wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


ZIMNÍ CESTOVÁNÍ S IN-100 (TVRZ HŮRKA A JEŠTĚD)

Datum:5. - 6. února 2011
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 7 km / 5 hod.; 2. den: 6,5 km / 3 1/4 hod.
Mapy:ShoCart č. 54 Českomoravské mezihoří
ShoCart č. 02 Jizerské hory
  
Text & foto:Marek Topič



Impuls k realizaci tohoto výletu mi dal tarif Českých drah, který s platností od loňského prosince umožňoval dokoupení aplikace k neomezenému cestování po síti ČD, navíc v první vozové třídě. Toto dokoupení šlo provést vždy až do samotného konce platnosti zákaznické IN-karty, a to za poplatek 70,- Kč na den. Protože moje IN-karta pozbyla platnosti 7. února, povýšení na IN100 vycházelo nejvýhodněji na první únorový víkend. I přesto, že poslední den mi propadl, vyšlo mě víkendové cestování na velmi zajímavých 210 korun.

DEN PRVNÍ - NÁVŠTĚVA TVRZE HŮRKA (5. 2. 2011)
Prvotní záměry opustit domov tak, abych stihl odjet z Hrušovan některým z prvních ranních vlaků, nevyšly. K brzkému vstávání jsem se nepřemohl, takže Hevlín jsem opustil až autobusem, který odjíždí po 7. hodině. Tato linka je výjimečná v tom, že jako jediná nejezdí kolem hrušovanského nádraží. Už několikrát jsem takto cestoval a šoféři pokaždé z neznalosti jízdního řádu okliku přes Šanov udělali, tentokrát mě ale vezl poučený řidič, jako naschvál. Vystoupit jsem si proto mohl až na zastávce, která i na počátku desátých let 21. století má v názvu státní statek. Přestup na protijedoucí spoj mi nakonec vyšel, byť jen o fous. Nechápu, proč je takto jízdní řád řešen, asi jeden z dalších způsobů, jak se KORDIS snaží lidem z rakouského příhraničí omezovat návaznosti na vlakové přípoje.
Na nádraží jsem měl nakonec dostatečnou časovou rezervu, takže jsem stihl i odlov kešky na zdejší lávce pro pěší. Po návratu jsem nastoupil do motoráku řady 810, kterým jsem popojel do stanice Miroslav. Tam jsem musel přestoupit, na zbývajícím úseku do Brna jsem se vezl v řídícím voze, který ještě nedávno nesl řadové označení 954, to současné nějak nemohu dostat do paměti. Do Brna vlak přijel včas, naskytla se tak příležitost k zakoupení svačiny do vlaku. Po návratu na nádraží jsem musel ještě asi 5 minut počkat na přistavení soupravy ke 3. nástupišti. Vůz první třídy byl na rychlíku do Jeseníku řazen zcela vzadu, takže jsem si nastoupil tam.
Cesta probíhala bez komplikací, jen počasí se postupně kazilo. Kousek za Prostějovem tento den naposledy svítilo sluníčko, potom se obloha zatáhla, a chvíli to vypadalo i na déšť. Pár minut po poledni jsem dorazil do Hanušovic, kde jsem naposledy přestupoval, abych se po pár minutách vydal motorákem ř. 810 na traťový úsek, po kterém jsem doposud nikdy nejel. Až teprve od zastávky Prostřední Lipka jsem si krajinu za okny vlaku trochu vybavoval z naší dávné výpravy na Králický Sněžník a Boudu. S úvratí v Dolní Lipce jsem přijel přesně podle jízdního řádu do podhorského městečka Králíky.
Po vystoupení z vlaku mě uvítala zima v té nejošklivější podobě, jaká jen může být. V důsledku oblevy jsem se musel brodit mokrým sněhem, v horším případě bylo třeba vyhýbat se kalužím či kluzkému blátu. Zkratkou jsem zamířil k supermarketu Penny, v jeho blízkosti jsem překonal křižovatku s kruhovým objezdem, a pokračoval po Červenovodské ulici. Chvíli se dalo jít po chodnících, pokud byly aspoň trochu uklizené, většinou jsem ale musel kráčet po okraji posolené vozovky. Dostal jsem se na Malé náměstí, odkud jsem pozvolna sešel k mostu přes Králický potok. Na křižovatce za mostem jsem odbočil doleva, stále jsem se tedy držel hlavní silnice, na níž byl ten den docela silný provoz. Většina aut měla na střeše připevněné boxy na lyže, takže zcela určitě se jednalo o návštěvníky zimních středisek.
Opustil jsem městskou zástavbu, minul malý rybníček a už jsem stál u vstupní brány areálu tvrze Hůrka. Parkoviště vedle skladiště rozsocháčů bylo docela plné, uvnitř přistavěného poválečného objektu ale zatím skoro nikdo nebyl, do prohlídky naplánované na 14 hodin bylo ještě příliš brzy. Rozhodl jsem se proto, že si čekání zkrátím krátkou vycházkou k nejbližšímu tvrzovému objektu, konkrétně k dělostřeleckému srubu K-S-11. Ten byl docela snadno dostupný, byť za cenu chůze po okraji rušné silnice. Z cesty byl pěkný výhled na klášterní areál Hedeč a také na systém pevnůstek rozesetých po okolí. Nejvíce mě zaujala dvojice "áček" v prostoru terénního zlomu, které byly od sebe vzdáleny sotva 50 metrů.
Závěrečný úsek jsem musel jít po polní cestě pokryté rozbředlým sněhem. Uvědomil jsem si, že jsem před cestou velmi podcenil impregnaci bot. Snažil jsem se sice chodit po vyšlapaných stopách, ale ani to nezabránilo citelnému promočení mé obuvi. Samotný objekt je poměrně hodně poškozený, celková dispozice je však stále dobře patrná. Dovnitř se samozřejmě dostat nedá. V blízkosti srubu se mi podařilo nalézt skrýš pro hru geocaching, s objevem pozůstatků po úzkorozchodné železnici jsem naopak úspěšný nebyl, nevšiml jsem si ani značek na stromech, které by na zbytky náspu měly upozorňovat.
Stejnou cestou jsem se vrátil zpět k vchodovému objektu K-S-12a "U rybníčku", kde již vyčkávalo asi 40 zájemců o prohlídku. Zakoupil jsem si vstupenku a chvíli uvažoval i o povolence k focení, tu jsem si ale nakonec nepořídil. Prohlídka začala hned uvnitř poválečné přístavby, kde nás průvodce seznámil se stručnou historií výstavby opevnění. Ještě předtím nás upozornil na zajímavý exponát - lanovkový běhoun z bývalé nákladní lanové dráhy na vrchol Podbělka. Potom přišla řeč na téma pevnostní železnice, jak té původní, kterou jsme si mohli prohlédnout až v dalších částech tvrze, tak poválečné, jejíž kolejiště jsme měli přímo pod nohama.
Po krátkém přesunu do prostor původního vchodového objektu pokračoval průvodce v dalším výkladu o historii, tentokrát došlo i na podrobnější seznámení s milníky výstavby a úprav tvrze Hůrka. Z odmořovacího prostoru SAS jsme se přesunuli do překladiště, jež doznalo určité poválečné přestavby, stejně jako systém pevností železnice, která zde již ve 30. letech byla. Kolejiště, které odtud pokračovalo dál, bylo již původní, na něj navazovala svážnice, v porovnání třeba s nedalekou Boudou i docela dlouhá. V minulosti prý byla její funkce předváděna, tento den však byla pokažená, takže s jejím fungováním jsme byli seznámeni jen ústně.
Další zastavení jsme si udělali u tzv. minových komor, od nichž se otevřel pohled do dlouhé podzemní chodby. Minuli jsme železobetonovou příčku, která nahradila původní pancéřové dveře, kde bylo kolejiště na krátko svedeno pouze do jedné koleje. Kousek dál jsme odbočili do sálu bývalé filtrovny. Uvnitř byla malá výstava částí výbavy pevnostních objektů, např. střílny, ventilátory, periskopové roury, ale i zbraně a různé bedny na munici.
Po návratu na hlavní chodbu jsme se zastavili u rozsáhlého sálu bývalé pevnostní elektrárny. Tam tento den probíhala samostatná výstava "S padákem nad hlavou", kterou si mohli prohlédnout jen ti, kdo si na ni u pokladny zakoupili samostatnou vstupenku. Zajímavostí je odbočná kolej, která tu pravděpodobně vznikla během II. světové války, kdy se i u tvrze Hůrka uvažovalo s využitím pro průmyslovou výrobu, na rozdíl od podobných továren na Brněnsku, jako byla třeba Diana, zde ale k zahájení produkce nikdy nedošlo.
Postoupili jsme si do prostor sálů hlavního muničního skladiště, což bylo místo, kde končil dvojkolejný úsek pevnostní železnice. Zde také přišel na řadu hlavní bod prohlídky zaměřené na železnici. Byl nám předveden krátký posun lokomotivy ALD2 na bateriový pohon (vlastně se jednalo o objetí "soupravy"), s níž nás vzápětí pan strojvůdce ve stručnosti seznámil. Tento stroj byl vyroben v roce 1959, a pracoval v podzemí až v poválečné době, podle původních záměrů měli totiž vozíky tlačit samotní vojáci. Původní nebyly ani vystavené vozy, až na jeden plošinový vozík s čelními bočnicemi, který svým provedením mohl z 30. let pocházet.
Další část prohlídky vedla tzv. druhým dopravním úsekem. Vykročili jsme do dlouhé podzemní chodby, již podstatně užší a pouze s jednou kolejí, kterou jsme se dostali do výhybny, tedy na místo, kde se protisměrně jedoucí vozíky míjely. Nacházela se tu i dílenská kolej a místnost sloužící jako dopravní skladiště. Zajímavá byla zmínka o zabezpečovacím zařízení, které bylo údajně založeno na docela pokročilém systému s počítadlem náprav a světelných návěstidel.
Kousek za výhybnou jsme minuli další rozsáhlé prostory, tentokrát šlo o pětici sálů bývalých kasáren. Kromě ubikací vojáků se zde měla nacházet i kotelna, sociální zařízení, sklad proviantu, kuchyň, ale také tvrzová ošetřovna. Úplně poslední místnosti byly určeny pro velitelství tvrze. Postupně jsme se dostali do místa, kde se chodby větví. My se nejprve vydali doprava, a po pár minutách došli do úrovně dělostřeleckého srubu K-S-11, tj. do míst, kde jsem já už asi před půl druhou hodinou stál, jenom o úroveň 15patrového činžáku výš. To je i důvod, proč se na Hůrce nechodí až do vlastních objektů, výstup nahoru by byl příliš fyzicky náročný, navíc jsou všechny objekty značně poškozené.
Velitelský sál, muniční sklad a překladiště pod srubem K-S-11 byly pro nás místem, kde se naše kroky obrátily. Odtud jsme se, po vyslechnutí výkladu nejen o objektu K-S-11, ale i o legendárním německém železničním dělu Dora ráže 800 mm (malá výstavka fotografií), vrátili zpět k větvení chodeb i kolejiště. Při běžné prohlídce bychom pokračovali v návratu k vchodovému objektu, ale při této mimořádné nám průvodce odemknul mřížovou bránu, vydali jsme se tedy až na samotný konec druhého dopravního úseku, vzdáleného 800 metrů od vstupu do podzemí.
Na místě překladiště pěchotní munice, odkud mělo být v přepravě k dalším srubovým objektům (S-10 a S-13) pokračováno v rámci třetího dopravního úseku, to už ovšem za pomocí vozíků s gumovými koly a výtahů, jsme ostře odbočili do chodby vlevo, a ta nás přivedla až do úrovně zamýšlené dělostřelecké otočné věže K-S-12. To bylo nejvzdálenější místo, kam se dalo po pevnostní železnici dostat a zároveň se v rámci prohlídky jednalo o nejhlubší bod pod povrchem země. Vyslechli jsme si závěrečná slova zajímavého výkladu a po zhlédnutí několika vystavených fotografií, na nichž byly zobrazeny dělostřelecké věže z různých částí Evropy, jsme se pozvolna vydali na zpáteční cestu do vchodového objektu.
Podzemní prostory tvrze Hůrka jsem opustil deset minut před 16. hodinou. Venku bylo citelně chladněji, takže jsem při návratu do města nasadil svižné tempo, aby se mi trochu rozproudila krev. Šel jsem úplně stejnou cestou jako po poledni, a po pár minutách jsem se dostal k supermarketu Penny, kde jsem si nakoupil pití a jídlo na další den. K nádraží jsem se odtud vydal velkou oklikou, kousek se vrátil na Malé náměstí a v protisměru jednosměrné Dlouhé ulice jsem v pomalém procházkovém tempu zamířil na Velké náměstí. To mě mile překvapilo svou upraveností, až na ty hromady mokrého sněhu a kostelní věž obehnanou lešením. Opět mi ale začala být zima, tak jsem zamířil k vlakovému nádraží, tentokrát již nejkratší cestou.
Na železniční stanici jsem dorazil přesně hodinu před odjezdem nejbližšího vlaku do Letohradu. Dveře čekárny byly zamčené a zmrzat venku na lavičce se mi nechtělo, využil jsem tedy toho, že jel zrovna vlak opačným směrem. Navíc to byla pro mne příležitost se poprvé podívat vlakem do Štítů, cestu tam jsem dokonce stihl ještě za podvečerního šera. Prakticky hned po příjezdu na konečnou se vlak vydal na zpáteční cestu. Ta už probíhala za poctivé tmy. Cesta motorákem řady 810 trvala něco přes hodinu, to mi ale nevadilo, spíš naopak, celou dobu jsem listoval v jízdním řádu a vymýšlel varianty nočního spojení, při kterém bych se mohl aspoň trochu prospat.
V Letohradu jsem si přestoupil do přípojného osobního vlaku jedoucího podél toku Tiché Orlice do Ústí nad Orlicí. Ve staniční budově, které hrozí demolice v souvislosti s plánovanou modernizací hlavního železničního koridoru, jsem se definitivně rozhodl pro cestu "na otočku" do Karviné a vzápětí zpět do Kolína, odkud už celkem rozumně navazovaly ranní přípoje ve směru do Liberce. První spoj od Prahy, který zde zastavil, byl rychlík Svitava mířící do Brna. Tímto vlakem jsem se svezl jen jednu zastávku, do České Třebové, kde po pár minutách navazoval přípojný vlak kategorie IC směr Třinec.
Nastoupit do poloprázdného vozu 1. třídy a v něm se během dvouhodinové cesty do Ostravy aspoň trochu vyspat, takovou jsem měl představu. Vlak přijel načas, v jedničce skutečně skoro nikdo neseděl, tento stav ale vydržel pouze do další stanice, v níž expresní spoj zastavoval. Potom ke mně do kupé přistoupili tři další cestující a zástupy dalších se trousily po chodbičce. Dost jsem se tomu podivoval, že by si tolik cestujících koupilo jízdenku do 1. třídy? Až v Olomouci mi začalo být vše jasné. Zástup policistů z URNA naběhl do vozů, z nichž předtím všichni tito cestující utekli. Baníkovci se vraceli z výjezdu, což mi zprvu vůbec nešlo na rozum (fotbal v únoru?), ale po návratu domů jsem se na internetu dočetl, že ostravský klub ten den skutečně hrál přátelské utkání v Zábřehu.
Nakonec jsem do Ostravy dojel, vystoupil jsem ale raději už ve stanici Svinov. Odtud jsem se svezl osobákem do Bohumína, kde jsem vyčkal příjezdu nočního rychlíku z Košic do Chebu. Vlak s legendárním názvem Excelsior přijel načas. Vůz první třídy byl řazen jako třetí a byl zcela prázdný. Hned za Ostravou jsem byl zkontrolován vlakvedoucím, načež jsem si zamknul dveře do kupé a mohl v klidu usnout.


DEN DRUHÝ - LANOVKOU NA JEŠTĚD (6. 2. 2011)
Během noční cesty jsem se skutečně docela vyspal, po změně průvodčího, kousek za Přerovem, jsem byl sice ze spánku vyrušen, hned poté jsem však znovu usnul. Až pár minut před plánovaným zastavením vlaku v Kolíně mě vzbudil alarm na mobilu. Na přípojný vlak bylo potřeba počkat rovnou hodinu, kterou jsem si zkrátil odlovem dvou kešek v blízkém okolí železniční stanice.
Z Kolína jsem nejdříve cestoval rekonstruovanou motorovou jednotkou Regionova. Vystupoval jsem v Mladé Boleslavi, což trochu připomínalo mé dávné noční cestování (rovněž do Liberce), kdy jsem ospalý vystupoval také v Mladé Boleslavi, abych po chvíli zjistil, že jsem ve vlaku zapomněl spací pytel. Tentokrát jsem svým osobním věcem věnoval více pozornosti. Nejbližší přípoj mi navazoval po 40 minutách, byl to osobní vlak do Turnova. Tam jsem přestupoval naposledy. Z brány Českého ráje jsem odjel vlakem tvořeným třídílnou jednotkou Regionova, jehož cílovou stanicí byl Liberec. Já však paní průvodčí požádal o zastavení v Pilínkově, což byla podle jízdního řádu zastávka na znamení.
Od železniční zastávky Pilínkov jsem se vydal po žlutě značené turistické stezce, která mě vedla po úzké asfaltové silnici. Minul jsem pár hezkých vilek a asi po 0,5 km mě žluté šipky posílaly do stoupání vlevo. Svůj úmysl vystoupat na vrchol Ještěd pěšky jsem však musel po pár metrech přehodnotit, stezka byla podmáčená a blátivá a já do takových podmínek neměl vhodnou obuv. Zůstal jsem tedy na asfaltce (Puškinova ulice), která mi nabízela spoustu zajímavých výhledů jak na Liberec, který jsem měl po pravici, tak na špičatý vrchol Ještědu s vysílačem, když jsem se ohlédl vlevo.
Směrově jednoduchá cesta mě přivedla roztroušenou podhorskou zástavbou do liberecké místní části Horní Hanychov. Zde jsem byl naposledy někdy v polovině devadesátých let minulého století, to ještě do Hanychova vedla úzkorozchodná tramvajová trať. Odbočil jsem na hlavní ulici, která stoupala přímo pod horu Ještěd. Tramvajová trať ji o kousek výš kříží (zajímavé, že dle dopravního značení mají auta před tramvají přednost) a o kus dál končí klasickou točnou se zastávkou. Na první pohled bylo vše opravené, což byl důsledek pořádání nedávného MS v klasickém lyžování.
Od tramvajové točny vede k dolní stanici kabinové lanovky lesní stezka, já ale vzhůru pokračoval stále po okraji silnice. Ušel jsem jen pár metrů a dostal jsem nabídku svezení. Šlo o provozního z bufetu pod ještědskou sjezdovkou, který mě vysadil přímo u pokladny lanové dráhy. Na druhou jízdu toho dne (v 8:30) jsem si musel počkat necelou čtvrthodinku. Zde jsem znovu ocenil aplikaci IN100, protože lanovka na Ještěd je jako jediná v provozu Českých drah, za svezení nahoru i dolů jsem proto platit nemusel.
Společně se mnou se nahoru nechali vyvézt ještě tři cestující, pravděpodobně zaměstnanci horského hotelu. Z kabiny byl i přes ne zrovna čisté sklo parádní výhled na skokanský areál a samozřejmě i na město Liberec, ale na to jsem se ještě nesoustředil. Jízda trvala velmi krátce, již po 4 minutách jsem z kabiny vystupoval na horní stanici. Opustil jsem provozní budovu a pořádně dopnul všechny zipy na bundě. Foukal velmi silný a studený vítr, ze zatažené oblohy občas spadla nějaká dešťová kapka a sněhová vločka.
Velmi nevlídné podmínky mi poněkud kazily výhled do kraje i focení. Ale i tak bylo na co koukat. Dlážděný chodník pod jednou z nájezdových ramp mě přivedl na severní vyhlídku s křížem, kterému dělalo společnost nespočet BTSek. Město Liberec bylo doslova jako na dlani a za ním hradba Jizerských hor. Fantastický byl i pohled na samotný Ještědský hřbet, který je zvýrazněn několika skalními uskupeními. Přesunul jsem se na druhou stranu. Ještě než jsem se rozhlédl do dálky, prohlédl jsem si plastiku brečícího Marťana a nevysoký kamenný obelisk opodál. Na jižním obzoru poutaly mou pozornost zejména vrcholy sopečného původu, ať už šlo o Ralsko, Ronov či Bezděz s hradem. Široko daleko nebylo výše položeného místa, než jsem stál já.
Když jsem si do sytosti užil kruhového výhledu, pokusil jsem se o nalezení místní trade-cache. To se mi nakonec podařilo, navíc jsem se díky tomu dostal na místo, které se nacházelo v příjemném závětří. Ale i tady mi po chvíli začala být zima, proto jsem zamířil do útrob horského hotelu. Tzv. zimním vchodem jsem se nakonec dostal pouze na zastřešenou galerií, jíž se ale stejně proháněla hvízdavá meluzína. Bufet otvíral až v 10 hodin a do té doby se mi čekat nechtělo. Vrátil jsem se proto do horní stanice lanovky, jejíž nejbližší odjezd byl podle jízdního řádu v 9:30. Byl jsem jediným zájemcem o svezení.
Dole jsem s úlevou přivítal podstatně přívětivější počasí. Času jsem měl dostatek, tak jsem se stavil i v bufetu pod sjezdovkou. Obsluhující pán, s nímž jsem se ráno kousek svezl autem, mi připravil k pozdní snídani párky s pečivem a doporučil, ať se pořádně dívám na sjezdovku, prý tam ten den lyžoval Olda Kaiser. No, já na celebrity moc nejsem, takže mě tato skutečnost příliš nezajímala. Snědl jsem jídlo a vydal se na sestup do města. Tentokrát jsem šel po lesní přístupové cestě, která nakonec byla celkem upravená, přestože nějaké riziko uklouznutí samozřejmě hrozilo.
Vzhledem k vysoké časové rezervě jsem se rozhodl, že nevyužiji služeb městské dopravy. Tramvajových kolejí jsem se ale držel, ty mě totiž spolehlivě vedly až k nejbližší vlakové stanici, kterou byl Liberec - Horní Růžodol. Omšelá cihlová budova nepůsobila zrovna jako nějaká reprezentativní vstupní brána do krajského města, není divu, že tu ani rychlíky nezastavují. První vlak, který na opuštěném nádraží zastavil, byl osobák jedoucí do České Lípy. Nastoupil jsem si, a krátce před jedenáctou hodinou jsem se z okna jedoucí Regionovy pohledem loučil s vrcholem Ještědu, který byl tou dobou již schovaný v mracích.
Vlak uháněl po nádherné horské trati s několika tunely a viadukty. Nejatraktivnější byla bezesporu jízda po známém kamenném viaduktu za zastávkou Novina. Za ním vlak dosáhl nejvýše položeného místa na trati a po projetí vrcholovým tunelem pozvolna začal klesat krajem Podještědí. I nadále bylo na co koukat, ale na mně se v tu dobu projevil spánkový deficit, takže jsem část cesty prospal. Vzbudil jsem se až pár minut před zastavením v cílové stanici, kterou byla Česká Lípa.
Ve významném železničním uzlu mi výborně navazoval rychlíkový přípoj, kterým jsem se bez přestupování dostal až do Kolína. Vlakovou soupravu tvořily jen dva vozy, motorový a řídící, oba byly docela solidně obsazeny. Opět jsem si proto nemohl vynachválit možnosti, které mi dávala aplikace IN100, v oddíle první vozové třídy totiž cestovali jen dva pasažéři. Podobných výhod jsem si užíval i v dalším spoji, kterým jsem po rychlém přestupu v Kolíně pokračoval. Vlak EC Vindobona, jedoucí z Berlína do Vídně, ve mě vzbuzoval touhu otestovat luxusní cestování v rakouském voze s business třídou, ale zcela prázdný nakonec nebyl žádný oddíl. Spokojil jsem se tedy s "obyčejnou" jedničkou, která byla řazena hned za lokomotivou Taurus.
Cesta do Brna se již odehrávala za slunečného počasí, tak bylo prý v jižní části naší republiky celý den, takže mě trochu mrzelo, že zrovna na Liberecku panovaly podmínky podstatně horší. Přesto ve mně, při rychlé jízdě po naší nejdůležitější trati, převažovaly pocity z dobře vydařeného výletu. Část cesty jsem byl opět přemožen únavou, posledních 50 km před Brnem jsem ale bedlivě sledoval krajinu za okny vlaku. Tudy jsem sice v nedávné době cestoval často, pokaždé ale za tmy.
Přestupoval jsem v Brně, kam náš vlak dorazil s asi 6minutovým náskokem. Koupil jsem si něco k jídlu a potom se přesunul na 6. nástupiště, odkud jsem po chvíli čekání odjel vlakem do Miroslavi. Následoval tradiční přestup do sólo motoráku řady 810, z něhož jsem vystoupil deset minut po 18. hodině na nádraží v Hrušovanech. Autobusový přípoj bohužel žádný nejel a čekat hodinu a půl se mi nechtělo, proto jsem na cestu do Hevlína vyrazil pěšky. Šel jsem přes Šanov a u chátrající hrabětické zastávky se symbolicky napojil na koleje naší zpustlé lokálky. Tímto pochodem jsem symbolicky uzavřel zajímavé železniční putování. Domů jsem se dostal přesně o půl osmé večer.



Fotky:

Klášterní komplex Hedeč Vstupní objekt tvrze Hůrka Králíky - Velké náměstí Dolní stanice lanovky na Ještěd Ještěd - horský hotel a vysílač Výhled z Ještědu na Liberec


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET