wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PŘECHOD BROUMOVSKÝCH STĚN

Datum:18. září 2010
Složení výpravy:Marek, Kamil, Katka, Kristýna
Ušlá vzdálenost / čas:   19,5 km / 7 hod.
Mapa:Broumovsko a Adršpach 1:50000 (edice ShoCart č. 25)
  
Text & foto:Marek Topič



Krásný, ale poněkud zapomenutý kraj, tak by se dalo charakterizovat území Broumovského výběžku, které je bohaté na památky a zejména přírodní zajímavosti. A bez masové návštěvnosti svátečních turistů. Kraj, kterým se rád toulal i spisovatel Alois Jirásek, jsme si vybrali za cíl našeho podzimního výletu. Inspirací nám byl, mimo jiné, i článek zveřejněný na serveru iDNES. A přestože jsme nakonec nestihli projít celou plánovanou trasu, zanechal v nás tento výlet jednoznačnou touhu se do oblasti skalních měst v česko-polském příhraničí zase někdy v budoucnu vrátit.

PROLOG - 17.09.2010
Můj výlet začíná v páteční podvečer, pozvolnou chůzí kráčím na hevlínskou náves, odkud mi minutu před 19. hodinou jede autobus do Pohořelic. Spoj přijíždí s drobným zpožděním a k mému údivu v něm cestují i dvě starší dámy, které se vracejí z návštěvy termálů v Laa. V autobusu je nesnesitelné horko, topí se, přestože venku je příjemná teplota okolo 18 stupňů Celsia. Padá na mě únava, ze které mě však dokonale probírá roztřepaná jízda po rozbité silnici mezi Jiřicemi a Troskotovicemi. Přestup v Pohořelicích se již odehrává za tmy, asi po 7 minutách přijíždí přípoj od Znojma, který následně pokračuje po dálnici přímo do Brna. Venku je stále teplo, vypadá to na velice příjemný večer.
Využívám toho, že obchody jsou dosud otevřené a cestou k vlakovému nádraží se stavuji v Intersparu, kde kupuji skromné zásoby pití a jídla na zítřek. S naplněným batohem potom kráčím k stanovišti tramvají, čtyřka mi ujíždí před nosem, svezu se tedy aspoň linkou č. 2. Šalinu opouštím poblíž Intersparu na Cejlu, odkud mi zbývá jen krátká vzdálenost ke Kamilovu bytu. Je pozdě večer a ranní budíček plánujeme extrémně brzký, takže je radno jít brzy spát. Je pro mě nepochopitelné, že tady v Brně se dá spát při otevřeném okně bez sítí, o tom si v Hevlíně, který je letos postižen snad nejhorší komáří kalamitou, můžeme nechat jen zdát.

Ráno nás budí alarm nastavený na 3:20. Ani nesnídáme, pouze se umýváme a deset minut před čtvrtou vyrážíme k blízké tramvajové zastávce. Takto brzy v noci však dopravu zajišťují autobusy, které se sjíždí do uzlu Hlavní nádraží k legendárním nočním rozjezdům "v celou". Tam se setkáváme s dalšími členy výpravy, společnost na cestě nám dnes budou dělat dvě dívky, Kristýna a Katka. Sdělujeme si dojmy z brzkého vstávání, na které nikdo z nás zvyklý není, já potom mířím do noční pokladny, kde pořizuji jízdenky na cestu. O čtvrt na pět se podchodem přesouváme na 2. nástupiště, odkud ranní expres do Prahy pojede. Vlak zde zatím přistaven není a lidí, co jej hodlají využít, také ne.
Pět minut před pravidelným odjezdem konečně přijíždí souprava, v jejímž čele je pronajatá rakouská lokomotiva Taurus. Nastupujeme do středu soupravy, obsazujeme kupé, v němž se v průběhu cestu aspoň trochu pokusíme o smazání spánkového manka. Nakonec nás jízda vlaku přece jen dokáže dostat do stavu podřimování. Budí nás Kamilova hláška o luxusní mlze v rovinatém Polabí. To už se blíží Pardubice a nás čeká první přestup. Nádraží tohoto významného železničního uzlu je téměř prázdné, jediná souprava stojí u druhého nástupiště, podle předpokladu se jedná o osobní vlak do Hradce Králové.
Z jedné krajské metropole se během půlhodiny přesouváme do druhé. Tady máme na stihnutí přípoje pouhých pět minut, ale i to bohatě stačí. Usazujeme se do posledního vozu spěšného vlaku, v němž nás dokonce stíhá obtěžovat i jedna pro místní určitě známá figurka, předkládá před nás lístek s textem "Jsem hluchoněmý ..." - co je dál, to se již nedozvíme, protože vlak se rozjíždí, mladík i se vzkazem uhání ke dveřím, otvírá je a už za docela slušné rychlosti vyskakuje na nástupiště. Jdu za ním aspoň zavřít dveře a přitom pozoruji jeho kotrmelce, po nichž se ale naštěstí zvedá.
Vlak, který má namířeno do Trutnova, opouštíme ve stanici Starkoč, odkud vede krátká spojovací dráha k podstatně výše situované trati Týniště nad Orlicí - Meziměstí. Náš vlak (jednotka Regionova) ale pokračuje ještě dál, až do Náchoda, kde přestupujeme naposled. Systémem hrana - hrana nastupujeme do motorového vozu řady 854. Ten je zaplněný téměř do posledního místa, takže posledních 15 minut cesty trávíme ve stoje na představku. Pro nás je mnohem důležitější, že i tento poslední spoj jede načas, čímž máme zajištěno, že přípojný autobus do Machovské Lhoty v pohodě stihneme.
Autobusovou zastávku objevujeme pár metrů od staniční budovy. Jenom nevíme, na kterou stranu silnice se postavit, tak se raději ptáme dvojice postarších turistů, kteří nakonec mají namířeno tamtéž, co my. Po chvíli je autobus zde. No, autobus, přesněji řečeno se jedná o minibus s pěti řadami sedaček po třech místech, na přepravu v těchto odlehlých končinách však bohatě stačí. Vesměs bez zastavení projíždíme obcemi Bezděkov a Machov, v nichž obdivujeme velké množství malebných roubenek. Naše zraky směřují i k majestátnému hraničnímu vrcholu Bor, z čehož jeden ze spolucestujících usuzuje, že právě tam je náš dnešní cíl. Možná někdy příště, dnes se spokojíme s trasou po našem území. Před dlouhou cestou by to však chtělo vzpruhu v podobě horké kávy, dotazujeme se proto, zda se v blízkosti konečné zastávky nenachází nějaká hospoda. Mladý pán nás ale nepotěší, jen vyvolává úsměv ironickým prohlášením: "Tady jsou hospody otevřené až odpoledne. Lidi ráno vstanou, nakrmí dobytek a v tuto dobu už zase spí."
Chvíli po půl deváté zastavujeme na točně u hasičské zbrojnice. Venku je sice trochu chladno, svítí však sluníčko a modř na obloze kazí jen několik drobných mráčků. Vyrážíme na cestu. Náš směr je jasný, Machovský kříž, nad cestou k němu však chvíli váháme. Nakonec volíme červeně značenou trasu, která se drží víceméně v údolí potoka Židovky, zatímco po žluté bychom museli překonat úbočí Machovského vrchu. Kousek se tedy vracíme po silnici, po níž jsme před chvílí přijeli, dostáváme se tak k mostu, před kterým uhýbáme na úzkou asfaltku vpravo. Tok drobné říčky se klikatí, zatímco naše značená trasa je vedena zkratkou přes louku k lesu, v němž to voní po houbách. Že skutečně rostou nám potvrzuje pán s košíkem naplněným ze třetiny. I my nacházíme přímo u stezky několik suchohřibů, ovšem velmi malých, takže se stanou kořistí houbařů, kteří sem zamíří zítra či pozítří.
Za lesem procházíme kolem dvojice osamocených domků, které jsou součástí osady Řeřišný. Nikde ani náznak života, dokonce i ta kočka, co sedí na trámu kůlny vypadá, jakoby podřimovala, asi na slovech našeho spolucestujícího z autobusu něco bude. Procházíme mezi objekty k lávce přes potok, za nímž se napojujeme na původní asfaltku. Také opodál se nachází několik stavení a o kus dál stojí hájovna obklopená pastvinami. Travnatý výběh po naší pravici patří koním, vlevo spatřujeme pod ovocnými stromy spásat trávu dvojici srnek. Pohodlná, ale už poněkud více rozbitá cesta nás přivádí k okraji lesa, který nás vítá železným křížem na kamenné podstavě, na níž je nepřehlédnutelný reliéf erbu Broumovského kláštera.
Chladným údolím se po necelých deseti minutách dostáváme k rozcestí U zabitého, zastavujeme se u panelu s mapou a přemýšlíme, kudy se vydáme dál. Nabízí se zde o něco delší trasa, na níž bychom ovšem prošli prvním větším skalním městem, mapa nám dokonce slibuje bludiště, což nakonec zlákává i děvčata, která nejprve navrhují, že půjdou po červené značce přímo k Pánovu kříži. Začínáme tedy stoupat po strmé cestě, samozřejmě s několika přestávkami na oddech. A netrvá dlouho, v lese kolem stezky se začínají objevovat větší uskupení kamenů a skal, tu menších, tu větších. Naše lesní cesta je na několika místech dokonce vydlážděná z plochých kamenů zdejšího pískovce. To, co je krásná podívaná pro oči, je doslova tragédií pro naše kompaktní fotoaparáty, zvlášť díky silným kontrastům tmavých a sluncem osvícených zákoutí.
K výstupu na vrchol Signál je potřeba dvakrát ostře změnit směr, poprvé, když obcházíme roklinu s drobným potůčkem, o čtvrt kilometrů dál zase uhýbáme ze široké lesní cesty na úzkou pěšinu, která ostře stoupá vzhůru. Po půlhodině se dostáváme k Sovímu hrádku, v jehož okolí se nachází první velké uskupení skalních útvarů. Stačí trocha fantazie a hned vidíme psí čumák, zadnici, či šachovou figurku. Na chvíli se zastavujeme na pomyslném skalním nádvoří, kde odpočíváme a sbíráme borůvky. Není jich mnoho, ale k naplnění dlaně to stačí.
Stezka úbočím Signálu pokračuje kolem několika solitérních skalních útvarů. Stále je na co koukat. Terén už není tak členitý, občasným výstupům a sestupům se však nevyhneme. Brzy se dostáváme do nejzajímavější části této úsekové trasy. Stezka nás nejednou vede do těsných štěrbin mezi obrovskými skalními bloky. Dno rokliny je často pokryté blátem a loužemi, takže jsou nyní ve výhodě ti z nás, kteří se cestou vybavili opěrnými tyčemi upravenými z pohozených větví stromů. Tato náročnější část končí výstupem na prosluněnou náhorní plošinu, která je porostlá keříky borůvčí a mladým lesem. Objevujeme zde první opravdový kamenný hřib. Skalní útvar situovaný opodál si vybíráme pro místo k odpočinku, je 11 hodin, ideální doba pro vydatnější svačinu.
Najezení a odpočatí se vydáváme vstříc dalším zážitkům ze skalního města. Strmým sestupem se dostáváme na dno rokliny, jejíž průchod nám naštěstí usnadňují povalové dřevěné chodníčky. Rašeliniště se tady střídají s úzkými skalními průchody, občas je nutné zapojit všechny čtyři končetiny při zdolání strmějších výstupových či sestupových pasáží. Jako třešnička na dortu v tomto skalním městě je před námi zacházka na Junáckou vyhlídku. Cestou k ní na nás skrz skalní okno kouká zkamenělá silueta tuleně, kousek dál nám jedna z vysokých skal připomíná tučňáka s uřezanými křídly. Výhled ze skalního ochozu jištěného dřevěným zábradlím je úchvatný. Před námi se zvedá Božanovský Špičák, s nadmořskou výškou 773 metrů nejvyšší vrchol Broumovských stěn. Ještě zajímavější je pohled na opačnou stranu, kde se nachází mohutné uskupení skalních věží, které slouží jako atraktivní výstupové trasy pro horolezce.
Po návratu z vyhlídky se poblíž turistického rozcestí zdravíme s první turistkou, kterou dnes potkáváme kráčet v opačném směru. Sděluje nám, že na rozcestí Pánův kříž je to odsud jen asi pět minut cesty. Její tvrzení se nakonec ukazuje jako pravdivé, po chvíli skutečně stojíme na lesním palouku, kterým prochází asfaltová cesta. Kromě starobylého kříže, podle kterého dostalo toto místo pojmenování, se tu nachází i tabule s mapami a dřevěný turistický altán, v němž právě odpočívá dvojice cyklistů. Toto místo je ideálním výchozím bodem do jedné z nejatraktivnější části Broumovských stěn, ke skalním vyhlídkám Koruna a Kamenná brána. Tyto cíle však musíme z našeho itineráře vyjmout, je už skoro dvanáct hodin a před námi je ještě dlouhá cesta.
Držíme se tedy červených turistických značek, které nás vedou po lesní silnici. Tady nám cesta rychle ubíhá, po deseti minutách procházíme křižovatkou turistických tras K Hájku, a o kus dál les po naší levici ustupuje. Tím se nám naskýtají zajímavé výhledy do kraje. Naši pozornost přitahuje zejména výrazná stolová hora Ostaš (také tam se nachází atraktivní skalní bludiště) a ještě dál, přibližně však ve stejném směru, výrazný špičatý vrchol, což nemůže být nic jiného, než náš nejvyšší vrchol - Sněžka. O kus dál nám zase průsek, kterým je vedeno velmi vysoké el. napětí, nabízí pohled na vrcholové skalnaté partie Velké kupy.
Řítí se proti nám stařičký traktor, který řídí snad šestnáctiletý klučina. Raději před ním ustupujeme do drobné příkopy. A už jsme u odbočky ke Slavenské vyhlídce, ke které rozhodně stojí zato si krátkou zacházku udělat. Cesta trvá pouhých pět minut a to nás ještě zdržuje zákoutí s muchomůrkami červenými, které je pro nás neodolatelným motivem k focení. Ze skalní hrany zabezpečené zábradlím se nám otevírá překrásný výhled do velké části Broumovské kotliny. Jako na dlani vidíme město Broumov s klášterem, za kterým se zvedá zalesněný hraniční hřeben, přímo pod námi se zase rozprostírá protáhlá obec Martínkovice. Spatřujeme odsud i části skalního města, které hodláme navštívit v příštích chvílích - Zaječí rokle a nad ní identifikujeme i nejznámější skalní útvary Broumovských stěn - dvojici mohutných skalních hřibů.
Jsme zpátky na hlavní turistické trase, konkrétně u významné křižovatky s názvem Nad Slavným. My se i nadále držíme páteřní červené značky, která nás vede kolem pastvin s kravkami k okraji lesa. Cesta je z obou stran lemována ohradním drátem, který je pod proudem - o tom se na vlastní kůži přesvědčuje Katka, když obchází jednu velikou louži. Za okamžik přicházíme k odbočce do Zaječí rokle. I tady se nachází zajímavé vyhlídkové místo na protilehlé strmé stěny tvořené skalními věžemi roztodivných tvarů. Jen o pár metrů dál se nabízí další zacházka, tentokrát ke skalním hřibům, které jsme již viděli ze Slavenské vyhlídky. K nim se vydávám pouze já, a po návratu postupně stahuji náskok na své kolegy. Znovu se setkáváme u rozcestí k další odbočce, na vyhlídku Ovčín však nakonec nechce jít nikdo.
V této části převládá velmi náročný terén bohatý na krátké, ale strmé sestupy a výstupy. Náš postup se tady značně zpomaluje, a začíná nás znervózňovat pohled na hodinky. Překonáváme nevelkou mýtinu, o kus dál křížíme hluboce zaříznutý žlab, kterým vede nějaká trasa pro horská kola. A opět stoupáme do protilehlého svahu, následně zase prudce dolů. Tím se ocitáme na dlážděné cestě, která nás přivádí po okraji vysoké opěrné zdi na návrší, z něhož se otevírají omezené výhledy. Hlavně je tu však turistické posezení, které právě opouští dvojice turistů. Využíváme situace, sedáme si, svačíme a přemýšlíme, co dál. Čas 14:00 skutečně nedává moc velkou naději, že bychom dnes stihli projít celý hlavní hřeben.
Kousek od našeho odpočinkového místa procházíme kolem hezkého rašeliniště s jezírkem, na jehož tmavé hladině se zrcadlí okraj lesa i obloha s bílými obláčky. V další části stezky se stává terén opět náročnějším, je totiž třeba obejít hlubokou rokli, do níž je z jedné z hůře přístupné skály dobrý výhled. Pár metrů odsud si všímáme i velkého skalního převisu, který pravděpodobně občas využívají k bivaku trampové. Abychom si podobné zázemí nemuseli na dnešní noc obstarávat i my, začínají se projevovat pesimistické vize ohledně zdaru naší výpravy. Naštěstí se trochu zmírňuje náročnost turistické stezky, ta je zde dokonce v krátkém úseku znovu vydlážděna kameny. Z těchto míst si skrz lesní průsek vychutnáváme poslední výhledy do Broumovské kotliny, za chvíli totiž přicházíme k rozcestí Nad Roklí, kde se jednomyslně shodujeme na skutečnosti, že plánovaný postup na Hvězdu, a dále k autobusové zastávce nad osadou Hony, bychom dnes zvládli jen za cenu velmi pozdního návratu do Brna. A to se nikomu z nás příliš nehodí, takže hlavní hřeben opouštíme, byť tak přicházíme o další krásné partie této svérázné skalnaté krajiny, a vydáváme se na sestup. Nejkratší cestou do města Police nad Metují.
Ani se nám nechce věřit, že žlutá trasa, po které nyní jdeme, je zároveň vyznačena jako cyklostezka. Běda však tomu, kdo by se tudy vydal na jiném, než celoodpruženém kole! Až teprve na dně údolí navazuje tato cesta na silnici, která následně kličkuje těsnou soutěskou v doprovodu drobného potůčku. Při pohledu vzhůru spatřujeme odvážně postavenou chatu, z jejíž terasy nás někdo pozoruje dalekohledem. A o kus dál míjíme poslední vysokou skalní věž, v následující chvíli totiž oblast pískovcových útvarů opustíme. Ještě předtím se však na chvilku zastavujeme v přístřešku vybudovaném Lesy ČR, který stojí v dolní části atraktivní stezky Kovářovou roklí. Tu si snad projdeme někdy příště.
Chvilku ještě kráčíme po lesní asfaltce, z níž ale záhy uhýbáme na úzkou pěšinu vedoucí skrz mladý světlý les. Lesním tichem postupně prostupuje hluk velké spousty lidí. U chatové oblasti je totiž místo, kde končí nějaký závod horských kol. S několika vyčerpanými jezdci se potom míjíme na cestě k Hlavňovskému rybníku, která je lemována desítkami odložených kol, takže usuzujeme, že tato sportovní akce se těší veliké oblibě. Na vysokou návštěvnost je zřejmě připraven i bufet situovaný na hrázi rybníka. Doslova provokativně se nám do nosů dere vůně z připravovaných jídel, ale odoláváme, protože do města Police je to odsud ještě pořádný kus cesty.
Rozhodujeme se, že se nebudeme striktně držet turistického značení a tím si cestu malinko zkrátíme. Nejprve kráčíme po žluté značce, která nás po hrázi rybníka přivádí k asfaltové silnici vedoucí z Hlavňova do Suchého Dolu. Tu přecházíme a po pastvině stoupáme vzhůru do míst, kde tušíme průběh červeně značené Cesty Aloise Jiráska. Náš záměr vychází a byť máme o kousek výše obavu, že se nám značení ztratilo, objevujeme nakonec i odbočku, která nás z úzké asfaltky odklání na cestu vedoucí lučinami a později po okraji pole přímo do údolí, v němž se nachází město Police nad Metují.
Krátce po půl čtvrté se podél aleje starých ovocných stromů dostáváme k prvním domkům a zahradám. Příjemný travnatý povrch luční cesty měníme za tvrdý asfalt Hvězdecké ulice, po ní přicházíme k místnímu hřbitovu, v jehož sousedství se nachází klášter. Ujišťujeme se nad správnou cestou k náměstí, stačí se držet přímého směru. Míjíme dvojici kostelů, vpravo hřbitovní, vlevo Českobratrské církve. Kus za křižovatkou procházíme kolem bývalé školy, roubené budovy, v níž dnes sídlí městská galerie. A po průchodu branou pod jedním z domů se ocitáme na Masarykově náměstí. Tomu dominuje netypická budova radnice s osmibokou věží, uprostřed prostranství se nachází kašna, Mariánský sloup a také vývěr vody z pramene Julinka.
Naše putování je prakticky u konce. Už nám zbývá jen najít autobusové nádraží, odkud nám přesně o půl páté jede spoj k železničnímu nádraží. Stanoviště autobusů nacházíme na nedaleké Tyršově ulici (park Bezděkův sad). A protože máme hlad jako vlci, rozhlížíme se po nějaké blízké hospodě. Doslova jen pár kroků odsud se nachází restaurace Sokolovna, která láká potenciální návštěvníky tabulí s nápisem "Dnes zvěřinové speciality". Ne, že by zrovna to byl hlavní důvod, ale přece jen dovnitř vcházíme. Objednáváme si pivo či kofolu a na posilnění zvěřinový vývar. Dlouho se tady ale zdržovat nemůžeme, protože čas odjezdu našeho autobusu se neúprosně blíží.
S drobnou časovou rezervou se vracíme na stanoviště, odkud jezdí spoje směrem do Náchodu. A po chvíli již nastupujeme do poloprázdného autobusu, tentokráte klasického. Jízda k vlakovému nádraží trvá jen chviličku. Vystupujeme a přesouváme se na nástupiště, odkud je vidět i portál nedalekého tunelu, v němž po chvíli registrujeme světla přijíždějícího vlaku. Jedná se spěšný vlak vedený motorovou jednotkou Regionova, která je docela slušně obsazena. Místa k sezení nacházíme na nízkopodlažním představku řídícího vozu. V Náchodě velká spousta lidí vystupuje, dovnitř se však souká smradlavý dědek, který si neustále sám pro sebe mumlá. V jeho společností cestujeme úvratí až do Starkoče, kde nám výborně navazuje přípoj na rychlík od Trutnova. Máme štěstí, v prvním voze nacházíme volné kupé, takže Kamil si může přijít na své oblíbené pozorování krajiny z otevřeného okna.
Další přestup se odehrává v Hradci Králové. Je určitě výzvou pro nás pro všechny toto krásné město někdy v budoucnu navštívit, ani jeden z nás jej totiž vůbec nezná. A to samé vlastně platí i o Pardubicích, kam nyní jedeme docela plným osobákem tvořeným jen ze dvou vozů řady Bdmtee. Vozy vyznačující se nízkým cestovním komfortem střídáme za to nejlepší, co toho času po českých kolejích jezdí. Klimatizované vozy Bmz jsou totiž řazeny na spoji kategorie EC, který právě zastavuje na 4. nástupišti. Máme smůlu v tom, že u našich dveří vystupuje velká skupina lidí, navíc s kočárkem, a když je cesta volná, jsou již všechny oddíly obsazeny. Procházíme tedy celým vlakem, bez úspěchu, bereme proto zavděk aspoň kupé, v němž sedí jen jeden cestující.
Na cestě do Brna náš vlak nikde nestaví. Monotónní jízda, nastávající soumrak a především únava způsobují, že všichni usínáme, budí nás až hlášení vlakového rozhlasu, které oznamuje blížící se příjezd do stanice Brno hlavní nádraží. Tam dojíždíme s desetiminutovým (!) náskokem, což jen podtrhuje dnešní velmi dobrý dojem z fungování železniční dopravy. Loučíme se. Trojice K+K+K vystupuje, zatímco já pokračuji tímto vlakem až do poslední stanice na území ČR, kterou je Břeclav. Tam si stíhám na poslední chvíli koupit něco k zakousnutí v miniprodejně Pont, potom se jdu usadit do přistaveného motoráku, do jehož odjezdu zbývá necelá půlhodina. Tu si krátím čtením časopisu, rychle potom ubíhá i samotná cesta. Do Hrušovan přijíždím, jak jinak, včas. A přede mnou je 7 km poctivého šlapání domů, protože odvoz autem se mi nakonec nedaří zajistit. Vůbec mi to ale nevadí, protože je pěkný večer, téměř letní. Domů přicházím o půl dvanácté.




Fotky:

Krajina nad Machovskou Lhotou Soví hrádek Skalní útvary u Junácké vyhlídky Výhled na stolovou horu Ostaš Výhled ze Slavenské vyhlídky Skalní hřiby nad Zaječí roklí Radnice v Polici nad Metují


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET