wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ


VRANOVSKÁ PŘEHRADA NA BRUSLÍCH (TURISTIKA NA LEDĚ II)

Datum:11. února 2012
Složení výpravy:Marek, Ivo, Milan, (pan Moravec)
Ušlá vzdálenost / čas:   1,5 km / 20 min, na bruslích 17 km / 3 1/2 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Zima přelomu let 2011/12 měla zajímavý průběh. Zejména na jižní Moravě počasí nejprve připomínalo spíše předjaří, v prosinci i první polovině ledna se teploty pohybovaly vysoko nad dlouhodobým normálem. A příroda jakoby se už začala probouzet. Až v závěru ledna se situace obrátila a pro změnu padly i teplotní rekordy v nejnižších naměřených hodnotách. Takový vývoj přinesl spoustu nepříjemností, na druhou stranu se však naskytly neopakovatelné možnosti pro vyznavače bruslení na přírodních plochách. Toho by byla škoda nevyužít, proto jsme si naplánovali bruslařský trip na Vranovskou přehradu. A byť nám pár dnů před realizací výletu napadlo asi 6 cm sněhu, vyšly nám podmínky pro tento netradiční turistický počin výtečně.

V sobotní ráno mrzne až praští. Je ale vymetená obloha a pozvolna se zvedající kotouč Slunce dává příslib nádherného zimního dne. Od noh se mi ozývá typické křupání sněhu, když kráčím humny k místnímu infocentru, kde se nachází i stanoviště autobusů. Jsem zvědavý, jestli se dostaví někdo ze známých, kterým jsem předešlý den poslal pozvánku, ale podle předpokladů se u odstaveného autobusu nenachází živá duše. Dokonce ani řidič, ten se až po chvilce objevuje ve dveřích obchodu s potravinami. Vzápětí se přesvědčuji, že koupě jízdenky nebude nic jednoduchého, projevuji totiž zájem o tarifní novinku, síťovou jízdenku pro oblast Podyjí s doplatkem za úsek do Dyjákovic. O její existenci nemá řidič ani potuchy, vystavit se mu ji daří až po poradě s "přítelem na telefonu". Hevlín ale kvůli tomu opouštíme s asi pětiminutovým zpožděním.
Cesta do Znojma probíhá bez problémů. V dalších obcích sice postupně přistupuje poměrně dost cestujících, prostorný autobus však nakonec zůstává naplněn sotva z poloviny. To jsou podmínky, které mi umožňují přešňěrovat tkaničky obou bruslí. Po příjezdu na znojemský autobusový terminál se přesunuji k nástupišti č. 8, kde se rovnám do hloučku lidí, kteří čekají na spoj směr Vranov a Vratěnín. Autobus si dává načas, navíc na nástupišti, které je chráněno jen deskou plexiskla, nepříjemně protahuje, takže mi po chvíli začíná být zima. Všechny spoje s odjezdem kolem 9. hodiny už jsou pryč a teprve pak přijíždí Karosa s linkovým označením v podobě čísla 816. Další průběh cesty je už bezproblémový, dokonce zcela vymazáváme drobné zpoždění.
Už cestou je patrné, že sněhu je trošku víc, než bylo v Hevlíně či Znojmě, dokonce ani silnice v serpentinách není zrovna moc kvalitně ošetřene. Řidič ale i tyto náročné podmínky zvládá, takže na náměstí ve Vranově autobus nakonec zastavuje přesně podle jízdního řádu. Vystupuji a přecházím na druhou stranu silnice, kde už na mě čekají Ivo s Milanem. Společně se pak vydáváme k mostu přes Dyji, která díky proudění teplejší vody ze dna přehrady nezamrzá ani v těchto extrémních mrazech. Teď po ránu se z vody dokonce kouří. Kousek za mostem, který stráží typická socha svatého Jana Nepomuckého, si kluci ze zaparkovaného auta vyzvedávají batohy a brusle, poté můžeme vyrazit k přehradě.
Před námi je asi 1,5 km dlouhá procházka. Silnice stoupá v serpentinách kolem kostela, pro pěší se ale nabízí zkratka po strmých schodech, při jejichž zdolávání se nám dostatečně prokrvuje celé tělo. Dál už nezbývá jiná možnost, než po silnici s uježděnou vrstvou sněhu zamířit přímo ke koruně hráze. Míjíme několik parkovišť a zavřených stánků s občerstvením. Kráčíme roztahaní přes celou silnici, takže se ani nedivíme, když na nás znenadání troubí auto. Jeho řidič po nás však nechce, abychom se mu klidili z cesty, ale otevírá okýnko a dotazuje se na možnosti bruslení na přehradě. Bohužel mu nejsme schopni nic konkrétního sdělit, protože sami zatím netušíme, co nás za pár minut vlastně čeká.
Přesně v deset hodin se ostrou pravoúhlou zatáčkou dostáváme na korunu hráze. Překvapuje nás informační cedule, která láká na exkurze do místní vodní elektrárny, někdy v létě by výlet zaměřený na tento cíl určitě nebyl marný. Když se nám naskýtají první výhledy na vodní plochu, kterou pokrývá nejen souvislá vrstva ledu, ale bohužel i sněhová pokrývka, zastavuje vedle správního objektu přehrady další vůz. Z něho vystupuje chlapík, který má také v úmyslu bruslit, vyměňujeme si pár poznatků a loučíme se s tím, že se třeba někde na ledové ploše setkáme. Po koruně hráze přecházíme na druhou stranu a koukáme na strmé svahy s několika skalními útvary. Stezky v okolí Claryho kříže by se mohly stát naším náhradním cílem, pokud by podmínky pro bruslení byly problematické.
Míjíme restauraci Přehrada, na jejíž střeše se nachází webkamera. Jedním z on-line snímaných objektů je i kotviště lodi Valentýna, které nám připadá jako vhodné místo pro nazutí bruslí. Scházíme tedy po strmých zasněžených schůdcích k zamrzlému pontonu a vzápětí testujeme led v jeho okolí. Led je sice hladký, pokrývá jej ale asi 6centimetrová vrstva lehkého prašanu. Uvidíme, jak se na takovém povrchu bude bruslit. Nazutí bruslí a zejména utažení tkaniček je proces časově i technicky náročný, zejména kvůli mrznoucím prstům. Zvládáme to ale dobře, takže si postupně můžeme všichni vyzkoušet první obloučky. A hned po testovacích jízdách je jasné, že na bruslařskou expedici se vydáme. Tam, kde již někdo šel nebo bruslil, je sice ztvrdlý sníh, který nože bruslí citelně brzdí, v místech s přirozenou sněhovou pokrývkou se však bruslí dobře. V průběhu přípravné činnosti registrujeme na ledové ploše i první bruslaře a běžkaře, většinou míří ze Švýcarské zátoky podél hlavní pláže na severním břehu.
Krátce před půl jedenáctou máme vše sbaleno, někteří dokonce stíháme i posvačit, a můžeme vyrazit na pouť, která má prozatím dobrodružný nádech. Naše první záběry ale naznačují, že pohyb po ledové ploše nebude činit problémy, rychle se učíme vybírat optimální trasu a díky viditelným prasklinám, které se přenášejí i do struktury sněhové pokrývky, odhalujeme i občasné drobné nerovnosti na ledě. Bruslíme jen pár minutek, ale při zpětném pohledu už vidíme, jak hodně se nám lávka přes Švýcarskou zátoku vzdálila. Zastavujeme zhruba v úrovni velkého objektu Vojenského rekreačního zařízení, kde si sdělujeme první dojmy a fotograficky dokumentujeme sebe navzájem i objekty na břehu zamrzlé přehrady.
Hlavní údolí Dyje se po dvou kilometrech stáčí k severu. Neznalý člověk by tu mohl i znejistit, protože údolí s Lančovskou zátokou je také poměrně hodně široké. Z toho správného údolí se proti nám blíží běžec na lyžích, postarší chlapík, kterému z knírku trčí několik drobných rampouchů. Dáváme se s ním do řeči a děkujeme za doporučení ohledně možnosti stravování na konci naší zamýšlené cesty. Uvědomujeme si ale, že časové možnosti nám návštěvu restaurace pravděpodobně nedovolí.
Nyní bruslíme asi 1 km dlouhým přímým údolím, ve kterém nabíráme směr přímo k severu. To se projevuje v tom, že proti nám začíná nepříjemně pofukovat. Hlavně díky větru, byť jsou jeho účinky na dně údolí zmírněny, je to pro nás nejtěžší úsek. Také to je důvod, proč zde ve větších frekvencích děláme přestávky. V úrovni nevelké postranní zátoky ve tvaru rybí ploutve, nás dojíždí chlapík, se kterým jsme prohodili pár slov na koruně hráze. Pana Moravce, jak se nám představuje, láká také bruslařský přejezd až k Bítovu, sám si ale netroufá, takže se chce přidat k naší skupince. Nejsme proti, jedná se o místního chataře a tak v něm aspoň získáváme dobrého znalce zdejší krajiny.
Postupně krátíme vzdálenost ke skalním útvarům Eduardova skála a Orlí hnízdo, pod nimiž se nachází objekt pro čerpání pitné vody. Právě zde je čerpána voda pro Třebíčsko, takže Ivo s Milanem možná za pár hodin budou pít upravenou vodu, která se zrovna v tuto chvíli do čerpačky dostává. U Eduardovy skály nás čeká další významná změna směru, tentokrát se údolí odklání k západu a to je jedna z nejpěknějších oblastí přehrady. Díky čerpací stanici tu totiž byla odstraněna téměř všechna chatová výstavba, po níž jsou dodnes patrné stopy na břehu. Jedná se o různé terénní úpravy či zbytky zdí. Tento stav však netrvá dlouho, za dalším ohbím zatopené řeky se nádor v podobě chatové zástavby opět projevuje v plné síle.
Po uplynutí dalších 10 minut nám naši bruslařskou trasu kříží fenka beagla, která na nás přátelsky dotírá. Patří paní, která si místo obvyklé procházky vyrazila vyvenčit svého čtyřnohého miláčka na bruslích. Břehy po naší pravici jsou v této části velice strmé a často i skalnaté, třeba ty, které tvoří skupinu Petrových skal. Také na opačném břehu nejsou strmé skály ničím výjimečným, ale protože jsou ponořeny do stínu ostrého poledního sluníčka, nevynikají tolik. Údolí Dyje se v těchto místech klikatí, ovšem nejsou to nijak výrazné meandry, ty přijdou na řadu až za chvíli, jak nám sdělují kartografické podklady, do nichž průběžně nahlížíme.
O půl dvanácté se ocitáme v další oblíbené rekreační oblasti, kterou je Chvaletická zátoka. Pravý břeh zatopeného údolí Chvaletického potoka opět zvýrazňují mohutná skaliska, kterým se tady říká Cape Canaveral. Ne jednom velkém kamenném bloku je název tohoto amerického symbolu kosmonautiky dokonce napsán barvou. Ze skaliska je prý nádherný výhled na přehradu, přitom ale hladinu příliš nepřevyšuje. Přesvědčit se o tom na vlastní oči se však kvůli pracnému přezouvání nemůžeme. Náš znojemský kolega má přání vyfotit se tady se skálou v pozadí. Rádi mu vyhovujeme, na oplátku pak zvěčňuje i on nás.
Předtím, než probruslíme nejvýrazněji meandrujícím údolím, vybíráme si jeden ze zamrzlých pontonů, který chataři zapomněli včas vytáhnout na břeh. Odmetáme sníh a usazujeme se, nastává čas na asi dvacetiminutovou pauzu, během níž svačíme a zahříváme se horkým čajem z termosek. Na řadu přichází i výměna zážitků z pobytů v různých horách, přitom se největší pozornost věnuje slovenským Tatrám. Občerstvení působí povzbudivě, zejména na pana Moravce, který zde původně chtěl svou pouť ukončit a vrátit se zpátky k hrázi. Jenže touha dobruslit až pod hrad Bítov je silná, podmínky vynikající, takže i nadále pokračujeme ve čtveřici.
Jak už bylo zmíněno, nyní se ocitáme v místech nejvýraznějších meandrů. Chvíli nám Slunce svítí přímo do očí, o něco později nás sluneční paprsky příjemně hřejí do zad. Obkružujeme Spálený kopec, pak se stáčíme skoro o 360° a pozvolna se blížíme ke skalám, které nás nutí k další výrazné změně směru. Jedná se o Růžový vrch, na jih směrované skalnaté svahy, které jsou chráněny jako přírodní památka. Je zajímavé, že tyto skály nám nejdřív nepřipadají kdovíjak strmé, když ale kolem nich projíždíme, a poté se na ně díváme od západu, zdají se být téměř kolmé a chata na jedné z plošin jakoby snad ani nešla dosáhnout jinak, než s použitím lezeckých pomůcek.
Pokračujeme dál a po chvíli se nám do cesty staví Babky, protáhlý poloostrov, na který je z pevniny přístup po velmi úzké šíji. Tam, kde je šíje nejužší, si prý vodáci často zkracují plavbu, přenesením lodi na vzdálenost asi 60 metrů se dá plavba zkrátit o 1,7 km. My si poloostrov samozřejmě objíždíme, na jeho konci nás tak čeká obrat o 360° a poté další krásné přírodní scenérie. Dostáváme se znovu do míst nejužší šíje, která má na této straně pokračování v mohutný skalní amfiteátr. Zde se asi 70 metrů vysoké skalní stěny zvedají přímo kolmo nad vodní hladinou, severní vrchol této skupiny zvýrazňuje kříž, který se nápadně leskne od slunečních paprsků. Je logické, že tyto skály byly příčinou změnu toku řeky, takže i směr našeho bruslení se tomu uzpůsobuje.
V čase 12:30 se ocitáme v úrovni současné obce Bítov. Nejprve míjíme zátoku Bítovského potoka a poté se pozvolna přibližujeme k silničnímu mostu a nad ním se vypínající siluetou hradních ruin. Jedná se o známou zříceninu hradu Cornštejna, pro nějž si jeho dávní stavitelé vybrali strategicky velmi výhodné místo, ze tří stran obtékané řekou. Nedaleko pevnůstky předválečného opevnění se opět navzájem fotíme a s ohledem na aktuální čas se jednohlasně shodujeme, že v bruslení budeme pokračovat minimálně k dalšímu mostu, který je pod obcí Vysočany. Všímáme si, že stop od bruslení výrazně přibylo a dosud neprojetá dráha, kde je odpor sněhu nejmenší, se tady hledá o něco složitěji. A nezůstává jen u stop, několik skupinek bruslařů potkáváme přímo na ledové ploše.
Kousek za mostem se údolí rozevírá a koncentrace turistických objektů na březích rapidně stoupá. Právě míjíme známou rekreační oblast Bítov - Horka, která se táhne okolo široké zátoky zakončené kempem a pláží. Naši pozornost upoutává zejména rozhledna Rumburak, která před dvěma lety vyrostla při cestě z Bítova na stejnojmenný hrad. A zmíněný hrad se nám po chvilce také ukazuje ve své plné kráse. V těchto místech se nachází vzdutý soutok řek Dyje a Želetavky a hrad je situovaný vysoko nad dnem údolí druhé z nich. Další pěkné motivy na fotky a váhání nad tím, zda se kousek tímto údolím nevydat. Ale nakonec zůstáváme věrni řece Dyji. Podjíždíme nedaleký Vysočanský most a postupně objíždíme rozsáhlý poloostrov Hradiště, až se před námi znovu objevuje silueta zříceniny hradu Cornštejn. Z této strany vypadají hradní ruiny mnohem zajímavěji, už proto, že jsou krásně nasvíceny Sluncem.
Společně s panem Moravcem dojíždím až k přístavišti u chatové oblasti Chmelnice. Dalo by se určitě pokračovat i dál, minimálně na Farářku, ale nám už pro dnešek poznání zatopeného údolí Dyje stačí. Pohled na romantické ruiny hradu Cornštejna je tou parádní tečkou za výpravou. Ivo a Milan udělali obrat mnohem dříve a teď už možná vyzouvají brusle někde u Vysočanského mostu. Bruslením v trochu ostřejším tempu se vydáváme za nimi. Třebíčáci opravdu sedí na jednom z pontonů, každý už se zutou jednou bruslí. Přesto zkouším nadhodit "slovo do pranice", abychom se po ledě vydali i zpátky k hrázi. Tato štreka ostatně čeká i našeho souputníka, s kterým se vzápětí loučíme a přejeme mu, aby další porci kilometrů na bruslích úspěšně zvládl. Já se nakonec přidávám ke kmenové části týmu a po chvilce už jsem také přezutý do bot. Dokonce stíhám i posvačit a dopít poslední doušky čaje z termosky.
Silniční most je pro ukončení bruslení ideální místo. Stačí jen vyběhnout po strmých schodech a ocitáme se na malém parkovišti, které přiléhá k úzké asfaltové silnici. Právě zde se nachází i zastávka linkových autobusů. Ten nejbližší se k nám blíží už po pár minutách čekání. Jede na čas, je úplně prázdný a příjemně vytopený. Po odbavení se rozjíždíme k druhému silničnímu mostu (i v jeho těsné blízkosti je zastávka) a poté stoupáme po silnici plné zatáček do obce Bítov ve své nové poloze. Právě Bítov byl vybudováním přehrady poznamenán nejvíce, o osudech lidí, kteří zde žili a žijí, pojednává i jeden z dílů zajímavého dokumentu ČT Zatopené osudy). A tím se protentokrát s Vranovskou přehradou loučíme. Autobus pokračuje do Chvaletic a dál na hlavní silniční tah Znojmo - Jemnice, údolní nádrž takto s výrazným odstupem celou objíždíme. Všichni cestujeme až na konečnou této linky, kterou je obec Lesná.
V Lesné se loučím s Ivem a Milanem, ti si jdou na hodinku sednout do blízké hospody, zatímco mně odsud po pár minutách pokračuje přípoj do Znojma. Do autobusu, který přijíždí z Vranova, si nastupuje i řidič, který nás před chvíli přivezl do Lesné. Ptá se mě na dojmy z bruslení a oznamuje, že i on si zítra vyrazí s rodinou zabruslit pod hrad Bítov. Dozvídám se od něj ještě, že mnohem lepší podmínky byly přesně před týdnem, to totiž nebyla ledová plocha pokryta sněhem a led byl překvapivě už tehdy dostatečně silný. Věřím mu, ale důvod litovat po dnešním bruslení, které vyšlo po všech stránkách skvěle, rozhodně nemám.
Krátce před patnáctou hodinou mě čeká poslední přestup na znojemském autobusovém terminálu. Kolem zrovna prochází průvod asi stovky mladých lidí, kteří protestují proti uzavření smlouvy ACTA. Úsměvně pak působí rozhovor dvou starších dam, které si lámou hlavu nad tím, s čímže je ta dnešní mládež zase nespokojená. Jen co průvod mizí z dohledu, přijíždí k stanovišti č. 6 ten samý autobus, kterým jsem cestoval už ráno. V 15:00 se vydáváme na cestu a po zdlouhavé cestě přes Strachotice a Jaroslavice přijíždíme deset minut před čtvrtou hodinou odpolední do Hevlína, kde tento spoj končí. Z návsi to mám proti mrazivému větru, o to víc však chutná svařák, který si hned po příchodu domů připravuji.




Fotky:

Zámek Vranov nad Dyjí Hráz Vranovské přehrady Lávka přes Švýcarskou zátoku Petrovy skály Skalní útvar Cape Canaveral Poloostrov Babky Zřícenina hradu Cornštejn Hrad Bítov


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET