wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


S LIDLENKOU DO BABIČČINA ÚDOLÍ

Datum:4. dubna 2010
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   13,5 km / 5 hod.
Mapa:Královéhradecko 1:50000 (edice ShoCart č. 27)
  
Text & foto:Marek Topič



Česká Skalice - místo naší dávné dovolené pod hlavičkou ROH. To mi bylo 6 let, přesto si dnes některá místa docela dobře vybavuji v paměti. A když jsem si "na apríla" v prodejně Lidl zakoupil za výhodnou cenu speciální síťovou jízdenku (u níž se vžila přezdívka "lidlovka"), vzpomněl jsem si právě na tuto turisticky atraktivní oblast východních Čech.

Přiznávám, že kdybych neměl od čtvrtka koupenou jízdenku, asi bych tentokrát dal přednost dlouhému spánku. Nechuť k extrémně brzkému vstávání je obrovská. Pět minut po čtvrté hodině však přece jen startuji auto, a vyrážím k hrušovanskému nádraží. Provoz je nulový, parkoviště před staniční budovou zcela prázdné. Také vlaková souprava přistavená na třetí koleje na své první cestující stále čeká. Po usednutí do řídícího vozu okamžitě zavírám oči, přesto jsem přesvědčen, že z Hrušovan odjíždím tímto vlakem pouze já.
Při kontrole jízdních dokladů dostávám vlakového průvodčího do rozpaků. Na poukaz z Lidlu kouká se zvláštním výrazem, a nakonec mi jej vrací s tím, ať si jej za jízdenku vyměním až v Břeclavi. Hned na to znovu zavírám oči, procitám až při jízdě po mostě přes řeku Dyji. Mířím do nádražního vestibulu, kde u jediné otevřené pokladny měním "lidlovku" za klasickou síťovou jízdenku ČD Net, dokonce s uvedenou cenou 450 Kč (za poukázku z Lidlu jsem zaplatil 149 Kč). Vzápětí se vracím na 1. nástupiště, kde nastupuji do soupravy osobního vlaku jedoucího do Tišnova.
Necelou čtvrthodinu před sedmou přijíždím do nejdůležitějšího železničního uzlu na Moravě, kterým je stanice Brno hlavní nádraží. Ale i tady panuje dnešní ráno klid. Obchody v blízkosti nádraží jsou pozavírané, situaci zachraňuje aspoň nádražní samoobsluha Pont, v níž si kupuji svačinu na cestu. Na příjezd EC vlaku z Vídně čekám s trochou obav, při první akci, kterou pořádaly ČD a Lidl loni v říjnu, jsem se totiž do přeplněného vlaku ani nevešel. Dnes zde čeká sotva 50 cestujících, kteří se v dlouhé soupravě poloprázdného vlaku rovnoměrně rozptylují. Kupé, do kterého si sedám já, mám celou cestu pouze pro sebe.
Při koukání z okna vlaku na ubíhající krajinu to vypadá, že mě dnes bude provázet hezké jarní počasí. Ale i zima o sobě dává ještě vědět, zejména na tzv. střeše Evropy je stále spousta míst, kde se dosud drží poslední zbytky sněhu. Cesta vlakem rychle ubíhá, nezastavujeme ani v České Třebové, a jen co prokličkujeme legendárním údolím Tiché Orlice, rozjíždí se souprava tažená dvousystémovou "gorilou" na svou maximální rychlost (až 160 km/h). Do Pardubic přijíždíme včas a mě čeká další přestup. Tentokrát přesedám do soupravy tří vozů Bdmtee, která je celá v novém grafickém provedení od studia Najbrt.
Byť nyní cestuji zastávkovým osobním vlakem, dostávám se z jednoho krajského města do druhého za rovnou půlhodinu. V Hradci Králové naposledy přestupuji. A zatímco dosud jsem cestoval spíše poloprázdnými vlaky, toto rozhodně nelze tvrdit o soupravě rychlíku z Prahy do Trutnova, volnou čtyřku nacházím až po dlouhém procházení soupravy. Vlak pojmenovaný po naší nejvyšší hoře se dává do pohybu chvíli po 10. hodině dopolední, já z něj vystupuji na druhé zastávkové stanici, kterou je Česká Skalice.
Přímo z perónu místního nádraží je vidět obrovská vodní plocha nádrže Rozkoš. K ní se však dnes zajdu podívat jen tehdy, pokud mi zbude nějaký čas, do kempu je to odsud jen 1 km po modré. Já se prozatím vydávám na opačnou stranu. Kráčím směrem do centra města (Tyršova ul.), u restaurace ale odbočuji doprava, později přecházím rušnou silnici a pozvolna klesám ke skladům, panelákům a zahrádkám v údolí řeky Úpy. Po mostech překonávám nejdříve mlýnský náhon, později samotnou řeku, která je zde široká asi jako Dyje v Hevlíně.
Přicházím k turistickému rozcestí s názvem Bažantnice, okraj. Jsou zde lavičky, stojan na kola a také zajímavý informační panel, který funguje tak, že si zájemce nejprve zatočí klikou, čímž nabije baterii, pak si tlačítky zvolí jazyk a téma, které je mu následně zajímavou řečí puštěno z reproduktorů. Přiznávám, že na mnohých naučných stezkách mě právě čtení obsáhlých textů příliš neláká, a tady se stačí usadit, zavřít oči a poslouchat. Velmi zajímavé!
Vydávám se po červeně značené trase, společnou pro turisty i cyklisty. Zpevněná cesta, na kterou brání vjezdu autům uzamčená závora, vede podél strmých svahů, jejichž nejnižší partie jsou zvýrazněny skalními útvary. Cesta vede pod korunami vysokých stromů, které jsou ještě bez listí, takže jimi prochází dostatek slunečních paprsků. Je tady poměrně liduprázdno, pouze jeden starší pán kráčí pár desítek metrů přede mnou a tu a tam mě předjíždí nějaký jezdec na kole. Proč tomu tak je, se dozvídám vzápětí, když se stromy po mé pravici na krátký okamžik ztrácejí, a mně se otvírá pohled přes rozsáhlou louku.V dáli je vidět silueta zámku Ratibořice a na opačné straně údolí se lesknou skla zaparkovaných aut. Tuším, že chvíle, kdy jsem v lese skoro sám, nebudou mít dlouhé trvání.
V 11 hodin přicházím ke studánce zv. Bažantnice, jejíž okolí se doslova modrá od právě kvetoucích jaterníků. Toto odpočinkové místo s posezením nemám ani vyznačené v mapě, na rozdíl od Loveckého pavilonu, ke kterému přicházím o pár minut později. Objekt je v majetku Lesů ČR, tudíž nepřístupný. Další mé kroky vedou po kvalitní asfaltové silničce, která mě přivádí na okraj zámeckého parku. Červená značka vede přímo parkem, přesto zde ze značené stezky malinko odbočuji. Scházím k drobnému obelisku a z míst o kousek dál se mi nabízí velice pěkný pohled na zámecký objekt zespodu. Výše položené části parku jsou však přece jenom zajímavější. Zvlášť v tuto roční dobu je zde hezky, protože kvete spousta jarního kvítí - sněženky, bledule, krokusy, aj. Nejhezčí je to v okolí skleníku a drobného dřevěného altánku.
Ratibořický zámek mám prohlédnutý alespoň zvenčí, nyní mě čeká nejnavštěvovanější část Babiččina údolí. Sestupuji na stezku, která vede po hrázi zaniklého Bathildina náhonu. Cesta se mírně stáčí doleva, později ji doprovází mohutná zeď, která ohrazuje rozsáhlý pozemek u Rudrova mlýna. Tady se nachází místo s největší koncentrací návštěvníků. Přímo za mostem postává hlouček lidí před známým sousoším Babička s dětmi. Odsud vedou cesty po obou stranách náhonu k objektům mlýna a mandlu. I tam vedou mé kroky, ale jen za účelem získání pamětního razítka.
Nyní mám před sebou doslova promenádu, cestu, která vede podél mlýnského náhonu ke Starému bělidlu. Inu, není mnoho takových stezek, které jsou doslova na míru dělané pro rodinné výlety. Situace se však brzy změní. Krátce nahlížím do interiéru staré roubené chaloupky, poté se odebírám k nedalekému splavu, který i dnes nese jméno po jedné z hrdinek nejznámějšího díla spisovatelky Boženy Němcové, byť se jeho poloha i podoba v průběhu století změnila. Dnes je asi malinko vyšší průtok, díky čemuž se pod jezem vytváří vracák, jehož síla je vidět na gumovém balónu a dalším naplaveninám, kterým zpěněná voda nedovolí opustit místo pod jezem.
Viktorčin splav je místem, kde většina návštěvníků Babiččina údolí končí svou procházku, a vrací se zpátky do Ratibořic. Já se tak po chvíli opět ocitám na liduprázdné lesní cestě, ta mě přivádí na úzkou lesní asfaltku klesající k mostu přes řeku, který je nazýván Bílý. Přecházím na druhý břeh a tam se po pár metrech musím definitivně rozhodnout, kudy budu pokračovat. U blízkého rozcestí Pohodlí se nakonec vzdávám možnosti dojít až do Červeného Kostelce, je to přece jen ještě kus cesty, raději se budu pomalu vracet zpátky do České Skalice.
Dosud jsem prakticky nešel do kopce, takže stoupání k Rýzmburku je pro mne vítanou změnou. Silnice sice vede téměř k bývalé zřícenině, pro pěší turisty však byla cesta vyznačena s drobnou zacházkou po obvodu ostrohu, vysoko nad hladinou řeky. Stezku vedenou ve strmém svahu doprovází mnoho skalních útvarů, nejvíce jich je v místech, kdy se směr prudce mění k východu, tam již kráčím podél souvislé skalní stěny, jejíž výška se pohybuje od dvou do tří metrů. Na místě bývalého hradu Rýzmburka dnes stojí stavba poněkud novější, ale protože se jeví jako opuštěná, možná i z ní bude za pár let zřícenina. Ke stavbě kamenné byl přistavěn dřevěný vyhlídkový altán, ze kterého se nabízí parádní výhled do dlouhého přímého údolí, v němž řeka Úpa přitéká od dalšího podobného meandru se zříceninou Červené hory.
Dnešní osadu Rýzmburk tvoří areál dvora, ve kterém sídlí kynologický spolek. Ještě je tu několik domků a malý rybníček, u něhož mě modré turistické značky posílají na stoupající lesní cestu, která je však absolutně podmáčená, takže neschůdná. Problematické místo obcházím lesem, nahoře již kráčím po travnaté louce, po ní se pohodlně navracím na původní cestu mířící kolem fotbalového hřiště do vsi. V Žernově procházím kolem několika roubených staveb, v centru dělá dobrý dojem opravená hasičská zbrojnici a kaple zasvěcená Panně Marii.
Z obce, která je vůči okolní krajině (zejména jižním směrem) poměrně vysoko položená, mě čeká dlouhý sestup zpátky k řece Úpě. Tentokrát mě vedou žluté značky, nejprve částí, kde v současnosti probíhá výstavba nových domků, na to navazuje asi 0,5 km dlouhý úsek po asfaltce s hustým provozem, byť se jedná jen o silnici III. třídy. S úlevou tedy vítám, když značená trasa uhýbá k západu, k okraji lesa, v němž lesní pěšina překonává v serpentinách významné převýšení, až se dostává k lávce přes Úpu. Odsud je to jen pár desítek metrů k objektům v okolí Rudrova mlýna. Po dvou hodinách tak stojím opět u sousoší Babička s dětmi. Lidí je tu stále dost, přibyly i komerční aktivity pro děti, např. nabídka svezení na poníkovi, a také bufet nedaleko Panského hostince (nepůvodního) má mnohem více štamgastů. Občerstvení proto nechávám na později a vydávám se směrem k České Skalici.
Abych nešel stejnou cestou jako dopoledne, vydávám se nyní po zeleně značené trase, která vede po koruně ochranné hráze souběžně s tokem Úpy. Po čtvrthodince pomalé chůze se mi znovu naskýtá pohled na zámek Ratibořice, který je na protější straně údolí. Nedaleko odsud se nachází jez, který je významný pro vodní dílo Rozkoš. Tato nádrž totiž nebyla vybudována na toku řeky, tak jak bývá běžné u ostatních přehrad, nýbrž ve sníženině mimo hlavní tok Úpy. A právě vodním kanálem, který začíná u zličského jezu, je přiváděna voda do nádrže. Kousek odsud je i další zajímavé dílo v podobě akvaduktu, kterým vodní kanál překonává Olešnický potok.
Také Zlíč mi připomíná, že se nacházím v kraji Boženy Němcová, nejznámější česká spisovatelka tu má pískovcovou sochu v životní velikosti, v níž je spodobněna sedící s rozevřenou knihou. Kousek odsud je silniční křižovatka, kde opouštím značenou turistickou trasu, dál kráčím po okraji silnice, která kopíruje vodní přivaděč. Když kanál přecházím po mostě, rozhoduji se, že asfaltovou komunikaci, která se stáčí k východu, opustím. Přes nezorané pole si zkracuji cestu přímo k železničnímu propustku, kterým procházím na druhou stranu tratě. Následně musím přejít rušnou silnici I. třídy č. 33, čímž se dostávám opět na turistickou značenou trasu, tentokrát modrou, která sem vede ze Starkoče.
Pět minut po 15. hodině přicházím k recepci Autocampingu Rozkoš. Kdysi dávno jsem tu byl s rodiči na dovolené, to mi však bylo 6 let, takže mě docela překvapuje, že některá místa se mi ve vzpomínkách celkem dobře vracejí. Tak např. minigolfové hřiště pod hotelem tu stále je, stejně tak i betonový chodník k vodě. Možná by se mi vzpomínky vybavily i na jiných místech rozlehlého kempu, pohled na hodinky (15:15) mě však nabádá k rychlému návratu k železničnímu nádraží. V původních plánech jsem sice počítal s odjezdem až o půl šesté večer, teď se mi však naskýtá šance stihnout vlak, který jede o dvě hodiny dříve. Cesta je dlouhá rovný kilometr, takže nakonec k nádraží přicházím jen s minimální časovou rezervou.
Rychlík od Trutnova, který je i nyní velmi slušně obsazen, nakonec přijíždí s akceptovatelným pětiminutovým zpožděním. O ujetí přípoje v Hradci Králové mít sice strach nemusím, ale na plánované zakoupení občerstvení mi už čas nezbývá. To se mi daří až v Pardubicích, kam naštěstí přijíždíme na minutu přesně, navíc zastavujeme u prvního nástupiště, takže na příjezd vlaku EC Hamburg- Budepest už vyčkávám s bagetou a lahví minerálky v ruce. Nastupuji do vozu v zadní části vlaku, ve kterém je obsazenost sotva 40%, bez problémů se usazuji a za malý okamžik už si vychutnávám rychlou jízdu rovinatým krajem podél říčky Loučné. Za Chocní vlak tradičně zpomaluje, a také začíná pršet, což mi však za oknem vlaku vůbec nemusí vadit. První stanice, v níž tento spoj zastavuje, je opět až Brno, kam přijíždíme s asi 5minutovým náskokem. Tentokrát z vlaku nevystupuji, pokračuji až do Břeclavi, kde přestupuji na motorák směr Znojmo. Chvíli před půl devátou vystupuji v Hrušovanech, autem už se tedy do Hevlína vracím opět za tmy, stále však v celkem rozumnou dobu.




Fotky:

Nivní louky podél řeky Úpy Zámek Ratibořice Rudrův mlýn Staré bělidlo Rýzmburský altán Sousoší Babička s dětmi


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET