wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NÁVŠTĚVA TECHNICKÉHO MUZEA VÍDEŇ

Datum:26. března 2011
Složení výpravy:Marek, Kamil, Martin, Kristýna, Katka, Markéta, Jarda a další
Ušlá vzdálenost / čas:   3 km / 5 1/2 hod.
Mapa:Wien Stadtplan & Museen 1:25000
  
Text & foto:Marek Topič



Když jsme na jaře roku 2009 zavítali do metropole našich jižních sousedů, z časových důvodů jsme museli oželet plánovanou návštěvu Technického muzea. Vhodný termín pro volné navázání na tento výlet se naskytl až téměř po dvou letech, poslední březnovou sobotu roku 2011. I díky Kamilově agitaci se nás tentokrát do Vídně vypravila velmi početná skupina, doslova zájezd :-).

Pět minut po šesté hodině jsem nasedl na kolo a vyrazil k naší nejbližší fungující železniční stanici, za kterou od července minulého roku musíme považovat konečnou trati ÖBB č. 902 - Laa an der Thaya. Ostatní už tou dobou byli také na cestě, z Brna prý vyjížděli za deště, což pro mne moc povzbudivá zpráva nebyla. Asi 6 km dlouhý úsek jsem v pohodovém tempu zvládl za 20 minut. Od bývalé celnice jsem se snažil držet nejkratší možné trasy, tj. přes náměstí u vodního hradu (Burgplatz), poté mlýnským průjezdem k areálu lázní a odtud přímo k nádraží. Docela mě překvapilo, kolik jsem cestou potkal sportovců, ať již běžců či vyznavačů severské chůze. Na parkoviště u železniční stanice jsem přijel v okamžik, kdy odjížděl regionální vlak tvořený patrovými vozy City Shuttle.
Pod přístřeškem jsem si zamknul kolo a vyčkával příjezdu ostatních účastníků výletu. Dvojice plně obsazených aut s českou SPZ dorazila o tři čtvrtě na sedm. Mě čekalo seznámení nejen s dosud neznámými mladými lidmi, ale také s plány některých z nich. Ne všichni totiž měli zájem o návštěvu Technického muzea. Tomu jsme museli přizpůsobit rozdělení počtu cestujících na jednotlivé skupinové jízdenky. Než jsme si vše ujasnili a v automatu potřebné jízdenky zakoupili, zbývaly do odjezdu vlaku jen dvě minutky. Nastoupili jsme si do vloženého vozu řady 7020, elektrická jednotka se dala do pohybu na minutu přesně, tedy v 6:58. Mimochodem, o pár minut později přijel k nádraží v Laa pravidelný linkový autobus zařazený do IDS, který by se pro cestování do Vídně dal použít, kdyby nebyla mezi spoji taková nenávaznost.
Pro skupinku, která toužila po zhlédnutí výstavy impresionistů ve vídeňské Albertině, jsem se v průběhu cesty pokusil udělat stručnou přednášku o tom, jak funguje vídeňský S-Bahn a nastínit možné důsledky mimořádného omezení provozu, které ten den nastalo z důvodu hrozícího zřícení stropu ve stanici Wien Mitte. Nás ostatních se žádné mimořádnosti v dopravě netýkaly.
Cestování vlakem, který zastavoval ve všech stanicích a zastávkách, bylo poměrně zdlouhavé. Souprava se postupně zaplňovala, až v první stanici, jejíž název začínal WIEN, došlo k velkému odlivu cestujících. To, že se ten den dalo mimořádně cestoval s jízdenkami ÖBB i na určitých linkách vídeňské městské dopravy, jsme pochopili z hlášení vlakového rozhlasu, pro nás ale přestoupit na metro U1 ve stanici Leopoldau výhodné nebylo. K našemu rozdělení na dvě skupiny došlo v nábřežní zastávce Handelskai, odkud dále do centra pokračovali pouze tři z nás. My ostatní jsme přestoupili na městskou linku S-45, jejíž nejbližšího spoje jsme se dočkali asi po šesti minutách.
Po dvacetiminutové cestě, kterou jsme absolvovali v moderní el. jednotce Talent, jsme šest minut po deváté vystoupili ve stanici Wien Penzing. Jedná se o neobvyklou vídeňskou stanici, pravděpodobně jedinou, která není uzpůsobena osobám na vozíčku, chybí tu výtahy a také výška nástupiště neumožňuje bezbariérový nástup do vlaku. Této zajímavosti je věnována i místní cache, kterou jsem s výraznou Kamilovou pomocí, a za zvědavého přihlížení ostatních, odlovil z útrob plakátovacího válce na prvním nástupišti. Po tomto zpestření jsme se vydali na cestu k muzeu.
Čekala nás asi 1,3 km dlouhá procházka prázdnými ulicemi. Nejprve jsme kráčeli po Cumberlandstrasse, na jejímž konci jsme odbočili vpravo, minuli korejské velvyslanectví a po následujícím odbočení vlevo jsme znovu nabrali západní kurz na ulici Penzinger Strasse. Tady jsme prošli podél rozsáhlého paláce Cumberlandů, ve kterém sídlí Velvyslanectví České republiky. Potom už zbývalo jen překonat rušnou křižovatku, za kterou začínala legendární Mariahilfer Strasse. A obě strany silnice lemovaly parky, v nichž už tou dobou kvetla spousta okrasných stromů či keřů, např. zlatý déšť. Po pár krocích jsme přišli přímo ke vstupní části budovy Technického muzea, do jehož otevření zbývalo ještě 20 minut.
Vešli jsme do útrob moderní prosklené přístavby, která představovala důstojné uvítání hodné hojně navštěvovaného turistického cíle. Naše batohy a bundy jsme si schovali do uzamykatelných skříněk, poté jsme zamířili k pokladnám. Na oficiálních stránkách muzea byla nabízena 20 % sleva oproti předložení platné jízdenky ÖBB, o což jsme samozřejmě projevili zájem. Slečna pokladní nám ale chtěla uznat pouze jednu slevu na jízdenku. My však trvali na tom, že sleva náleží všem cestujícím vyznačeným na skupinové jízdence, což nakonec, po poradě s kolegou, pokladní uznala. Naše prohlídka tak mohla začít.
První exponát, který jsme v muzeu spatřili, byl tzv. věčný stroj, neboli perpetuum mobile. Strojek skutečně běžel, ale jestli v jeho podstavci nebyla třeba baterie, jsme si ověřit nemohli. Výstava v prvním poschodí byla ve znamení poznávání. Nebyla zde jen spousta zajímavých předmětů ke koukání, byť takové převažovaly, velkou spoustu exponátů jsme si mohli vyzkoušet a dělat na nich různé pokusy. Tak třeba zákony fyziky jsme si mohli ověřit na různých trenažérech nakloněných rovin. Testovali jsme i volný pád pírka a ocelové kuličky, nejprve za běžných podmínek, následně po odčerpání vzduchu. Výsledkem byl známý fakt, že ve vakuu oba předměty padaly stejně rychle, no ale není nad to, když to člověk vidí na vlastní oči. Dlouhé minuty jsme strávili také u obřího trychtýře, v němž jsme pozorovali kuličku zápasící s odstředivou silou, a nebo u vibrační plošinky, na níž jedna menší koule díky přitažlivosti obíhala okolo své větší sestry.
Druhý sál prvního patra byl tématicky zaměřený na optické klamy. Byla zde třeba malá místnůstka s nakloněnou rovinou, jejíž interiér byl snímám kamerou, na obrazovce se však podlaha jevila jako rovná. A pokud se dovnitř někdo postavil, byl z něj buď obr, nebo pidižvík, podle toho, na které straně místnůstky se zrovna nacházel. O tom, jak je lidský zrak nedokonalý jsme se přesvědčili i u dvou naaranžovaných židlí. Vlastně jen jediné, ta druhá byla totiž namalovaná, přesto byla z jistého úhlu téměř nerozeznatelná od skutečné. Vyzkoušeli jsme si tvorbu animací, velkým zpestřením také bylo vžití se do role moderátora či moderátorky předpovědi počasí, za zády byla jen zelená stěna, ale na obrazovce tvořilo pozadí vyobrazení Evropy se symboly mraků či sluníčka. A i zde došlo na pokusy. Měření rychlosti zvuku jsme si vyzkoušeli pomocí Kundtovy trubice, pozorovali jsme elektrické výboje a nebo testovali rozkládání tlaků na modelu mostovky. V této části vzbudil naši pozornost i simulátor CTéčka.
Pohled na hodinky prozradil, že v prvních expozicích jsme strávili víc jak hodinu. A klidně by nebyl problém pobýt i déle, jenže my si chtěli muzeum prohlédnout celé, proto jsme postoupili do druhého patra. Tam byly hlavními tématy těžký průmysl, železnice a využívání energií. V prostředním sále bylo rozmístěno několik historických lokomotiv, od parních až po elektrickou, navíc s možností nahlédnout do "vnitřností" těchto starých strojů. Nepřehlédnutelné bylo i obrovské setrvačníkové kolo a jakési důmyslné zařízení na vodní pohon, které však bylo možné spustit jen jednou za hodinu a půl. My jsme se opět vrhli na pokusy. Já si třeba usedl na speciálně upravené kolo s dynamem a šlapáním se snažil vyrobit elektřinu potřebnou k provozu různých spotřebičů. O kus dál zase byly názorné pomůcky pro využití kladek či páky a nebo třeba síly mlýnského kola, akorát místo vody jej do pohybu uváděly děti běžící uvnitř.
V této části muzea se naše skupinka poněkud roztrhala. Mně se ostatní ztratili z dohledu v úseku turbín, když jsem se vrátil z podúrovňového prostoru, v němž jsem si prohlížel detaily Peltonovy turbíny. Ani na opačné straně tohoto patra, v sekci věnované těžbě a zpracování rud, nikdo z mých kolegů nebyl. Tam mou pozornost upoutala nejen obrovská tavící pec, ale zejména sádrový model hory Erzberg a jejího okolí, vč. tamní odvážně řešené ozubnicové železnice. Tento region se ale neprezentoval jen jako železné srdce Rakouska, ale i místo bohaté na minerály, což dokazoval kus aragonitu vystavený v prosklené vitrínce.
Všichni jsme se zase potkali na patře č. 3. Kamil mě posílal k dvojici budek, z níž jedna sloužila k měření hluku. On sám prý vyprodukoval 124dB. Já jsem tedy řval, ale jeho výkon jsem nepřekonal. Další věci, které byly v této části muzea k vidění, měly většinou souvislost s běžným užíváním. Prohlédli jsme si např. rozsáhlou sbírku různých žárovek nebo ukázky všemožných cihel a prošli podél dlouhých vitrín s tisíci kusy různé domácí elektroniky - rádia, kamery, vysoušeče vlasů, vysavače, žehličky, atd. V tomto patře jsme si mohli vyzkoušet i něco podobného, co dole s předpovědí počasí. Tentokrát jsme se mohli vžít do role moderátorů televizních zpráv: 4 - 3 - 2 - 1, znělka pořadu ZIB, text zobrazený na čtecím zařízení. My jsme se moc nepředvedli, ale některým jiným návštěvnicím to docela šlo, a na obrazovce pak vypadaly docela profesionálně.
Pobyt ve 3. poschodí jsme zakončili zhlédnutím aktuální výstavy s názvem Macht Musik. Atmosféru navozovalo několik historických exponátů, např. starý orchestrion či varhany. Hlavním lákadlem však byla možnost si vyzkoušet kdejaký hudební nástroj. Vstoupili jsme např. do nefalšovaného hudebního studia (i s typickou izolací z plat od vajíček), kde stačilo popadnout kytaru, basu a někoho posadit k bicím, a přítomný pracovník byl za mixážním pultem k dispozici, aby nám třeba nahrál demoskladbu. Jenže, jak se ukázalo, hudební nadání nikdo z nás moc nepobral, proto jsme se víceméně vyhnuli i dalším místnůstkám, které byly zaměřeny na smyčcové kvarteto a perkusové bubínky. Jenom Katka se chvíli snažila o komponování setu s bicími na jakémsi zvláštním kruhovém mixážním zařízení.
Někteří vyjeli výtahem, jiní si poctivě vyšlápli schody, tím jsme se dostali do čtvrtého poschodí. Na úvod jsme spatřili několik automobilů z 20. a 30. let minulého stolení, např. Ford T, Austro Daimler ADR11/70HP, Steyr 220, ale i vozidla modernější, jako třeba stříbrný závodní vůz Mercedes W196. K vidění ale byla i mnohem pomalejší vozítka, konkrétně se jednalo o kočáry, jízdní kola a lehké motocykly. Přehlédnout se nedaly ani expozice věnované letecké technice, od modelů přes motory až po celá letadla. Pokračovali jsem kolem expozice plavidel, která byla tvořena, až na pár jednoduchých vorů a pramic, několika hodnotnými modely.
Mě osobně nejvíce upoutala část věnovaná železnici. Vystaveny byly také především modely, což bylo pro 4. patro logické, ve velikosti 1:1 zde byla zastoupena snad jen páková drezína. Z modelů stála za delší pokoukání třeba lokomotiva Austria, která byla u počátků provozu na Severní dráze císaře Ferdinanda. Velmi mě zaujal i model elektrické dráhy Mödling-Hinterbrühl, ani jsem netušil, že něco takového bylo kdysi dávno provozováno. S dalším, pro mne dosud neznámým střípkem historie železnic, mě seznámil sádrový model horské krajiny s vodní elektrárnou Spullersee, kterou ve 20. letech minulého století vybudovaly právě tehdejší dráhy. Exponáty věnované zabezpečovací technice působily poněkud úsměvně, na jejich výrobě se totiž podílely zruční košíkáři.
Blížila se 14. hodina a nohy už nás všechny docela bolely. S vědomím, že jsme možná nějakou zajímavou část vynechali, jsme se vrátili do přízemí k pokladnám. Zde na nás už čekali Martin s Karlem, kteří muzeum opustili již kolem poledne, přičemž stihli na otočku zajet metrem do centra, kde navštívili známý Stephansdom, neboli katedrálu svatého Štěpána. Společně jsme diskutovali nad dalším společným programem, vzhledem k blízkosti Schönbrunnu jsme se nakonec rozhodli pro krátkou procházku po jeho rozsáhlé zámecké zahradě. Proti těmto plánům se ale postavilo počasí, první přeháňka byla jen krátká, ale po našem příchodu ke vstupu do zahrady již začalo pršet tak intenzivně, že jsme se hned na přístupovém schodišti otočili. Vydali jsme se zpátky k nádraží.
Cestou ke stanici Penzing déšť ustal, ale to už jsme se zpět k zámku vracet nechtěli. Místo toho jsme se s druhou skupinkou telefonicky domluvili, že příjezd do Laa uspíšíme již na 18. hodinu a že jim pojedeme naproti do centra Vídně. Nastoupili jsme do nejbližšího vlaku, který mezi Hütteldorfem a Handelskai pendloval každých 15 minut. Cestou v jednotce Talent jsme posvačili a já stihl i napsat pohlednice pro své známé. Na konečné jsme vystoupili a přesunuli se na nástupiště páteřní městské linky, kde jsme se po sedmi minutách dočkali navazujícího přípoje do centra. Tak jako většina vlaků v ten den, jel i tento spoj pouze do stanice Praterstern. Tam jsme se tedy rozhodli počkat na naše kamarády. Ti nakonec přijeli metrem.
Do odjezdu přímého vlaku do Laa zbývalo asi deset minut. Většina z nás tuto dobu využila k nákupům občerstvení či drobných dárků, finišovalo se i s psaním pohlednic. Našli se i tací, kteří už byli celodenním programem tak znaveni, že jen seděli na lavičce. Krátce po půl páté jsme si nastoupili do řídícího vozu, který byl řazen v čele našeho vlaku. Vídeň jsme opustili na minutu přesně. Cesta tentokrát ubíhala mnohem rychleji, protože za poslední vídeňskou stanicí vlak zastavoval jen ve Wolkersdorfu a Mistelbachu, až teprve na zbývajícím úseku do Laa vlak zastavoval všude.
Do Laa jsme dojeli pět minut před šestou. Mé kolo bylo tam, kde jsem jej ráno zanechal, takže jsem svým spoluvýletníkům popřál šťastnou cestu do Brna a vyrazil k Hevlínu. Ostatní si ještě dopřáli trochu té nikotinové neřesti a na cestu vyrazili až po pár minutách, předjížděli mě u bývalé české celnice. Kousek odtud, za mostem přes Dyji, jsem se záměrně soustředil na keře zlatého deště - v Hevlíně ještě nekvetl, zatímco o pár desítek kilometrů jižněji již byly tyto dřeviny obsypány výrazně žlutými květy.




Fotky:

Budova Technického muzea Vídeň Expozice ve druhém poschodí TMW TMW - tavící pec TMW - letecká technika Zámek Schönbrunn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET