wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


DVĚ ROKLINY V GUTENSTEINSKÝCH ALPÁCH

Datum:15. května 2010
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jarmil, Jaroslav a další
Ušlá vzdálenost / čas:   15 km / 6 hod.
Mapa:Wienerwald 1:50000 (edice Kompass č. 209)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Rok se s rokem sešel a já si s partou kluků (nejen) z Třebíče znovu naplánoval celodenní výpravu za krásami rakouských hor. Předloni jsme úspěšně zdolali Schneeberg, v roce minulém jsme byli doslova uneseni přechodem masívu Hohe Wand. Od těchto dvou turistických destinací jsme nebyli příliš daleko ani v polovině května roku 2010, kdy jsme znovu zavítali do oblasti východně od města Wiener Neustadt. Tentokrát jsme poznali dvě atraktivní rokliny nedaleko městečka Pernitz.

Místem našeho srazu je hevlínská náves, která se během roku změnila k nepoznání. Já na prostranství před informačním centrem přicházím pět minut před pátou, v té době už vedle dvou zaparkovaných aut postává sedmičlenná skupina, kterou tvoří staří známí i lidé, se kterými se dnes vidím poprvé. Celkem nás na dnešní výpravu vyráží osm.
Po prohození pár slov nastupujeme do aut a odjíždíme do Laa, kde je naším cílem velké parkoviště vedle železniční stanice. Jsme tu příliš brzy, náš vlak dosud nestojí u nástupiště, teprve po chvíli přijíždí souprava patrových vozů s řídícím vozem nezvykle vpředu, vypadá to jakoby vlak přijížděl od Hevlína. Nejprve si však musíme pořídit jízdenky, tradičně je kupujeme v automatu umístěném v proskleném objektu na nástupišti, teprve pak nastupujeme do řídícího vozu, který má krásně renovovaný interiér. Pro lepší výhled se usazujeme v horním patře, potom už jen čekáme, až se dá vlak v čase uvedeném v jízdním řádu do pohybu.
Cesta do Vídně trvá necelou hodinu a půl. My vlak, jehož cílovou stanicí je letiště, opouštíme ve stanici Praterstern, kde někteří pořizují své první snímky využívajíce atraktivního pozadí obřího kola. Na zdejším moderním nádraží pobýváme jen krátce, záhy totiž nastupujeme do dalšího patrového vlaku, kterým cestujeme dále na jih. Dnes jedeme po páteřní Jižní dráze, cesta do významného uzlu Wiener Neustadt nám trvá necelou hodinu, což znamená, že do odjezdu nejbližšího přípoje máme k dispozici asi 40 minut. Navrhuji proto, abychom si čekání zkrátili krátkou procházkou do centra města, s čímž všichni, až na Iva, souhlasí.
Vídeňské Nové Město má dlouhou a pestrou historii, a přestože muselo být po II. světové válce prakticky celé obnoveno, turisté zde dnes mohou obdivovat spoustu zajímavého. Nám časové možnosti dovolují jen krátkou "ochutnávku". Od nádražní budovy kráčíme stále v přímém směru po Bahngasse. Míjíme dochované zbytky středověkého opevnění, po chvilce procházíme kolem kostela Kapucínského kláštera, a když docházíme na samotný konec této dlouhé třídy, otevírá se nám pohled na rozsáhlou stavbu zdejšího zámku s včleněným kostelem sv. Jiří. Tady se rozhodujeme, kudy dál. Někteří by si rádi prohlédli vysokou vodárenskou věž, nakonec ale vyrážíme opačným směrem, k severu, a po chvilce se odkláníme na Hlavní náměstí. To je velmi velké, jeho východní část je však zastavěna blokem domů, čímž se rozlehlost plochy opticky snižuje. Nám už však pohled na hodinky velí k návratu k nádraží, navracíme se proto na Bahngasse, po níž svižnou chůzí přicházíme k vlakové stanici. A rovnu míříme na nástupiště 7a, kde nás u přistavené jednotky Desiro Classic netrpělivě vyhlíží Ivo.
Nastupujeme do vlaku a prakticky vzápětí odjíždíme. Krajina za okny vlaku se brzy mění, rozsáhlé roviny nahrazuje podhorské údolí s roztroušenou zástavbou. Trať však spojuje i několik větších sídel, jedním z nich je i Markt Piesting, městečko shodného jména s řekou, která dává jméno i celému údolí. Tady má náš vlak konečnou. Chystáme se k přestupu na autobus náhradní dopravy, ale zaráží nás, že ostatní cestující v klidu sedí dál. Jak se však ukazuje, máme lepší informace než místní, za moment totiž sám fíra zamyká dveře od svého kokpitu a nabádá cestující k opuštění vlaku. Přesunujeme se tedy před staniční budovu, kde na nás čeká autobus. Další částí údolí řeky Piesting tak projíždíme po silnici.
Z autobusu vystupujeme přesně o půl desáté u staniční budovy Pernitz-Muggendorf. A právě obec Muggendorf je naším první cílem. Křižovatku s odbočkou do tohoto letoviska jsme viděli už z autobusu, hned k ní tedy neomylně míříme. Silniční směrová značka ukazuje, že nás do Muggendorfu čekají 3 kilometry, tento údaj je však poněkud nadsazený, ve skutečnosti jsou to odsud sotva dva. Kráčíme po okraji silnice, která vede těsně podél potoka Myrabach. Lepší by asi bylo využít chodníků na druhém břehu, než však přicházíme k prvnímu mostu, objevujeme první žluté turistické značky. Tato trasa je vedena po pravém břehu (v těchto místech již jsou podél silnice chodníky), takže již na opačný břeh nepřecházíme. Z hlavní cesty po chvilce odbočujeme do klidné ulice (Petersbergstrasse), která zhruba po 100 metrech končí posledním osamoceným domkem. Vcházíme do lesa, v němž je stezka vedena po vrstevnici při dně širokého údolí. Temný les je na krátkém úseku přerušen, tak se nám otevírá omezený výhled na zelenou louku promísenou drobným žlutým kvítím.
Po dalším krátkém pobytu v lese narážíme na dřevěnou zábranu, za kterou je již vrstevnicová cesta zarostlá, scházíme proto k potoku, který překonáváme, a potom se po úzké pěšině, která odděluje travnatou louku od malého políčka, blížíme k samotě Marienthal. Krátce před desátou hodinou přicházíme k seskupení staveb a malebné kapličce. Zaznamenáváme, že začíná mžít, není to sice nijak zvlášť nepříjemné, ale naše výprava je teprve na začátku, takže obavy z vývoje počasí máme. V místech, kde končí samota, odbočuje žlutá značka zpátky k okraji zalesněného svahu, my už ale zůstáváme na levém břehu potoka Myrabach, do vsi Muggendorf tak přicházíme po úzké asfaltové cyklostezce. Tato komunikace nabízí nespočet překrásných výhledů do závěru údolí, které je zakončeno zalesněným pásmem kopců, z nichž nápadně vystupuje Hausstein s téměř kolmou skalní stěnou. Strmé skalní stěny se zvedají i po naší pravici, konkrétně se jedná o skalní stěnu Hirschwände.
Muggendorf je typická podhorská obec se spoustou pěkných domů. Její centrum, dá-li se tak nazvat okolí obecního úřadu, je hned na okraji zástavby. Skutečný magnet pro turisty se ale nachází na opačném konci. Orientace je jednoduchá, podle směrových ukazatelů přicházíme k velkému komplexu objektů bývalého mlýna a pily. Velká část budov je dřevěná, hlavní stavení je ale zděné, hezky opravené, zdobí jej nápis s letopočtem 1455 a pod ním nika se soškou sv. Jana Nepomuckého. Odsud začíná stoupat úzká silnice, která nás přivádí na parkoviště nad dolní zadržovací nádrží. Shlížíme na vodní hladinu a část, která slouží jako zábavní centrum pro mládež. Mezi spoustou atrakcí vyniká zajímavý minipřívoz, na němž právě dovádí dvojice dětí.
Zřejmě nepříznivá předpověď počasí se podepsala na tom, že parkoviště je skoro prázdné, to znamená, že davy návštěvníků u vodopádů dnes určitě nebudou. Scházíme k počátku rokliny, který je označen, jak bývá v Rakousku zvykem, plechovými informačními tabulemi usazenými do skalní stěny. V malému dřevěném domku si kupujeme vstupenky (2 eura na osobu), a hned procházíme skrz turniket na krátkou, ale velmi atraktivní naučnou stezku. Ta vede úzkým kaňonem, kterým se nese hlasitý hukot vody. Zajištěný chodník, doplněný o spoustu schodů a úzkých dřevěných lávek, nespočetkrát vodní tok překonává, čímž nám nabízí spoustu zajímavých výhledů na vodopády a peřeje. Motivů na fotografie je tady opravdu spousta, většina z nás neodolává a v jednom kuse mačká spoušť.
Kromě přírodních krás nabízí stezka podél potoka Myrabach i trochu ponaučení. Tabule naučné stezky (texty pouze v němčině) pojednávají o přírodě a geologii vlastního údolí, o výrobě el. energie a dalším využití síly vody, a podobně. Po chvíli procházíme kolem zbytků zbořeného mlýna, o něco výš si na jednom z mnoha skalních útvarů všímáme drobného svatého obrázku se stručným oznámením, kdo na tomto místě zemřel, se zájmem si prohlížíme i zbytky staré silnice, na jejíž výstavbě se prý podíleli čeští stavitelé. Právě u zbytků staré cesty končí nejatraktivnější část údolí, dál již stezka doprovází relativně klidný tok k výpusti horní nádrže, my se proto vydáváme po jedné z větví cest, která nás strmým stoupáním přivede na vrchol Haussteinu.
Během náročného výstupu se vydýcháváme u objektu vyrovnávací komory potrubního přivaděče vody pro vodní elektrárnu. Poté kráčíme u paty téměř kolmé stěny, z jejíž horní hrany budeme za pár minut shlížet i my. Jedná se o ideální horolezecký terén, takže zde nechybí fixní jištění, ale ani křížky, které připomínají ty, jenž neměli při provozování svého koníčku příliš štěstí. Lesní cesta nás krátce nato přivádí do lučinatého sedla, z něhož nás čeká závěrečný strmý výstup, částečně zajištěný zábradlím, až na vrcholovou plošinu. Zhoršilo se počasí, začíná drobně pršet.
Vrchol Haussteinu je porostlý stromy, především borovicemi, přesto se z jeho hran nabízí spousta zajímavých výhledů. Prý by odsud měl být vidět i Schneeberg, to by však muselo být poněkud příznivější počasí, dnes musíme být rádi za doslova letecký výhled na mlhou pokryté široké údolí, kterým jsme nedávno přišli z Pernitzu do Muggendorfu. Výškový rozdíl je okolo 200 metrů. Na Haussteinu setrváváme necelou půlhodinku, kromě výhledů si dopřáváme i odpočinek, posedáváme si v okolí velkého dřevěného kříže a svačíme.
Po návratu do sedla pod Haussteinem dokončujeme strmý sestup po stezce vedené v mnoha serpentinách k objektům při horní nádrži na potoce Myrabach. U hospody s penzionem přecházíme po mostě na druhý břeh a míříme k nedaleké křižovatce, u níž se nachází i orientační tabule s mapou. Je krátce před polednem, drobný deštík už naštěstí ustal, nic tedy nebrání v pokračování k dalšímu zamyšlenému cíli, k roklině Steinwandklamm.
Značená cesta nás nejprve vede přes louku k okraji lesa, ve kterém začínáme stoupat do strmého svahu nad údolím Myrabach. Procházíme kolem několika drobných skalních útvarů, poté zvládáme přechod přes krátké suťovisko i náročný sestup po klouzavém blátě. Tím se dostáváme na asfaltovou komunikaci, po které ale jdeme jen chvíli, o kus dál je totiž turistická stezka vedena po okraji pastvin či po příjemných lesních cestách. Nakonec se znovu připojujeme na asfaltovou silnici, která nás po okraji louky přivádí k turistické chatě Jagasitz.
U chaty chvilku přemýšlíme nad mapou, kudy pokračovat dál, směrovky s nápisem Steinwandklamm totiž ukazují dvěma směry. My si však chceme roklinu projít zespodu, proto se musíme vydat severovýchodním směrem. Sedlo, v němž stojí chata Jagasitz, tvoří rozvodí řek Piesting a Triesting a nás teď čeká sestup do údolí, jímž protéká jeden z přítoků druhé jmenované řeky, Steinwandgraben. Široká lesní cesta nás přivádí k samotě, kolem které by se zřejmě dalo dojít zkratkou přímo do ústí rokliny, cedule se zákazem průchodu to však nedovoluje. Musíme tedy sestoupit až k další turistické chatě s názvem Reischer. U ní se nachází i parkoviště, které je docela slušně zaplněné, z toho (nesprávně) usuzujeme, že v nedaleké roklině bude asi turistů více, než tomu bylo na vodopádech Myrafälle. Ještě se trošku občerstvujeme, a pak už vyrážíme po úzké cestičce, která doprovází drobný potůček proti jeho proudu.
Míjíme jakési rodinné hospodářství, na které upozorňují cedulky na stromech, a potom se už noříme do stinného lesa. Za pár minut procházíme kolem prvního skalního útvaru, vedle kterého je i drobný dřevěný kříž s Kristem, o minutu později již stojíme u vstupu do rokliny. Také zde je drobná dřevěná stavba sloužící jako pokladna, zde je však placení vstupného založeno na dobrovolném vhození mince do otvoru v boudě.
Vstup do soutěsky je velice impozantní, až skoro strašidelný. Nepříliš širokou skalní průrvou vede dlouhá dřevěná lávka, pod níž hučí drobný peřejnatý potok. Stezka rychle nabírá výšku, jejíž překonání usnadňuje několik schodišť, pak se údolí malinko otevírá, ale jen na chvíli. O pár desítek metrů dál na nás čekají další série schodů a lávek v těsném skalnatém sevření. V jednom místě se průchozí profil tak zmenšuje, že jsme nuceni sundat batoh ze zad, abychom tady vůbec mohli projít. Dostáváme se na rozcestí, kde se výstupové trasy větví, vpravo pokračuje méně náročná stezka, která se drží potoka, vlevo začíná zajištěná feráta nižšího stupně náročnosti pojmenovaná Rudolf Decker Steig.
Hned na úvod musíme vylézt po jednom z kratších žebříků, za nímž se nám nabízí pohledy na první náznaky drobných jeskyní. Potom stoupáme po schodišti podél paty skalní stěny, tím se dostáváme do nevelkého skalního amfiteátru a místu dalšího větvení stezek. Asi polovina z nás šplhá po něco přes 10 metrů dlouhém žebříku, na který navazuje průchod jeskyní Wildschützenloch a následný sestup ve skalním zářezu za pomocí jistícího zábradlí. Toto je bezesporu jedna z nejnáročnějších částí, o to však víc zážitkově vděčná. Těm, kdo volí jednodušší trasu, stačí vystoupat po méně strmém železném žebříku do prostoru před skalní bránou, kde se obě stezky spojují.
A před námi jsou další zajištěné lávky, schody, žebříky a stezky úzkými skalními průrvami. Ještě si vychutnáváme zpětný pohled na skalní stěnu s jeskyní Wildschützen a už tu máme další adrenalinová část, průchod skalním tunelem. Batoh musí opět dolů, ale i přesto musí většina z nás krátkou vzdálenost překonat lezením po kolenou. Pak nás žebřík vyvádí skalním komínem zpátky na denní světlo, kde na nás čeká další dlouhý žebřík. Nahoře se opět stezka větví, vlevo však vede jen krátká odbočka k vyhlídce. K ní se rozhodně vyplatí zajít, naskýtá se odsud krásný výhled do blízkých horských údolí.
Následující pasáž je poněkud odpočinková, dokonce je tu i lavička zvoucí k posezení (Brammertz-rast). No ale o kousek dál již znovu stoupáme po dlouhém dřevěném schodišti, které nás přivádí ke vstupu do jeskyně Türkenloch. Tentokrát se jedná o opravdu velký podzemní prostor, hned jakmile se vzdálíme od vstupního otvoru, pohlcuje nás tma, na kterou si oči nemůžou zvyknout. Nezbývá nic jiného, než rozsvítit čelovky, nebo aspoň provizorní svítilny na mobilních telefonech.
Stěny uvnitř jeskyně jsou zajištěny řetězem, který zde plní spíše funkci vodící pro ty, kdo nejsou vybaveni žádným světlem. Pak se profil chodby stáčí vlevo a sem již proniká dostatek denního světla ze shora, kam následně stoupáme po dřevěném schodišti. Tím máme stezku Rudolfa Deckera projitou. Nacházíme se na horní plošině stěny Steinwand, která je zakončena drobným skalním hřebínkem. Toto místo doslova vybízí k delší pauze. Kdo má, otevírá si vrcholové pivko, ti ostatní si aspoň vychutnávají nádherné výhledy na zalesněné údolí, kterým si potok Steinwandgraben razí cestu k severu. Všude je vidět svěží zeleň, jaká bývá v listnáčích pouze v počátku jara.
Po občerstvení a zhotovení společné fotky je před námi návrat k nejbližší železniční stanici. Nejdříve se musíme dostat k chatě Jagasitz, kde nás čeká definitivní volba další trasy. Cesta vede kolem starého lůmku, ve kterém zrovna řádí trojice jezdců na krosových motorkách. Později obcházíme oplocený pozemek jakési vodárny, to vše po příjemných lesních cestách, až závěrečné klesání je malinko strmější. Chaty Jagasitz dosahujeme těsně před půl třetí. Asi bychom tu dnes byli vítanými hosty, ale před námi je ještě dlouhá cesta, takže posezení u piva odkládáme na později. Máme jasno i o cíli naší výpravy, do Weissenbachu je to odsud přece jen daleko, zamíříme tedy k jihu, po značené cestě vedoucí kolem vrcholu Eich.
Od kapličky umístěné mezi dvojicí mohutných lip vyrážíme po asfaltové lesní silnici, ze které se po pár minutách odkláníme na cestu přes lučinatý svah. Z tohoto místa se naskýtají hezké výhledy na údolní krajinu v okolí osady Kreuth, lepšící viditelnost nám umožňuje spatřit i několik vzdálenějších vrcholů, jejichž výška přesahuje 1000 metrů nad mořem (např. Almesbrunnberg). Chvíli nato se ale noříme do lesa, kde se musíme obejít bez výhledů, na druhou stranu se však nabízí možnost "vypnout" a vychutnávat si klidné prostředí lesa. Po loňských zkušenostech v kopcích nad Waldeggem jsme i v těchto končinách očekávali spíše sporadické turistické značení, opak je však pravdou, pásové značky jsou po celé trase vždy dobře vidět, takže s orientací nemáme vůbec žádné problémy.
Opouštíme širokou lesní cestu, krátce nato křížíme další, a stoupáme do dnes nejvyššího dosaženého bodu, kterého dosahujeme v úbočí kopce Eich. Odsud už nás čeká pouze sestup, místy i hodně prudký, zejména po překřížení lesní cesty, která v těchto místech vytváří ostrou zatáčku. Od té doby, co jsme opustili vodopády Myrafälle, tady potkáváme vůbec první turistku. Když pomíjí to nejprudší klesání, nabízí se nám skrz lesní průsek zajímavý výhled do údolí směrem k městečku Pernitz. Kousek odsud využíváme možnosti krátkého posezení za stolem u dřevěného kříže zv. Eichkreuz. A to co následuje, nás velmi příjemně překvapuje. V úseku mezi tímto a dalším, podstatně větším dřevěným křížem s ukřižovaným Kristem, vede totiž příjemná klikatící se pěšina vystlaná měkkým jehličím. Velmi dobře se tudy jde.
V čase 15:30 střídá lesní cestu opět asfalt, stromy se rozestupují a my klesáme kolem prvních domků v městečku Pernitz. Červené značky nás přivádějí krásnou kaštanovou alejí k místnímu kulturnímu domu, který je situován na břehu potoka Myrabach. Takže k nádraží už to máme opravdu jenom kousek. Zjišťujeme, že pokud nyní přidáme do kroku, máme šanci stihnout spoj, který jede o dvě hodiny dříve, než jsme měli původně naplánovaný. V tomto okamžiku nám přichází vhod, že je dnes na Gutensteinské trati výluka, k nádražní budově totiž přicházíme asi minutu po pravidelném odjezdu vlaku, autobus náhradní dopravy ale přijíždí s drobným zpožděním. Vychází nám to skvěle, nastupujeme a odjíždíme. A nic nám už nevadí, že se po chvíli na čelním skle objevují dešťové kapky.
Zpoždění, které řidič nabírá v důsledku zajíždění k zastávkám, není v Piestingu nijak závratné, po přestupu na vlak si již můžeme být jisti, že nejbližší přípoj nám ze stanice Wr. Neustadt neujede. Po zastavení vlaku se podchodem přesouváme z osmého na páté nástupiště, kde nastupujeme do patrové soupravy City Shuttle. Ta se o chvilku později dává do pohybu a my za drobného deštíku uháníme k rakouské metropoli. Během cesty si ujasňujeme, jak s hodinovou přestupní pauzou ve Vídni naložíme. Ještě před touto cestou padlo několik návrhů, od procházky k chrámu sv. Štěpána až po adrenalinové vyžití na některé z atrakcí v Prátru. Nakonec ale vítězí žízeň, či spíš chuť zapít vydařenou akci zaslouženým pivem.
Krátce po půl šesté vystupujeme na podzemní stanici Wien Rennweg. Hned přes silnici se totiž nachází hospoda, kterou jsme svou návštěvou poctili již loni. Přesto se nejprve vydáváme na krátký průzkum blízkého okolí, lepší hospodu však nenacházíme, takže za chvíli už si sedáme za dřevěné stoly nám známého pohostinství. Necelá hodinka je tak akorát na zahřátí horkým vývarem a vypití jednoho točeného piva. S dostatečnou časovou rezervou se vracíme zpátky na nástupiště městské linky S-Bahn. To už venku slušně prší. Po chvilce čekání se na informačních panelech objevuje cílová stanice našeho vlaku, a vzápětí přijíždí souprava tvořená modrobílou jednotkou řady 4020.
Vlak je, jak bývá na vídeňských tratích obvyklé, docela plný, s blížícím se okrajem městské aglomerace se ale vyprazdňuje. Déšť, který nás provází při výjezdu z Vídně postupně ustává, to jak ujíždíme srážkové frontě. Na konečnou přijíždíme včas, dnes netypicky ještě za denního světla. Ještě před tím, než nastoupíme do aut, se loučíme. Po dojezdu do Hevlína pro mne výlet končí, už mě čeká pouze pětiminutová procházka k domovu, ostatní však mají před sebou ještě asi dvouhodinovou cestu na Vysočinu.




Fotky:

Obec Muggendorf s Haussteinem v pozadí Vodopády Myrafälle Stezka kolem vodopádů Myrafälle Dolní část rokliny Steinwandklamm Žebřík k jeskyni Wildschützenloch Skalní tunel na Rudolf Decker Steig Průchod jeskyní Türkenloch Horské louky u chaty Jagasitz


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET