wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZIMNÍ VÝSTUP NA ŠERÁK

Datum:11. prosince 2010
Složení výpravy:Marek, Ivo
Ušlá vzdálenost / čas:   12 km / 5 hod.
Mapa:ShoCart č. 58 - Jeseníky, Praděd, Králický Sněžník
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Zimní výpravy "za inverzí" se staly již naším tradičním počinem v závěru turistické sezóny. Začalo to mojí individuální akcí Keprník 2006, v následujících letech jsme si s Ivem vybírali další moravské vrcholy, postupně se stále nižší nadmořskou výškou. Letos jsme se ale opět rozhodli pro třináctý nejvyšší vrchol České republiky, kterým je jesenický Keprník, jak vyplývá z nedávno představeného žebříčku serveru Treking.cz Velkým problémem však byla volba termínu, aby nám oběma vyhovoval, což nakonec způsobilo odklad výletu až na nejzazší možný termín - poslední den platnosti starého jízdního řádu.

Ani nevím, co mě to po ránu napadlo, ale do Hrušovan jsem se tentokrát vydal na kole. Předtím, než jsem opustil domov, jsem šel krátce vyvenčit psa a nepřipadalo mi být obzvlášť chladno. Jelo se skutečně dobře, teplota kolem nuly a vítr foukající mírně do zad se významně podílely na zdárném průběhu ranní cyklistiky. Na hrušovanském nádraží nebylo ani živáčka. Zamkl jsem kolo a nastoupil do dvouvozové soupravy prvního ranního vlaku. Uvnitř druhého vozu, ve kterém už seděl jeden cestující, bylo docela teplo.
Nedlouho po včasném rozjezdu vlaku se v mém oddíle objevila průvodčí. Moc se neusmívala, ale poté, co jsem ji předložil poukázku na přepravu, které železniční fandové přezdívají "globule", se začala vysloveně mračit. Chvíli něco hledala v menu své POPky, nakonec se i s poukázkou odebrala do jiné části vlaku. Novosedly, Mikulov, Sedlec, Valtice - a po paní průvodčí se jakoby slehla zem. Až těsně před Bořím Lesem se objevila, poukázku mi vrátila s omluvou a odůvodněním, že to a tamto zkoušela, kolegovi volala, ale jízdenku vystavit nedokázala.
Přestup v železničním uzlu Břeclav jsem si tedy zpestřil rychlou chůzí do vestibulu, k jediné otevřené pokladně, u níž naštěstí nebyla fronta. Během vystavování jízdenky jsem nervózně pokukoval po hodinkách, čas odjezdu rychlíku do Olomouce se totiž povážlivě nachyloval. A navíc byl přistaven na prokletém nástupišti 1B, tudíž s nutností svižné procházky, již za drobného mrholení. Vyšlo mi to opravdu těsně, ještě jsem si nestačil najít volné kupé a vlak už se rozjížděl.
Po pár ujetých kilometrech jsem zjistil, že kupé, které jsem si vybral, nebylo pro cestování v zimních podmínkách zrovna ideální. Zprvu jsem tomu nechtěl uvěřit, ale uvnitř opravdu poletoval sníh. Přesunul jsem se proto do vedlejšího oddílu, kde už bylo vše v pořádku, hned po zkontrolování jízdenky jsem tedy mohl zavřít oči, a pokusit se usnout. V Otrokovicích se začal vlak zaplňovat, ke mně si přistoupila jedna starší paní, která svým velkým kufrem zatarasila dveře, takže nikdo další se již dovnitř nedostal. Vlak jel načas až do cílové stanice, hanácké metropole Olomouce. Tady jsem měl podle plánu naposledy přestupovat.
Překvapilo mě obrovské množství lidí, které ve staničních prostorách bylo, podchod i vestibul byl jen stěží průchozí, do prostoru před odjezdovou tabulí se skoro nebylo možné dostat. O tom, ze kterého nástupiště měl jet můj vlak, jsem se dozvěděl z hlášení staničního rozhlasu, rovněž tak o zpoždění, které mělo na odjezdu činit asi 5 minut. Tak jsem stihl koupit i něco k zakousnutí. Spěšný vlak do Jeseníku stál na prvním nástupišti, nastoupil jsem do předposledního vozu a vyčkal odjezdu, který nakonec nastal o deset minut později, než bylo uvedeno na odjezdové tabuli.
Během cesty po koridoru jsem Iva informoval SMSkou o tom, ve kterém voze jsme se měli po pár minutách setkat. Těch pár minut se ale nakonec pěkně protáhlo. Vše začalo tím, že vlak nejprve přestal topit, potom zastavil ve stanici Lukavice na Moravě, pomalu se rozjel, ale ještě před zábřežským zhlavím opět stál. To už mě zvědavost přinutila vykouknout z okna, na odjezdovém návěstí svítila zelená, my jsme ale přesto nejeli. Až po chvíli se dal vlak opět do pohybu, moc vysokou rychlost ale nevyvinul, a po pár stovkách metrů opět stál. A to se opakovalo několikrát, až asi kilometr před zhlavím stanice Zábřeh na Moravě zůstal stát nadobro. Minuty ubíhaly a nic se nedělo, až po chvíli nám vlakvedoucí přišla oznámit, že mašina (loko řady 750) zkapala, a my čekáme na odtažení. Sdělila nám rovněž, že ve zbývající trase je tento spoj odřeknut, takže ve směru Jeseník musíme pokračovat osobními vlaky.
Konečně pro nás dojela náhradní mašina, a náš vlak s asi padesátiminutovým zpožděním docílil železničního uzlu Zábřeh na Moravě. Vystoupil jsem a spěchal do podchodu, kde jsem se setkal s parťákem Ivem, rychle jsem mu vysvětlil situaci, načež jsme se vydali k sousednímu nástupišti, kde čekal osobní vlak do Šumperku. Tímto vlakem jsme v husté chumelenici popojeli do stanice Bludov, kde navazoval přípojný osobák do Jeseníku. Nakonec se dovnitř vměstnali všichni cestující, byť soupravu tvořil jen motorový vůz řady 843 a přívěšák 050.
Provozním překvapením ještě nebyl konec. Po příjezdu do stanice Ruda nad Moravou nám přišel vlakvedoucí oznámit, že opět nastala změna. Původně zrušený spěšný vlak nakonec do Jeseníku vypraven byl, takže vyzval zájemce, že si mohou znovu přestoupit. Už nám to připadalo, jako nějaká dobrodružná hra, do které jsme se zapojili v očekávání, co dalšího bude ještě následovat. Tímto přestupem (opět v husté chumelenici) bylo ale naštěstí mimořádnostem konec, zůstalo jen vysoké zpoždění.
V čase 9:48, tedy s 68minutovým zpožděním, jsme konečně vystoupili na nejvýše položené železniční zastávce na Moravě. Všude bylo bílo, sněžilo a foukal docela nepříjemný a studený vítr. Poctivě jsme zašli k přejezdu, kudy vede oficiální značená stezka, která se potom vrací do úrovně staniční budovy. Po pěšince, kterou zrovna prohazoval shrbený pán, jsme přišli k zcela zaváté silnici (nic pro letní gumy), kterou jsme přešli. Minuli jsme velké parkoviště a po nepříjemně zledovatělé cestě mírně vystoupali k dolní stanici lanovky. Předtím jsme se ještě krátce zastavili v turistickém přístřešku, uvnitř kterého se nachází zajímavá připomínka evropského rozvodí - dva kohoutky nad odtokovými mísami vydlabané v kamenném bloku, zvlášť pro odtok vody do Černého, a Baltského moře.
Chvíli jsme nad mapou přemýšleli, jaké vlastně máme v těchto nevlídných podmínkách možnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme jít kousek po červené značce, pokud nám to počasí a terén vůbec dovolí. Vyšli jsme ven, kde jsme si "vychutnávali" ledový vítr, který nás cílevědomě pošvihával ledovými jehličkami. Blízký rozcestník byl sice trochu zasněžený, údaj o kilometráži na vrchol Šerák nám ale nezatajil. 5,5 km se zdálo za daných podmínek zcela nereálných, zvlášť po prvních krocích, kterými jsme se pustili do stoupání po okraji sjezdovky. Někdo před námi už pěšky šel, ale i tak jsme se bořili pěkně hluboko.
Lesní průseky se po chvíli rozdělily, my jsme se drželi té méně široké sjezdovky, po které toho času neprojela ani lyže, ani prkno. S hlavou sklopenou jsme se střídali v prošlapávání stopy a když jsme se po chvilce zastavili, abychom se zpětně ohlédli, zjistili jsme, že zase tolik jsme toho neušli. Nicméně, po chvíli jsme přece jenom došli ke kamenné stavbě, která pravděpodobně slouží jako vodárna. Zde nás značky poslaly k hlavní sjezdovce, kterou jsme museli překřížit. Nebyla to žádná legrace, protože lyžaři i snowboardisté to dolů docela švihali. Těch padesát metrů jsme proto zvládli velmi rychlým krokem, až klusem. Potom nás čekalo uklidnění v podobě příjemné lesní cesty.
Schováni v tmavém lese jsme byli přece jenom ušetřeni od nevyšší síly větru, čímž jsme trochu utlumili myšlenku výstup vzdát. Cestou jsme měli míjet studánku s kaplí, ale ani jednoho jsme si nevšimli. Upravený pramen U dobré vody byl dokonale přikrytý sněhovou peřinou, zatímco kaplička se nachází buď hlouběji v lese, nebo tu není vůbec a v mapě je uvedena chybná značka. Osobně bych se přiklonil k druhé možnosti, protože ani z mé poslední návštěvy tohoto místa mi žádná taková stavba v paměti neutkvěla. Vše se vyjasnilo až u rozcestníku Nad dobrou vodou, k němuž jsme pomalým krokem po chvíli došli, ten totiž uváděl, že 500 metrů odtud se u červené turistické stezky kaplička u pramene skutečně nachází.
Další cesta, po které jsme stoupali, byla celkem dost široká a rovněž chráněná před větrem. Přivedla nás do sedla pod horou Černava, kde se nachází přestupní stanice lanové dráhy.
Naposledy jsem tu byl loni v září, takže mi neunikly změny obou větví lanovky. Dvousedačkovou lanovku s typickými oranžovými sedačkami nahradila moderní čtyřsedačka (ta už tento den nahoru vyvážela lyžaře), přičemž ta původní nahradila jednosedačkovou lanovku pokračující dále na vrchol Šeráku, resp. rozsochu nazývanou Mračná hora. Tato část lanovky však ještě v den naší návštěvy nebyla zkolaudovaná.
Bylo pár minut po 11. hodině, tak jsem si udělali zaslouženou přestávku, během níž jsme se ohřáli čajem z termosky a něco drobného zakousli. Přitom jsme pozorovali dění na sjezdovce. Všimli jsme si, že drtivou většinu návštěvníků ski-centra tvoří Poláci, zatímco třeba skóre lyže vs. snowboard bylo víceméně vyrovnané. Když jsme vyrazili dále po červené TZT, zaznamenali jsme náznak běžecké stopy. V její ose však byly i normální šlápoty, takže jsme se vydali rovněž tudy, jinudy to ani vysoká sněhová pokrývka nedovolila.
Na stezce se střídala místa s hlubokým sněhem s úseky, které byly chráněny hustými větvemi smrků. Tam se nám šlo podstatně pohodlněji. Úzký průsek mezi zasněženými stromy dodával místu kouzelnou atmosféru zimy. Stezka na dvou místech prochází kolem rozsáhlejších holin, nebýt mlhy, naskytl by se nám z těch míst hezký výhled na mohutný masív Keprníku. Za klidného bezvětří (chránil nás hřeben, po němž je vedena lanová dráha) jsme po hodině namáhavého šlapání ve stále hlubším a hlubším sněhu došli ke Koňské vyhlídce (čas 12:10), místu nad hlubokým údolím Ve Stržích, kde kdysi dávno kočí při cestě k chatě Jiřího na Šeráku zastavovali, aby dopřáli koním odpočinku a sami se potěšili nádherným výhledem. Co bývá z vyhlídky vidět jsme si mohli prohlédnout na informační tabuli, když jsme z ní škrabkou odstranili námrazu.
Od vyhlídky jsme již kráčeli po okraji přírodní rezervace. Byla to nejnáročnější část výstupu, navíc již bez ochrany proti ledovému větru. Občas jsme museli procházet až metr vysokými závějemi, kterými byla prochozena extrémně úzká cestička. Jinak, než stylem chůze modelek se jít nedalo. Moc nepomohlo ani setkání s protijdoucí skupinkou Poláků, kteří se postarali o to, že vychozené šlépěje ve sněhu byly ještě o něco hlubší. Jedno pozitivum nám ale dali, když nás ubezpečili, že horská chata je otevřená.
Pozvolna jsem se stočili k severu a za chvíli jsme minuli rozcestí, kde jsme hlavní červenou trasu opustili. Dále nás vedly značky modré, ale také dřevěné tyčové značení, které ale na větrem bičovaném hřebeni nebyly vůbec potřeba. Dokonce jsme chvíli šli po cestě dokonale vyfoukané až na kamení a zmrzlý písek. A pak se před námi konečně z mlhy zjevila silueta kamenné zvoničky a opodál stojící chata. Při pohledu na hodinky (12:40) bylo jasné, že právě toto místo se stalo naším cílem, ostatně, původně zamýšlené pokračování na Keprník by v takto nevlídných podmínkách nemělo žádný smysl.
Zamířili jsme k dřevěnému přístavku, jehož okolí bylo tak zaváté sněhem, že jsme byli docela překvapeni, že právě tudy se vchází dovnitř chaty. Přes chodbu jsme vešli do restaurace, kde podle očekávání bylo téměř prázdno, seděly tu jen dvě turistky. Ale provoz chaty normálně fungoval, čehož jsme samozřejmě využili, objednali si horký čaj a k tomu výbornou zelňačku s pečivem v mém případě, zatímco Ivo dal přednost klasickému gulášku. Během 3/4 hodiny jsme si dostatečně odpočinuli a přesně o půl druhé se vydali na sestupovou cestu.
Ani jeden z nás nemá příliš v oblibě návraty po stejné trase, ale v tomto případě jsme se jednoznačně shodli, že alternativní trasa kolem Obřích skal by asi za takových drsných podmínek pro nás nebyla bezpečně schůdná. Proto jsme šli na jistotu opět po modré a následně červené značce. V úvodu jsem se trochu divil záměru Iva, který nedaleko rozcestí s trasou E3 odbočil kamsi do hlubokých závějích, kešku ukrytou pod sněhem však neměl šanci najít. Ostatně, hluboké závěje nás opět trochu potrápili i na samotné stezce, až když jsme se konečně dostali do závětří, přišla nám sněhová pokrývka i trochu vhod, protože příjemně změkčovala každý náš došlap. Ani případných uklouznutí jsme se bát nemuseli, upadli bychom totiž do měkkého a čistého sněhu. Nakonec však pokaždé došlo jen na náznak pádu.
Šli jsme docela svižně, dokonce jsme později předešli dvě turistky, s nimiž jsme se předtím viděli v chatě. Měli jsme pocit, že mlha během těch pár hodin ještě více zhoustla, zatímco intenzita chumelení kolísala. Ani jsme se nenadáli, a stáli jsme znovu u horní stanice čtyřsedačkové lanovky v sedle pod Černavou. Teď mít sebou lyže, to by se to jelo. Ale ani pěšky se nám nakonec nešlo špatně. V té době totiž byla cesta prohrnutá od lyžařů a jezdců na prknech, kteří si tudy občas zpestřovali fádní pobyt na hlavní sjezdovce (pár jich nás během sestupu rovněž předjíždělo).
V závěrečném sestupu jsme se opět zapomněli soustředit na kapličku u pramene Dobrá voda, ten den byla opravdu dobře schovaná. Po překřížení hlavní sjezdovky nás čekal další prohrnutý úsek, po němž jsme se v pořádku vrátili k dolní stanici lanovky. K železniční zastávce už to bylo jen malý kousek. Cestou k ní jsme zklamali jednoho polského řidiče, který se na nás, držíce vlečné lano v ruce, obrátil s prosbou o pomoc. Bez auta jsme mu ale byli prd platní. Přesně v 15 hodin jsme si oklepávali sníh z bot v přístupové chodbě do staniční čekárny. Tím jsme zakončili túru, která nakonec nedopadla tak hrozivě, jak se nám v úvodu jevila.
V čekárně jsme se trochu ohřáli, mezitím jsme požádali službu konající paní ve výdejně jízdenek, aby nám vytiskla vhodné spoje (mimo to jsem od ní získal i pěkné pamětní razítko do mé vandrovní knížky). Odjezd nejbližšího spoje v 15:09 byl velmi výhodný pro mne, méně už pro Iva, kterému lépe navazovaly přípoje až k vlaku s odjezdem o hodinu později. Ale protože stará zásada velí "raději blíže k domovu", nastoupili jsme oba do mírně zpožděného vlaku, který tvořil motorový vůz řady 843 (rakev) s jedním přívěsným vozem 043.
Vlak byl nejprve skoro prázdný, ale již v následující stanici, Ostružné, přistoupilo docela dost cestujících, především lyžařů. Tam jsme si na sousední koleji všimli i polské soupravy, která byla ten den nasazena naposledy na relaci do města Opole, od platnosti nového grafikonu už se takový obrázek nenaskytne. Dál jsme již situaci za okny vlaku příliš nesledovali, hlavně kvůli soumraku, který se na zasněžený horský kraj postupně snesl. Cesta do nížin Hornomoravského úvalu příjemně ubíhala, vlak dokonce postupně smazal veškeré zpoždění a na posledních kilometrech před Zábřehem nabídl i velmi rychlé svezení po nedávno zrekonstruovaném úseku šumperské trati. I to přispělo k tomu, že do železničního uzlu Zábřeh na Moravě jsme přijeli přesně podle jízdního řádu. Zde se naše cesty rozdělily, nezbývalo než popřát si klidné svátky a vše dobré do dalšího roku, abychom se pak každý vydali svou cestou k domovu.
Ivo vyčkal nejbližšího spoje do České Třebové, zatímco mně hned navazoval výhodný přípoj vlaku kategorie IC do Bohumína. To byla klasická ukázka toho, jak si České dráhy představují "vlak vyšší kvality", než dlouhá souprava zastavila, projely kolem mne vozy řady B, na mě vyšel aspoň vůz Bee, v jehož velkoprostorové části jsem bez problému našel místo k sezení. Svezl jsem se jen jednu zastávku. Olomoucké nádraží mě opět přivítalo jako v časech stěhování národů. Lidé se však tentokrát vraceli především z předvánočních nákupů, jak jsem se záhy přesvědčil i já, když ke mně do kupé rychlíku Olomouc-Brno přistoupily dvě mladé dívky s plnými taškami dárků. Ještě jsem se pobavil nad rozpravou dvou starších dam, kdy jedna té druhé přesvědčivě tvrdila, že tímto vlakem se musí do Prostějova dostat, když je přece jeho cílovou stanicí Brno.
Rychlík přijel do Břeclavi včas, a to pro mne znamenalo více jak hodinové čekání na nejbližší přípoj. Neměl jsem náladu nikam chodit a tak jsem jen sledoval nepříliš frekventovaný provoz tohoto významného železničního uzlu. Potom jsem nastoupil do řídícího vozu, v němž jsem při čtení časopisu vyčkal odjezdu posledního vlaku do Znojma. Cesta probíhala bez komplikací, neklid ve mně vyvolala jen dešťová přeháňka v okolí Mikulova. V Hrušovanech naštěstí nepršelo, takže jsem se mohl vydat na cestu domů, tradičně přes Šanov a Hrabětice. Situace celkem přála, provoz byl minimální. Domů jsem se dostal přesně v devět hodin večer.




Fotky:

Spěšný vlak opouští zastávku Ramzová Sjezdovka Mračná hora Zimní nálada na stezce Černava - Šerák Koňská vyhlídka Chata Jiřího na Šeráku