wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PO KARLOVARSKÝCH KOLONÁDÁCH A VYHLÍDKÁCH

Datum:25. února 2012
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna, Veronika, Markéta, Jarda
Ušlá vzdálenost / čas:   10 km / 5 hod.
Mapa:Karlovy Vary - plán města vydaný IC K. Vary
  
Text & foto:Marek Topič



Česká republika je malá země, ale pokud má někdo v úmyslu vypravit se z jednoho konce na druhý, překvapí jej, jak daleká je to cesta. Takový dojem jsme získali i po opakování naší železniční pouti do nejzápadnějšího krajského města a zároveň nejvýznamnějších lázní ČR. Zatímco v únoru 2008 jsme se do Karlových Varů vydali ve dvojici, tentokrát naši skupinku tvořilo 6 cestujících. Program byl různorodý, od odpočinkových procházek po kolonádách a popíjení horké minerálky, až po turistiku v náročných podmínkách, které byly důsledkem doznívající zimy.

Odjezd z Hevlína jsem odložil až na posledním možný spoj, vyrazil jsem tedy autobusem s odjezdem minutu před osmou hodinou večerní. Lidí jelo málo, v úseku Litobratřice-Jiřice jsem byl dokonce jediným cestujícím. Pohodlně jsem si sedl i do přípojného autobusu, který do Brna mířil ze Znojma. Po příjezdu na ÚAN Zvonařka jsem zamířil do sousední obchodní galerie Vaňkovka, kde jsem si obstaral zásoby jídla a pití na následující den. Za účelem nákupu jízdenek na integrovaný systém jsem se stavil i na Hlavním nádraží. A poté jsem se odebral na stanoviště tramvají před staniční budovou. Jako první jela tím správným směrem linka č. 2. Uvnitř to vypadalo jako v nějakém klubu přátel mobilních telefonů, skoro všichni cestující čuměli do svítícího displeje.
Po krátké procházce od zastávky Tkalcovská jsem přesně v 22:00 dorazil k bytu Kamila a Kristýny. Uvnitř jsme se ale dlouho nezdrželi, již po necelé hodině jsme společně vyrazili do centra města. Na nejbližší zastávce jsme si mohli vybrat, jaký dopravní prostředek využijeme, linka tramvaje však byla zkrácena, tak jsem nasedli do autobusu. Po příjezdu na Hlavní nádraží nám do odjezdu popůlnočního expresu zbývaly rovné dvě hodiny a tuto dobu jsme chtěli přečkat v nějaké hospodě. Ve vzpomínkách jsme si vybavili kdysi oblíbenou kavárnu Kudrna, jenomže ta zanikla už někdy před třemi roky, v přízemí domu č. 2 na ulici Bašty jsme ale našli aspoň restauraci Na Tahu.

Restaurace Na Tahu měla sice oficiálně zavírat již o půlnoci, obsluhující personál nás ale nikam nevyháněl, takže jsme začouzené prostory opustili až těsně před půl jednou. Rychlou chůzí jsme zamířili před staniční budovu, kde jsme se během pár minut setkali s druhou polovinou naší sestavy. Nejprve na místo dorazila Veronika, krátce po ní i Markéta s Jardou. Společně jsme se odebrali do podchodu, v noční pokladně si koupili jízdenky a s vědomím, že náš vlak neměl avizováno žádné zpoždění, se přesunuli na druhé nástupiště vyčkat jeho příjezdu. Cestujících tam postávalo docela dost, takže jsme se pomalu připravovali na krizový scénář, kdyby byly oba vozy pro sedící cestující beznadějně plné. Když souprava vlaku EN Metropol přijela, situace se moc dobře nejevila, nám se ale nakonec volná místa k sezení nalézt podařilo.
Cestu do Prahy jsme strávili v sedací poloze, což nám poskytlo aspoň skromné podmínky k spánku. Do Prahy jsme přijeli včas, možná i s drobným časovým předstihem. Odjezd návazného přímého rychlíku následoval až po 80 minutách, čehož jsme využili k tradiční procházce po nočním městě. Časy, kdy jsme dělávali výšlapy až na Staromák či Karlův most jsou už ale dávno pryč, tentokrát jsme volný čas vyplnili vysedáváním v KFC a odlovem kešky před budovou Národního muzea. Na nádraží jsme se vrátili s dostatečnou časovou rezervou před odjezdem rychlíku Excelsior. Tento vlak byl poloprázdný, tak jsme zkusili obsadit hned 3 kupé, pro každou dvojici jedno, s vidinou natáhnutí se na celou šíři sedaček.
Vlak se dal do pohybu a záhy jsme byli i zkontrolováni vlakovým doprovodem, pak už nebránilo nic tomu, abychom zalehli a nechali se uspat mírně kolébavou jízdou. Do kupé, v němž jsem cestoval já a Veronika, nikdo nepřistoupil celou cestu, ostatní už takové štěstí neměli, ale i jim se podařilo něco ze spánkového manka ubrat. Poté, co náš vlak díky úvrati v Ústí nad Labem změnil směr jízdy, již venku bylo denní světlo, takže to lákalo i k pozorování nám celkem neznámé krajiny. Nejúchvatnější byla podívaná na řeku Ohři, jejíž břehy byly lemovány obrovskými ledovými krami. To ale byly i v Podkrušnohoří poslední stopy letošní zimy, sníh pokrýval jen vzdálené vrcholky hor a tak nám bylo až divné, kam vlastně cestuje tolik lidí s běžeckými či sjezdovými lyžemi.
Do Karlových Varů jsme přijeli přesně v dobu udávanou v jízdním řádu. V chladné, ovšem slunečné ráno nás přivítala omšelá staniční budova, na níž je již nutnost celkové rekonstrukce patrná úplně všude. Úzkou parkovou cestou jsme se hned vydali k řece Ohři, která měla mírně zvýšený vodní stav. Po silničním mostě jsme přešli na druhou stranu, a ocitli se přímo nad ústím řeky Teplé, v jejíchž vodách pluly větší i menší kusy ledových ker. Nábřežní chodník nás přivedl ke kruhovému objezdu situovanému přímo nad řekou. Systém přechodů pro chodce nás přinutil k přesunu na pravý břeh, tam jsme i nadále kopírovali řeku spoutanou mezi vysokými kamennými zdmi, u budovy pošty jsme se ale vrátili opět na břeh levý.
Minuli jsme komplex hotelu a kinosálů, v nichž se každoročně koná známý filmový festival, poté jsme se po okraji Dvořákových sadů přiblížili k první nádherné kolonádě. Přímo pod litinovou stavbou Sadové kolonády se nám nabízela ochutnávka jednoho z pramenů místní léčivé vody, navíc druhé nejchladnější a nejméně bohaté na minerály. My ale ochutnávku odložili na později (a pak z ní stejně sešlo), a tak se náš první kontakt s karlovarskou minerálkou odehrál až za budovou Lázní III. Byl jím pramen Svoboda, jehož pramenná mísa je kryta zdobeným altánem. O pár metrů dál jsme vstoupili pod nekonečnou řadu sloupů Mlýnské kolonády. Prostranství s největší koncentrací pramenů bylo v brzké dopoledne téměř bez turistů, menší návštěvnost však přinesla i nevýhody. V období mimo hlavní sezónu nebylo možné vystoupat na střešní terasu.
U Mlýnské kolonády se naše skupinka rozdělila, Kamilem vedená část pokračovala ve volném tempu po kolonádách a nábřežích, zatímco my s Veronikou jsme trochu přidali do kroku. Naším záměrem bylo vystoupat na vyhlídku Tři kříže. Předtím jsme ale ještě zamířili k Vřídelnímu pavilonu, v jehož interiéru jsme ochutnali stejnojmenný pramen ochlazovaný na různé teploty. Prohlédli jsme si také známou sochu Hygieia, naopak gejzír byl z důvodu prováděných oprav nečinný a nemožná byla i prohlídka místního podzemí. Od Vřídelního pavilonu jsme vystoupali nad kostel sv. Máří Magdalény, tam se napojili na promenádní stezku J. de Carro. První nádherné výhledy na sebe nedaly dlouho čekat. Škoda jen, že branka do vížky pod vilou Lützov byla zamčená. Po překřížení ulice Na Vyhlídce jsme se napojili na žluté turistické značky, které nás poslaly do stoupání k zalesněnému svahu.
Městská zástavba plynule přešla do lesoparku, v němž na promenádní cestě nebylo ani živáčka. Po první ostré zatáčce jsme přišli k vyhlídkovému altánu, v němž jsem před více jak 12 lety bivakoval během putování z Vojkovic do Lokte. Ve výhledu z tohoto altánu ale brání vzrostlá vegetace okolo, takže jsme museli pokračovat výš. Čekal nás další ostrý obrat a jakmile jsme se dostali do svahu odvrácenému k místní části Drahovice, znepříjemňovalo nám výstup kluzké bláto. Ale to horší přišlo na řadu až ve vyšších polohách, vrstva uchozeného sněhu a ledu nás nutila k velké obezřetnosti a rozvaze při každém kroku.
Spodní vyhlídkový altán, jehož střechu zdobí tři malé křížky, již nabídl velmi slušný výhled na město, okolní kopce i vzdálené pásmo Krušných hor. K hornímu altánu nám cesta trvala sotva pět minut. Kromě dalších pěkných výhledů, zejména na nábřežní ulice Stará a Nová louka a rozsáhlý komplex Grandhotelu Pupp, jsme byli úspěšní i při hledání skrýše pro hru geocaching. Abychom se do města nevraceli stejnou cestou, pokračovali jsme jihozápadním směrem k rozcestí Pod Goethovou rozhlednou, odkud k Vřídelnímu pavilonu směřovala červeně značená stezka. Když už jsme však byli tak blízko, vydali jsme se i k této cihlové věži. Cesta byla sice již skoro všude pokrytá ledem, ale právě sestupující dvojice starších dam nás přesvědčila, že při troše opatrnosti se tato zacházka zvládnout dá.
Jindy tak nelibě vnímané stopy od práce dřevorubců nám tentokrát přišly vhod, po stezce vystlané chvojím se šlo přece jen lépe, než po kluzkém ledu. Krátce po jedenácté hodině jsme dorazili na místo. Když jsem byl u této cihlové rozhledny před lety, byla zavřená a chátrala, podobný pohled se nám, bohužel, naskytl i tento den. O tom, jaké výhledy se naskýtají z vrcholu věže, kterou zdobí cimbuří, se tak přesvědčím snad až při mé další návštěvě Karlových Varů. Místo posezení ve výletní restauraci jsme se museli spokojit se svačinou, kterou jsme vytáhli z batohů. Mezitím jsme se telefonicky spojili s druhou skupinou, která se právě nacházela na ochozu jiné rozhledny - Diany.
Pokud byl v některých úsecích výstup těžký, při cestě dolů byly podmínky na kluzkém povrchu ještě daleko horší. Bylo až neuvěřitelné, že ani jeden z nás sebou neflákl a že kmeny stromů a jiné opěry byly vždy k dispozici na správném místě. O půl dvanácté jsme tak znovu stáli na Jánském mostě, který se přes řeku Teplou klene v těsném sousedství Vřídelní kolonády. Teď nás čekala trasa ve šlépějích první skupiny. Střídavě po obou březích řeky Teplé jsme došli až k Grandhotelu Pupp, kde jsme podvědomě vytušili přístup k dolní stanici pozemní lanovky. Nikde žádné šipky či jiné informační tabule, proto jsme byli překvapení, jak rychle jsme ji po odbočení do jedné z nenápadných uliček objevili. Zakoupili jsme si jízdenky na spoj s odjezdem v 12:00.
Pozemní lanovka na Výšinu přátelství funguje na podobném principu jako Petřínská lanovka v Praze, je ale o něco kratší, zato překonává větší převýšení. Karlovarská lanovka má mezistanici Jelení skok, která se nachází přesně uprostřed dráhy, tedy v místě, kde se vozy křižují pomocí tzv. Abtových výhybek. Svezení bylo pro nás velikou atrakcí, navíc se nám podařilo obsadit místa hned za kabinou strojvůdce (v našem případě strojvůdkyně), takže jsme měli parádní výhled na trať. Po vystoupení v horní stanici Diana jsme šli nejdříve nakouknout do interiéru stejnojmenné chaty, zda tam náhodou nevysedávají naši kamarádi, poté jsme se nechali vyvézt výtahem na ochoz rozhledny, která také nese jméno římské bohyně lovu.
Výhled z rozhledny byl parádní, celé Karlovy Vary, nejen lázeňskou část, jsme odtud měli jako na dlani. Vidět byly všechny významné stavby, třeba lázeňský hotel Imperial, Vřídelní kolonáda, pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla, či věžovitá stavba hotelu Thermal. Viděli jsme jak místa, jejichž návštěvu jsme uskutečnili před několika desítkami minut, tedy obě vyhlídky Tři kříže a les převyšující špičku Goethovy rozhledny, tak i vyhlídkové objekty, které jsme měli v plánu pro další okamžiky. K nim jsme se vydali ihned po svezení výtahem dolů. Než jsme se vydali na cestu, přišlo telefonické varování od Kamila, že cesty pod Dianou jsou hrozně kluzké. Vzali jsme to na vědomí, ale po zkušenostech na protilehlých svazích jsme si na zledovatělé stezky troufli.
S velkou opatrností, přesto s jedním pádem do mokrého sněhu, jsme sestoupili nad výhybnu lanovky Jelení skok, kde jsme si počkali na postupný průjezd a křižování obou vozů. Poté jsme zamířili k Findlaterovu obelisku a kolem chaty Myslivna došli, již po pohodlných cestách bez sněhu, k vyhlídce Petra Velikého. Ze špičatého skaliska s křížem se nám naskytl vylepšený výhled toho, co se nabízí turistům z o něco níže položeného altánku zv. Gloriet. Za fotodokumentaci stál i zpětný pohled na rozhlednu Diana s dobře patrnou horní částí kolejiště lanové dráhy. Z Glorietu se zase dobře koukalo na skálu s dvojicí věnců v podobě zábradlí. Když jsme se vraceli zpět na stezku, všimli jsme si na patě skály namalovaného znaku jinanu dvoulaločného, snad od nějakých místních fanoušků Jaroslava Foglara. A to se opět ozvala telefonicky skupina č. jedna, která své putování právě zakončovala v jednom z bufetů vedle supermarketu Albert, přestože původně Kamil zamýšlel, že na pozdní oběd se zajde do stejné restaurace jako při naší návštěvě v únoru 2008.
Kousek od Glorietu jsme prošli kolem paty další špičaté skály, na jejímž vrcholu jsme spatřili Kamzíka, jednoho ze symbolů Karlových Varů. Tady byly poslední úseky se sněhem a ledem, v nižších polohách si už Slunce s pozůstatky zimy poradilo. O kus dál se naše stezka změnila v betonové schodiště, které bylo zcela suché. Pohodlně jsme tudy sestoupili do města, konkrétně kousek nad Tržní kolonádu. Tržní kolonádu a její prameny, jakožto i Zámeckou věž, jsme vynechali, nezdržovali jsme se ani u jiných lázeňských objektů, které jsme navštívili již v dopoledních hodinách.
Řekou Teplou jsme se nechali vést až k Poštovnímu paláci, tam jsme se odklonili na ulici T.G. Masaryka. Původně jsme chtěli tuto významnou nákupní třídu přejít celou, ale šipka upozorňující na prodejnu Albert nám naznačila, že informace o tom, že se naši kolegové nachází nedaleko autobusového nádraží, bude trochu zavádějící. Příčina nedorozumění spočívala v tom, že v Karlových Varech se kromě klasického autobusového nádraží, které je hned vedle dolního vlakového nádraží, nachází ještě jeden autobusový terminál, a to vedle komplexu Tržnice, jehož součástí je i prodejna Albert. Hlavní však bylo, že jsme objevili bufet i naše unavené souputníky :-)
Najedli jsme se a ještě chvilku poseděli a protože se nám již nechtělo moc chodit, rozhodli jsme se, že i za cenu půlhodinového čekání na hlavní karlovarské stanici odjedeme vlakem ze stanice Karlovy Vary dolní nádraží již o půl třetí. Jak se nakonec ukázalo, k dolnímu nádraží to bylo jen o 250 metrů blíž, ušetřeni jsme ale byli stoupání do kopce. A taky jsme se mohli svézt po zajímavém úseku trati, s velkým převýšením a jedním krátkým tunelem. Dlouhou přestupní pauzu jsme strávili ve vestibulu ve společnosti početné skupiny lyžařů, kteří se vraceli z pobytu v horách.
Rychlík Svatava z Chebu přijel včas a bylo v něm dostatek volných kupé, takže ukořistit jedno pouze pro nás nebyl žádný problém. Zpáteční cesta se nesla ve znamení líčení zážitků i debaty na všelijaká témata, marné nebylo ani koukání na krajinu, která za okny vlaku rychle ubíhala. Postupně se však začala projevovat únava, které podlehl skoro každý. Po více jak třech hodinách náš vlak již za tmy dorazil do cílové stanice, kterou byla Praha hlavní nádraží. Výborně nám navazoval přípojný expres J.V. Myslbek, v jehož čele byla zapřažená výkonná lokomotiva Taurus. Nastoupili jsme si do posledního vozu a přestože byla snaha o nějakou karetní či deskovou hru, nakonec nám dlouhou cestu zkrátilo podřimování i regulérní spánek.
O čtvrt na deset večer jsme přijeli do Brna, kde naše více jak dvacetihodinová železniční pouť skončila. Rozloučili jsme se s Markétou a Jardou, kteří snad v pořádku našli své zaparkované auto na ulici Bašty, i s Veronikou, kterou ještě čekala cesta osobákem do Adamova, čímž si počet ujetých kilometrů zaokrouhlila na rovnou tisícovku. My ostatní jsme vyčkali na nejbližší odjezd tramvaje č. 4, která nás odvezla do Zábrdovic.

Ráno jsem vstával docela brzy, a Kamilův a Kristýnin byt jsem opustil již o půl osmé. Poloprázdnou tramvají jsem se svezl k Hlavnímu nádraží, odtud jsem se pěšky přesunul k Tescu a dále přes celou Vaňkovu na autobusové nádraží Zvonařka. Po pár minutách čekání jsem nastoupil do autobusu, jehož cílovou zastávkou bylo rakouské město Laa an der Thaya. Šestice lidí dokonce až na konečnou cestovala, já vystoupil pár minut před desátou na zastávce u hevlínské cihelny a odsud se pomalým krokem blížil k domovu. To ráno bylo jakési pošmourné, těšilo mě tedy, že jsme předešlý den měli v Karlových Varech rozhodně lepší počasí.




Fotky:

Vřídelní pavilon Goethova rozhledna Nábřeží Stará louka Výhled z rozhledny Diana Pozemní lanovka pod rozhlednou Diana Budova Lázní V


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET