wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET CELODENNÍ S DÍLČÍM SVEZENÍM VLAKEM


KLÁŠTER ALTENBURG NA TŘETÍ POKUS

Datum:28. sprna 2011
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP): 149,90 km
Čistý čas jízdy (STP):6:39:36 h
Hrubý čas jízdy: 12,5 h
Průměrná rychlost (AVS):   22,50 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
  
Text & foto:Marek Topič



Letošní záměr navštívit klášter v Altenburgu provázela smůla. Při putování k pramenu řeky Dyje jsem prohlídku musel vynechat z časových důvodů. Když jsem se k tomuto výletnímu cíli vydal o měsíc později autem, upadla mi část výfukového potrubí, a tento defekt mě donutil k předčasnému návratu. Ani třetí pokus nebyl úplně bez komplikací, ale prasklé lanko přední brzdy nakonec nebylo pro zdárný průběh cesty až tolik omezující.

Z Hevlína jsem vyjel přesně v 7 hodin. Tím jsem si vytvořil dostatečnou časovou rezervu, a nemusel jsem se v chladném ránu nikam hnát. Na cestě do Retzu mě nečekaly žádné kopce, provoz na silnicích byl velmi klidný a vítr pofukoval tak nepatrně, že jsem si ani nebyl jistý jeho směrem. V úseku mezi Laa a Wulzeshofenem jsem využil cyklistickou stezku, ve zbývající části jsem se ale držel na hlavní silnici, ostatně tak jako většinou. Čtvrt hodiny před devátou jsem dojel do Retzu. A protože jsem měl časovou rezervu, zamířil jsem nejdřív na Hlavní náměstí. Když jsem tu byl naposledy, pršelo nám, zato tentokrát mě přivítalo náměstí zalité sluníčkem a nad ním azurově modrá obloha. Po okružní projížďce po dlážděné cestě jsem z náměstí sjel k železniční stanici.
Na nádraží panoval čilý ruch. Výletní vlak Reblaus Express, jehož cílovou stanicí bylo letovisko Drosendorf, byl již přistaven u tradičního nástupiště č. 11 a postupně se zaplňoval. Více jak z poloviny byl plný i vůz pro přepravu kol, přičemž další cyklisté neustále přichájížděli. Proto jsem neváhal s nakládkou, a dobře jsem udělal, po pěti minutách již byla kapacita vozu zcela vyčerpána. Ani volné místo ve vlaku se nehledalo snadno, neobsazenou "čtyřku" jsem objevil až úplně na začátku soupravy.
Vlak na svou pouť vyrazil přesně v 9:20. Nejprve mezi vinohrady obkroužil malebné městečko Retz, načež začal významně stoupat lesem k první zastávce Hofern, situované o 100 výškových metrů výše oproti výchozí stanici. Pokračovali jsme malebnou otevřenou a zvlněnou krajinou se zajímavými výhledy na lesy rakouské části národního parku Podyjí-Thayatal. V průběhu cesty do našeho vozu několikrát zavítal hlavní průvodce a ten nás upozorňoval na zajímavosti, které byly z okna vlaku vidět. Po necelé hodině jízdy přišla na řadu plánovaná přestávka na zastávce s názvem Anglerparadies Hessendorf, což v překladu znamená rybářský ráj. Znalí cestující kvapně vyběhli z vlaku, jen těm nejrychlejším se totiž naskytla příležitost nákupu čerstvě vyuzených ryb. A kdo netoužil po občerstvení, dopřál si krátkou procházku po březích rybníčků a nebo se těšil pohledem na stádečko jen pár dnů starých selátek v nevelkém výběhu.
Chvíli poté, co jsme se vydali na další úsek cesty, zastavil náš vlak před přejezdem u obce Langau. Zde proběhlo časově trochu náročnější ovládání mechanických závor, které si nejeden železniční fanda dokumentoval. Potom náš vlak marně soupeřil s auty, která projížděla po souběžné silnici č. B4, vzápětí obkroužil ploché návrší Hufnagelberg a krátce nato zastavil v bývalé stanici Geras-Kottaun. Tady jsem vystoupil a po chvilce se na svém kole vydal na cestu ke klášteru. Na rozdíl od většiny dalších turistů, kteří zde výletní vlak rovněž opustili, však mým cílem nebyl blízký premonstrátský klášter, ale poněkud vzdálenější klášter benediktinů v Altenburgu.
Na cestu jsem se vydal přesně v 11 hodin. Čekala mě spousta kilometrů, takže všechny místní zajímavosti jsem byl nucen tentokrát vynechat, spokojil jsem se jen s několika snímky kláštera a odlovem kešky při vstupu do místního přírodního parku (Naturpark Geras). Ostatně, oba turistické cíle jsem navštívil už předloni. Odklonil jsem se na vedlejší silnici, která mě zavedla k hrázi malebného rybníka Edlerseeteich, odtud pak přes mírné návrší do malé vísky Pfaffenreith. 100% zapadákov, ale zcela určitě pěkné místo k žití. Zvlněnou krajinou jsem pokračoval dále k jihu a po chvíli omylem dojel do další malé vísky Harth. Tam jsem se dostal kvůli přehlédnuté odbočce na Raisdorf, která by měla být někde na začátku obce.
K nepozornosti se přidala smůla, to asi jako důsledek přeběhnutí černé kočky přes cestu. Na pověry asi věří málokdo, ale těch zlých náhod bylo vzápětí přece jen trochu hodně. Po chvíli mi totiž do cesty vjelo auto, kterým ze své garáže vyjížděl starý děda, jen tak, tak jsem to ubrzdil. Když jsem potom pokračoval alternativní trasou údolím Bachleiten, chtěl jsem zastavit u kapličky v sousedství solitérního stromu, při brzdění mi však prasklo lanko od přední brzdy. Smůla se zkrátka hromadila, a já přemýšlel, jestli má v takových podmínkách vůbec smysl pokračovat v cestě. Náhradní lanko jsem samozřejmě neměl a o tom, jak strmé sjezdy mě ten den čekaly, jsem měl jen nepatrnou představu. Nakonec jsem se rozhodl pro pokračování dle původního itineráře, samozřejmě s drobnou improvizací kvůli pár km dlouhé zajížďce.
V Hötzelsdorfu jsem se napojil na silnici B4, která mě nenáročným terénem přivedla do Perneggu. Tudy jsem projížděl na začátku léta, když jsem se vracel z pouti od pramene Dyje. Nad Perneggem se mimochodem nalézá také klášter, ale k němu jsem ani tentokrát nezamířil. Místo toho jsem se pustil do dlouhého sjezdu klikatým údolím Pernegger Grab, a během chvilky ztratil 200 výškových metrů. Co však bylo důležitější, při rozvážné jízdě nebyla absence brzdy, která má ze dvou standardních cyklistických brzd větší účinnost, velkým problémem. Za Mödringem pokračovala hlavní cesta přímo do okresního města Horn, já se ale z toho směru odklonil do obce Frauenhofen, tam se napojil na Klášterní cyklostezku, a ta mě následně spolehlivě přivedla přímo do Altenburgu. Cestou bylo potřeba překřížit rušný hlavní silniční tah E49 a následně vyjet krátké stoupání lesem. Z místa, kde les končí, a kde se nachází hezká sloupková boží muka, jsem poprvé spatřil věž chrámu. Pozvolným sjezdem jsem zamířil přímo ke klášteru.
Ke klášteru Altenburg jsem přijel přesně ve 13 hodin. Kolo jsem si zamknul k dopravní značce umístěné na konci parkoviště. Nejprve jsem se zastavil v klášterní prodejně, tam jsem si zakoupil pohlednice, poté jsem podle šipek zamířil k pokladně, kde jsem si pořídil vstupenku a audioprůvodce. Za poslechu reprodukovaného, přesto však velmi zajímavého povídání jsem se vydal na prohlídkový okruh.
Začal jsem prohlídkou interiéru kaple sv. Víta s nádhernou sochařskou a štukovou výzdobou. Zajímavé to bylo i v místnosti pod kaplí, kde se mi naskytla možnost nahlédnout do malé kostnice. Prohlídka mě dále zavedla do prostor saly terreny, jejíž stěny i stropy vynikají překrásnými freskami na různé motivy. Na salu terrenu navazovala procházka po vyhlídkových ochozech, ještě předtím jsem byl ale hlasem audioprůvodce vyzván k výstupu po císařském schodišti, které z prostor okolo kašny zpřístupňovalo tzv. císařský trakt. Jednalo se o soubor místností, který byl při přestavbě kláštera vybudován pro případ, že by si klášter vybral k návštěvě sám císařpán se svým doprovodem. Bohužel jsem nemohl nakouknout za žádné dveře, možná byla jen procházka po chodbě. Císařské komnaty nejsou v rakouských klášterech ničím ojedinělým, ale ten v Altenburgu prý žádný z vládců monarchie nikdy nenavštívil.
Vrátil jsem se do sala terreny a vzápětí vyšel ven, ocitl jsem se na Lékařské zahradě - Apothekegarten. Pod tímto názvem mě uvítala soustava několika záhonků s léčivými rostlinami a vše bylo samozřejmě doplněno i o malé informační tabulky. Poté, co jsem si k několika bylinám přivoněl, jsem podél východního klášterního křídla zamířil na vyhlídkový ochoz, který mi tak trochu připomínal středověký tvrzový bastion. Příjemné místo na relaxování s nádherným výhledem do hlubokého údolí potoka Fosterbach a omezeně až do údolí řeky Kamp.
Chůzí po vyhlídkovém ochozu jsem se vyhnul lodi klášterního kostela. A další část prohlídky navazovala v budově jižně od ní. Vstoupil jsem do haly, která sousedí s knihovnou. Samozřejmě jsem nahlédl dovnitř, ale tam mě zastavila zamčená mříž. Zde bylo nutno počkat až na čtrnáctou hodinu, to byl návštěvníkům umožněn vstup do prostor knihovny v doprovodu průvodce. Čas, který mi zbýval, jsem využil k prohlídce krypty. Ta je v klášteru hodně prostorná a překvapivě pestře vymalovaná, však se o ní také říká, že jde o jednu z nejveseleji pojatou kryptu v Rakousku.
Vrátil jsem se do haly vedle knihovny, kde už čekal početný hlouček návštěvníků. A přesně v době, kdy kostelní hodiny odbíjely dvě hodiny odpolední, se na místo dostavila i paní průvodkyně. Ještě než nám odemkla zamčenou mřížovou bránu, docela dlouze se o místní knihovně rozpovídala. Já toho moc nepochytil, ale díky audioprůvodci jsem o nic podstatného ochuzen nebyl. Konečně jsme mohli vstoupit do obrovského prostoru knihovny, při stěnách skříně plné svazků knih, stropy zdobené nádhernými freskami, ve středu knihovny bylo několik řad židlí, na které si návštěvníci posedali. Takže nejen výzdobou stěn a stropů, ale i uspořádání židlí vytvářelo dojem, jako bychom se nacházeli někde v kostele. Návštěva kostela pravého však na sebe nedala dlouho čekat. Z knihovny jsem ale nejdřív zamířil do prostor tzv. starého kláštera, který byl v průběhu barokní přestavby hodně poškozen. Dnes je původní křížová chodba zakonzervována, stejně jako několik přilehlých místností.
Prohlídku klášterního chrámu jsem si nechal na závěr prohlídky, stejně jako sousední Zahradu stvoření. Kostel vyniká svou prostorností a samozřejmě i nádhernou výzdobou. Nádherné fresky, cenná sochařská díla, jenom spočítat všechny andělíčky zabere pěknou chvíli, prý jich je kolem tisíce. Z kostela jsem zamířil zpět do foyer, kde jsem odevzdal audioprůvodce, paní pokladní mě však upozornila, abych si dalšího vyzvedl při vstupu do Zahrady náboženství. Tam jsem také zamířil, cestou jsem však neodolal krátkému posezení na vstupním nádvoří, hlavně kvůli svačině, protože pro posezení za účelem relaxování by bylo vhodnější některé zákoutí Zahrady náboženství.
Celé uspořádání zahrady má v sobě velkou dávku symboliky, už tvar hlavní části, která je věnována všem nejvýznamnějším světovým náboženstvím, svým půdorysem připomíná chrám. Rozložení kamenů, volba stromů i barev kvítí v jednotlivých částech, to vše má svou logickou symboliku. A studna uprostřed jakoby všechno spojuje. Procházel jsem se po cestách i pěšinkách a se zaujetím poslouchal povídání audioprůvodce, které je namluveno tak, jakoby znělo z úst původního zakladatele zdejší zahrady. Zde se hodí připomenout, že velmi poutavý dokument o této zahradě byl natočen i naší televizí (pořad Cesty víry), rozhodně stojí za to tento pořad zhlédnout.
Po Zahradě náboženství jsem se toulal necelou hodinu, pohled na hodinky mi totiž nemilosrdně přikazoval vydat se na cestu domů. Čekala mě cesta dlouhá něco přes 70 km, kterou jsem zahájil po silnici č. 38. Mírným klesáním jsem docílil obchvatu města Horn, ten jsem pouze překřížil a kolo si snesl po travnatém náspu na původní silnici, která je ve směru od Hornu slepá. Okresní město jsem projel jeho středem, tzn. po trase, kterou obyčejně jezdívám v opačném směru. Když jsem projížděl kolem železniční stanice, vzpomněl jsem si, že kdesi v lesích nad městem se nachází vyhlídková stavba, Papstwarte. Už několikrát jsem ji toužil navštívit, tento den pro to byla ideální příležitost. Bohužel jsem nebyl vybaven kvalitní mapou, takže jsem musel improvizovat.
Jakmile jsem se ocitl na okraji městské zástavby, odbočil jsem na první asfaltovou komunikaci, která směřovala severovýchodním směrem. Kvalitní cesta mě přivedla na křižovatku, na níž jsem udělal chybné rozhodnutí, místo, abych se držel v přímém směru, a dostal se tak na silnici Doberndorfer Strasse, nechal jsem se zlákat značením cyklotrasy Urzeit Radweg. Ta mě sice nakonec k rozhledně také přivedla, ale poněkud delší cestou. Nejdříve jsem se dostal na křižovatku ve tvaru T, od níž už zbývalo jen asi 0,5 km do obce Breiteneich. Já ale odbočil doleva a zamířil na opačnou stranu, do oblasti nazývané Himmelreich. Po chvíli jsem přijel k lesu, kde asfaltový povrch končil. Pokračující kamenitá lesní cesta, také docela dobře sjízdná, mě konečně přivedla na hlavní silnici, po níž jsem musel vystoupat ještě skoro 100 výškových metrů, než jsem dosáhl rozcestí u vodárny a kříže Hahnkreuz. Po odbočení vpravo a ujetí dalších 300 metrů jsem krátce po 16. hodině zastavil u paty betonové rozhledny.
U rozhledny Papstwarte jsem sice byl poprvé v životě, přesto mi byla tato vyhlídková věž velmi povědomá. Jedná se totiž o kopii rozhledny Europawarte, kterou bychom nalezli v lesích jihovýchodně od Retzu. Rozhledna byla postavena v roce 1983 při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. v Rakousku, měří 24 metrů a při výstupu na horní vyhlídkový ochoz je potřeba zdolat celkem 119 schodů. Shora se mi naskytl překrásný výhled, kruhový a zejména na východním obzoru i velmi daleký. Prakticky jsem si prohlížel to, co mě ještě čekalo při následující cestě k domovu. Na posilněnou jsem po sestupu zpátky na zem snědl poslední cereální tyčinku, kterou jsem sebou vezl. A vyrazil směr východ.
Jakmile jsem dojel do obce Rodingersdorf, napojil jsem se na hlavní silnici č. 45, která mě vedla až do Laa. Velmi podobně jsem tudy jel již na počátku léta. Za Sigmundsherbergem jsem vyjel krátké stoupání a vzápětí si užíval dlouhého sjezdu, který jsem si přerušil zajížďkou k poutní kapli Bründlkapelle severně od obce Rafing. Starobylému městečku Pulkau jsem se tentokrát vyhnul, hlavně s ohledem na omezené možnosti brzdění, a sjel přímo ke kruhovému objezdu, odtud mě v dalším putování víceméně doprovázela stejnojmenná říčka, česky Pulkava, a od Zellerndorfu i železniční trať Pulkautalbahn.
Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v Jetzelsdorfu a o pár minut později v Auggenthalu. Už ráno, když jsem tudy jel do města Retz, mě zaujala směrová tabulka s nápisem Energie-Erlebnisweg. Vydal jsem se tím směrem a po pár stovkách metrů přijel k malému parčíku, kterým vede stezka s několika zastaveními. Příjemná lokalita pro odpočinek a pro vnímavé návštěvníky údajně místo se silným působením energií. Asi i mě zde nějaká energie ovlivnila, protože zbývající cestu do Laa jsem zvládl docela pohodově, je ale potřeba přiznat, že na trase mě netrápily žádné kopce a počasí vykazovalo hodnoty pro cyklistiku takřka ideální. Teď už jsem se nikde nezastavoval a na jeden zátah dojel až do Hevlína. Domů jsem přijel o půl osmé večer, tedy po dvanácti a půl hodinách.


Dojmy z trasy a doplňky:
Výletní vlak Reblaus express může posloužit k pohodlnému přesunu do turisticky atraktivní pohraniční oblasti, je však nutné pamatovat, že o jeho služby bývá velký zájem, zejména ve dnech s hezkým počasím. V Altenburgu návštěvníky nadchnou překrásné interiéry kláštera a mnoho poučného z oblasti náboženství se dozví v tamní Zahradě světových náboženství. Českým turistům se zde vychází vstříc díky možnosti využití tzv. audioprůvodce.



Fotky:

Rybník Edlerseeteich Klášter Altenburg - Císařský dvůr Zahrada náboženství Rybník v Zahradě náboženství Rozhledna Papstwarte


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET