wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ


NA KOLE KE ZRODU ŘEKY DYJE

Datum:14. - 15. června 2011
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 155,66 km; 2. den: 145,51 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 8:12:46 h; 2. den: 6:36:02 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 13 h; 2. den: 10 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 18,95 km/h; 2. den: 22,04 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
  
Text & foto:Marek Topič



Řeka Dyje má dva hlavní prameny. Nedaleko městečka Třešť pramení Moravská Dyje, která pak míří na jih, aby se v rakouském městě Raabs spojila s řekou Dyje/Thaya, u nás trochu diskutabilně nazývanou Německá Dyje. Druhá jmenovaná řeka pramení nad obcí Schweiggers, která se nachází mezi okresními městy Zwettl a Gmünd, ne daleko od hranic s Jihočeským krajem. Pramen Moravské Dyje jsme navštívili v rámci jednoho dřívějšího jarního vandru (a potom ještě na kole v závěru léta 2007), proto jsem tentokrát zatoužil poznat i pramen Dyje na rakouské "střeše Evropy".

DEN PRVNÍ - PODÉL PULKAVY A KAMPY K PRAMENU DYJE (14. 6. 2011)
Když jsem nad mapou vybíral nejvhodnější trasu, napadlo mě tuto výpravu spojit s návštěvou Světelského kláštera. A protože tam probíhají prohlídky pouze 2x denně, musím vyrazit co nejdříve, abych na místo dorazil nejpozději ve 14:00, kdy bývá na programu druhá a poslední prohlídka. I proto z Hevlína vyjíždím již 6 hodin ráno. Po pár minutách přejíždím most přes Dyji, řeku, k jejímuž zrodu mám v úmyslu ještě dnes dojet. V záplavovém korytě neuniká mé pozornosti parta vodáků, která dospává ve spacácích vedle svých plastových lodí. Takový jev není v posledních letech vůbec ojedinělý, Dyje se po letech konečně stala i vodáckou řekou. Pro mne je to dnes první a na dlouhou dobu i poslední kontakt s řekou, k jejímu pramenu mě totiž budou doprovázet jiné řeky, nejprve to bude Pulkava (německy Pulkau), která se do Dyje vlévá kousek od Hevlína.
Širokým údolím Pulkautal jsem na kole projížděl již mnohokrát. Dnes volím trasu, která mi umožní rychlé přiblížení k cíli. Z Laa se vydávám po cyklostezce Kamp-Thaya-March (KTM), po níž bych se do cílové oblasti také dostal, ovšem trvalo by to poněkud déle, než si mohu dovolit. A tak po této oblíbené stezce s kvalitním asfaltovým povrchem jedu pouze do sousední vsi Wulzeshofen. Dál totiž stezka šplhá do kopečků mezi vinohrady, zatímco hlavní silnice B45 se drží dna širokého údolí. Cesta po rovince rychle ubíhá, nevadí ani slabý vítr, který, jak už to k mé smůle bývá, fouká přesně naopak, než by bylo vhodné. Vesničky se rychle střídají, a už jsem v Haugsdorfu. Je po sedmé hodině, v tuto dobu již obvykle začínají působit sluneční paprsky. Avšak dnes je situace jiná, je zataženo a tím, jak jedu proti větru, i chladno.
Za kruhovou křižovatkou (s podjezdem pro cyklisty) s hlavním silničním tahem Znojmo-Vídeň (E59) si užívám poslední kilometry, kdy jedu skoro pořád jen po rovině. Za Pernersdorfem se totiž údolí Pulkavy přece jen trochu zužuje, a v postranních svazích je již silnice nějakým tím stoupáním či klesáním okořeněna. Stále je to však velmi příjemný terén pro jízdu na kole. V Zellerndorfu se mi cesta poprvé komplikuje, za křižovatkou na návsi je značka zakazující vjezd a směrová tabule s nápisem objížďka odklání provoz na Schrattenthal. Riskuji to, a vydávám se po zapovězeném úseku silnice. Nakonec mám štěstí, pracovní skupina se teprve chystá k zahájení frézování na okraji sousední vsi Deinzendorf. I díky této mimořádnosti si pak užívám zcela prázdnou silnici v další části mé dlouhé cesty.
Pohodová jízda po rovině končí u kruhového objezdu před městečkem Pulkau. Tady musím zařadit lehčí převod, přede mnou je totiž dlouhé stoupání s převýšením téměř 200 výškových metrů. Výjezd mi zpříjemňují hezké výhledy na panorama městečka Pulkau a krátká zajížďka k poutní kapli Bründlkapelle. Tady se vždycky rád zastavím, když kolem projíždím, takže i dnes trávím malou chvilku u téměř 300 let starého kostelíku i nedaleké lurdské jeskyni s vydatným pramenem. O tom, jak je o toto místo pečováno, svědčí bohatá květinová výzdoba a asi desítka hořících svíček.
Od kaple pokračuji ve stoupání k vísce Missingdorf, za níž se silnice stáčí k jihu a míří do lesnatého pásma. Tady stojí zato se na chvíli zastavit a ohlédnout se zpátky. Díky nastoupané výšce je odtud fantastický výhled na celé údolí Pulkautal, kterým jsem dosud projel, vidět je i silueta Pálavy nebo špičatý vrchol se zříceninou hradu Staatz. Čtvrť Weinviertel tedy nechávám za zády, nyní se začínám seznamovat s "krajinou lesů", tedy oblastí Waldviertel. Ve srovnání s tím, co jsem právě vyjel, je sjezd do Sigmundsherbergu krátký, je ale nepříjemný svými ostrými a nepřehlednými zatáčkami v úvodu samotné obce. Sigmundsherberg je železniční uzel, v němž končí malebná lokálka údolím řeky Kamp, hned se mi vybavují vzpomínky na jednu sychravou únorovou neděli, kdy jsem zde byl s dalšími železničními fandy dokumentovat jízdu zvláštního parního vlaku.
Dlouhým sjezdem se rychle dostávám do vesnice Breiteneich, odkud je to již jen pár minut jízdy do okresního města Horn. Při pohledu na hodinky mohu být spokojený, plánoval jsem sem dojet do deseti hodin, nakonec jsem to zvládl s dvacetiminutovým náskokem. Přesto se v tomto hezkém městě příliš nezdržuji, byť průjezd přes Hlavní náměstí s kostelem a mariánským sloupem si odpustit nedokážu. Po překonání říčky Taffa se napojuji na Pražskou ulici, výpadovku směrem na Gmünd, po které však jezdí příliš mnoho aut. Po krátkém studiu mapy si raději vybírám poklidnou vedlejší silnici směrem na Mühlfeld. Po ní se dostávám k podjezdu státní silnice B2 / E49, za kterým vyjíždím krátké stoupání, z jehož nejvýše položené části se naskýtají hezké pohledy na město Horn a vysoké zalesněné kopce za ním.
Na začátku Mühlfeldu odbočuje nenápadná silnička vlevo, ani není označena směrovkou, proto se po ní vydávám trochu váhavě. Obava, že komunikace bude končit u nedaleké rozvodny EVN je naštěstí lichá, při nulovém provozu aut se po ní dostávám do Burgewiesenu, kde se napojuji na hlavní silnici č. 38.
Už téměř 4 hodiny nepřetržitě šlapu, proto si dělám kratší přestávku na svačinu. Kousek od silnice je lavička, od které je hezký výhled na pole a lesy, já ale spíš postávám pod nedalekým stromem s právě dozrávajícími třešněmi. Odpočatý a najezený začínám opět zabírat do pedálů. Záhy přijíždím do Altenburgu, na jehož konci dělám krátkou zajížďku k místnímu klášteru. Je to lákavý turistický cíl, ale zastavit se zde na jeho podrobnější poznávání by znamenalo velké zdržení. Tak jen krátké nakouknutí do klášterního nádvoří a zbytek snad někdy příště. Pokračuji téměř po rovině náhorní plošiny mezi údolími řek Taffa a Kamp. Ani provoz není kdovíjak silný, takže si jízdu na kole parádně užívám, přestože už dnes mám najeto přes 70 km. Postupně se blížím k obci Flugau, ta je už z dálky nápadná svým kostelem sv. Mikuláše, který se nachází na nevysokém návrší za sídelní zástavbou. Nakonec projíždím až téměř kolem této církevní památky, od silnice č. 38 k němu stoupá přímá úzká silnice.
V dnešním měřítku mírným stoupáním dosahuji kóty 522 metrů v polesí Oberau, při následném rychlém sjezdu se otevírají daleké výhledy po kraji, na rozparcelované pole, vesničky a lesy. A kupodivu nikde na obzoru nevidím jedinou větrnou elektrárnu, opravdu jsem v Rakousku? Přijíždím do vesnice Krug, kde se na hlavní silnici na krátkou vzdálenost napojuje i cyklostezka Kamp-Thaya-March. Rozhoduji se, že se jí chvíli budu držet. V této části stezka doprovází řeku Kamp, a tak v nedalekém Ramsau uhýbá blíže k tomuto říčnímu údolí. Úzká silnice nejprve překonává drobné údolí potoka Betzbach. Pak následují Altpölla, Kleinenzersdorf a rychlý sjezd do údolí potoka Töbernitz, během kterého ztrácím téměř 100 výškových metrů. A tuto výšku musím vzápětí znovu nabírat. Prozatím je to nejtěžší stoupání, které jsem dnes musel překonat, tu stovku metrů totiž musím nastoupat na pouhém jednom kilometru. Konečně jsem nahoře a s úlevou se ohlížím zpátky, kde za lesnatým obzorem vykukuje kostelní věž v Altpölle. Teď mě sice čeká další dlouhý sjezd, tentokrát už ale přímo na dno údolí řeky Kamp, pár ostrých zatáček a jsem v Krumau am Kamp, malebné obci s upravenou návsí a hradem na skále přímo nad řekou.
Dvacet minut před polednem překonávám po mostě, který střeží socha sv. Jana Nepomuckého, poprvé řeku Kamp. A vydávám se údolím proti jejímu toku. Zatímco v Krumau je řeka poměrně vodnatá, již o pár kilometrů dál kopíruje úzká asfaltka téměř vyschlé koryto. Důvod je prostý, pár kilometrů odtud je přehrada, od které je voda potrubím přiváděna k hydroelektrárně nedaleko obce. To není nic zvláštního, takto vyřešená vodní díla jsou i u nás, např. Lipno, Spálov, Vír II, aj. Po projetí velkým meandrem se mi dokonce část potrubí a portál štoly ukazuje. Toto je místo, odkud začíná silnice postupně nabírat výšku, aby se dostala do úrovně nad korunou hráze přehrady Dobrastausee. Ta je betonová a veřejnosti oficiálně nepřístupná, díky vysokým stromům ani moc nejde ze silnice vidět.
Jízda podél přehradního jezera je mi náležitou odměnou za všechna ta náročná stoupání a přece jen i kilometry navíc. Ze silnice, která je často zpevněna kamennou zdí, se nabízejí hezké výhledy na rozlehlou vodní hladinu, ze které vystupuje ostroh se zříceninou hradu Dobra. Přímo pod hradem je vidět malé přístavní molo, u kterého právě přistává malá loďka, jejíž pasažéři se vzápětí vydávají vzhůru k hradním ruinám. Objíždím kus jezera a otevírá se mi další, úplně jiný pohled na tuto romantickou hradní zříceninu. Dále naopak kontakt se zatopenou řekou ztrácím, sice i nadále kopíruji její pravý břeh, ten je ale od silnice oddělen úzkým pásmem lesa.
Příjemná projížďka podél vody končí u křižovatky se silnicí B38, na kterou se v těchto místech znovu napojuji. Z mostu přes Kamp si prohlížím další tížní hráz s hydroelektrárnou, hezký je i pohled nahoru, kde nad stromy vykukuje věž zámku Ottenstein. Těžko si zvykám na námahu při zabírání do pedálů, ten kopec snad nemá konce. Navíc se vyčistila obloha a polední sluníčko nesnesitelně peče. Projíždím dvojobec Peygarten-Ottenstein a silnice stále stoupá, až teprve v Rastenfeldu, kde se napojuji na hlavní tah od Kremsu (číslo silnice však zůstává B38), mohu s úlevou zařadit rychlejší převod. Čeká mě sjezd zpátky k vodní hladině, konkrétně k zatopenému postrannímu údolí řeky Purzelkamp. Na silnici je velký provoz, jezdí i hodně kamionů, proto beru zavděk úzkou, ovšem kvalitní asfaltkou, která hlavní komunikaci bezprostředně kopíruje. Ta mě přivádí až k malému parkovišti v bezprostřední blízkosti mostu. Je odsud hezký výhled nejen na most, ale i na zatopené údolí, na jehož konci se zvedá ostroh se zříceninou hradu Lichtenfels. Z mostu je hrad vidět ještě lépe a dokonce lze dohlédnout až ke koruně betonové hráze.
Po překonání mostu se na chvilku zastavuji u malé kaple, která tu byla postavena jako památka na zmařené životy dělníků. Na tragickou událost z doby stavby tohoto mostu (50. léta minulého století) upozorňuje i místní cache, kterou se mi daří nalézt i přesto, že nejsem vybaven GPS navigací. Zaznamenávám svůj nález a vracím se zpátky ke kolu. Bohužel nastává výrazná změna počasí, modrá obloha je minulostí a od západu se sem ženou temné mraky. Už nyní padá pár kapek, proto si preventivně oblékám bundu, kterou jsem teprve před chvílí schoval do brašny. Naštěstí jen asi 300 metrů musím odolávat hustému provozu rychlých aut a kamionů, potom se u cesty znovu objevuje souběžná asfaltka, na kterou se s úlevou odkláním. Nyní jedu opět otevřenou krajinou, takže se mi nabízí i daleký výhled do kraje a na temnou oblohu nad oblastí, kam pozvolna směřuji.
Krátce po 13. hodině se dostávám k mimoúrovňové křižovatce nad Friedersbachem, kde opět objevuji značení cyklostezky KTM. Stezka míří k nedalekému Mitterreithu a dále přes drobné údolí k polesí Klosterwald. V tento okamžik začíná výrazně zesilovat vítr, a je otázkou času, kdy se spustí déšť a jaké intenzity bude. Jedu naplno, abych byl co nejdříve v osadě Edelhof, kterou tvoří velký statek a několik správních budov. Nakonec mám smůlu i štěstí v jednom, začíná hustě pršet, takže momentálně nemůžu pokračovat dál, změna počasí mě ale naštěstí zastihuje v místech, kde je prostorný přístřešek autobusové zastávky. Schovávám se pod střechu a nervózně pozoruji, jak provazce vody skrápí vše okolo. Chvíli mám dokonce pocit, že hřmí, ale později mi dochází, že rány budou spíš pocházet z nedalekého vojenského prostoru. Ke klášteru mi odsud zbývají pouhé dva kilometry a druhá hodina odpolední se nezadržitelně blíží, začíná mi být jasné, že k poslední dnešní prohlídce, která bude zahájena právě ve 14:00, na místo dorazit nestihnu.
Déšť ustává zhruba po půlhodině, nasedám tedy na kolo a po mokré asfaltce sjíždím ke klášteru. Už vlastně ani nemusím šlapat, cesta neustále klesá, nejdřív po úzké asfaltce, později cestu tvoří jen dva vyasfaltované pruhy, něco ve stylu našich panelových cest. A postupně začíná z obilného pole vykukovat špička klášterního kostela. Na dně údolí se napojuji na dlážděnou silnici, která sem klesá z obce Ruddmanns. Dnes naposledy přejíždím most přes řeku Kamp a stoupám k parkovišti u cisterciáckého kláštera. Moc živo tady není, tak se i s kolem vydávám až na hlavní nádvoří, kde svůj dopravní prostředek zamykám v toho času uzavřeném průchodu ke kostelu.
Prohlídky, jejíž součástí je mj. i návštěva barokní knihovny s freskami Paula Trogera, se kvůli opožděnému příjezdu účastnit nemohu, pořizuji si tedy vstupenku aspoň pro základní individuální okruh, ten je ještě zkrácený o možnost nahlédnout do chrámu, který zrovna prochází rekonstrukcí. Vstupuji do klášterní zahrady a postupně obcházím budovu lovatoria, dostávám se až k náhonu, který překonávám po dřevěném mostíku. Po ochozu mezi náhonem a řekou Kamp přicházím k budově zv. Necessarium. Než vejdu dovnitř, prohlížím si s hrůzou tabulku, na které je zaznamenán povodňový stav ze srpna 2002, v tu dobu bych měl hladinu ještě asi 1 metr nad hlavou.
Vcházím dovnitř, do prostoru temné chodby s mohutnými sloupy uprostřed. Uvnitř je neuvěřitelné ticho. Na konci tohoto prostoru vedou schody do malé místnůstky, kde je malá čtvercová plocha pokrytá štěrkem a několika desítkami železných křížů. Schody mě vyvádějí o patro výš, kde si prohlížím bývalé středověké záchody, na svou dobu velmi pokrokové a hygienické. A potom mířím do křížové chodby, která obklopuje rajskou zahradu. Tady na návštěvníka asi nejvíce dýchne atmosféra středověku. Křížovou chodbou prohlídka končí, protože kostel je z důvodu stavebních oprav uzavřený, jak už jsem se zmínil. Chci si ho prohlédnout aspoň zvenčí, nejlépe z tzv. bylinkové zahrady, kam už se vydávám i s kolem. Zhotovením několika snímků chrámu a zahradních motivů v popředí návštěvu kláštera uzavírám. Silnice už mezitím oschly.
Město Zwettl je od kláštera asi 3 km daleko, navíc přes kopec. Přijíždím tam asi po deseti minutách a jako první mou pozornost poutá dlouhý železniční viadukt, který se klene nad širokým údolím řeky Kamp. Asi kilometr odsud jižním směrem se nachází soutok s řekou Zwettl, která dala jméno i městu, historické jádro se nachází na ostrohu, jenž obě řeky vytváří. Musím tedy šlapat do kopce, za kruhovým objezdem vyjíždím stoupání ke zbytkům hradeb a kolem špitálního kostela se dostávám na náměstí Neuer Markt. Odtud je to jen pár stovek metrů na náměstí Hauptplatz, ale systém jednosměrných ulic mě nutí se tam dostat po trochu delší trase. Prohlížím si sloup nejsvatější trojice, potom se přesunuji k nedaleké radnici, pohled na ni však kazí obří stavební jeřáb. Největší pozornost přitahuje soubor kašen, které svým stylem jednoznačně prozrazují architekta Hundertwassera. A všude je strašná spousta lidí, proto se raději vydávám do méně rušných částí města. Nakonec se dostávám tam, kde se život jakoby nadobro zastavil, na místní vlakové nádraží, kam už ale asi půl roku žádný osobní vlak nepřijel.
Po čtvrthodinové přestávce vyrážím na závěrečnou etapu dnešní dlouhé cesty. Mým cílem je pramen Dyje u obce Schweiggers, což by mělo být asi 12 km daleko, ovšem do kopce. Na dlouhá stoupání jsem si za dnešek už zvykl, při opouštění města jsem výjezd do kopce také očekával. Brzy přijíždím do vsi Gradnitz, která je situována v otevřené náhorní plošině s dalekými výhledy do kraje. Obzor tentokrát doplňuje i několik větrných elektráren, k nimž se dokonce postupně přibližuji. Od trojice stožárů s listy rotoru si užívám čtvrthodinku pohodového šlapání mírně zvlněným terénem, potom se přede mnou objevuje sídelní zástavba, které dominuje velká silážní věž místního Lagerhausu. Cíl mého putování už je na dosah.
O půl šesté přijíždím na upravenou náves, kde objevuji informační směrovku o vzdálenosti k pramenu Dyje. Zbývají mi 2 km a přestože zatažená obloha opět hrozí deštěm, vydávám se na cestu. Krátkým sjezdem se dostávám k mostu přes Dyji, u něhož stojí drobný kamenný obelisk a chybět samozřejmě nesmí ani socha sv. Jana Nepomuckého. Tak po dlouhé době opět přejíždím most přes Dyji, to si o kus dál opakuji ještě jednou. Tentokrát se jedná o vůbec první most, pod kterým řeka od svého zrodu protéká, na to upozorňuje i pamětní tabule s úryvkem básně od Roberta Hamerlinga, most ještě zdobí plastika ležící nymfy Dyje. Když je takováto pozornost věnována prvnímu mostu, jsem zvědavý, jak bude vypadat pramen samotný.
Po vyjetí táhlého stoupání přijíždím k malému parkovišti, z něhož pokračuje kamenitá, ale docela dobře sjízdná cesta přes pole k lesu. Projíždím kolem soukromé zahrady a za ní se mi nabízí pohled do dlouhého lesního průseku. Právě tam se pramen nachází, já k němu ale odbočuji až o kousek dál. I lesní cesta je dobře sjízdná, mokrá tráva zase tolik nevadí. Po chvíli se dostávám na rozcestí a po odbočení doprava po pár metrech zastavuji na upravené loučce se stoly a lavičkami. Vedle stojí nevysoká zděná podpěra pro velký skalní blok, na kterém je vytesaný nápis Thayaquelle a pod ním ještě nějaký drobnější text, který ovšem kvůli porostu lišejníků skoro nelze přečíst. Za tímto pomníčkem se nachází vlastní studánka s průzračnou pramenící vodou. Opravdu hezké toto místo zrodu naší řeky je, ovšem ani za pramen Moravské Dyje se nemusíme stydět, naopak, svým umístěním na louce s několika stromy má to místo možná ještě větší kouzlo, než tento rakouský pramen.
Symbolicky ochutnávám doušek pramenité vody a poté se pokouším o nález místní cache, což je díky nápovědě otázka chvilky. Začínám také uvažovat, zda si právě toto místo nevybrat pro bivak, zázemí tu je, ale chybí turistický přístřešek pro případ, že by se v noci spustil vydatnější déšť. Proto se raději vydávám na zpáteční cestu a místo pro přespání si začnu hledat někde jinde. Stejnou cestou se vracím zpátky do obce Schweiggers a to už na mě dopadá pár dešťových kapek. Naštěstí zůstává jen u nich a vypadá to, že fronta ustupuje k jihu. Z okraje vesnice se krátce vydávám směrem na Schwarzenbach, při sjezdu jsem si totiž na obzoru všiml drobné stavbičky připomínající rozhlednu, její poloha je ale nakonec uprostřed polí, kam se na kole jen tak nedostanu. Takže definitivně mířím zpátky do vsi a dále pokračuji po silnici, která míří do další obce, jíž Dyje/Thaya protéká. Tou je Sallingstadt, už z dálky nápadný komplexem jakéhosi velkostatku se souborem stodol. Pozorně se rozhlížím, jestli třeba tady nenajdu vhodné zázemí pro přespání, nakonec však pokračuji dál. Do další vsi už ale nedojedu, těsně před nedalekým Limbachem objevuji zarostlé fotbalové hřiště vedle hustého smrkového lesa. Na okraji je i bytelný dřevěný přístřešek a dvojice laveček. Tady se mi líbí, takže zde svou dnešní pouť po ujetých 155 km končím.
Je přesně 19 hodin a z nedaleké obce se sem nese zvonění klekání. Připravuji si jídlo k večeři a vychutnávám hezkou atmosféru letního podvečera, kdy se sluníčko postupně prodírá z mraků a začíná hřát. Nakonec mi to nedá a vydávám se na krátkou zajížďku do obce. Na konci vsi, u mostu přes Dyji, objevuji směrovku s nápisem Teufelslucke. Vydávám se tím směrem, ale po avizovaném 1 km žádnou přírodní zajímavost neobjevuji, takže se vracím zpátky. Ještě krátký výjezd k místnímu kamenictví, které sídlí v zajímavém objektu ve tvaru pyramidy, a potom se vracím na své vytipované místo bivaku. Oblačnost se trhá, takže přístřešek mi poslouží jen v případě noční přeháňky, já si karimatku a spacák rozkládám trochu hlouběji v lese, tam nastává soumrak dřív. Únava a rozumné popíjení iontových nápojů způsobily, že usínám velmi rychle.

DEN DRUHÝ - NÁVRAT SE ZASTAVENÍM V PODVODNÍM SVĚTĚ (15. 6. 2011)
Ráno se budím v 6 hodin. Následuje standardní rutina, snídaně, mytí, balení spacáku. V 7 hodin jsem připravený vyrazit na cestu, ale protože se mezitím zatažená obloha projasňuje, převlékám se rovnou do trika a krátkých kalhot. Nocležiště opouštím deset minut po sedmé.
Sjíždím do Limbachu, který už mám prohlédnutý ze včerejška, nezdržuji se ani u pyramidy místního kamenictví. Silnice za Limbachem je spojnicí dvou okresních měst, Zwettl a Gmünd, takže je na ní po ránu poněkud hustší provoz. Jezdí i hodně nákladních aut, třeba těsně před Kirchbergem mě předjíždí kolona sedmi popelářských vozů. Kirchberg am Walde mě vítá zajímavým zámeckým komplexem s jednotnou bíložlutou fasádou. Zámek ale asi není běžně přístupný. Další památkou, která stojí za prohlédnutí a fotodokumentaci je Dům Hamerlingovy nadace a před ní situovaná busta tohoto významného rakouského básníka předminulého století. V době, kdy se zde umělec narodil, však tento dům vypadal o mnoho skromněji. Kouzelný, byť proti slunci, je i pohled na místní kostel z pozice druhého břehu vypuštěného rybníka.
Z Kirchbergu se vydávám dále směrem ke Gmündu, což není správný směr. Svůj omyl zjišťuji až u Šibeničního vrchu s památníkem, odkud by se na původní trasu do Frombergu dalo napojit, nakonec ale volím o něco delší zajížďku přes vesnici Ullrichs. Tam se kousek od pěkné kaple s růžovou fasádou odkláním na vedlejší silnici, která je zcela bez provozu, takže si mohu od ranní dopravní špičky trochu odpočinout. Zvyšuje se i kvalita krajinného rázu, cesta stoupá v mírné zatáčce k pěti solitérním lípám, od nichž je výhled po nádherném okolním kraji. Lesy, pole, rybníky, v dáli z horizontu vykukuje silueta známého lázeňského hotelu Leonardo a obzor uzavírají české Novohradské hory. Po objetí rybníka Spielberger se kolem větší samoty dostávám na původní hlavní silnici z Kirchbergu. Cesta lemovaná alejí stromů mě přivádí k nádraží Pürbach-Schrems. A právě město Schrems je mým hlavním dnešním cílem. Než tam ale dorazím, je třeba ujet ještě asi 4 km.
Zajímavé je, že rozlohou i počtem obyvatel Schrems předčí Gmünd, přesto je okresním městem právě Gmünd, který leží přímo na hranicích s Českou republikou. Já využívám toho, že hned na začátku města, po objetí návrší Vereinsberg, je velké nákupní centrum, byť já potřebuji pořídit jen drobný nákup. Po doplnění zásob pití a jídla popojíždím na Hlavní náměstí (Hauptplatz), kde navštěvuji místní infocentrum. Získávám potřebnou mapu města, s jejíž pomocí neomylně mířím na severovýchodní konec města. Tam si nejprve prohlížím unikátní přírodní koupaliště vybudované na vytěženém rašeliništi. Voda má tudíž tmavší zbarvení, koupání v ní však musí být osvěžující a určitě i zdravější, než v různých chlorovaných svinstvech na běžných koupalištích. Po ránu je na koupání přece jen zima, tak se aspoň vydávám po řadě kamenných bloků na ostrov, odkud je pěkný pohled na hlavní zázemí plovárny.
Po ujetí necelého půlkilometru se dostávám k vstupnímu objektu Podvodního světa. Do jeho otevření ale zbývá ještě půlhodina, tak se nejprve vydávám na krátkou projížďku po místním přírodním parku. Cyklistům je vjezd povolen pouze na asi kilometrový úsek, který končí na louce s obrovskou rozhlednou zvanou Schody do nebe. Tu tvoří téměř tři desítky párů smrkových kmenů, mezi nimiž je připevněno schodiště a nahoře dlouhý vyhlídkový ochoz. Výstup nahoru rozhodně nelze vynechat. A přestože výhled není ohromující, vidět je prakticky jen na blízké rašeliniště, je toto určitě jedna z nejpozoruhodnějších rozhleden, jaké jsem kdy navštívil. Po sestupu z rozhledny se vydávám na krátkou procházku po naučné stezce. To už ale nelze jinak, než pěšky, resp. na kole by to šlo, ale zákaz jízdy respektuji.
Obcházím jezírko, z jehož protilehlého břehu se mi znovu zjevují Schody do nebe, navíc se zrcadlí v klidné temné hladině. Pak se dostávám k pozorovací lávce, která je vedena nad vytěženým a zatopeným rašeliništěm. Zde probíhá postupná obnova rašeliny, ale tento přírodní proces bude trvat ještě hodně dlouho. Má krátká procházka končí v místech s terénními pozůstatky po těžbě, kde podle informační tabule občas probíhají ukázky ručního získávání rašeliny, mně ale musí stačit jen vyobrazení na panelu. Dále po okružních stezkách nepokračuji, ty by mě totiž přivedly přímo k návštěvnickému centru, já se ale musím vrátit zpět k rozhledně, kde mám zamčené kolo.
Ke vstupu do Podvodního světa přijíždím v čase 9:40, takže už je otevřeno, mohu tedy na prohlídku. Ta začíná průchodem šroubovnicí připomínající strukturu DNS, ze které se nabízí odbočka do "zelené čekárny". Já se vydávám na krátkou individuální prohlídku. Nejprve si prohlížím vizuální expozici různých druhů, které žijí ve vodě, či ji k životu nezbytně potřebují. Vyobrazení či modely jsou doplněny o informační texty a čeština nechybí. Na tuto část navazuje potemnělá chodba se spoustou akvárii, v nichž si mohu prohlédnout většinu běžných ryb z našich řek a rybníků. Jedná se ale pouze o mladé živočichy, takže třeba kapra zde vidím v míře pouhých 4 cm, sumce asi 15 cm. Další místnost je plná mikroskopů a návštěvník zde může dělat různá pozorování vzorků, které si předtím vyloví z venkovní tůňky. Když vycházím na venkovní terasu, "výlov" právě provádí instruktorka a skupinka asi 20 dětí. V této části se nachází menší ohrada, v níž odpočívají tři mladé vydry. A já sem přicházím právě v okamžik, kdy začíná jejich krmení. Zprvu lenošná zvířata záhy ožívají a vrhají se po kořisti, kterou jim chovatelka hází. Jsou to chcíplá kuřata a malým vydrám evidentně chutnají. Ze slov, kterými chovatelka krmení doprovází, vyplývá, že se jedná o nalezená mláďata, která zůstala opuštěná po povodních. Po této atraktivní podívané se vydávám na krátký okruh po dřevěných lávkách, které jsou vedeny těsně nad vodní hladinou či bažinou. I zde nechybí komentáře toho, co v dané části biotopu roste či žije.
Podvodní svět je rozhodně zajímavý projekt, ve kterém by se dalo strávit celé dopoledne. Mě ale čeká dlouhá cesta domů, proto se musím spokojit jen s prohlídkou trvající něco přes hodinu. I ta však stála zato. Vracím se zpátky ke kolu a provádím přípravy před jízdou, natírám se opalovacím krémem, vyprazdňuji plechovku energetického nápoje a spořádávám cereální tyčinku. Konečně jsem připravený, a tak mohu vyrazit. Na úvod se rozhoduji, že pro urychlení návratu využiji hlavní silnici B2 (E49). Nejprve se vracím na Hauptplatz, odkud po ulici Horner strasse mířím k napojení na hlavní silniční tah, na kterém podle očekávání panuje dosti hustý provoz. Ale těch pár km to nějak musím vydržet. Mým cílem je dostat se do městečka Vitis, a protože na cestě nejsou žádná významná stoupání, navíc mě trochu podporuje vítr, zvládám tuto trasu za necelou půlhodinu.
Kousek za obcí Langschwarza míjím pomník věnovaný evropskému rozvodí, ale ten si prohlížím jen ze sedla kola. Docela plochá střecha Evropy, říkám si. Po průjezdu vesnicí Grossruprechts vjíždím na odfrézovaný úsek, na němž je maximální povolená rychlost jen 30 km/h. Tady jsem všem ostatním účastníkům provozu, kteří dopravní omezení respektují, rovnocenným partnerem. Přestože jízda po hlavní silnici probíhá docela v pohodě, u městečka Vitis se z ní definitivně odkláním. Za chvíli zastavuji na liduprázdném náměstíčku, kde nad mapou vybírám další směr. Pokud se nechci znovu vrátit na silnici B36, musím zamířit do města Waidhofen an der Thaya. Sklonově je tato silnice (B36) vedena celkem příznivě, provoz je také ucházející, nepříjemný je ale lepivý povrch asfaltu, což způsobily práce na obnově vodorovného značení. Trasu do prvního okresního města, kterým protéká řeka Dyje, zvládám také za slabou půlhodinku.
Jakmile se přibližuji k městské zástavbě, spatřuji po pravici koleje železní trati, která je od loňského prosince rovněž bez provozu osobních vlaků. Přijíždím k nákupní zóně, kde odbočuji na kruhovém objezdu do ulice Brunnerstrasse. Potom už se stačí držet v přímém směru, a dostávám se do samotného centra. Na Hlavním náměstí (Hauptplatz) je opět spousta objektů hodných fotodokumentace. Mají tu hezkou radnici, pohled na ni však hyzdí velký jeřáb, jako ve Zwettlu. Sjíždím proto do dolní části náměstí, odkud pořizuji lepší snímek. Zastavuji u malé hospůdky, kde mě do oka padá nabídka denního menu. No a protože do poledne zbývá pouhých dvacet minut, schovávám kolo do průjezdu a jdu se usadit za stůl. Jako menu je dnes nabízena dvojitá vepřová roláda s typickými kulatými knedlíky. V kombinaci s hovězím vývarem a makovou buchtou jako dezert se doslova přejídám. A na pití si samozřejmě dávám radlera, tedy směs piva a citrónové limonády.
Z plným žaludkem opouštím restauraci již o čtvrt na jednu. Kolem zchátralého zámku sjíždím k mostu přes Dyji, který nese jméno Roberta Hamerlinga a jeho zábradlí zdobí truhlíky s kvetoucími muškáty. Překvapuje mě, jak široké řečiště tady Dyje má. Hned za mostem začíná dlouhé stoupání, které se na konci města trochu mírní. K podjezdu silnice B5 a ještě až k vísce Matzels je stoupání docela nepatrné, v dalším úseku je ale zapotřebí zařadit hodně lehké převody. Udělalo se téměř bezvětří a polední slunce doslova peče, takové podmínky mi jízdu do kopce ještě víc ztěžují. Míjím malý soukromý rybníček a zastřešený pomník, tady vjíždím do pásma lesa. Ještě čtvrthodina poctivé dřiny a konečně jsem v sedle pod kamenným kostelíkem Bründlkapelle. Kouzelné místo uprostřed tichých lesů. Sedám si do stínu stromu a odpočívám.
Od kaple uháním rychlou jízdou dolů do Dietmannsu a navazujícího městečka Gross Siegharts. 100 výškových metrů je ztraceno, škoda jich. Zastavuji se kousek od náměstí u kostela, kde s výhledem na cihlový komín s hnízdící čapí rodinkou plánuji další cestu. Nabízí se mi severní varianta přes Raabs a Retz, já však nakonec upřednostňuji přímější trasu. Na konci městečka, nedaleko vysoké věže Lagerhausu, přejíždím zarostlé koleje dávno nevyužívané lokálky do Raabsu. Silnice přes vísky Ellends, Seebs a Ludweis je téměř bez provozu, potkávám tu snad jen 4 auta, parádně se tudy jede. Idylka končí při napojení na silnici Horn-Raabs, po níž jezdí až nápadně mnoho kamionů naložených dřevem.
U vesnice Irnfritz podjíždím historickou železniční trať Franz-Josefs Bahn a dělám si jednu z kratších přestávek. Mám teď trochu krizi, navíc mi dochází pití, ale zajíždět kvůli nákupu do Hornu se mi kvůli výrazné ztrátě nadmořské výšky nechce. Za obcí Irnfritz, která je od sídelní části u nádraží docela dost daleko, uhýbám na vedlejší silnici do Perneggu. Kostelík na zalesněném návrší, vysoko nad údolím Aumühlbach, vypadá impozantně, ale zajížďka k němu dnes nepřipadá v úvahu. Čtením mapy se snažím vyhnout těm největším kopcům, ovšem v případě trasy Posselsdorf upřednostňuji spíš nižší provoz na silnici. Sjezd do údolí je příjemný, také v úseku do Lehndorfu se jede skvěle, potom ovšem musím znovu do kopce, který končí až u mostu nad železniční tratí. Na nedaleké křižovatce pod návrším Leeberg chci odbočit doprava, překvapuje mě ale značka zákazu vjezdu z důvodu uzavírky silnice. Riskuji to, a pozvolna sjíždím k přejezdu, před nímž je varování o nefungujícím zabezpečovacím zařízení. To ale není důvod uzavírky, ten objevuji o pár stovek metrů dál. Provádí se zde kompletní výměna pojízdné vrstvy, naštěstí se jedná jen o 200 metrů dlouhý úsek, který lze bez problémů překonat pomalou jízdou či pěšky.
O půl třetí přijíždím do Rodingersdorfu, kde se napojuji na silnici B45, po níž jsem včera dopoledne mířil do Hornu. Jsem rád, že dlouhému stoupání z Breiteneichu jsem se vyhnul. Takto mě čeká jen krátké stoupání za Sigmundsherbergem, potom následuje parádní sjezd, na který se už velmi těším. Poté, co opouštím pásmo lesa, přibrzďuji a zastavuji, abych si lépe vychutnal daleký výhled do údolí Pulkautal, kterým se v následujících chvílích budu postupně přibližovat k domovu. Dnes je to zcela jiný pohled, než včera dopoledne, kdy bylo zataženo.
Na rozdíl od včerejška si tentokrát dělám zajížďku do městečka Pulkau, už nemám ani kapku pití, takže si nezbytně musím dokoupit další láhev limonády. Na kruhovém objezdu za městem opět nedbám výstrahy o uzavírce silnice. Úsekem mezi Deinzendorfem a Zellerndorfem jsem včera bez problémů projel, žádné komplikace proto neočekávám ani nyní. V tomto se ale mýlím, povrch silnice je pokrytý čerstvou asfaltovou vrstvou, která se nepříjemně lepí na pneumatiky. Tudy tentokrát opravdu neprojedu, ale vracet se zpátky k Pulkau naštěstí také nebude potřeba. Stačí jen vyjet na návrší Junge Bergen, kde vede uprostřed vinohradů úzká asfaltka, která je dokonce značena jako cyklostezka. Takže i objížďka má své výhody, já díky ní poznávám další hezkou trasu a zejména nádhernou sklepní uličku na okraji Zellerndorfu.
V další fázi cesty se již striktně držím hlavní silnice B45, pouze za Haugsdorfem dělám výjimku, čímž si trasu do sousedního Alberndorfu malinko zkracuji. Už nedělám ani žádné přestávky, jen za Obritzem mi to nedá, žloutnoucí obilné pole s kopcem Buchberg v pozadí si prostě zdokumentovat musím. Tady zbývá pár dnů do žní, zatímco o pár desítek kilometrů západněji dosud ještě ani řepka neodkvetla. Překonávám dlouhé přímé úseky před Zwingendorfem a Wulzeshofenem a znovu najíždím na cyklistickou stezku KTM, která mě přivádí do Laa. Cestou od statku Blaustaudenhof mě předjíždí kolona aut s českými kopáči, tak přemýšlím, kdo je po dnešku unavenější, zda já po 140 km šlapání v sedle kola, nebo oni, kteří celý den pracovali s motykou pod ostrým červnovým sluníčkem.
Do Hevlína přijíždím o čtvrt na šest. Předtím se ještě zastavuji na mostě přes Dyji. Jindy bych tudy projel bez zastavení, ale tentokrát musím chvilku posečkat na mostě. Z mostu shlížím na hladinu klidně tekoucí řeky, u jejíhož pramene jsem před necelými 24 hodinami byl. Bude ještě dlouho trvat, než voda, která v tu dobu vytékala z prameniště, přiteče až sem.

Dojmy z trasy a doplňky:
Velmi atraktivní výlet nádherným krajem, ve kterém by stálo zato zdržet se déle na mnoha místech, např. okolí přehrad na řece Kampy, jejíž zatopená údolí střeží několik ruin zaniklých hradů. Hezké dojmy jsou i z krajiny na tzv. střeše Evropy, která je velmi podobná našim jižním Čechám - lesy, rybníky. Je ale nutné počítat s tím, že tato oblast není rovinatá, takže cyklisté, kteří sem zavítají, musí počítat s určitou náročností na fyzičku.



Fotky:

Klášter Altenburg Hráz přehrady Ottenstein Zwettl - Hauptplatz Pramen Dyje Podvodní svět Schrems Waidhofen an der Thaya


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET