wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NÁVŠTĚVA HORNICKÉHO MUZEA V PŘÍBRAMI

Datum:28. října 2010
Složení výpravy:Marek, Kamil, Kristýna
Ušlá vzdálenost / čas:   3 km / 6 hod.
Mapa:Příbram - mapa města vytisknutá z mapy.idnes.cz
  
Text & foto:Marek Topič



V den státního svátku jsme se rozhodli, že podnikneme výlet do Příbrami, protože tamní Hornické muzeum patřilo také do skupiny těch dlouho odkládaných výletních cílů. Inspirací nám byl zejména cyklus dokumentů Podzemní Čechy, jehož druhou řadu odvysílala Česká televize začátkem tohoto roku. Já jsem zajistil výhodné jízdenky "Odkudkoliv kamkoliv a zpět", Kamil zase vybral termín, který se výhodně kryl s pořádáním tzv. Dne Středočeského kraje, kdy mají návštěvníci možnost zdarma či za symbolické vstupné navštívit muzea, galerie a další památky pod správou kraje, v němž toho času vládne Dr. Rath.

PROLOG - 27.10.2010
Průběh toho výletu je podobný, jako moje poslední výprava do Českého krasu. Z Hevlína odjíždím na kole, tentokrát již v čase 18:45, abych v klidu stíhal odjezd posledního večerního vlaku do Břeclavi. Vlak, který tvoří jen motorový vůz řady 842, má na příjezdu asi 10 minut zpoždění, v průběhu cesty ale toto manko smazává, a do Břeclavi nakonec přijíždí včas. Zpoždění by ani nevadilo, protože přípojný rychlík od Olomouce má na tabuli s odjezdy také zobrazen 10minutový "bonus".
Rychlíkem, který je začleněn do systému IDS, přijíždím do Brna chvilku po půl desáté večer. Spěšně se přesouvám na tramvajové nástupiště, stíhám odjezd linky č. 2. Vystupuji na zastávce Tkalcovská, která se nachází ve zlomu proslulé ulice Cejl. Využívám toho, že jen pár kroků odsud je prodejna Interspar, která má ještě otevřeno. Po nákupu proviantu na zítřek mířím rovnou k bytovce, v níž bydlí Kamil. S ohledem na ranní brzké vstávání jdeme již kolem půl desáté spát.

28.10.2010
Vstáváme o půl čtvrté, abychom stihli jeden z nočních autobusů, které se na čtvrtou hodinu sjíždí k Hlavnímu nádraží k legendárním rozjezdům. Se zájmem pak tento pro jiná města netypický úkaz, kdy se na všechny strany rozjíždí kolony autobusů, pozorujeme. Mumraj střídá znovu noční klid a my se odebíráme do podchodu, v němž sídlí noční pokladna. Po výměně poukázek za jízdenky odcházíme na 2. nástupiště, kde musíme ještě asi 10 minut počkat, než bude přistavena vlaková souprava prvního ranního expresu do Prahy.
Ve vlaku, který je docela příjemně vytopen, obsazujeme jeden z volných oddílů ve třetím voze. Vlak odjíždí včas, krátce po rozjezdu však delší dobu čeká před židenickým vjezdovým návěstím, a nabírá drobné zpoždění. Ještě z Pardubic odjíždíme se sekerou asi 6 minut, ale protože v čele soupravy je lokomotiva Taurus a všechny vozy disponují max. rychlostí minimálně 160 km/h, zpoždění nejen umazáváme, ale do Prahy dokonce přijíždíme se 4minutovým náskokem.
Ve stanici Praha hlavní nádraží přestupujeme, poprvé a vlastně i naposled. Náš přípojný rychlík nalézáme na prvním nástupišti, až kdesi vzadu za sousoším Nicholase Wintona. Nastupujeme si do prvního vozu, kde si aspoň vychutnáme ladný zvuk motoru Bardotky, která náš třívozový rychlík potáhne. Za Prahou nastává zvláštní situace s počasím. Zprvu je sice obloha jako vymetená, ale když projíždíme údolím Berounky, spatřujeme kapky dopadající na vodní hladinu. Po zbytek cesty už naštěstí žádné další náznaky deště nejsou.
Do Příbrami přijíždíme přesně podle jízdního řádu. Vyhřáté kupé měníme za sychravou zimu, byť teplota průběžně zobrazovaná na světelné tabuli blízkého autobusáku není až tak nízká. Vycházíme na lávku, po níž překonáváme kolejiště ve stanici. A protože zrovna probíhá křižování dvou rychlíků, zdržujeme se nahoře až do doby, než oba odjedou. Mezitím se i trochu rozhlížíme po okolí. Centrum Příbrami se nachází na východ od nás, leží v takovém údolíčku pod návrším Svaté hory, kterou zvýrazňuje komplex poutního areálu s bazilikou Panny Marie. Škoda, že nám dnes asi nezbude čas podívat se i tam.
Od nádražní lávky kráčíme po Anenské ulici, z níž se ale po chvíli odkláníme vlevo (ul. Aloise Jiráska), po pár metrech ale opět míříme k západu. Tentokrát jdeme po Nerudově ulici, na kterou plynule navazuje ulice Prokopská. A to už zdoláváme docela citelné stoupání, takže při občasném zpětném ohlédnutí se nám naskýtají stále lepší výhledy na město. Po chvilce přicházíme k litinovému kříži s německy psaným nápisem "Bůh žehnej hornictví" a letopočtem 1859. Ocitáme se totiž kousek od prvního důlního komplexu, dolu Prokop, o kterém se dnes ještě leccos zajímavého dozvíme. O kus výš procházíme kolem kostela, který je rovněž zasvěcen sv. Prokopu. V tuto dobu ještě netušíme, že o pár hodin později budeme stát zhruba ve stejném místě, jen o několik metrů hlouběji.
Prostranství u kostela sv. Prokopa je pro nás nejvýše položeným místem na krátké trase k Hornickému muzeu, dále už nás čeká jen pozvolný sestup zbývající částí Prokopské ulice. Míjíme další církevní stavby, nejprve ve funkcionalistickém slohu postavený sbor Církve československé husitské, o kus dál procházíme kolem farního kostela sv. Vojtěcha. Za druhým jmenovaným kostelem se stáčíme vpravo a po pozvolna se svažujícím náměstí J.A. Alise scházíme na bezprostředně navazující Kličkovo náměstí. Náš cíl už máme na dohled, k věži Ševčinského dolu scházíme kolem pomníku obětem 1. světové války. Vzhledem k dnešnímu datu je před pomníkem nosná konstrukce s osazenými věnci.
Po 1,5 km od vlakového nádraží jsme na místě našeho zájmu. Je přesně půl desáté, což znamená, že máme dostatečnou časovou rezervu před zahájením dnešního oficiálního programu. V tuto dobu probíhají intenzivní přípravy na tzv. havířské šprýmování, což je soubor soutěží (nejen) pro dětské návštěvníky muzea. My jsme zvědaví na běžné prohlídky expozic, takže se jdeme informovat do pokladny, co zajímavého bychom zde mohli vidět. Tam nakonec s koupí lístků nepochodíme, dnes je totiž cena vstupného stanovena na symbolickou korunu, přičemž se lístky budou vydávat přímo u vstupu do areálu. Chvíli tedy čekáme, až si paní pokladní rozloží stůl, následně se, již se vstupenkami v ruce, vydáváme na prohlídku venkovních expozic v okolí objektu bývalých sypů. Zde je zakonzervováno několik dobývacích strojů, největší zastoupení má však spousta důlních vozíků a lokomotiv. Když budovu obcházíme, spatřujeme dřevěnou stavbu kuželovitého tvaru, která skrývá repliku důlního žentouru. A nad ní se nachází "nádražíčko", odkud jezdívá po krátké drážce důlní vláček ke vstupu do Ševčinské štoly. Provozní zaměstnanec právě vyjíždí s lokomotivou (pohon na baterie) do čela krátké soupravy, a protože zájemců o první dnešní svezení není mnoho, využíváme situace a nastupujeme do stísněných prostor posledního vagónku. Jízda skutečně není příliš dlouhá, zážitek je to ale hezký. Drážka vede v ostrém oblouku po kamenném náspu, po mostku překonává ulici Pod Klovárnami, a potom vede kolem předzahrádek rodinných domů přímo k zamřížovanému vstupu do štoly. Zde probíhá obrat soupravy a hned na to zpáteční jízda.
První atrakce je za námi, nyní nás láká exkurze do dolu Drkolnov, na kterou už se zájemci zapisují do speciální návštěvní knihy. Je v tom ale háček, objekt je odtud vzdálen asi 1,5 km a my jsme (asi jako jediní) bez auta. Nakonec se nabízí jeden mladý pár, že nás sveze svým vozem. S díky tuto nabídku přijímáme. Jsou to místní, takže nám v průběhu cesty něco o poměrech v Příbrami prozrazují. Prý městu přezdívají Palermo - proč, to je nám jasné hned, kontroverzní působení mafiána Starky totiž měla a má na dění ve městě podstatný vliv. Po pár minutách jízdy se dostáváme po úzké silnici přímo k šachtovému objektu dolu Drkolnov. Kromě procesí, které sem přijíždí od Ševčinského dolu, tu čeká ještě asi 15 dalších zájemců o prohlídku. Dovnitř nakonec mohou se svolením průvodkyně všichni.
Šachtový objekt prošel nedávno rekonstrukcí, takže je v celkem dobrém stavu, bohužel se tu už stihli vyřádit sprejeři, kteří svými nevkusnými malůvkami fasádu výrazně poničili. Vcházíme dovnitř, kde se od průvodkyně dozvídáme to nejzajímavější z historie tohoto nejméně rentabilního příbramského dolu. Po nahlédnutí do hlubin šachty si rozebíráme filcové podzadníky (fleky) a odebíráme se ven, k nedalekému vstupu do štoly.
Vstupujeme do podzemí, kde procházíme typickou klenutou "vajíčkovou" chodbou, na níž o kus dál navazuje štola hrubě prorubaná ve skalním masívu. Takto se dostáváme do obrovské kaverny, konkrétně do její horní části, v níž po železné lávce přecházíme nad zdejší hlavní technickou zajímavostí - vodním kolem o průměru 12,4 metrů. Původně dřevěné a později železné kolo sloužilo více jak 100 let k čerpání vody. Po prohlídce shora scházíme po železných schodech do mezipatra, odkud se jdeme podívat do obou postranních komor na uložení hřídele. Další železné schody nás přivádějí až na dno kaverny, odkud pokračuje údajně přes 20 km dlouhá odvodňovací štola. My si můžeme projít aspoň její první desítky metrů. Po návratu k patě kola se vydáváme podél 51 metrů dlouhé úpadnice k východu z podzemí. Úpadnice je vlastně taková skluzavka, která ale zrovna dneska, jak se záhy přesvědčujeme, nejezdí. Buď nejsou vhodné podmínky nebo máme nekvalitní filc, zkrátka bez odrážení zůstáváme stát (vlastně sedět) na místě.
Po prohlídce dolu Drkolnova znovu využíváme vstřícnosti našich dočasných kolegů, kteří nás odváží zpátky k Ševčinskému dolu. Tam je nyní o poznání víc návštěvníků, v plném proudu jsou zejména různé soutěže pro děti. My se jdeme podívat dovnitř šachetní věže, kde spatřujeme původní těžní klec, po stranách objektu je pak vystaveno několik zajímavých předmětů, např. vozík s nápisem "poslední vytěžený vůz rudy", díly do razících strojů apod. Po točitém schodišti stoupáme do dalšího patra, kde je zase bohatá fotografická a textová dokumentace a také několik zajímavých modelů. A potom už vycházíme až na ochoz věže, odkud se nám nabízí hezký výhled nejen na bezprostřední okolí muzea.
Po sestupu z věže chvilku čekáme, až ve vstupní budově skončí prohlídka. Potom se k této skupině návštěvníků připojujeme, a v další fázi prohlídky tak máme možnost nahlédnout do budovy strojovny. Uvnitř si prohlížíme důlní kompresor, starý hasičský vůz a pár zdařilých modelů od studentů zdejší průmyslovky. Zajímavé jsou i exponáty ve skleněných vitrínách, např. mince vydané při příležitosti dosažení 1000 m svislé hloubky. Průvodkyně upozorňuje i na ukázky poškozených podpěrných dubových výztuží, které nevydržely obrovský tlak horniny.
Prohlídkou strojovny se pro dnešek se Ševčinským dolem loučíme. Je pár minut před dvanáctou a my máme docela hlad, což v okolí Hornického muzea není žádný problém. Na přilehlém dvojnáměstí se nachází hned dvě restaurace, my si nakonec vybíráme Březohorku, která je hned u přechodu pro chodce. Každý si objednáváme podle své chuti. Na přinesení jídel sice dlouho nečekáme, ale protože si dáváme i polévku, zdržujeme se uvnitř restaurace skoro celou hodinu. Tím se trochu omezují naše možnosti v dalších částech Hornického muzea. Po Husově ulici se přesouváme k šachetní věži dolu Vojtěch, ovšem tu si prohlížíme jen zvenčí. Pokračujeme až tam, kde hlavní silnice uhýbá mírně vlevo, právě zde je vstup do areálu dolu Anna.
Procházíme kolem vrátnice a míříme rovnou k objektu cáchovny, ve které je umístěna i pokladna. Zde znovu platíme symbolické vstupné, což není žádný problém, nepříjemným faktem je ale skutečnost, že téměř volný vstup do muzea sem dnes přilákal poměrně velký počet návštěvníků. A tak jsme nuceni akceptovat, že na nejbližší prohlídku Prokopské štoly ve 13:30 je již kapacita vyčerpána. Škoda, takto bychom totiž stihli i sfárání do vodního patra zv. Wasserlauf, zatímco za dané situace se musíme rozhodnout pro jednu ze dvou prohlídkových tras. Nakonec se rozhodujeme pro Prokopskou štolu. A než prohlídka začne, prohlížíme si expozici hutnictví a úpravárenství rud, která je umístěna v horním patře cáchovny.
Obě prohlídky začínají přesně ve 14 hodin. Nejprve se početnější skupina návštěvníků odebírá na prohlídku vodního patra, poté i nás vyzývá pan průvodce, který je mimochodem bývalý zaměstnanec zdejších uranových dolů, k sestupu do spodního patra cáchovny. Tady nám je vysvětleno, k čemu vlastně cáchovna sloužila (shromažďovací a evidenční místnost horníků před sfáráním do dolů). Poté se vydáváme do Prokopské štoly. Vstup do ní jsme viděli z prostranství před cáchovnou, my tam však nyní míříme podzemím, čeká nás proto vystoupání několika schodů a krátká procházka "vajíčkovou" chodbou. Uvnitř štoly na nás čeká souprava důlního vláčku, do kterého nastupujeme. Po 260 metrů dlouhém svezení vystupujeme v místech, kde se chodby štoly větví. Vedeni průvodcem pokračujeme vpravo a po chvilce se zastavujeme nad ústí jámy Prokop, s hloubkou 1600 metrů nejhlubší šachta revíru. Jde z ní pěkný průvan. Svatý Prokop, podle něhož je šachta pojmenována, tu má i malou sošku umístěnou v nice ve stěně. A jak nám prozrazuje průvodce, přímo nad námi se nachází i jemu zasvěcený kostel (sv. Prokopu, samozřejmě). Součástí prohlídky je i ukázka důlní ražby a nahlédnutí do místnosti s údajně zlatými valouny, které stráží permoník. Poté znovu nastupujeme do hornického vláčku, kterým se vezeme k východu ze štoly.
Prohlídkou Prokopské štoly završujeme naši návštěvu ve zdejším velmi zajímavém Hornickém muzeu. To, co jsme dnes navštívit nestihli, je aspoň dobrou záminkou se do Příbrami zase někdy vrátit. Nyní už je půl třetí a nám tedy zbývá rovná půlhodina do odjezdu našeho rychlíku. K nádraží to není ani kilometr, takže stíháme i malé pivko v nádražní hospodě. Vlak od Českých Budějovic přijíždí načas. Za lokomotivou řady 749 jsou řazeny jen dva vozy, přesto se nám daří najít volné kupé. Po zajímavé jízdě krajinou Brdské vrchoviny následuje neméně atraktivní úsek podél řeky Berounky. Ani nám nepřijde, že cesta z Příbrami do Prahy trvá skoro hodinu a půl.
Ve stanici Praha hlavní nádraží máme na přestup jen 10 minut. Náš vlak ale přijíždí včas, takže nejbližší přípoj bez problémů stíháme. Přestupujeme do vlaku IC s názvem František Křižík, v jehož čele je sice výkonná lokomotiva Taurus, rychlostní kvalitu však degraduje řazení dvou vozů s max. rychlostí 140 km/h (vůz řady Beer a restaurační vůz). Cesta probíhá bez komplikací a nám i díky hře v kostky a karetní partičce docela rychle ubíhá. Do Brna přijíždíme už za tmy. Než se rozloučíme, jdeme si ještě do nedaleké hospody Lamplota na pivo a kofolu, kterými zapíjíme zdar této výpravy.
Kamil s Kristýnou odjíždí od hlavního nádraží šalinou domů, zatímco mě čeká ještě poměrně dlouhé cestování vlakem. Pro cestu do Hrušovan si nakonec vybírám kratší a o pár minut rychlejší přímé vlakové spojení (dnes už vzácnost) s odjezdem krátce před devátou. Bez přestupování v Miroslavi jedu až na konečnou do Hrušovan, kde z vlaku vystupuji jako jediný cestující. Kolo nacházím na svém místě, rozsvěcuji světla a vyrážím na tradiční cestu přes Šanov a Hrabětice. Do Hevlína přijíždím o třičtvrtě na jedenáct v noci, s pocitem vydařeného výletu, ale také vědomím, že zítřejší brzké vstávání do práce asi moc příjemné nebude.




Fotky:

Náměstí Hynka Kličky Expozice důlní techniky v areálu Ševčinského dolu Důl Drkolnov - vodní kolo Výhled ze šachetní věže Ševčinského dolu Kompresor ve strojovně Ševčinského dolu Důlní vláček u Ševčinské štoly Prokopská štola


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET