wz

ZÁJEZD AUTOBUSEM CELODENNÍ


NELYŽAŘSKÝ PROGRAM V LYŽAŘSKÉM STŘEDISKU (VÝSTUP NA ÖTSCHER)

Datum:4. března 2011
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   14 km / 5 3/4 hod.
Mapa:Wanderkarte Ötscherland 1:50000 (Ötscher Tourismusverband Lackenhof)
  
Text & foto:Marek Topič



V pátek 4.3. pořádal hrušovanský cukrovar lyžařský zájezd do zimního střediska Lackenhof. Také jsem se přihlásil, byť ne jako lyžař (jejich půjčení se mi nepodařilo zajistit), ale pouze jako pěší turista s cílem pokořit majestátnou horu Ötscher. Tento pomyslný král hornatého kraje v okolí poutního městečka Mariazell bývá za velmi příznivých podmínek vidět až z Brna, takže jsem si od výstupu na vrchol sliboval zajímavé výhledové možnosti. Ty se nakonec beze zbytku naplnily.

Do Rakouska se jelo přes Hevlín, takže jsem po ránu nemusel nikam cestovat. Krátce před půl šestou jsem se vydal na domluvené místo, k informačnímu centru na návsi. Autobus tam měl být mezi 5:30 až 5:45, nakonec přijel až v době, kdy zvony na kostele odbíjely šestou. Vzhledem k počtu přihlášených osob jsem čekal nějaký mikrobus, ale přijel normální autobus (Karosa Ares), který běžně jezdívá třeba na vytížené lince Znojmo-Brno.
Po překročení státních hranic se postupně začalo rozednívat. Jeli jsme na Mistelbach a poté se napojili na novou dálnici A5, po které já předtím ještě nejel. Je to úctyhodná dopravní stavba se spoustou přechodů pro zvěř, velká část je také vedena v hlubokých zářezech zpevněných kamennou rovnaninou, takže pro koukání po okolní krajině nic moc. Mnohem zajímavější byl průjezd třemi tunely, které tvoří významnou část severního obchvatu Vídně (S1). Po dálnicích A22 a S5 jsme pokračovali až ke Kremsu, kde jsme po novém dálničním mostu překonali Dunaj. Kousek dál jsme na chvíli zastavili na odpočívadle, jehož přesnou polohu si už nepamatuji.
Naše dálniční putování pokračovalo k hlavnímu zemskému městu Dolního Rakouska, za nímž jsme se napojili na Západní dálnici A1. V tu dobu se začala jasná obloha měnit na zataženou, což všem zkazilo náladu. Skrz mlžný opar byly sotva vidět významné památkové objekty, kolem kterých jsme projížděli, např. zámek Schallaburg či obdivuhodný klášterní komplex v Melku. Z dálnice jsme sjeli nedaleko města Ybbs an der Donau, odkud nás vedla už jen dvouproudová silnice B25 kopírující tok řeky Erlauf. Se zájmem jsem pozoroval krajinu za okny autobusu a nejednou si vybavil vzpomínky z loňského vydařeného cyklovýletu.
Dorazili jsme do městečka Gaming, za nímž nás čekalo dlouhé stoupání do horského sedla. A právě to byl okamžik, kdy nastal výrazný zvrat v počasí, mlhu a šedavé mraky vystřídala jasná modř na obloze a ostrý svit sluníčka. Horské pásmo, které jsme překonali, totiž zadržovalo inverzní oblačnost na území jižně od Dunaje. Příjemnější přivítání bychom si ani nemohli přát.
Autobus zaparkoval u dolní stanice lanovky Eibenkogellift. Zatímco mí kolegové začali z autobusu vytahovat lyžařskou výbavu, já se hned vydal na cestu (9:15). Přestože paprsky sluníčka si již do údolí cestu našly, vzduch byl velice studený, nasazení čepice i rukavic bylo tudíž nezbytné.
Po úzké asfaltové silnici (Neue Weitentalstrasse) jsem se po pár minutách dostal k další dolní stanici sedačkové lanovky, tentokrát nazývané výstižně Ötscherlift. Ta se nachází v závěru údolí Weitental a často bývá využívána nejen lyžaři, ale i turisty, kteří si s její pomocí usnadňují výstup na Ötscher. Já služeb lanovky nevyužil, jednak jsem chtěl majestátnou horu zdolat poctivě a také jsem potřeboval, aby se mi v tom chladném ránu trochu rozproudila krev. S tím druhým nebyl problém, protože výstup začal pěkně zostra.
Na asfaltovou silnici, která končila u jednoho menšího penzionu, navazovala úzká lesní cesta. Pod stromy na ní nebyl skoro žádný sníh, potom jsem šel kousek po mýtině, kde samozřejmě vrstva promrzlého a ušlapaného sněhu turistickou stezku pokrývala. Po dalším krátkém úseku v lese se stezka napojila k okraji široké sjezdovky. Její povrch byl dokonale upravený, sklon ovšem docela ostrý, takže jsem velmi ocenil trekingové hole, kterými jsem se pro tuto túru vybavil. Asi po deseti minutách poctivého stoupání jsem se na chvíli zastavil, sjezdovka byla ve stínu, takže osvěžení douškem horkého čaje z termosky přišlo velmi vhod. Za tu dobu kolem mne projeli jen dva lyžaři a jedna skupina žáků lyžařské školy, instruktor a za ním "vláček" malých lyžařů.
S výhledem na sluncem ozářený Kleiner Ötscher jsem postupně vystoupal do míst, kde se k hlavní sjezdovce napojovala její méně strmá větev. Já jsem dal přednost kratší variantě, a tak jsem pokračoval stále přímo. Asi jsem zde měl sjezdovku překřížit a pokračovat lesem ve svahu Malého Ötscheru, ale odbočku jsem přehlédl. Pokračoval jsem proto stále vzhůru po strmé sjezdovce, jejíž sklon se s přibývající nadmořskou výškou stále stupňoval, v závěru tohoto stoupáku jsem musel každý svůj krok zakončovat důrazným kopnutím do sněhové pokrývky, abych se vůbec udržel ve vzpřímené poloze. Tlukot srdce nabíral na intenzitě, sotva jsem popadal dech, takže když se kolem zrovna prohnal jeden z mých lyžujících kolegů, ani jsem mu nedokázal odpovědět na pozdrav.
Konečně jsem dosáhl místa větvení sjezdovky, odkud mi již zbývalo jen několik málo výškových metrů k dosažení sedla Riffelsattel (1283 m). K zaslouženému odpočinku mě vyzývala dvojice laviček u dřevěného kříže, já ale z obav před prochladnutím poseděl jen krátce. Ze sedla se mi naskytly první výhledy do údolí, které se postupně zařezává do hlubokého kaňonu zv. Ötschergraben. Byl to pro mne příslib parádních výhledů, které měly následovat, až dosáhnu vyšších nadmořských výšek.
Opět veden turistickým značením jsem vystoupal po okraji horní části sjezdovky Riffelabfahrt k horské chatě Ötscherschutzhaus (1418m). Zde jsem prohodil pár slov s několika dalšími kolegy z autobusu, kteří si nemohli vynachválit počasí, prázdné sjezdovky a lanovky bez front. V plánu jsem měl další přestávku, během níž jsem vyběhl schody horské chaty do prvního patra. V bufetu nikdo nebyl, na obsluhující paní jsem musel chvíli počkat. Získal jsem razítko do vandrovní knížky a zakoupil si předražené pohlednice (1,50 EUR za kus), známky neměli vůbec. Na terase před chatou lákalo k lenošení a slunění několik lehátek, já ale odolal, a pustil se do stoupání strmým svahem nad chatou (čas 11:00).
Cestou do sedýlka pod vrcholem Hüttenkogel ani pořádně nebylo poznat, kudy vede oficiální turistická stezka. Bylo patrné, že tento svah využívají ke sjezdům skialpinisté a freeridisté, takže široký bezlesý pás trochu připomínal sjezdovku. Při výstupu jsem se slušně zadýchal, a často musel odpočívat. To ale vůbec nebylo na škodu, protože výhledy byly fantastické, zejména k severu, kde panovala klasická inverze, hradba hor nad Lackenhofem stále zadržovala nízkou oblačnost, která se válela až někam do oblasti toku Dunaje. A já si vyčítal, že jsem doma zapomněl opalovací krém :-)
Čtvrthodinu poté, co jsem vyšel od horské chaty, jsem dosáhl sedla pod návrším Hüttenkogel. Ani na okamžik jsem neváhal nad krátkou zacházkou k drobnému posezení s vyhlídkou. Mapa dokonce slibovala dalekohled a ten tam skutečně byl, navíc bez nutnosti za jeho použití platit. Odtud už stál výhled po okolí skutečně zato: na jihozápadě se vypínal mohutný Dürrenstein s navazujícím hřebenem a hluboké údolí řeky Ybbs pod ním, přímo pode mnou se rozprostíralo další hluboké údolí, kterým si razí cestu potok Ötscherbach, naproti se zvedalo horské pásmo zakončené vrcholem Gemeindealpe, obzor potom vyplňovala vzdálenější horstva, jako Veitsch Alpen či Hochschwab.
Po vychutnání krásných výhledů a snědení lehké svačiny jsem se vrátil na původní stezku, po níž jsem zahájil táhlý výstup na vrchol Ötscher. Stoupání mi ani nepřišlo nijak zvlášť strmé, přesto jsem se občas pěkně zadýchal, což ale byl spíš důsledek špatné kondičky. S přibývající nadmořskou výškou se lepšily i výhledy do kraje. Navíc jsem se brzy dostal na okraj strmé skalní stěny, která tvořila jižní protiklad pozvolna klesajícím severním svahům. Ke skalní hraně se však nebylo radno přibližovat, protože její okraje byly často skryty pod nevyzpytatelnými sněhovými převisy. Cestou jsem objevil i zajímavou železnou plastiku, která představovala zakrslý stromek poškozený silnými vichry a ptáčka sedícího na jedné z jeho větví.
Cesta nahoru vedla občas místy, kde již roztál téměř všechen sníh, našly se ale i úseky se zledovatělou vrstvou. Tady jsem znovu ocenil trekové hole, kterými jsem byl vybaven, ani jednou jsem díky nim neupadl. Obtížnost terénu se trochu snížila, ale o kus dál bylo přede mnou další strmé stoupání na jeden z předvrcholů. Došlo i na technické kličkování mezi drobnými skalními útvary. A také na mě byla "nastražena past" v podobě jámy pokryté příklopem ze ztvrdlého sněhu. Naštěstí jen hůlka mi zajela do zakryté jámy, která sice nebyla moc hluboká, na vyvrtnutí kotníky by to ale určitě stačilo.
Dosáhl jsem zmíněného předvrcholu a nabyl jsem domnění, že i zaoblený pahorek výš ještě nebude tím pravým vrcholem Ötschergipfel. Stále totiž nebyl vidět vrcholový kříž. Ale pohled na displej GPSky avizoval něco jiného. Také jeden ze dvou turistů na sněžnicích, které jsem postupně došel, již začal vítězně zvedat ruce nad hlavu. To jsem dokonce zaznamenal na jedné z fotek, zatímco jeho zvukový projev už bohužel ne. Tito pánové (a jejich psí doprovod) nebyli jedinými dobyvateli hory Ötscher. Na náhorní plošině u vrcholového kříže posedávalo či postávalo ještě dalších 6 turistů, všichni skialpinisté. Na to, že byl všední den, docela slušná návštěvnost.
Já jsem se vrcholového kříže dotknul přesně o čtvrt na jednu. Potom jsem zamířil k malému betonovému sloupku, kterým je označen nejvyšší bod. Sundal jsem si batoh ze zad, vytáhl mapu a dalekohled a koukal na tu nádheru. Výhled byl kruhový a nesmírně pěkný. Na východě jsem rozeznal masívy Schneeberg a Rax, jejichž nejvyšší části pokrýval sníh, stejně jako i o něco bližší vrchol Göller. Dále byly dobře vidět vrcholy horské skupiny Veitsch Alpen, přímo na jihu vyplňovalo obzor horské pásmo Hochschwab. Nejkrásnější byl ale pohled k jihozápadu se špičatými vrcholy Ennstaller Alpen či Seckauer Alpen, v popředí samozřejmě nešlo přehlédnout Dürrenstein, na západě se zase bělaly dvoutisícovky pohoří Totes Gebirge. Celý jižní obzor nabízel vskutku daleké výhledy, naopak při pohledu k severu byly vidět jen peřiny nízké oblačnosti. Ale i to mělo své neopakovatelné kouzlo.
Nejen pohledem na přírodní krásy živ je člověk, tak jsem si dopřál malé občerstvení se svých skromných zásob. O to víc mi však chutnalo. Také jsem se pokusil o odlov místní kešky, byť šlo o předem marný pokus, pravděpodobně i ojedinělý, protože v místech, kam mě GPSka posílala, nebyly patrné žádné stopy, jen celistvá sněhová pokrývka. Alespoň jsem objevil místo s trochu jiným výhledem na vrcholovou skalní stěnu. Když jsem se vrátil k vrcholovému sloupku, nikdo tam již nebyl, proto i já se začal zabývat myšlenkami na návrat.
V průvodcích je jako zajímavější doporučována trasa po hřebeni Rauher Kamm, je ale nezbytné být vybaven základními pomůckami pro pohyb sněhovým a ledovým terénem (mačky, cepín). Já měl jen obyčejné trekové hole, takže mi nezbývalo nic jiného, než se dolů vrátit stejnou cestou. Deset minut po 13. hodině jsme zahájil postupný sestup podél hrany skalní stěny. Šlo to celkem dobře, jak už to totiž bývá, došlapy mi změkčovala vrstva sněhu. Nepříjemné akorát bylo, že už v tu dobu přestala účinkovat impregnace, takže mi postupně zcela promokly boty. Další, co jsem trochu podcenil, bylo ostré horské sluníčko. Cítil jsem, že nos už mám trochu spálený a tváře se mi také nečervenaly proto, že bych se styděl či zuřil. Ale to byly jen zanedbatelné maličkosti, které mi dojem z krásného výletu po horách nemohly zkazit.
Vyhlídku pod vrcholem Hüttenkogel jsem tentokrát minul, a bez přestávky na odpočinek zamířil k chatě Ötscherschutzhaus. V tomto úseku jsem nejenom šel, ale často jsem se pohyboval v dlouhých skluzech, kupodivu bez jediného pádu. K chatě mi cesta z vrcholu trvala pouhých 35 minut. Byl jsem si vědom obrovské časové rezervy, takže svezení lanovkou nepřicházelo v úvahu. Spíše jsem si pohrával s myšlenou vystoupat i na menší z vrcholů nosící jméno Ötscher. Po okraji sjezdovky jsem tedy sestoupil do sedla Riffelsattel, odkud vede jediná oficiální stezka na tento 1552 metrů vysoký vrchol. U laviček s křížem jsem ale tento záměr odpískal. Mokro v botách už bylo nesnesitelné, nepomohla ani výměna ponožek. Zamířil jsem tedy dolů, přímo do Lackehhofu.
Abych při sestupu udělal aspoň drobnou změnu trasy, vydal jsem se ze sedla po stezce č. 4. Jednalo se o lesní pěšinu, která vedla údolím Riffelboden. Bohužel jsem své kroky musel po pár metrech otočit, sněhová pokrývka byla celkem vysoká a málo uchozená, já se tak při došlapech bořil až pod kolena. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se znovu napojit na sjezdovku č. 2. Udělal jsem si zacházku po její méně strmé větvi, která dle mapy měla nabízet několik hezkých výhledů. Těch jsem se skutečně dočkal, ale v porovnání s rozhledy z vrcholu Ötscher šlo již jen o slabý odvar.
K dolní stanici lanovky jsem přišel krátce po půl třetí. Ještě jsem potřeboval zakoupit poštovní známky, v bufetu Digruber jsem však neuspěl. Vzpomněl jsem si ale, že při našem příjezdu na parkoviště byly vidět značky informačního centra, zamířil jsem tedy k druhé dolní lanovkové stanici. Infocentrum jsem snadno objevil a vše potřebné jsem si v něm obstaral. Tím pro mne výlet vlastně skončil (čas 15:00), byť do plánovaného odjezdu autobusu zbývala ještě hodina a půl. Bylo pro mne trochu nepříjemným překvapením, že dole bylo citelně chladněji, než na hřebeni, či u chaty Ötscherschutzhaus, našel jsem si však příjemné místo v závětří, kde jsem si mohl dopřát zasloužený odpočinek.
Účastníci zájezdu se postupně scházeli k autobusu a nešetřili chválou nad podmínkami, jaké jim ten den lyžařské středisko nabídlo. Všichni byli spokojení a nikdo se nezranil. Poté, co se organizátor dopočítal všech zálohovaných čipových karet, bylo zaveleno k odjezdu. Lackenhof jsme opouštěli v 16:45, takže ještě velký kus zpáteční cesty jsme absolvovali za denního světla. Koukání na krajinu v údolí řeky Erlauf bylo mnohem zajímavější, než film, který běžel na LCD obrazovkách. K mému velkému zklamání se i cestou zpět využívaly převážně dálnice, přitom trasa údolím Wachau a odtud přímo na Hollabrunn a Laa by byla nejen kratší, ale bez nutnosti platit mýto a hlavně zajímavá na koukání.
Nakonec i na ten Hollabrunn došlo, protože řidič u Stockerau špatně odbočil, a místo k Vídni mířil na Znojmo. Zajížďka a časové zdržení už ale nikomu nevadily. Každý asi přemýšlel nad tím, že pokud bude takový zájezd pořádán i někdy v budoucnu, projeví o účast zájem. Já bych jel určitě, tentokrát už asi s lyžemi. Pro mne výlet skončil o půl deváté večer, nechal jsem si zastavit u výjezdu z Hevlína, takže domů jsem to měl jenom pár kroků.




Fotky:

Kleiner Ötscher Chata Ötscherschutzhaus Ötscher - výhled k západu Ötscher - vrchol Ötscher - vrcholový kříž Centrum obce Lackenhof


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET