wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PODZIMNÍ VÝSTUP NA VELKOU JAVOŘINU

Datum:12. listopadu 2011
Složení výpravy:Marek, Veronika
Ušlá vzdálenost / čas:   24 km / 6 1/4 hod.
Mapa:Edice KČT č. 92 Slovácko - Bílé Karpaty
  
Text & foto:Marek Topič



Pořadový pěší výstup č. 3 a celkově již šesté pokoření nejvyššího vrcholu Bílých Karpat jsem si naplánoval na druhou listopadovou sobotu. Naopak Veroniku, která mou pozvánku na výlet s nadšením přijala, čekal teprve prvovýstup. Vzhledem k okolnostem nakonec nezůstalo jen u pokoření Velké Javořiny, ale poprvé se naskytla příležitost zavítat i na blízký vrchol Jelenec se zajímavou "rozhlednou". Po celý den nám svítilo sluníčko a vítr skoro vůbec nefoukal, ideální podmínky pro pobyt v horách.

V porovnání s předešlými výlety věc nevídaná - na cestu jsem se vydal veřejnou dopravou již z Hevlína, odjel jsem prvním ranním autobusem v 6:01 od zastávky u cihelny. Z Hrušovan jsem pokračoval vlakem, nejprve osobákem do Břeclavi, kde jsem měl trochu obavy z těsného přípoje. Náš vlak naštěstí přijel do železničního uzlu v JV cípu Moravy včas, takže přestup na rychlík proběhl zdárně. Tímto vlakem jsem cestoval jen jednu zastávku, další přestup mě čekal v Hodoníně, kde se mi dokonce naskytla možnost nákupu svačiny. Cílovou stanicí, lépe řečeno zastávkou, posledního využitého spoje byl Javorník nad Veličkou. Tam už jsem přicestoval společně s Veronikou, která přistoupila ve Veselí nad Moravou, na její mírně opožděný spěšný vlak z Brna jsme samozřejmě čekali.
Po vystoupení z vlaku na stále ještě novotou zářící zastávce upoutala naši pozornost nová dřevěná rozhledna Drahy. Intuitivně jsme se vydali přímo k ní, po svahu se suchou trávou jsme vystoupali nad železniční zářez a přes pastvinu zamířili k silnici, v jejíž těsné blízkosti vyhlídková věž stojí. Tato rozhledna nebyla turistickou veřejností přijata příliš kladně, mnozí kritizovali její nevhodné umístění v sedle, díky čemuž poskytuje velmi omezený výhled. Pravdou je, že motto "pozrime se cez hranice z výšky" nenaplňuje, ale my byli s výhledem na sídla v údolí i okolní návrší docela spokojeni. Po sestupu se nám bez větších obtíží podařilo nalézt tamní kešku a pak už jsme se mohli vydat na relativně dalekou cestu do nitra hor.
Nejprve jsme se potřebovali dostat na dno údolí. Terén byl docela přehledný, tak jsme se nevraceli na zelenou turistickou stezku, která začíná u železniční zastávky, ale střihli jsme to přes louky k místnímu fotbalovému hřišti. O kus dál jsme se napojili na asfaltovou silnici, která lemuje dlouhou řadu rodinných domků, to už jsme na sloupech viděli nezaměnitelné symboly značení KČT. Dokonce jsme natrefili na otevřený obchod, v němž jsme si koupili pohlednice (ty jsme nakonec nestihli poslat). Civilizace postupně ubývala a kousek za sjezdovkou s vlekem se údolí po obou stranách sevřelo mezi zalesněné svahy. Poslední významnější známky osídlení jsme zaregistrovali v okolí hotelu Filipov. Chvilku jsme se zdrželi u ohrady s beránkem, kterého jsme se snažili vylákat do sluncem nasvícené části výběhu. O pár minut později jsme přišli k definitivně posledním chatám, po mostě překonali Hrubý potok a poté kráčeli takřka v přímém směru po dně tichého údolí. Minuli jsme Dolní búdu se studánkou, které se říká U černého čápa, a kousek od ní se párkrát pohoupali na složených kládách. Zvládli jsme to bez úrazu a jen zašpiněním našich kalhot skončilo přátelské poskakování pejska, který se proti nám rozběhl na jednom ze složišť vytěženého dřeva. Dřevorubci, jimž štěně patřilo, byli na dlouho posledními lidmi, se kterými jsme se v údolí potkali.
Krátce před jedenáctou jsme docílili rozcestí Liščí bouda, kde jsme se občerstvili výbornými muffinami a šálkem horkého čaje z termosky. Je zajímavé, že na jedné ze směrových tabulek je uvedena chybná kilometráž, podle ní bychom měli mít v nohách už 27 km, a za celých 10 let se tento problém nepodařilo napravit. Naše další kroky vedly kolem zajímavého mostu s pilíři z kamenné rovnaniny. I my jsme zde po mostku překonali téměř suché koryto Hrubého potoka a později minuli údajně nejvyšší smrk v celém Filipovském údolí. To už byly slyšet hlasy myslivců, kteří zrovna připravovali hostinu na blízké kamenné chatě Megovka. Chata s bronzovou deskou, na níž je podobizna J. Hurbana, se nám velice líbila, jen drobný solární panel připevněný k dřevěnému štítu působil malinko rušivě. Krásně vyzdobená byla i nedaleká kaplička ve stylu umělé jeskyně a soškou Panny Marie pod kamennou klenbou.
U Megovky pro nás skončila pohodová procházka, značená stezka nás totiž poslala do strmého stoupání, které nám oběma výrazně zvýšilo dechovou frekvenci. Strmý úsek naštěstí nebyl příliš dlouhý, my mohli zvolnit a vychutnat si zajímavý pohled dlouhým průsekem zasypaným pořádnou vrstvou spadaného listí. Kráčeli jsme stále v přímém směru, až jsme došli na okraj lesa. Výhled, který se před námi náhle otevřel, byl překrásný, vůbec nevadilo, že tráva nebyla sytě zelené a solitérní stromy uprostřed luk již byly zbaveny téměř všeho listí. Překvapilo nás, že i začátkem listopadu jsme na louce objevili několik květů ocúnu jesenního. Zelená šipka nás poslala po vrstevnicové cestě kousek k severu a potom přímo vzhůru podél pásma křovin a několika stromků dřínu obecného. Zpětné výhledy do kraje byly stále lepší, byť kvůli mlžnému oparu ne až zase tolik daleké.
Na Kubíkově vrchu (nadm. výška 683 m) jsme sice dosáhli státní hranice, ale vzápětí jsme se opět odklonili do moravského vnitrozemí. Překřížili jsme zrekonstruovanou asfaltku, která spojuje moravskou Novou Lhotu s kopaničářskými osadami severovýchodně od městečka Stará Turá, a nenáročným stoupáním dosáhli dalšího bodu, který je v mapě označen jako vrchol. Tentokrát se jednalo o Šibenický vrch s betonovou skruží, která chrání triangulační bod, a starým železným křížem. Vrchol poskytuje nejen dobrý výhled, ale je oblíbený i mezi radioamatéry, kteří tu zřejmě mívají dobrý signál. I my zde natrefili na auto, jehož osádka si právě připravovala vysílací zařízení.
Pokračovali jsme téměř po vrstevnici k místu, kde se cesty rozdělily, aby se o pár desítek metrů dál opět spojily. Zde nás čekal výstup na hlavní část hraničního hřebene. Cesta byla trochu rozježděná od lesní techniky a na mnoha místech se vyskytovaly louže pokryté slabou vrstvou ledu. Jakmile jsme vstoupili do lesa, byl pro změnu povrch lesní komunikace pokrytý čerstvě navezenou vrstvou kamení. Tudy se nám moc dobře nešlo. Po úbočí jsme podešli vrchol Čupec, pravděpodobně nejvyšší vrchol Jihomoravského kraje, a po chvíli se napojili na červeně značenou Cestu hrdinů SNP. Obě barvy turistického značení pokračovaly společně až k nedalekému Dibrovovu pomníku, u něhož jsme si udělali další krátkou pauzu za účelem občerstvení a odlovu místní kešky.
V této fázi jsme měli v nohách 11,5 km a naše cesta se pozvolna přehoupla do plánované druhé poloviny. Kráčeli jsme po pohodlné hraniční cestě, neustále jsme tedy míjeli mezní patníky, ale po chvíli se o slovo přihlásil prudší výstup na vrchol Durda, nejvyšší bod Jihomoravského kraje. Některé zdroje uvádí, že Durda je nejvyšším vrcholem, nicméně zaměřený geodetický bod leží již na Slovensku, takže za nejvyšší vrchol v pravém smyslu slova by mohl být skutečně považován již zmíněný Čupec. Pokus o nález kešky tentokrát skončil neúspěchem, aspoň jsme si při hledání plastové krabičky chvilku odpočinuli, přestože v dalším části nebyl terén příliš náročný. Pohodlnou chůzí jsme pokračovali do míst, kde naši stezku překřížila stará rozbitá cesta ze Strání. Odtud už zbývalo jen asi 300 metrů náročného stoupání, které končilo na okraji rozsáhlé náhorní louky. Pěšina vyšlapaná ve trávě nás přivedla opět k cestě ze Strání a po ní se dostali až k vysílači.
V blízké minulosti přibyla k drobným pomníčkům na náhorní plošině i tabulka s předpovědí, že v roce 2018 dojde k opětovnému sjednocení Československa. Uvidíme. To turistický rozcestník je přímo pod vysílačem snad odnepaměti, včetně schránky pro vrcholovou knihu Brněnské výškovnice. Obsah knihy chtěla fotograficky zdokumentovat Veronika, jsou za to totiž body, které lze uplatnit ve hře o poklad výškovnice. Jenže když jsme o půl druhé k rozcestníku přišli, zrovna tento úkol dokončoval jistý mladík. Po krátkém rozhovoru v něm Veronika poznala svého soupeře, který ji vyfoukl nejen všechny body za fotodokumentaci, ale pochlubil se i úspěšným nálezem "pokladu". Nakonec však ze setkání s Alešem, tak se mladík jmenoval, vyplynula i pozitiva, nabídl nám totiž svezení svým autem, které měl zaparkované v obci Květná. To nám přišlo vhod, mohli jsme operativně změnit cíl výšlapu. Zatímco bychom se v tu dobu museli z vrcholu vydat na sestup do osady Vápenky, protože jediný autobusový spoj odtamtud odjížděl již v 15:38, mohli jsme v klidu zamířit k nedaleké Holubyho chatě. Tam jsme se dostali po okraji sjezdovky, přičemž jsme po celou dobu sestupu měli krásný výhled na nedaleký vrchol Jelenec zvýrazněný ocelovou věží. Poté, co jsme se v útrobách turistické chaty občerstvili, vydali jsme se přímo na tento hraniční vrchol, který byl kdysi zabrán armádou, tudíž nepřístupný.
Naše kroky vedly po velmi pohodlné lesní cestě, prakticky po rovině, až v místech, kde se zelená značka odklonila doleva, jsme začali postupně nabírat výškové metry. Trochu zadýchaní jsme po pár minutách stanuli přímo na vrcholu (nadm. výška 925 m), na kterém nás uvítaly ruiny bývalých vojenských objektů a 50 metrů vysoká pozorovací věž (některé zdroje uvádí pouze 40 metrů). Ta byla pro nás velkým lákadlem, ale také výzvou, nahoru se totiž dalo dostat jen pomocí kolmého žebříku. Lezení nebylo moc příjemné, zvlášť bez rukavic, protože od zrezlého železa nepříjemně zábly ruce. Ale stačilo se dostat nad úroveň stromů, kde již byla železná konstrukce suchá a dokonce i trochu zahřátá od slunečních paprsků. Postupně jsme tedy zdolali všechna patra, a ocitli se až na vrcholové plošině ohraničené bezpečnostním zábradlím. Výhled byl parádní, i přes mlžný opar, a pocit z obrovské výšky velice silný. Užívali jsme si to a ani nevadilo, že jsme byli opět neúspěšní při hledání geocachingové schránky.
Po sestupu na pevnou zem jsme si pohrávali s myšlenkou prozkoumat také útroby zdejších objektů, ale od toho jsme nakonec upustili. Tak třeba někdy příště. Vrátili jsme se zpátky k rozcestí pod Jelencem, kde jsme se znovu napojili na zelenou stezku, která nás následně vedla lesem, resp. pralesem. Vyvrácené stromy jsou tu ponechány, ať si s nimi příroda poradí sama. A tak nás čekalo nejedno přelézání či obcházení popadaných kmenů. A když jsme z území přírodní rezervace vyšli, pustili jsme se do dlouhého a velmi strmého sestupu mírně zahloubeným žlabem, který byl navíc zasypán vysokou vrstvou listí, takže jsme kolikrát nepříjemně zakopli, vše ale nakonec ustáli.
Do Květné jsme došli krátce před 16. hodinou. Auto měl Aleš zaparkované naproti poště, což je trochu ironie, protože jsme si později uvědomili, že jsme zapomněli poslat pohledy našim přátelům. Nastoupili jsme si a hned vyrazili směr Brno, to abychom co největší část cesty zvládli ještě za denního světla. Drželi jsme se silnice I. třídy č. 54, po níž jsme se dostali do Blatnice pod Svatým Antonínkem a Veselí nad Moravou. Na okraji obce Moravský Písek jsem si nechal zastavit, protože pro mě bylo výhodnější pokračovat odtamtud vlakem. Zatímco Aleš s Veronikou postupně ukrajovali další kilometry po silnici I-54, já mířil osobákem, který mi jel po deseti minutách, do Břeclavi. Tam mi výborně navazoval přípoj do Hrušovan.
Vlak jel přesně jak má, takže do Hrušovan jsem dojel krátce před půl sedmou večerní. Bohužel od vlaků ze směru Břeclav nejsou do Hevlína přípoje a čekat na autobus, který mi jel až po hodině, se mi vůbec nechtělo. Situaci jsem proto vyřešil tak, že jsem vlakem pokračoval až na konečnou do Znojma, odkud jsem se hned vrátil zpátky do Hrušovan. Cestování vlakem bylo přece jen příjemnější, než pobyt v nevlídném prostředí hrušovanského nádraží. Od vlakového spoje ze Znojma již autobus navazoval dobře. Svezl jsem se raději až na náves, byť jsem to měl domů o pár metrů dál, než od zastávky u cihelny. Domů jsem dorazil přesně v osm hodin večer.




Fotky:

Rozhledna Drahy Kaplička u chaty Megovka Louky pod Kubíkovým vrchem Vysílač na vrcholu Velké Javořiny Bývalá vojenská pozorovatelna na Jelenci Výhled z věže na Jelenci


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET