera Attersee. Zajímavé bylo srovnání současné krajiny s tím, co zachytil Klimt na svých obrazech. Malíř měl tento překrásný kraj hodně rád a člověk se ani nediví. Určitě by stálo za to se do oblasti Solné komory někdy vypravit, právě s takovými myšlenkami jsem prostory muzea opouštěl.
Po pár minutách jsem už stál u vchodu do Přírodovědného muzea. Ostatní se ještě věnovali prohlídce a nebo si dopřávali občerstvení v muzejní kavárně. Využil jsem této chvilky pro napsání pohlednic pro své známé. Jen jsem nalepil známky, sestoupili po širokém schodišti Kamil s Kristýnou, s nimiž jsem potom vyšel ven. Zde jsme se po deseti minutách dočkali i Markéty s Jardou a hned se pustili do debaty nad naším dalším programem. K mému překvapení nakonec zvítězila varianta dřívějšího odjezdu z Vídně, vyrazili jsme proto k nejbližší vlakové stanici, kterou byla i tentokrát Wien Mitte.
Když jsme kráčeli po okružní ulici Ring, zjistili jsme, že před Klimtem v tu dobu vlastně ani nešlo uniknout. Na výstavu věnovanou tomuto umělci lákalo už Kunhistorické muzeum, které sídlí v protější budově na náměstí Marie Terezie, Klimtovy kresby byly předmětem expozice v Albertině. Prošli jsme kolem Opery a kousek dál se nechali zlákat k odbočce ke kostelu Karlskirche. Cestou jsme minuli objekt Wien Museum, které rovněž připravovalo expozici o Klimtovi, jak jsme mohli vidět na billboardu. A tím výčet rozhodně nekončí, Vídeň zkrátka v roce 2012 Klimtem žila.
My jsme trochu litovali, že jsme se na Karlsplatz nevydali kolem překrásné budovy Secession. Od Karlskirche to k ní sice nebylo daleko, ale pro nás už by tato zacházka znamenala odklad odjezdu o dvě hodiny. Pokračovali jsme tedy na náměstí Schwarzenbergplatz, odkud jsme kráčeli přibližně ve směru podzemního toku řeky Wien. Po chvilce jsme došli do Městského parku, kde jsme se znovu krátce zastavili u květinových hodin. Ale protože odpolední vítr značně zesílil, pobytu venku už jsme měli až až, raději jsme zamířili přímo na stanici vídeňské S-Bahn. Do odjezdu našeho vlaku zbývalo asi deset minut, což bylo tak akorát na odlov místní kešky ze série vídeňských železničních stanic a zastávek. Nakonec jsme úspěšní nebyli.
Regionální vlak do Laa byl opět v režii modré jednotky 4020. Přestože šlo o zkrácenou soupravu, místa k sezení jsme si bez problémů našli. Zpáteční cesta byla trochu rychlejší, protože vlak spoustu zastávek projížděl. Nejvíce asi cesta utekla těm, které kolébavá jízda vlaku uspala. Zajímavostí bylo, že jsme nebyli jedinými česky mluvícími pasažéry. Při krátkém čekání ve stanici Mistelbach jsme zaslechli telefonát jedné dívky, která komusi volala, že má vlak zpoždění, a přípojný autobus do Brna díky tomu nestihne. Byl to samozřejmě nesmysl, vlak jel načas, to jen nedomyšlený systém ze strany IDS JMK odrazuje cestující (kdo ví, kolik těch potenciálních?) tím, že autobusy do moravské metropole odjíždí od nádraží v Laa vždy deset minut před příjezdem vlaků z Vídně.
Náš výlet byl prakticky u konce, čekala nás už jen cesta autem domů. Pro mě to byla otázka několika kilometrů, ostatní čekala porce kilometrů trošku větší. Cestou jsme se ještě stavili v restauraci v bývalém bezcelním prostoru, kde jsme přijali pozvání na kafe od Kamilovy mámy, která zde zrovna měla směnu. Bohužel jsme se dozvěděli, že bývalý bubeník legendární hevlínské kapely Neskutečná situace marodil, takže nás musel obsloužit někdo jiný. Po příjemně strávené půlhodince jsme vyrazili směr Brno, já jsem si však nechal zastavit na konci Hevlína. Ostatní dorazili do svých domovů kolem osmnácté hodiny večerní.




Fotky:

Řeka Wien Stadtpark - květinové hodiny Chrám svatého Štěpána Heldenplatz Budova Přirodovědného muzea Budova Leopoldova muzea Karlskirche