wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET TŘÍDENNÍ (s návratem vlakem)


CYKLOEXPEDICE HOCHKAR

Datum:9. - 11. srpna 2010
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 180,08 km; 2. den: 131,82 km; 3. den: 34,18 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 9:14:27 h; 2. den: 7:47:08 h; 2:00:58 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 12 h; 2. den: 11 3/4 h; 3. den: 2 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 19,48 km/h; 2. den: 16,93 km/h; 3. den: 16,95
Mapa:Niederösterreich 1:250000, Kartographie Ed. Hölzel
  
Text & foto:Marek Topič



Slovo expedice v nadpisu tohoto článku je sice poněkud nadsazené, ale pro nás se jednalo o výpravu, u níž jsme si před jejím zahájením nemohli být vůbec jisti jejím úspěchem. Nakonec jsem si sen o zdolání 1770 vysoké hory splnil pouze já, nicméně i Víťa musel být s projetou trasou spokojen. Užili jsme si mírně zvlněné krajiny v úvodu cesty, příjemné roviny podél toku Dunaje i pohádkové údolí Wachau, které je právem na seznamu UNESCO. Projížděli jsme široká údolí řek Erlauf a Ybbs, která nabízela poznání rakouského venkova, i úchvatnou soutěskou mezi strmými skalními stěnami, jejichž vrcholy mnohdy přesahují nadmořskou výšku přes 2 tisíce metrů. Zkrátka, poznali jsme velice zajímavý kus Rakouska.

DEN PRVNÍ - PŘES WACHAU DO ÚDOLÍ ŘEKY ERLAUF (9. 8. 2010)
Ráno musíme odjezd o hodinu posunout. V původně naplánovaný čas (7:00) je totiž obloha zatažená a drobně prší. Oblačnost ale rychle ustupuje a již v osm hodin jsou silnice suché. Já čekám u severního konce Hevlína, kam Víťa přijíždí o půl deváté. Hned vyrážíme k hranicím. V Laa využíváme cyklostezku KTM, která nás přivádí do nedalekého Wulzeshofenu, odtud už je pro nás výhodnější jet po státní silnici B45. Jedeme prakticky po rovině, akorát nám nefouká příliš příznivý vítr. Silnici podél Pulkavy opouštíme na kruhovém objezdu poblíž obce Gross Kadolz. Takto se dostáváme do proslulé vinařské obce Mailberg, kde testujeme kondici v prvním významnějším stoupání tohoto dne. Po zkušenostech z nedávného výletu na Heldenberg volíme raději trasu s překonáním jednoho velkého převýšení, než jízdu zvlněnou krajinou po ose Stronsdorf - Nappersdorf. Po překonání nejvyššího bodu stoupání je před námi dlouhý sjezd do Immendorfu, malé obce se zámkem a starobylým kostelem sv. Kateřiny.
Naše cesta pokračuje do Wullendorfu, odkud již jedeme na dohled od železniční trati spojující město Hollabrunn se Znojmem. V centru města se nezdržujeme, snažíme se jím projet co nejrychleji, abychom unikli hustému silničnímu provozu. Musíme jet po objízdné trase, neboť hlavní ulice kolem nádraží se zrovna opravuje. Potřebnou přestávku odkládáme až za město. Vybíráme si místo, které se nám při minulé cestě líbilo, totiž parkově upravené prostranství válečného památníku nad místní částí Sonnberg. Tam přijíždíme kolem půl jedenácté. Sedáme na lavičky ve stínu stromů a pouštíme se do konzumace svačiny. Po 20 minutách opět sedáme na kola a vyjíždíme zbytek táhlého stoupání, na které navazuje rychlý sjezd a pak příjemná jízda širokým údolím potoka Therngrabenbach.
Překonáváme tok říčky Schmida, jejíž koryto naznačuje, že vydatné srážky spadly v závěru minulého týdne i v oblasti Waldviertelu. Naštěstí jen pár desítek metrů musíme jet po velmi vytížené silnici B4 (E49), potom odbočujeme na silnici do Baumgartenu am Wagram. Informační tabule oznamuje, že se jedná o nesprávnou trasu podle GPS navigací. My ale jedeme správně. A musíme opět do kopce, což s těžkou zátěží na nosičích není nic příjemného. Po dosažení nejvyššího bodu stoupání se zdá, že nás již žádné další kopce nečekají, před námi se totiž otevírá rozhled do rozsáhlých rovin podél řeky Dunaje. Ale není tomu tak úplně. Po rychlém sjezdu do Ruppersthalu musíme opět zařadit lehčí převody, když vyjíždíme stoupání v hlubokém zářezu sklepní ulice. Připadá nám zvláštní, jak přes 10 metrů vysoké kolmé stěny tvořené jílovou spraší odolávají sesuvům.
V poledne projíždíme okrajem městečka Kirchberg am Wagram. Za ním je krajina více otevřená, takže tu hodně fouká. Po chvíli překonáváme dálnici (silnici pro motorová vozidla) S5, dálniční nadjezd nám slouží jako vyhlídkové místo. Je odsud vidět i silnice ke Kollersdorfu, po níž bychom se mohli vydat, kdybychom věděli, co za překvapení na nás čeká dál. My ale míříme k Dunaji, směr Gigging a Altenwörth. Ve druhé jmenované vsi objevujeme značení cyklotrasy, podle kterého se chceme nechat navést k Dunajské cyklostezce. Jenomže na konci obce, u fotbalového hřiště, přehlížíme odbočku doprava, čímž si zajíždíme 2 kilometry k místní čističce odpadních vod. Ani po návratu a správném odbočení však nemáme vyhráno. Naopak. Po pár metrech nás zastavuje značka zákazu vjezdu doplněná o tabulku s textem "Hochwasser". Úzká asfaltka mizí pod hladinou rozvodněného ramene (ústí řeky Krems), ze kterého jako ostrov vyčnívá pouze nadjezd a přemostění původního koryta. Nezbývá nám nic jiného, než se vrátit.
Místo jízdy po hrázi Dunaje se vracíme k autostrádě S5 a po místních silnicích spojující obce ležící podél této silniční tepny se snažíme dojet po co nejkratší trase do Kremsu. Přímý směr držíme pouze do Grafenwörthu, kde jsme nuceni k odklonu trasy na severozápad. Tato zajížďka má ale i své pozitivum, přivádí nás totiž k zámku Grafenegg, který stojí za krátké zastavení. I když je dnes pondělí, tj. zavírací den, vydáváme se aspoň na krátkou procházku pěkným zámeckým parkem. Kromě upravené zeleně jsou tu k vidění prvky architektury historické i moderní. K té druhé skupině lze zařadit třeba prosklenou budovu Auditoria či další objekt sloužící ke kulturním akcím, amfiteátr se zastřešeným pódiem zv. Wolkenturm. Ale nejvíc stojí za pozornost samotný zámek přestavěný v historickém romantismu, který je obehnaný vodním příkopem (nezatopeným). V jižní části parku se ještě nachází jakási galerie pod širým nebem, tento soubor plastik vytvořený v posledních 3 letech se pravděpodobně bude i nadále rozrůstat.
Od zámku Grafenegg, který se nachází severovýchodně od obce Haitzendorf, míříme opět k autostrádě, kterou překonáváme za vesnicí Grunddorf. Zde přejíždíme i most přes Kamp, který je sice vylitý z hlavního koryta, ochranné hráze však úspěšně brání zatopení okolních polí. Vysoký komín tepelné elektrárny Theiss už pro nás delší dobu plnil funkci majáku, teď se nacházíme přímo u elektrárny. Ta je v současnosti nečinná, zdá se, že zrovna probíhá rekonstrukce či odstávka. Zbývá nám prokličkovat po silnici mezi jabloňovými sady, následně projet stejnojmennou obcí, a už jsme konečně na vytoužené Dunajské cyklostezce. Evropského veletoku si ale ještě neužijeme, neboť v těchto místech je stezka odkloněna podél řeky Krems. I jejím korytem se v minulých dnech prohnala velká spousta vody, teď už je však vodní hladina v normálu.
Krátce před 15. hodinou konečně přijíždíme do vstupního města údolní části Dunaje zvané Wachau. Prohlídka historického jádra by nám zabrala spoustu času, proto se zde zdržujeme jen za účelem dokoupení zásob pití. Centru města se vyhýbáme po hlavní ulici, kde je potřeba zvýšit opatrnost, často musíme stezku opustit kvůli zabraným plochám pro lešení, nešvarem tohoto vinařského města je i velká spousta střepů od rozbitých lahví. Aby toho nebylo málo, začínají se objevovat drobné potíže s uchycením mé cyklobrašny, což ale úspěšně řeší přeskládání věcí uvnitř postranních kapes.
Náš dnešní první kontakt s Dunajem se odehrává až v místní části Stein. Na první pohled je jasné, že Dunajem protéká snad dvojnásobný objem vody, než tomu bývá obvykle. Ale i přes vyšší stav a silnější proud vidíme na hladině plout výletní lodě. Na konci městské části Stein přejíždíme po mostě na druhý břeh řeky. Zatímco levý břeh Dunaje je pokrytý nekonečnými vinicemi, tady převažují spíše sady s ovocnými stromy, byť i zde je vinohradů poměrně dost. Cyklostezka je vždy vedena odděleně od hlavní silnice, což je ideální stav. A stále je na co koukat. Netrvá dlouho a dostáváme se do malé vísky Rossatzbach, naproti které se na opačném břehu řeky rozprostírá perla Wachau, historické městečko Dürnstein. Modrá věž klášterního kostela, která se zrcadlí ve vodní hladině, bývá snad nejčastějším motivem pro fotografie z Wachau. Dokonce i v Hevlíně toho času máme na jednom z billboardů vyobrazený tento historický objekt.
Pokračujeme dál proti proudu. Po čtvrthodině se ocitáme naproti další významné obci ve Wachau, Weissenkirchenu. Tady už se údolí stáčí k jihozápadu (z našeho pohledu), takže začíná boj se silným větrem foukajícího proti nám. Na druhé straně Dunaje po chvilce spatřujeme starobylý kostel sv. Michala, navazuje táhlá obec Spitz s zříceninou hradu Hinterhaus. Další hradní zříceninu později vidíme i na naší straně, Aggstein je ovšem podstatně výš situovaný (loni jsem jej navštívil, výjezd s převýšením 300 metrů byla pěkná zabíračka). Před další památkou, které věnujeme krátké zastavení, si užíváme i trochu kopcovitého úseku, který je na pravém břehu Dunaje spíše výjimkou. Objektem našeho zájmu je zámek Schönbühel, který byl postaven na skále vypínající se přímo nad Dunajem.
Pokud by bylo údolí Wachau naším hlavním výletním cílem, byl by i týden málo na poznání tohoto krásného kraje Rakouska. Dnes ale tudy jen projíždíme. Naše poslední zastavení se odehrává v Melku, přímo pod perlou baroka, klášterem Benediktinů, který se majestátně vypíná na vysokém skalním ostrohu. Sedáme si na lavečku u mostu přes řeku Melk, která se kousek odsud vlévá do Dunaje. Na druhém břehu se zrovna odehrává jakýsi festival, takže to máme i s živou hudbou. Tím směrem se za malý okamžik vydáme i my, nejprve však vyrážíme do centra města, protože usuzujeme, že dnes už máme asi poslední možnost k dokoupení proviantu na večer a ráno. Objíždíme celé historické jádro, vše potřebné si potom obstaráváme v supermarketu SPAR. Zpátky se vracíme historickým centrem, kus cesty proto musíme kola vést, neboť tato část města je vymezena jako pěší zóna.
Z Melku jedeme k přístavu, kde odbočujeme na asfaltku těsně kopírující břeh Dunaje. O kus dál se komunikace pro cyklisty odklání, na chvíli i za železniční trať, aby se obloukem vyhnula přehradě s hydroelektrárnou. Netrvá ale dlouho, opět jedeme těsně podél širokého řečiště. Sluníčko je již nepříjemně nízko, svítí přímo proti nám, a oslňuje. Ani pohled na hodinky nám příliš radosti nedělá, je jasné, že do vytipovaného kempu již dnes nemáme šanci dojet. Těsně před 19. hodinou přijíždíme k mostu, který se přes Dunaj klene u města Pöchlarn, rodiště známého rakouského malíře Oskara Kokoschky. Tady končí naše krátká pouť po Dunajské cyklostezce. Opouštíme ji u soutoku s řekou Erlauf, která nás bude doprovázet v následující etapě.
Cyklostezka nesoucí název Ötscherland-radweg je v porovnání s cyklomagistrálou podél Dunaje podstatně klidnější. Zprvu je vedena po úzké asfaltové cestě těsně kolem řeky Erlauf, později se však napojuje na vedlejší silnice, jako třeba při průjezdu první obcí na trase, která nese stejný název jako řeka samotná. Už v této době se začínáme zabývat myšlenkou, kde tuto noc složíme hlavy. Protože nevezeme stan, potřebovali bychom najít nějaký vhodný přístřešek. V Rakousku je to však s takovými objekty podstatně horší, než u nás. Něco jako turistický přístřešek jsme doposud nezaregistrovali, ani v této oblasti si proto neděláme naději, že vhodný objekt bude u značené cyklostezky stát. A tak spíše koukáme po různých starých stodolách, či tribunách fotbalových hřišť, stává se nám tudíž, že kousek za vískou Kendl, kde se cyklotrasa poprvé dostává na levý břeh Erlaufu, přehlížíme odbočku cyklostezky, která vede do oblasti jezer s těžbou štěrkopísku.
Dostáváme se do obce Petzenkirchen a následně města, které je známé díky výrobě piva značky Kaiser, Wieselburgu. Nechceme ztrácet čas hledáním trasy naší cyklostezky, tak jedeme po hlavní silnici B-25. Teď večer se zdá, že již není tak silný provoz, aut ale jezdí stále poměrně dost. Za městem vyjíždíme mírné stoupání, ale i to stačí, aby se nám naskytl hezký výhled na další část širokého údolí řeky Erlauf. Dobře je odsud vidět i majestátný vrchol Ötscher, pod kterým tato řeka pramení. Projíždíme roztahanou obcí Mühling, za kterou už chceme dnešní cestu definitivně ukončit. Dvě zajížďky do lesa přicházejí vniveč, tak nakonec přijíždíme až do městečka Purgstall an der Erlauf. Tady nás zaujímá polorozbořený statek nedaleko od místního vlakového nádraží. Míříme tedy tam, ale na místě zjišťujeme, že i za okny takové ruiny se svítí. "Tak to zapíchneme v nejbližším lese", říkáme si. Nakonec ještě zaznamenáváme kus střechy vystupující z obzoru nad kukuřičným polem, zkusíme to ještě tam. Po příjezdu blíž objevujeme velikou stodolu s uskladněnými balíky slámy. Zdá se, že místo pro nocleh máme vybráno (čas 20:30).
Na večer se vracíme zpátky do městečka. Přijíždíme na místní nádraží, které nám poskytuje neocenitelné služby v podobě volně otevřeného WC. Můžeme se tedy umýt a očistit zuby, předtím se však pouštíme do zasloužené večeře. Toto místo opouštíme kolem půl desáté, již s rozsvícenými světly míříme kousek po silnici ve směru na Zamsdorf, z ní pak uhýbáme k "naší" stodole. Rozkládáme karimatky a uleháme. Bohužel, ani velká námaha celodenního šlapání nemá za důsledek rychlé usnutí, přísun kofeinu byl dnes zkrátka příliš velký. Do půlnoci se ani jednomu z nás nedaří usnout.

DEN DRUHÝ - VÝJEZD NA HOCHKAR (10. 8. 2010)
Krátce poté, co kostelní zvony odbíjejí půlnoc, přece jen upadáme do spánku. Aspoň trochu tak nabíráme sil, které se tento den budou hodit. Vstáváme přesně v 6 hodin, což je doba, kdy kotouč Slunce vylézá nad mírné kopečky na protější straně údolí. Sbalení spacáku je otázka pár minut, pak můžeme místo našeho dočasného pobytu opustit. Odjíždíme opět k vlakovému nádraží, kde se umýváme a snídáme. Na cestu se vydáváme pět minut po sedmé.
Cestou do středu městečka míjíme starobylou obrannou věž, na níž je vyznačen letopočet 1380. Později se na krátko zastavujeme na mostě přes Erlauf, na jedné straně spatřujeme vysoký jez, na opačné straně soutěsku, kterou voda hučí v divokých peřejích. Po průjezdu městečkem se napojujeme na státní silnici B-25. To si ale nabíháme, protože automobilový provoz je po ránu nesnesitelně hustý. Hned jakmile to je možné, střídáme tuto přetíženou silnici, za klidnou cyklostezku, která z vesnice Sölling kopíruje tok řeky i železniční trať, která vede souběžně. Konečně ten pravý požitek z jízdy.
Přijíždíme do malého, přesto okresního města Scheibbs, které má velmi hezké historické jádro, navíc je velmi upravené, všude květinová výzdoba, čisto. Takto však lze charakterizovat skoro všechny města a obce v Rakousku. Pokračujeme dále proti toku řeky Erlauf, a jen nenápadně získáváme výškové metry. Dostáváme se k nádraží Neubruck, odkud vede stezka souběžně se silnicí, něco jako chodník, když je však možnost, hned se trasa pro kolaře od rušné cesty odklání. Kopce po obou stranách údolí jsou stále větší a větší. Dokonce se objevují i skalní útvary, jeden takový zužuje prostor tak, že na cyklisty tu zbývá jen asi metrový pás ohraničený z obou stran dřevěným zábradlím mezi silnicí a železniční tratí.
O půl deváté přijíždíme ke staniční budově Kienberg-Gaming. Až sem, do nadm. výšky téměř 400 m, se dá přicestovat vlaky provozovanými společností ÖBB (tedy zatím, i zde se totiž plánuje v nejbližší době zastavení provozu). Koleje však vedou ještě dál, jen už nejsou normálního rozchodu, ale úzkého, konkrétně 760 mm. Jedná se o konec tzv. Ybbstalské dráhy, kterou už se asi nikomu nepodaří projet celou. Na horském úseku, který právě zde začíná (nebo končí) to ale zatím možné je, muzejní vlaky Ötscherland Express však jezdí pouze o víkendech.
Další obcí na naší trase je Gaming. Opět se jedná o upravenou podhorskou obec, ve které se navíc nachází významný památkový objekt, kartuziánský klášter. Projíždíme přímo kolem něj. A začínáme stoupat, nejprve po silnici B-25, potom se cyklostezka odklání na silnici, která dle mapy vede souběžně s úzkorozchodnou železniční tratí. Musím však říct, že železnice není z této údolní cesty vůbec vidět. Vede totiž na opačné straně údolí, zatímco naše cesta šplhá do východního úbočí, aby vzápětí klesla na jeho dno. Ztracených výškových metrů je škoda, vzápětí je totiž musíme znovu pracně získat. Ale stoupání naštěstí není nijak prudké, navíc tu je nulový provoz aut, takže pro kolo ideální oblast. Po několika kilometrech se přes silnici klene vysoký kamenný most. Myslíme si, že je to právě železniční viadukt, když ovšem přijíždíme blíž, zjišťujeme, že ani na jedné straně mostu není pokračování v podobě žádné komunikace. Bude to tedy pravděpodobně tzv. 2. vídeňský vodovod, přestože v mapě máme jeho trasování vyznačeno trochu jinak. Od tohoto místa zbývá už jen něco přes 10 minut poctivého šlapání a konečně vyjíždíme do sedla s malou osadou Pfaffenschlag, která se nachází v nadmořské výšce rovných 700 metrů.
Zastavujeme u dřevěného posezení poblíž železničního přejezdu. Doplňujeme energii a natíráme se opalovacím krémem, protože sluníčko už o sobě dává citelně vědět. Pak nás čeká snadná cesta do Lunzu. Prakticky bez šlapání sjíždíme podél potoka Bodingbach, jehož tok postupně nabírá na síle. Cestou míjíme několik starých hamrů, kterým předchází důmyslné systémy na přívod vody. V dolní části, kde se začíná údolí trochu více otevírat, se zastavujeme u drobného vodopádu, jehož voda padá ze skály sotva dva metry od silnice. Cesta už odsud klesá jen nepatrně, takže je potřeba tu a tam přišlápnout do pedálů, přesto se nám jede velice dobře.
Do Lunzu přijíždíme těsně před 10. hodinou. Není kam spěchat, takže se rozhodujeme pro krátkou zajížďku k místnímu jezeru. To se nachází asi kilometr jihovýchodně od obce a neomylně k němu navádí nespočet směrových ukazatelů. Jak se přesvědčujeme na místě, slouží jezero k rekreaci, zejména je zde populární půjčovna lodiček i jakási linková plavba. My se na chvilku zastavujeme na břehu u parkoviště, kde pozorujeme nejen dění na hladině, ale i pod ní. Doslova se to tu hemží rybami. Potom se vydáváme po silnici kopírující jezero, k vodní hladině už ale vhodný přístup nenacházíme, všude jsou přístupové cesty zapovězeny jako soukromé pozemky.
Po návratu do města se zastavujeme v informačním centru, které sídlí v historické budově se sgrafity. Získáváme zde mapu okolí, která nám bude sloužit při následujícím putování. Nejprve nás ale opět vedou zelené značky cyklotrasy, tentokrát již Ybbstalské. Z názvu je patrné, že tentokrát pojedeme údolím, kterým teče řeka Ybbs, po proudu, takže vesměs z mírného kopce. Za městem stezka kříží železniční trať, jejíž kolejnice jsou už výrazně pokryté rzí. Smutný to pohled. Pokračujeme po vedlejších silnicích, které vedou k místním samotám, později jedeme po speciální asfaltce vybudované pouze pro cyklisty. Těsně míjíme kolmé skalisko, za nímž se napojujeme do prostoru mezi silnici a železniční trať. Údolí je tady poměrně široké, takže všechny tři komunikační trasy vedou takřka v přímém směru. Po nějaké době se železniční trať odklání a naše cyklostezka míří na opačnou stranu silnice, kterou ale i nadále kopíruje. Tak je tomu až k počátku obce Göstling an der Ybbs, konkrétně k samotě Gross Steinbach. Ybbs je zde přemostěn dřevěným mostem, za nímž pokračuje stezka uprostřed luk k místní železniční stanici. My se už ale raději držíme hlavní silnice. To proto, abychom neminuli obchod s potravinami, protože zásoby pití a jídla se nám povážlivě tenčí. V 11 hodin zastavujeme naproti velkého penzionu Mandl. Nás však zajímá prodejna potravin, kterou oba postupně navštěvujeme. Plné lahve minerálek okamžitě navyšují hmotnost našich cyklobrašen, určitě se ale budou v nejbližších chvílích hodit.
Údolí řeky Ybbs se v Göstlingu výrazně stáčí k severozápadu. My se nyní vydáváme proti toku jednoho z jejich přítoků, Göstlingbachu. Vede tudy už pouze běžná silnice, nikoliv už cyklostezka, takže klid a pohoda z oddělené komunikace se stává minulostí. Další změnou je pro nás to, že z nadm. výšky asi 530 metrů musíme opět začít stoupat. Na trase do místní části Lassing činí převýšení asi 150 metrů, z toho ale dvě třetiny je potřeba vyjet až na závěrečném, 3 km dlouhém stoupání od osady Hammer. Všechno je to ale slabý odvar oproti tomu, co nás čeká v nejbližších chvílích. V sedle nad Lassingem totiž odbočujeme doleva na horskou silnici Hochkar-Alpenstrasse. Pětiproudá silnice před mýtnými branami se zdá být v tuto dobu poněkud naddimenzovaná, v zimní sezóně tu ale zřejmě bývá návštěvnost vysoká. U slečny, která obsluhuje závoru, se jen ujišťujeme, že cyklisté na horské silnici platit mýtné nemusí, pouze nám přeje šťastnou cestu a otiskuje razítko do cestovního deníčku. I začátek cesty vypadá optimisticky, pouze mírné stoupání kolem samoty se zvoničkou, která právě odbíjí poledne. Tímto zvukem se necháváme ovlivnit a zastavujeme u lavičky ve stínu košatého stromu. Nastává čas oběda.
Kolem půl jedné se najezení a odpočatí zvedáme. Vyjíždíme zbytek úvodního stoupání, za kterým dokonce následuje krátký sjezd. V následujících částech už ale odpočinkové pasáže nezažijeme, tak si chceme situaci ulehčit alespoň tím, že odlehčíme zátěž, se kterou jedeme. Víťa sundává rovnou celou cyklobrašnu, já odnímám jen spacák, oblečení, zásoby jídla a pití, které v následujících hodinách nebudu potřebovat. Vše schováváme do lesa a místo si pečlivě zaznamenáváme do GPS. A tak tedy vyrážíme vzhůru. Už tady v úvodu dá stoupání pořádně zabrat. Hned z nás lije pot a intenzita dechu se zvyšuje. Zhruba po kilometru se ale stoupání ještě zostřuje, už se jedná o dobrých 10%. Já si dělám po ujetí zhruba 200 metrů přestávku na vydýchání, Víťa rezignuje a kolo tlačí. Z těchto míst se nabízí první zajímavé výhledy do údolí.
Přesně ve 13:00 dosahujeme ostré zatáčky, odkud odbočuje vedlejší kamenitá cesta k chatě s názvem Klamm. Plechová tabulka připevněná na skále udává hodnotu 975 m. A před námi je další výrazný výšvih. Víťa zaostává, tak se domlouváme, že nahoru pojedeme či půjdeme každý svým tempem, a kdyby něco, dáme si vědět pomocí SMS. Tisícimetrová hranice je rychle za mnou, strmost neustává, takže za okamžik už hodnota na GPS udává 1100 metrů. Teprve nyní přichází na řadu trocha zvolnění, když stoupání u chaty Aibl mírní na nějakých 5%. Zde také dochází k výrazné změně směru, silnice odsud pokračuje na jih podél několika skalních útvarů. Pohodový úsek ovšem netrvá dlouhou a moje tepová frekvence jde opět nahoru. Ostrá zatáčka vlevo, téměř o 360 stupňů, a o kus výš další, tentokrát pravotočivá. Spatřuji další tabulku na skále, tentokrát se však udávaná hodnota podstatně liší od toho, co vidím na displeji své GPSky. To moc sebevědomí nedodá.
Rychlostí sotva 7 km/h postupně zdolávám další a další výškové metry. Teď je přede mnou další 360stupňová zákruta ve směru chodu hodinových ručiček. Za ní se nachází posezení s vyhlídkou Windreit. Dobrý výhled je však i přímo ze silnice, takže odpočívám u svodidel. Je odsud vidět několik níže položených částí silnice, které jsem před nějakou dobou projel. Přímo pode mnou spatřuji postavu, u níž se mylně domnívám, že se jedná o Víťu. Už chci volat povzbuzující slova, ale důkladnějším pohledem odhaluji, že se jedná o dívčinu s plandajícími copy, která strmý kopec svižně vyjíždí na silničním kole.
Opět jsem trochu naštvaný, když tabulka na skále uvádí o 80 metrů méně, než se mi zobrazuje na GPSce. Když ale tento skalní blok objíždím, zjišťuji, že už jsem jen pár desítek metrů od prvního velkého parkoviště místního horského střediska. Tabule mi oznamuje, že jsem právě dosáhl místní části Hochkar Talboden, které se nachází v nadmořské výšce 1440 metrů. K hlavnímu parkovišti je to ještě asi 0,5 km, to už ale zvládám celkem snadno. Dávám si krátký odpočinek a dělám pár dokumentačních fotek. Mezitím mě dojíždí copatá holka, kterou jsem před chvíli viděl z vyhlídky Windreit. Jede bez přestávky dál, čímž mi aspoň naznačuje směr, kudy pokračovat na samotný vrchol. A právě v tento okamžik mi přichází SMS zpráva od Víti, že cestu nahoru definitivně vzdává u chaty Aibl.
Přede mnou jsou ještě asi 2 km, na nichž je ale potřeba překonat převýšení úctyhodných 300 výškových metrů. Se silami na tom sice nejsem úplně nejlépe, ale touha se o výjezd pokusit, když už jsem to zvládl až sem, je silná. Do jedné z místních chat (Schutzhaus) si jdu zakoupit pohlednice a potom se vydávám na přímý souboj s horou. Trošku jsem zaražen, že hned u chaty je přes silnici závora a navíc i značka zákazu vjezdu všech vozidel. No, snad to tak myšleno není, takže si závoru zvedám a vyjíždím. Asfaltka klikatící se pod nečinnou lanovkou je extrémně strmá. Stoupání tady dosahuje hodnot okolo 20% a to už je sklon, kdy se mi daří sotva udržet přední kolo na zemi. Ujedu zhruba 30 metrů a musím zastavovat, sotva lapám po dechu. Ale i tento kritický úsek postupně zvládám, půlminuta usilovného šlapání střídá minutová pauza, a tak pořád dokola.
Dostávám se k horní stanici lanovky, u níž je na krátkém úseku asfaltka přerušena, dokonce se tady jede kousek z kopce. Po pár metrech se ale vše vrací do normálu, kamenitou cestu opět střídá dobrý asfaltový povrch, stoupání se opět zostřuje, naštěstí už ale nedosahuje takové strmosti, jako na úvodním úseku za závorou. Díky tomu se mi daří na jeden zátah ujet asi 300 metrů. Netrvá dlouho a mám pokořenu výšku 1600 m, a věžovitá stavba vysílače nahoře se stále přibližuje. Ale ještě nemám vyhráno. Stoupání do závěrečných serpentin se opět vyznačuje velkou strmostí. To už ale vyjedu, i kdybych měl dostat infarkt. Jsou tu první výhledy k východu, na vzdálené vápencové hory, především pásmo Hochschwab. Nahoře však bude lepší výhled, tak se znovu plně opírám do pedálů i řidítek. Jedu teď podél zvláštních sloupků se zavěšeným lanem, ostrá zatáčka vlevo, po níž následuje strmé stoupání k vysílači. Teď už jsem skoro nahoře. Podlézám závoru a zdolávám posledních 15 výškových metrů. V čase 14:45 zastavuji na terase před chatou Geischlägerhaus (1770m).
Protože až sem se dá z parkoviště pohodlně vyjet sedačkovou lanovkou, je v okolí chaty poměrně dost lidí. Na kole jsem tu pouze já a dívka na silničce, která si právě nasazuje přilbu a chystá se ke sjezdu. Přeji jí šťastnou cestu. Já si nejdříve sedám na lavici ve stínu drobné dřevěné boudy a čekám až se mi trochu srovná tepová frekvence i dech. Dlouho tu však nevydržím, protože nahoře je přece jen chladno, tak se raději přesouvám na sluníčko. Z terasy před chatou je úchvatný výhled na nespočet horských pásem. A to i přesto, že mlžný opar je dnes docela výrazný. Přímo pode mnou je hluboké údolí, jímž si razí cestu známá vodácká řeka Salza (též jsem ji několikrát splouval). A za ní se zvedají vysoké vápencové hory: nejvýrazněji je odsud vidět pásmo Hochschwab, dále Eisenerzer Alpen a také Ennstaler Alpen, pod jejichž strmé stěny dnes plánujeme s Víťou dojet. Hezký pohled je i na bližší pohoří severovýchodního a severního obzoru, Kräuterin, masív Dürrenstein či zalesněné vrcholy zvedající se nad údolím řeky Ybbs.
Když už jsem jednou tady, byla by škoda nevydat se až na samotný vrchol Hochkaru (1808 m), k němuž je to dle turistické směrovky jen asi 15 minut chůze. Tam už musím pěšky, takže kolo opírám o stěnu chaty a vyrážím. Po kamenité stezce nejprve podcházím návrší Vorgipfel s další horní stanicí sedačkové lanovky (dnes neprovozuje), potom mírně scházím do nevelké kotliny, odkud mě čeká krátký výstup až k vrcholovému kříži. Nahoře se zdržuji jen krátce, protože výhledy jsou zde obdobné, jako z terasy chaty. Sestup mi trvá jen 8 minut. Jdu si do chaty koupit něco na osvěžení a potom si na nějakou chvíli sedám znovu za stůl na terase. Přesně po hodinovém pobytu posílám Víťovi informační SMSku a vyrážím na sjezd.
Cesta dolů je především testováním mých brzd, zvlášť v těch nejstrmějších klesáních tisknu ovládací páčky až na maximum. Vše ale funguje, jak má, takže po necelých pěti minutách bezpečně zastavuji u závory nad chatou Schutzhaus. Sjíždím na parkoviště a odsud bez jediného šlápnutí pokračuji dál ve sjezdu, nyní již po široké silnici. Hned za první zatáčkou spatřuji tři cyklisty tlačící svá kola vzhůru. Zastavuji, jedním z nich je totiž i Víťa, který se nakonec přidal ke krajanům, a vyšel s nimi aspoň sem. Navrhuji, aby už došel aspoň k nedalekému parkovišti, že už je to odsud sotva 5 minut, jenže on už má hor plné zuby, takže se s dočasnými kolegy loučí. Společně pak sjíždíme dál do údolí. Nedá se jet moc rychle, protože silnice je bohatá na nebezpečné zatáčky, jen na některých krátkých přehledných úsecích naše rychlost slabě překračuje hodnotu 60 km/h. Netrvá dlouho a brzdíme u odbočky na lesní cesta, u níž máme dočasně uschovanou naši bagáž. Shodujeme se, že sjezd byl parádní adrenalin.
Opět obtěžkáni plnými cyklobrašnami projíždíme kolem mýtných bran a na nedaleké křižovatce s hlavní silnicí odbočujeme vlevo. Je před námi další úsek, který vede z kopce, tentokrát údolím potoka Mendlingbach. Bez námahy se tak dostáváme až na zemskou hranici, Dolní Rakousko střídá Štýrsko, což je hned znát na horší kvalitě silnice. Po pár minutách přijíždíme na křižovatku se silnicí, která od Mariazell kopíruje tok řeky Salza. Než se na ni vydáme, sedáme si na lavičku s výhledem na špičatý vápencový vrchol. Při konzumaci drobného snacku si vzpomínám, že na tomto odpočívadle jsme kdysi nakládali čluny po splutí Salzy, byť nejkrásnější úsek řeky začíná teprve tady. Dnes je asi už příliš pozdě, protože na zmodralé hladině hluboko pod námi není vidět jediné plavidlo.
Chvilku po 17. hodině musíme chtě nechtě opět nasednout na kola a po delší době i trochu zabrat do pedálů. Do Palfau totiž silnice stoupá ve strmém svahu podél vysoké zpevňující zdi a nad hlubokou soutěskou Salzy. Z Palfau pokračuje hlavní silnice přímo do Hieflau, kam máme namířeno i my, volíme však o něco delší cestu stále podél Salzy. Jedeme hlubokým údolím, kam už v tento čas dávno nesvítí slunce. O to silnější je dojem z tohoto, nebýt horské silnice, nepřístupného koutu Rakouska. Salzu doprovázíme až k jejímu soutoku s řekou Enns, který ale ze silnice vidět není. To, že již jedeme podél jiné řeky poznáváme dle zbarvení vody, Enns je totiž poněkud zkalenější.
V 18 hodin se ocitáme naproti železniční stanici Grossreifling. Po mostě se dostáváme na opačný břeh. To už jedeme po státní silnici č. 115, po které se vzápětí šplháme vysoko nad hladinu Ennsu. S námahou se dostáváme na náhorní planinu, na které se rozkládá i větší část obce Grossreifling. Vede tudy i Ennská cyklostezka, která je místy trasována po silnici, nechybí však ani úseky, které byly vybudovány odděleně od hlavní silnice. Jedna taková komunikace nás přivádí do Kirchenlandlu a kus za ním se dostáváme na křižovatce ve tvaru T, kde se zleva připojuje přímá silnice z Palfau. Naše o něco delší trasa však byla rozhodně zajímavá, přestože ani na ní jsme se kopcům nevyhnuli. Za křižovatkou již samostatná cesta pro cyklisty není, musíme tedy po normální silnici, po které rychle sjíždíme na dno údolí. Dokonce tady překonáváme rychlostní rekord z Hochkaru, jaký je to sešup. V těsném údolí se ale nedržíme moc dlouho. Po mostě míříme na druhou stranu řeky a pak vzhůru do stoupání nad přehradou.
Do Hieflau, malé podhorské obce, u níž řeka Enns prudce mění směr svého toku, přijíždíme krátce po půl sedmé večer. Jak už jsme si na tomto výletě oblíbili, zastavujeme se na místním vlakovém nádraží. To má normálně otevřenou čekárnu i volně přístupné WC, přestože osobní vlaky už tady prakticky žádné nejezdí. Umýváme se, opět si dáváme něco drobného k zakousnutí a dáváme se do řeči s rodinkou, která má namířeno opačným směrem. Tak se nám zdá, že pokud tudy projíždí cyklisté s naloženými těžkými zavazadly, jedná se skoro vždy o naše krajany.
Úderem 19. hodiny se vydáváme na dnešní poslední kilometry. Hned na úvod musíme projet silničním tunelem, a nejde přitom o žádný krátký úsek, tento měří něco přes 300 metrů. Zajímavý zážitek. Stejně atraktivní je i následující část silnice, která se v doprovodu řeky Enns a železniční trati klikatí po dně soutěsky Gesäuse. Nad námi se zvedají strmé skalní stěny, jejichž výška dosahuje mnohdy i nad 2 tisíce metrů. Následuje další tunel, nebo spíš galerie, kterou ovšem objíždíme po úzké asfaltové cestičce zleva. Zákaz vjezdu cyklistů je i před dalším tunelem (Hochstegtunnel), také v tomto případě však vede okolo úzká objízdná silnička, která se za dolním portálem opět připojuje na hlavní silnici. O chvíli později projíždíme pod nejvyššími skalnatými velikány, Planspitze, Hochtor, Grosser Ödstein se tyčí přímo nad našimi hlavami po naší levici, úctyhodnou výškou disponuje i Grosser Buchstein na opačné straně údolí.
Když se údolí malinko rozestupuje, ocitáme se v nevelké osadě Gstatterboden. Nachází se tu i budova informačního centra, vlakové nádraží a kousek za mostem přes řeku i pěkný kemp. V něm jsme dnes chtěli přenocovat, ale parkující vozový park, v němž vyniká česká karosa, a travnatá plocha zaplněná snad 50 stany, nás od tohoto úmyslu odrazují. My totiž stan nemáme a na přespání ve společné místnosti bychom asi moc klidu neměli, víme totiž, jaká atmosféra bývá na podobných zájezdech. Bivak tedy riskneme až za soutěskou Gesäse, v kempu Admont. Nejprve pokračujeme k asi 3 km vzdálené odbočce do údolí potoka Johnsbach. Když ale objíždíme další tunel, zjišťujeme, že vysoký skalní vrch Admonter Reichensterin se z ničeho nic skryl v husté oblačnosti. A vzápětí začíná pršet i na nás. Zrychlujeme tedy jízdu a hned na první odbočce se vydáváme dle směrovek k dřevěné lávce přes řeku, za kterou se nachází budova železniční zastávky. V ní se ukrýváme před vydatnou přeháňkou, během níž se párkrát ozývá i zahřmění. Intenzivní déšť sice netrvá příliš dlouho, drobně však prší i nadále. Počasí nám nedovoluje toto místo opustit.
Vývoj počasí nás nutí k tomu, abychom dnešní etapu ukončili v osm hodin večer. Máme zde však aspoň střechu nad hlavou, což snad na nouzové přespání stačit bude. Kvůli zatažené obloze a zahloubení zdejšího údolí nastává v těchto končinách trochu dřív soumrak. Stíháme se ještě trochu najíst a kolem deváté večer uleháme do spacáků, které si rozkládáme na širokých, ale značně tvrdých lavicích.

DEN TŘETÍ - SOUTĚSKOU GESÄUSE K NEJBLIŽŠÍMU VLAKU, NÁVRAT DOMŮ (11. 8. 2010)
V noci jsme se příliš nevyspali, protože po trati snad každou půlhodinu projel nákladní vlak. Vstáváme v 6 hodin, jen skromně snídáme a hned vše balíme, abychom toto místo mohli co nejdříve opustit. Počasí nic moc, nízká oblačnost skrývá všechny vrcholy v okolí, dohlednost sotva 100 metrů. Místo našeho nouzového noclehu opouštíme přesně v 7 hodin. To sem zrovna přichází skupina dělníků, která bude asi dělat nějaké údržbové práce na místní trati. Na hlavní silnici, jejíž povrch je překvapivě suchý, poprvé zabíráme do pedálů, a hned o sobě dávají vědět svaly na lýtkách, které ve včerejší náročné etapě dostaly pořádný záběr.
Hned u odbočky do Johnsbachu se nachází zajímavá naučná stezka, na které již takto brzy vidíme několik turistů. Projíždíme zbývající částí soutěsky Gesäuse, která nám na několika místech, mimo jiné, nabízí bližší kontakt s divokou řekou, nejednou projíždíme po okrajích zpevněných zdí, po nichž vede silnice těsně nad vodní hladinou, nejzajímavější je ale úsek v samotném závěru soutěsky, mezi železničním viaduktem a přejezdem. Potom strmé skalní vrcholy ustupují, údolí se otevírá do širokých lučin a silnice se od toku Ennsu odklání. Ne tak cyklotrasa, která zde míří k mostu a potom po druhém břehu střídavě stoupá a klesá okrajovou částí polesí Lauferwald. Dostáváme se k samotě s rekreačním objektem a kousek za ním najíždíme na úzký asfaltový pás, který je určený pouze pro cyklisty.
Cyklostezka vede do obce Weng, my si zde však cestu zkracujeme po státní silnici č. 117, která vede kolem lučin s pasoucími se kravami. Tudy se dostáváme k osadě Grabnerhof, kde znovu odbočujeme na cestu vyznačenou jako Ennská cyklostezka. Její povrch tu sice není asfaltový, přesto celkem dobře sjízdný. Po novém mostě naposledy překonáváme řeku Enns, z těchto míst už dobře vidíme vysokou věž klášterního kostela v Admontu. Do tohoto vstupního města NP Gesäuse nás po chvíli přivádí opět silnice s kvalitním asfaltovým povrchem. Hlavním turistickým magnetem městečka je benediktinský klášter, kolem kterého také projíždíme. I přes výrazný mlhavý opar neuniká naší pozornosti ani zámek situovaný vysoko na kopci nad místní částí Kreuzberg.
Je už asi půl deváté a aktuální situace s počasím nenaznačuje, že by se v blízké době mohla rozpustit nevděčná nízká oblačnost. Navíc Víťa se potřebuje již dnes vrátit domů, takže se jednoznačně shodujeme, že zamíříme k nejbližší železniční stanici a domů odjedeme vlakem. Z Admontu to však není možné, protože osobní doprava tu byla před necelými 2 lety zastavena. Nepůjde to ani z nedalekého Ardningu, protože na trati Pyhrnbahn zrovna probíhá nepřetržitá výluka. Proto míříme nejkratší cestou do Selzthalu, kde se nachází významná železniční křižovatka.
Zprvu jedeme i nadále po Ennské cyklostezce, která je vedena po vedlejší silnici spojující se světem několik samot roztroušených podél železniční trati. Je to pěkný úsek vedený po okraji širokého údolí, který i za současných nepříznivých podmínek poskytuje spoustu zajímavých výhledů do kraje. Nejnápadněji zde působí výšina s kostelem Frauenberg na opačné straně údolí, především hlukem je zase nápadný dlouhý dálniční most západně od Ardningu. Pár stovek metrů za osadou Dörflersiedlung cyklostezka uhýbá k severu, zatímco asfaltová silnice doplněná o směrovku s nápisem Selzthal pokračuje přímo. Jedeme tedy dál souběžně s železnicí. U této cesty však po několika desítkách metrů končí asfaltový povrch, další úsek má povrch kamenito-hlinitý se spoustou děr a kaluží. Těch posledních pár kilometrů už to ale nějak vydržíme.
Na okraj Selzthalu, obce situované v nadmořské výšce kolem 650 metrů, přijíždíme asi deset minut po deváté. Jak bývá na podhorský kraj obvyklé, zástavba je velice roztahaná, takže než se dostáváme na dohled rozlehlé železniční stanice, trvá nám to dobrých deset minut. I přesto nám zbývá trocha času, stíháme tedy i náš poslední nákup potravin, který už ani neskládáme do cyklobrašen. K hlavní staniční budově přijíždíme o půl desáté. Přístup na nástupiště je ale podchodem, který se nachází v dřevěných budovách na opačné straně parkoviště. Náš vlak právě přijíždí z Bischofshofenu, jedná se o spoj kategorie REX tvořený elektrickou jednotkou Talent. V automatu si kupujeme jízdenku a hned kola nakládáme do řídícího vozu, kde je pro naše stroje dostatečně velký prostor. Sotva naše kola zabezpečujeme proti případnému pádu, dává se souprava do pohybu, a my nádherný kraj podél řeky Enns opouštíme.
Jedeme po trati č. 250, která je sice v jízdním řádu označena jako Ennstalbahn, nás ale tato významná řeka na cestě vlakem nedoprovází. Naše jednotka úvratí najíždí do údolí Paltental, svižně (rychlostí až 140 km/h) uhání k tunelu, jímž překonává sedlo Schoberpass, aby pak v následném doprovodu říčky Leising postupně docílila údolí řeky Mur. Za stanicí St. Michael najíždíme na jednu z větví Jižní dráhy, po níž se dostáváme dlouhým tunelem do města Leoben a následně významné železniční křižovatky Bruck an der Mur. Tady náš vlak asi 20 minut čeká, poté se vydává údolím řeky Mürz vstříc známému horskému sedlu Semmering. Jednu z nejznámějších horských tratí Rakouska projíždíme už ale v jiné soupravě. Ve stanici Mürzuschlag totiž přestupujeme do el. jednotky řady 4020. Na její odjezd si ale musíme počkat něco přes půl hodiny.
Staré modré elektrické jednotky nejsou pro přepravu kol zrovna ideální, ale protože je souprava skoro prázdná, dá se ta 3/4 hodina vydržet. Zvlášť, když vlak jede po atraktivní trati se spoustou viaduktů, tunelů a galerií. Následuje přestup ve stanici Payerbach-Reichenau, odkud běžně jezdí přímé vlaky do Břeclavi či Znojma. Na tyto spoje bývají nasazeny dvoupatrové vozy, v nichž bývá část prostoru vyhrazena pro přepravu kol či kočárků. Stačí jen kola opřít a zajistit stahovacím pásem. Po půlhodince čekání se vlak vydává na cestu k Vídni. Zprvu prázdná souprava se v rakouské metropoli zcela zaplňuje lidmi, kteří se vracejí ze zaměstnání. Pro náš poslední přestup si vybíráme stanici Floridsdorf, kde čekáme jen chvíli na přípojný regionální vlak do Laa. I nyní jsou ve vlaku řazeny dvoupatrové "lasičky", takže nemáme s přepravou kol žádný problém.
Zprvu docela slušně obsazený vlak se skoro celý vyprazdňuje ve stanici Mistelbach, na konečnou do Laa už dojíždíme jen my a asi desítka dalších cestujících. Včas, tedy v 17:22. Nyní nás čeká posledních 6 kilometrů po známé trase. Je to příjemná změna, když můžeme po těch dlouhých hodinách ve vlaku opět šlapat do pedálů. Vydáváme se podél kolejí k místnímu hřbitovu, potom po úzké asfaltce v příjemném stínu aleje stromů přijíždíme k Mlýnskému náhonu. Kousek odsud odbočujeme na křižovatce doprava a po chvíli již překonáváme státní hranici. Při cestě k bývalé české celnici (dnes přestavěné na kasino) nás předjíždí borec na silničním kole, je to vlastně jediný cyklista, který nás na této dlouhé výpravě předjel, uvědomujeme si. Ale my už se těšíme na to, až naše bicykly na nějakou dobu zavřeme do garáží, těch bezmála 350 km, co máme v nohách, nám docela stačí.

Dojmy z trasy a doplňky:
Úspěšná výprava, kterou jsem si splnil sen o pokoření vyšší nadmořské výšky, než je nejvyšší česká hora. Poznali jsme možnosti, které nabízí rakouský systém cyklotras. Vysokým standardem vedení i značení disponuje legendární Dunajská stezka, velmi příjemně však překvapila i trasa podél řeky Erlauf. Své kouzlo má jistě i Ennská cyklostezka, kterou jsme však měli možnost poznat je v relativně krátkém úseku. O spoustě památek a dalších turistických zajímavostí na trase ani nemluvě, člověk neví, čemu dát přednost. Na cestě nám i docela přálo počasí, až na mlhu v soutěsce Gesäuse, ale tam bývají podobné podmínky velmi časté. Pouze pozitivně musíme hodnotit i služby ÖBB, které nám usnadnily návrat domů.



Fotky:

Zámek Grafenegg Dürnstein Zámek Schönbühel Údolí Bodingbach Horské středisko Hochkar Vrchol Noten s vysílačem Údolí řeky Salzy u Palfau Řeka Enns v soutěsce Gesäuse Klášter Admont


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET