wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


INVERZNÍ VÝLET Č. 5, TENTOKRÁT NA BESKYDSKÝ SMRK

Datum:19. listopadu 2011
Složení výpravy:Marek, Ivo
Ušlá vzdálenost / čas:   (7 km, Hevlín-Hrušovan) 17,5 km / 5 1/2 hod.
Mapa:Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 69)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Vždy v závěru roku se snažíme zrealizovat výlet, na kterém doufáme v poznání kouzla teplotní inverze. Ne vždy se zadařilo, třeba loňská výprava na Šerák nebyla načasována správně. Proto jsme letos využili poměrně ustáleného vývoje počasí, a v polovině listopadu vyrazili do oblasti, kde jsme tuto tradici "inverzních" výletů začali. Záběry z webových kamer na Lysé hoře naznačovaly, že podmínky pro pozorování tohoto zvláštního meteorologického jevu, by mohly být dobré i z druhé nejvyšší beskydské hory, 1276 m vysokého Smrku.

Ráno jsem vyrazil již deset minut po třetí hodině. Protože při zpáteční cestě jsem chtěl využít pozdního večerního autobusu, který do Hevlína přijíždí před 22. hodinou, vyrazil jsem z Hevlína pěšky. Šel jsem po silnici, od přejezdu pak po pozvolna zarůstající trati. Nakonec to byla docela příjemná procházka, těch asi 7km jsem zvládl přesně za 70 minut. Z Hrušovan jsem cestoval prvním ranním vlakem, který mě přepravil do Břeclavi. I přes dlouhý přesun mezi nástupišti 1A a 1B jsem bez problémů stihl přípojný rychlík do Přerova a Olomouce. Cesta za ranní tmy rychle ubíhala, zvlášť, když jsem větší část cesty prospal. Pomalý příjezd do železničního uzlu Přerov, který zrovna procházel rekonstrukcí, mě naštěstí spolehlivě vzbudil.
V Přerově se mi naskytla dostatečná rezerva na to, abych si v blízkém obchodě obstaral zásoby proviantu pro celý výlet, dokonce mi zbyla i chvilka na odlov dvou keší nedaleko nádraží. A pak už jsem vyčkával příjezdu rychlíku od Brna, kterým přicestoval můj tradiční parťák Ivo. I on měl za sebou slušné cestování, které začalo hodně brzy ráno. Společně jsme pokračovali do první ostravské stanice, na Svinov, kde jsme přestoupili na spěšný vlak do Frenštátu. Vlak se slušně zaplnil již ve Svinově a další výrazné nárůsty cestujících nastaly zejména ve Vítkovicích a Kunčicích. Beznadějně byla obsazena všechna místa k sezení, zkrátka to vypadalo, jakoby půlka Ostravy vyrazila do hor. Poslední přestup proběhl ve Frýdlantu nad Ostravicí, odkud nás odvezla posílená souprava tamní lokálky do Ostravice.
Nejvíc turistů, kteří společně s námi přicestovali tímto dopoledním vlakem, se podle očekávání vydalo po červeně značené stezce směrem na Lysou horu. My, vědomi si toho, že nikde cestou nebude možnost nákupu pohlednic či suvenýrů, jsme nejdříve navštívili trafiku, která se nachází kousek od turistického rozcestí. Na cestu jsme se vydali pět minut po půl desáté, nechali jsme se vést také červeným turistickým značením, ovšem opačným směrem, než je Lysá hora, nejprve jsme kráčeli k místní autobusové zastávce a pak ještě něco přes sto metrů podél rušné silnice. Odbočili jsme doprava a pozvolna začali stoupat po úzké asfaltové silnici, z níž jsme se na chvilku odklonili na štěrkovou cestu, ale po pár stovkách metrů se opět napojili na původní asfaltku. Překřížili jsme koryto Bučacího potoka, které bylo takřka bez vody, z ochranné hráze, která byla dobře vidět z mostu, stékaly jen slabé čúrky vody. Toto zjištění nás ubezpečilo, že potenciální dílčí cíl, o kterém jsme původně uvažovali, vodopády na Bučacím potoce, by za tak nízkého vodního stavu nemělo smysl navštěvovat.
Asfaltky jsme se drželi až do míst, kde údolí Bučacího potoka ostrou zatáčkou opouští. V těchto místech jsme se potkali se šestičlennou skupinkou turistů, kterou jsme i s jejich neposedným psíkem na jejich přání fotograficky zachytili vedle informační tabule. Následující úsek cesty nás vedl širokou kamenitou pěšinou, která pozvolna stoupala podél pravého břehu horské bystřiny. Bylo zde krásně ticho a liduprázdno, což byl, jak se později ukázalo, jev ojedinělý pro tuto hojně navštěvovanou oblast. Za necelých deset minut jsme přišli k hranici území chráněného jako přírodní rezervace Bučací potok. Bez problému jsme překonali téměř suché koryto potoka a pustili se do stoupání, které nám důkladně rozproudilo krev a zrychlilo dech. Na chvíli se změnila skladba lesa, po naší pravici jsme najednou měli světlejší bukový les, který ale o kus dál opět vystřídal tmavší smrkový. V jednom místě, kde cesta prochází nehlubokým zářezem, nás zaujal zvláštní strom, který se z jednoho kořene postupně rozvětvoval na 10 hlavních kmenů, některých dokonce omotaných kolem sebe.
Stoupání bylo stále strmější, a náš postup vzhůru se značně zpomalil. Postupně nás předešlo několik turistů a také sportovců, kteří nahoru nešli, ale dokonce běželi. Důstojné tempo jsme chytili až v místech, kde se stezka výrazně odklání z údolí Bučacího potoka. Tam se šlo téměř po vrstevnici. Při cestě jsme si v jednom místě všimli zvláštního vrstvení hornin a opodál objevili staré zpevňující zdi z kamenné rovnaniny. Po vrstevnici jsme obešli zahloubené údolí jednoho z menších přítoků Bučacího potoka a odtud vystoupali k prvnímu rozcestníku. Jak bývá zvykem, křižovatky turistických cest bývají s oblibou využívány k odpočinku a občerstvení, takže i zde, Nad Holubčankou, jsme se krátce zastavili a zahřáli se šálkem horkého čaje z termosky. A nebyli jsme tady sami, přičemž hlasy z lesa signalizovaly další přicházející turisty. Většina z nich sem mířila po neznačené trase ze sedla pod vrcholkem Smrček. Mapa napověděla, že dole u silnice se asi nachází parkoviště, které je dobrým výchozím bodem pro výstup na Smrk.
Osvěžení teplým čajem a zakousnutí do mléčné čokolády nám přišlo vhod. Nejen jinovatkou pokryté větve stromů a kouř od našich úst byly signálem, že teplota vzduchu se v těchto místech pohybovala těsně kolem nuly, proto jsme z obav před prochladnutím vyrazili na další cestu. Po pár metrech jsme zaregistrovali výraznou odbočku do lesa, která zkracuje jednu ze serpentin, po níž je trasována oficiální stezka. My ale zůstali věrni červeným turistickým značkám, a kráčeli po široké cestě, kterou nám po levici lemoval mladý smrkový les. Kdysi se již z těchto míst musely naskýtat hezké výhledy do kraje, ovšem smrčky rostou rychle, takže dnes jsme si museli na koukání do dáli ještě počkat. Stejně jsme se nedočkali, protože když už se stromy přece jen rozestoupily, vše vzdálené zakrývala nepropustná mlha. Zato však byla k vidění jiná krása, např. pavučiny obalené jinovatkou a všelijaké kouřové efekty z mraků.
Došli jsme k prudkému ohbí stezky a po 200 metrech následovala další změna směru. Tady se napojovala zkratka, po níž právě přicházeli mladicí, se kterými jsme se zdravili dole u rozcestníku, zhodnotili ji jako extrémně strmou, takže uznali, že je lepší držet se oficiální cesty. Vstoupili jsme na území další přírodní rezervace, tentokrát nazvané PR Smrk. Zprvu jsme kráčeli po pohodlné lesní cestě, prakticky po vrstevnici, kterou občas lemovaly drobné pyramidy z naskládaného kamení. Později nás ale značky odklonily na úzkou pěšinu pokrytou velkými kameny. Toto byl bezesporu nejnáročnější úsek celé trasy, nefalšovaný vysokohorský charakter stezky nás nutil přidržovat se stromů a já velice ocenil opěrnou hůlku, kterou jsem si vybral z pohozených větví dole u Bučacího potoka.
Hustý smrkový les vystřídala mýtina postupně zarůstající mladými bučinami. Další místo s dalekými výhledy, pokud by panovalo lepší počasí. Ale pohled vzhůru naznačoval, že modré oblohy bychom se v nejbližší době přece jen mohli dočkat. Došli jsme na konec mýtiny a na začátku temného smrkového lesa objevili upravenou studánku. Říká se jí Tajemná Řásnovka a je jedním z pramenů již několikrát zmíněného Bučacího potoka. Překvapilo nás, jak silným proudem pramen vyvěrá, Ivo se dokonce doušku ledové vody napil. Oba jsme také provedli záznam o nálezu místní kešky, která je věnována právě tomuto pramenu.
Od studánky jsme po slabých deseti minutách přišli k významnému rozcestí v sedle mezi Smrkem a Malým Smrkem. Tam nás poprvé zahřály paprsky poledního sluníčka, což byl důkaz, že jsme právě vystoupali nad hranici nízké oblačnosti. Shodli jsme se, že toto místo je ideální pro bivakovaní, leží již mimo oblast přírodní rezervace, je zde dostatečně velká rovná plocha, dvě ohniště a pramen také není daleko. Rozcestník na stromě, který už získal patřičnou patinu, nám oznámil, že na vrchol Smrku zbývalo ještě 120 výškových metrů, což bylo potřeba překonat na vzdálenosti přesně jednoho kilometru. Při výstupu nahoru jsme zaregistrovali nejvyšší koncentraci turistů, každou chvíli jsme se s někým míjeli a občas nás někdo rychlejší předcházel. Mně osobně překvapilo, kolik lidí si sebou do hor vzalo svého čtyřnohého přítele, jen v nejvyšších partiích Smrků jsem napočítal dobrých 20 psů. Nahoru se dokonce drápal jeden starší pán, který sebou vlekl jízdní kolo.
Úderem pravého poledne jsme tento den již poněkolikáté překročili hranice přírodní rezervace Smrk. A vzápětí se nám z jedné z odbočných pěšin k neoficiálním vyhlídkám naskytly první nádherné výhledy do údolí zakrytého nízkou oblačností. Z bílých mraků, které vypadaly jako ustlaná peřina, vystupovaly jako ostrov z moře nejvyšší části Lysé hory. Postupně jsme objevily ještě několik lepších vyhlídek, z nichž jsme si podívanou na kouzlo inverze vychutnali mnohem lépe. A těšili jsme se na to, co nám nabídne samotný vrchol druhé nejvyšší beskydské hory.
Vrcholová část Smrku je velmi protáhlá, takže posledních 300 metrů jsme již stoupali velmi nepatrně. A jak jsme zjistili, roste tu hodně borůvčí, ale v tuto dobu již nebyly poslední zbylé plody příliš poživatelné. Že se blížíme k samotnému vrcholu jsme poznali podle dvojice kamenných mohyl, které jsou, předpokládali jsme, v podvědomí turistů docela známé. Ale přímo u první mohyly jsme se na vlastní uši přesvědčili, že tomu tak není, když jedna starší žena vysvětlovala své kolegyni, že se právě nacházejí u pomníčku obětí hor. Pravda, u mohyly Johna Lennona to neměly snadné, zde byly jen fotografie slavné osobnosti, naopak na památníčku Jana Palacha byla i jmenovka upáleného studenta.
U vrcholového rozcestníku jsme stanuli přesně v 12:20, takže po bezmála tříhodinovém výstupu. A zdaleka jsme tam nebyli jediní, koho ten den vylákalo pozorování inverze z vyšší nadmořské výšky, podle našich odhadů se na různých místech v bezprostřední blízkosti vrcholu nacházely asi 4 desítky turistů (s některými jsme se od vidění už dobře znali) a další lidé neustále přicházeli. Však také bylo proč. Výhled ze Smrku sice není kruhový, rozhodně by zde nebyla marná nějaká dřevěná vyhlídková věž, ale ze zábradlím ohraničeného prostoru těsně pod vrcholem se nám naskytly výhledy alespoň k severu a západu. Nejúchvatněji působila Lysá hora, která magicky vystupovala z hustě bílých mraků, které nekompromisně zakrývaly vše, co se nacházelo níž než 1000 metrů nadmořské výšky. Podobně vykukoval z bílé peřiny na druhé straně omezeného obzoru i dvojvrchol Velká a Malá Stolová. Naopak, jindy tak výrazně působící masív Ondřejníku, jsme tentokrát neviděli, byl zcela ukrytý pod poklicí nízké oblačnosti. Co nás nejvíce překvapilo, byl vidět i vzdálený Praděd, nejvyšší vrchol Moravy, který jsme bezpečně identifikovali podle nezaměnitelného vysílače.
Poté, co jsme se vynadívali na tento dech beroucí přírodní jev, přenechali jsme místo u zábradlí jiným a vrátili se do prostor u rozcestníku, kde jsme si našli příjemné místo, poskytující závětří a svit poledního sluníčka zároveň. Snědli jsme svačinu, dopili zbytky čaje a mezitím nad mapou přemýšleli, kudy zrealizovat sestup k vlaku. Jako jediná možná varianta se nám jevil návrat do Ostravice, abychom však nešli zcela stejnou trasou, jako při dopoledním výstupu, rozhodli jsme se pro využití žlutě značené stezky, která spojuje sedlo mezi Smrky s nejvyšší horou Beskyd, Lysou horou. Vyrazili jsme pět minut před jednou hodinou odpolední. Nejprve tedy bylo potřeba sestoupit k rozcestí Smrk - sedlo. Když jsme tam po patnácti minutách přišli, všimli jsme si nerezové schránky pro umístění vrcholové knihy, která nám při výstupu nějak unikla. Asi jsme nebyli jediní, protože zápis se sobotním datem byl v knize pouze jeden. Zaznamenali jsme i jev, že hladina inverzní oblačnosti v průběhu poslední hodiny postoupila do vyšší nadmořské výšky, zatímco při cestě nahoru dopadaly na travnatý plácek poblíž rozcestíku paprsky Slunce, v době, kdy jsme měli namířeno dolů, se již i zde převalovaly cáry mraků.
Ze sedla jsme tedy vyrazili východním směrem, po žluté a zároveň modré TZT. Nejprve jsme byli trochu v nejistotě, protože značkaři v tomto úseku poněkud šetřili barvami, ovšem uklidnil nás fakt, že strmá pěšina byla poměrně dost vychozená. Šli jsme tedy správně, chvíli po pěšině uprostřed hustého porostu mladých stromů, jindy zase temným lesem s obrovitými exempláři smrků, našlo se i několik mýtin s docela vysokou trávou. Po chvilce jsme přišli k úzké lesní asfaltce, kterou jsme pouze překřížili a znovu se ponořili do hloubi lesa. V této části byla cesta kamenitá a taky docela hodně prašná, což byl důsledek extrémně suchého podzimu.
Minuli jsme malou lesáckou chatu a opodál se krátce zastavili u informačního panelu. Jednalo se o totožný panel, který jsme dopoledne viděli poblíž silničního mostu přes Bučací potok. Kousek odtud se turistické stezky dělily, odkláněla se modrá značka, jejímž nejvzdálenějším bodem byl 17 km vzdálený Bobek, nám dobře známé místo na hraniční hřebenovce, které jsme navštívili předloni v podmínkách ne nepodobných jako byly tento den, samozřejmě až na tu zimu. Pokračovali jsme v sestupu po kamenité lesní cestě, až jsme se znovu dostali na úzkou lesní asfaltku. Na ni se naše pěší trasa napojila. Po této komunikaci, která slouží také jako cyklotrasa, bychom se dostali k rekreačnímu středisku Skalka. My jsme se ale drželi žlutých turistických značek, po silnici jsme obešli zahloubené údolí potoka Růžanec a tam, kde se silnice ostře odkláněla doleva, jsme odbočili vpravo. Čekal nás strmý sestup kamenitou pěšinou podél okraje hřbítku zvýrazněného souvislou řadou skalních útvarů.
Se snižující se nadmořskou výškou se nám začala mezi stromy objevovat rozsáhlá hladina údolní nádrže Šance. Po velmi strmém sestupu jsme dosáhli suchého koryta potoka Růžanec, kamenitá lesní cesta, která jej kopírovala, nás potom přivedla k silnici č. I-56. Od rozcestí s názvem Šance jsme kousek museli jít po okraji této frekventované komunikace. Po pár desítkách metrů jsme se dostali na dlouhé přemostění, kde nám trochu bezpečí poskytoval úzký chodník. A také se odtud naskytly překrásné výhledy na vodní dílo - kromě vodní hladiny, jejíž stav byl výrazně nízký, jsme z ptačí perspektivy viděli sypanou hráz, odběrnou věž i správní budovu na protilehlém břehu. Když jsme se dostali až za úroveň hráze, váhali jsme nad pokračováním po silnici přímo do Ostravice, pohled na hodinky totiž naznačoval, že bychom měli určitou šanci stihnout vlak s odjezdem před 15. hodinou. Ale protože automobilový provoz byl příliš hustý, odklonili jsme se raději dolů k hrázi.
Když jsme kráčeli po silnici vedené po koruně hráze, zahlédli jsme dole pod přehradou cestu, která pravděpodobně vznikla v ose snesené železniční tratě do Bílé. Byl by to asi velice zajímavý způsob přiblížení k Ostravici, ale nemohli jsme přijít na to, jak se dostat k patě hráze, aniž bychom neporušili zákazy vstupu do prostor vodního díla. Zůstali jsme tedy na oficiální stezce, takže před námi byla ne příliš zajímavá procházka po asfaltové silnici. Ale to ještě nebylo ze zpáteční cesty to nejhorší. Poté, co jsme minuli bývalý kamenolom Mazák a o kus dál překonali po mostě koryto vyschlého potoka stejného jména, jsme museli překonat velmi nudnou část podél silnice. Asi 1,5 km jsme šli po chodníku, který kopíroval v přímém směru vedenou silnici. Bylo nepříjemné vnímat, jak dlouho trvalo, než nám zmizela z dohledu auta, která nás předjížděla. Tady jsme prostě museli vypnout, a jít a jít.
Pět minut před třetí hodinou odpolední jsme konečně dosáhli mostu přes řeku Ostravici. Také zde jsme v řečišti příliš vody neviděli, což jen dokazovalo, jak suchý tento podzim byl. Těsně podél řeky kdysi vedla železniční trať, po níž již dnes na jižní straně silnice nezůstalo nic, ale na opačné straně je dodnes "šturc" a trávou zarůstající poslední metry kolejí. Nádraží už jsme tedy měli na dohled, bohužel vlak, který zrovna odjížděl, už jsme stihnout nemohli. Ale s tím jsme byli smířeni už u přehrady Šance. V klidu jsme tedy došli ke staniční budově (15:00) a protože přímo naproti byla otevřená hospoda, o zkrácení doby před odjezdem dalšího spoje bylo jasno. Objednali jsme si horký čaj a něco k jídlu.
Čtvrthodinu před 16. hodinou jsme se přesunuli na nádraží, kde už byla přistavena příjemně vytopená jednotka Regionova. A po chvíli začala naše zpáteční cesta, z níž jsme měli trochu obavy, protože časové rezervy na přestupy byly často velice krátké. Ve Frýdlantu proběhlo vše dobře, přípojný vlak přijel naštěstí včas, a protože cestou se nevyskytly žádné komplikace, přestali jsme mít obavy i o ujetí přípoje v Ostravě - Kunčicích. Tam jsme totiž měli na přestup pouhé dvě minuty. Ani ve stanici Svinov jsme neměli času nazbyt, ale počítali jsme s tím, že téměř pravidelně zpožděný EC Sobiesky dostojí své negativní pověsti - to jsme pak byli překvapeni, když zelenobílá souprava vozů PKP-IC zastavovala u 4. nástupiště ve stejné době jako náš vlak u nástupiště druhého. Pro jistotu jsme zrychlili krok, ale zbytečně, do soupravy jsme nastupovali dvě minuty předtím, než se dlouhá souprava dala do pohybu. Tímto mezinárodním vlakem jsme cestovali až do Břeclavi.
V Břeclavi jsem měl na výběr. Mohl jsem pokračovat nejbližším vlakem do Znojma, ale to bych musel v Hrušovanech dlouho čekat nebo se vydat k domovu pěšky. A ten den už jsem o takovou procházku neměl zájem. S Ivem jsem proto nastoupil do dalšího vlaku kategorie EC, jehož cílovou stanicí byla Praha. I Avala patří ke spojům, který obvykle jezdí se zpožděním, tentokrát jsme však Břeclav opouštěli pouze o 10 minut později, než bylo uvedeno v jízdním řádu. Po příjemně strávené půlhodince ve voze Srbských železnic jsme vystoupili v Brně, kde jsme se rozloučili. Ivo zde čekal na osobák do Třebíče a já se vydal přes nákupní centrum Vaňkovka na potemnělé autobusové nádraží Zvonařka. Tam jsem nastoupil do autobusu, který mě odvezl až do Hevlína. Domů jsem pak přišel přesně ve 22 hodin.




Fotky:

Okraj PR Bučasí potok Polom ve vrcholové části Smrku Lysá hora nad hladinou nízké oblačnosti Přehradní nádrž Šance


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET