wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PO VYHLÍDKÁCH HRUBOSKALSKA

Datum:5. července 2011
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   16 km / 7 hod.
Mapa:Český ráj 1:50000 (edice ShoCart č. 21)
  
Text & foto:Marek Topič



Na období červencových svátků šly do prodeje již po několikáté jednodenní síťové jízdenky ČD NET, resp. poukazy na ně, které se za výhodnou cenu prodávaly v řetězci LIDL. Pro pořízení "lidlenky", jak se těmto jízdenkám přezdívá, jsem se rozhodl doslova na poslední chvíli, v mikulovské prodejně jsem v poslední den prodeje zakoupil úplně poslední kus. A pak už jen zbývalo vybrat cíl, kam vyrazit. Nakonec jsem zavítal do kraje, který jsem navštívil před deseti lety, do Českého ráje, resp. jeho části Hruboskalsko.

PROLOG - 4.7.2011 (Noční lov kešek v Brně)
Z domu jsem vycházel deset minut před osmou, zrovna začalo hustě pršet. Nemohl jsem proto k bližší zastávce u cihelny, tam není přístřešek, ale za poklusu spěchal na náves. Autobus z Laa přijel včas a byl zcela prázdný. Jednalo se o poslední spoj, kterým se dá z Hevlína dostat do Brna, byť s přestupem v Pohořelicích. Do krajského města jsem přijel těsně před půl desátou, v poklidu jsem tak stihnul nákup proviantu v Intersparu na Vaňkovce. Potom jsem se věnoval programu, který jsem si připravil za účelem zkrácení čekání na popůlnoční expres, pustil jsem se do hledání kešek.
Nejprve jsem se šalinou svezl na zastávku Hybešova, kde jsem slavil první úspěch, malou krabičku od bonbónů Tic-Tac schovanou v telefonní budce jsem našel během okamžiku. I další cache, k níž jsem se opět přiblížil tramvají, mi nedala moc práce, další bodík do sbírky jsem si připsal u chrámu augustiánského kláštera. S domácí přípravou jsem uspěl i u kešky tématicky zaměřené na projekt tramvajového tunelu pod Špilberkem. Potom ale nastal obrat, cache jsem nenašel na Špilberku ani u restaurace hotelu International, v níž se natáčela legendární scéna filmu Dědictví. Další mé kroky vedly k Janáčkovu divadlu a odtud k Justičnímu paláci. V prvním případě jsem kešku našel, ve druhém ne. Poslední úspěšný odlov jsem zaznamenal u starého autobusového nádraží, zatímco v terasách pod Denisovými sady byla tma pro hledání velkým nepřítelem. V tu dobu už zvony na Petrově odbíjely půlnoc.

5.7.2011
V prvních minutách nového dne jsem se ještě pokusil o kešku věnovanou zaniklému Svrateckému náhonu. To, že jsem ji nakonec nenašel, mi nevadilo, stačilo, že mi díky geocachingu dlouhé čekání na vlak rychle uteklo. Přitom mi vyhládlo, takže jsem nejdřív zašel k jednomu z non-stop občerstvení a potom už zamířil do noční pokladny v podchodu hlavního brněnského nádraží. Poukaz jsem vyměnil za jízdenku a odešel na druhé nástupiště vyčkat příjezdu vlaku. Souprava vlaku Euronight Metropol přijela na minutu přesně, bohužel oba vozy pro sedící cestující byly beznadějně plné. Naštěstí bývá od nového grafikonu řazeno několik vozů v zadní části vlaku, ty se však v Pardubicích odpojují. Nastoupil jsem si právě tam, kupé jsem měl sám pro sebe a po zkontrolování jízdenky jsem se mohl pohodlně natáhnout.
Můj první plán počítal s tím, že dojedu až do Prahy a odtud pojedu prvními ranními osobními vlaky do Nymburku a Jičína. Za daných okolností jsem ale zůstal v Pardubicích, aspoň jsem se trochu prospal v odstavené soupravě. Budík na mobilu mě probudil v 4:45, tedy v nejvyšší čas k přesunu na první nástupiště, odkud jsem po chvilce odjel motorovým rychlíkem spojující východočeská krajská města s Libercem. I v tomto vlaku jsem krátce po rozjezdu usnul, přestup v Turnově jsem ale naštěstí nezaspal. Přípoj mi jel po pár minutách a já se s ním svezl jen pár zastávek. Vystupoval jsem deset minut před osmou v malé staničce Hrubá Skála.
Od staniční budovy jsem se vydal po modře značené turistické stezce, která mě vedla po úzké asfaltové silnici do místní části Doubravice. Ve vsi jsem si všiml několika hezkých roubených chalup a obdivoval jsem i honosnou Řezníčkovu vilu, v níž má sídlo obecní úřad. Po chvilce jsem došel na konec vsi, kde se mi od zchátralého průmyslového objektu poprvé naskytl pohled na zámek Hrubá Skála, vypínající se na strmé skále. Vydal jsem se k němu, nejprve po rozbité asfaltce mezi chatami i starými roubenkami, později po úzkém chodníku lemovaném sloupy veřejného osvětlení. Chodník brzy přešel v schodiště, které zkracovalo úsek tzv. Gotické cesty. Nahoře jsem se napojil na původní asfaltovou silnici a z ní obdivoval první skalní útvary, např. Skálu loutkařů.
Přestože nebylo ještě ani 9 hodin, v okolí zámku již panoval čilý ruch. Historický objekt totiž slouží jako hotel a v toto období měl zcela určitě plno. A tak všude parkovala auta, hoteloví hosté se přesouvali do restaurace na snídani. Než jsem se kolem kaple vydal k samotnému zámku, vystoupal jsem na zpřístupněný skalní vrchol zv. Prachovna, kdysi předsunuté opevnění původního hradu. Z vrcholové vyhlídky se naskytl pěkný výhled, byť samotný zámek moc vidět nebyl. Na skále nebylo ani živáčka, proto jsem po sestupu k patě skály v pohodě odlovil tamní kešku. Po návštěvě Prachovny jsem zamířil k zámku. Nejprve jsem se stavil v recepci, kde jsem zjišťoval možnosti prohlídky, ty se sice konaly, ale první byla možná až v 11 hodin. Prozatím jsem se tedy musel spokojit s prohlídkou nádvoří a výhledem z ochozů.
Po externí prohlídce zámku jsem uskutečnil krátký okruh v jeho bezprostřední blízkosti. Nejprve jsem neznačenou roklinou sestoupil na dno Zámecké rokle, odtud jsem následně vystoupal úzkou a temnou soutěskou zvanou Myší díra zpátky na parkoviště u zámku. I další trasa měla náznak okruhu. Tentokráte jsem popošel asi 400 metrů k rozcestí nad Adamovým ložem. Po schodišti jsem sestoupil do chladného skalního amfiteátru (Venušina sluj), ve kterém se zbytky tohoto do skály vytesaného díla nacházejí. Pokračoval jsem soutěskou na dno Zámecké rokle, znovu jsem se vracel jakoby zpátky k zámku, ale tentokrát jsem neodbočil do Myší díry, nýbrž zůstal na dně rokliny. Atraktivní cesta mě po chvilce přivedla na zeleně značenou turistickou trasu, po které jsem zamířil do Sedmihorek. Cestou bylo co obdivovat, ať už skalní útvary nebo třeba erozí odhalený kořenový systém statného dubu. Opodál se stezka napojila na asfaltku, typickou trasu pro tzv. lufťáky, kteří na sebe nenechali dlouho čekat. Na cestě do Sedmihorek jsem minul třeba sochu svatého Prokopa, která byla umístěna do jakoby přírodní skalní kaple, kousek od ní se nachází zajímavá skalní věž Osudová s malým skalním okénkem.
Do Sedmihorek jsem dorazil v deset hodin dopoledne. A přestože dnes už jako lázně nefungují, stále vypadají malebně. Prošel jsem se kolem bývalé kolonády, která dnes slouží jako hotel a zamířil k turistickému rozcestí. Můj další směr byl prakticky daný, jinak než po modré značce se ani jít nedalo. Pohodlná lesní pěšina, jen s jedním podmáčeným úsekem, který se ale dal obejít, mě vedla podél různých zastavení s kvízy pro nejmenší návštěvníky k Antonínovu pramenu. Na místě byly upravené vývěry vody dokonce dva, Barbařin pramen však byl spíše na efekt, než aby se z něj někdo napil. A po souběžné modré a žluté značce stačilo urazit necelých pět minut cesty, a byl jsem u dalšího pramene. Tentokrát se jednalo o Josefův pramen, vedle kterého se nacházela dřevěná vyřezávaná socha sedícího skřítka začteného do knihy.
U rozcestí Smíchousův rybník jsem se musel rozhodnout, kudy se vydám dále k hradu Valdštejn, kratší a méně náročná trasa byla značena žlutě, já však dal přednost průchodu přímo přes skalní město, tedy po modrých turistických značkách. Cesta nejprve mírně stoupala k pramenu Kořenského, potom však všichni ti taťkové tlačící kočárky zpozorněli, kousek u paty skalní věže Kapelník totiž začínalo první dlouhé schodiště. Tudy jsem se společně s dvojicí italsky hovořících mladíků dostal k patě další skalní věže - Sfingy. Ochotně jsem oba zvěčnil jejich foťákem a po přečtení textu informační tabule se pustil do sestupu úzkou skalní štěrbinou. Tady byly schody z kamenů, o kus níž sestup usnadňovalo klasické roštové schodiště se zábradlím.
Zase jsem byl na dně rokliny, tentokrát pod skalním útvarem Čertova ruka. Jak tato věž vypadá však nebylo skrz listí stromů prakticky vidět, takže jsem se musel spokojit s vyobrazením na panelu naučné stezky. Čekalo mě další strmé stoupání v serpentinách, občas po schodech, které mě přivedlo na první zajímavou vyhlídku. Jmenovala se Janova a výhled z ní byl opravdu krásný. Konečně jsem si mohl prohlédnout i výše zmíněnou Čertovu ruku a další skalní věže, kolem kterých jsem pár minut předtím procházel. A výhled byl parádní i na celé údolí Libuňky, ze kterého se zvedal protáhlý hřbet Kozákova. Od Janovy vyhlídky pokračovala stezka pohodlnou pěšinou na pomezí mladého borového a vzrostlého smrkového lesa. Ta mě po pár minutách přivedla na rozcestí U Kavčin, kde jsem se napojil na tzv. Zlatou stezkou Českého ráje.
Hlavní turistickou magistrálu jsem měl ve svých vzpomínkách jako pustou stezku, na které jsem před deseti lety nepotkal ani živáčka. Jenomže tehdy jsem tudy kráčel brzy ráno, zatímco tentokrát se blížilo poledne, lesní cesta spíš připomínala promenádu. Přesto jsem neodolal a těch 500 metrů, které zbývaly k hradu Valdštejn, jsem si zašel. Povrch cesty byl tvořen od tisícovek podrážek a plášťů kol nepříjemnou blátivou kaší, zlepšilo se to až na okraji louky v bezprostřední blízkosti hradu. Všude strašné davy lidí, fronty v restauraci i u stánků s pivem. Daň za hezké počasí, které v tento den vylákalo sváteční výletníky do přírody.
Po kamenném mostě s šesticí pískovcových soch jsem zamířil ke vstupu do areálu hradu. Na nádvoří probíhalo vystoupení šermířů, propletl jsem se mezi davy přihlížejících a zamířil do hlavního hradního paláce. V prvním patře právě probíhala přednáška o vystavených exponátech, především obrazech, stihl jsem ale jen její závěrečnou část. Po návratu na nádvoří jsem obešel kapli a zastavil se na ochozu s krásným výhledem na okolí Turnova. Další část prohlídky mě zavedla do místnosti pod hradní terasou, kde jsem si prohlédl modely zámků a hradů v blízkém okolí. Poté jsem došel až do nejstarší části hradu, prošel sklepením a vystoupal na další vyhlídku. Odtud jsem se vrátil zpět ke kapli a protože zrovna začal pěvecký koncert, vstoupil jsem na chvíli dovnitř.
Když jsem hrad Valdštejn opouštěl, pohrával jsem si s myšlenkou zajít i k 1,5 km vzdálenému skalnímu útvaru Hlavatice. Od toho jsem ale z časových důvodů upustil a zamířil jsem zpátky k zámku Hrubá Skála. Cestou k rozcestí U Kavčin mě předjíždělo snad padesát cyklistů ve stejných dresech, o množství pěších turistů ani nemluvě. Byla slyšet němčina, slovenština, polština i maďarština. Postupně jsem minul rozcestí Jižní sedlo, U Radče a blížil se tak k hlavnímu vyvrcholení mého výletu, čekaly mě vyhlídky. Ta první přišla na řadu nedaleko nenápadné skalní brány, k níž ovšem oficiální odbočka nevedla, protože výstup na skalní blok vyžadoval trochu lezecké techniky. Až kousek dál jsem se vydal podél odbočných značek k systému lávek a ochozů jištěných zábradlím. To byla vyhlídka U lvíčka, z níž se na mnohé skalní věže nabízel pohled téměř z ptačí perspektivy. A jen pár kroků dál jsem se ocitl na vyhlídce Na kapelu, která nabízí bezesporu jeden z nejkrásnějších výhledů v Českém ráji. Jenom jsem měl smůlu, že zrovna v okamžik, kdy jsem koukal směrem ke skalním věžím, zašlo sluníčko za mraky.
Poté, co jsem se do sytosti vynadíval a společně s dvojicí sympatických dívek odlovil místní kešku, vydal jsem se na další úsek červeně značené stezky. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se u objektů výcvikového a rekreačního střediska ústecké univerzity. Prostranství u bufetu bylo opět plné lidí, o to překvapivější byly liduprázdné cestičky v přilehlém arboretu. Konečně pobyt v přírodě jak má být!
Po krátké procházce mezi exotickými dřevinami jsem se vrátil na asfaltku, která mě po chvíli přivedla k rozcestí nad Adamovým ložem. Znovu jsem sestoupil do chladné rokle, po průchodu skalní štěrbinou jsem se ale tentokrát držel žlutého turistického značení. Po delší době mě tak čekalo poměrně prudké stoupání, které mě přivedlo na Mariánskou skalní vyhlídku. Jak se ukázalo, právě toto bylo místo s nejhezčím pohledem na zámek Hrubá Skála. Vlastně jsem se tam zastavil na dvou vyhlídkách, z té další byl výhled ještě vyšperkovaný o siluetu hradní zříceniny Trosky a tisícovku Ještěd s vysílačem na opačné straně obzoru. Paráda.
Z vyhlídky bylo potřeba sestoupil do dlouhém schodišti dolů pod skalní stěnu, která byla upravena jako symbolický hřbitov horolezců. Hezké i když trochu smutné místo. Prohlédl jsem si to tady a pustil se do odlovu poslední kešky tohoto dne. Díky nápovědě jsem byl úspěšný, takže se potvrdilo, že i bez GPS navigace se lze geocachingu v omezené formě věnovat. Úderem 14. hodiny jsem se vydal na sestup do Sedmihorek. Nejprve jsem přišel k zajímavému uskupení skalních věží Durango - Únorová věž - Lebka, odtud to bylo jen pár minut chůze k Antonínovu prameni. Dál jsem šel po cestě, po níž jsem kráčel již dopoledne, ale v opačném směru. O čtvrt na tři jsem dnes již podruhé dorazil do bývalých lázní Sedmihorky. Po celodenním chození jsem měl už docela hlad, tak jsem se stavil u stánků s občerstvením, kde jsem si dal něco k snědku.
Rozcestník avizoval, že k železniční stanici zbývá už jen jediný kilometr. To byla nakonec i pravda. Tato cesta už mi příliš zajímavostí nenabídla, snad jen hezká alej podél silnice stojí za zmínku. Na vlakovou stanici jsem došel krátce před 15. hodinou odpolední, tzn. s hodinovou rezervou před odjezdem nejbližšího vlaku. Sedl jsem si do čekárny a vstřebával zážitky z vydařeného výletu. Byl jsem poněkud unavený, ale také utvrzený v tom, že jsem tento malebný kout naší země nenavštívil naposled. Určitě by ale bylo lepší sem zavítat v období mimo hlavní turistickou sezónu.
Než vlak od Turnova přijel, dorazily na nádraží asi tři desítky turistů, z nichž většina odcestovala vlakem, kterým jsem jel i já. Na tento spoj byla nasazena dvoudílná motorová jednotka Regionova, která kapacitně nestačila, naštěstí ale většina cestujících vystoupila již v Rovensku pod Troskami či v Libuni. Já pokračoval tímto vlakem až na konečnou, tedy do Hradce Králové, kde mi po chvilce navazoval přípojný osobák do Pardubic. Oba vlaky jely prakticky na čas, takže jsem se nemusel obávat o další přestup. Naopak, navazující spoj kategorie EC měl na odjezdové tabuli avizováno zpoždění 20 minut, to se po chvíli zvýšilo na hrozivých 40 minut.
Nakonec vlak dojel opožděn o 45 minut. A to ještě měl jet odklonem mimo hlavní brněnské nádraží, čímž by se ztráta zvýšila nejméně na hodinu. Začal jsem být nervózní, sympatická paní průvodčí mě ale při kontrole jízdních dokladů uklidnila, poznamenala si, že potřebuji stihnout přípoj v Břeclavi a ubezpečila, že v případě ujetí posledního vlaku by mi dráhy objednaly taxík. To nakonec nebylo třeba. Díky zpoždění se náš vlak vtěsnal do omezené kapacity brněnského uzlu, potom to na rovinatém úseku hnal stošedesátkou, takže do Břeclavi jsme přijeli jen pět minut po pravidelném odjezdu osobáku do Hrušovan. A motorák na nás samozřejmě čekal. Vlak v průběhu cesty postupně drobné zpoždění umazával, a do Hrušovan nakonec přijel přesně v čas uvedený v jízdním řádu.
Cestování po železnici pro mne tedy zdárně skončilo, přede mnou však byla ještě 7 km dlouhá procházka domů. Tentokrát jsem nešel obvyklou trasou přes Šanov, ale zamířil jsem k hlavní silnici. Doufal jsem, že mi třeba někdo zastaví, proto jsem si na chvíli stoupl pod rozsvícenou pouliční lampu a zkoušel stopovat. Tři auta projela, tak jsem to vzdal, a vyrazil jsem přes kopec do Hrabětic. Nahoře jsem se málem srazil s protijdoucí dívkou, která šla po nesprávné straně vozovky, oba jsme se pěkně vylekali. Prošel jsem Hraběticemi a za nimi mě čekala dlouhá rovinka mezi poli. Byla příjemná teplá noc a mě se tato noční procházka dokonce začala líbit. Šlo se báječně, až na těch pár protijedoucích aut, která nepříjemně oslňovala. Kousek za akvaduktem mi zastavilo auto, nabídku k svezení jsem samozřejmě přijal. I díky této vstřícnosti jsem do Hevlína dorazil již deset minut po 23. hodině.




Fotky:

Roubenka v Doubravici Skalni průchod do Venušiny sluje Josefův pramen Janova vyhlídka Valdštejn - hradní kaple Skalní seskupení Kapela Zámek Hrubá Skála Durango a Únorová věž Sedmihorky


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET