wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NÁVŠTĚVA BÝVALÉHO TÁBORA VOJNA

Datum:28. října 2011
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   7,5 km / 3,5 hod.
Mapa:BRDY, PŘÍBRAMSKO, ROKYCANSKO 1:50000 (edice ShoCart č. 17)
  
Text & foto:Marek Topič



Podobně jako loni, i letos jsem se rozhodl, že na státní svátek Den vzniku ČSR navštívím bývalé hornické město Příbram. Tentokrát jsem si jako hlavní cíl vybral Památník Vojna, který je součástí tamního Hornického muzea. Tábor nucených prací a vězení pro politické vězně nepatří ke svědkům zrovna světlých stránek naší historie, je však jedině dobře, že i taková muzea v nedaleké minulosti vznikla. Počítal jsem, že časově bych mohl zvládnout i Wasserlauf na Dole Anna, který nám při loňské výpravě nevyšel z důvodu obav o stihnutí odpoledního rychlíku. V Březových Horách jsem však doplatil na velký zájem veřejnosti o pořádání tzv. Dne Středočeského kraje.

PROLOG - 27.10.2011 (Brněnské čekání na noční rychlík)
Cíl, který jsem si pro sváteční výlet vybral, je daleko, takže nezbývalo nic jiného, než vyrazit již ve čtvrtek večer. Využil jsem poslední večerní spoj, který z Hevlína jezdí v čase 19:59. Cesta autobusem do Brna probíhala standardně, tzn. s přestupem v Pohořelicích jsem na Zvonařku přijel pět minut před půl desátou. Přesunul jsem se na Vaňkovku, kde zrovna probíhala akce s názvem Nákupní noc. Otevřena byla většina obchodů, já však využil jen supermarket Interspar, kde jsem si pořídil zásoby jídla a pití.
Do odjezdu popůlnočního expresu zbývaly tři hodiny a já se tuto dobu rozhodl zkrátit hrou geocaching. Tramvají č. 1 jsem přijel na zastávku Pisárky, odkud jsem pěšky vyrazil k objektu úpravny vody. Po prvním úspěšném nálezu kešky ze série Svratecký náhon jsem se postupně začal vracet podél řeky zpátky k centru. Částečně jsem využil nočních autobusů, kterými jsem se přibližoval do blízkosti dalších keší z této série. Čas rychle ubíhal a ani jsem se nenadál, půlnocí začal nový den.

28.10.2011
Nedaleko velodromu jsem vyčkal na první popůlnoční autobus, kterým jsem přijel do uzlu Hlavní nádraží. Se zaujetím jsem pozoroval noční rozjezd kolon autobusů. Poté jsem zamířil do podchodu, kde sídlí noční pokladna a kde mě čekalo dvojí nepříjemné překvapení, dozvěděl jsem se, že vlak EN Metropol měl na příjezdu hodinové zpoždění a také, že jím hodlalo cestovat poměrně dost lidí, vesměs cestovatelských nadšenců, které zlákala akční nabídka LIDLu. I já jsem si vyměnil poukázku za platnou jízdenku a pak se snažil zkrátit neplánovanou čekací dobu čtením časopisu.
Hodinové zpoždění (že by vlak jel již podle zimního času?) naštěstí nebylo navýšeno, takže ve dvě hodiny ráno u hrany druhého nástupiště zastavila dlouhá souprava tažená dvousystémovou lokomotivou řady 362. V přímých vozech z Budapešti i Vídně nebyla žádná šance najít volné místo k sezení, zamířil jsem proto do zadní části vlaku, kde naopak nebyla nouze o zcela volné kupé. Problémem však bylo to, že se v těchto vozech netopilo. Nejprve jsem uvažoval, že v této části vlaku setrvám, a do Prahy přijedu až po šesté hodině, ale díky nepříjemné zimě jsem se v Pardubicích raději přesunul do přední části vlaku, byť mi bylo jasné, že cestu do našeho hlavního města strávím na chodbičce.
Ve stanici Praha hlavní nádraží zastavil náš vlak v pět hodin ráno. Výborně mi navazoval expres ve směru Norimberk, ale při využití tohoto spoje bych musel zbytečně čekat v Berouně, proto jsem upřednostnil jednotku City Elefant, která byla nasazena na obyčejný zastávkový vlak. Sice ani v tomto vlaku nebylo kdovíjak teplo, přesto jsem usnul a tak ani nevím, kde jsme nabrali desetiminutové zpoždění. To ale nebyl problém, protože přípojný osobák na náš opožděný příjezd čekal. Mým dalším přestupním místem byly Zdice, odkud mi po půlhodině navazoval přípojný osobák ve směru na Příbram. Vlak byl tvořen jen motorovým vozem řady 810, ve kterém však bylo příjemné teplo, takže jindy proklínaný stroj jsem si tentokrát nemohl vynachválit. Po půlhodině jsme přijeli do Příbrami, vstupní brány Brd, já ale pokračoval ještě jednu zastávku.
Pět minut po osmé hodině jsem vystoupil na velkém, ale opuštěně působícím nádraží v Milíně. Bylo zataženo nízkou oblačností, avšak klidno a docela teplo. Po nezdárném pokusu o fotodokumentaci staničních budov, takto brzy ráno (dosud platil letní čas) byly příliš špatné světelné podmínky, jsem se vydal k mému hlavnímu cíli, bývalému pracovnímu a zajateckému táboru Vojna. K němu od nádraží nevedou žádné turistické trasy, bylo tedy potřeba vyčíst z mapy nejvhodnější cestu. Hned u nádraží jsem se napojil na zablácenou asfaltku, po které jsem kráčel směrem k bývalému překladišti uranové rudy. Případnou prohlídku jsem si nechal až na později, a před zrušeným vjezdem do areálu jsem odbočil doprava na polní cestu, která mírně stoupala po okraji čerstvě zoraného pole. Na cestě se sice vyskytovalo pár problematických míst, ale jinak se tudy dalo projít celkem snadno.
Po překonání mírného návrší, odkud by se za lepšího počasí naskytly poměrně zajímavé výhledy do kraje, jsem se přiblížil k okraji lesa. V místech, kde do nitra lesa odbočovala lesní cesta, jsem objevil velký stan, ze kterého zrovna vyšel mladík oděný do maskáčů. Bohužel nebyl místní, takže nějakou zkratku k muzeu neporadil, ani já jsem mu nemohl posloužit informací, kde se nachází nejbližší hospoda. Polní cesta, která byla v této oblasti vyznačena v mapě, odtud mířila přímo k nedaleké vsi Lešetice. Ale po okraji louky byla vyježděna jiná cesta, takže jsem se vydal tudy. Byla to vynikající zkratka, v trávě vyježděná cesta mě sice přivedla také až skoro k okraji Lešetic, ovšem k jejich jihozápadnímu okraji.
Když jsem se blížil k úzké asfaltce, zaregistroval jsem nepřehlédnutelnou Lešetickou haldu se zarovnaným vrcholem, který již jevil známky významného zarůstání vegetací. Na temeni plochého návrší jsem si dokonce všiml vysílače a při patě východního okraje haldy šlo zřetelně rozeznat siluetu staré těžní věže. Těžit se tady přestalo před dvaceti lety, později byly důlní prostory přebudovány na podzemní zásobník rezerv zemního plynu. Další nepřehlédnutelnou krajinnou dominantu tvořily dva obrovské košaté stromy, které byly navíc v krásné podzimní paletě. Ty se nacházely těsně vedle asfaltové cesty.
Další mé putování již bylo orientačně velmi snadné. Stačilo se držet asfaltové silnice. Po chvíli jsem došel k železničnímu přejezdu, za kterým začala cesta mírně stoupat k lesu. To už byl cíl velmi blízko. Z přímého směru jsem se malinko vychýlil před oploceným areálem bývalého návštěvního objektu. Sem kdysi chodívali příbuzní navštěvovat své vězněné blízké, pokud jim byla návštěva povolena. Cestou jsem si vybavil několik scén z filmů, z nichž byla cítit podobná atmosféra, kterou tento den dotvářelo sychravé podzimní počasí. Za zuřivého štěkotu vlčáka jsem objekt obešel a pokračoval ještě asi pět minut lesem. Pak se cesta stočila doprava, přímo k bráně, nad níž visela bíločervená tubule s nápisem "Prací ke svobodě".
Na malém parkovišti u brány stálo jen jedno auto. V pokladně jsem se o chvíli později dozvěděl, že jím přicestovali další zájemci o návštěvu památníku, takže i díky nim se tento den uskutečnila hned první možná prohlídka v 9:00. Zaplatil jsem symbolické vstupné a poté se vydal po schodišti na vyhlídkový ochoz nově přistavené věže. Z ní byl parádní výhled na celý areál tábora a právě tady naše prohlídka začala. Dozvěděli jsme se to nejdůležitější z historie tábora a uranových dolů Vojna i blízkého Bytízu. Z nadhledu jsme si prohlédli jednotlivé objekty tábora, které jsme posléze postupně navštívili.
Po sestupu z vyhlídkové věže jsme nejprve zamířili do tzv. bunkru. Šlo o nejtvrdší formu věznění, kdo se sem dostal, čekaly ho na velmi malém prostoru jen holé zdi, nezaizolovaný a nízký strop a kbelík na vykonávání potřeb. Další naše kroky vedly kolem originálního kousku Berlínské zdi do budovy velitelství. Tam jsme si prohlédli výstavu s názvem Perzekuce po únoru 48 se spoustou dobových dokumentů, fotografií a dokonale provedenými modely pracovních táborů. Ne zrovna světlá část naší poválečné historie tu je znázorněna i pomocí spousty textových panelů. V sousední budově korekce byly podmínky pro vězně jen o něco lepší než v hrůzném bunkru, k dobru navíc tu snad byla jen tvrdá postel. Zde se průvodkyně rozpovídala o finanční stránce vězňů - placeni prý byli jako běžní horníci, získávali tedy nadprůměrné příjmy, z nich jim ale bylo prakticky vše sráženo, jednak na náhradu soudních řízení nebo splácení vyměřených sankcí, velmi vysoké částky museli platit i za ubytování a stravu v táboře. Jako smutná nehoráznost vyznělo třeba to, že za pobyt v těchto kobkách museli vězni platit jako za ubytování v těch lepších hotelech v Praze.
Další objekt, který jsme navštívili, už nepůsobil tak depresivně. Šlo o bývalý kulturní dům, kam mohli vězni chodit za odměnu třeba koukat na televizi, navštěvovat knihovnu nebo poslouchat hudební produkci živou či reprodukovanou. Odtud jsme se přesunuli do ošetřovny, kde byly v provizorních podmínkách ošetřovány těžké pracovní úrazy a léčena závažná onemocnění. A nakonec jsme nahlédli dovnitř jediného zachovalého objektu, který sloužil k ubytování vězňů. Ani tady žádný velký komfort k žití nebyl, ve srovnání s korekcí však šlo určitě o lepší podmínky. Po prohlídce ubytovny G nás průvodkyně zavedla do objektu bývalé staré kuchyně. Uvnitř jsme si prohlédli, již bez jejího doprovodu, expozici věnovanou dobývaní uranu v Čechách i na Moravě. Kromě vitrín se vzorky hornin, různými exponáty mající vazbu k hornictví jako modely, drobné nástroje, pracovní oděvy a samozřejmě spousty informačních tabulí, tu byla k vidění i imitace důlní štoly s malým vozíkem na kolejích. Spousta důlních vozíků pak byla k vidění i na kolejišti v okolí této budovy.
Poslední části prohlídky měla být výstava v prostorách tzv. nové kuchyně, ale dveře do galerie byly zamčené. Takže tím pro mne prohlídka skončila. Pomalu jsem se vracel k vstupnímu objektu, kde jsem si dal na zahřátí kávu z automatu. Kolem půl jedenácté jsem areál památníku opustil. Ještě jsem odlovil kešku věnovanou právě tomuto muzeu a potom se vydal na zpáteční cestu k nádraží. Do Milína jsem šel stejnou cestou jako ráno. K nádraží jsem dorazil 45 minut před odjezdem vlaku, takže jsem si stihl prohlédnout i areál bývalého uranového překladiště, které již vypadalo velice zchátrale. Je zde plánována postupná likvidace a odstraňování ekologických škod.
Přesně ve dvanáct hodin jsem nastoupil do motoráčku, kterým jsem se svezl do Příbrami. Zde jsem měl v plánu navázat na to, co jsme při loňské výpravě nestihli, lákala mě především prohlídka tzv. Wasserlaufu a naději jsem si dělal i na zhlédnutí aspoň některých expozic v bývalém dole Vojtěch. Rychlým krokem jsem tedy zamířil přímo k areálu Dolu Anna, na místo jsem dorazil přesně po deseti minutách. Hned jsem zamířil k pokladně, kde jsem však nepořídil. Oba termíny prohlídek, které by mi umožňovaly odcestovat z Příbrami rychlíkem s odjezdem v 15 hodin, byly beznadějně obsazeny. Nic nepomohlo přemlouvání, zda bych se k některé ze skupinek přece jen nemohl přidat, když jsem sem zavítal až z konce republiky. Zkrátka, Wasserlauf se mi navštívit nepodařilo ani při druhé návštěvě. Zklamaný jsem neměl náladu vymýšlet náhradní program a upřednostnil jsem raději dřívější návrat domů. Vrátil jsem se tedy zpátky na železniční stanici a v čekárně vyčkal příjezdu rychlíku do Prahy. Vlak měl původně avizován odjezd se zpožděním pět minut, nakonec ale dojel včas.
Začala tedy zpáteční cesta, která napravila nedobrý dojem z nočního cestování. Vlak uháněl krásnou podzimní krajinou, na kterou bylo radost koukat. Zejména údolí řeky Berounky mezi Berounem a Karlštejnem nabízelo překrásnou podívanou. A protože probíhala nějaká výluka na nádraží Smíchov, náš vlak jel odklonem po Bránickém mostě (hezké výhledy na Prahu) a dále přes nádraží Krč a Vršovice. Zpoždění, s kterým jsme dorazili do cílové stanice Praha hl. n., bylo jen pětiminutové, bez problémů jsem tak stihl nejbližší přípoj, kterým byl vlak EC Gustav Klimt mířící do Vídně. Souprava vlaku, kterou táhla lokomotiva Taurus v pěném reklamním nátěru "Kapsch", docela svižně uháněla rovinatým Polabím, určitě byla několikrát dosažena maximální možná rychlost 160 km/h. Však jsme také do všech zastávek přijeli s patřičným náskokem.
Vystoupil jsem v Brně, protože přípoj v Břeclavi od tohoto vlaku žádný nebyl. V jednom stánku před staniční budovou jsem si koupil něco k snědku a poté si nastoupil do tramvaje č. 2, kterou jsem odcestoval až téměř na konečnou. V Modřicích, na zastávce Tyršova, jsem se přesunul k zastávce u dálniční výpadovky, kde jsem vyčkal příjezdu přímého autobusu do Hevlína. Domů jsem tak přicestoval docela brzy, po vystoupení na zastávce u školy jsem přesně v osm hodin večer dorazil domů.




Fotky:

Brána do tábora a vězení Vojna Pohled na areál tábora z vyhlídkové věže Vyhlídková věž Malá expozice důlních vozíků Bývalé překladiště u stanice Milín


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET