wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET CELODENNÍ


ZA POZNÁNÍM VÍNA I NESMYSLŮ

Datum:13. června 2010
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):68,84 km
Čistý čas jízdy (STP):3:39:02 h
Hrubý čas jízdy:7 3/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   18,86 km/h
Mapa:Weinviertel Ost 1:80000 (Weinviertel Tourismus Poysdorf)
  
Text a foto:Marek Topič



Dvě nádherné hradní zříceniny, tři Lurdské jeskyně (z toho jedna, ve Falkensteinu, vynechaná), spousta pěkných kostelů, zajímavá muzea, ... a také krajinu, kde se rodí víno. To vše nabízí trasa dlouhá necelých 70 km, kterou jsem projel na kole jednu červnovou neděli, kdy to s počasím vypadalo všelijak, nakonec však vcelku přálo.

Na cestu se vydávám těsně před půl devátou. Včerejší večerní bouřka sice konečně zastavila extrémně vysoké teploty, avšak působila i nemalé škody. První, co spatřuji, je srolovaná střecha z vlnitého plechu, kterou vítr smetl z fotbalové tribuny. A důvody k uklízení jsou i v samotné obci, jen hlavní silnice přes Hevlín je plná polámaných větví. Nejinak je tomu i u bývalého útvaru pohraniční stráže, kde jsem kvůli popadaným větvím nucen opustit neprůjezdnou cyklostezku. Na hlavní silnici už zůstávám a bez zastavení projíždím oběma bývalými celnicemi. Bez zdržování projíždím městem Laa, mířím k jihovýchodu.V nedělní dopoledne bývá vždycky minimální provoz, tak se do 11 km vzdálené obce Staatz vydávám po hlavní silnici B-46.
Už cestou otevřenou krajinou mi je jasné, že viditelnost tentokrát za moc nestojí. Ale co by to bylo za jaro, kdybych si aspoň jednou nevyšlápl až na vrchol Staatzské skály? Proto po příjezdu do Staatzu zabočuji do ulice s výmluvným názvem Burgring, která celý hradní vrchol obkružuje. Přijíždím ke kostelu sv. Martina, do něhož se zrovna schází lidé na nedělní mši. Já mířím na prostranství před zámeckou sýpkou, kde si zamykám kolo a vydávám se na nespočetkrát projitou výstupovou stezku kopírující hradby. Předpoklad, že budu mít hradní zříceninu jen sám pro sebe, se naplňuje. Vytahovat dalekohled sice nemá smysl, výhled na samotnou obec a její blízké okolí mi ale přesto dělá radost, aspoň tentokrát tolik nevynikají stožáry větrných elektráren, které bývají z hradní zříceniny vidět na jihovýchodním obzoru.
Po sestupu z hradního vrchu znovu nasedám na kolo a sjíždím ke křižovatce u motorestu Klause. Odsud vyrážím po silnici B-219 spojující Staatz a Poysdorf. Po překonání údolí, v němž se rozkládá obec Enzersdorf bei Staatz, podjíždím železniční most Laaer Ostbahn, za kterým kopíruji dávno zaniklou lokální trať, která zde z hlavní tratě odbočovala do Poysdorfu. Koleje i pražce byly před pár lety vytrhány, štěrkové lože postupně zarostlo bujnou vegetací a v místech bývalých přejezdů byl položen nový asfaltový koberec. Neznalý člověk si ani nevšimne, že tudy kdysi vedla železnice, až u obce Ameis ho na to upozorní drobný násep a několik kamenných pilířů. Mnohem více nápadná je v této obci věž kostela sv. Mikuláše, která kdysi plnila i obranné funkce. Také uvnitř tohoto církevního objektu je právě slyšet zpěv věřících. A všude kolem liduprázdno.
5 minut před desátou mám již vinařské město Poysdorf na dohled. Můžu si tedy dovolit krátkou zastávku u poutního kostela Maria Bründl. Nedávno tudy byla vyznačena jedna z větví svatojakubské poutní cesty, na což upozorňuje typická značka vytesaná do žulového patníku. Nahlížím dovnitř chrámu, dokonce si tu mohu otisknout razítko do svého vandrovního pasu. Poté se vydávám k blízkému vývěru vody. A v tomto okamžiku dnes poprvé pociťuji teplo slunečních paprsků. Dosud zatažená obloha se konečně protrhává.
Po průjezdu Wilhelmsdorfem se dostávám do hlavního rakouského města vína, jak se někdy Poysdorfu přezdívá. A prakticky vše se tady kolem vína točí. Piktogram vinného hroznu najdeme v logu města, na malém náměstíčku před dvorem Reichensteinhof, v němž sídlí nejvýznamnější místní vinný trh, nelze přehlédnout plastiku s biblickým motivem dvou postav, Árona a Jozue, kteří nesou na tyči obrovský hrozen. Motivy vína nalezneme i na mnoha fasádách historických domů.
Protože plánovaná dálnice k moravským hranicím se ještě nezačala ani stavět, je střed města značně zatížen tranzitní dopravou. Nejinak je tomu nyní, ten tam je dopolední nedělní klid, po hlavní silnici B7 jezdí jedno auto za druhým. Kousek musím po této rušné silnici i já, když mířím kolem soukromé galerie Stein k bývalému špitálu. Zde si zamykám kolo k vlajkovému stožáru a vydávám se na prohlídku Muzea města vína.
Prohlídku zahajuji v bývalé špitální kapli, ve které je v současnosti malá výstava o archeologických nálezech při budování silniční a dálniční sítě v širším okolí Vídně. Nechybí několik ukázek nálezů, jako třeba keramika, šperky nebo známá soška Wilfersdorfské venuše. Také je tu promítací plátno, na kterém mi správkyně muzea pouští krátký film o Poysdorfu. Po jeho zhlédnutí se přesouvám do místností věnovaných legendám a mýtům o víně. Poučné texty tady doplňují ukázky historického nářadí a nádoby, v nichž bylo víno uchováváno. Přes kult bohů Dionýsa a Bakchuse se dostávám k pojednání o vínu a jeho účincích, a opilosti - samozřejmě jen prostřednictvím textů informačních panelů a výjevů na obrazech. Zajímává a částečně pravdivá je třeba legenda o tom, jak Noe při sázení vinné révy zalil připravené jámy krví různých zvířat, jejichž vlastnosti se pak přenášejí na lidi, kteří od těch časů víno nestřídmě pijí. Až zcela poslední přízemní místnost téma vína opouští, je v ní malá expozice mapující legendární putování jednoho místního nadšence traktorem z Poysdorfu až do Petrohradu.
Točité schodiště mě kolem zajímavé pyramidy tvořené vinnými skleničkami přivádí do prvního patra muzea. Zde mám možnost poznat historii Poysdorfu od prvopočátků. Jsou tu k vidění vitríny plné zkamenělin, nálezy otisků rostlin, ulity a zuby mořských živočichů. V dalších vitrínách jsou ukázky keramiky nalezené v okolí města a také dva odkryté hroby. Expozice pokračuje dobou bronzovou, následují památky na Germány a Kelty. Středověk je tu zastoupen nálezem poysdorfského pokladu. V dalších místnostech je věnována pozornost historii místního farního kostela a dalších církevních památek. Svědectví o historii města pak pokračuje až do závěru 20. století. K vidění jsou tu třeba oděvy, které se nosily na přelomu 19. a 20. století, zajímavou kapitolou byla jistě i ruská poválečná správa (cedule s německými názvy psané azbukou působí hodně zvláštně), expozici pak uzavírá známá fotografie stříhání železné opony.
Po prohlídce prvního patra se jdu ještě podívat na zahradu, která k budově bývalého kláštera přiléhá. Velkou část prostranství zde zabírá vinice, podél které vede dlážděný chodník krytý dřevěným přístřeším. Pozornost poutá replika hliněné stavby krytá doškovou střechou, na opačné straně vinice zase stará kuželkářská dráha. Zadní část prostranství, v jehož středu stojí dřevěný holubník, uzavírá několik starých stodol. V jedné je vystavena stará zemědělská technika, ve druhé se nachází výstava vinařských lisů místní firmy Wottle. Zpřístupněný je i sklep s ukázkami skladování vína.
Po prohlídce muzea se vydávám na krátký poznávací okruh centrem města. Nejprve mířím ke zdejší hlavní dominantě, kostelu zasvěcenému Janu Křtiteli. Přes čtvrť vinných sklepů Gstetten to nejde, jsou zde zátarasy a v ulicích probíhá úklid po včerejší kulturní akci, jedu proto po dlážděné ulici Berggasse. Takto přijíždím k válečnému pomníku situovaného naproti budovy, ve které městské muzeum sídlilo v minulosti. Odsud již musím ke kostelu pěšky, po dlouhém kamenném schodišti. Po prohlídce se vracím zpět k muzeu, odkud sjíždím k malému náměstí pojmenovanou po císaři Josefu II. Ten tu má i sochu v životní velikosti.
Další významnou památkou je sloup Nejsvětější trojice, který se nachází na vedlejším náměstí. Zde hlavní silnice odbočuje k západu, já ale zatáčím do ulice směrem opačným. Tudy se dostávám k dalšímu muzeu, jehož expozice je zaměřena na historická vozidla, v tuto dobu je však zavřené. Místo prohlídky veteránů si zajíždím na blízký hřbitov, kde mě zaujímá pomník věnovaný Němcům odsunutých z bývalého okresu Mikulov. Na rozdíl od pietních míst blíže hranicím působí tento poněkud skromněji.
Před půl jednou Poysdorf opouštím. Nejprve musím vyšlapat táhlé stoupání mezi vinohrady, na nějž navazuje víceméně sjezd do údolí potoka Gsolgraben. To už před sebou vidím obec, která je mým dalším cílem. Míjím vypuštěný rybník a už mě vítají cedule s nápisy v různých jazycích (mj. i rusky či japonsky). A o kus dál jsou k vidění další podivuhodné věci. Tak třeba dům, jehož architektura připomíná styl Hundertwasserových objektů, přes ulici je zavěšena prádelní šňůra plně ověšená ponožkami. O kus dál spatřuji památník s nápisem vzhůru nohama, pozornost poutá i zvláštní obecní kolo umístěné ve stojanu před obecním úřadem. Takovýchto blbinek je zde k vidění spousta, kvůli nim jsem vlastně do této obce zavítal i já.
Mým cílem je Nonseum, které otevírá ve 13 hodin. Do té doby ještě pár minut zbývá a tak si jdu prohlédnout interiér místního kostel. Potom se vydávám dle směrových cedulí (ty jsou kupodivu zcela běžné), které mě směrují na malé náměstíčko s renovovaným objektem vinotéky. Vedle ní je umístěn kamenný blok, který chrání skleněné deska - jedná se o pomník věnovaný kameni. Také je tu malý vibrační plošinka s vysvětlujícím nápisem viklání je relativní. Opodál stojí dřevěný přístřešek s malou sbírkou starých vozů a saní. Vchod do místního muzea je na opačné straně silnici, naproti hasičské zbrojnice, jíž zdobí nápisy vzhůru nohama. Dvojice správkyň právě otevírá vrata, a já společně s jedním rakouským párem vcházím dovnitř.
Expozice Nonsea je pojatá velmi recesisticky. Jsou tu k vidění věci, které jsou k ničemu, ovšem vytvořené s láskou a nadšením. A s ambicemi příchozí návštěvníky pobavit. Tak jako v Poysdorfu, také zde začíná prohlídka shlédnutím krátkého filmu. Zde je pro tento účel vyhrazena malá zatemněná prostora, v níž je několik řad starých dřevěných sklopných sedadel, takových jaké bývaly kdysi i v našich kinech. Film pojednává o tom, jak majitel místního obchodu přijíždí dělat inventuru, během níž eviduje a oceňuje svérázné předměty, které ve svém krámě nabízí. Děj se prolíná i s dalšími ukázkami použití roztodivných předmětů, při práci na zahradě, v domácnosti, ve škole. Všechny představené "vynálezy" si později mohu prohlédnout jako vystavené exponáty muzea.
Co je vlastně v Nonseu k vidění? Jednu skupinu tvoří tzv. slovní hříčky. Nějaká věc má zkrátka víc významů, čehož autoři využili k tvorbě svérázného předmětu. U popisů je potom jenom krátký název v němčině, zatímco text v češtině musí sáhodlouze vysvětlovat, co je tímto slovním spojením vlastně myšleno. Tak např. lavice s dekorací v národních barvách je zde prezentována jako národní banka (bank = mj. i lavice). To u ostatních předmětů je mnohem více jasné, jaká je jejich (ne)použitelnost a význam. Vtipné jsou kupř. všelijaké úpravy tužek, nápad na snížení nákladů za tisk poštovních známek formou "recyklovatelné" známky, zasedací brýle na různé důležité porady, mechanický stroj na počítání oveček před spaním a nebo dietní talíř, který je doplněný o zrcadlo, takže porce, kterou vidí oči bude pro žaludek poloviční.
Zvláštních věcí je v muzeu k vidění hodně. Jak už to bývá, některé jsou vtipné, jiné méně. Kromě hlavního muzejního objektu se nachází část exponátů i na přilehlé zahradě a ve stodole. V ní se nachází především objemnější exponáty. Součástí muzea je i ukázka starého obchodu se vším možným zbožím a vinotéka. Z nádvoří je vstup i do malého obecního muzea, němž jsou k vidění ukázky starobylé výbavy domácností, od nábytku přes elektrospotřebiče až po nádobí a výzdobu.
Prohlídku muzea Nonseum ukončuji krátce po 14. hodině. Nyní už mě čeká jen cesta domů, na kterou se vydávám po nejkratší možné trase, o to však členitější. Obec opouštím sklepní ulicí, která strmě stoupá hlubokým zářezem. Kromě vinařských sklepů zde objevuji i lurdskou jeskyni se sochou Panny Marie. Když zdolávám to nejprudší stoupání, ocitám se v otevřenější krajině plné vinohradů. To, že na travnaté ploše spatřuji pomník věnovaný automatické pračce a spoustu sušáků na prádlo ověšených ponožkami, mě už nyní vůbec nepřekvapuje. Ještě mi zbývá zdolat pár výškových metrů, a ocitám v nejvyšších místech rozsáhlé náhorní plochy, z níž se otevírají zajímavé výhledy na všechny čtyři světové strany. Opodál, na okraji větrolamu objevuji starý smírčí kámen.
Dostávám se ke státní silnici B7, kterou mimoúrovňově křížím, pak nabírám vysokou rychlost při dlouhém sjezdu do Poysbrunnu. Toto je místní část Poysdorfu, do které jezdívám poměrně často, nikdy jsem však nebyl u zdejšího zámku, takže nyní vidím vhodnou příležitost k tomu, abych tento stav změnil. Bývalé šlechtické sídlo je zde v soukromém vlastnictví, přesto jsou vrata do zámeckého parku otevřené. Samotný zámek mi nepřipadá ničím výjimečný, jeho fasáda i stěny přilehlé kaple jsou porostlé břečťanem, krajinářsky hezký je ale zámecký park.
Z Poysbrunnu vyrážím údolím potoka Mühlbach, v jehož závěru mě vítá velmi atraktivní obec Falkenstein. Z pohledu turistických možností je zde z čeho vybírat, zřícenina hradu, kostel sv. Jakuba, Lurdská jeskyně, Kalvárie, turistické a naučné stezky v blízkém okolí. Já dnes pouze projíždím, soustřeďuji síly na dlouhý výjezd, který mě následně čeká. S výhledem na romantické hradní ruiny stoupám podél vinohradů a slunečnicového pole k odpočívadlu, kde silnice uhýbá k západu, aby o kus dál překonala sedlo v nadm. výšce 408 m. Přestávám šlapat a pozvolna nabírám rychlost při dlouhém sjezdu do Zlabernu. Kopcům však není ani zde konec, za obcí musím opět vyjet táhlé stoupání, které střídá další strmý sjezd znepříjemněný o pár zrádných zatáček. Takto se dostávám do Neudorfu, kterým kopcovitá krajina definitivně končí.
Rozhoduji se, že poslední kilometry před pohraničním městem Laa, se projedu po části cyklotrasy Kamp-Thaya-March, která vede po úzkých asfaltových silnicích bez provozu motorových vozidel. Po pár minutách jízdy však přijíždím k místnímu letišti pro modeláře, kde zpevněný povrch prozatím končí, asi kilometr se tudíž bořím v písku, který sem byl navezen před položením kamení a asfaltu. Pevný povrch pod pneumatikami získávám až v úrovni bývalé skládky. To už zbývá jen podjet nový silniční obchvat a jsem v Laa. Zde mířím k železničnímu nádraží a odsud podél kolejí k aleji, která vede od hřbitova k parku u vodního hradu. Zbývá jen odbočit k bývalému hraničnímu přechodu a po pár minutách jízdy přijíždím do Hevlína, kde svou dnešní výpravu končím o čtvrt na pět odpoledne.

Dojmy z trasy a doplňky:
Popisovaná cesta není příliš dlouhá, ovšem po stránce náročnosti je velice různorodá. Jižní trasa přes Poysdorf vede jen mírně zvlněnou krajinou, zatímco kopcovitý úsek mezi Herrnbaumgartenem a Neudorfem důsledně prověří cyklistovu zdatnost. Kromě v článku popisovaných turistických cílů nabízí tato trasa např. výstup na zříceninu hradu Falkenstein, koupání v přírodním koupališti Poysdorf, atd.



Fotky:

Staatz - výhled z hradní zříceniny Muzeum města vína Poysdorf Poysdorf - sklepní ulice Poysdorf - kostel Nonseum Lurdská jeskyně v Herrnbaumgartenu Zřícenina hradu Falkenstein


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET