wz

VÝLET BUSEM / VLAKEM DVOUDENNÍ


ÚDOLÍM ŘEKY ROKYTNÉ

Datum:23. - 24. dubna 2011
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 30,5 km / 10 hod.; 2. den: 11 km / 4 3/4 hod.
Mapa:ShoCart č. 50 Třebíčsko, Velkomeziříčsko
  
Text & foto:Marek Topič



Jaro v plném proudu, hezké počasí a navíc prodloužený víkend díky pozdnímu termínu letošních Velikonoc. Ideální příležitost vyrazit na tradiční jarní puťák spojený s přespáním někde pod stanem. Letos jsem dlouho vybíral cílovou destinaci. Uvažoval jsem nad návratem do Chřibů, lákaly mě Bílé Karpaty, ale nakonec jsem zvolil oblast, která je z Hevlína docela blízko. Údolí Rokytné, které jsem měl již částečně projité, ale horní úsek mezi Jaroměřicemi a Tavíkovicemi mi v pomyslné mozaice dosud chyběl.

DEN PRVNÍ - Z TULEŠIC KE SPÁLENÉMU DUBU (23. 4. 2011)
Optimální spoj mi z Hevlína jede již v 6 hodin ráno, takže brzké vstávání je nezbytné. S dostatečným předstihem přicházím na autobusové stanoviště u kostela, kde už na první sobotní spoj čeká moje bývalá učitelka ruštiny. Nikdo další nejede. Až teprve v Hrušovanech přistupuje početná skupinka přiopilé mládeže, která se vrací z diskotéky domů. Já vystupuji v Jiřicích, odkud mi po pár minutách navazuje přípoj směr Miroslav. Tato trasa má hned dvě výhody, jednak projedu menší počet zón (= levnější jízdné), v dalším přestupním místě, v Olbramovicích, navíc získávám dostatečnou časovou rezervu, kterou využívám k nákupu pití a jídla. Vše potřebné si obstarávám v prodejně Coop, která je přímo u zastávky Olbramovice, restaurace. Ale chybu bych neudělal ani kdybych vystoupil až na další zastávce, však také její jméno je výstižné - Olbramovice, prodejna.
Dalším autobusem mířím do Moravského Krumlova, v průběhu cesty tak poznávám některé vísky, v nichž jsem dosud nikdy nebyl, např. Vedrovice, byť pověstné větrné kolo ještě zatím opraveno nebylo, takže z okna autobusu spatřuji pouze příhradovou věž. Vystupuji až na konečné, což je nově vybudovaný autobusový terminál v Moravském Krumlově. Zrovna přijíždí i spoj č. 443, který má namířeno mým směrem. Ten nejdříve míří na náměstí TGM, odkud se vzápětí vrací zpět na autobusové nádraží. Teprve potom vyrážíme na cestu směrem k Tavíkovicím. Kousek za Vémyslicemi se už vlastně pohybujeme na žlutě značené turistické trase. A já jsem jenom rád, že tento nezáživný úsek po asfaltu nemusím šlapat pěšky.
O čtvrt na devět vystupuji na zastávce před tulešickým zámkem. Putování údolím Rokytné může začít. Nejprve je nutné sestoupit do údolí, kde se do řeky Rokytné vlévá její levostranný přítok Olešná. Na soutok je hezky vidět z mostu, jehož nosníky jsou do oblouku. Pár desítek metrů musím ještě ujít po úzké asfaltové silnici, potom se značka odklání přímo do těsného prostoru mezi zalesněným svahem a řekou. Jedná se o docela náročný terén, kde je občas nutné přelézat či podlézat padlé stromy, někdy vystoupat na skalku vysoko nad řekou, jindy zase dávat pozor na uklouznutí při chůzi těsně vedle vody. Ale technicky náročných pasáží zase tolik není. Řeka tady vytváří nejedno hezké zákoutí s drobnými peřejemi.
Asi po půl kilometru mě značená stezka od řeky odvádí k samotě Alínkov. Jedná se o několik stavení, které jsou obklopeny různým haraburdím, jak už to na podobných samotách bývá, bohužel, zvykem. Dojem napravují aspoň kvetoucí ovocné stromy a žluté keře zlatého deště. Krátce jdu po cestě, která odtud míří do nedalekých Čermákovic, z ní se po chvíli odkláním na méně využívanou lesní cestu, která mě po chvilce přivádí znovu k řece. Toto je místo, kam jsem došel loni, když jsem se na túru podél Rokytné vydal přímo z Moravského Krumlova. Tehdy jsem musel kvůli zdravotním komplikacím vzdát a vrátit se, dnes však žádný náznak puchýřů na nohách není, takže mohu pokračovat dál. Procházím kolem trampské osady Pod Psí skálou, kterou tvoří velký dřevěný kříž, ohniště a dřevěný uzamčený srub. Hezké místo pro táboření.
Další úsek stezky neustále kopíruje břeh řeky, který je často hustě porostlý dřevinami. Postupně se blížím k rozcestí Pod Oborou a jsem zvědavý, jestli se na druhý břeh dostanu po lávce, nebo budu muset brodit. V takto hezký den by mi druhá varianta ani příliš nevadila, nakonec ale sundávat boty nemusím. Lávka byla od doby mé poslední návštěvy (únor 2007) nově vybudována, tentokrát o kousek dál, než jsou dodnes patrné zbytky té původní. Než po ní bezpečně přecházím na druhý břeh řeky, prohlížím si mohutný strom, na který upozorňuje drobná informační tabulka Lesů ČR.
Nyní se ocitám na lesní cestě, po níž jsem už před lety šel. Dobře to tady znám, proto si mohu dovolit malinko "vypnout" a zaposlouchat se do nádherného koncertu zpěvného ptactva. Cesta mě po chvíli přivádí na okraj prosluněné louky, na kterou za krátkým lesním pásmem navazuje další travnatá louka, kdysi snad letní dětský tábor. Dodnes tu stojí stará plechová bouda, která mohla sloužit jako zázemí. O kus dál se údolí opět zužuje a zde je k vidění několik zajímavých skalních útvarů, na jednom z nich je instalována i drobná pamětní deska věnovaná jednomu ze skautů či jejich vedoucímu (cituji: Ruda Procházka - Bill). A les znovu střídá prosluněné pásmo, tentokrát se jedná o uměle udržovaný průsek pod vedením velmi vysokého napětí. V jeho závěru se to jen modrá drobnými kvítky barvínku.
Při stezce se objevují první chatky, což je signál, že se blíží významná rekreační oblast u Valova mlýna. Řeka tady má moc hezké koryto, které je poseto několika velkými kameny. Nedá mi to a skáču po několika kamenech do středu řeky, odkud dělám pár fotek ve směru proti proudu. Počínám si ale velmi neopatrně, takže po návratu na břeh zjišťuji, že jsem si do levé boty nabral trochu vody. Nohy ve vlhku, to není na dlouhých pochodech nic dobrého, proto raději preventivně měním ponožky. Míjím další skupinu rekreačních chatek, o kus dál si dělám krátkou zacházku k lávce přes řeku, ze které je pěkný výhled na nedaleký hučící splav, a nakonec mířím po cestě kopírující okraj mírně svažité louky k rozcestí Spálený mlýn. Ve stejnojmenném rekreačním středisku je dnes docela živo, dost možná, že kromě hlavního ubytovacího objektu si už našly své nocležníky i malé chatky rozeseté na louce při ohbí řeky.
Za rekreačním areálem mě úzká pěšina vede těsně podél mlýnského náhonu. Takto se dostávám až k jezu, odkud pokračuji již přímo po břehu řeky. Opět se jedná o velmi atraktivní stezku, kterou umocňuje několik bizarních skalisek a s tím souvisejících drobných překážek. Je ale vidět, že tento úsek je docela hojně využívaný, což se naopak nedá říct o další části cesty, která pokračuje po překonání dvou mostů, nejprve přes levostranný přítok - Rouchovanku, poté přes samotnou Rokytnou, po pravém břehu řeky. Není divu, další skupina rekreačních budov s chatovým táborem se nalézá na opačné straně řeky. Příjemnou pěšinu po chvíli opět střídá kamenitý svah, na kterém je třeba překročit několik velkých balvanů, opodál zase musím několikrát ohnout záda a protáhnout se pod mohutným padlým stromem, zkrátka žádná nudná procházka.
O půl jedenácté se dostávám k mostu u Bendova mlýna. Kousek před ním je silně podmáčený úsek, který končí u nepříliš velkého kamene, možná se jedná o torzo zaniklé studánky. Teď je přede mnou jeden z nejpěknějších úseků v této části údolí. Řeka nádherně meandruje a prodírá se doslova divočinou, vše umocňuje atmosféra brzkého jara, kdy stromy ještě nejsou zcela olistěné a na dno údolí tak proniká mnohem více světla. Kromě mnoha skalních útvarů procházím i kolem regulérního kamenného moře. V této části by se podle mých poznámek měla nacházet i skrýš pro hru geocaching. Zkouším ji najít, a jsem úspěšný, byť mi hledání trvá skoro pět minut a už, už to chci vzdát. Po tomto krátkém zpestření znovu nahazuji batoh na záda a vydávám se ještě kousek proti proudu. Kousek odsud se totiž nachází další trampská osada, resp. bývalý dětský tábor, kde si hodlám udělat delší přestávku na svačinu. Staré kadibudky a dřevěný srub jsou stále na svém místě. Sedám si na dřevem obloženou terásku srubu a obědvám.
Najezený a odpočatý vyrážím o půl dvanácté na další cestu. Řeka vytrvale meandruje a souběžná stezka tento směr dodržuje také. Stále je na co koukat. Skalních útvarů jsem už zmínil několik, takové lemují i tuto část stezky. Tentokrát je však značka i přímo v mapě. Jedná se o Výrovu skálu, která se nachází na opačném břehu, a na kterou je hezký výhled z louky při jednom z meandrů. Údajně se dá vystoupat až nahoru, ale zřejmě jen za cenu přebrodění, protože lávku, která dříve umožňovala přechod na druhou stranu, spatřuji strženou v korytě. Já pokračuji dále divokým údolím, ve kterém míjím další kamenná moře a skalní útvary, načež se krajina podél řeky zklidňuje a přechází v otevřenou louku. Na ní je další zaniklé tábořiště s dřevěným srubem. Odtud je to již jen pár minut chůze k silničnímu mostu u Tavíkovic.
Cestou po okraji asfaltové komunikace se do mě opírá ostré polední sluníčko. Už abych byl zase pod stínem stromů. S výhledem na rybník pod silničním náspem stoupám k místnímu hřbitovu, u jeho vstupní brány se odkláním znovu dolů k řece. Do samotné obce tedy nejdu. Kolem bývalého mlýna a malé chatové osady se dostávám až k vysokému jezu, který má sice šikmou lavici značně poškozenou, ale pro odvod vody do náhonu slouží stále dobře. Dále proti toku řeky se údolí na pravém břehu zužuje, takže stezka opět přechází v úzkou klikaticí se pěšinu, která je okořeněna o několik překážek v podobě padlých stromů a balvanů. Naopak levý břeh tvoří rozlehlá nivní louka. Po chvíli se situace mění a tentokrát kráčím po okraji krásné travnaté louky já, zatímco levý břeh je strmý a zalesněný. Takto se to střídá ještě asi dvakrát, až se dostávám k brodu, od kterého pokračuje cesta k areálu Vilímova mlýna s rozsáhlými pastvinami pro koně.
Kopírujíc břeh řeky po málo využívané pěšině se dostávám k postrannímu údolí, kterým je k rekreačnímu středisku vedeno potrubí obalené izolací. O kus dál je most, po němž se dá k penzionu Ranč u řeky (Vilímův mlýn) přijet autem či na kole po úzké asfaltové silnici. Já tuto komunikaci využívám v opačném směru a stoupám po ní až téměř k silnici II. třídy č. 399. Tímto způsobem překonávám hluboké pravostranné údolí. Z nejvýše položeného bodu se zase postupně vracím zpátky do údolí a to po široké kamenité cestě, která vede v úbočí zalesněného svahu. V jednom krátkém úseku je les vymýcen, takže se mi naskýtá krásný výhled do údolního meandru, na jehož dně se krčí již zmíněný rekreační areál Vilímův mlýn. Už za ten pohled ty nastoupané metry stojí!
Zpevněná lesní cesta mě postupně přivádí zpátky na dno údolí. Přibližně v úrovni protilehlého návrší Cibuluška se po delší době ocitám znovu v těsné blízkosti řeky. Rozkládá se tu další travnatá louka s torzem dřevěného přístřešku, určitě i toto místo bývalo kdysi využíváno pro táboření. Řeka lemovaná pásmem nivní lučiny se pozvolna klikatí a postupně se stáčí do opačného směru. Pak louka končí a je střídána dalším těsným údolím se spoustu skalních útvarů a suťovisek. Tady mě vylekávají dva velcí boxeři, kteří z ničeho nic vyráží proti mně zpoza velkých kamenů. Jejich panička si je naštěstí hned přivolává. Pozdravíme se a pak spolu chvíli kráčíme dál proti proudu. Mladá dáma jde ale jen s lehkým batůžkem, navíc vybavena trekovými holemi, takže se mi postupně vzdaluje.
Netrvá dlouho a s mladou turistkou se potkáváme znovu, tentokrát je setkání početnější, u další zajímavé skály se nás schází celkem 6 lidí a 4 psi. Odpočívají tu zrovna tzv. moderní trampové, kteří si autem dojeli až přímo pod totem a od něj si udělali krátkou procházku údolím. Po prohození pár slov se vydávám na další cestu. Po pár minutách přicházím na zmíněné trampské tábořiště s totemem, který zdobí vyřezávaná sova. Stojí tu i starý stožár se sirénou. Jinak je toto místo hezké a pro táboření ideální, ale ta auta zde dojem odlehlého místa velmi kazí.
Od louky s tábořištěm pokračuji k dalšímu významnému skalnímu útvaru. Jedná se o Čertovu skálu, která slouží i jako cvičný terén pro horolezce. Stěna je téměř kolmá a vysoká dobrých 40 metrů. Sundávám batoh a škrábu se nahoru, samozřejmě ale skalní blok obcházím, nahoře mě již vedou vyšlapané cestičky, které končí u velkého kamene, u kterého roste pokroucená borovice. Vychutnávám si výhled do lesnatého údolí a pokouším se, tentokrát neúspěšně, o nález cache. Opatrně scházím zpátky k patě skály, kde v pořádku nalézám své odložené věci. Chvilka pohybu bez těžkého batohu na zádech mi prospěla.
Pohodlná lesní cesta mě přivádí na louku s osamocenou chatou a potom k silničnímu mostu nedaleko Kašparova mlýna.Kašparův mlýn je celkem pěkně zrekonstruovaný a také okolí působí velmi upraveně. Areál je ale oplocený a stezka jej obchází. Na jednom ze stromů málem přehlížím turistický rozcestník, u kterého ale stojí zato chvilku postát. Oznamuje mi totiž, že se právě nacházím v polovině zamýšlené trasy mezi Tulešicemi a Jaroměřicemi. Tak to je paráda, co teď ujdu, bude vlastně takovým bonusem pro zítřek. Stezka kříží velkou luční enklávu, vlastně se jedná o opuštěný meandr Rokytné, a potom se noří do lesa, v němž kopíruje tok řeky. Po chvíli spatřuji skrz stromy rozsáhlé stavení, bývalý Újezdský mlýn, dnes samozřejmě přebudovaný na rekreační objekt.
Přicházím k mostu přes Mazný potok, za kterým mě žluté značení posílá kousek po cestě doprava. Toto odbočení má být jen krátké, poté by se měla značka vrátit zpět k řece, já ale další šipku přehlížím, a omylem pokračuji dále po cestě do Litovan, která mírně stoupá postranním údolím. Také se špatně orientuji v mapě, v níž sice odklonění od řeky vyznačeno je, ale až o kus dál, v úrovní dalšího rekreačního střediska. Svůj omyl si sice po chvilce uvědomuji, ale to už se mi vracet nechce, začínám proto improvizovat a držím se stoupající lesní cesty, která mě přivádí až do úrovně náhorní plošiny. Na křižovatce lesních cest se dávám vlevo, po chvíli přicházím na okraj řepkového pole, po jehož překonání se dostávám na úzkou asfaltku. Po ní už je trasována oficiální stezka. Z dalšího pohledu do mapy mi vychází, že jsem si ani moc nezašel, maximálně půl kilometru.
Sice se nabízí zeleně značená zkratka, já se ale raději vracím zpátky do údolí Rokytné. Stezka tady vede souběžně s roklinou, kterou bývá za dešťů odváděna voda z výše položených polí. Brzy jsem opět u řeky, kterou lemuje asi 50 metrů široká nivní louka, v těchto dnech okrášlená o kvetoucí keře plané trnky. Zajímavé je, že turistická stezka je vyznačena na cestě uprostřed hustého keřového porostu, chůzí po okraji louky se však vůbec nic nezkazí. Po chvilce se obě cesty stejně potkávají, to už jsou na dohled první domky v obci Biskupice. Jedná se o pravý konec světa, žádný hluk, nulový provoz na cestách, prostě ten pravý klid venkova. A i architektura, kterou tvoří malebné staré domky, působí na oko mnohem lépe, než kýčovité satelitní čtvrti běžné jinde.
Zastavuji se kousek pod kostelem a rozhlížím se kolem sebe. Paní, co jde právě kolem, si domýšlí, že asi hledám hospodu, takže mi sděluje, že právě ve čtyři odpoledne (to je nyní) ji otvírají. Já se sice poohlížím po rozcestníku, který později nacházím kousek za mostem, ale s tou hospodou to také není špatný nápad. Paní výčepní mi dokonce nabízí speciální velikonoční zelené pivo, které jsem dosud nikdy nepil. Musím konstatovat, že je dobré, ale je to třináctka, a tak docela leze do hlavy. Aspoň budu mít lehčí chůzi.
Po půlhodině hospodu U Boba opouštím a pokračuji dál s tím, že jakmile najdu nějakou vhodnou lokalitu k táboření, okamžitě na takovém místě zůstávám. Hned na konci obce míjím starou školní budovu, u které je informační tabule, která oznamuje, že se jedná o přírodní památku. Trochu mi to nedává smysl, ale po přečtení textu je mi to jasné, přírodní památkou je budova proto, že v půdních prostorách zimují netopýři. Od školy pokračuji kolem posledních domků a zahrádek až k samotě nad ohbím Rokytné, tam po vyšlapané rybářské cestičce scházím k hladině řeky, která je díky nedalekému jezu klidná. Na břehu potkávám dva rybáře a jednu rybářku, podle jejich udivených pohledů je jasné, že tady asi turisté moc běžným jevem nejsou. V hezkém údolí vyniká jeden skalní útvar, který na druhém břehu doslova roste z vody.
Další zajímavý objekt na trase je chatrč obklopená malou zahrádkou, podle cedule pojmenovaná jako Ostrov kapitána Monroa. Odtud jsou již na dohled domky v malé vísce Pulkov, tam já ale nepůjdu. Stezka se od řeky odklání a trasu k bývalému Pulkovskému mlýnu výrazně zkracuje. Nakonec přecházím most, bývalý mlýn se totiž nachází na levém břehu. Z původního objektu dodnes zůstaly jen zbytky obvodového zdiva, jedno stavení je ale opravené a slouží i k bydlení.
Blíží se 18. hodina a Slunce už se pomalu chystá schovat za obzor. Teď už je opravdu nejvyšší čas se někde utábořit a také dát odpočinout nohám, které toho mají za celý den nachozeno až až. Nicméně po stezkách podél řeky se docela dobře jde, takže zatím ještě chvíle na definitivní sundání batohu ze zad nenastává. Procházím rozsáhlý komplex údolních lučin, na to navazuje krátký úsek lesem, který je provoněný porostem česneku medvědího. Přicházím až k dalšímu výraznému ohbí řeky, za kterým se nachází památný strom zvaný Spálený dub. Opodál stojí i lesácká chata, takže se toto místo zdá být pro přenocování docela ideální.
Kousek od dřevěné chaty si vybírám plácek pro umístění stanu. Když je stan postavený, připravuji si večeři a potom se jdu trochu opláchnout k nedaleké řece. Před zalehnutím do spacáku se ještě pokouším o nalezení místní cache, ale ani tentokrát úspěšný nejsem. Do stanu si zalézám již o půl deváté. Pokusy o usnutí jsou ale marné, přes den jsem vypil celý litr energetického nápoje a vysoká dávka kofeinu dělá své.


DEN DRUHÝ - Z PŘÍRODNÍHO PARKU PŘES KAMENOLOM K NÁDHERNÉMU ZÁMKU (24. 4. 2011)
Usnout se mi daří až po půlnoci a i potom jsem několikrát probuzen. Třeba kolem půl třetí ráno, kdy mi kolem stanu dupe srnec, což rozeznávám podle jeho typického zvukového projevu. Krátce před sedmou hodinou vstávám. Připravuji si snídani a vařím čaj. Potom balím všechny věci do batohu a na závěr skládám stan, který ani není vlhký od rosy. Na cestu se vydávám přesně v osm hodin.
Zatímco na včerejší trase tvořila řeka Rokytná hranici mezi Jihomoravským krajem a Krajem Vysočina, až na výjimky jako např. v okolí Biskupic, nyní se pohybuji v lokalitě, kde se hranice JM kraje od řeky odklání k jihu. Procházím lesíkem, na který navazuje asi 20 metrů široký pás porostlý trávou. Tudy se dostávám až do oblasti, kde se na protějším břehu řeky rozprostírá přírodní rezervace V Jedlí. Doslova odtamtud proniká vůně medvědího česneku, jehož porosty jsou tu velmi rozsáhlé. A to ještě tato rostlina není v plném květu. Po krátkém úseku, kde pěšina vede v příkrém svahu těsně nad řekou, přicházím k rozcestí Tenátnice. To se nachází v nadmořské výšce rovných 400 metrů.
Překračuji drobný potůček, jehož břehy kousek dál lemují mohutná skaliska. Dle mapy by se mělo jednat o Březinovu skálu a její okolí je asi také vyhledáváno mezi trampy. Kousek odsud je i malý vrbový háj s čerstvě ořezaným proutím tak, aby stromy rostly hezky do košata. Mimochodem, také tady roste hojně česnek medvědí, je tu celkem vlhká až podmáčená půda, takže se tady této rostlině velice dobře daří. O kus dál trochu bojuji s bahnitým terénem, což způsobuje jeden z dalších drobných potůčků, který se rozlévá všelijak po cestě. Ani příchod na velkou louku ještě neznamená vysvobození od vlhka, trávu totiž pokrývá rosa. Řeka tady mírně meandruje na dně poměrně širokého údolí. Je až neuvěřitelné, že tento hezký kus přírody odolal chatové výstavbě. Cestou spatřuji jen jediný rekreační objekt a potom ještě jednu skromnou boudu v místech, kde se lesní cesta odklání z okraje lesa na louku.
Pět minut před devátou přicházím k dalšímu skalnímu útvaru, kterému se říká Justýnka. O tom, jak skála k tomuto poetickému jménu přišla, si přečítám text s pověstí doplněný o malované vyobrazení legendy. Lezci zde mají vyznačeny jednoduché cvičné terény, vyznavači geocachingu se tady mohou pokusit o nalezení tradiční cache. Zkouším to i já, přestože se signálem to pod stromy není žádná sláva, ale poté, co se k místu se skrýší nechávám nasměrovat z nedaleké louky, jsem úspěšný. Mám radost z toho, že po včerejších nezdarech se konečně i já mohu zapsat do vzorně udržovaného logbooku.
Za skalním útvarem Justýnka se údolí Rokytné otevírá a vidět jdou první domky v malé obci Příštpo. Cesta k nim mi netrvá ani pět minut. Na začátku obce si prohlížím pěkně opravený Bednářův Nový mlýn, za pozornost stojí i kamenný most, který jej spojuje se silnicí, po níž nyní kráčím. V centru liduprázdné obce je k vidění několik pěkných malých domečků se skromnou výzdobou štítů. Já svou pozornost směřuji k místní hospodě, protože mi už prakticky došly zásoby pití, podle předpokladů je ale zavřeno, takže si prozatím musím vystačit s tím málem, co mi ještě zbývá.
Rozcestník mi oznamuje, že do Jaroměřic už zbývá jen 5 kilometrů. Bohužel mě ale čeká ten nejméně atraktivní úsek z celého putování, totiž po asfaltové silnici. Nedá se nic dělat, kráčím k posledním domkům v obci. Tam procházím kolem hezké zvoničky a opraveného železného kříže. Rokytná, která se občas k silnici přiblíží, tady teče velmi líně, asi i proto vysedává na jejích březích několik rybářů. Kousek za zatáčkou se otevírá pohled na další bývalý mlýn a skupinu nových domků postavených převážně na severní straně silnice. Výstražná cedule mě upozorňuje, že se blížím ke kamenolomu, ještě předtím ale procházím kolem rozsáhlé pastviny s nespočtem pasoucích se koz a kůzlat.
U kamenolomu Královec se nachází stejnojmenný rozcestník, který mě posílá na druhý břeh, přímo do areálu lomu s mostovou váhou a drtičkou. Je v tom ale háček, brána na mostu je zamčená. Ale protože se mi v žádném případě nechce jít dál po silnici, přelézám zábradlí. Z pohybu po areálu těžební společnosti nemám dobrý pocit, ale značky tady skutečně vedou. Na cestě, po níž prostranství kamenolomu opouštím, už naštěstí žádná brána není, je pouze potřeba obejít areál zemědělské usedlosti. Prašná cesta mě vede podél nefunkčního náhonu, po levici mám rozsáhlé pastviny, až k jezu, od kterého začínám stoupat na mírné návrší. Z nejvyššího bodu se mi otevírá hezký pohled na panorama městečka Jaroměřice nad Rokytnou s nepřehlédnutelnou siluetou zámku a přilehlého chrámu svaté Markéty.
Po okraji řepkového pole scházím jakoby přímo k zámku. Z okraje městečka to k němu není ani moc daleko, po ujití půl kilometru se již ocitám na mostě přes Rokytnou, který je vyzdoben několika barokními sochami z 18. století. Kousek za mostem se nachází otevřená brána, kterou je možné vstoupit do zámecké zahrady, já ale tuto návštěvu zatím odkládám. Přednost dávám obstarání pití, které si nakonec dokupuji v jedné samoobsluze na náměstí Míru. No a tady vlastně končí žlutá turistická trasa, která sem vede až z Moravského Krumlova. Turisté ji sice příliš nevyhledávají, ale já si po jejím projití na etapy dělám jednoznačný závěr, že neprávem.
Perlou Jaroměřic nad Rokytnou je místní barokní zámek, který určitě stojí za prohlídku. Já si dnes dopřávám jen krátkou procházku po zámecké zahradě a parku, které odděluje právě řeka Rokytná. Právě z parku za řekou se naskýtají ty nejhezčí pohledy na zámek i chrám svaté Markéty, zhotovuji několik snímků a potom se pokouším o nález další kešky. Opět nejsem úspěšný, geocaching se mi zkrátka na této výpravě příliš nedaří. Potom si sedám na jednu z laviček a píši pohledy svým přátelům.
Ani se to nezdá, ale čas rychle utíká, je už půl dvanácté. Na vlak, který jede těsně před polednem nemá smysl spěchat, raději se pomalým krokem vracím zpátky na náměstí, kde si jdu sednout do jedné z restaurací. Po výborném obědě mě čeká ještě asi 1,5 km dlouhá cesta na nádraží. Zprvu kráčím po červeně značené trase, která mě vede kolem objektu bývalého lihovaru, na jehož cihlovém komínu právě hnízdí čapí rodinka. Značená trasa později směřuje k Bohušicím, já ale musím zamířit k Popovicím. Po chvilce opouštím městskou zástavbu a v esíčku, které je lemováno vysokými topoly, dnes po silničním mostě naposledy přecházím nad řekou Rokytnou. Tady by se spíš hodilo použít pojem potok, jak úzké koryto má.
K nádraží, které je od mostu přes Rokytnou vzdáleno něco přes půl kilometru, přicházím přesně ve 13 hodin. Slunce nepříjemně peče, takže se před ním musím schovat do nádražní čekárny. Vlak mi jede za 40 minut, za tu dobu užívám atmosféry nádraží, kde jakoby se čas zastavil. Vlak, který je tvořen motorovou jednotkou Regionova, přijíždí včas. Jede přímo do Znojma, ale já si v následující stanici, Moravských Budějovicích, stejně musím vystoupit a to za účelem označení jízdenky IDS JMK, jehož hranice platnosti začíná právě v Moravských Budějovicích. Po krátkém pobytu v této (dnes už bývalé, provoz do Jemnice byl na loňského Silvestra zastaven) uzlové stanici pokračujeme dále do Znojma. V Šumné přistupuje početná skupina skautů, takže do cílové stanice přijíždí vlak pěkně zaplněný.
Přemýšlím, jak pokračovat dál. Mám na výběr buď přímý autobus, který ovšem jede po šílených silnicích a zajíždí do několika zapadlých vísek, nebo navazující vlak do Hrušovan. Už ze zásady dávám přednost vlaku, ale tentokrát si trochu nabíhám. Od Břeclavi totiž přijíždí jen sólo motorák řady 842, který obsazuje výše zmíněná skupinka skautů. Souprava je sice posílena o přívěsný vůz, ale v něm je po celodenním stání na slunci nesnesitelně vedro. Až během jízdy se to trochu lepší. V Hrušovanech přestupuji na autobus, který po pár minutách přijíždí od Brna. Nechávám si zastavit na zastávce u cihelny, odkud to mám domů blíže, než z návsi. Domů přicházím přesně v 16 hodin, čímž je tento pohodový a velmi vydařený výlet u konce.



Fotky:

Řeka Rokytná kousek za Tulešicemi Louka poblíž Spáleného mlýna Vilímův mlýn Biskupice Jeden z mnoha skalních útvarů v údolí Rokytné Samota pod Pulkovem Spálený dub Jaroměřice nad Rokytnou


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET