wz

VÝLET VLAKEM PĚTIDENNÍ


HRANIČNÍ HŘEBENOVKOU ZADNÍCH HOR

Datum:28. července - 1. srpna 2010
Složení výpravy:Marek, Ivo, Milan, Martin, Pavel
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 5 km / 2 hod.; 2. den: 20 km / 7 1/2 hod.; 3. den 13 km / 5 1/4 hod.; 4. den 17,5 km / 8 hod.; 5. den 0,5 km / 5 min.
Mapy:edice ShoCart č. 69 Moravskoslezské Beskydy a č. 71 Beskydy, Javorníky
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Klasická horská hřebenovka s přespáváním ve stanech. Aspoň na 4 dny. Přesně tak jsme si plánovali náš letní čundr podél česko-slovenské hranice, který by mohl být volným pokračováním naší předloňské výpravy do Rychlebských hor. Počasí ale nebylo těmto záměrům příliš nakloněno, zejména první a třetí den nás citelně potrápily dešťové přeháňky. Zbylé dny panovaly podmínky podstatně lepší, takže jsme si užili i pěkných výhledů a dosyta se najedli chutných borůvek. A co je hlavní, po celou dobu panovala u všech účastníků velmi dobrá nálada. Samotná trasa byla velice atraktivní, vděčná především pro turisty, kteří se vyhýbají lokalitám s vysokou návštěvností.

DEN PRVNÍ - PŘÍJEZD DO HOR A VÝSTUP NA HŘEBEN (28. 7. 2010)
Je to pro mne trochu nezvyk, když s velkým batohem nekráčím na místní malé nádražíčko, ale mé kroky směřují na hevlínskou náves. Výlety vlakem přímo z Hevlína jsou zkrátka minulostí. Krátce po půl sedmé odjíždím autobusovým spojem, jehož konečná je v Brně na Zvonařce. Cestujících by se dalo na prstech dvou rukou spočítat, tudíž nemám žádné problémy s přepravou objemného batohu, na časté dopravní zácpy je ještě také příliš brzy - to vše má příznivý vliv na můj bezproblémový a téměř včasný příjezd do moravské metropole. Zde mě čeká průchod obchodním centrem Vaňkovka, kde stíhám i nákup všeho důležitého, co budu v následujících dnech potřebovat.
Cestou na vlakové nádraží mi přichází nepříznivá SMS zpráva, na trati 240 je výluka, kvůli níž zbytek výpravy cestuje s více jak půlhodinovým zpožděním. Proto se jdu do ČD centra informovat, zda přípojný rychlík do Bohumína bude na opožděný příjezd vlaku od Třebíče čekat. Nejde to, odjezdový čas musí být dodržet kvůli IDS. Přesto kupuji skupinovou jízdenku (kolegové mají prozatím jízdní doklady platné pouze na úsek do Brna) a doufám v zázrak. Ten se nakonec nestává, souprava tažená brejlovcem řady 754 zastavuje u 5. nástupiště až v čase 9:14. Pro první část našeho čundru jsme kompletní. Lamentujeme nad vzniklou situací a přemýšlíme, jak naložit s téměř dvěma hodinami, které nám zbývají do odjezdu dalšího optimálního spoje. Nakonec to řešíme tak, že nastupujeme do rychlíku, který prakticky za pár minut odjíždí do Olomouce. Naši situaci to příliš neřeší, ale aspoň nemusíme zbytečně tvrdnout v Brně.
Místo cesty přímým rychlíkem nás čeká dvojí přestupování navíc. To první v Nezamyslicích, odkud pokračujeme osobním vlakem do Přerova. V důležitém železničním uzlu Moravy, ve kterém letos začala rozsáhlá rekonstrukce, se ocitáme krátce před jedenáctou dopolední. To je tak doba vhodná k návštěvě jídelny či restaurace. Do centra města se nám s těžkými bágly nechce, tak padne návrh vyzkoušet nádražní bufet, který je přístupný přímo z 1. nástupiště. Od mé poslední návštěvy se jeho interiér trochu změnil (k lepšímu), jen obsluhující paní za pultem je pořád stejná. Dáváme si místní pivo a výbornou gulášovku s pečivem. Čekání na další vlak se tak stává příjemným a rychle ubíhá.
Kolem poledne odjíždí z Přerova do Bohumína dva vlaky. Osobní si necháváme ujet a nastupujeme až do spoje kategorie EC "Moravia", jehož odjezd je jen o pár minut později. Vzápětí už uháníme po koridorové trati, takže cesta Moravskou bránou, kolem hradu Helfštýna a rybníků v Poodří utíká velice rychle. My vystupujeme až na konečné v Bohumíně, kde naposledy přestupujeme. Během čekání na přistavení pantografu začíná drobně pršet. Toto nepříznivé počasí nás pak doprovází celou cestu, a nám se trochu kazí nálada. Vystupujeme opět na konečné, v přechodové stanici Mosty u Jablunkova, která v současnosti rovněž prochází rekonstrukcí. Stále drobně prší a vrcholky okolních hor se halí do mlhy.
Ve tři hodiny odpoledne, tedy s dvouhodinovým zpožděním oproti původním plánům, se vydáváme na trasu vyznačenou červenými turistickými značkami. Já nasazuji pláštěnku, Martin řeší situaci pomocí klasického deštníku, ostatní se spoléhají na nepromokavost svých bund. Dle směrovky se vydáváme k železničnímu podchodu, který je ovšem kvůli rekonstrukci uzavřený. Informační leták nás odsud posílá zpátky k nádraží, což nás rozčiluje, protože u staniční budovy žádné sdělení o uzavírce podchodu nebyla. Bereme to tedy přes kolejiště, samozřejmě až poté, co se důsledně ubezpečujeme, že zrovna nehrozí průjezd žádné vlakové soupravy. Za železniční tratí se vydáváme po úzké asfaltové silnici, která stoupá kolem posledních domků a zahrad údolím Kavulokova potoka. Na úvod docela zabíračka, začínáme se nepříjemně potit, pláštěnky a bundy musí proto dolů. A po chvilce tu máme i první zajímavé výhledy na Jablunkovský průsmyk, které by ovšem byly o hodně pěknější, kdyby bylo slunečné počasí.
Po krátkém odpočinku postupujeme po silnici výše, dostáváme se tak k chatě Zuzana (na některých mapách nazývaná Kyčera), kterou značka pravděpodobně obchází zleva. My se však stále držíme asfaltové silnice, která končí na křižovatce s lesní cestou (cyklostezka). Značky nikde, ani avizovaný rozcestník. Přesto se vydáváme po výrazné pěšině, která odsud strmě stoupá do svahu. Až po chvíli nám je definitivně jasné, že jsme ze značené trasy sešli. Ivo je však vybaven velmi podrobnou mapou, podle které se nám daří rychle zorientovat. Pokračujeme přímo vzhůru, poté dosahujeme lesní cesty, která nás prakticky po vrstevnici přivádí ke správné turistické trase. Po krátkém průchodu lesem se ocitáme na okraji luk v okolí samoty Podlesí. Bezlesou oblast obcházíme zleva, za chvíli přicházíme ke studánce se silným proudem vody. Přestože dnes počasí není příliš náročné na pitný režim, doplňujeme si tady skoro všichni naše poloprázdné lahve. O kus dál objevujeme rozcestník Kyčera, který nám sděluje, že od nádraží již máme nastoupáno 360 výškových metrů.
Další trasa pochodu už nevede tak strmě do kopce. Chůzi nám však ztěžuje neustávající drobný déšť a blátivý povrch lesních stezek. Po chvíli se před námi skrz stromy zjevuje silueta velké turistické chaty. Jedná se o známou Skalku, kterou Klub českých turistů v nedávné době nákladně obnovil poté, co v roce 1998 vyhořela. Moc se zde nezdržujeme, děláme jen krátkou pauzu u rozcestníku a hned se vydáváme dál. Teď už jdeme opět po zpevněné lesní cestě, která vede k nedalekým lyžařským vlekům. Tam, kde jsou sjezdovky, se nám otevírají zajímavé výhledy do hlubokých údolí povodí Lomné. Rozhled je však omezený mlhou, počasí zkrátka tento den nepřeje. A tak, v relativně brzkou odpolední dobu (17:00), se rozhodujeme, že naši výpravu pro dnešek skončíme.
Podle směrovky se vydáváme k blízké chatě Severka. Liduprázdné se zdá být nejen okolí chaty ale ani uvnitř to zrovna moc nežije, vzhledem k tomu, že je letní sezóna v polovině. Dveře jsou však odemčené a vzápětí nám místní zaměstnanec sděluje, že se v chatě můžeme ubytovat. Není nad čím přemýšlet, bivak dnes totiž nepřipadá v úvahu ani náhodou. Od mladé správkyně chaty fasujeme klíče a jdeme se zabydlet do pokoje v horním patře. Pokoj je poměrně malý, vybaven jen skříní, stolkem a dvojicí patrových postelí, na přespání jednu noc to ale stačí. Večeříme na pokoji, dolů do jídelny si jdeme pouze na pivo. Po návratu na pokoj se jdeme osprchovat a kolem desáté uleháme k spánku.


DEN DRUHÝ - POLOMSKÁ HŘEBENOVKA (29. 7. 2010)
V noci minimálně dvakrát vydatně zapršelo, takže ráno volbu noclehu v ubytovně hodnotíme jako prozíravou. Vstáváme krátce po 7. hodině, pácháme ranní hygienu a připravujeme si vydatnou snídani. Jídla máme sebou dost, tak ani nevyužíváme služeb místní kuchyně, dole si objednáváme pouze čaj na zahřátí. Moc dobrou náladu nemáme, venku je totiž mlhavo a televizní pořad Panorama, který zrovna nabízí on-line záběr na Lysou horu, ukazuje bílou šeď. Postupně však za okny útulné restaurace vidíme i nějaké náznaky lepšícího se počasí.
Chatu Severka opouštíme o tři čtvrtě na devět. Vracíme se na původní stezku, kde při shlížení z horní části sjezdovky uznáváme, že dnes jsou výhledové podmínky přece jen o krapet lepší. Dokonce kdesi daleko registrujeme výrazný odlesk, což by mohl být odraz svítícího slunce. Netrvá dlouho a jsme u prvního dnešního rozcestníku pojmenovaném Kostelky. Ten udává vzdálenost 5 km z Mostů od Jablunkova, stále jsme tedy vlastně skoro na začátku našeho putování. I proto se snažíme vykročit trošku svižnějším tempem. Zpevněná lesní cesta nás po pár minutách přivádí k parkovišti a několika objektům v okolí Kamenné chaty. Mají tu na nás přichystáno rázné uvítání, které zajišťuje obrovský štěkající hafan. Pes, který štěká, nekouše, říkává se, tak kráčíme nebojácně vstříc. Pravidlo se potvrzuje, pes nás nechává projít, z týlu nás však neustále kontroluje, a když mineme bývalou chatu Tetřev i samotnou Kamennou chatu, opět nám dává štěkotem na vědomí, kdo je tady pánem.
Za Kamennou chatou vede poměrně příjemná lesní cesta, po níž se velmi dobře jde, až na občasné louže, kterým je nutné se vyhnout. Po čtvrthodině dosahujeme poprvé státní hranice. A také se premiérově dostáváme nad tisíc výškových metrů. Je zde i turistický rozcestník a tabule oznamující, že vrcholová část Velkého Polomu je chráněna jako přírodní rezervace za účelem ochrany pralesovitých porostů bučin a smrčin. Hlavní červená trasa se vrcholu vyhýbá a traverzuje po tzv. zimní cestě, která vede po slovenské straně, samotný vrchol ale zpřístupněný je, výstupová stezka je značena modře.
Cestou na Velký Polom se slušně zadýcháváme. Byť to není příliš daleko, trvá nám výstup skoro čtvrt hodiny. Pravda, hodně nás zdržují keříky borůvčí, a byť nejsou lesní plody ještě zcela zralé, touze natrhat si aspoň trochu do dlaně nedokážeme odolat. Kromě gurmánského vnímáni si všímáme i několika zvláštních skalních útvarů a seskupení pahýlů stromů, které jsou v rezervaci ponechány svému přirozenému zániku. Dost nás ale překvapuje, že k údržbě hraničního úseku zde byl použit křovinořez či dokonce nějaký chemický prostředek k likvidaci keříků borůvčí. Za pokořenou můžeme první tisícovku na trase považovat v čase 9:40. Dopřáváme si odpočinek a občerstvení, výhledy ale nejsou kvůli vysokým stromům žádné.
Původní hřebenová trasa již sice není vyznačena ani v terénu, ani v mapách, výrazná cesta hraničním průsekem však naznačuje, že tudy turisté chodí i dnes. Nastává výrazná změna počasí ... k lepšímu. Hned, jakmile se dostáváme na první větší mýtinu, otevírá se nám pěkný pohled na modrou oblohu, kterou zdobí několik bílých mraků. Okamžitě se nám lepší nálada. Procházíme kolem velkého vývratu stromu, další pak musíme o kus dál přelézat. A stále nás to láká ke sběru borůvek. Asi 400 metů od vrcholu přicházíme na okraj vysoké kolmé skály, z jejíž horní plošiny je nádherný výhled do kraje. Poprvé odsud spatřujeme i nezaměnitelnou siluetu Lysé hory, na kterou již také dopadají paprsky dopoledního sluníčka.
Po strmém sestupu se dostáváme do sedla, které jsme měli zprvu vytipováno jako místo pro přespání ve stanech. Muřinkový vrch, jak místo označuje turistický rozcestník, by pro bivak bylo vskutku ideálním místem, rovná travnatá plocha poskytuje dostatek místa pro stany, nekryté posezení okolo ohniště, uprostřed stojí pěkná kamenná kaplička (z roku 1810) a při okraji jejího oplocení vyvěrá vydatný pramen. Hezké a udržované místo. Zde také potkáváme první turisty. Jedná se o výletníky, kteří si vyšli jen tak nalehko, pravděpodobně z Horní Lomné. A další skupinky lidí přicházejí vzápětí. Tito jsou určitě místní, protože mluví zdejším typickým goralským nářečím. Setrváváme zde necelou půlhodinku.
Červené turistické značky nás vedou temným pohraničním hvozdem, stále podél hraničních patníků. Vrcholu další tisícovky, 1031 vysokému Bůrkovému vrchu, se však značená trasa vyhýbá. Nahoře by neměly být žádné výhledy, tentokrát si tedy krátíme cestu po úbočí i my. Po chvíli se znovu vracíme k hraničnímu průseku, ale o další tři stovky metrů dál se odkláníme nejen od hranic, ale i z hřebene. Nastávají první problémy s překonáváním extrémně podmáčených a blátivých úseků. Tím se náš postup výrazně zpomaluje, protože po vydatných deštích z předešlých dnů je vody na stezce opravdu příliš. A o to víc nechápeme, že nás v těchto místech v krátkém sledu předjíždí i dva cyklisté na horských kolech, požitek z jízdy musí mít totiž hrozný.
Ve 12 hodin přicházíme k další turistické křižovatce (Čuboňov), polední odpočinek však odkládáme až k dalšímu rozcestí. K němu to jsou sice ani ne 2 kilometry, ale protože procházíme rozsáhlou pramennou oblastí říčky Lomná, trvá nám zdolání této vzdálenosti téměř 40 minut. Všichni máme zablácené boty i nohavice. Konečně se před námi objevuje skromný dřevěný přístřešek, který se okamžitě stává místem pro náš odpolední piknik. Odpočinek a doplnění kalorií přichází vhod. K dispozici tu máme i vydatný pramen a být tady aspoň trochu místa pro postavení stanů, jednalo by se o další ideální místo pro bivak.
V 13:15 se zvedáme a pozvolna se znovu dostáváme do provozního tempa. Za chvilku jsme u rozcestí Malý Polom (hřeben), který se nachází 50 výškových metrů pod stejnojmenným vrcholem. Už je to docela dlouho, co se nám naposledy naskytl nějaký hezký výhled do kraje. Další takový okamžik nastává v místech, kde se naše stezka přibližuje ke zpevněné lesácké cestě, ve svahu pod ní je totiž asi 50 metrů dlouhý průsek. Naše červená se tady zužuje na téměř neznatelnou pěšinu, proto v tomto úseku raději využíváme pohodlnější lesáckou komunikaci. Kde musíme tuto cestu opustit poznáváme podle šikmo orientované lávky přes příkop. Přes nevelké návrší se dostáváme do mladého smrkového lesa, tudy se potom pozvolna blížíme zpátky ke státní hranici. Je vidět, že i hraniční průsek turisté využívají. A dřív přes vrchol Malého Polomu pravděpodobně hřebenová trasa vedla, její přeložení si možná vyžádalo zřízení přírodní rezervace na slovenské straně.
Když se blížíme k rozcestí Klokočov, setkáváme se s prvními opravdovými turisty na naší trase. Prohazujeme pár slov, mj. i o počasí, které se má již tuto noc výrazně zhoršit, přestože to tak zatím nevypadá. Také jsme ujištěni, že následující část cesty už nebude bojem o zachování sucha v botách. A skutečně, musíme potvrdit, že nastává nejpěknější úsek dnešní túry. Z čím dál víc otevřenějších náhorních plání se odkrývají daleké výhledy jak na naši, tak i slovenskou stranu. Nejkrásnější výhledy se nám naskýtají těsně pod kótou Polomka (983m), odkud vyniká hluboké údolí Morávky i vysoké hory Smrk, Lysá hora či Travný. Pohodu letního dne tu dotváří keříky borůvek (se snad nejsladšími plody, jaké na tomto vandru vůbec ochutnáváme) a dvojice uvázaných koní, jejichž jezdci jsou oděni ve western stylu.
Telefonicky se spojujeme s posledním členem naší výpravy, který se k nám přidá až dnes. Setkání plánujeme v osadě Konečná, kam Pavel právě dorazil autobusem z Ostravy, a kam bychom do večera měli podle předpokladů dorazit i my. Nyní nám zbývá necelých 9 kilometrů. Stále sestupujeme, až se dostáváme pod vrchol Sulov, kde začíná oblast s občasnou chatovou zástavbou. Nachází se tu i lesní kaple, před níž jsou i dřevěné lavice, jaké bývají uvnitř běžných kostelů. Jsme na známém Bílém Kříži, horském středisku rozkládajícím se na obou stranách hranice. Jako první nám do oka padá týlová strana hotelu Baron Kysuca a několik chátrajících chatek ve svahu nad ním. Jako protiklad pak působí zrekonstruovaný Apartmánový dům Bílý Kříž na moravské (vlastně spíš ještě slezské) straně, kolem kterého vzápětí scházíme k hlavnímu turistickému rozcestníku. A dobře vypadá i dřevem obložený horský hotel Sulov. Zde se zastavujeme, ale jen na chvilku. Ivo jde dovnitř vyzungnout sklenku kofoly, zatímco my čekáme opodál venkovního posezení, dnes beznadějně obsazeného cyklisty, kterých tu může být snad sto.
Od hotelu Sulov se vydáváme dále po červené značce, brzy míjíme jakousi starou prodejnu a rozcestník s názvem Suľov. Stejnojmenný vrchol potom obcházíme po slovenské straně, abychom se o kus dál opět mohli připojit na hraniční průsekovou pěšinu. Odsud už převážně klesáme, nejprve po okraji mýtiny (těžilo se na slovenské straně) a o později po hraně souvislé skalní plošiny. Skalní útvary jsou tu velmi zajímavé, rovněž i chráněné jako významné přírodní útvary. Po čtvrthodině z lesa vycházíme na rozlehlou louku, na jejíž slovenské straně se rozkládá malá osada s úsměvným názvem Zadky. Překonání blízké kóty Řepové se odehrává opět v lese, vzápětí se však před námi otevírají další rozlehlé horské louky s roztroušenou zástavbou. Jedna malebná roubená chaloupka se nachází přímo u naší stezky, doslova na samotě u lesa, i s vitálním staříkem, který právě kosí trávu v okolí.
Procházíme dalším krátkým lesním úsekem a po široké cestě scházíme do sedla s osadou Vjadačka. Zde je koncentrace domků poněkud vyšší, a na obou stranách hranice, úplně vzadu je vidět i turistická chata Doroťanka, k níž máme namířeno. Ještě se těšíme pohledem na malé stádo koz spásající šťavnatou trávu u asfaltové silnice, a už stojíme u rozcestí, které se nachystá v nadmořské výšce rovných 700 m. Čas 16:15 vybízí k pokračovaní na blízkou Konečnou, ale zprávy od pátého člena výpravy (Pavel), který na nás právě tam čeká, nejsou příznivé. Na Konečné se není možné ubytovat pouze na jednu noc, proto se informujeme zde. Slečna za barem nám nabízí pětilůžkový pokoj za cenu 250,- Kč na osobu. A i ona potvrzuje, že počasí se má v následujících hodinách výrazně zhoršit. Souhlasíme a jdeme se ubytovat. Pavla vzápětí informujeme, že se nás dnes na Konečné nedočká, a naopak musí on vyrazit asi 2,5 km za námi.
Na pokoji v prvním patře nastává obvyklý mumraj spojený s vybalováním, převlékáním a přípravou lehké svačiny. Mezitím se jdeme postupně osprchovat. Potom scházíme dolů, kde se setkáváme s právě příchozím Pavlem. Objednáváme pivo a něco teplého k večeři. Příjemný večer, ani náznak příchodu studené fronty. I proto se nový člen našeho týmu rozhoduje, že před noclehem pod střechou upřednostní spaní pod stanem, který mu ochotně půjčuje Martin. Až ráno dá odpověď na otázku, zda to je dobrá volba. My s postupným soumrakem odcházíme na pokoj a po vydařeném dni uleháme k sílu dodávajícímu spánku.


DEN TŘETÍ - DEŠTIVÝ PŘECHOD ZADNÍCH HOR (30. 7. 2010)
Spíme při otevřeném okně, takže silné deště, které v noci oblast Beskyd zasahují, nás několikrát budí. Dobře jsme udělali, že jsme upřednostnili spaní v chatě, říkáme si při přání dobrého jitra, když kolem půl osmé postupně vstáváme. Následuje obvyklý rituál - ranní hygiena, snídaně a především vyhlížení aktuální situace za okny. Nevypadá to vůbec dobře, drobně prší, občas je i vydatnější přeháňka, a celé údolí i okolní hory jsou zahaleny do mlžných mraků. V takovém počasí není kam spěchat. Scházíme dolů do restaurace a nad hrníčky s horkým čajem přemýšlíme, jak s dnešním dnem naložíme. Nakonec se rozhodujeme, že na Doroťance dnes nezůstaneme, a stůj co stůj dojdeme aspoň na Konečnou, kde rozhodneme, co dál.
Dobu na opuštění chaty si stanovujeme na 11:00. Prakticky všichni již máme sbaleno a jsme připraveni na cestu, jen Pavlův stan stále stojí. A stál by možná celý den, kdybychom my tři (já, Ivo a Milan) nenahodili batohy na záda a v jedné vhodné chvilce, kdy drobný déšť ustal, nevyrazili na cestu. Zatímco my stoupáme po lesní cestě, z níž nám po chvíli chata mizí z dohledu, Pavel s Martinem se pouští do bourání stanu a hned na to se vydají v našich šlépějích. My tři, vědomi, že jdeme s náskokem, nikam nespěcháme. Ono to ani nejde, protože cesta je příliš podmáčená, blátivá a kluzká. Po krátkém ostrém stoupání procházíme po okraji nevelké louky s osamoceným domkem. Dál jdeme asi 100 metrů lesem a opět jsme na okraji horských lučin, tentokrát bez zástavby. Když přicházíme opět k lesu, uhýbáme od hraničních patníků a tím se vyhýbáme návrší Čuďácká (827).
Byla by to asi pěkná horská túra, nebýt tak nepříznivého počasí. Takhle ale vidíme sotva 50 metrů a co chvíli musíme navlékat pláštěnky. S blížící se osadou Baraní převažují na hraničním hřebenu bezlesé louky. Koncentrace domků je tu trochu vyšší, mylně si proto myslíme, že se již jedná o sedlo Konečná, kterým prochází silnice z ČR na Slovensko. Po překonání sedla nás ale ještě čeká krátký výstup na bezejmennou kótu 714 a teprve při sestupu z ní spatřujeme chatu s nápadně zelenou střechou, která slouží (spíš sloužila) jako rekreační středisko. Přesně hodinu poté, co jsme opustili chatu Doroťanka, přicházíme k turistickému rozcestí, které se nachází u hlavní silnice, pár desítek metrů od st. hranice. Opodál je otevřený obchod s potravinami, který má i malou terasu s posezením. Jdeme si koupit pití a něco do žaludku a vyčkáváme zde na naše kamarády.
Martin s Pavlem přicházejí asi 15 minut po nás. A s nimi se dostavuje i horší počasí, opět začíná pršet, takže náš zdejší pobyt se nakonec protahuje až do 12:40. Teď už nemůžeme váhat, buď musíme hned vyrazit, nebo bychom odsud museli odjet autobusem, a výpravu předčasně ukončit. Věříme, že počasí až tak nepřátelské nebude, takže jdeme. Před námi je dlouhé a poměrně strmé stoupání po úbočí kopce Konečná (865 m vysokému vrcholu se stezka vyhýbá po moravské straně). Překvapivě tu proti nám kráčí tři mladí trampové, kteří nesou podobně těžké batohy, jako máme my. Kdo ví, odkud jdou, vše totiž nasvědčuje tomu, že tuto noc spali někde pod stanem.
Hlavní stoupání je konečně za námi a my se ocitáme na náhorních hřebenových loukách, z nichž musí být v pěkných dnech určitě hezký výhled po okolní horské krajině. Nám nic takového počasí nedopřává, proto ani nemá smysl se tady více zdržovat. Nyní jdeme po hlavním evropském rozvodí, tedy i kapky, které dopadají na naše pláštěnky se střídavě vydávají na pouť buď k Dunaji, či Odře. Nevlídné počasí ubírá síly, proto u rozcestí Bobek shazujeme těžké batohy ze zad a dáváme jim odpočinout před dalším pochodem. Je to další místo, odkud musí být parádní rozhled, dokonce i za aktuální situace, kdy se vrcholky okolních hor halí do mraků, má mlhou omezený výhled své jisté kouzlo.
Posilnění a odpočatí scházíme k samotě Ulčáky, kde míjíme několik hezkých roubenek a pramen vyvedený až k cestě dlouhým vydlabaným dřevěným korýtkem. Na osvěžení chladnou vodou však nemá nikdo z nás ani pomyšlení, stejně jako na doporučovanou zacházku do údolí Smradlavy. Zůstáváme věrni červeným značkám, čeká nás tak dlouhý pochod lesem. Postupně stoupáme až na bezejmennou kótu dosahující nadm. výšky 898 metrů, z níž následně scházíme do Kelčovského sedla. Tady, nad osadou Hluchanka, je další místo s hezkými výhledy do přilehlých údolí. Nám se dokonce zdá, že část protilehlého svahu jakoby zubatě osvěcovalo sluníčko. Nicméně počasí se stále nelepší a horní část vrcholu, do kterého následně stoupáme, je opět schovaná v mlze. Nahoru kráčíme po široké lesní cestě, která podchází vrchol Polanky. Míjíme vývěr studánky a kousek nad ním opět přicházíme k hraničním patníkům. Osada na slovenské straně se jmenuje Dybalka, vyvrácený rozcestník opodál je ale pojmenován Janošec. Mlha stále houstne. A nám už skutečně nezbývá mnoho sil, zejména těch psychických. Proto doufáme, že avizovaných 1,5 km k chatě Kmínek bude pro nás tento den posledních.
Po dvou krátkých výstupech scházíme v čase 16:15 temným lesem s ještě hustší mlhou k výrazné světle modré ploše. Jedná se o bazén u horské chaty Kmínek. I její obrysy už vidíme a jen doufáme, že tento objekt nebude uzavřený, protože v zadní části se evidentně buduje nová přístavba. Stará část chaty ale normálně funguje, vcházíme tedy dovnitř, kde si objednáváme zasloužený čaj a později i točené pivo. Dotazujeme se na možnost ubytování, není problém, dokonce ani s placením v českých korunách (chata leží na slovenské straně). Správce nám přiděluje 5lůžkový pokoj, kam se jdeme ihned zabydlet. Konečně se můžeme převléct do suchého.
Zbytek večera se skoro podobá předešlému dni. Postupně se jdeme všichni osprchovat, potom scházíme dolů do jídelny, kde si objednáváme další piva a k tomu i halušky. Jsou prý výtečné, já si však jídlo nedávám žádné, neboť mi po dnešní namáhavé túře není příliš dobře (následky se dostaví za dva dny - rýma, bolesti v krku a horečka). Kolem 21. hodině se vracíme na pokoj a uleháme k spánku.


DEN ČTVRTÝ - PŘES BUMBÁLKU A VYSOKOU DO VELKÝCH KARLOVIC (31. 7. 2010)
Se vstáváním to opět nepřeháníme. Mezi půl osmou a osmou jsou však vzhůru i ti největší spáči. Myjeme se a čistíme zuby, potom scházíme do jídelny na snídani. Sobota je pro některé z nás posledním dnem vandru, teď u snídaně si však odpolední návrat domů plánujeme úplně všichni, za okny je totiž stále hustá mlha, tak očekáváme další den nepřející na vhodné počasí. Po sbalení všech věcí jdeme správci odevzdat klíč a přesně v 10 hodin chatu Kmínek opouštíme. Venku nás překvapuje, že je docela teplo, ale hustá mlha se ne a ne rozpustit. Postává tu starší pán, který nám cestou na Bumbálku doporučuje nějaké zkratky, my se však v tomto nevlídném počasí raději budeme držet turistického značení.
Po široké lesní cestě se po necelých 5 minutách dostáváme k rozcestí Nad Kmínkom, kde značka i státní hranice ostře mění směr k západu. Odkláníme se na lesní stezku, která je opět samé bláto, a po ní mírně stoupáme k odbočce k další turistické chatě, Sněžné. Sotva ji skrz hustou mlhu vidíme, byť stojíme ani ne 50 metrů od ní. Ale přestože počasí nepřeje, je patrný nárůst koncentrace turistů oproti předešlým dnům. Cestou do sedla Smutníky potkáváme převážně cyklisty na horských kolech, míjíme i holku s batohem a psem na vodítku. A další skupiny turistů proti nám kráčí při výstupu na vrchol Beskyd (900 m, bez výhledů). Nahoře stojí Masarykova chata, která by mohla být dalším záchytným bodem pro přespání.
Od Masarykovy chaty už jdeme po asfaltové silnici, po které pozvolna scházíme k významnému horskému středisku v sedla Bumbálka. Přicházíme sem právě v době, kdy odjíždí autobus do Ostravice. Než se ale rozkoukáváme, ujíždí nám. Do odjezdu dalšího vhodného spoje zbývá asi 100 minut a tuto dobu se nám u silnice s velkým provozem aut čekat nechce. Rozhodujeme se proto, že si trasu prodloužíme až k dalšímu místu, kde autobusy staví, k chatě Třeštík. O půl dvanácté se vydáváme vzhůru do kopce podle směrovky "K rozhledně". Brzy přicházíme k rozcestí nad Bumbálkou, kde se nachází dva hraniční patníky, kromě současného česko-slovenského je tu i patník z roku 1906,na kterém čteme nápisy UHRY / MORAVA / Ostravice. Zde po dlouhých 42 kilometrech definitivně opouštíme červenou turistickou trasu, která nás sem vedla až z Jablunkovského průsmyku.
Cesta k rozhledně na vrcholu kopce Čarták nám trvá 10 minut. Kvůli počasí (stále je mlha) je tato vkusná, dřevem opláštěná rozhledna uzavřená, využíváme tedy aspoň posezení, které se nachází na travnatém prostranství pod vyhlídkovou stavbou. Nepřehlédnutelný je zde i kámen, který pocestné informuje o tom, že ve svazích pod rozhlednou pramení Vsetínská Bečva. Stezka k němu ale vyznačena není. Během našeho krátkého pobytu se dosud zatažená obloha protrhává a nakrátko dokonce vysvituje sluníčko. Proto, když už jsme na odchodu a míjíme se s dvojicí, která nese klíče od rozhledny, nad možností výstupu na vyhlídkovou plošinu chvíli uvažujeme, pak si ale říkáme, že vidět by v tuto dobu stejně moc dobře nebylo, takže jejich vstřícnou nabídku odmítáme. Náš úsudek se potvrzuje o kus dál, když přicházíme k horské chatě Súkenická. U ní se totiž nachází terasa s plochou pro parkování, která také nabízí hezký výhled do údolí. A skutečně je viditelnost dost mizerná.
Po lesní cestě se pozvolna blížíme do zamýšleného cíle naší dlouhé výpravy. Chvíli před půl jednou se ocitáme nad dalším parkovištěm, u něhož se nachází turistická chata Colnica a opodál i chata Třeštík, podle které je pojmenována i zastávka autobusů. Ivo se jde nejdříve zeptat pána, který právě odpočívá na zahrádce jedné ze soukromých chat, kde přesně se autobusová zastávka nachází, a po zjištění, že je to odsud asi minuta chůze, si jdeme sednout do blízké chaty Třeštík. Objednáváme si pivo i kofolu, každý pak něco k snědku. Mezitím se venku docela vyjasňuje a tak je nám najednou líto, že by právě teď měla naše výprava skončit. Padá návrh na další prodloužení pochodu, a odložení odjezdu domů na následující den. S tím nakonec souhlasí Martin a Pavel, naopak Ivo s Milanem mají na neděli nějaké povinnosti, takže odcestovat již v sobotu musí. O půl druhé se proto s nimi loučíme.
My tři setrváváme na chatě Třetík ještě skoro hodinu. Z chladného interiéru se však přesouváme na venkovní posezení, kde v tuto dobu nádherně svítí sluníčko. Máme tak i dobrý přehled o tom, kolik turistů sem přichází po stezce z Vysoké, kam i my se za chvilku vydáme. Převažují jezdci na horských kolech, překvapivě však registrujeme i pětici mladých holek, které mají velké batohy na zádech. Asi jsou to skautky, říkáme si.
Ve 14:20 se vydáváme na cestu. Kamenitá cesta nás vyvádí do míst, odkud je díky lesnímu průseku výhled na slovenské hory. Tak něco takového bychom asi včera viděli často, kdy panovalo počasí, jako je nyní. Kráčíme po okraji louky, na níž je rozeseto několik horských chat. Pak se na chvíli noříme do lesa, aby se o kus dál před námi opět otevřel výhled na krásnou lučinu s malebnou roubenkou na jejím okraji. Toto je místo, kde začíná cesta strmě stoupat. Vrcholu se sice dá vyhnout po cestě vedoucí úbočím, my ale po kamenité a mokré stezce postupně zdoláváme jeden výškový metr za druhým. Zadýchaní se po chvíli zastavujeme při odbočce k pramenu Rožnovské Bečvy. Není to tak dávno, co jsme u rozhledny na Čartáku měli možnost stanout u zrodu Vsetínské Bečvy. Tehdy jsme tak neučinili, nyní by nám zase bylo líto ztráty nastoupaných metrů. Míříme tedy přímo na vrchol a kupodivu ... za pár minut jsme na místě.
S nadmořskou výškou 1024 metrů je Vysoká nejvyšším vrcholem Vsetínských vrchů. Nachází se tedy triangulační značka chráněná betonovou skruží, ohniště a dvojí posezení, jedno nekryté a druhé pod bytelným dřevěným přístřeškem. Podle mapy by se poblíž vrcholu měl nacházet i pramen, protože však nikdo z nás nežízní, hledat ho nejdeme. Krásný vrchol, kterému ale chybí to hlavní - výhled do kraje, okolní mladé smrky již narostly do takové výšky, že umožňují jen značně omezený průhled místy, kudy budeme vzápětí sestupovat. Ještě předtím si ale dopřáváme pořádnou dávku klidu a také něco na doplnění energie.
V 15 hodin vykračujeme na sestup. Netrvá dlouho a ocitáme se v částečně odlesněném sedle s drobným turistickým přístřeškem, od nějž máme na Vysokou pěkný výhled. Z této strany vzbuzuje hora úctu, ale my už nahoru nemusíme, naopak, až na malé výjimky už nás dnes čeká pouze sestup. Říká se sice, že následující hřebenovka patří k jedněm z nejkrásnějších v Beskydech, ale její projití už nám nedovolí časové možnosti. Po necelém kilometru přicházíme k rozcestí Polana, na stejnojmenný vrchol již ale šplhat nebudeme. Místo toho se odkláníme na žlutou sestupovou stezku, která nás směruje přímo na jih.
Po klesnutí asi o 100 výškových metrů přicházíme na krásnou horskou louku, z níž si vychutnáváme další pěkné výhledy po kraji. Na východě se např. táhne podobně vysoký zalesněný hřeben, v jehož nejvyšším bodě podle mapy identifikujeme horu s podivným názvem Na Člověči. O kus níž přicházíme k rozcestníku Pod Polanu, kterému ovšem chybí jedna směrová tabulka. A to ta důležitá, podle které bychom měli opustit výraznou lesní cestu a začít klesat do údolí. Na to, že jsme značku ztratili, přicházíme až u samoty pod návrším Miloňová. Vidíme tu sice zelené značky místního značení, ty však nemáme zaznamenány v mapě, takže absolutně nevíme, kam vedou.
Chvíli postáváme u dřevěné zvoničky, kolem které vzápětí prochází místní starší pán. Ten nám doporučuje sejít do údolí Velké Hanzlůvky a odsud po silnici do Velkých Karlovic. Možná je to trasa zajímavá, podle mapy však až moc dlouhá. Vidíme, že živo je i na zahradě jednoho z domků, proto směřujeme dotaz, jak se odsud co nejlépe vrátit na žlutou značku, i na mladou paní, která tu zrovna je s dvěma malými dcerkami. Tato sympatická starousedlice se nakonec poněkud rozpovídává, takže se dozvídáme i něco ze života v těchto krásných, ale poněkud hůře dostupných končinách. Nakonec nám je nabídnut i nocleh v nedaleké dřevěné chatce, kterou využívají ke hraní právě její dítka. S odůvodněním, že se potřebujeme do večera dostat co nejblíže k vlakovému nádraží ve Velkých Karlovicích, tuto možnost odmítáme.
Podle rady mladé paní scházíme od zvoničky po okraji posekané louky až do jejího dolního cípu. Slibovaná lesní cesta, která by nás měla vést níže do údolí tu ale není, jakousi občas používanou pěšinu však nakonec přece jen objevujeme. Ta nás přivádí k domkům v horní části osady Miloňov. Obyvatelé jednoho stavení jsou právě venku, tak s jejich svolením procházíme přes pozemek zahrady přímo k štěrkové cestě, kde konečně spatřujeme žlutou turistickou značku na sloupu el. vedení . Nyní je to s orientací jednoduché, už pouze scházíme po zpevněné cestě, která kopíruje bystrý tok Miloňovského potoka.
Chvilku po půl páté se dostáváme do oblasti, kde začíná být zástavba trošku hustější. Přicházíme k malé chatové osadě s jelení farmou. Naproti se nachází staré koupaliště, jehož okolí je ale udržované. Na chvilku se tu zastavujeme a odpočíváme, k protáhnutí těla využíváme i dvojici dětských přelézaček. Je to tady celkem pěkné místo pro postavení stanů, škoda ale, že ještě poměrně daleko od Velkých Karlovic. Proto se po půl hodině zvedáme a vyrážíme dál údolím. Míjíme autobusovou točnu u odbočky k Hotelu Miloňov. Zde se údolí více otevírá. Za zvuků cinkajících oveček, které se pasou ve svahu Boráčiny, kráčíme po běžné asfaltové silnici k rozcestí s modrou turistickou značkou. Chůze po tvrdém asfaltu není moc záživná, ale k centru Velkých Karlovic se jinak dostat nedá.
Ve Velkých Karlovicích je patrné, že zde mají stále velkou tradici dřevěné roubenky. Cestou ke křižovatce při ústí Miloňovského potoka do Bečvy spatřujeme dokonce několik zcela nových stavení, které dokáží skloubit požadavky moderního bydlení i architektury dobře se hodící do podhorské krajiny. Blížíme se k rušné silnici, přičemž nás z horské idyly vytrhávají zvuky sirén projíždějících aut policie, záchranky i hasičů. Evidentně mají namířeno k nějaké vážné dopravní nehodě. Mimo to ale jezdí i spousta veteránů, kteří Velkými Karlovicemi projíždí v rámci spanilé jízdy.
U rozcestníku se opět na chvíli zastavujeme a při pohledu na nástěnnou mapu přemýšlíme, kde by tak mohlo být nejlepší místo pro náš dnešní bivak. Dnes totiž chceme dát smysl tomu čtyřdennímu tahání se spacáky a stany (byť ten Martinův už nějaké využití zažil u chaty Doroťanka). Nejprve se jdeme podívat, jak to vypadá v okolí místní železniční stanice. Je to sotva 3/4 km. Cestou míjíme několik hospod, takže až se budeme případně vracet, nebude snadné rozhodování o tom, kde si připijeme na zdárný konec vandru. K nádraží se dostáváme odbočkou za provizorním mostem přes Bečvu (silniční most se opravuje). Nachází se v odlehlé části městečka, takže by jistě nebyl problém přespat přímo u staniční budovy. Pro postavení stanů je ale přece jen vhodnější místo trochu vzdálenější od zástavby, proto si za budoucí lokalitu pro bivak vybíráme travnatou plochu poblíž nedaleké sjezdovky.
A teď už je nejvyšší čas vydat se do hospody na pivo. Nakonec si vybíráme venkovní posezení před hotelem Potocký. Čepují tu Svijany a též nabídka jídel nevypadá špatně. Objednáváme si každý podle své chuti, Pavel si dokonce dává nášup v podobě poctivé česnekové polévky. Večer tady rychle ubíhá. S plnými žaludky se s přicházejícím soumrakem vracíme zpátky k nádraží. Martin cestou zachraňuje ježka - sebevraha, který předtím přežil uprostřed silnice průjezd snad pěti aut. Cestu k nádraží již dobře známe, jsme u něj za pár minut. U karolinského zhlaví přecházíme koleje a stoupáme do svahu hledajíce kousek rovného místa. To nacházíme až na terénním zlomu, u skupiny solitérních stromů a jakési překážky dostihové dráhy. Je odsud hezký výhled na obec v údolí. Stany máme rychle postavené, před zalehnutím do nich stíháme i skromnou hygienu.


DEN PÁTÝ - NÁVRAT DOMŮ (1. 8. 2010)
Ráno, když po probuzení poprvé vykukujeme ze stanů ven, nám opět náladu kazí hustá mlha skrývající údolí pod námi. Ale dnes už nám to může být jedno, protože v plánu máme pouze návrat domů. Budíček naplánovaný přesně na 7 hodin dodržujeme, další průběh tak probíhá v naprostém klidu a pohodě. Snídáme, čistíme si zuby a potom se pouštíme do bourání stanů. Mezitím mlha z údolí ustupuje a obloha se začíná vyjasňovat. Když potom scházíme dolů ke kolejím, začíná dokonce svítit sluníčko.
Ke staniční budově přicházíme právě v okamžik, kdy přijíždí vlaková souprava od Vsetína. Jedná se o motorový vůz ř. 810 s jedním přívěsným vozem, takže následně probíhá obrat soupravy. Nastupujeme do přípojného vagónu a vyčkáváme odjezdu, který je dodržen přesně dle jízdního řádu (8:34). Jízdenku si kupujeme až ve vlaku u paní průvodčí. Navazují nám samé osobáky, proto volíme levnější variantu síťové jízdenky SONE+. Trasa zdejší lokálky vede velice atraktivním údolím Vsetínské Bečvy, stále je na co koukat a tak ani nevadí, že trasu dlouhou 27 km zvládá souprava téměř za hodinu.
Ve Vsetíně čekáme na přestup pouhých 5 minut. I vlak tvořený el. jednotkou řady 460 jede včas. Jeho cílovou stanicí nejsou Hranice na Moravě, ale až Přerov, kam přijíždíme chvíli před jedenáctou hodinou. Přesně po čtyřech dnech nás v tuto dobu opět láká návštěva nádražního bufetu, na to ale nyní čas nezbývá, osobák do Nezamyslic odjíždí přesně v 11:00. Po půlhodině strávené v téměř prázdném vlaku, kterou já skoro celou prokýchávám a posmrkávám (důsledky čtvrtečního prochladnutí), vystupujeme na omšelém nádraží v Nezamyslicích, kde vyčkáváme příjezdu pro nás jediného dnešního rychlíku. Aspoň poslední hodinu cesty tak jedeme spojem, který má jen minimální počet zastávek. Zajímavé je i to, že vlak na trase do Brna nevyužívá tzv. Blažovickou spojku a jede po jednokolejné trati přes Újezd u Brna.
Dnes, na rozdíl od středy, jezdí vlaky jak mají, včas proto dojíždíme krátce po půl jedné do Brna, kde se loučíme. Pavel je prakticky doma. Martin zde vyčká na vhodný spoj do Třebíče, který mu pojede přesně za hodinu. Já mám návaznost podstatně lepší, vlak do Miroslavi mi odjíždí ze šestého nástupiště již za deset minut. Díky rozlomení trasy právě v Miroslavi musím uskutečnit ještě jeden přestup navíc, potom mě bývalá "hevlínka" (809-232-2) svižnou rychlostí dopravuje do Hrušovan, kde moje cestování vlakem končí. Autobus do Hevlína žádný nenavazuje ("výhody" IDS), mám však zajištěn odvoz autem (díky Kamile), takže o půl třetí již mohu na naší zahradě rozložit stan k sušení.



Fotky:

Chata Skalka Kaple v sedle pod Muřinkovým vrchem Hřebenovka přes Polomku Horský hotel Sulov na Bílém Kříži Údolí pod chatou Doroťanka Konečná Chata Kmínek Rozhledna Súkenická Samota pod Vysokou Velké Karlovice


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET