wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝSTUP ZAJIŠTĚNOU STEZKOU V POHOŘÍ RAX

Datum:14. května 2011
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jaroslav, Milan, Martin
Ušlá vzdálenost / čas:   19,5 km / 9 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkazy:nasejizdy.czechian.net
 cocka.kvalitne.cz



Květnové výpravy do hor kousek za rakouskou metropolí se staly už naší tradiční jarní akcí. V mírně obměněné sestavě jsme si tentokrát vybrali masív Rax, který je zajímavý svými vysokými skalními stěnami se spoustou zajištěných stezek (ferát) a pohodlným terénem na náhorní plošině. My jsme tuto výpravu pojali tak trochu ve znamení pekla. V překladu Pekelným údolím jsme se dostali k ferátě nesoucí pojmenování Ďáblova koupelna a po jejím zdolání jsme se schovali do chaty Ottohaus právě v době, kdy se po okolních horách "čerti ženili".

Na výlet do Rakouska jedu opět s partou kamarádů z Třebíče, resp. Českých Budějovic. Ti už jsou dávno na cestě, zatímco já si doma skládám poslední věci do batohu. Domov opouštím deset minut po půl páté a po pár minutách přicházím na hevlínskou náves, kde už mí dnešní souputníci čekají. Nastupujeme do auta a odjíždíme k nádraží v Laa. Po zaparkování auta míříme do proskleného přístřešku s automatem na jízdenky. Obstarání naší oblíbené skupinovky je otázkou chvilky, krátce nato je k první koleji přistavena souprava patrových vozů, a my můžeme nastoupit hned do prvního vagónu za lokomotivou.
Vlak odjíždí na minutu přesně a dochvilnost si drží v celé své trase do Vídně. Přestup na přípojný spoj jedoucí z Retzu tak bez problémů stíháme, stačí si jen zvolit, kde jej uskutečníme. Nakonec si vybíráme stanici Praterstern, symbolicky i proto, že takto se nazývá i významné turistické rozcestí, kterého dnes plánujeme dosáhnout. I další cestování vlakem probíhá bez jakýchkoliv mimořádností. V pro nás dosud tradičním přestupním uzlu Wr. Neustadt dnes vystupujeme pouze já a Ivo, a to jen za účelem návštěvy nádražní trafiky, resp. informační kanceláře, kde pořizujeme poštovní známky a kapesní jízdní řád. Ostatní čekají ve vlaku, který krátce po osmé pokračuje až do míst, kde začíná legendární horská dráha šplhat do sedla Semmering.
Nádraží Payerbach-Reichenau nás vítá nádherným počasím a krásnými výhledy na okolní hory. Přímo od nádražní budovy, u níž je i zajímavá expozice dopravní techniky (historické lokomotivy, autobus a kabina původní lanovky), je vidět i část strmé skalní stěny masívu Rax, oblast, kam máme namířeno my, však zakrývají bližší zalesněné kopce. Jen se stačíme trochu porozhlédnout po okolí a už sem přijíždí autobus, který má namířeno proti toku řeky Schwarza. Je trochu kuriózní, že krátké svezení tímto autobusem nás vychází dráž, než podíl za cestu vlakem téměř přes celé Dolní Rakousko.
Cesta autobusem trvá asi 20 minut. Projíždíme hezky upravenými městy Payerbach a Reichenau, které by samy o sobě stály za návštěvu, ale nás dnes především zajímají hory. Za dolní stanicí lanovky se údolí zužuje a klikatí mezi vysokými skalami, sotva se sem silnice kopírující tok průzračné řeky vejde. Tady se musí parádně jezdit na kole. Další zastávka je v nevelké osadě Kaiserbrunn, kde se nachází Vodovodní muzeum a také známé tábořiště s možností stanovat zdarma. My vystupujeme až na následující zastávce, která je situována poblíž horské chaty Weichtalhaus. A právě tady, v nadmořské výšce 547 metrů, naše výprava začíná.
Přesně v devět hodin se vydáváme po okraji silnice k nedalekému silničnímu tunelu. Ze dna údolí je sice omezený výhled na oblohu, ta ale i tak slibuje nádherné počasí, alespoň v nejbližších hodinách. Pár kroků před tunelem, u kterého se nachází i malé parkoviště, ze silnice odbočujeme na úzkou a strmou stezku. Po chvilce jsme u rozcestí, od kterého obě větve stezek pokračují údolím Grosses Höllental k chatě Ottohaus, jedna stoupá postupně, zatímco druhá se drží dna údolí, aby v jeho závěru nabídla o to strmější výstupy po zajištěných stezkách. My jsme dnes na feráty vybaveni horolezeckými přilbami, takže volíme druhou variantu. Chvíli ještě kopírujeme silnici a řeku, po pár minutách se ale dostáváme k patě dlouhého schodiště. Výstup vzhůru je zakončen průchodem skalní štěrbinou a je vskutku účinnou rozcvičkou pro stehenní svalstvo.
Po zdolání posledního z nespočitatelných schodů nás čeká i pár stupínků dolů a poté příjemně traverzující pěšina, z níž se otvírají hezké výhledy na protější strmé skály. Téměř kolmá sklaní stěna se nachází i po naší levici, dokonce tu obdivujeme odloučený skalní blok, který je v horní části přilepen k hlavní stěně, takže vytváří dojem velmi úzké skalní brány. Pěšina se pozvolna proplétá mezi čerstvě olistěnými stromky, sem tam ji překříží suťového pole. Vede z ní i několik odboček k lezeckým stěnám. Na jedné drobné skalce spatřujeme zrovna mladého pána, kterak právě do horolezeckého umění zasvěcuje své sotva sedmileté dítko. Všímavému Jardovi neuniká ani dvojice horolezců na protější stěně, která je krásně nasvícena dopoledním sluníčkem.
Asi po čtyřiceti minutách se dostáváme na samotné dno údolí, po kterém je vedena široká kamenitá cesta a koryto pro odvod přívalové vody. To je dnes zcela suché, ovšem zadržovací hráze a nevelké retenční nádrže svědčí o tom, že při vydatných deštích se tu vytváří docela dravý potok. My stále pohodlně stoupáme do hloubi údolí, přičemž skály po obou našich stranách se neustále zvyšují. Vyšší zde jsou i stromy, takže výhledy již jsou poněkud omezené. Přesně v deset hodin přicházíme k rozcestí, odkud odbočuje zajištěná stezka Hoyossteig, ta však vede na opačnou stranu údolí, my ještě pokračujeme pár stovek metrů, kde je další větvení cest. Partička lezců vybavených přilbami a úvazy pokračuje rovně, ti hodlají pravděpodobně zdolávat jednu z nejhezčích ferát v této části Raxu, Alpenvereinssteig. Naše volba pro dnešní výstup padla na stezku s názvem Teufelsbadstuben (Ďáblova koupelna), odbočujeme proto doleva.
Procházíme kolem obrovského skalního bloku, kolem kterého je rozeseto ještě několik balvanů s nápadně rovnými hranami. Na jednom z nich jsou stopy od kouře, určitě tady občas někdo táboří. Další skupinka velkých balvanů se nachází přímo u paty strmého kamenitého svahu, který o něco výš přechází v kolmou skalní stěnu. Ještě se sice nejedná o začátek feráty, my už si ale nasazujeme přilby a rukavice. Pohodlným traverzem přes suťové pole přicházíme po chvilce ke skále, na které je připevněna cedule, která nás informuje o začátku zajištěné stezky s názvem Teufelsbadstubensteig.
Hned v úvodu výstupu je nutné zapojit všechny čtyři končetiny. Zajištění stezky je naštěstí velice kvalitní, zde se jedná o ocelové lano připevněné úchyty ke skále. Problém nám ale dělá velké množství štěrku, který se při našlápnutí uvolňuje a nekontrolovatelně se pak řítí dolů. To nás nutí vytvořit mezi sebou větší rozestupy. Já stoupám jako první, následuje mě Jarda, skupinku pak uzavírá Ivo, který na sebe bere i roli filmového dokumentaristy. Netrvá dlouho a dostáváme se na šikmou římsu, nad níž se klene skalní převis s povrchem zbarveným do oranžova, o kousek dál se nám do cesty staví první ocelový žebřík. Ten je sice značně pokroucený od padajících balvanů, přesto působí zcela bezpečně, jen v horní části je opět nutné dávat pozor na padající štěrk.
Otevírají se pěkné zpětné výhledy. Stoupání stezky se trochu mírní, chvíli se dá jít i vzpřímeně a ocelových lan se přidržovat jen sporadicky. Odpočinková část je však velmi krátká, brzy je totiž opět nutné se pořádně zapřít rukama a občas našlápnout na ocelovou kramli. Největším problémem je i tady drobné kamení, které se pod našimi botami uvolňuje. Při častých přestávkách můžeme obdivovat nejen nastoupanou výšku, ale i různobarevné kvítí, od bílých přes žluté až po sytě modré kvítky zvonků. Teď je na řadě krátké překřížení suťového pole, za ním nás dokonce čeká krátký sestup. Ten je ale brzy vystřídán strmou pěšinou, která končí u druhého (a posledního) žebříku.
U paty žebříku objevujeme schránku s vrcholovou knihou. Čekáme tady na sebe a potom svou návštěvu zaznamenáváme. Nejsme zde dnes prvními návštěvníky, asi o půl hodiny dříve se tady zapisoval mladík, který nás předcházel v dolní části údolí Grosses Höllental. Dopřáváme si lehkého občerstvení a odpočinku, před námi je totiž nejnáročnější část stezky. Nejprve šplháme po téměř kolmém žebříku, na který navazuje průchod pod výrazným skalním převisem. Dokonce tu je i menší puklinová jeskyně. Při lezení nahoru je opravdu nutné pořádně zabrat, klasifikace náročnosti B tady rozhodně není přehnaná. A znovu jsou tu nádherné pohledy na nižší části stezky i do celého skalnatého amfiteátru, ve kterém panuje až podezřelé ticho a bezvětří. Že by pověstný klid před bouří?
Naše kroky pokračují po úzkém vzdušném chodníčku k dalšímu prudkému stoupání, které je zajištěno ocelovými lany. Každý metr, kterým postupujeme vzhůru, už je cítit v našich netrénovaných svalech, ovšem radost z toho, že i takto náročnou stezku celkem v pohodě zvládáme, tyto drobné komplikace zcela tlumí. Na malé náhorní plošince, která je zakončena skalkou, z níž roste drobný pokroucený modřín, na sebe opět čekáme. Užíváme si krásných výhledů a otíráme pot z tváře, přece jen je docela horko a namáhavý výstup dělá svoje. Odtud je dobře vidět i na protější ferátu Hoyossteig, na níž rozeznáváme také dva lezce. Hluboko pod námi spatřujeme i skupinku, která se chystá vydat v našich šlépějích.
Úzká štěrková cestička nás přivádí pod další skalní převisy. Nelze si nevšimnout dvojice mramorových desek a zvláštně obrostlého kříže, který připomíná ty, jimž se tato stezka stala osudnou. Následuje strmý průchod úzkou skalní štěrbinou, v naší mapce uvedené jako komín, kde jsou jistící lana natažena po obou stranách. Myslím, že nejsem jediný, komu se tady výrazně zvyšuje tepová frekvence. Odtud se přesouváme po pohodlnější pěšině pod další skalní převis, ten je v dolní části tvořen jakoby naskládanými kamenným bloky. Obcházíme jej zleva a naskýtá se nám jedna z posledních příležitostí zapojit všechny čtyři končetiny. Spatřujeme tady další pamětní desku.
Úsek zajištěný ocelovými lany přechází v méně strmou pěšinu s občasnými dřevěnými stupni. Kopírujeme patu kolmé skály a stoupáme po okraji suťového pole k dřevěné lávce. Tady na sebe krátce čekáme. Zajištěná stezka prakticky končí, zbývající stoupání již vede po travnaté pěšině, stále ale docela strmé a kroutící se v několika serpentinách. Krátce po dvanácté hodině se napojujeme na stezku, která končí na skalnaté vyhlídce. Je odsud krásný výhled do hlubokého údolí, kterým jsme před pár hodinami procházeli, díky vyšší nadmořské výšce jsou vidět i vzdálenější vrcholky, ty se však z větší části topí v mlžném oparu. Pána, který tady odpočívá, prosíme o zhotovení pamětní fotky, pro nás vlastně vrcholové, protože na pokoření klasického vrcholu už nám dnes asi čas nezbude.
Po pár krocích se napojujeme na původní stezku, kterou jsme opustili dole nad silničním tunelem. Tím směrem se ale vracet nechceme, vydáváme se proto dále vzhůru, směrem k chatě Ottohaus. Cesta převážně stoupá jen mírně a pozvolna se klikatí modřínovým lesíkem. Převážně odtud nejsou žádné výhledy, jen tu a tam se stromy rozestupují a nám se nabízí pohled na velikána, který se strmě zvedá na protější straně údolí řeky Schwarzy. Pohled na nezaměnitelnou siluetu Schneebergu, nejvyšší horu Dolního Rakouka, na kterou jsme v roce 2008 také vystoupali, nás ale trochu znepokojuje, jeho vrchol totiž postupně začínají obalovat tmavá mračna. Dopolední počasí s modrou oblohou a ostrým sluníčkem je zkrátka pryč.
Z obavy o vývoj počasí, a také kvůli pokročilé době, se snažíme malinko zvýšit tempo. Mně už také začíná kručet v žaludku, tak se začínám poohlížet po nějakém vhodném místě k delšímu usazení. Procházíme kolem zbytků kamenné zdi a jakoby základové desky, uprostřed mýtiny tady pravděpodobně kdysi stávala nějaká chatka či salaš. Stoupáme ale ještě dál. Modřínový les postupně přechází v smrkový a borovicový a výška stromů se neustále snižuje. Hnán hladem nasazuji ještě rychlejší tempo, zastavuji se až na jedné z větších luk, kde se sice nenachází žádné posezení, tak beru zavděk posezením ve trávě. Vytahuji svačinu a čekám, až postupně dorazí zbytek skupiny, která se v táhlém stoupání poněkud roztrhala.
Pohled na mraky stále víc zahalený Schneeberg nevěstí nic dobrého. Proto se shodujeme na tom, že původně plánovanou zacházku k vyhlídce Höllental-aussicht zcela vynecháme a z nedalekého rozcestí budeme pokračovat přímo k chatě Ottohaus. Teď se nejlépe přesvědčujeme o tom, že horský charakter Raxu je jakoby naruby, zatímco výstup byl extrémně strmý a vedl skalnatým terénem, tady kráčíme téměř po rovince a bez stoupání, připomíná to spíš městský lesopark, než vysokohorskou krajinu. A to se nacházíme v nadmořské výšce, která odpovídá naší Sněžce.
O půl druhé přicházíme na rozsáhlou horskou louku, ze které se nám otevírají výhledy na centrální část masívu Rax. Spatřujeme odsud i vrchol Jakobskogel s několika drobnými kamennými moři a vrcholovým křížem, po chvíli z borovicové kleče vykukuje střecha horské chaty Ottohaus, která se nachází pod ním. Za občasné dokumentace horské květeny se k chatě postupně blížíme. Čím víc se blížíme k chatě, tím větší je koncentrace turistů. To je důsledek lanovky, která tuto vysoko položenou oblast zpřístupňuje i méně zdatným návštěvníkům hor. Dnes je ale návštěvnost slabší, asi kvůli ne zrovna příznivé předpovědi meteorologů, která se právě nyní začíná naplňovat. Teď už je jasné, že vývoj počasí náš výlet ovlivní, proto se u rozcestí Praterstern (1615m) radíme, co dál.
Celou dobu jsme nervózně sledovali pohyb mraků od severu, zahřmění a nasouvání temných mračen nás ale nyní překvapuje od jihozápadu. A jsme jen rádi, že nás v tento nejistý čas přivedly okolnosti právě k horské chatě. Teď není radno se odsud vzdalovat, proto se vydáváme jen na blízkou vyhlídku, ze které je i přes výrazný úbytek denního světla nádherný pohled do údolí. Doslova z letecké perspektivy odsud vidíme město Reichenau, které se nachází o více jak 1 km níže. Také je odsud pěkně vidět stezka Törlweg, která prochází umělou skalní bránou a za ní ve strmých serpentinách mizí za zlomem náhorní planiny. Pozornosti nám neunikají ani dva feratisté, kteří právě dokončili výstup po zajištěné stezce nad branou Törl, i přes její vyšší náročnost (až C) jsme tak trochu o jejím zdolání také uvažovali, časové možnosti a zejména počasí to dnes ale rozhodně nedovolí.
Vcházíme do chaty, ve které si kupujeme pohlednice. Obsluha mluví slovensky, takže se s nimi dáváme do řeči o právě panujících podmínkách. Varují nás, že jakmile začne jednou pršet, bude to nadlouho, takže pokud máme v plánu do údolí sestoupit pěšky, není radno vyčkávat. Dáváme na jejich rady a vytahujeme pláštěnky a nepromokavé bundy. Ale to co nastává za pár okamžiků, nás rychle zahání zpátky do chaty. Za častého hřmění teď okolí chaty bičují husté provazce vody, chvíli dokonce padají i kroupy. Venku jakoby se právě čerti ženili, což naštěstí pozorujeme zpoza oken restaurace. Sedáme ke stolu a objednáváme si točené pivo. Než zlatavý mok dopíjíme, déšť za okny ustává.
Opouštíme útroby chaty a z terasy si opět vychutnáváme hezké výhledy do údolí. Ty jsou nyní o něco lepší, protože bouřka výrazně pročistila vzduch. Vydáváme se na sestup ke skalní bráně Törl. Nejprve svítí sluníčko, potom se ale od západu nasunuje obří bílý mrak a postupně pokrývá celé mělké náhorní údolí. Najednou je viditelnost sotva 10 metrů, což na otevřené planině malinko ztěžuje orientaci, přesto se po chvíli všichni setkáváme u skalní brány Törl (já a Jarda si předtím děláme krátkou zacházku na nedalekou Alpskou zahradu). Po jejím projití se počasí kazí ještě víc, začíná drobně pršet, ale tentokrát to nevypadá na žádný prudký slejvák. Za chvilku už zase svítí slunce, nicméně o něco později už opět musíme oblékat nepromokavé bundy nebo rovnou vytáhnout pláštěnku. Počasí teď vykazuje aprílové jevy.
Sestup po Törlweg je docela náročný, stezka strmě klesá v serpentinách a kolena dostávají pořádně zabrat. Také je nutné počítat se zrádností kamenů, které jsou po dešti nevypočitatelné a kloužou. Tady musím nejvíce ocenit trekové hůlky, které jsem si na tento výlet prozíravě vzal, sestup s nimi je podstatně jistější a také nárazy na klouby se díky nim citelně tlumí. Není divu, že ostatním trochu utíkám. Nedá se ani spočítat, kolik ostrých obratů v těch nekonečných serpentinách musíme udělat. Z horní části se ještě nabízejí občasné výhledy do podhůří, naposledy při křížení lavinového koryta, odkud je vidět i pěšinka mířící k drobné kamenné stavbičce - studánce. Zdá se to být kousek, ale sestup temným lesem se až příliš vleče. Těsně před studánkou míjíme turistické rozcestí, odbočující zelená stezka k osadám Grossau či Kleinau je ale sezónně uzavřená.
Já přicházím k upravenému pramenu Lammel-Brünll přesně ve čtyři odpoledne. Počasí si opět pohrává, hustě prší, ale do toho ostře praží slunce. Déšť však nemá dlouhého trvání, než se na tomto hezkém odpočinkovém místě všichni setkáváme, ustává. A pro dnešek to jsou již definitivně poslední kapky, které na nás z nebe spadly. Neodoláváme a usazujeme se na lavičky, drobné občerstvení z toho, co nám ze zásob dosud zbylo, přichází vhod.
Po necelé čtvrthodince musíme ztuhlé svalstvo chtě nechtě znovu rozhýbat. Od studánky už nás ale naštěstí nečeká tak strmé klesání, kráčíme teď po lesní komunikaci, která se později napojuje na štěrkovou cestu. Ta je vedena téměř po vrstevnici a připomíná už trochu parkovou promenádu, dokonce je lemována několika lavičkami, které pocestné vybízí k odpočinku. Právě u jedné z laviček se potkáváme a zdravíme s mladou rodinou, která si vyšla na krátkou procházku. O kus dál se zleva připojuje stezka od horní stanice lanovky. Já po ní už jednou scházel, a musím konstatovat, že pro sestup je o něco nepříjemnější, než námi zdolaná Törlweg.
Čtvrthodinu před 17. hodinou přicházíme k osadě Knappenberg. Procházíme kolem právě budované novostavby i starobylé chalupy zvané Huthaus. Po pravici se nám otevírají hezké výhledy na svažité louky a roztroušenou zástavbu po celé délce táhlého údolí. Úchvatný je i zpětný pohled na strmou skalní stěnu, na jejíž horní hraně se krčí chata Ottohaus a kousek vpravo od ní rozeznáváme i otvor skalní brány. Krásně tu vyniká to obrovské převýšení, které jsme v uplynulých 90 minutách překonali. Kromě pohledů vzhůru je na co koukat i na zemi, kde Ivo objevuje nádherného mloka skrvnitého, bere jej do rukou a evakuuje mimo cestu.
Z louky pod horským hotelem Knappenhof, který je zrovna zavřený a opravuje se, se naskýtají další hezké výhledy do kraje, zejména na skalnaté pásmo Mittagstein-Feichtaberg, které se prudce zvedá na druhé straně údolí Schwarzy. Podobné panorama se nám naskýtá i o kousek níž, tomuto místu se říká Annerl-blick a kromě výhledů na horské velikány nabízí i posezení po obou stranách dřevěného kříže. Tady se nachází významné rozcestí, kde se stezka větví do čtyř směrů. My volíme cestu směřující do místní části Trautenberg, ta nás nejprve vede temným lesem, aby po deseti minutách vyústila na asfaltovou silnici, která velkým obloukem klesá k prvním domkům a zahradám. Také toto je místo s fantastickými výhledy na město Reichenau a okolí, v tuto dobu navíc krásně nasvícené podvečerním sluníčkem.
Krátce před půl šestou přicházíme kolem luxusního hotelu k silničnímu mostu přes potok Preiner Bach. Jedná se o hlavní komunikaci, po které jsme ráno jeli autobusem. Opodál je autobusová zastávka, naskýtá se tedy možnost počkat na nejbližší spoj, který pojede k železniční stanici. Ivo s Milanem se takto skutečně rozhodují, zatímco my ostatní se ještě necítíme dostatečně unavení, a vydáváme se do centra města Reichenau. Naším prvotním úmyslem je dojít na Zámecké náměstí (Schlossplatz), kolem kterého se rozprostírá pomyslné centrum tohoto velmi úhledného podhorského městečka. Svižným krokem se po chodníku, který kopíruje hlavní silnici B-27, dostáváme k dalšímu místnímu zámku Wartholz, resp. jeho skleníku s prodejní výstavou květin a zahradních doplňků. Ve stínu lesoparku pokračujeme ke kruhovému objezdu, od kterého je parkově upravené prostranství nedaleko zámku Reichenau jen asi 200 metrů. Čas máme překvapivě dobrý, takže ještě popocházíme k nedalekému Lázeňskému parku. A to už by stálo zato dojít až přímo k nádraží, shodujeme se všichni, takže si nádhernou dřevěnou kolonádu prohlížíme jen z povzdálí a kráčíme dále, k radnici a divadlu.
Za mostem přes Schwarzu město Reichenau an der Rax končí, plynule však navazuje další městečko Payerbach. Tady už nachozené kilometry v nohách začínáme pociťovat, ale svézt se autobusem pouhé dvě zastávky by nám přišlo hloupé, proto nějak přečkáváme i méně atraktivní část po ulici lemované obyčejnými rodinnými domy. Konečně se před námi zjevuje obrovský cihlový viadukt a pod ním dva modré vagónky, které slouží jako občerstvovna. Za viaduktem uhýbáme doleva a po úzké pěšině kráčíme podél zahrádek přímo k parkovišti u nádraží. Tam přicházíme deset minut po šesté, tedy s čtvrthodinovou rezervou před odjezdem našeho vlaku, přesto nás Ivo s Milanem netrpělivě vyhlížejí. Souprava regionálního vlaku je již přistavena u druhého nástupiště, podchodem se k ní vydáváme a nastupujeme si.
Dostavuje se ten neopakovatelný pocit únavy, který však přebíjí zážitky a hrdost, že jsme trasu s tak velkým převýšením zvládli vlastními silami. Teď už by to chtělo jen zasloužené závěrečné pivko, na které se nám všem sbíhají sliny. Tři z nás té myšlence tak podléhají, že ve stanici Wr. Neustadt, kde i nyní vlak několik minut čeká, míří do nádražního obchodu. Před pivem nakonec upřednostňujeme nápoj zvaný Radler, což je směs piva a citrónové limonády, v Rakousku velmi populární. Jen do nás zasyčí.
Zbytek cesty do Vídně ubíhá velice rychle, vlak již většinu zastávek projíždí, takže než se nadějeme, je před námi opět volba, na které městské zastávce uskutečníme přestup na vlak do Laa. Stejně jako loni si pro tuto příležitost vybíráme Rennweg, kde sice čas na skromnou večeři a pivo dnes mít nebudeme, rádi bychom však aspoň nakoukli do výlohy. Ale hospoda je nakonec zavřená, dost možná, že i trvale, protože nikde nenacházíme informace o otvírací době. Hlad krotíme aspoň nákupem dílu pizzy ve stánku s občerstvením, poté se vracíme na nástupiště, kde pár minut vyčkáváme na příjezd modré jednotky nasazené na poslední zrychlený spoj s městem Laa an der Thaya.
Během cesty k moravským hranicím, která trvá necelou hodinu a půl, se stmívá, do Laa už přijíždíme za poctivé tmy. Je také citelně chladněji, což se projevuje i na orosených sklech Ivova vozu, který tu na nás celý den poctivě čeká. Kluci si dávají batohy do zavazadlového prostoru, jen já si jej beru do auta. Po pár minutách vystupuji u hevlínského obecního úřadu, čímž pro ostatní končí nepohodlné cestování. Loučím se a nejkratší cestou mířím domů, zatímco ostatní čeká ještě dlouhá cesta nocí. Domů dorazí v době, kdy já již budu usínat ve své posteli.




Fotky:

Údoli Grosses Höllental Ferata Teufelsbadstubensteig Žebřík na feratě Teufelsbadstubensteig Skalní stěna s feratou Teufelsbadstubensteig Výhled na Schneeberg Chata Ottohaus Výhled od chaty Ottohaus Schwarza-viadukt


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET