wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PO CESTĚ VOJTY NÁPRSTKA K LOMŮM AMERIKA

Datum:23. října 2010
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   22 km / 7 hod.
Mapa:Okolí Prahy - jih 1:50000 (edice ShoCart č. 19)
  
Text & foto:Marek Topič



V roce 2010 se, co se počasí týká, příliš nevydařilo jaro ani léto. Nakonec ale všechno vynahradil podzim, který nabídl spoustu slunných dní, zkrátka hezké babí léto. Takové podmínky, které přejí výletům, nastaly i v druhé polovině října. A aby toho nebylo málo, naskytla se rovněž možnost velmi levného cestování vlaky Českých drah, především díky výraznému poklesu cen tzv. Elfíkových krabiček, které již od prvních letních dnů nabízel obchodní řetězec Kaufland. Příznivý vývoj těchto okolností jsem využil k uskutečnění jedné z mých dávno zamýšlených výprav, kterou se mi dlouhá léta nedařilo zrealizovat. Vydal jsem se do oblasti Českého krasu.

PROLOG - 22.10.2010
Mám namířeno až za Prahu, což je hodně daleko, proto budu tentokrát cestovat přes noc. Na cestu se tedy vydávám již v pátek večer, navíc na kole, abych při sobotním návratu nemusel jít z Hrušovan do Hevlína pěšky. Za svitu Měsíce (je úplněk) přijíždím s dostatečnou časovou rezervou k hrušovanskému nádraží. Zamykám kolo a chvíli si ještě sedám do nádražní čekárny, kde vyčkávám příjezdu posledního večerního autobusového spoje (vlakem by to již nešlo). Ten odjíždí krátce před čtvrt na devět a jede tradičně jen do Pohořelic, kde na něj navazuje další linkový spoj od Znojma. I díky slabému provozu přijíždíme na ÚAN Zvonařka včas.
Využívám situace, že i takto pozdě večer je otevřený supermarket Interspar, a jdu si udělat nákup pití a jídla na zítřek. A co se zbytkem večera? Osvětlené památky Petrov a Špilberk vypadají zajímavě, vypravím se tedy tam. Nejprve se vezu tramvají na zastávku Šilingrovo náměstí, odkud je to jen pár minut chůze k jednomu ze vstupů do parku pod Špilberkem. Dělám si kolečko po vyhlídkách v okolí hradu. Pohledy na noční Brno jsou velmi hezké, takže mě ani nepřekvapuje, kolik je v tuto pozdní dobu v bezprostředním okolí Špilberku lidí.
Cestu k nádraží si ještě protahuji o procházku po terasách pod Petrovem. Také zde je na co koukat, škoda jen, že mezi návštěvníky převažují ti s lahví v ruce. Krátce po 23. hodině přicházím zpátky na vlakové nádraží. Mířím do noční pokladny, v níž si vyměňuji poukaz za jízdenku, zbytek dne pak trávím v čekárně, kde si čas do příjezdu nočního rychlíku krátím poslechem hudby.

23.10.2010
Kolem půl jedné vyhlašuje staniční rozhlas příjezd vlaku Euronight Metropol, tak se hned odebírám na druhé nástupiště, kde již vyčkávají asi 3 desítky dalších cestujících. Vlak přijíždí včas, ale hned je patrné, že oba vozy pro sedící cestující jsou téměř plné. Hrozba strávit noční cestu ve stoje na chodbičce mě nutí přistoupit do kupé, kde je již obsazeno 5 ze 6 míst. Nebude to nejpohodlnější cestování, ale hlavně že sedím. Vlak se dává do pohybu a já hned po průjezdu oblouků v oblasti Moravského krasu usínám. Budím se až když vlak opouští koridor na běchovické spojce. To už zbývá jen pár minut jízdy. Do stanice Praha hlavní nádraží přijíždíme od Vršovic, a včas.
Vystupuji z vlaku a přemýšlím, co takto brzy ráno podniknout. Do města se mi moc nechce a tak využívám toho, že na sousedním nástupišti je jíž přistavena část soupravy prvního ranního rychlíku do Chebu. Nastupuji tedy do něj a v příjemně vytopeném kupé vyčkávám doby, kdy se dá vlak do pohybu. Rychlík odjíždí načas. Hned po kontrole jízdenek mě přemáhá únava, a usínám. Když se budím, stojí vlak ve stanici. Koukám z okna ven, spatřuji hořící svíčky okolo sloupu, na němž je připevněna fotka - aha, kápo plzeňských fanoušků, kterého tady před pár dny srazil vlak, vzpomínám si na článek v novinách, který jsem nedávno četl. Takže se trochu neplánovaně ocitám v západočeské metropoli. Nevadí, stejně je ještě brzy, a vlak opačným směrem jede za chvíli. Před tím, než do něj nastoupím, si jdu do kiosku v dolním vestibulu koupit koláče a kávu. Pro jistotu si nastavuji alarm na mobilu, abych i tentokrát stanici Beroun nepřejel. Zbytečně, tentokrát po celou jízdu nezamhouřím oka. I do Berouna přijíždí vlak přesně podle jízdního řádu.
O půl osmé se vydávám na cestu. Ojíněná tráva a tenkou vrstvou ledu pokryté louže jsou nemilosrdnými svědky ranního přízemního mrazíku. Hned si proto nasazuji rukavice a čepici. Přes parkoviště mířím od staniční budovy k náspu dálnice, na níž je již takto brzy po ránu extrémně hustý provoz. Brzy se zastavuji u rozcestníku, který mi sděluje vzdálenost k hradu Karlštejn, 13 km vypadá dobře, já mám ale v plánu podstatně delší trasu, takže času nazbyt rozhodně není. Svižnou chůzí kráčím po panelové cestě, která mě vede podél areálu depa k mostu přes Berounku. Po něm vedou koleje trati do Rakovníka (a také do Prahy přes Rudnou - kdyby v tuto dobu něco jelo, využil bych toho ke svezení do zastávky Vráž), část mostu je však vyhrazena i pro pěší a cyklisty. Z mostu je pěkný výhled na klidnou Berounku, do níž přímo zde ústí zprava (ve směru toku) Litavka.
Za mostem procházím kolem zchátralého objektu "likusáku", mimoúrovňově křížím železniční trať a potom mě značka posílá vlevo na ulici Profesora Veselého. Ta vede k místní nemocnici, já jdu ale jen k točně autobusů, kde končí asfaltový povrch. Dál je stezka, která nese název Cesta Vojty Náprstka, vedená po lesní, mírně stoupající cestě. Cedule se zobrazeným státním znakem mě informuje, že právě vcházím do CHKO Český kras. Stále sem doléhá hluk z dálnice, což trochu kazí dojem z příjemné ranní procházky lesem.
Na prvním rozcestí ve tvaru Y se vydávám vlevo. Krátce nato přecházím přes louku, nad níž se klene vedení velmi vysokého el. napětí. Omezený zpětný výhled na Beroun kazí mlžný opar. Opět se nořím do lesa, kde pod listím zapadané cestě stoupám od objektu vodárny do úbočí kopce Záhrabská. Takto se dostávám do sedla mezi tento vrchol a Herinky, kde se nachází rozcestí pojmenované Dub na Herinkách. Mohutný strom už tady není, připomínkou na něj je jen pomníček ve tvaru kamenného kola se špatně čitelným textem básně. Od tohoto místa již cesta převážně klesá, zprvu velmi pozvolna, závěrečný sestup do údolí říčky Loděnice je ale o to prudší. Se štěstím odolávám všem záludným kluzkým větvím, které jsou schovány pod vrstvou listí.
Přesně po hodinovém putování přicházím na okraj osady Svatý Jan pod Skalou. Po silničním mostě překonávám tok řeky Loděnice, která zde vytváří poměrně hluboce zařezané údolí sevřené několika strmými skalisky. Jedno takové se zvedá přímo proti mně, ale to ještě není pověstná skála, která dala této osadě jméno. Skálu s křížem na vrcholu spatřuji až když procházím kolem malého hřbitova s kaplí sv. Maxmiliána. Kráčím po silnici, kterou lemuje velká spousta zaparkovaných aut patřících návštěvníkům místní Vyšší odborné školy pedagogické. Ta sídlí v komplexu bývalého kláštera.
Přesvědčuji se, že dopoledne není pro návštěvu tohoto místa zrovna ideální doba. Celé hluboké údolí se noří do chladného stínu, jen do zlatohněda zbarvené vrcholky západně od kláštera osvěcuje zubaté dopolední sluníčko. O to více vyniká poněkud zchátralý stav kláštera, přilehlé zahrady a zejména protilehlé budovy obecné školy, před níž stojí socha sv. Jana Nepomuckého a pouze sokly dalších dvou soch, které se již nedochovaly. Jdu se podívat k místu, kde vyvěrá pramen svatého Ivana. Nacházím jej snadno v podloubí začleněném do budovy kostela. Voda je prý kvalitní a chutná, mě však pro svou chladnost vůbec neláká.
Protože kostel, z jehož interiéru je přístupná i jeskyně sv. Ivana, je v tuto dobu zavřený, rozhoduji se, že podniknu aspoň výstup k vrcholovému kříži na skalisku, které se téměř kolmo vypíná přímo nad klášterem. Zprvu pohodlná lesní cesta mě vede kolem plácku s pódiem, následně ke kapli Povýšení sv. Kříže, situované v sedle mezi skalnatým vrcholem a ostrožnou, kterou obtéká říčka Loděnice. Kaple je zavřená, úzkým průzorem však lze nahlédnout dovnitř na oltář se sousoším znázorňujícím setkání poustevníka Ivana a sv. Jana Křtitele pod velkým kamenným křížem. Kráčím dále po pohodlné vrstevnicové cestě, pak však následuje ostré odbočení doprava a prudké stoupání po improvizovaném schodišti. Prudký výstup je dlouhý asi 150 metrů. Když dosahuji vrcholu táhlého hřebene, je už pro mne zbytek cesty pohodovou procházkou podél několika skalních útvarů.
Shora od velkého (a mírně poškozeného) dřevěného kříže, který je částečně obehnaný železným zábradlím, se naskýtá fantastický výhled. Jako z letadla je odsud vidět celá osada Svatý Jan pod Skalou, z ptačí perspektivy vidím i kapli Sv. kříže, kolem níž jsem před chvílí procházel. Opírám se o zábradlí, které zdobí desítky visacích zámků, údajně je tady zamykají páry těsně před tím, než si řeknou své "ano" (něco podobného je i v Praze na Kampě, na mostě přes Čertovku). Zakusuji se do oplatku a nechávám se hřát paprsky sluníčka, které mě nakonec přesvědčují k tomu, že pro dnešek definitivně schovávám rukavice a čepici do batohu. Po příjemně strávené čtvrthodině se vydávám na sestup, který je možný po stejné cestě, jako byla výstupová stezka, byť by se možná nějaký další neoficiální chodníček najít dal.
Když se znovu ocitám u kostela sv. Jana Křtitele, zbývá do doby, než bude otevřený (10:00) asi 15 minut. Nejprve uvažuji, že tady počkám, ale z postávání či pomalého bloncání po okolí mi brzy začíná být zima, proto se rozhoduji, že prohlídku vynechám. Obcházím areál kláštera a po obejití vysoké skalní stěny se odkláním do hlubokého postranního údolí, kterým stoupám po kamenité cestě vzhůru. Údolní cesta by mě přivedla ke skanzenu Solvayovy lomy, tam už jsem kdysi dávno byl, takže teď se budu držet i nadále červeně značené trasy. Po deseti minutách poctivého stoupání se ocitám na rozcestí s názvem Propadlé vody. Od lokality drobných závrtů již vede pohodlná lesní cesta, kterou lemuje několik zastavení místní naučné stezky. Jde se stále lesem, což může být fajn v létě, dnes mě ale ochrana před sluníčkem spíš nevyhovuje.
U následujícího rozcestí Boubová překračuji málo frekventovanou silnici, po níž ale zrovna v tuto chvíli projíždí malá kolona starých vojenských aut. V tuto chvíli ještě netuším, že setkání s těmito dementy, kteří si hrají na vojáčky, není pro dnešek poslední. Do cesty se mi staví zalesněné návrší Doutnáč, jehož nejvyšší partie jsou ponechány volnému vývoji, proto se těmto místům vyhýbá i stezka, která celý vrchol obchází zprava. Hranici přírodní rezervace opouštím v údolí Bubovického potoka, kterým následně pokračuji dále po proudu. Stezka je zde na mnoha místech značně podmáčená a blátivá, situace se trochu lepší až v místech, kde se drobný tok stává více vodnatějším. A v této části se nachází i atraktivní roklinka s několika drobnými vodopády. Pěkné zpestření i s krátkým úsekem vedeným náročnějším skalnatým terénem a možností nahlédnout do malé jeskyně.
Po překonání poslední lávky přes Bubovický potok mě pohodlná lesní cesta přivádí na travnatou louku s větší dřevěnou stavbou na okraji. Pravděpodobně se jedná o místo pořádání letního tábora. Další pokračování údolí směřuje do velkého levotočivého oblouku. Já tady ale pozvolna se rozšiřující údolí opouštím, a místo pohodlné chůze do Srbska stoupám po stezce, která je lemována několika výraznými skalními útvary. Po chvíli přicházím ke Králově studánce, jejíž vývěr je skrytý pod drobnou dřevěnou stříškou. Kousek odsud střídá hustý les mýtina, na níž krásně vynikají podzimní barvy, které jsou v tuto dobu ještě zvýrazněny svitem sluníčka.
Široká lesní cesta mě přivádí k odbočce, která podstatně zkracuje cestu k lomu Malá Amerika. Já ale zrovna nekoukám do mapy, takže přicházím až k okraji pole, odkud je přes horizont dobře vidět nejvyšší střecha hradu Karlštejn. Tím se dostávám k rozcestí Dub sedmi bratří, kde se kromě památného stromu nachází i dřevěný turistický přístřešek s posezením. Teď lituji nejen kilometrové zacházky, ale zejména ztracených výškových metrů, které musím znovu získat, po žlutě značené stezce se totiž musím vydat k výše zmíněné spojovací lesní cestě. Po chvilce jsem konečně na ní, záhy mě ale žlutá šipka posílá na pěšinu vlevo, a tudy po pár minutách přicházím k západnímu okraji lomu Malá Amerika.
Podle očekávání se na plošině nad lomem nachází poměrně dost turistů. Pohledu na hluboký a částečně zatopený lom brání sice mladé stromky, které rostou na strmém svahu hned za řetězovým zábradlím, ale i tak lze obdivovat strmé skalní stěny s několika vstupy do těžebních štol. Po jižním okraji lomové stěny je patrná vychozená pěšina, tak se po ní vydávám, ani z ní ale nejsou o moc lepší výhledy na dno umělé rokliny. Po 200 metrech se neoficiální stezka vrací na původní žlutě značenou trasu, která mě po lesní cestě přivádí na okraj velké louky. Přecházím ji, až se dostávám na okraj pole osázeného řepkou. Porost je nízký, navíc je sucho, takže pěšina přes pole je schůdná docela dobře.
Obcházím areál společnosti Lomy Mořina, která v této oblasti stále těží vápenec. Ten je dopravován z nedalekého lomu Čeřinka, který je odsud asi 1 km severním směrem a vede k němu zaprášená silnice. Tu vzápětí přecházím a po okraji pole scházím k lesu, v jehož stínu se pouštím do strmého stoupání k dalšímu zatopenému lomu. Na mapě je označen jako Mexiko, podle rozcestníku však nese označení Lom a památník politických vězňů. Nad krátkou odbočkou neváhám. Přivádí mě na úchvatnou vyhlídku zabezpečenou zábradlím, z níž se naskýtá pohled do hlubin mezi strmými lomovými stěnami. Dno, které může být tak o 100 metrů níž, je také zatopené, v porovnání s Malou Amerikou je však mnohem více porostlé vegetací, dokonce tam roste i hodně vrostlých stromů.
Pomník politických vězňů je situován kousek nad východní lomovou stěnou. Vede mě k němu strmá pěšina, ale dá se tam dostat i širokou pohodlnou cestou, která vede z prostoru mezi lomy Mexiko a Velká Amerika. I od pomníku, který tvoří asi 2 m vysoký kamenný blok s vysekaným otvorem symbolizující mříž, je dobrý výhled do lomu Mexiko. Já už ale svůj zrak obracím na opačnou stranu, tam se totiž nachází zdejší největší a nejznámější lom - Velká Amerika.
Jedna z mnoha cestiček mě přivádí ke skalisku, po jehož stranách se táhne zábrana v podobě dřevěné zdi. Odsud mám celý "Grand Canyon" jako na dlani. Dno lomu je opět částečně zatopené, nicméně po severním břehu vede dodnes použitelná cesta. A právě po ní musela přijet skupina imbecilů, která na dně lomu právě v tuto dobu parkuje. Ano, jedná se o jedince ve starých vojenských uniformách, kteří si dali dostaveníčko na dně Velké Ameriky. S údivem pozoruji, jak jeden z nich vjíždí se svým džípem do vody a pak má co dělat, aby se mu auto na šikmé zatopené desce nepřevrátilo do vody zcela. Kromě tohoto úkazu se po dně lomu prochází i další skupinky lidí, což znamená, že se zákazem vstupu do chráněné lokality si tu nikdo moc hlavu neláme.
Lom Velká Amerika má na délku přes 750 metrů a dá se obejít po pěšinách, které vedou prakticky po okraji lomových stěn. Já se vydávám po jižní větvi. Není to nic pro lidi, kteří trpí závratí, ale ty výhledy opravdu stojí za to. Škoda jen velkých světelných kontrastů, na které je můj levný kompakt krátký, moc pěkných fotek se mi tady proto udělat nedaří. Když kráčím směrem k silnici, dává se kolona historických vojenských vozidel do pohybu. Se zájmem pak pozoruji, jak jednotlivé vozy vyjíždí táhlé stoupání k prorubanému tunelu (údajně 130 m dlouhém), kterým pak prostory lomu pod zemí opouští.
Přesně ve 13 hodin přicházím na parkoviště u silnice, která sem stoupá ze vsi Mořina. Snad každé projíždějící vozidlo se tu zastaví, do toho sem přijíždí i skupina motorkářů na spanilé jízdě. Takže lidí tolik, že mám obavu, aby se na východní vyhlídce nestála fronta. Situace nakonec není tak vážná, přesto se na tomto místě příliš nezdržuji, pročítám text informační tabule a pomalu se vydávám na sestup do obce Mořina. Tam mě žlutá značka vede po cestě přes pole. Po chvilce přecházím železniční koleje, nejedná se ovšem o klasickou trať, byť by svým provedením její parametry splňovala, ale pouze o vlečku do areálu podniku Lomy Mořina. Odsud kráčím po okraji lesa k prvním mořinským bytovkám. Zbytek cesty už vede po asfaltu.
V obci Mořina se nechávám zlákat odbočkou ke studánce. Značka mě vede kamsi ke hřbitovu, pak se ale na okraji louky ztrácí. Vzdávám to a bez nalezení zdroje pitné vody se vracím zpět. Mířím na náves s křižovatkou ve tvaru Y, kde objevuji i rozcestník turistických tras. Žlutá trasa tady končí, dále budu proto pokračovat po modrých značkách. Cesta po úzké asfaltové silnici údolím Budňanského potoka moc záživná není, rychle mi ale ubíhá. Pozvolna se blížím k místu, kde se uzavírá má okružní trasa kolem mořinských lomů. Nakonec ale až k rozcestí Dub sedmi bratří nejdu, u samoty, která v sezóně slouží jako restaurace, se modré značky odklání od asfaltové cesty, já ale pokračuji po silnici kopírující potok. Tím si cestu malinko zkracuji.
O třičtvrtě na dvě se dostávám na okraj obce Karlštejn. Procházím kolem penzionu Pod Dračí skálou, za nímž již platí zákaz vjezdu automobilům. Červená turistická trasa se kousek dál od asfaltové komunikace odpojuje, aby vystoupala úbočím Kněží hory přímo ke zdejšímu hlavnímu turistickému magnetu, hradu Karlštejnu. Já dnes na prohlídku čas mít nebudu, takže nemá smysl ani k hradu zacházet. Pokračuji tedy i nadále po klikatící se asfaltce, která mi ze dna údolí občas nabízí neokoukané pohledy na tento legendární památkový objekt. Po chvilce se dostávám na křižovatku s ulicí, po níž proudí davy turistů k hradu a nebo naopak. Tato "zlatá ulička" je samozřejmě lemována spoustou prodejen suvenýrů, restaurací a galerií. Hned naproti se nachází i známé Muzeum betlémů.
V tuto dobu už panuje velmi příjemné počasí, je teplo a jen mírně pofukuje. Na chvilku si sedám na lavičku a zakusuji se do svačiny. Také listuji jízdním řádem, z něhož zjišťuji zpáteční vlakové spojení. Optimální spoj mi jede za 40 minut, to bych domů přijel o dvě hodiny dříve, než jsem původně předpokládal. Proto se hned na cestu k nádraží vydávám. S orientací zde není sebemenší problém, jediná ulice mě přivádí až téměř k řece Berounce. Na křižovatce se dávám vpravo, tak se dostávám k mostu, po kterém přecházím na druhý břeh. A odsud je již staniční budova na dohled. Vychází mi to akorát, na nádraží přicházím přesně o půl třetí, tedy 9 minut před pravidelným příjezdem vlaku.
Na osobáku do Prahy je nasazena zdvojená jednotka City Elefant, jejíž obsazenost je zvláštní - konkrétně ve voze, do něhož nastupuji já, je horní patro obsazeno asi z 80 %, zatímco dole cestují jen dva pasažéři. Já o vyhlídkovou jízdu nestojím, takže si sedám dole. Vlak jede načas, takže o přestup v Praze nemusím mít obavu. Také spoj kategorie EC z Berlína přijíždí do stanice Praha hlavní nádraží včas. Nastupuji do zadní části vlaku, kde je poměrně dost volných míst. Bezmála tříhodinovou cestu do Brna mi pomáhá zkrátit únava, větší část cesty spím.
V tuto dobu mám na výběr, jestli do Hrušovan pojedu přes Břeclav, nebo v Brně přestoupím na osobák do Miroslavi. A protože podle jízdního řádu vychází časově o něco lépe druhá varianta, vystupuji v Brně. Mám tu i trochu času, tak si jdu koupit nějaké občerstvení. Přitom se setkávám se svými známými, Kamilem a Kristýnou, kteří mají právě nyní namířeno také do Hevlína. S nimi pak společně cestuji do Miroslavi, kde trošku vázne přípoj do Hrušovan. Ex hevlínský motorák nakonec přijíždí a odjíždí s 20minutovou sekerou, což mě nejdříve štve, avšak po příjezdu do Hrušovan zjišťuji, že vlak od Břeclavi je na tom ještě mnohem hůř.
Včerejší taktika s kolem se mi moc nevyplácí. Protože Kamil s Kristýnou mají odvoz do Hevlína zajištěn, nabízí se mi možnost cestovat s nimi autem. Já zde ale mám kolo, takže těch 7 km musím zvládnout vlastní silou. Nakonec to není až tak zlé. Provoz na silnicích je slabý a Měsíc i nyní intenzivně svítí. Po půlhodině šlapání můj dlouhý výlet definitivně končí.




Fotky:

Svatý Jan pod Skalou - kříž Svatý Jan pod Skalou Bubovické vodopády Pomník politických vězňů nad lomem Mexiko Lom Velká Amerika Hrad Karlštejn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET