wz

VÝLET AUTEM PĚTIDENNÍ


GESÄUSE ANEB KDYŽ DVĚ KONČETINY PRO POHYB NESTAČÍ

Datum:15. - 19. srpna 2011
Složení výpravy:Marek, Honza
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 5 km / 2 hod.; 2. den: 21 km / 11 1/2 hod.; 3. den 17 km / 9 1/2 hod.; 4. den 22 km / 9 hod.; 5. den 1 km / 1 hod.
Mapa:edice Kompass č. 206 Nationalpark Gesäuse 1:25000
  
Text & foto:Marek Topič



Strávit pár dnů dovolené v soutěsce, kterou si vyhloubila řeka Enns, to byl můj sen od doby, kdy jsem do této oblasti poprvé zavítal. Tehdy, v létě 2008, ještě fungovala osobní doprava na nádherné horské trati Gesäusebahn, takže dostupnost byla výrazně lepší, než je tomu dnes. Sehnat někoho dalšího, který by měl zájem o pobyt zaměřený na vysokohorskou turistiku, se zdálo být nemožné, pro věc se nadchl až kamarád Honza, kterého na červnové cestě za bývalým spolužákem do Slovinska okouzlily tamní Julské Alpy. Ale jen nadšení nestačilo, výpravu jsme museli dvakrát odložit kvůli ne zrovna příznivému vývoji počasí, až třetí srpnový týden nastaly dobré podmínky, a my mohli konečně vyrazit do srdce našich jižních sousedů.

DEN PRVNÍ - CESTA DO STŘEDU RAKOUSKA A PROCHÁZKA PO DŘEVĚNÉ STEZCE (15. 8. 2011)
Tentokrát jedeme autem. O půl osmé ráno zastavuje Honza přímo před naším domem, jak se ale ukazuje, zavazadlový prostor jeho "Felis" je skoro plný. Ani objem mých zavazadel není nijak skromný, s využitím zadních sedadel se ale vše vejde. Jak bychom ale cestovali, kdybychom vyrazili třeba ve čtveřici? Dlouhá cesta začíná, po ujetí pár kilometrů je však přerušena zastávkou u čerpací stanice, kde tankujeme plnou nádrž. Pořízení dálniční známky by se nám příliš nevyplatilo, takže se budeme muset spokojit s obyčejnými cestami.
První část cesty vede po mně dobře známé trase přes nespočet vesnic do okresního města Hollabrunn. Tam nás trochu mate značení objížďky, kvůli tomu přehlížíme odbočku ke kruhovému objezdu jihozápadně od města. Improvizujeme, a místo do Ziersdorfu míříme na Grossweikersdorf a Kirchberg am Wagram. Dalším naším dílčím cílem je město Krems, vstupní brána do legendárního údolí Wachau. Atraktivní cesta podél Dunaje, s jednou krátkou zastávkou na protažení těla, končí pod majestátným klášterem Melk. Zdárně procházíme kontrolou měření rychlosti, poté uháníme po silnici číslo 1, která kopíruje hlavní silniční i železniční tepny Rakouska. Kousek za městečkem Erlauf se odkláníme k jihu, proti proudu stejnojmenné řeky. Na silnici č. 25 je vybudováno několik obchvatů, což cestu výrazně urychluje a tak se ani nenadějeme, a naše auto stoupá do serpentin horského sedla nad městečkem Gaming. Potom náš čeká sjezd do širokého údolí řeky Ybbs a další stoupání, tentokrát do obce Lassing, která se nachází na samém konci země Dolní Rakousko.
Je krátce po půl dvanácté, když parkujeme na malém štěrkovém parkovišti nedaleko kaple a horského hotelu. Dosud slunečné počasí se poněkud kazí, zatím ale neprší, tak se vydáváme po štěrkové stezce, která postupně klesá až na dno potoka Mendlingbach. Tam nás čeká zajímavá procházka po naučné stezce, která se věnuje využití síly vody. Přístupová cesta vede lesem, v jednom místě však průsek umožňuje výhled do údolí, který uzavírá výrazný skalnatý vrchol, pravděpodobně Grosser Buchstein, či Tamischbachturm, tedy jeden z našich budoucích dobytých vrcholů. To pravé putování "Po dřevěné stezce" začíná kousek za objekty bývalé kovárny a pily. Procházíme po dlouhých dřevěných můstcích připevněným ke skále. Cestou obdivujeme spoustu vodních děl, která sloužila pro splavování dříví, ale i k přívodu vody pro využití v hamru a pile. Na úzký skalnatý kaňon navazuje trochu otevřenější údolí, ale po chvíli se již opět ocitáme v chladné skalnaté soutěsce, kterou naši předkové využili k vybudování přehrady. A jen co vodní nádrž obcházíme, je tu další skalní průrva, jíž se dřevěná cesta proplétá stylem cik-cak ve výšce asi 3 metry nad vodní hladinou. V údolí nechybí ani malá budova mlýna, jehož vodní kolo pohání jeden z divokých levostranných přítoků, který se v hučících peřejích řítí ze strmého skalnatého svahu. Posledním zpestřením na stezce je soustava rybích sádek, ve kterých se to jen hemží pstruhy a dalšími druhy ryb. A tím je naše procházka u konce. U budovy pekárny, kde je další vstup do areálu, se obracíme a vracíme se zpátky k autu. Cestou se bohužel spouští dešťová přeháňka, takže na řadu přicházejí pláštěnky.
Naším dalším cílem měla být soutěska Wasserlochklamm, k níž je východisko z údolí řeky Salzy. Po prohlídce vodopádů jsem zatoužil vždycky, když jsem na nafukovací kanoi splouval tuto nádhernou řeku. Ale kvůli špatnému počasí se to nepodaří ani dnes. Rychle se rozhodujeme pro náhradní program. Vracíme se zpátky do obce Göstling an der Ybbs, je to asi 8 kilometrů, kde se nachází malé koupaliště se slanou vodou. Něco jako termály v Laa, ale v menším. Po příjezdu na místo nás trochu děsí zcela plné parkoviště, ale žádné omezení vstupu z důvodu vyčerpání kapacity návštěvnosti naštěstí není. Prakticky jsou tu tři bazény, poloviční plavecký bazén, bazén pro pohybová cvičení a venkovní bazén s masážními rošty a divokým kanálem. Trošku nám trvá, než objevujeme i tobogán, ale kvůli zvýšenému zájmu o tuto atrakci si svezení plastovou rourou dopřáváme jen párkrát.
Dvouhodinová relaxace přichází vhod, poté nás čeká dojetí posledních zhruba 40 kilometrů, které zbývají do námi vytipovaného kempu. Znovu se tedy vracíme do Lassingu a po překonání horského sedla přejíždíme z Dolních Rakous do Štýrska. I letos bohužel platí, že kvalita silnic ve Štýrsku je podstatně horší než Dolním Rakousku, nejhorší situace nastává v úseku plným zatáček mezi řekami Salza a Enns. Druhá jmenovaná řeka nás poté přivádí až do Gstatterbodenu. Ve sjezdu před Hieflau na nás blikají protijedoucí auta, důvodem je nepříliš závažná dopravní nehoda, kterou právě vyšetřují policisté. Řidič Honza naštěstí celou trasu zvládá bravurně, takže o půl šesté večer v pořádku přijíždíme do malé osady Gstatterboden, překonáváme most přes Enns a za ním odbočujeme do místního kempu, který je malebně umístěný pod vysokou skalní stěnou Planspitze. Krásy hor nám ale zatím zůstávají utajeny, stále prší a dno údolí zahaluje mlha.
Rozkoukáváme se po areálu, je tu jen pár stanů a o nic víc obytných vozů. Než dorazí správcová (podle informační cedulky úřaduje od 18:30 do 19:30), stíháme uklohnit něco teplého k večeři, do stavění stanu se nám ale vůbec nechce. Formality potom vyřizujeme u sympatické paní Elke, která je trošku překvapená, když chceme zaplatit celý plánovaný pobyt až do pátku, návštěvníci tady asi volí prodlužování a placení pobytu po dnech. Potom si sedáme do kuchyně a Honza otevírá první láhev vína z domácí produkce. Než ale ochutnáváme, zaznamenáváme venku náznak ustávání deště, pouze drobně mrholí, takže ideální podmínky pro postavení stanu. Máme jen obyčejný dvouplášťák, který jsem kdysi za pár stovek koupil v supermarketu, nám ale bude na těch pár nocí bohatě stačit. Ještě si dovnitř nosíme věci potřebné na spaní a pak se vracíme do společenské místnosti vedle kuchyně. S údivem zjišťujeme, že dva Holanďané, kteří tady právě dojídají večeři, třetinu lahve Honzova vína vypili. Necháváme to bez odezvy, ale trošku nad tím zůstává rozum stát, obdobné pověsti se přece těší jiné národy, ne?
Zbytek večera probíhá v pohodové atmosféře. Ve společnosti rodiny Poláků, která kouká na film puštěný na přenosném DVD přehrávači, probíráme možnosti našeho programu. Než je zbytek lahve dopit, stíháme i partičku šachů. Protože vody jsme si odpoledne užili až až, do sprch se nám moc nechce, jdeme si tedy pouze očistit zuby a kolem půl jedenácté míříme spát do stanu.


DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA GROSSER BUCHSTEIN (16. 8. 2011)
Ráno vstáváme krátce před sedmou hodinou. Venku sice neprší, ale počasí příliš optimistickou náladu nedodává, celým údolím se převalují hustá mračna. Po ranní hygieně se pouštíme do přípravy snídaně. Čaj, pečivo, sýry a hlavně hodně zeleniny. Mezitím se situace venku trošku lepší a občas dochází i k náznaku modré oblohy. No ale túry v Gesäuse jsou dlouhé, takže na nějaké čekání typu "jedenáctá rozhodne" tu není ani pomyšlení.
Kemp opouštíme v 8:45 a naším cílem je nejvyšší vrchol na levém břehu řeky Enns, majestátný Grosser Buchstein. Za mostem přes řeku je rozcestník, který oznamuje, že výstup zabere celkem 5 hodin. Zahajujeme jej pět minut po deváté, nejprve si totiž zacházíme k informačnímu středisku, které sídlí v moderním pavilonu nedaleko vlakového nádraží. Na místě však zjišťujeme, že otevřeno je až od deseti hodin, takže z plánovaného nákupu pohlednic a suvenýrů prozatím není nic. Od závory, kterou Honza překračuje a já obcházím, mírně stoupáme podél železniční trati a brzy tak získáváme pár výškových metrů, díky čemuž se nám naskýtá parádní výhled na řeku i na v dáli se zvedající skalnatý masív Admonter Reichenstein. Jeho větší část ale zahalují mračna a stejná situace je i po naší pravici, kde se zvedá právě Gr. Buchstein.
Po slabé čtvrthodince přicházíme k rozcestí a informační tabuli, nahoru je to odtud kupodivu stále 5 hodin, přestože trasy vyznačené na velké fotografii zase tak strašně nevypadají. V rychlém tempu vyrážíme vzhůru. Tentokrát již cesta znatelně stoupá, v určitých částech i dost prudce, nejtěžší pasáž je asi v okolí nepřehlédnutelného skalního převisu a potom při překračování obrovského vodou vymletého koryta. Dnes ale po dně protéká jen drobný neškodný potůček. Vlhka a zejména kluzkého bláta si užíváme v další části stezky, která vede temným lesem a v serpentinách rychle nabírá výškové metry. Ale ani tato méně příjemnější část výstupu nemá dlouhého trvání a po chvíli již kráčíme po pohodlné lesní cestě. Naše dechová frekvence se může vrátit do normálu. Zaposloucháváme se do zvuků, které se nesou ze svahu nad námi, zcela jistě se jedná o dřevorubce, což se nám po chvíli potvrzuje. Přicházíme na kamenitou cestu, která za pomocí velkými kamennými kvádry zpevněné stěny kříží v oblouku další obrovské koryto vymleté od divoké vody. Tady parkuje bílá dodávka a vedle ní jsou různě plné kanystry s benzínem a olejem. Krátce se zastavujeme a koukáme vzhůru na vymleté koryto Kühgraben, v němž protéká rovněž jen zanedbatelné množství vody, při extrémních srážkách to tady ale musí být hodně zrádné. Na malou chvilku dokonce spatřujeme část vrcholové skalní stěny, ta se ale po pár minutách opět schovává za šedá mračna.
Naše stezka nyní několikrát kříží kamenitou cestu, která stoupá v serpentinách, zatímco úzká lesní pěšina vede v přímém směru nahoru. Občas bojujeme s dalšími blátivými úseky a kluzkými kameny, nejednou jsme jen díky našim trekovým holím ušetřeni pádu. Čím výše se ale dostáváme, tím je kvalita stezky lepší, nakonec se napojujeme přímo na cestu, která nás obloukem přivádí do těsné blízkosti dolní stanice lanovky. Jedná se o nákladní lanovku, kterou je zásobována chata Buchsteinhaus, takže nahoru budeme muset pěkně po svých. Následující úsek vede v četných serpentinách, u průseku pro lanovou dráhu napočítáváme celkem 9 obratů. Mnohé průvodce popisují tento úsek jako únavný a fádní, nám se ale stoupá celkem dobře, stačí nasadit konstantní tempo a nohy si na postup vzhůru celkem zvykají. 40 minut odpočinkové chůze bez toho, abychom museli dávat příliš velký pozor, kam šlapeme, jen si virtuálně děláme čárky při každém pravotočivém obratu.
Deset minut po jedenácté hodině se před námi konečně otevírá pohled na terasu a část dřevěné chaty s vybetonovaným sklepením. A také na roztodivné skalní vížky, které se zvedají západně od chaty, čímž vytvářejí pomyslnou ochrannou hradbu před nejhorším řáděním přírodních živlů. Podle našeho dojmu je místo pro chatu vybráno fantasticky a v tomto se ještě utvrzujeme při usednutí na terasu. Z ní se naskýtá nádherný výhled do hlubokého údolí, ze kterého jsme sem přišli a zejména na mohutnou skalní skupinu od Planspitze přes Hochtor až po Kleiner Ödstein. Škoda jen, že na obrázku je tento pohled podstatně lepší, než v reálu, vysoké hory se totiž co chvíli skrývají do neprůhledných mraků.
Kupujeme pohlednici, získáváme otisk razítka a k posezení na terase si objednáváme točené pivko. Chatař se ptá, jestli hodláme vystoupat až nahoru, odpovídáme kladně a doufáme i v brzké rozplynutí oblačnosti. Náš optimismus je ale krocen, pro Grosser Buchstein je totiž důležité to, co se děje v hlubokém údolí nad městem Admont. A odtamtud se stále nasouvají další a další mračna. My ale nemáme na vybranou, horu můžeme pokořit buď dnes a nebo už asi nikdy. Po půl hodině se tedy zvedáme a vyrážíme na další část výstupu. Ještě nás čeká převýšení přes 650 metrů, ovšem v podstatně náročnějším terénu než dosud.
Nad chatou již končí pásmo lesního porostu, dál se už vyskytuje jen kosodřevina a na některých místech jsou již podmínky nevhodné i pro ni. Úzká kamenitá stezka neustále mění směr a vytrvale stoupá vzhůru, občas vede kolem drobných i větších skalních útvarů a překonává několik suťových polí. Máme pocit, že oblačnost, která nekompromisně halí nejvyšší části hory, jakoby před námi ustupovala nahoru. Vzdušné výhledy do hlubokého údolí, ale třeba i k městu Admont, už nejsou výjimkou. Zajímavý je třeba pohled na západ, kde se o necelý kilometr dál zvedá skalní skupina Pichelmayer, jeho nejvyšší vrchol je totiž "zjizven" svislou puklinou od paty až k vrcholu. To třeba u skal, které jsou přímo u naší stezky převládá spíše šikmé a nebo horizontální vrásnění.
Povrch pěšiny se postupně mění na velmi kamenitý a je stále prudší. Tu a tam již je nutné zapojit k výstupu i ruce, pak ovšem poněkud překáží trekové hole, které jsou ale v méně strmých částech výraznou úlevou pro naše stehenní svaly. Tři páry trekových holí spatřujeme položené u rozcestníku, kde odbočuje zajištěná stezka Südwandband. Patří evidentně lezcům, kteří tuto populární ferátu zdolávají, bohužel je skrz mraky napláclé na skalní stěnu nevidíme, jen občas slyšíme jejich hlasy. My pokračujeme stále po běžné turistické stezce. No, běžné, také to tady místy připomíná ferátu. Hůlky musí po chvíli do batohu, protože strmých úseků, kde jsou zapotřebí i ruce, je stále více. A nechybí ani fixní jištění v podobě ocelových lan.
Vrcholovou část Gr. Buchsteinu nyní obcházíme podél její západní stěny. Chvíli dokonce klesáme, ale potom opět začínáme strmě stoupat. Postupně se blížíme k bíle zářící skále Admonter Frauenmauer s nápadnými šikmými vrásy. A nabízí se nám možnost využití další zajištěné stezky, tentokrát Wengerweg, ale netroufáme si. Takže jdeme stále po "normální" turistické stezce. Strmý kamenitý žlab s nestabilním kamením, sem tam podmáčené místo, jistící lana připevněná ke skalám - to vše nám tato část stezky nabízí, takže dochází k výraznému zpomalení našeho postupu. Je to ale terén velmi atraktivní a nudit se tady rozhodně nemáme šanci.
Krátce po půl druhé je nejnáročnější výstup za námi. Ocitáme se na okraji skalní hrany, která je na západě téměř kolmá, zatímco na východ se pozvolna sklání do náhorního údolí, ze kterého se postupně zvedá další skalní hřeben zakončený vrcholem St. Gallener Spitze. Tato místa však nejsou zpřístupněna. Pohled směrem k vrcholu Gr. Buchstein nám strukturou bílých skal trochu připomíná Pálavu. Vyrážíme vzhůru a po chvíli se zdravíme s trojicí turistů, která asi vrchol zdolávala po ferátě Südwandband a jejichž trekové hole byly odloženy dole u rozcestí. Za malou chvíli se ocitáme u konce feráty Wengerweg, která shora vypadá velmi atraktivně, dokonce je zakončena průlezem úzkou skalní branou.
Při pohledu k jihu si stále nejsme jisti, kde se vlastně nachází samotný vrchol. Skalnaté pásmo se totiž táhne daleko k jihu a připadá nám, že právě tam dosahují vrcholky nejvyšší nadmořské výšky. A tak jsme celkem překvapeni, když se před námi najednou objevuje vrcholový kříž. Stejně tak bychom tu nečekali poslední zbytky sněhu, které objevujeme v hluboké skalní prohlubni. Než vyjdeme k samotnému kříži, poutají naši pozornost hlasy, které se ozývají odněkud ze západní stěny. I tam vede výstupová trasa, tentokrát se však jedná o náročný terén pro horolezce. A na chlapících, kteří tudy po chvíli vylezou, je znát, že o žádnou pohodičku rozhodně nejde.
Sedáme si do závětří pod vrcholovým křížem a svačíme. Jsme ale v neustálé pohotovosti a kdykoliv se trochu roztrhají okolní mraky rozhlížíme se a fotograficky dokumentujeme tu nádheru kolem. Dá se přepokládat, že ve dnech s mimořádně dobrou viditelností odsud musí být vidět hodně daleko, zejména severním a východním směrem, kde se žádné podobně vysoké hory nenacházejí. Ale i my dnes můžeme být spokojení. Když jsme dostatečně odpočatí, máme zdokumentováno naše dobytí vrcholu, fotograficky i zápisem do vrcholové knihy, rozhodujeme se, že se pomalu vydáme na sestup. Kudy ale jít? K sestupu doporučovaná stezka, kterou my šli nahoru, nás moc neláká, a tak se rozhodujeme zkusit ferátu.
Přesně ve tři hodiny odpoledne vyrážíme po jednoduché hřebenové stezce směrem k vedlejšímu vrcholu Drei Schneiden (někdy také Západní vrchol). Tam ale nedorazíme, po pěti minutách nás totiž směrovka posílá vpravo a dolů. Varování o nebezpečí padajícího kamení nám sice trochu nervozity dodává, ale protože nahoře, kromě dvou horolezců, nikdo další není, počasí je velmi dobré a skály jsou suché, jdeme do toho i bez jištění a ochranných přileb. Z úvodu to není žádná hrůza, prostě jen strmý chodníček po velmi široké římse, po chvilce je ale situace o mnoho zajímavější. Začíná zde zajištěný úsek, to znamená, že se musíme chytitt ocelového lana a s jeho využitím slézáme úzkou štěrbinou asi o 15 metrů níž. Když máme tento náročný úsek za sebou, rozmýšlíme, zda tato feráta nebude přece jen nad naše síly, a nebude lepší se raději vrátit. Nakonec jdeme dál.
Stezka nyní vede po opravdu vzdušných skalních výstupcích, kdy pohled dolů přináší trochu závratě i mně, když nemívám s vysokými výškami žádný problém. Tady se nesmí udělat sebemenší chybka. Honza přiznává, že se dolů raději ani nedívá, proto neustále postupuje čelem ke stěně, a já jej naviguji, kam má dávat nohy a čeho jiného, kromě lana, se případně přidržet. Trochu nás překvapují zvuky, které se ozývají z jistícího lana a stále zesilují. Takto pozdě ještě někdo leze nahoru? Ano, je to tak, my se blížíme ke stěně, kterou musíme zdolat vzhůru, zatímco dva lezci, kteří se po chvilce zjevují za skalní hranou, si svůj výstup zpestřují krátkým sestupem. Aby toho nebylo málo, právě nás dohánějí dva horolezci, se kterými jsem pobyli na vrcholu, takže jako naschvál se všichni, kdož se právě v horní části hory nacházíme, potkáváme na jednom místě.
Vzdušná stezka pokračuje střídavě lehčími a těžšími pasážemi. Náš postup je velmi pomalý, čas není důležitý a ani jej nevnímáme. To samé platí i o stále větší intenzitě svitu Sluníčka, čelo, uši i nos dnes budeme mít pěkně spálené:-( Zajímavých řešení vedení feráty je stále dost. Tak třeba nad bezednou temnou propastí, která se skrývá v malém skalním amfiteátru, je potřeba přeručkovat a po nepatrných výstupcích se posunovat k místu, kde se směr láme přímo kolmo dolů. A pak si na nás tvůrci stezky připravili další krátký výstup a poté samozřejmě zase pěkně vzdušně dolů. Střechu chaty Buchsteinhaus nyní vidíme přímo pod nohami - už abychom u ní byli. Všímáme si, že horolezci, kteří nás před nějakou dobou předbíhali, už pádí po normální stezce přímo k chatě.
Občasnými pohledy dolů na střechu chaty pozoruji, že nějaký postup k západu přece jen máme. Ale je to určitě časový rekord. Za každým skalním ohybem jsme v očekávání, že někde dole konečně spatříme žlutou směrovou ceduli a tedy i napojení na běžnou turistickou stezku, vždycky se však ukazuje, že tato náročná expedice jen tak neskončí. Ale nic není nekonečné, a tak nám zbývá zdolat ještě úsek po šikmých deskách, které jsou již bez jištění - prozíravé, každý, kdo se tudy vydá nahoru, získá náležité prověření, zda tuto náročnou ferátu zvládne. My už musíme, i kdybychom se těch posledních pár metrů měli skutálet. Ještě si prohlížíme tabulky se jmény těch, jimž se tato stezka stala osudnou a jsme rádi, že naši příbuzní žádné zakázky na pamětní destičky dělat nemusí. Südwandband Steig je zdárně pokořena směrem dolů a to v čase 2 hodiny a 30 minut.
Teď už nám připadá, že náročná sestupová stezka k chatě Buchsteinhaus je docela pohodová procházka. Opět si na pomoc bereme trekové hole a ve standardním tempu se postupně blížíme k podvečerním sluníčkem krásně nasvícené chatě. Musíme se zde zastavit na zasloužené točené pivko a také si vychutnat pohled na protilehlé skalní velikány. V tuto dobu už i na ně dopadají sluneční paprsky, takže pohled je to vskutku nádherný, jen sousední masív Admonter Reichenstein má nasazenu mračnou čepici, také to má však své neopakovatelné kouzlo. Když sedíme u piva a koukáme na tu nádheru kolem, zaznamenáváme příchod několika turistů, ti všichni sem přicházejí s plánem noclehu. Hm, to musí být romantika pozorovat odtud západ a východ Slunce.
Chatu opouštíme dvacet minut po 18. hodině. A cesta dolů je stejná, jako v případě ranního výstupu, nejprve tedy po serpentinách k dolní stanici nákladní lanovky, tam jsme za slabou půlhodinu, potom sice uvažujeme nad tím, že bychom se mohli držet zásobovací cesty, která je jen o trochu delší, ovšem podstatně pohodlnější, než blátivá cesta lesem. Nakonec ale dáváme přednost kratší a náročnější variantě. V některých lesních úsecích už je znát citelný nedostatek denního světla, ale na vytahování svítilen to ještě není. Při sestupu děláme jen jednu, asi pět minut dlouhou přestávku na napití a odpočinutí, jinak stále jdeme, kolena už pořádně bolí a stehenní svalstvo se také projevuje, zejména na místech, kde je třeba nutné krátce stoupat. Konečně přicházíme k rozcestí na hlavní lesní cestě a to už je nám jasné, že náročný trek na nejvyšší levostranný vrchol tohoto pohoří zdárně zvládneme. Cestou si ještě zajišťujeme dlouhé tenké větve, které využijeme v kempu na opékání špekáčků.
Do kempu přicházíme deset minut po 20. hodině. Slunce už dávno zapadlo a věci, které jsme přes den nechali sušit na dřevěném zábradlí, jsou pěkně vlhké od rosy. S úlevou se přezouváme do pantoflí a jdeme si opéct špekáčky. Ohniště jsou v kempu dvě, nad jedno si zrovna jedni naši ubytovaní kolegové staví železný rošt a chystají se grilovat. Míříme proto k druhému ohništi, které pro změnu obsadila rodinka, jíž po chvíli přezdíváme Pyromani. Plameny šlehají metr a půl vysoko a aktivní dětičky neustále přikládají další a další polena. Toto vědět, zajistili bychom si opékací klacky aspoň o metr delší. Ale hlad je silný, tak strpíme i trochu té depilace chlupů na nohách. Po konzumaci nezdravých uzenin se přesouváme do kuchyňky, kde si vaříme gulášovou polévku z pytlíku, na každého vychází dvojitá porce, takže po její konzumaci už hlad nemáme. A poté už nastává čas na večerní sprchu a vyčištění zubů. Spát jdeme kolem desáté hodiny večerní.


DEN TŘETÍ - STEZKOU PETERNPFAD NA PLANSPITZE (17. 8. 2011)
Ráno nás budí průjezd prvního nákladního vlaku, který si to žene údolím asi o čtvrt na šest. Potom ale ještě chvilku poleháváme a definitivně stan opouštíme kolem půl sedmé. Následuje ranní hygiena a chystání snídaně, která by se opět dala nejlépe vystihnout jako zeleninový talíř o třech chodech. A spokojeně sledujeme, jak se postupně zvedají poslední mlžné pásy, které po ránu zahalovaly údolí. Podle mapy se dnešní cíl nachází pouhé dva kilometry od našeho kempu, jenomže také 1,5 km vertikálně. Je jím totiž vrchol Planspitze, jehož strmá skalní stěna se zvedá přímo nad kempem. A jak později vyplyne, nejsme jediní, kdo má dnes takto náročný cíl stanoven.
Z kempu odcházíme o půl deváté, oproti včerejšku je to zlepšení, ale jinak žádná sláva. Na úvod musíme ujít něco přes kilometr po silnici ve směru na Admont. To nám trvá asi čtvrt hodiny a dalších deset minut zabírají přípravy jako natírání opalovacím krémem či nastavení trekových holí. Z parkoviště Haindlkarparkplatz, které leží v nadm. výšce 610 metrů, vyrážíme pět minut před devátou. Široká kamenitá cesta nás po pár metrech přivádí k dolní stanici nákladní lanovky, která je právě v provozu, tažné lano se pohybuje, ale náklad odsud vidět zatím není. Spatřujeme jej až po pěti minutách, když se nám nad hlavami prohání malý vozíček naložený s vaky odpadků. To už kráčíme po úzké kamenité stezce a po chvilce máme za sebou překonání prvního obrovského vymletého koryta, kterým dnes protéká jen drobný potůček.
Cesta sice není nijak zvlášť prudká, ale náš výstup se po ní nějak vleče, přece jen jsou znát výškové metry a náročnost terénu ze včerejška. 20 minut cesty od dolní lanovky je před námi další překážka v podobě vymletého koryta. Překvapuje nás, že toto je zcela bez vody, zatímco o kousek níž je slyšet zřetelný hukot peřejnaté vody. Zcela evidentně v těchto místech musí být nějaký vývěr a dost možná i krasové podzemní prostory. A jen co je za námi jedno vymleté koryto, už máme po naší pravici další. Tady voda teče a dokonce vytváří drobnou kaskádu s několika menšími vodopády. Ze stezky, která se zde odklání do serpentin, toho však moc vidět není. Ještě procházíme kolem lavičky s pramenem a o něco výše se dostáváme do znovu poněkud více otevřenějšího a méně strmějšího údolí.
Lesy střídá kleč borovice a tu naše hlavy bez problémů převyšují. Takže nastává čas pro první hezké výhledy. Nádherný je především zpětný pohled na majestátný Grosser Buchstein, který je po ránu nádherně nasvícen sluníčkem. Jen nás od toho pohledu začínají poněkud více bolet nohy. Vidět je třeba i špičatý vrchol Admonter Reichenstein a soustava skalních stěn, která uzavírá západní část údolí Haindlkargraben. No ale nejúžasnější je pohled na vysoké skalní stěny před námi. Míříme přímo k patě skalní soustavy Grosser Ödstein - Festkogel - Hochtor - Rosskuppe. A právě za poslední jmenovanou by měla stoupat naše stezka, jenže nic než téměř kolmé skály se ani tímto směrem nenachází, takže začínáme o zdaru našeho dnešního záměru pochybovat.
Chvilku po desáté hodině přicházíme ke staré dřevěné chatě Alte Haindlkar Hütte. Ta i dnes asi poskytuje zázemí horolezcům, ostatním turistům však slouží až opodál stojící zděná chata. Po celou dobu výstupu není vidět, upozorňuje na ni jen vysoký stožár s vlajkou a malá dřevěná bouda horní stanice lanovky. Zjevuje se nám teprve z cesty, která prochází kolem dvojice solitérních balvanů. O kousek dál je ještě jeden skalní blok, na kterém je připevněná pamětní tabule se jmény obětí světových válek. Z architektonického hlediska není nová chata Haindlkarhütte nic moc, ale její poloha pod nádhernou skalní věží vše vynahrazuje.
Stejně jako včera si na chatě obstaráváme otisk pamětního razítka, kupujeme pohlednice a na občerstvení si dáváme malé pivo. Na chvilku si sedáme za dřevěný stůl ve stínu stromu, potom nás ale přitahuje deska s vyobrazením panorama a stezek, které jsou v těžkém skalnatém terénu vyznačeny. Chlapík, co sedí opodál u piva je zvědavý, proč stále ukazujeme kamsi vysoko nahoru, ptá se proto, kam že to dnes máme namířeno. Když mu sdělíme, že máme v úmyslu vystoupat na Planspitze, nevěřícně kouká na hodinky a naznačuje, že bychom s výstupem neměli příliš otálet. Však už je také půl jedenácté.
A tak tedy vyrážíme. Nástup na stezku Peterpfandsteig je celkem pohodový, přechod suťového pole, občas průchod kosodřevinou, jen zřídka poněkud strmější stoupání. Brzy míjíme odbočku na stezku Jahn-Zimmer, náročný výstup, kde se to jen hemží úseky obtížností až 3+. To je ale úplně jiná liga. Pokoušíme se zjistit, zda se na této stezce nějací horolezci nacházejí, ale žádného dobrodruha se nám najít nedaří. Ono je tu dnes vůbec tak nějak liduprázdno, nikoho není vidět ani na naší stezce a i přes neskutečné horské ticho se neozývají žádné hlasy. O takových situacích by se nám třeba v Tatrách mohlo jenom zdát.
Pohled na drobný vodopád nám zpříjemňuje přechod suťoviska plného velkých kamenů, potom postupujeme opět klečí a přes další suťové pole. Horská chata se nám postupně vzdaluje, ale příliš velký výškový rozdíl vůči ní zatím nemáme. To se nyní změní. Funíme a srdce nám tluče na plné obrátky. Strmá skála, kde tušíme začátek feráty, se zdá být docela blízko, ale když k ní po chvilce přicházíme, zjišťujeme, že se skalní blok musí obejít a za ní čeká další dlouhé stoupání širokým suťovým korytem. Je tady spousta velkých balvanů, které se sem pravděpodobně zřítily z vyšších částí okolních skalních stěn. A jako zvláštnost působí skalní převis ve tvaru oblouku, který po chvilce máme po naší levici.
Dvacet minut po dvanácté se dostáváme k prvnímu většímu problematickému místu. Staví se nám do cesty asi 3 metry vysoká skalní stěna a v ní přibližně půl metru široký komín, kterým jediným se dá dostat nahoru. Fixní jištění tu ale chybí a to výstup značně ztěžuje. Já se nahoru nakonec vydrápu, ale pro Honzu se toto místo stává konečnou. Nahoru to prostě nejde. Jak symbolické, když nadmořská výška zobrazená na GPS navigaci ukazuje přesně 1602 m, což odpovídá výšce naší Sněžky. Rozebíráme situaci a nakonec se domlouváme, že Honza se odsud postupně začne vracet zpět k chatě, zatímco já se pokusím dojít až kam mi to náročnost terénu dovolí.
Ještě asi čtvrt hodiny mi trvá, než se dostávám k počátku lezecké části. Očekával bych tady nějakou informační tabuli, která by označovala začátek zajištěné stezky, ale kromě několik pamětních tabulek na usmrcené horolezce tady není nic. A zcela chybí i jakékoliv jištění, ačkoliv jinak, než za pomocí rukou a techniky tří pevných bodů se již nahoru pokračovat nedá. Při pohledu vzhůru člověka hlodá pochybnost, zda se do tak náročného výstupu vůbec pouštět, protože vzdávat někde v půli asi možné není, sestup touto exponovanou částí je určitě mnohem nebezpečnější než výstup.
V zakončení skalního amfiteátru šplhám asi 10 minut. Za tu dobu mi výškové metry pěkně přibývají, takže ze zpětných pohledů na to, co jsem už zvládl, pěkně mrazí. Potom terén přechází v krátký suťový chodníček, ale na něj po pár desítkách metrů opět navazuje lezení téměř po kolmé stěně. Už jsem si však zvykl a postupuji celkem rychle dál. Nejnáročnější část stezky končí na malé náhorní travnaté ploše, která si přímo říká o delší pauzu na odpočinek. Výhledy na okolní hory, a zejména do hlubokého údolí s klikatým tokem řeky, jsou nepopsatelné slovy. Kromě pozorování krás přírody registruji i dvě malinkaté postavičky hluboko pode mnou, ti mají výstup po Peterpfandsteig teprve před sebou. Hrana náhorní plošiny je sice již na dohled, ale výstup k ní mi ještě bere hodně sil. Ale ty psychické jdou nyní hodně nahoru, zvládl jsem těžší část, ten zbytek už musím dát taky. A tak se také stává, v čase 13:30 se ocitám u typické bílé tabulky s černým písmem, která oznamuje začátek lezecké, nikoliv však zajištěné stezky.
Sedlo Peternscharte se nachází v nadmořské výšce 2040 metrů. Je tady rozcestí, z něhož se dá pokračovat na nejvyšší vrchol Gesäuse, Hochtor. Ale to už je nad moje možnosti. V úvahu tedy připadá buď sestup k chatě Hesshütte nebo výstup na Planspitze. První část mají obě trasy společnou a já zde ztrácím rovných 100 výškových metrů. Stezka není až tak hrozná, strmost sice dosahuje obvyklých parametrů Ennstalských Alp a na nevyzpytatelný štěrk se musí také dávat pozor, ale jinak celkem O.K. Míjím se tady s mladou dvojicí, která má obytný vůz jen pár metrů od našeho stanu. Zdravíme se a já jsem zvědavý, jak si s náročným sestupem poradí. Poté se pohledem seznamuji s mým vysněným cílem, vrchol Planspitze je dokonale špičatý a z jižný strany zvláštně zvrásněný, podélné pásy skal se pravidelně střídají s travním porostem, což z dálky vypadá jako přírodní schodiště. A ve skutečnosti tomu tak i je, akorát ty stupně jsou asi metr vysoké, takže při výstupu nahoru je opět nutné zapojit ruce.
S výhledem na mohutný vrchol Hochzinödl (2191m), chatu Hesshütte a malé karové jezírko na dně obrovského kotle, přicházím k rozcestí pod Planspitze (1940 m). Cítím se opět ve formě, tak odbočuji k vrcholu. A dávám do toho všechno, takže k vrcholovému kříži nakonec přicházím již po dvaceti minutách, zatímco rozcestník udává dobu potřebnou pro výstup víc jak dvojnásobnou. Planspitze je pokořena pět minut po 14. hodině, okamžitě posilám SMS Honzovi, který mě obratem informuje, že právě dorazil na chatu Haindlkarhütte. Po odpočinku oba vyrazíme zpátky do kempu, který já vidím přímo pod sebou, náš stan tvoří jen malou červenou tečku. Při zakusování povidlové buchty se na to hezky dívá.
Asi po 45 minutách, když jsem odpočatý, občerstvený a dosyta vynadívaný na blízké i vzdálenější horská pásma, se vydávám na sestup. Nevracím se zpět na stezku vedoucí k chatě Hesshütte, ale klesám po přímé pěšině, která směruje do náhorního údolí nad vodopádem. Cestou mě čeká i několik docela dlouhých zajištěných úseků, kdy musím trekové hole schovat do batohu, abych se oběma rukama mohl přidržovat ocelového lana. Dále mě dolů vede kamenitá stezka, která později přechází v pěšinu vyšlapanou v trávě. Po nějaké době se začíná objevovat kleč a níže i stromy. Sklon svahu je stále velmi strmý, cestička se neustále klikatí a zdá se být nekonečná.
Rozcestí Ebersanger dosahuji po padesáti minutách chůze, při níž jsou extrémně namáhány kolenní klouby. Zatímco odpočívám, prochází kolem tři skupinky turistů, tudy už totiž vede stezka od chaty Hesshütte, která je asi oblíbeným turistickým cílem. Stezka dále mírně klesá lesem a v jednom místě přechází v nádhernou prosluněnou louku. Tady to úplně vyzývá k dalšímu odpočinkovému posezení. Sedím a pozoruji mladíka, který na druhém konci louky obratně poskakuje a do velké sítě lapá létající motýly. Příliš dlouho se zdržovat nemohu, aby mi nezkameněly nohy, jistá chůze bude ještě potřeba, zvlášť v navazujícím lesním úseku, kde je povrch stezky nepříjemně vlhký.
Po necelé půlhodince přicházím na okraj kolmé skalní hrany. Místo je označeno jako Klöcher Traminer Platzl a naskýtá se z něj parádní výhled na dno údolí, kde se nachází přehrada na řece Enns. V těchto místech má počátek populární feráta nižší obtížnosti, která usnadňuje sestup pomocí několika schodišť, ale i ocelových lan připevněných ke skále. Být tady první den, asi nad stezkou nešetřím superlativy, jenže po tom všem, co jsem již v Gesäuse prošel, mi tato zajištěná stezka připadá docela pohodová. Však ji také bez problémů zvládá skupinka sedmdesátníků, kterou předbíhám zhruba v polovině zajištěného sestupu.
Sestup po Wasserfallweg mi trvá rovnou půlhodinu. Po sestupu po posledním nerezovém schodišti mi zbývá seběhnout kamenitou stezkou podél několika skalních převisů, a už se ocitám u paty přinejmenším 100 metrů vysokého vodopádu. Nádhera, jenom je škoda, že vody dnes padá poměrně málo, po vydatných deštích nebo na jaře to tady musí být mnohem zajímavější. Ačkoliv jsem už sestoupil hodně nízko, stále ještě na dno údolí několik desítek výškových metrů zbývá. A naskýtá se mi odsud docela pěkný výhled na protilehlé vrcholy, např. Tamischbachturm, u kterého v tuto dobu ještě netuším, že se stane naším zítřejším cílem.
Od vodopádu mě vede přehledná klikatící se cesta, která se později noří do řídkého lesa. Při zpětných pohledech vyniká velká výška vodopádu i okolních skalních stěn. Ještě zbývá projít menším polomem, a ocitám se na rovinaté cestě, která mě přivádí k vzduté hladině přehradní nádrže a vodního kanálu, jímž je odtud odváděna voda do přečerpávací elektrárny u Hieflau. Podle mapy by mě měla dovést pravobřežní stezka zvaná Ennsbodenweg přímo do kempu. Jenomže se mi zde nedaří najít žádný rozcestník či jiný ukazatel, mám proto obavy, zda je tato cesta průchozí. Rozhoduji se pro řešení na jistotu. Podél umělého kanálu se vydávám k parkovišti u hlavní silnice a opodál překonávám řeku Enns po silničním mostě. Po silnici by mi návrat do kempu trval asi půl hodiny, jsou to přece jen poctivé dva kilometry, já ale jdu pár desítek metrů, poté mi totiž řidič místní taxi služby nabízí svezení. Bez váhání nastupuji a za tradiční rozmluvy na téma počasí a krásy zdejších hor přijíždíme po pár minutách do Gstatterbodenu. Nechávám si zastavit u místního informačního centra, které je ještě otevřené. Jak se později dozvídám, nakupovat zde byl zhruba před hodinou už Honza. S pohlednicemi pro své známé pak během chvilky přicházím do prosluněného kempu. Můj parťák na mě nevěřícně kouká, takto brzy (je přesně 18 hodin) by mě tady rozhodně nečekal.
Dnešní túra byla nesmírná zabíračka, chce to proto vydatnou večeři, kterou následně konzumujeme při venkovních stolech. Při večeři se musím neustále ohlížet na vysokou skalní stěnu Planspitze, a svůj dnešní úspěšný výstup si tak dopřávám jako virtuální moučník. Asi hodinu po mém příchodu se do kempu dostává i dvojice z Melku, se kterou jsem se míjel nahoře u rozcestí Peternscharte. Sestup po Peterpfandsteig nakonec vzdali, a vraceli se stejně jako já, jen využili pobřežní stezku podél řeky Enns, takže mé obavy z jejího uzavření nakonec byly liché.
V kempu začíná být stále víc živo, přijíždí i několik nových hostů, mezi nimi i starší dvojice Hanáků, která na kole putuje po Ennstalské cyklostezce. Rodinka pyromanů zatím spořádaně sedí u ohýnku a opéká uzeniny, ovšem jenom se setmí, už jsou ve svém živlu, a plameny zase šlehají až do dvou metrů. My se jdeme vysprchovat a potom si ještě na chvilku sedáme ke sklenici vína. Po dnešním výkonu chutná znamenitě. Naopak na pivo, které jsem si chtěl po večeři vypít, už chuť nemám, cestou na kutě jej proto dávám do korýtka s vodou, kde se udrží v chlazeném stavu do zítřka. Spát dnes jdeme již v deset hodin večer.


DEN ČTVRTÝ - TAMISCHBACHTURM A BOUŘKY V OKOLNÍCH HORÁCH (18. 8. 2011)
Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. Po poněkud netradičním budíčku (dnes to není průjezd prvního nákladního vlaku, ale štěkot srnce, na kterého pak upozorňují všichni hafani, kteří právě v kempu bydlí) jdu na záchod a při průchodu kolem korýtka zjišťuji, že mé pivo je fuč. Přes noc si jej někdo na drzo vzal. Ostatní ranní scénář je už obvyklý. Ze spacáků definitivně lezeme až kolem půl osmé. Následuje ranní hygiena, příprava a konzumace snídaně a nakonec balení věcí, které budeme potřebovat při dnešním výstupu. Dnes jsme si jako cíl vybrali chatu Ennstaler Hütte s případnou možností pokoření vrcholu Tamischbachturm. Na cestu se vydáváme v devět, tj. v době, kdy už docela hřeje sluníčko. Nám to ale tolik nevadí, protože podle mapy bychom měli jít převážně lesem, ani moc nemáme kam spěchat.
Po známé trase přicházíme k infocentru, u něhož nalézáme turistický rozcestník. Ten avizuje, že cesta nahoru k chatě zabere 3 a půl hodiny, na vrchol pak ještě 90 minut navíc. Po široké štěrkové cestě krátce stoupáme ke kapli, od níž je nádherný výhled směrem k nádraží, a kousek za ní nás směrovka odklání na úzkou lesní pěšinu. Pohodlným terénem se dostáváme ke křížení s lesní cestou, po níž je vyznačena jedna z mála cest pro cyklisty, později klesáme do údolí potoka, který je ale v místě křížení zcela bez vody, zatímco kousek níž je slyšet voda proudící v peřejích. Příčinu nakonec vidíme přímo ze stezky, je zde vydatný vývěr, kterému zřejmě o kus výš předchází propadání. To je důkazem toho, že v oblasti údolí řeky Enns bude asi velká pravděpodobnost výskytu krasových útvarů.
Když ze dna koryta stoupáme po úzké pěšině, upozorňuji Honzu na příkrou strž, která se nachází přímo pod stezkou po naší pravici. "Tady udělat špatný krok, tak člověk sletí o dobrých 10 metrů níž" prohlašuji, to však ještě netuším, jak se mi tato věta při návratu připomene. O kus dál opět křížíme lesní cestu a za ní mírně stoupáme lesem, nakonec se na širokou lesní cestu napojujeme. Po naší levici si všímáme dřevěného kříže se zastřešením a uvnitř dřevěné vyřezávané sochy bezrukého Krista. Úctyhodné řezbářské dílo. Naše cesta nyní vede téměř po rovině po okraji velké louky. Na protější straně je vidět velká budova typické alpské hájenky a v dáli už se mohutně zvedá náš dnešní cíl, dvoutisícovka Tamischbachturm. Obcházíme zamčenou závoru a kráčíme dál po lesní cestě - cyklotrase Hochscheiben Mountainbiketour. Po včerejších stezkách - nestezkách je to nezvyk.
Silnice se začíná klikatit, za pravotočivým ohbím nás překvapuje obrovský solitérní balvan, který je symbolicky podepřen drobným klacíkem, o kus dál, v místech levotočivé zatáčky, se zastavujeme u lavičky s nádherným výhledem do zalesněného údolí a na skalnatý masív Admonter Reichenstein. Po kolikáté už tento majestátný vrchol vidíme, pokaždé ale vypadá trochu jinak. Vhod také přichází osvěžení u nedaleké studánky Kröpfbründl, která se nachází kousek před větvením turistických tras v místě zvaném Kroisn. Na chatu Ennstaller Hütte vedou obě cesty, stejná je i jejich časová náročnost. My si nakonec vybíráme stezku č. 646/608.
Po krátkém stoupání po lesním chodníčku se nám do cesty staví ohradník z ostnatého drátu. Úzkým dřevěným průchodem vcházíme do prostoru rozlehlé pastviny, která je ale zrovna bez pasoucího se dobytka. Je tady pěkný výhled po horách, jenom to už není pohled typický pro Gesäuse, ale spíš to připomíná krajinu v podhůří Malé Fatry. Na konci ohrazené louky opět procházíme uzoučkým průchodem a potom stoupáme mýtinou k další lesní cestě. Ta nás přivádí k dolní stanici nákladní lanovky, která slouží k zásobování chaty Ennstaller Hütte. Dá se říct, že až sem to byla docela příjemná procházka, dál už je však cesta poněkud strmější. Však horská chata už není moc daleko, ale výškových metrů nám k ní chybí stále spousta.
Ostré stoupání a velké horko způsobují nepříjemné pocení. A to ještě máme velké štěstí, že od přímého svitu Slunce jsme většinou chráněni stínem lesa. Cesta je místy docela dost podmáčená, nejvíce v místech poblíž pramenu Butterbründl, a výhledy moc tato část trasy nenabízí, jen občas se nám otevře zajímavý pohled do údolí. To však nevadí, protože u chaty si vše vynahradíme. Po únavném výstupu dosahujeme rozcestí pod chatou, které se nachází v nadmořské výšce rovných 1500 metrů. Pokud by bylo více sil, dalo by se uvažovat o náročné trase na Tieflimauer či Kleiner Buchstein, obě se zajištěnými stezkami II. stupnice obtížnosti, my jsme však dnes rádi za to, že se nám vůbec podařilo dojít k této chatě. Přicházíme k ní po pěti minutách (čas 11:45).
Chata Ennstaler Hütte, která byla poprvé využívána turisty již v roce 1885, nás překvapuje velkým počtem návštěvníků. Většina vysedává za venkovními stoly, to je potom ta pravá idyla, když má člověk u občerstvení takový nádherný rozhled do kraje. My si jdeme do chaty pro tradiční razítko a pak chvíli váháme, jestli si koupit klasické pivo nebo radlera. Na rozdíl od předchozích chat tady totiž nenabízejí čepované pivo, pouze lahvové a i tak je bezkonkurenčně nejdražší, 3,50 EUR za půl litru. No ale bereme to jako poskytnutí příspěvku na provoz chaty. Od chaty je asi nejkrásnější výhled na pásmo hor tvořící tzv. Buchsteingruppe, toto panorama ještě doplňuje masív Admonter Reichenstein v dáli. Parádní jsou ale i výhledy k jižnímu a severnímu obzoru.
Když tak popíjíme chmelový mok, shodujeme se, že o dobytí blízké dvoutisícovky Tamischbachturm se nakonec pokusíme. Určitě bychom později litovali, když už jsme takto blízko. Ani avizovaná doba, která je k výstupu na vrchol potřebná, nevypadá příliš hrozivě, je krátce po půl jedné, takže ve dvě hodiny bychom mohli stanout u vrcholového kříže. Další povzbuzení nám dodává skupinka starších turistů, kteří se právě z vrcholu vracejí, když to dokázali oni, pro nás by to měla být hračka.
Cesta na vrchol začíná velmi přátelsky. Je potřeba jen mírně stoupat stále řidším lesem a vrcholové skalisko nám připadá, jako bychom na něm již za chvilku stanuli. Tato hora má přezdívku Ennstalská Fujijama, ovšem ti, kdož vymysleli toto přirovnání, určitě nekoukali z této strany. Postup nám tak nejvíce znepříjemňuje počasí, je strašné dusno a sluneční paprsky nás doslova ubíjejí. S přibývající výškou se les mění v porosty kleče a i ty po chvíli mizí, potom nás ale nečeká žádný skalnatý terén, ale zatravněný svah. Připadá nám, že tato trasa by mohla být docela dobře schůdná i v zimě. O čtvrt na dvě procházíme kolem bíle zářící skály, která tvoří jakýsi předvrchol. Tím se také dostáváme ke strmé severní straně, takže představa o vrcholu majícího spíše karpatské parametry je rázem pryč. Po krátkém odpočinku vyrážíme do závěrečných serpentin, které mají několik větví a zkratek od neukázněných turistů. A za chvilku už stojíme u vrcholového kříže.
Ten výhled! Neskutečná nádhera. Vidíme vše podstatné z Gesäuse, ale i další horské skupiny. Daleko lze dohlédnout i k severu a severovýchodu. Shlížíme do údolí, kterým jsme sem v pondělí přijeli, nápadný je třeba vrchol Hochkar, který jsem já loni pokořil na kole. A naše další pohledy směřují na skupinu Hochschwab, zcela jistě identifikujeme osamocený Göller a máme pocit, že vidíme i nejvýchodnější alpské dvoutisícovky, Rax a Schneeberg. Spatřujeme ale také jev, který nám pohodovou náladu kazí, od jihu se nasouvá bouřková fronta, z dáli je slyšet i občasné hřmění. Nicméně se zdá, že vysoké hory postupu bouřkových mračen úspěšně brání. Nakonec si vzpomínáme na slova chataře z Buchsteinhaus, pro tuto oblast je vždy podstatné, co přichází od Admontu.
Po odpočinku, svačině a zaznamenání naší návštěvy do vrcholové knihy se chystáme k sestupu. Nejlepší varianta by asi pro nás spočívala v sestupu k malé meteostanici a pak příkrými serpentinami dolů na Kühmairboden. Ale protože se přece jen obáváme bouřky, která už se nasunula téměř až k vrcholu Lugauer, volíme raději trasu se záchytným bodem v podobě chaty. Náš sestup tedy vede po stejné stezce, jako jsme nahoru vystoupali. K chatě Ennstaller Hütte přicházíme po 45 minutách. Nyní tu již vysedává jen pár turistů, také my si dopřáváme krátký odpočinek a občerstvení. Jen co Honza dopíjí svého radlera, vydáváme se na cestu do údolí. Počasí nás nepříjemně překvapuje, zatímco bouřková fronta postupující od jihu se rozpadla, zatažená je nyní obloha za masívem Grosser Buchstein. Tak to nakonec asi opravdu zmokneme.
Dolů se vydáváme po trase č. 642. Cesta vede lesem a neustále klesá, za pomocí trekových holí se tudy ale jde celkem dobře. Strmější sestup nás čeká až v místech, kde se dostáváme do blízkosti skalnatého pásma Kesselbodenkögerl. To už na nás dopadají i první dešťové kapky. Náznaku počínajícího deště zaznamenáváme víc, pokaždé se však situace zase mění k lepšímu, ale je jasné, že ne na dlouho, protože temné mraky se už převalují přes Gr. Buchstein, blesky a jejich zvuková odezva také signalizují, že bouřka je již velmi blízko. Naším cílem je dostat se za sucha na údolní cestu, na níž by nám už déšť nevadil tolik, jako na strmé pěšině. A to se nám nakonec daří, chvilku po 16. hodině se ocitáme na okraji rozlehlé pastviny s několika dřevěnými stodolami. Lučinatá oblast Hochscheibenalm nám opět připomíná horskou krajinu Karpat. A překvapuje nás také, že na pastvě je, kromě krav, i velmi početné stádo koní.
Nyní nás čeká orientačně snadné putování po kamenité cestě (zároveň cyklotrase), která mírně klesá ve svahu menších kopců Predigsthuhl a Gstatterstein. V místě, kde značená trasa uhýbá ostře doprava, začíná pršet tak intenzivně, že jsme donuceni obléct si pláštěnky. Naštěstí ale déšť dlouhého trvání nemá, takže si pláštěnky zase můžeme sundat, aspoň bude v kempu co sušit. Podle očekávání tady nepotkáváme živou duší, až teprve když přicházíme do oblasti dalších rozlehlých lučin Kroissenalm, zdraví nás svým typickým bučením krávy. Kupodivu se nepasou na pastvině, ale v lese. Na louku se samotu je to už kousek. Nebýt paraboly satelitu, vypadala by roubená chata jako z pohádky. K rozcestí Kroisn už zbývá jen něco přes 10 minut chůze.
Zbývající úsek, který nám zbývá do Gstatterbodenu, již jdeme po stejné cestě jako dopoledne. I tentokrát si dopřáváme osvěžení u pramene, neodoláváme ani krátkému posezení na lavičce s vyhlídkou. A když kráčíme po okraji louky u hájovny, upoutává naši pozornost až příliš pravidelný obdélník hladké skály na jinak velmi zvrásněné skalní stěně Planspitze. Vypadá to, jakoby tam bylo nějaké vyobrazení, snad rohatý ďábel a plápolající oheň. Vyobrazení na skále ale není jediným zpestřením naší zpáteční cesty. Další událost nastává v místech, kde úzká pěšina vede těsně kolem srázu nad potokem Weissenbachlgraben. Asi je to díky mé nepozornosti, jeden krok mi nevychází, a ani nevím jak, najednou se držím okraje pěšiny a zbytek těla sjíždí po srázu dolů. A to jsem na zrádnost tohoto místa sám upozorňoval. Honza je naštěstí pohotový a rychle mi pomáhá zpátky na nohy. Jedinou ujmou je zašpiněná pláštěnka, takže mohu být jen rád, že jsem si tuto slabší chvilku vybral zrovna tady a ne někde na některé z ferát.
Na zbytku cesty už se nic zvláštního neděje, takže přesně v 18 hodin přicházíme příjemně unavení do kempu. Rozvěšujeme pláštěnky k sušení a poté míříme do kuchyňky, kde si připravujeme večeři. Po najezení se jdeme vysprchovat a s blížícím se soumrakem si sedáme ke dřevěnému stolu poblíž recepce. Do kempu právě dorazili krajané z Ostravska a jako téměř všichni, hned po příjezdu si fotí vysokou skalní stěnu Planspitze. Tentokrát je pohled o to hezčí, že jej doplňuje oblouk barevné duhy. Večer má opět kouzelnou atmosféru, škoda, že je pro nás již poslední. Postupně na nás doléhá únava, takže po desáté hodině jdeme na kutě.


DEN PÁTÝ - KRÁTKÁ NÁVŠTĚVA ADMONTU A CESTA DOMŮ (19. 8. 2011)
Ráno nás budí hlučná skupinka Pražáků, kteří do kempu dorazili až po setmění a již kolem šesté hodiny vyrážejí někam na túru. My ale nemáme kam spěchat, vstáváme zase až kolem sedmé hodiny. Je tu tradiční ranní koloběh, scénář v podobě ranní hygieny a snídaně dnes doplňuje i balení všech věcí, které není třeba dosušovat a již nebudou potřeba. Stan je tak skoro prázdný, ten zabalíme až po návratu z krátkého dopoledního výletu.
Dnes máme v plánu opravdu odpočinkový program, v devět hodin se autem vydáváme do 13 km vzdáleného městečka Admont. Už cesta samotná je velkým zážitkem, zvlášť průjezd nejužší částí soutěsky, kde je i silnice průjezdná pouze pro jedno auto. Potom se krajina zcela mění, pásmo hor se odklání a my projíždíme širokým lučinatým údolím. O čtvrt na deset parkujeme nedaleko místního infocentra, které se nachází na Hlavní ulici (Hauptstrasse). Informační centrum se stává prvním objektem našeho zájmu, kromě nákupu suvenýrů zde získáváme i parkovací hodiny, které jsou pro časově omezené parkování nezbytné.
Památkou číslo 1 je v Admontu benediktinský klášter. Jeho historie sahá až na počátek druhého tisíciletí a údajně se může pyšnit největší knihovnou na světě. Na prohlídku s časových důvodů nepůjdeme, jdeme se aspoň projít po přilehlých klášterních zahradách. Krása zdejších barevných záhonů doslova bere dech, zajímavá je i bylinková zahrádka vedle východního křídla klášterního komplexu. A své nepopsatelné kouzlo má i procházka okolo klášterního rybníčku, v jehož hladině se zrcadlí nejen rozlehlá budova kláštera, ale i vysoké skalnaté štíty, které se zvedají až do nadmořské výšky 2,2 tisíce metrů. Naše další kroky vedou k malému pavilonu, který je rovněž obklopený upravenou zahradou a také jemu vylepšují panorama vysoké hory v pozadí. Odtud se postupně vracíme ke klášternímu chrámu, pod jehož vysokými věžemi symbolicky vhazujeme pár mincí do kašny, to jako tradiční zvyk, abychom se sem ještě někdy vrátili.
S vyčerpanou hodinou a půl na parkování město Admont opouštíme v čase 10:45. Cestou do kempu se ještě stavujeme u tzv. Vrbového dómu (Weidendom) se zajímavou expozicí o přírodě Gesäuse. Ach, tady by to bylo na delší dobu, ale nás už tlačí čas, proto se jen vydáváme na procházku po zážitkové stezce, která vrcholí dlouhým klikatým mostem vedeným nad lužními močály. Tak musíme uznat, že Gesäuse má co nabídnout i méně zdatným turistům, které nebaví lozit po vysokých horách. A to je prý podobná stezka i v nedalekém Johnsbachu.
Do kempu se vracíme o půl dvanácté, v tuto dobu je zde zcela liduprázdno. Už zbývá jen zbourat stan a toto zvládáme během čtvrthodiny. Ještě poslední fotka našeho zázemí, které nám po celých pět dnů sloužilo k plné spokojenosti. Podle domluvy se správcovou pokládáme evidenční lístek stanu na okénko recepce a přesně ve 12 hodin se vydáváme na cestu k domovu. Obloha se mezitím zatáhla, takže to vypadá, že na cestu autem budou ideální podmínky. Vjíždíme na hlavní silnici a přejíždíme most přes řeku Enns, ne ale naposled. Asi po ujetí jednoho kilometru si vzpomínám, že jsem nechal v ledničce chladit radlera a energetický nápoj pro Honzu. To se ještě vyplatí vrátit. Takže po chvilce znovu zastavujeme u budovy recepce. Jaké je ale mé rozčarování, když zjišťuji, že plechovka ionťáku zmizela, stejně jako pivo předešlý den. Ach jo, aspoň že toho radlera mi tu nechali.
Na podruhé už se nám odjezd daří. Vydáváme se stejnou trasou, jako jsme sem v pondělí přijeli. Akorát je dnes všední den a s tím jsou spojeny i komplikace v provozu. Tak třeba v obci Garms bei Hieflau dojíždíme kamion s naloženým bagrem, za kterým se v nepřehledných zatáčkách vlečeme až do Lassingu. Cestou také vyhlížíme vývěsní tabule restaurací a hospod, které mají v nabídce polední menu. Moc jich ale není, pár jich registrujeme na poslední chvíli, to už se nám nechce vracet, a když už třeba zastavujeme u lákavě vypadající restaurace v Gamingu, zjišťujeme, že v dnešní nabídce je pokrm z ryby, kterou Honza příliš nemusí. Oběd proto raději řešíme nákupem v běženém obchodě, konkrétně v nákupní zóně Purgstall an der Erlauf.
Rozdíl oproti pondělní cestě nastává ve Wieselburgu, kde jako navigátor selhávám, a zapomínám Honzu upozornit na odbočku na Petzenkirchen. Tím si asi 3km zajíždíme, což není tak hrozné. Další odlišnost je již plánovaná a to na úseku v údolí Wachau, tentokrát se držíme na pravém břehu a most přes Dunaj přejíždíme až v obci Mautern. Zatímco dosud jsme jeli pod zataženou oblohou a kolem Dunaje dokonce po mokrých silnicích, nyní se obloha vyjasňuje a začíná nepříjemně pražit odpolední Slunce. Ale domů už to naštěstí není daleko. Za Hadersdorfem se vydáváme přímo na Ziersdorf a Hollabrunn, a to už jsme skoro doma. Ještě zbývá doplnit palivovou nádrž, nejlepší cenu nafty zaznamenáváme kupodivu pár kilometrů od hranic, u malé venkovské benzinky v Patzmannsdorfu.
Krátce před 17. hodinou projíždíme ucpanými ulicemi městečka Laa, kde již jsou v plném proudu letošní Cibulové slavnosti. No a tím je náš povedený výlet prakticky u konce. V Hevlíně vykládáme moje věci a Honza potom pokračuje do svého bydliště v Hrušovanech.



Fotky:

Údolí Mendlingtal Výhled k městu Admont Planspitze-Hochtor-Ödstein Grosser Buchstein Údolí řeky Enns Planspitze Planspitze - vrchol Přehrada na řece Enns Vodopád Pastvina Horantalm Terasa vedle chaty Ennstaller Hütte Tamischbachturm Niederscheibenalm Klášter Admont


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET